Místopředseda dr Soukup (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Trčka.

Sen. Trčka: Vážený senáte! Než přikročím k několika slovům kritiky dnešního thematu, dovolte mi, abych několika slovy také vysvětlil několik ironických poznámek, které padly včera a také ještě dříve od pan dr Hellera a které se týkaly přechodu naší strany z oposice do koalice.

Mohu potvrditi - a jistě pánové z oposice to vědí také - že u nás žádné velké a valné změny nenastaly, že naše politika, i když jsme prováděli trochu ostřejší kritiku vládních činů, byla vždy loyální, a že také nikde a nikdy v jednotné frontě oposiční jsme nebyli. Uvádím to proto, aby už jednou byl těm zvláštním poznámkám konec a aby také bylo mezi námi náležitě jasno. My jsme a byli jsme vždy i tenkrát věrnými syny své vlasti a příslušníky svého národa, a budeme i do budoucna.

Chápu-li se pří této příležitosti slova, prohlašují předem, že tímto okamžikem pochovávám vnitřně všechnu naději - a to do daleké budoucnosti - na smírné řešení všech sporných otázek, ať hospodářských, politických, či nacionálních s německými stranami stavovský příbuznými. Dnes tito jinak střízliví národohospodáři vstoupili do jedné bojovné fronty s živly, jímž na hospodářském rozvratu a politickém chaosu v našem státě by velmi záleželo k dosažení jejích celkem známých cílů. Co tím němečtí agrárníci a živnostníci pro uspokojení svého voličstva positivně dosáhnou, uvidíme, ačkoli je to kapitola sama pro sebe.

Prosím, přejdu ihned k věcí samé: Německé strany provádějí agitaci proti jazykovým nařízením uvnitř i zevně státu formou a způsobem nedůstojným a zavrženíhodným, kulminujícím v známém činu stavitele Rösslera v Karlových Varech a v různých jiných těžko kvalifikovatelných řečích německých příslušníků demokratického našeho parlamentu a jejích zahraničních přátel, zejména v osobě bavorského ministerského předsedy dr Helda. Veškerá tato činnost bude, myslím, jistě a náležitě oceněna trestními soudy a také exemplárně potrestána pro výstrahu nám i budoucím.

O co jde v podstatě? O nic jiného, než v prvé řadě o jasnější interpretaci jazykového zákona, daného nám právem státního národa a podepřeného jasnými mírovými smlouvami. Nic víc. A za druhé o dosažení klidu a pořádku a zejména určité jasnosti ve věcech správních i právních, zvláště na půdě smíšeného území. Vydáním těchto nevyhnutelných směrnic se tohoto cíle dosahuje, aniž by to druhého kompaciscenta nějak zvláště poškozovalo. Je ovšem jisto, že zákonem tímto se dřívější poměry mění - do jisté míry to nepopírám - ale v každém případě nejde o žádný útisk Němců, nýbrž jde jen a jen o spravedlivou nápravu staletých křivd, páchaných bývalým monarchistickým režimem na sociálně hospodářsky i politicky bezmocných českých lidech. Tedy opakuji, žádné bezpráví tímto jazykovým zákonem a nařízením německým občanům se neděje, nýbrž republikánskými zákony nynějšími se dřívější násilnický a nemožný stav do jisté míry koriguje. Chápu velmi dobře pocity toho, který ze svého povýšeného nadprávního stavu se musí po zákonu vzdáti jisté části svých nadpráv a spokojiti se pouhou rovnoprávnosti a odstupovati zejména těm, kteří dříve sebemenšího práva postrádali a jen námezdně sloužili. Chápu mentalitu našich Němců. Dalo by se to vysvětliti malým příkladem: Pro člověka, který jezdil pořáde v kočáře a najednou má choditi s těmi druhými pěšky, to příjemné není. Tudíž, jak jsem již uvedl, dnešní mentalita těch pánů je velmi pochopitelná, nicméně bude jim nutno podvoliti se nevyhnutelné, třebas i nepříjemné skutečnosti.

Ostatně známe pány z německé strany příliš dobře, jakými jsou mistry v obraně a útoku, jak dovedou neústupně držeti své posice a práva a jak neochotně na druhé straně přejímají ukládané povinnosti a jak rádi je také plní. Stačí vzpomenouti celé řady dobrých rad, výzev a pokynů pánů německých poslanců a senátorů, které udělují svým voličům na veřejných schůzích i v soukromých záležitostech ať už daňových, vojenských, politických nebo samosprávných - stačí nahlédnouti do spousty imunitek našich pánů německých senátorů a parlamentníků a stačí přečísti si všechny ty jemné výrazy nenávisti a opovržení k republice, vládě, státní správě, státním úřadům aj. Ani hlava státu, a to ne jednou, nebyla těchto roztomilosti ušetřena. V celém světě, ve všech státech nebyly by tyto škody a bezuzdností trpěny a byly by jistě exemplárně potrestány. Jen u nás se ke všemu shovívavě mlčí, nebo se nejvýše prstem pohrozí. Německé menšiny reklamují pro sebe daleko více práv, než je nám mírovými smlouvami uloženo, ale o nějaké povinnosti ke státu, k republice neradi slyší. A přece - nebylo to zde ani konstatováno - v protokolu Svazu Národů ze dne 21. září 1922. kterýmžto protokolem otázka ochrany národních minorit byla rozřešena v Ženevě, je odstavec 5., který zní: >Generální sekretariát, jehož úkolem je sbírati informace o způsobu, jakým jsou prováděny smlouvy v menšinách, je nejen povinen pomáhati Radě i zkoumáním stížnosti, týkajících se porušení těchto smluv, nýbrž má také přispěti Radě, aby seznala, jak osoby, patřící k menšinám rasovým, náboženským nebo jazykovým, plní své povinnosti ke svým státům atd.< Tedy podle názoru Svazu Národů musí tyto menšiny napřed kategoricky plniti všechny povinnosti ke svému státu a teprve potom mají právo žádati od státu splnění povinností vůči sobě. O tom však u nás je jistě zbytečno mluviti a to připomínati. Dnešní, přímo bych řekl, zuřivá kampaň Němců proti jazykovým nařízením není prvá a je, řekl bych, naprosto analogickou s agitací proti jazykovým nařízením Badeniovým z roku 1897. Tehdy byl boj Němců proti těmto nařízením stejně zuřivý jako proti dnešním. Tehdy, jak pamatujeme, chodili Všeněmci se stejnými strašáky na německé sedláky a živnostníky, že do 5 let se musí naučiti česky, že musí se jen česky úřadovati v obcích, jinak že po 5 letech se musí vystěhovati že svých statků, živností a podobně. Diktátu a násilnostem německých štváčů bylo dáno tenkráte místo a jazyková nařízení s pádem premiéra Badeniho padla taktéž. Dnes páni Němci zvolili tutéž taktiku, jenže zapomínají na tu nejhlavnější věc, že staré Rakousko již neexistuje a že poměry se od základů změnily.

Přes to němečtí páni po starých zkušenostech svých s vládou a odpovědnými kruhy stupňují svůj tlak věříce, že spojenému úsilí celé oposice podaří se zastrašiti tyto představitele státu a vytlouci za daných poměrů vše, co se vytlouci dá.

Jedno při tom je jisté, a toho jsme svědky, že kdykoliv jedná se o něco s Němci, oč méně odvahy a resolutnosti je u vlády, nebo u vládní většiny, o to více resolutnosti a odvahy je u Němců a celé oposice. To je beze sporu. Třeba býti proto při dnešní příležitosti v právu stejně pevnými a neoblomnými. Pánové s německé strany uvádějí řadu bolestí, stížností a bezpráví, kterého se jim prý dostalo a tváří se jako by na české strany padala celá tíha odpovědnosti za to, co se stalo. Není tolik času, aby si člověk všechno opatřil a vzal s sebou, celý ten velký materiál o bolestech a strastech našich hraničářů, které jsou líčeny v různých časopisech, zejména v "Hraničáři". Já jsem se pokusil sebrati některé jednotlivé případy, které opravdu by do jisté míry dávaly na jevo, že vlastně ke stížnostem by bylo dosti příčiny se strany Čechů, ale ne se strany německé.

Tedy, prosím, řekněme nebo vezměme v prvé řadě palčivou věc, bytovou krisi. Je-li bytová krise u nás v Praze, ve vnitrozemí, hodně tížívá, ve smíšeném území jistě přímo pálí. Bytová krise ve smíšeném území zaznamenává neuvěřitelné a přímo hrůzyplné případy. Uvádím jeden. V Jeníkově bylo zjištěno, že řídící učitel bydlí v brlohu, v němž jeho choť vážně onemocněla i dvě jeho malé děti. Ztráta za ošetření si vyžádala 2000 Kč, pro takového malého člověka jistě velmi značný obnos. Naproti tomu v německé škole byl prázdný a zdravý byt, který po dlouhé době a jen po tuhém boji byl pak získán pro tuto učitelskou rodinu. Na Falknovsku bylo zjištěno, že ve sklepě tamní české školy bydlí 3 rodiny o 16 členech a v mnohých bytečkách tísní se dvě rodiny o 10 členech, a podnes mnozí Čechové mají nábytek složený ve stodolách a jiných takových místnostech. Bytový stav místních českých dělníků, živnostníků a úředníků dává obraz strašné bídy a utrpení, jehož nelze cele námi ani domysliti, a jen sama skutečnost dokumentuje nejbídnější postavení životní existence našich českých lidí, zejména na českém severu. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví. )

Vezměme, pánové, zaměstnaneckou otázku. Zaměstnanecká otázka našich českých lidí vyznačuje se mnohými doloženými případy protinárodní a protistátní tendence Němců, kteří usilují nezaměstnaností českého lidu vzbuditi v něm nedůvěru k vlastním jeho zástupcům a státu. Umělé vyvolávání tohoto strastiplného stavu českých zaměstnanců je zřejmým úmyslem Němců, docíliti nespokojenosti a hospodářského rozvratu v českých rodinách, na jejichž bídě a bezmocnosti touží sytiti zlomyslný plamen své nenávisti proti našemu národu a státu. Podle statistiky z r. 1923 bylo na Falknovsku zaměstnáno z úředníků na místech vedoucích 59 říšských Němců, 25 příslušníků Rakouska a naproti tomu pouze 1 Čech. Stejně tomu tak je se zaměstnaností českého dělnictva, před nimiž se dává přednost říšskoněmeckým přistěhovalcům a rakouským příslušníkům, a pak teprve Čechovi, majícímu plného práva k tomu, aby v prvé řadě došel zaměstnání ve vlastním státě, ve vlastním domově. Já sám svého času jsem byl přítomen v Mostě, kdy mně byly deputací dělnictva sděleny přímo neuvěřitelné případy, jak rafinovaným způsobem temnější velkoprůmyslníci dovedou české dělnictvo a české úřednictvo krátce dobře posílat na dovolenou, ze které se již nikdy nevrátí, a jak dosazují za ně dělníky a úředníky německé. Bylo mi tenkráte řečeno mnoho konkrétních případů. Praktikují to tak, abych uvedl, že z nedostatku práce propustí dělníka, anebo mu dají 14denní výpověď, ten dělník přirozeně se tam nemůže čtrnáct dní udržet a hledá si práci jinde, ale mezi těmi 14 dny nastoupí dělník cizí, buďto Němec z Reichu nebo Rakouska atd. Byla mně udána celá řada takových konkrétních případů, které jsem svého času také uplatnil.

Tedy z toho je vidmo, že skutečného útisku se dostává českému lidu, a tento útisk se štvaním a demagogií německých parlamentníků vědomě ještě zvyšuje.

Otázka průmyslu a hospodářská nejlépe svědčí o tom, zda Němci postrádají čeho, co by jim v jejich vývoji na poli hospodářském a průmyslovém překáželo. Sami jsou držiteli všeho těžkého průmyslu ve smíšeném území, jehož odbyt je nejenom zde, ale jde i za hranice republiky, v mnohých případech na újmu zaměstnanecké otázky našich lidí, kteří se trpce musejí dívati, jak Němec - a velmi mnohdy cizák - se u nás obohacuje, zatím co naši čeští lidé chudnou a trpí vším nedostatkem.

Stejně je tomu u živností a obchodu, který je ve většině v rukou německých potentátů, a naši čeští obchodníci a živnostníci-hraničáři musejí na obhajobu své životní existence sváděti mimo boj konkurenční i boj politický a národní. Řekl bych, Bohu budiž žalováno, jestliže jsme již u tohoto bolavého případu, že si člověk musí velmi trpce stěžovati na to strašlivé postavení českého živnostníka a obchodníka ve smíšeném území, kde jsou to zejména naše strany socialistické, které s politického hlediska bojkotují i našeho českého člověka. Je člověku velmi trapno, musí-li na vlastní bratry, příslušníky našeho státu žalovati, ale jsou případy, že se čeští obchodníci a živnostníci musí brániti nejenom cizí německé konkurenci a bojkotu se strany ostatních Němců, musí snášeti i bojkot vlastních lidí, zejména dělnických organisací, nehledě k jejich konsumům atd.

Pozemková reforma, pánové. O té se také velmi málo mluvilo. Jsou některé konkrétní věci, které zaslouží, aby byly při dnešní příležitosti uvedeny. Pozemková reforma tedy nepřinesla očekávaného úspěchu pro spravedlivá práva našich vysazenců na mezi, strážců hranic naší republiky. Zákonem o výkupu dlouholetých pachtů § 63 a akcí R a S dostalo se Němcům ve smíšeném území celých 25 % veškeré půdy, tedy celá čtvrtina veškeré půdy (Sen. dr Hilgenreiner; No! No! ) - to je pane kolego, statisticky dokázáno - která přichází v úvahu pozemkové reformy. Ostatní příděl nedopadl vždy nejlépe a nejuspokojivěji pro místní český lid. Dovedl bych říci ještě něco jiného, ale není zde přítomen nynější ministr spravedlnosti pan dr Viškovský, který byl presidentem státního pozemkového úřadu. Tehdy jsem měl příležitost, prosím, v Národní Radě, jejímž jsem členem výboru, kde jsme si ho musili zavolat jako representanta, přednášeti mu mnoho konkrétních případů - ne snad něco sebraného ze vzduchu - jak zase to byli čeští živnostníci, kteří nemohli v těch menších městech býti živi jen od vlastního řemesla, nýbrž byli odkázáni, jako ve vesnicích zde ve vnitřku země, na půdu, ale půdy nedostali a dostali ji němečtí sedláci při parcelaci.

Prosím, nemohu teď posloužit, ale pan dr Viškovský, president státního pozemkového úřadu, tehdy si některé dotyčné konkretní případy poznamenal. Hospodářské osamocení našich českých lidí, zlomyslně propuštěných Němci z práce, bylo jen spravedlivým požadavkem v rámci provádění pozemkové reformy v kraji smíšeném, kde již tolik zisku a blahobytu odvedeno prací českých lidí velkomyslností a zpupnosti Němců. Naše české živnostnictvo a obchodnictvo zvláště pak pocítilo tyto hospodářské nedostatky skutečného poslání provádění pozemkové reformy v krajích smíšených, kde se dal očekávati tímto způsobem rozkvět jejich živnosti a obchodů od státního převratu, ale ukázalo se, že hospodářská přesila Němců zmařila všechny jejích tužby a naděje. Tolik o pozemkové reformě na severu.

Kdybychom měli pojednávati o samosprávě obecní a okresní, byly - myslím - uvedeny během debaty některé věcí a čteme to také denně v listech, jakým způsobem se úřaduje a jakým způsobem osobují si práv tam, kde naši lidé jsou oprávněni žádati české vystavení některé záležitosti, to odmítati. Pojednání a samosprávě obecní a okresní v území smíšeném je nejvýmluvnějším dokladem o tom, jak Němci jsou u nás "utlačováni". Z praxe na obecních a okresních úřadech lze takřka mluviti o tom, že Němci vytvořili si stát ve státě. Tam, kde je docela nepatrná většina německá, je užívána jedině a výhradně němčina a její svrchovanost je jimi hájena až do krajnosti. Český člověk se pak u těchto úřadů vůbec nedomluví, a i kdyby tak bylo možno znalosti češtiny, je poukázán k tomu, aby mluvil německy, anebo si dal svoji prosbu nebo žádost napsati německy. Tomu říkají tam Němci "rovnoprávnost ve všem". O vydávání českých nebo česko-německých vyhlášek na jejich doménách není ani potuchy a marně bylo voláno po nápravě. Čím více bylo žádáno se strany české, aby bylo vyhověno jazykovému právu českého národa, tím větší byl odpor a zlehčování jazyka tohoto. Není tedy divu, že za těchto okolností byl stupňován požadavek jazykových nařízení ve smíšených krajích od českého lidu, a jsou-li tato nyní vydána, nepřekvapuje nikterak násilný a brutální odboj Němců, kteří tím jen nadále a přesvědčivěji dokazují, že jim nikdy nešlo a nejde o rovnoprávnost, nýbrž o nadvládu, útisk slabého a bezmocného lidu československého. (Sen. Kroiher: V Kadani městský úřad plakátovací odepřel českému živnostníku nalepení plakátu za plat!) Jsem-li u těchto bolesti našich živnostníků, dodám také něco. Včera byly v "Národní Politice" uvedeny případy, které se vztahují na nedávné využitkování onoho rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech živnostenských. Dovolil bych si při této příležitosti tvrditi znovu, že to nejsou němečtí živnostníci, kteří by si to přáli, nýbrž že to jsou zase němečtí nacionálové, kteří štvou tyto německé živnostníky, aby odklizovali, prostě nevyvěšovali českých nápisů, českých tabulí, českých jídelních lístků atd. Já sám a i vás jistě je celá řada, pánové, kteří jste měli příležitost přijíti do lázeňských měst a kteří potvrdíte, že si nám němečtí živnostníci, hotelieři a hostinští stěžují na to, že jsou na jedné straně šikanování pro nevyvěšování úřady a na druhé straně, že je jim hrozeno vůdci místních nacionálů, aby se neopovažovali něco podobného provésti, sice že nastane bojkot, ničení existencí atd. Ti nás žádali a říkali, že něco nejkrásnějšího, co vlastně může býti, je, když okresní správa politická toto nařídí, a my máme výmluvu oproti těm nacionálům, kteří nás štvou, že to musíme udělat. Prosím, to sdělili živnostníci sami. Máme hned jeden konkretní případ s tím Hegerem z Krkonoš. Ano, případ Františka Hegera, Němce, nájemce hotelu, který se zpěčoval vyhověti jisté německé společnosti, když ho žádala, aby hleděl vykliditi české hosty z dotčeného hotelu, ačkoliv čeští hosté byli neustále obtěžováni zvláštním neuměleckým hraním jisté německé dámy na piano. Vznikl konflikt, který měl končiti tím, že bylo uloženo německými hosty, aby Čechům nebylo nalito a aby byli vypovězeni. To se nestalo. Nájemce se jich ujal řka, že host jako host, jen když z toho je určitý výdělek, a že nemá příčiny proti slušným lidem zakročovati. Postarali se, ne sice hned, ale po delším čase, asi po roce, když uplynula lhůta nájemní, majitel hotelu byl donucen místními nacionálními štváči k tomu, že německého nájemce hotelu musil za toto neuposlechnutí vypověděti. Tedy zde máme jasné dokumenty, že to vše, co zde bylo říkáno, není pravda, že ti ubozí němečtí živnostníci, když nejsou zrovna v takovém svízelném postavení jako čeští, tedy aspoň v obdobném, a že to jejich vůle není.

V otázce školské stručně řeknu, že našim Němcům nelze učiniti nikdy zadost, neboť u nás stav věci skutečně a vpravdě jasných je nazýván útiskem a zamořováním německého školství. Naproti tomu však přehled škol v naší republice odpovídá něčemu jinému. Tak je známo, že Němci mají u nás 27 % obecných škol, přes 30 % měšťanských škol, 31 % středních, 69 % obchodních škol, 318 průmyslových a odborných škol. Ale teď zde k tomu všemu je ještě starý rakouský paragraf 70 školského zákona, kde mají naši páni Němci možnost na základě tohoto dosud platného zákona školního zřizování soukromých škol, takže i v tomto případě mají možnost, aby rozvoj německého školství zejména odborného atd. nebyl utlačován a aby se náležitým způsobem rozšiřoval. Jak daří se v otázce školské? To myslím, že někteří pánové zde uváděli a mnohokráte bylo s tohoto místa statisticky dokázáno, jaký je skutečný stav. Proto musím vybrati jen věci, o nichž se zde nemluvilo. Bylo by zajímavo dotázati se našeho sousedního Německa, jakým způsobem přispívá na školství Lužických Srbů. Mně se podařilo sehnati správnou cifru, úředně dokázanou, že r. 1922 německá říše poskytla v ohledu školském Lužickým Srbům 10 tisíc ve znehodnocených markách, na podporu jejich celého školství. Myslím, kdybychom si udělali malé srovnání, že by to musili ohromně naší Němci prohráti se svými stesky a žalobami.

Vážení pánové! Dovolil bych si ke konci uvésti ještě tento také konkretní případ, který bude zajímavo uvésti zde dnes proto, poněvadž před dvěma nebo třemi roky uveden nebyl.

Jak zle se daří našim Němcům a jak jsou utiskování, myslím, že k tomu bude velmi krásná ilustrace z tohoto příběhu. Roku, tuším 1922, naši čeští živnostnici a obchodníci v Mostě na vlastní pěst a za vlastní peníze, snad dokonce bez podpory státní uspořádali si odbornou výstavu. Bylo to zrovna v ten čas, kdy Němci jako na vzdor udělali si truc výstavu v Chomutově. Jak se račte pamatovati, bylo to tehdy, kdy v té Louce nějací pánové buršáci nebo turnéři, kteří tehdy jeli namočeni, si stěžovali, že prý byli přepadeni železničáry, zkrátka, že si odtamtud něco odnesli. Tedy v té době naši kolegové z českých měst, byli to zejména Louny a Slaný, chtěli udělati povinnou návštěvu svým českým druhům v Mostě. Objednali si - myslím, že tehdy byl ministrem železnic zesnulý ministr dr Burger - garnituru, celý vlak k návštěvě do Mostu. Bylo jim vyhověno, ale druhý den, když přišli na nádraží, byla tam sice celá garnitura vozů připravena, jenomže, bohužel, tato garnitura se skládala výlučně z dobytčích vozů, kde chyběly i potřebné lavice k sezení. Což měli dělat? Protestovali na nádraží u přednosty, ten nemohl jinak pomocí. Vlak se tedy rozjel a přijel do Mostu. A pánové, co se stalo tam v Mostě? Celá řada příslušníků německé národnosti dělala si ohromné žerty z toho, jak prý ta "česká pakáž", ten "český dobytek" jezdí, ukazovali na ně, když vyskakovali z vozů atd. Tehdy si stěžovali němečtí páni kolegové senátoři, myslím, že to bylo při konferencí klubovních předsedů, a chtěli podávati také naléhavou interpelací, aby se vyšetřili věci, které se odehrály v oné stanici Louce, kde turnéři si na něco stěžovati. Já jsem jim odpověděl, jakým způsobem byli potlačováni tam ti naši lidé a jak jezdili Němci. Tedy naši čeští lidé z čistě českého území - Louny, Slaný - dostali garnituru skládající se z dobytčích vozů a páni z Reichu, turnéři z Liberce a z celého českého severu jezdili v rychlících nebo vlacích osobními vozy, mezi tím ještě hustě promísenými čtyřosými rychlíkovými vozy. Takovým způsobem jezdili pánové pohodlně do Chomutova a takovým způsobem se měřilo našim Čecháčkům v roce 1922. Páni Němci si do toho stěžovali, když jsem tehdy energicky protestoval proti tomu. A ke všemu tomu pohodlí byly na celé sérii vozů ohromné nápisy nějakých 20, 30 cm veliké, nevím, zdali barvou nebo jinak napsáno: Nieder mit der Republik! Hoch der Kaiser Wilhelm II. - Tehdy jsem zjišťoval, jakým způsobem se naši Němci chovají v Chomutově a Teplicích. A víte, pánové, že naši čeští lidé v Chomutově, byly to dělnické ženy, musily se zdaleka vyhýbati opilým buršákům, turnérům, kteří řádili jako divá zvěř? Náš český člověk se přímo zdaleka vyhýbal Němcům 4 roky po převratě, kdy jsme si aspoň mohli mysliti, že máme právo, abychom si kousek pořádku udělali.

Takovým způsobem jsou a byli utlačováni dodnes Němci. A slyšte jejich ohromné stesky s tohoto místa a vizte jak vysílají hromy a blesky do celé vlády a republiky Československé. Tak je to podle pravdy, páni se strany německé jistě mi to budou věřiti, poněvadž vědí, že neutíkám se nikdy k nějakým zvláštním nepravdivým věcem pro interesantnost nebo snad demagogii, či něco jiného.

Na konec bych řekl, že té veliké odvahy, která mnohdy hraničí, odpusťte, snad se to nemá říci, která hraničí skoro někdy s drzostí, troufám si říci, že hlavním důvodem této veliké odvahy v našich Němců jest ohromné spoléhání se na cizinu. Je to veliké spoléhání se pořád na bratrský jejich národ, německou říši, po případě Rusko, po případě Anglii atd. atd. Radil bych jim, jestli smím raditi, aby páni méně se spoléhali na cizí síly, ale aby se více spoléhali na svoje vlastní sály. Řekl bych, pánové, kdyby byla dobrá vůle a méně té výbojnosti se strany Němců, počítali jsme s určitostí, nestydím se to říci, že jsme předpokládali, že na podkladě chleba, na podkladě hospodářských záležitosti se poštěstí jak v dělnictvu, tak mezi rolníky a živnostník, ať národnosti české či německé, snad dojiti k tomu, že smírnou cestou nějaký modus vivendi se najde. Ale v tomto případě, kdy se nejedná o žádné terorisování Němců, vidíme, že smíru s nimi na poli hospodářském a politickém udě těžko dosáhnouti, aspoň v dohledné době.

Jedno bych chtěj na konec poznamenati ještě, aby pánové Němci brali, dokud ta velmi štědrá ruka je otevřena, poněvadž může přijíti doba, že i ta štědrá ruka se zavře. Tím končím a prohlašuji, že budeme hlasovati pro vládní prohlášení. (Souhlas. )

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Schubert, dávám mu slovo.

Sen. Schubert (německy): Slavný senáte! Nebyl bych se zajisté uchopil slova, poněvadž se o jazykovém nařízení a o interpelaci sen. dr Hellera již dost promluvilo. Všechny strany se vyjádřily a také konstatovaly, že jazyková nařízení a výnosy ve skutečnosti jsou protizákonné a že jejich vydáním německé obyvatelstvo a také jiné národnosti tohoto státu zbytečně jsou drážděny. Myslím, že bychom se měli vlastně zabývati jinou otázkou, které se dnes ještě nikdo nedotkl. Mluvilo se jen se stanoviska zákona, ale nikoli s psychologického stanoviska, jež ovládá držitele moci v tomto státě. Měli bychom se domnívati, že vlády v republice se něčemu naučily od starého rakouského státu. Jestliže dnes ti, kdož vládnou, tvrdí: "To je naše republika, to je naše armáda, zde poroučíme my,< pak to je všechno třeba správné. Víme také, že ve všech státech, netoliko v Československu, vláda samozřejmě představuje moc. Je jen otázkou, zdali bychom se ze zkušeností shroucených starých států neměli něčemu naučiti, zdali by se nemělo přemýšleti o tom, že při takovémto složení státu, jak dnes číselně bylo zjištěno, je nemožno trvale pracovati s používáním násilí proti jiným národnostem. Měli bychom se tázati, zdali na interpelaci dal ministr vnitra ve skutečnosti správnou odpověď. Vláda musí přece v jistém směru nésti odpovědnost. Nemůže přece přijíti a prohlásiti, co by kterýkoli úředník rovněž mohl přednésti. S týmže právem mohl ministr vnitra naříditi, aby sem přímo přišel pan Wotava a aby podal zprávu. Jednostranné prohlášení neuspokojuje a neposkytuje záruky, že se takové věci nebudou opakovati. Debatou mělo by vlastně býti jasně stanoveno: jsme ústavním demokratickým státem anebo státem policejním? Tato otázka je důležitá. Měli jsme ve starém Rakousku parlament a pamatuji se ještě na doby, které jsem sám zažil, kde Češi říkali: To je zdánlivá konstituce, ve skutečnosti jsou národní menšiny a sociální vrstvy utlačovány, máme následkem toho policejní stát. Stejně je tomu také zde. Musíme strhnouti pěkné pozlátko, kterým se navenek odíváte, a pak nezbude nic jiného nežli pendreky a bajonety, podíváme-li se na jeviště a odhrneme-li oponu. Mluvili jste o tom, že žijeme v demokratickém státě, a že Němcům a všem jiným národnostem bylo možno v den voleb odevzdáním hlasů zvoliti si zastoupení lidu. Máte pravdu, je velmi pěkné, je-li možno pomoci hlasovacího lístku říci: Přejeme si takovéto zastoupení lidu. Ale podívejte se na skutečnost! Myslím, že svolá-li se dnes po mnoha týdnech zákonodárný sbor na několik minut, dlužno již říci, že to je velmi smutné. Kdyby dnes nebyla k tomu dána interpelací příležitost, nebyli bychom snad také včera zde seděli déle než 15 nebo 20 minut. Musily to zrovna býti granáty, musilo dojíti k násilnostem policie při demonstrací, aby byla podána interpelace a zástupcům lidu příležitost přijíti ke slovu a přednésti zde svá přání a své stížnosti. Prohlašujete: Demokracie jest diskuse. Ano, ale kdy vlastně máme diskutovati? Snad teprve potom, došlo-li k nějakému výbuchu, teprve potom, když si byrokraté všechno připravili? Pak teprve mají přijíti zástupcové lidu a říci: To bylo hezké, anebo to nebylo hezké. Ale stalo se tak, a musíme se s tím smířiti. Diskuse je zcela zbytečná, poněvadž je podvázána. Jazyková nařízení jsou vyřízena. Netázali jste se nikoho, zdali by nebylo lze zmíniti krutosti v nich obsažené, zdali by nebylo možno věc uspořádati tak, aby se v míru mohlo dále pracovati. Mluvím přirozeně jako oposičník. Ale i s vašeho stanoviska měli byste přece míti zájem na tom, abyste lidu vyšli vstříc, měli byste dokázati, že demokracie je lepší, nežli diktatura. Přes to neprojevujete nejmenší snahy. Naopak když my dnes jako poslanci, jako zvolení zástupcové lidu mluvíme venku ve schůzích lidu, a lid prohlásí, že těchto jazykových nařízení nesnese, že zkrácením svých práv je podrážděn, pak může také zvolený zástupce lidu z oposice za svoji kritiku podle zákona na ochranu republiky putovati do žaláře, poněvadž kritisuje stávající zařízení státu. Nezapomínejte - a to bych vlastně oposici kladl na srdce - mluvilo se o kritice opatření v Karlových Varech. Nuže, kde zůstává duch Locarna a duch těchto mírových smluv? Nechtějme se klamati. Ti, kdož mají tyto zákony a smlouvy v rukou, kdož mají moc, vykládají právě tyto zákony a smlouvy podle svého smyslu. Přes to se nepřeneseme. Neboť právě tak přestupován je mravní zákon, křesťanský zákon: "Nezabiješ", mohli jsme pozorovati, že tíž lidé, kteří to poroučeli, při určité příležitosti zcela jednoduše řekli: "Zabíjeti je přece dovoleno". Zde máte totéž. Říká se: Všechno má býti demokratické, ale v případě nouze můžeme také přes všechny smlouvy vládnouti absolutisticky. Důkazem toho jsou zákazy schůzí a žalářování. A tímto způsobem neukazujete, že je vaším úmyslem také ve skutečností dbáti demokracie. Musíte, když celou svoji činnost budujete na jedné vrstvě obyvatelstva, nechcete-li pracovati společně se všemi vrstvami, používati násilí a my jakožto komunisté nejsme nad tím zklamání. Vidíme již dávno, že demokracie není ničím jiným nežli zahalenou diktaturou panující třídy a pociťujeme to denně na vlastních zádech. Činili jste srovnání se starým Rakouskem. Žil jsem také ve starém Rakousku a v době, kdy se české obyvatelstvo tehdy bránilo za příčinou jazykových nařízení Badeniových, podíval jsem se na demonstrace. Zajímalo mne viděti, o co se při tom jedná. Byl jsem tehdy ještě bez politického vyškolení. Slyšel jsem, jak lidé volali po právu, po stejném a spravedlivém zacházení. Musím však konstatovati, že tehdy ve starém Rakousku nepokoje musily trvati teprve dva až tři dny, nežli se zakročilo krajními prostředky, nežli se odhodlali prohlásiti stanné právo. Já sám pamatuji se ještě dobře na to, že jsme ve starém Rakousku měli různé tajné spolky, na příklad spolek jménem "Havlíček", že český lid se sám vychovával a že utlačovanému českému lidu jeho vlastní utrpení ukazovalo pozdější cestu. Tím v něm vznikla touha státi se samostatným. Upozornil bych jen na to, že tuto republiku jste si nevybojovali vy. Nezapomínejte, že vám vlastně jen úspěchem války padla do klina. A jestliže se vám smlouvou Versailleskou dostalo celého množství národů do vaší země, pak měli byste se právě pokusiti, abyste s těmito národy utvořili jednotný hospodářský celek, abyste se nestavěli na stanovisko, že přebarvením několika tabulek červenobílou barvou a různými nápisy jen na venek sobě dáte ráz národního státu. Tím zajisté v cizině nedojdete většího úvěru, nezískáte také na vážnosti. Nesmíte však zapomínati, že ve své zemi potřebujete klidu, že dnes musíte nésti nesmírná břemena: vzpomínám na měnové dluhy, na zahraniční dluhy, na dluhy z provisorních smluv, na osvobozovací taxy, a podle statistiky v novinách činí prý tento obnos přes 79 miliard. A když si to všechno uvážíte, musíte dojíti k rozhodnutí, že potřebujete spolupráce všech kulturních národy v tomto státě. Ale není možno postaviti se jednoduše na stanovisko a říci: musíme podržeti své právo. Z řečí koaličních řečníků vysvítalo jasně, že svůj stát sami považují za policejní stát tím, že prohlašovali, že potřebují armádu pro vnitřního a vnějšího nepřítele. A je zvláštní, že to konstatují dokonce oficielní osobnosti, jak tomu bylo včera při pohřbu obou vojínů, kde duchovní, který řečnil, prohlásil, že my svoji armádu potřebujeme, neboť musíme prý ji míti připravenu po vnitřního a vnějšího nepřítele. K tomu ještě přistupuje, že se naprosto nedbá demokracie, jedná-li se o právo zástupců lidu, tím že se na ně posílá stráž, tím že lze je jednoduše vyhoditi, jak a kde se komu zlíbí. Máme dnes více četnictva, nežli jsme měli dříve. Nezapomínejte že, se tím lid dráždí a nejen tím. Podívejte se jednou na naši brannou moc. Každého okamžiku konají se manévry. Konají se cvičení, při schůzích vytrhne četnictvo, abychom viděli, jak obrovskou policejní a vojenskou moc máme k disposici, abychom v případě nouze přivedli rebelanty k rozumu. Nebylo by prospěšnějším pokusiti se, aby tito lidé nebyli činění nespokojenými, takže musí pak pořádati protestní schůze? Je na příklad potřebí, že při restrikci úředníků a dělníků v prvé řadě musili býti postižení ti nejchudší? Jaký smysl má například míti opatření, že od dělníka při vrchní stavbě u drah žádáte také znalost státního jazyka? Jestliže znalost jeho snad žádáte od lidí nově vstupujících, je to pochopitelno. Ale musíte restringovati zrovna lidi s 20 a více služebními lety, poněvadž se tomuto jazyku nemohou naučiti, ježto nemají předběžného vzdělání? Tito lidé dostanou pranepatrné odbytné, vyhodí se na ulicí a nemohou dnes ve svém věku 40-50 let obdržeti žádné práce; podpory od obcí také nedostanou, poněvadž obce jsou finančně zničeny. Tímto způsobem nezjednáte spokojenost. Na půdě zákona pokusili se dělníci v posledních týdnech objasniti úřadům, že je dělníkům nemožno pří špatných mzdách snésti srážku také několika haléřů. Ministerstvo financí jednoduše vydá rozkaz, že se těmto lidem mají srážeti 3 % ze mzdy. Zapomíná se zcela jednoduše, že tito lidé z dřívějška, kdy také ještě byli bez zaměstnání, byli zadluženi, že sešli následkem nemocí, anebo že jejich děti byly bez práce. A není to věru zlá vůle, když tito lidé říkají, že nemohou platiti. Ale tito lidé jsou jen uměle dráždění, když se bez zákonné opory na ně přijde a chce se jím nezákonitě strhovati ze mzdy. Nejsem sice právníkem, ale mám jakési tušení o paragrafu o vydírání, ve kterém se praví: Když někdo od někoho pod pohrůžkou škody něco žádá, pak je to vydírání. A nyní nařizují finanční úřady podnikatelům na základě nařízení ministerstva financí, aby dělníkům předkládali archy k podpisu, kterýmžto podpisem prohlašují, že dobrovolně jsou srozumění se srážkou 3 % ze své mzdy. Tímto způsobem vzdávají se tito lidé svých zaručených práv, neboť bez zákona nemůže nikdo býti odsouzen; ve svém strachu však tito lidé podpisují, poněvadž se domnívají, že, když nepodepíší, budou musit platiti 5. Na to všechno měli by pánové pomýšleti a pak musili by dojíti k tomu, že počet nespokojených rok od roku vzrostl. Ale místo aby se lidem vyšlo vstříc, pokud to s vašeho kapitalistického stanoviska je možno, neodpovídá se vůbec na žádosti, které se u vlády podávají, nevyřizují se vůbec důležité zákony. Vím, že ve státě nelze všem vyhověti, ale dlužno se pokusit vyjíti těmto lidem vstříc, dlužno jím ukázati dobrou vůli, dlužno je nechat diskutovati. Za tím účelem má parlament neustále zasedati a nečekati, až nějaká naléhavá interpelace poskytne zástupcům lidu možnost, aby řekli několik slov v demokratickém státě.