Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

I. volební období.

11. zasedání.

Tisk 2240.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

U sňatků vyhlášených nebo uzavřených od 9. ledna 1920 až do účinnosti tohoto zákona před duchovními církve československé, kteří nebyli ustanoveni za duchovní správce podle §§ 10 a 11 zákona ze dne 20. května 1874, č. 68 ř. z., promíjí se všeobecně tato překážka platnosti sňatku s tím účinkem, že sňatky takové pokládají se za sňatky od počátku platné.

Se stejným účinkem promíjí se všeobecně obdobná překážka u sňatků, jež byly až do účinnosti tohoto zákona vyhlášeny nebo uzavřeny na Slovensku a Podkarpatské Rusi před osobami, pokládanými obecně za duchovní církve řecko východní, jsou-li tyto sňatky zapsány do oddací matriky státní, nebo aspoň do řádně vedené matriky církevní.

Nebyla-li splněna podmínka právě zmíněná, mohou župní úřady prominouti zmíněnou překážku se stejným účinkem v jednotlivých případech tehdy, když vysvědčením vydaným od obecního (obvodního) notáře a spolupodepsaným od starosty obce, v níž domnělý sňatek byl uzavřen, bude do tří měsíců po účinnosti tohoto zákona prokázáno, že snoubenci uzavřeli sňatek před osobou, jež byla obecně pokládána za duchovního církve řeckovýchodní.

Ve všech těchto případech není třeba vyhlášky a oddavky opakovati.

Ustanovení §§ 1 a 2 platí též pro ty případy, kde snoubenci byli jiného náboženského vyznání nežli duchovní sňatek jich vyhlašující nebo je oddávající; avšak netýkají se sňatků, jimž vadí jiná zákonná překážka, nebo které byly pravoplatným rozsudkem již prohlášeny za neplatny.

Sňatky uvedené v § 2 nutno ve smyslu § 1 zák. čl. XXXIII/1894 o státních matrikách zapsati do státní oddací matriky. Pokud se u, sňatků zmíněných v 1. odst. § 2 dosud tak nestalo, jsou osoby vedoucí církevní matriky o těchto sňatcích povinny oznámiti je nejpozději do 14ti dnů příslušné matriční dozorčí vrchnosti způsobem předepsaným pro oznamování sňatků církevních. Neučiní-li tak, budou potrestány politickým úřadem (policejní administrativní vrchností) I. stolice pokutou do 500 Kč, při nedobytnosti pak uzamčením do jednoho týdne.

Kdo po účinnosti tohoto zákona uzavře sňatek pouze církevní před osobou, kterou podle zákonů státních nelze pokládati za duchovního správce oprávněného k uzavírání sňatků, dopouští se přestupku a bude potrestán politickým úřadem (policejní administrativní vrchností) I. stolice pokutou do 500 Kč, při nedobytnosti pak vězením (uzamčením) do jednoho týdne. Osoba, před níž sňatek takový bude uzavřen, bude potrestána pokutou do 2000 Kč, při nedobytnosti pak vězením (uzamčením) do jednoho měsíce.

Pokuty uložené podle §§ 5 a 6 připadají státu.

Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení a provede jej ministr vnitra v dohodě se súčastněnými ministry.

Předložená osnova zákona má za úkol poskytnouti legální podklad pro sňatky, jež uzavírali příslušníci církve československé a pravoslavné v době, kdy církve tyto neměly ještě duchovních správců státem uznaných, takže platnost sňatků uzavřených před duchovními funkcionáři těchto církví lze bráti v pochybnost.

Církev československá vyrůstajíc z hnuti, jež projevilo se v roce 1919 v Československé republice, vznikla počátkem roku 1920. Vnitřní život této církve rozvíjel se dříve, než mohla vyhověti všem státním předpisům. Vznikaly fakticky jednotlivé farní obce, v nichž se duchovní správy ujímali nebo byli pro ni ustanovování duchovní správci, kteří též oddávali věřící. Podle zákonů státních nelze však duchovní tyto pokládati za řádné duchovní správce, poněvadž při ustanovování jich nebylo vyhověno předpisům §§ 10 a 11 zákona č. 68/1874 ř. z., pročež nemohly též v jednotlivých případech československé soudy sňatky tyto uznati za platné.

Podobně vyvíjely se poměry i na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku. Zde nejde ovšem o vznik církve nové, nýbrž o vzkříšení vyznání řeckovýchodního čili pravoslavného. Hlavní nesnáz spočívá tu v tom, že náboženství toto ? ačkoliv vyznání řeckovýchodní patří již podle zákonů starších mezi vyznání recipovaná ? nemělo v severních Uhrách žádné organisace, neboť jeho přívrženci žili tam zcela sporadicky. Nemohl tudíž stát Československý nějakou již existující její organisaci převzíti, nýbrž jest třeba ji teprve vytvořiti. Pro spletitost poměrů nemohlo se však tak dosud státi, takže jednotlivé náboženské obce pravoslavné a jich duchovní existují ve východní části naší republiky pouze fakticky, nikoli právně. Vzniká tudíž ohledná sňatků uzavřených před duchovními takovýchto obcí podobná pochybnost jako u sňatků československých.

Tím povstává značná právní nejistota, jež škodí nejen manželům, nýbrž i dětem narozeným z takových manželství, která při přísném výkladu zákona mohly by býti pokládány za děti nemanželské. Stav tento vyžaduje nutně nápravy. Poněvadž nelze pochybovati, že snoubenci uzavírajíce taková manželství byli přesvědčeni o tom, že uzavírají manželství platná, a poněvadž dále ? vzhledem k velikému množství a zvláštní povaze těchto případů ? nelze žádati, aby v každém individuelním případě byly zvlášť podnikány kroky k sanaci takovýchto manželství podle všeobecně platných právních předpisů, jeví se nezbytno učiniti tak aktem úhrnným. K tomu slouží předložená osnova zákona. Osnova tato přimykajíc se co nejvíce k platnému právnímu řádu, neprohlašuje přímo manželství tato za platná se zpětným účinkem, nýbrž jest konstruována tak, že promíjí se jí všeobecně překážka platnosti oněch manželství církve československé a pravoslavné, jez byla uzavřena před osobami vykonávajícími duchovní správu náboženských obcí těchto církví pouze fakticky, tedy bez státního uznání. Tímto všeobecným řeše- ním bude též zabráněno tomu, aby snad některé osoby, chtějíce snadným způsobem zrušiti svazek manželský takto založený: nedovolávaly se dodatečně neplatnosti tohoto svazku.

Navrhované řešení uvede opět v soulad požadavky rychle se vyvíjejícího skutečného života se stavem právním. Bude tím získána opět právní jistota v institutu svazku manželského, jenž tvoří základ celé lidské společnosti a státu. Bude tím zajištěno, právní postavení dětí a zabráněno tomu, aby v budoucnosti netrpěly újmy po stránce mravní i hmotné tím, že se narodily ze svazku, jehož platnost před zákony státní. mi jest pochybna.

K jednotlivým paragrafům podotýká se teto:

Časové období, v němž podle paragrafu prvého konvalidují se dodatečně manželství československá, jest určeno takto: termínem počátečním jest den 9. ledna 1920, totiž den následující po onom, kdy církev tato fakticky vznikla, nikoliv tudíž den 15. září 1920, kdy církvi této dostalo se vyhláškou ministra školství a národní osvěty č. 542 Sb. z. a n. státního uznání. Termín konečný jest pak určen způsobem dvojím nejzazší jeho hranicí jest den, kdy zákon tento nabude účinnosti, neboť zákonem tímto konvalidují se manželství pouze pro praeterito nikoliv pro futuro, krom toho nutno však přihlížeti ještě k druhému určení tohoto termínu, jímž jest totiž doba, kdy y jednotlivých náboženských obcích církve československé zřízených podle § 4 zákona ze dne 20. května 184, č. 68 ř. z.. byli ustanoveni duchovní správci podle § b 10 a 11 téhož zákona, tudíž třicet dní po té, kdy osoby tyto byly státní správě oznámeny, nečinila-li státní správa proti jich ustanovení námitek.

Podle dosavadního právního řádu bylo možno překážku manželství spočívající v tom, že nebylo uzavřeno před řádným duchovním správcem, sice též prominouti. avšak bylo třeba znovu prohlásiti přivolení k manželství. Změna zavedená navrženou osnovou spočívá jednak v tom, že překážka zmíněná, promíjí se tu ex lege úhrnným aktem a jednak v tom, že, jak plyně z § 3, není třeba opakovati vyhlášky nebo oddavky.

Paragraf 2 obsahuje naproti tomu předpisy platné pro manželství pravoslavná uzavřená na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Poněvadž se tu poměry vyvíjely odchylným způsobem, bylo nutno voliti řešení takové, jež by postihlo všechny případy tam se vyskytující. V prvé řadě nebylo třeba voliti bližšího omezení časového, neboť až do dnešního dne není na Slovensku ani v Podkarpatské Rusi pravoslavného kněze státem uznaného. Lze však důvodně očekávati, že koncem tohoto roku budou prvé náboženské obce řeckovýchodní státem schváleny a duchovní jich uznáni. Dále bylo nutno hleděti k tomu, jak jsou manželství pravoslavná do matrik zapisována. Některá jsou totiž zapsána v matrikách státních, jiná pouze v matrikách církevních, jež jsou však jen někdy vedeny způsobem vyhovujícím, totiž obdobně podle předpisů platných pro matriky státní, konečně pak některá nejsou vůbec nikde zapsána. Pro prvé dva případy, kde je totiž zápisem do matriky podán dostatečný průkaz o uzavření sňatku před duchovním pravoslavným, bylo možno voliti řešen takové jako u církve československé, totiž že se překážka tato úhrnně promíjí. Jinak jest tomu v případě třetím. Tu bylo třeba ponechati iniciativě stran, by domáhaly se dodatečně uznání takových sňatků. Podmínky pro uznání toto jsou však stanoveny velmi mírné. Jak patrno z § 3 není třeba ani v těchto případech opakovati vyhlášky a oddavky. Tímto ustanovením vychází se co nejvíce vstříc smýšlení lidu na Podkarpatské Rusi. Budiž konečně upozorněno též na to, že veliká většina sňatků pravoslavných byla uzavřena též jako sňatky civilní, takže sňatků pouze pravoslavných, jež mají býti zákonem tímto konvalidovány, jest jen nepatrná část.

Význam § 3 byl vysvětlen již v předchozím.

Prvá část § 4 stanoví pouze výslovně to, co plyne vlastně již z §§ 1 a 2, totiž že při konvalidaci sňatků těchto není třeba, aby snoubenci již byli formálně příslušníky církve československé nebo církve pravoslavné. Druhá část téhož paragrafu sta noví pak případy, na něž zákon tento se nevztahuje.

Paragraf 5 nařizuje ve své prvé větě. že veškeré sňatky pravoslavné nutno ? pokud se tak již nestalo ? na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zapsati do matrik státních. To se většinou sice již dělo; praxe dosavadní opírá se o tendenci zákonného článku XXXIII/1894 o státních matrikách, avšak jest záhodno povinnost tuto stanoviti výslovně. Druhá věta téhož paragrafu přímo ukládá pravoslavným duchovním vedoucím řádné církevní.matriky povinnost, aby církevní sňatky již dříve do nich zapsané, avšak státní správě neoznámen, dodatečně jí oznámili, a to pod trestní sankcí obsaženou ve větě třetí. Pokud jde o pravoslavné sňatky vůbec nezanesené v církevních matrikách řádně vedených, nebylo ovšem lze povinnost podobnou duchovním ukládati, o jich zápis do matrik státních musí pečovati státní úřady při promíjení dotyčné překážky platnosti těch- to manželství v jednotlivých případech podle odst. 2. § 2.

Trestní sankce obsažená v § 6 má zabrániti tomu, aby v budoucnosti, t. j. po účinnosti tohoto zákona, nebyly již uzavírány sňatky pouze církevní před duchovními církví státem uznaných; nebrání se tím nikterak tomu, aby příslušníci vyznání takových uzavírali krom sňatků civilních též sňatky církevní. Ustanovení tohoto jest třeba pro budoucnost též proto, poněvadž nutno počítati se vznikem rozličných náboženských sekt. Není tím porušena nikterak zásada fakultativních manželství církevních připuštěných na Slovensku zákonem číslo 320/1919 Sb. z. a n., poněvadž zákonem tímto byla připuštěna pouze církevní manželství církví státem uznaných. Trestní této sankce jest třeba proto, poněvadž platný právní řád neposkytuje dostatečné opory tomu, aby bylo zabráněno uzavírání zmíněných sňatků, jež ? jak právě nutnost tohoto zákona svědčí ? vedou jen ke zmatkům a otřásají platným právním řádem.

K § 7 poznamenává se pouze, že zákon tento má působiti již dnem vyhlášení, neboť účelem jeho jest. sanovati pouze stav dosavadní,. nikoliv pak poskytnouti í snad pro budoucnost možnost, aby byla uzavírána manželství příčící se platnému právnímu řádu.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh byl v obou sněmovnách přikázán ústavně - právnímu výboru k podání zprávy v době co nejkratší.

V Praze dne 26. září 1925.

Předseda vlády:
Švehla, v. r.

Ministr vnitra:
Malypetr, v. r.