Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2219.

Auf Grund des Gesetzes vom 3. April 1925, Nr. 53 Slg. d. G. u. V. wurden Abgaben von Amtshandlungen in Verwaltungssachen eingeführt, wobei die Bestimmung der einzelnen abgabepflichtigen Handlungen und der Höhe der Abgabesätze der Regierungsverordnung überlassen bleibt. Schon diese Uebertragung der Steuerhoheit des Parlaments an die Regierung war verfassungsrechtlich im höchsten Grade bedenklich; für eine Auffassung, die den Geist der Verfassung und den lebendigen Inhalt der Demokratie achtet, ist sie zweifellos unzulässig. Aber selbst die Regierungsmehrheit des Senats konnte trotz ihrer Zustimmung zu dem Gesetze ihr Bedenken nicht unterdrücken, sie richtete in einer vom Verfassungsausschuss beantragten, vom Parlament angenommenen Resolution an die Regierung die für ein parlamentarisches Kabinett beschämende Mahnung, die Verfasung genau einzuhalten. Die Regierung antwortete auf diese Mahnung mit einer neuerlichen Umgehung des Gesetzes, mit einer neuerlichen Missachtung des Parlaments. Nach § 9 des Gesetzes vom 3. April 1925 ist die Regierung verpflichtet, jede Abgabeordnung der Nationalversammlung vorzulegen. Diese Bestimmung sollte die verfassungsrechtlichen Bedenken beschwichtigen, die Besteuerungsrechte des Parlaments wahren und wurde gerade deshalb von beiden Häusern gegenüber der ursprünglichen Fassung der Regierungsvorlage, welche die Unterbreitung der Abgabeordnung erst 14 Tage nach der nächstfolgenden Parlamentssitzung vorsah, dahin verschärft, dass dies 14 Tage nach der Kundmachung geschehen müsse. Es sollte dadurch vermieden werden, dass die Regierung das Parlament durch Erlassung der Abgabeordnung ausserhalb der Session ausschaltet. Aber just das hat die Regierung getan, Sie hat die Kundmachung der Abgabeordnung bis zum 22. Juli 1925 ver

zögert und so die Einhaltung des Gesetzes unmöglich gemacht, da das Parlament bereits am 15. Juli auf Ferien gegangen war. Aber das Empörendste daran ist, dass diese Regierungsverodnung (Nr. 163 Slg. d. G. u. V.) bereits am 18. Juni 1925 vom Ministerrat beschlossen wurde, also zu einer Zeit, da das Parlament versammelt war und das Gesetz ohne weiteres hätte eingehalten werden. Die Regierung hat also die bereits beschlossene Verordnung bewusst und absichtlich über einen Monat lang in der Schublade zurückgehalten, zu dem alleinigen Zweck, um das Parlament auszuschalten, um das Gesetz nicht einhalten zu müssen. Die Einwendung, dass parlamentarisch - technische Schwierigkeiten im Wege standen, konnte selbstverständlich neben den klaren und eindeutigen Vorschriften des Gesetzes nicht bestehen, aber selbst diese Ausflüchte stehen der Regierung nicht zu Gebote. Denn nach dem zitierten § 9 des Gesetzes kann, die Nationalversammlung die Abgabeordnung nicht abändern, sondern nur als Ganzes zur Kenntnis nehmen oder ablehnen. Die parlamentarische Behandlung der Abgabeordnung wäre also in kürzester Zeit ohne besondere Schwierigkeit durchführbar gewesen und wenn sich die Regierung ihr dennoch entzog, so wollte sie damit offenbar ihre Missachtung des Parlaments, der Verfassung und der Gesetze geradezu zur Schau stellen. Da dieses Vorgehen der Regierung nur ein Glied in einer ganzen Kette ähnlicher Willkürakte ist, fragen wir die Regierung:

Wie rechtfertigt sie diese offenkundige Verhöhnung des Parlaments?

Prag, den 18. September 1925.

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2219.

Na základě zákona ze dne 3. dubna 1925 č. 53 Sb. z. a n. zavedeny byly dávky za úřední výkony ve věcech správních, při čemž se ponechává vládě nařízením stanoviti jednotlivé, dávce podléhající úkony jakož i výši sazeb. Již toto přenesení výsostného práva parlamentu, pokud jde o daně, na vládu bylo s hlediska ústavně-právního nejvyšší měrou povážlivé; pro toho, kdo chápe ducha ústavy a kdo dbá živého obsahu demokracie, jest toto přenesení beze vší pochyby nepřípustné. Ale i vládní většina senátu nemohla přes svůj souhlas se zákonem potlačiti svoje pochybnosti, a dala vládě v resoluci, kterou ústavní výbor navrhl a parlament přijal, pro parlamentární kabinet zahanbující pokyn, aby přesně zachovávala ústavu. Vláda na tento pokyn odpověděla opětovným obcházením zákona, opětovně nedbajíc parlamentu. Dle §u 9 zákona ze dne 3. dubna 1925 jest vláda povinna každý dávkový řád předložiti Národnímu shromáždění. Toto ustanovení mělo uklidniti ústavně-právní pochybnosti, mělo hájiti práva parlamentu pokud jde o zdaňování a bylo právě proto oběma komorami oproti původnímu znění vládní předlohy, která stanovila předložení dávkového řádu teprve 14 dní po nejbližším zasedání parlamentu, zostřeno v ten smysl, že se tak musí státi do 14 dnů po vyhlášení. Tím mělo býti zabráněno tomu, aby vláda vyloučila parlament vydáním dávkového řádu mimo dobu zasedání. Ale to právě vláda učinila. Vyhlášení dávkového řádu protáhla až do 22. července 1925 a tím znemožnila zachování zákona, poněvadž se parlament již dne 15. července odebral na prázdniny. Ale největší nevoli při tom budí ta okolnost, že o tomto vládním nařízení (č. 163 Sb. z. a n.) usnesla se ministerská rada již dne 18. června 1925, tedy v době, kdy parlament byl shromážděn a zákon beze všeho by byl mohl býti zachován. Vláda tedy vědomě a úmyslně déle než jeden měsíc zadržela v zásuvce nařízení, o kterém se již usnesla, jedině proto, aby vyloučila parlament, aby nemusela zachovati zákon. Námitka, že parlamentárně-technické obtíže tomu bránily, nemohla samozřejmě obstáti při jasných a nepochybných předpisech zákona, ale ani těchto vytáček nemůže vláda použíti. Neboť dle uvedeného §u 9 zákona nemůže Národní shromáždění dávkový řád změniti, nýbrž jen jako celek vzíti jej na vědomí nebo zamítnouti, Parlamentární projednání dávkového řádu bylo by tudíž bývalo v nejkratší době beze zvláštních obtíží proveditelné, a jestliže se vláda tomu přece vyhnula, tož chtěla tím patrně přímo okázale projeviti nevážnost k parlamentu, ústavě a zákonům. Poněvadž toto jednání vlády jest jen článkem celého řetězu podobných aktů zvůle, tážeme se vlády:

Jak ospravedlní vláda tento zjevný výsměch, způsobený parlamentu?

V Praze, dne 18. září 1925.