Čtvrtek 11. března 1926

Pánové! Průběh schůze byl podle interpelace naprosto klidný. Tvrdí to pan kolega Löwa a pan dr Heller. Pánové, dvěma svědkům se má věřiti, ale v tomto případě je to poněkud těžké, když známe ty lidí, kteří tam na těch schůzích řečnili a když známe jejich způsoby, jak řečnívají. Pánové, zde se včera místopředseda Niessner neobyčejně rozčiloval a pánové, já musím říci, že jsem si při tom pomyslil, jak by ten člověk mluvil v těch Karlových Varech, když zde v senátě, kde je místopředsedou a kde by si měl dáti na sobě trochu záležeti, takovýmto způsobem vystupuje. V Karlových Varech to vypadá zcela jinak.

Také si zde bylo neobyčejně naříkáno na to, že okresní správa politická nedala povolení k tomu, aby se, tuším, 3. března konal slavnostní pohřeb s průvodem hasičů ve stejnokrojích. Pánové, přiznávám, že bych takový průvod vždycky dovolil, sám bych si ho při svém pohřbu nepřál, poněvadž ti lidé potom spíše mysli na udržení kroku, ti ostatní se po nich dívají a podle mého soukromého názoru bych si přál, aby se při něm lidé modlili. Zde, když si to přejí a když to šlo k spalování, není námitek, aby ti hasiči šli, ale nesmíme zapomínati, jakmile se stane takový slavnostní pohřeb, že s ním jde hejno lidí, kteří nemají se zesnulým nic společného, kteří tam nejdou k vůli smutným myšlenkám, nýbrž jen proto, aby si vyšlápli s hudbou, hlavně také když se jde domů a kdo může zde ručiti za to, že ti lidé - nemyslím ti hasiči - kteří by šli s tím pohřbem, udrží pořádek. Ostatně se domnívám, že máme takové nařízení, nebo nevím co to je, že každý spolek uniformovaný, chce-li uspořádati společnou vycházku jakoukoliv, musí to oznámiti tři dny napřed okresní správě politické. A pamatuji se, že zrovna tam v Karlových Varech nebo v Mostě anno dazumal tehdy rakouský okresní hejtman vydal nařízení, že když se chce Sokol zúčastniti korporativně pohřbu, musí to tři dny předem hlásiti, ve velmi četných případech 24 hodin napřed, než ten nebožtík umře. (Veselost. - Sen. Sochor Potom že mohou píti ) K tomu není okresní hejtmanství. Bohužel, to jsme také měli jeden projev lítosti, že bylo poručeno v 9 hodin již uzavříti hostince. To chápu to rozhořčení karlovarských i fischernských, teď ještě není žádná sezona, následkem toho se mohou věnovati sobě a mají býti v 9 hodin doma. Kolega Löw zde řekl slovo, o němž já vím, že je lapsus a prosím, když je cituji, aby nebylo to počítáno, že se mu chci posmívati. On řekl: V dělání nepořádku nepotřebujeme policii. (Sen. Sochor: Oni udělají sami dosti! ) Oni ho udělají sami dosti, to máte docela pravdu. Já totiž rozumím panu kolegovi Löwovi: Chtěl říci, že policie je k udržení pořádku a ne, aby dělala nepořádek. Pánové, to my podepíšeme všechno, nejen snad minorita, nýbrž také majorita. Policie, četnictvo a vůbec všechno, co vystupuje ve jménu zákona, je povinno udržovati pořádek a my chceme také nad tím bdíti, aby tyto orgány pořádek udržovaly. Přiznávám, že také strážník může chybiti a jsem vždycky pro to, když strážník chybí, aby to bylo vyšetřeno a aby byl případně potrestán, a byl bych také pro to i v tomto případě karlovarském, kdyby se dokázalo, že se tam skutečně stal nějaký přehmat. Z toho, co včera a dnes jsme slyšeli, nemůžeme nabýti přesvědčení, že se tam přehmat skutečně stal, naopak z toho, co jsme slyšeli včera od pana ministra, musíme říci, že jistě bylo mnoho vymyšleno a velice mnoho přibarveno. Co si máme mysliti, když povážíme, že bylo řečeno, že jeden člověk byl sbit ve vězení tak, že měl pruhy a pak nám je dokázáno, že tam byl ještě se 6 jinými vězni, a poněvadž máme ten poměr občanstva na Karlovarsku pro nás Čechy nepříznivý, můžeme počítati, že těch 5, co tam s ním sedělo, byli Němci. Byli ti lidé tak mlčenliví, nebo se stalo něco takového, jako se stává učitelům, že když se přenáhli a potrestá kluka, že otec tu práci doma dokončí a potom jde žalovati. Tedy pánové, jsem proto, aby byla všeobecně považována za nutnou zásada, že strážník a četník je strážcem pořádku, chybí-li, že musí býti na něho dozíráno, musí to býti vyšetřeno, musí býti potrestán, ale rozhodně bych se ohrazoval proti tomu, aby zde s druhé strany bylo tvrzeno paušálně a bezdůvodně, jakoby policie sama sebou zásadně byla falšovatelem, znásilňovatelem, nástrojem mocí nástrojem stranictví. Pánové, takové věcí nemůžete tvrditi a my je nemůžeme také připustiti.

Ovšem bylo tu řečeno, že při státní policii dějí se takové věci. To je v tom skryto? Při obecní policii by se takového nic nestalo a já dávám za pravdu, že kdyby ve Fischern byli obecní policajti, tak by si nemohli dovoliti, aby zastavili paní purkmistrovou a aby řekli, že také ona musí zachovávati předpisy vydané okresní političkou správou. Pánové, já myslím, kdyby tam byla obecní stráž, že bychom tam měli nejenom nacionální zaujatost, ale že by tam byla také zaujatost třídní. Vy, kteří zde sedíte dosti blízko u sebe, musíte říci, jak to bývalo, když byla policie v německých městech v rukou těch dotyčných německých zastupitelstev. Jaké zastání u policie mohl tenkráte hledati nejenom Čech, ale také německý dělník? Studoval jsem v poněmčeném městě, v Budějovicích, kde za mých časů již bylo Čechů více než Němců, ale co dovolili si policajti němečtí, kterým se tehdy všeobecně říkalo "morčata", to byste pánové žasli, kdyby se něco podobného událo v republice proti vám přes to, že jste malá menšina. (Sen. Sochor: Když nás řezali, hráli nám: "Modré oči, proč pláčete"! ) Já bych nedovedl tu píseň ani s vámi zazpívati, já tu notu neznám, ale snad to nechcete uvésti, pane kolego, jako polehčující okolnost pro policii za Rakouska. (Sen. Sochor: To ne! )

Ale proto, poněvadž máme toto stanovisko, musíme odmítnouti takové výroky, které zde včera o strážnicích padly. Pánové, když někdo z vašeho klubu řekne, že policajtovi rána do hlavy neškodí, co si máme o tom mysliti? Což ten strážník není také člověk, což ten strážník je snad proto, aby za to, že bere určitý plat za svoji velmi namáhavou a někdy velmi riskantní činnost, aby za to mohl býti takovým člověkem, na kterém si každý může svoji zlost vylíti? To není správné od vás, jestliže takovým způsobem vystupujete! Dr. Heller nám tu řekl s takovým velikým gestem: Jeden kámen do jednoho policajta! To by se mohlo zrovna tak říci, jedna koule do jednoho člověka a člověk to snáší neobyčejně hrdinsky, když ten kámen letí na někoho jiného a když tou koulí je trefen někdo jiný. Ale kdyby se stalo, aby někdo zde hodil po dr Hellerovi kámen, vím, že se to v Praze nestane, pak by se nařeklo: jeden Heller a jeden kámen, pak by se mluvilo o tom, že nelze něco takového trpěti, aby byl znásilňován a podobně. To je jedno, po kolika strážnících se házelo. Faktum je, že lidé vědoucí, co se stalo, vědoucí, že Němci utíkají od Rösslera, vědoucí o událostech těchto, které byly po té schůzí, přece našli mezi sebou člověka, nevím zdali jen tak lehkomyslného, nebo darebáckého, který vztáhne ruku na orgán veřejného pořádku. Pánové, myslím, že si to nemůžeme dáti líbiti a my musíme jednou prohlásiti, že každý orgán, který má od republiky právo vystoupiti a říci "jménem zákona", že musí také podobně jako ten zákon býti respektován. (Výborně! ) Naše stráž, ať jsou to četníci anebo strážníci, vystupují ve jménu zákona k vůli pořádku. Vystupují v zájmu občanstva a proto já vím, že musí zde býti poněkud silnější slovo, ale nemohu si jinak pomocí a musím říci: Kdo na strážníka anebo četníka ve službě jsoucího zúmyslně útočí a jemu se protiví, ten útočí na pořádek a zákonnou moc. (Výborně! ) A to my nemůžeme a nebudeme trpěti; za orgánem naší veřejné bezpečnosti a pořádku stojíme my, většina této republiky. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Místopředseda dr Hruban: Dále má slovo pan sen. Böhr.

Sen. Böhr (německy) Slavný senáte! Nejprve musím doznati, že především stojím pod dojmem několika řečí z řad druhé strany tohoto slavného senátu. Méně dotýká se mě okolnost, že se nyní mluvilo tolik o kamenech v Karlových Varech, které patrně vůbec nebyly hozeny. Karlovy Vary jsou sice známy, že tam cestuje mnoho lidí, kteří mají žlučové kamínky, dále známe vřídelní kámen v Karlových Varech, ale v dosavadních řečech nebylo naprosto dokázáno, že ze řad desetitisíc lidí, kteří protestovali proti bezpráví jazykových nařízení a proti jiným věcem, letěly nějaké kameny proti policií. Není také ještě vyvraceno tvrzení pana sen. Löwa, že velitel policie v 11 hodin dopoledne měl již v sobě 11 piv atd. Také to se mně méně dotýká. Mně dotýká se více z řeči ta okolnost, že 2 páni řečníci, kteří se více přikloňují ke konservativním stranám koalice, zabývali se příliš málo bezprávím a nedostatkem právního základu jazykových nařízení a že se buďto jasně anebo se spodním tónem znatelného souhlasu vyjádřili přisvědčivě. Ještě více dotkla se mne okolnost, že pan kol. Dyk z národnědemokratické strany, při jehož řečí jsem právě nebyl přítomen, tak pohrdavými a uráživými slovy se vyjádřil o sudetských Němcích, a jak mi bylo řečeno, o nich mluvil jakožto o suché, vysýchající, umírající, nikdy zvlášť nevynikající větví velikého 80mílionového německého národa. Takovéto podceňování bývá obyčejně spojeno s přeceňováním vlastních řad. Zakladatelé tohoto státu tato generace, myslím, měli by přece uvážiti, že duševně mnoho ve svém mládí získali od této jak praví suché, odumírající a vysýchající větve a že ze sudetskoněmeckého lidu, z tohoto domácího lidu Čech, Moravy a Slezska, jíž v prvém německém období rozkvětu vyšli vynikající mužové německé literatury ve středověku, a že v novější době vykazuje ve všech oborech průmyslu, umění a vědy, básnictví a jinaké literatury přímo mnoho jmen, jmen, jejíchž nositelé byli činnými zde v zemi anebo ve Vidní, Karlsruhe, Berlíně a jakožto vynálezci, umělci anebo význační mužové vědy mají veliké jméno. Mně tato bolestná kritika připomíná břečtan, který se pne po stromě vzhůru, anebo povídku z východu, myslím o jakémsi perském knížeti, se kterým jeho adoptivní syn nevděčně zacházel a jenž mu místo jakékoliv odpovědí vypravoval jen pohádku, jak strom, který chtěla sekera poraziti, k ní řekl¨: "Neměla bys síly nade mnou, kdybys neměla kousek ze mne, totiž topůrko. " (Souhlas.) Ale jedná se přece nyní o karlovarskou záležitost, ale jak řečeno, kamením atd. nechci se zabývati, neboť také karlovarské událostí souvisí s jiným jménem, totiž se St. Germainem se smlouvami St. Germainskými. Mohu přes Karlovy Vary přejíti tím snaze, ježto nechci opětovati mnohé věcně přednesená podrobností karlovarského kolegy. Přiznávám dále panu ministru vnitra, jenž se k věci ujal slova, že se snažil býti objektivním a vyjeviti pravdu, ale chci přece upozorniti na to, že šéf karlovarské policie věru není osobou neomylnou a že asi mnoho oznamoval ve věci vlastní a pro domo pražského vysokého úřadu, Audíatur et altera pars. To musí platiti také zde. Podkladem debaty o karlovarských událostech je především protest proti jazykovým nařízením.

V čelo svých vývodů kladu St. Germain a otázky ústavy. V článku 7 státní smlouvy mezí Spojenými a sdruženými mocnostmi a Československem ze dne 10. září l919 praví se doslova, že se všem československým občanům poskytují stejná občanská a politická práva bez ohledu na rasu, řeč nebo náboženství. A v článku 8 této smlouvy St. Germainské praví se dále: S československými státními občany, kteří jsou příslušníky rasových, náboženských anebo jazykových menšin bude se po právu a ve skutečnosti stejně nakládati a budou míti stejné záruky jako ostatní českoslovenští státní občané. V tom již je vysloveno, že československý stát není žádným národním státem, nýbrž státem národnostním. V tomto státě obývá podle posledního sčítání lidu z roku 1921. 13.613. 172 lidí, z toho 13.374. 364 tuzemců a v tom, bez příslušníků cizích států 3.123. 568 domácích Němců. Tento stát nazývá konference vítězů jíž jednou novým, tehdy nezvyklým jménem Československo. Poznamenávám sine ira et studio: ze zpráv, které noviny přinášely během onoho památného zasedání, bylo seznati, že na věci málo interesovaní Japonci tehdy toto území se zcela novým jménem kladli někam na Bajkalské jezero, snad pro sibiřské české legie; Američané a Francouzové prý se vyjádřili, že se asi jedná o nějakou krajinu v Karpatech. Tehdy zeměpis a národopis hrály podřízenou úlohu. Dále si dovolují malou poznámku. Na roveň postavení slov "böhmisch" se slovem "čechisch" jakožto označení zeměpisného a národopisného vedlo vůbec k neuvěřitelným omylům dokonce v našem nejbližším sousedství. Před nedávnem ptal se profesor, který jel z Chemnitz v Sasku do Teplic na léčení mezi Hřenskem a Podmoklím, zdali vystačí s němčinou z Podmoklí-Ústí do Teplic. Tomuto označeni "böhmisch" na místě "čechisch" dal ostatně svého času svolení český sněm za souhlasu německých liberálů. Zdali onen pan profesor, kterého jsem zde mínil, zasluhuje "nedostatečně" anebo pendrek, o kterém pan kolega Kroiher řekl, že by se tento výraz raději neměl více bráti do úst, při čemž si přejí, aby ho byl pan ministr včera vůbec nepoužil, to přenechávám právě původci včerejšího výroku ministrova, který asi v rozčilení a bez rozvahy užil tohoto výrazu, který mu, abych mluvil s Homérem, vyšel z "ohrady zubů". V každém případě však nesmí ze jména republiky býti odvozován důsledek na škodu jednotlivých národností v republice, ježto podle hlasitých projevů, které jsem dříve také slyšel v poslanecké sněmovně není vůbec československého jazyka, nýbrž jen český a slovenský jazyk, a to se také nezmění, stane-li se z nynější Šestky Sedmička Naše rozčílení z prováděcího nařízení k jazykovému zákonu, jež proniká všemi vrstvami obyvatelstva, bylo příčinou, že při zahájení došlo v poslanecké sněmovně a částečně také zde k velmi prudkým výstupům, poněvadž nedošlo ihned k prohlášení a k debatě, a tak byly dokonce při tamním exposé pana ministra věcí zahraničních dr Beneše výstupy, ke kterým jinak při jeho řečech nedochází.

Používám dnešní debaty, abych přednesl několik stížností, které jsou příčinou našeho rozechvění. Chci říci nejdříve něco o jazykovém nařízení samotném.

V §u 8 jazykového zákona ze dne 29. února 1920, jenž pojat je ve smyslu mírové smlouvy do ústavní listiny, který však již také obsahuje chyby a nejasnosti, slibováno je prováděcí nařízení, které však vyšlo teprve nedávno, dne 3. února 1926. tudíž po 6 letech. Ve druhém odstavci tohoto paragrafu 8 jazykového zákona byl obsažen pokyn pro prováděcí nařízení, pečovati o to, co se má učiniti k usnadnění úředního styku s osobami, které nejsou znalé jazyka, jimž se u dotyčných úřadů, soudů anebo orgánů ve smyslu onoho zákona úřaduje, jakož i na ochranu stran proti právním škodám, které by jim snad vznikly z neznalosti jazyka. Na místě úlev shledáváme však v nařízeni obtíže, ačkoli onen zákon v důvodové zprávě slíbil pečovati o rychlé úřadování a o blaho státních občanů a vůbec o praktické potřeby. Nastal opak. Zapřeno bylo obvyklé pravidlo pro nařízení a výklad zákona, jež vytvořilo větu: "bona sunt amplienda, mala restringenda". V němčině znamená slabika "ver" vůbec často zápor. Bohužel shledáváme také v mnohém vládním "Verordnung" zápor pojmu "Ordnung". Na vládní nařízení, o které jde, hodí se to v mnohých bodech tolik, že asi nejvyšší úřad právní ochrany, podobně jako nedávno stran nařízení o nápisech atd. u některých koncesovaných živností, bude moci konstatovati, že prováděcí nařízení k jazykovému zákonu jde za meze zákona a že mu odporuje, anebo, jak právníci již řekli, že je protiprávní, protizákonné, protimluvní a protiústavní.

Nechci se pouštěti do mnohých podrobností, poněvadž již několik pánů řečníků přede mnou na ně poukázalo. Jen něčeho chci se zcela krátce dotknouti. Již v roce 1920 přispěchalo ministerstvo spravedlnosti s pokynem úřadům, a poštovní a železniční úřady měly v té příčině také rychlíkové tempo, které vede k různým pokleskům. Dýše snad dále z prováděcího nařízení nějaká úleva podle §u 3 jazykového zákona, podle něhož obce a úřady jsou sice nuceny všude přijímati a vyřizovati česká podání, i když mezi 3000 obyvateli německé obce se nenalézá ani jeden, anebo jen jediný tam teprve přeložený český státní občan, kdežto nyní nařízení vyžaduje místo přikladu, který by nejširší potřebě stačil, také české projednávání a české vyřízeni spisů? Můžeme zde na české straně nalézti analogii v rakouských dějinách pro ryze česká města a vesnice? Kde zde zůstává ohled na možnost, na šetrnost a na právo obcí určovati svůj jednací jazyk? Krutostí jazykového zákona stupňují se tak do nesnesitelna, i když se slibuje jen mírné provádění, které by však poskytlo jen milost, nikoli však právní jistotu. Pak famosní ustanovení o užívání německého jazyka u úřadů, když tyto se nevztahují na více než jeden soudní okres, co např. spáchali obyvatelé německého politického okresu ve Šluknově nebo Chebu, kteréžto okresy náhodou mají dva soudní okresy, že nesmí jednati tak jako Rumburk, Varnsdorf nebo Aš? A tu přichází dokonce ještě kaučukový konečný paragraf 99 nařízení, jenž každému úřadu dává úplnou zvůli k tomu, aby dokonce v soukromém a osobním styku zbavil kde koho jazykových práv. Kde tu zůstává § 128 ústavy a § 7 smlouvy na ochranu menšin? Jak ničí § 73 nařízení samosprávu obci s vlastním statutem; jenž dokonce předpisuje jazykové podmínky pro volbu starosty a jeho náměstka! Zdá se, že dokonce dva čeští ministři přece jen považovali toto nařízení za bezpráví, ježto nedali svého podpisu, bohužel však přece neměli odvahy vyvoditi další vážné důsledky ze svého jednání. Zkrátka řečeno, nařízení odporuje mezi jiným §u 128 ústavy, jenž mluví o rovnoprávnosti všech, tedy také Němců.

Státe ještě pociťujeme dále projednávání válečných půjček jako těžké bezpráví a poslední zákon nemůžeme naprosto považovati za "konečný", jak jeho titul hlásá. Pan ministr národní obrany zde včera v senátě ukazoval modely ručních granátů, když odpovídal na interpelaci o smutné události v pražské Truhlářské ulici. Poukazoval jsem již opětně v Národním shromáždění na různé právní důvody, na politické a hospodářské důvody pro spravedlivé projednání otázky válečných půjček, také na to, že by již bylo jistým druhem povinnosti a vděčnosti pečovati o řešení a úplné zaplacení válečných půjček. Neboť všichni čeští a němečtí důstojníci a také francouzští, se kterými bylo lze mluviti, prohlásili: Kdyby byla padla karpatská fronta, pak bylo by bývalo nejbližší frontou pohoří Jizerské a Krkonoše. Kdy by tam byla bývala fronta, byly by vnitřní Čechy bývaly smutným jevištěm, tak byla by Praha dostala více nežli tyto dvě bomby v Truhlářské ulici a mnohým požehnaným místům uvnitř. Čech bylo by se snad vedlo jako Gorici, Přemyšlu a jiným místům. Bez válečných půjček a umožněním péče o příslušníky narukovaných a o průmysl atd. bylo by však bývalo nemyslitelným tuhé udržení karpatské fronty.

Dále poukazují na způsob pozemkové reformy, jenž namnoze se podobá oloupení, ale žádné reformě. Také toto bezpráví je tak velké, že je náš kolega dr Mediner opětovně také před Ligou a před Společností Národů a v posledních dnech zase v Ženevě přinesl na přetřes. Jestliže tam pan kolega dr Brabec ve své odpovědi poznamenal, že my Němci máme přece poslanců dost, abychom si stěžovali doma, pak táži se, co vlastně asi 70 německých poslanců a asi 35 německých senátorů mělo do toho mluviti ve věcech pozemkové reformy, nehledě k tomu, že řada takovýchto zákonů byla ve starém revolučním parlamentě vytvořena bez nás Podobně bylo tomu také s jazykovým nařízením, zákon datuje z dávné doby. Co se pod jménem pozemkové reformy nyní na příklad odvažujete činiti tepelskému klášteru, je přece to, co asi vyjadřuje rovnice 12 = 100 anebo 200. Žádný učitel, žádný školáček nesmí postaviti takovouto rovnici. Napadá mi malé srovnání, nehodí se vlastně dobře k vážnosti věci. Vtip vypravuje, že v malém městě vznikl mezi řezníky spor. Jistý řezník vydal plakáty, že prodává znamenitý salám z králíků. To prý jest obzvlášť znamenitý druh salámu, já sám to ovšem nedovedu posouditi. Druzí řezníci si do toho stěžovali. Zakročil soud. Řeklo se, že to naprosto nemůže býti salám jen z králíků. Soudce tázal se řezníka, jak se věc má, zdali a jak maso míchá. Ano, řekl řezník, něco se musí přimíchati, poněvadž ze samotných králíků se salám neudrží. Jak mícháte, tázal se soudce. Řezník odpověděl stejné se stejným. Soudce se tázal po bližším vysvětlení poměru míchání stejného se stejným. Řezník odpověděl zabíjím vždy jednoho králíka a jednoho koně. Tak tomu jest asi s pozemkovou reformou, s rovnoprávnost jazykovou, nepotřebuji blíže rozváděti srovnání s koňským a králičím salámem.

O rdousení škol nechci ztráceti mnoho slov. Před tím již jeden řečník se zabýval touto otázkou. Připomínám vám také ještě, vám, kteří jste původci úsporného zákona a restrikce úředníků, že nyní je již na 900 českých státních menšinových škol, které se platí z pokladny všeobecných daní, tedy také z kapes Němců a Maďarů. Jestliže pro 5-6 českých dětí pořizujete školní zařízení, učitele, pense a všechno, kdežto my musíme zápasiti, abychom pro 60 dětí dostali novou školu anebo udrželi školu pro 40 dětí, pak to není stejná míra. Králík a kůň! A co nám dáváte, jest často tak méněcenné, že toho je více než 13 na tucet. Upozorňuji také na věc s nápisy koncesovaných živnosti, kde konečně nejvyšší soud měl uznání. Dvojjazyčné pojmenování ulic působí jako Gesslerův klobouk; kdežto v Praze, kde bydlí 35.000 Němců a kam přichází tisíce Němců, nelze nalézti ani jednoho německého nápisu, musí na proti tomu v Litoměřicích, Ústí, Teplicích a všude na hostincích, lékárnách atd. býti dvojjazyčné nápisy, rovněž tak jako označení ulic musí býti dvojjazyčné.

Vzpomínám na pozemkovou reformu. Zdali při tom něco bylo ušetřeno, o tom pochybuji také vaše vlastní listy. Ale Němcům stala se škoda. Podle statistiky je prý v Československé republice 343.000 státních zaměstnanců. Táži se, zdali mezi těmito tisíci úředníků je dosaženo pro Němce procento, které by jim mělo příslušeti podle sčítání lidu? Je podle procent zastoupeno mezi zaměstnanci tolik Maďarů, Slováků, Rusínů, jak sčítání lidu ukazuje? Vedle číselného počtu Němců přišla by zajisté v úvahu také ještě jejich daňová poplatnost. A jak to vypadá nyní v německých městech u úřadů? Podívejte se na úřady v mnohých německých městech uprostřed německého území, na okresní soud, krajský soud, na nádraží, poštu, na okresní správu politickou; celní úřad, na berní úřad, na četnictvo, pak najdete v takovýchto městech úřady, kde je sotva ještě jediný Němec, ani na podřízeném místě. Kdyby se to stalo vám, pánové z koalice, myslím, že byste se pustili do křiku, ale ještě mnohem více, nežli se tak stalo dne 28. února v německých krajinách, v tak mnohých městech pro jazyková nařízení. Trpělivost může býti velká, ale luk se nemá přepínati. Co z takovéhoto obsazování německých úřadů jen českými úředníky vyplývá, toho příklad mohu vám uvésti, který mi právě napadá: před volbami musili býti podány volební listiny. Městský radní v jisté obci, jednalo se o soudruha ve straně, měl podati voličskou listinu, což zákonem předepsáno. Úředník řekl: "My vás neznáme, nikdy jsme vás neviděli. " Několik podúředníků prohlásilo; "To je přece městský rada ten a ten. " Ale poněvadž se jednalo o prohlášení podúředníků, neplatilo toto zjištění totožnosti, poněvadž jen úředníci jsou ustanovení k ověření totožnosti. Je takovéto jednání vůči nám loyální, když se slovo loyalita béře tak často do úst? Neboť tato loyalita vůči nám je jedním z nejprimitivnějších právních požadavků, jež odůvodněny jsou přirozeným právem. Nedávejte nám milost, žádné drobty, naše dobré právo nám dávejte, pak budete míti měřítko pro praktickou loyolitu. V poslanecké sněmovně prohlásil myslím jistý ministr, že Němci a lidé v tomto státě jsou nejpřesnějšími, nejvěrnějšími a nejpoctivějšími platiči daní. V posledních dnech objevily se reklamy lázeňského ústavu v německém Jachýmově, tohoto jedinečného léčebného ústavu. V celém prospektu neobjevuje se německé jméno Joachimsthal. To Francie zachází s mnohem menším počtem německého obyvatelstva v Elsasku-Lotrinsku mnohem vlídněji a ochotněji. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)

Chci se vyjádřiti pokud možno krátce. Myslím, že duch Locarna prorazí přece konečně všude. I sám Briand řekl, že panovati musí právo a že se násilí musí podrobiti právu a že právo má platiti. My Němci se nechceme přeceňovati a vás podceňovati, ale měli byste dáti průchod rovnoprávnosti, uznání také naší kultury, našeho zápolení a snažení. Vysoce postavený člověk, který se také zmýlil v historické při, byl to pan president dr Masaryk sám, prohlásil, že odvolává své mínění, že my Němci jsme přistěhovalci a kolonisté. Historické bádání nepotvrzuje formuli Palackého a tvrzení některých jiných lidí, že my pocházíme jen z přistěhovalců a kolonistů, kteří se přistěhovali do českých krajů. Nepopřeno zůstalo veliké historické dílo faráře Františka Foke z Königswaldu, vyšlé před asi 30 lety, nadepsané "Böhmen das angestammte Vaterland der Deutschböhmen", a opětovně poukázal také Bretholz s ještě mnohem více důkazy na tuto okolnost. Jsme domácí, byli jsme zde, německý kmen zde zůstal, když značné slovanské kmeny se sem přistěhovaly. S těmito a vedle nich žil zde sudetskoněmecký lid, k tomu přistoupila později ještě veliká řada lidí povolaných k zakládání měst, řemeslníků, živnostníků atd. Že je jich takový počet, je naprosto nepopřeno. (Sen. Dyk: Četl jste, pane kolego, odpověď Pekařovu?) To je historické bádání, pane kolego Dyku, co uvádím, a o tom budou vážní mužové dále přemýšleti. Sám Palacký vybízel německé badatele, aby jemu a celému problému pomáhali, on, Palacký sám, že nevěří, že by toto velké množství Němců v souvisejících krajinách zcela a úplně mohlo pocházeti od přistěhovalců a kolonistů.

Ještě zcela krátké slovo. Právo nestanoví národ a příslušnost k nějaké národnosti, to je zásada, která platí dnes ve všech civilizovaných státech, nýbrž býti státním občanem, to zjednává právo. Není tedy část národního obyvatelstva nositelem suverenity, nýbrž stát jako takový. Člověk, lidská povaha musí se zase uplatniti, stojí nad každou politickou a jinakou příslušností. Jazykové, regionální většiny mají se posuzovati podle svého nynějšího bytí, nikoli zdali ve srovnání s jinými tvoří snad menšinu. Před nedávnem nařídil nynější papež novou slavnost, slavnost království Kristova: slaviti ho jakožto knížete míru a nositele práva národů. Kéž by se také v tomto smyslu pracovalo, vytvořiti mír a právo! Bude to na prospěch vám i nám. Dejte nám rovné právo, i nastane národnostní mír a vzpomeňte na vážné slovo, které ve své inaugurační řečí ve Vilně pronesl loňského roku rektor university prof. dr Zdiechowski, vycházeje z myšlenky, že nikoli hmota, nýbrž duch, svobodná vůle musí býti směrodatnou, neboť tvoří i dějiny hmota, pouhá fosforescence mozku, pouhá mechanická nutnost, praví, pak je zde nekulturnost, pak není zde svobodné vůle a není zde žádného pokroku. Po svobodě a po štěstí, snad po trvání Evropy bylo by veta! (Potlesk na levici! )


Související odkazy