Úterý 16. března 1926

Schůze zahájena v 16 hodin 25 minut.

Přítomni:

Předseda: Klofáč.

Místopředsedové: Donát, dr. Hruban, Niessner, dr. Soukup.

Zapisovatelé: dr. Krouský, Lukeš.

129 senátorů podle presenční listiny.

Zástupce vlády: ministr dr. Engliš.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzí sen. Bodnarovi, Friedrichovi a dr. Šrobárovi.

Dodatečně oznamuji, že o dovolenou na dnešní schůzi požádal sen. Křepek. Uděluji mu ji.

Tiskem bylo rozdáno:

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

Tisk 48. Návrh sen. dr. Procházky a druhů na změnu a doplnění zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 326 Sb. z. a n., o jednacím řádu senátu Národního shromáždění.

Tisk 49. Návrh sen. dr. Procházky a druhů na zřízení "Státního fondu k vybavení z dluhů veřejných zaměstnanců".

Tisk 50. Návrh sen. Šťastného a soudr. na novelisaci zákona ze dne 3. dubna 1925, čís. 67 Sb. z. a n., kterým se zavádí placená dovolená pro dělnictvo.

Tisk 51. Návrh sen. Šťastného a soudr. na novelisaci zákona ze dne 31. března 1925, čís. 61 Sb. z. a n., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních).

Tisk 52. Návrh sen. Šťastného a soudr. na novelisaci zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 33 a Sb. z. a n., o závodních výborech.

Tisk 53. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu ve Vlašimi za svolení k trestnímu stíhání sen. Adamovského pro přestupek podle §u 312 trestního zákona (čís. 562/26 předs.).

Tisk 54. Zpráva výboru imunitního o žádosti krajského soudu v Moravské Ostravě za souhlas k trestnímu stíhání sen. Koutného pro přečiny §§ 279 a 283 trestního zákona a pro přestupek §u 312 trestního zákona (čís. 174/26 předs.).

Tisk 55. Zpráva výboru imunitního o žádosti krajského soudu v Uherském Hradišti za souhlas k trestnímu stíhání sen. Koutného pro zločin §u 1 zákona na ochranu republiky (čís. 85/25 předs.).

Tisk 56. Zpráva výboru imunitního o žádostech zemského soudu v Opavě ze dne 1. prosince 1925, č. j. Tk IX. 628/25 a ze dne 2. prosince 1925, č. j. Tk IX. 613/25 za souhlas ke stíhání sen. dr. Brunara pro přečiny dle § 14 čís. 1 a 5 a dle § 17 čís. 1 odst. 2. zákona na ochranu republiky (č. 12.945 a 12.950/25 předs.).

Tisk 57. Usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu (tisk 10) zákona, jímž se prodlužuje účinnost zákona ze dne 8. února 1922, čís. 50 Sb. z. a n., o obmezení působnosti porot na Podkarpatské Rusi (tisk 16).

Zápis o 9. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 3. března 1926.

Těsnopisecká zpráva o 9. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 3. března 1926.

Zápisy o 10. a 11. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle §u 72 jedni řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným panem senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 45. Vládní návrh zákona o zahlazení odsouzení.

Výboru iniciativnímu:

Tisk 48. Návrh sen. dr. Procházky a druhů na změnu a doplnění zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 326 Sb. z. a n., o jednacím řádu senátu Národního shromáždění.

Tisk 49. Návrh sen. dr. Procházky a druhů na zřízení "Státního fondu k vybavení z dluhů veřejných zaměstnanců".

Tisk 50. Návrh sen. Šťastného a soudr. na novelisaci zákona ze dne 3. dubna 1925, čís. 67 Sb. z. a n., kterým se zavádí placená dovolená pro dělnictvo.

Tisk 51. Návrh sen. Šťastného a soudr. na novelisaci zákona ze dne 31. března 1925, čís: 61 Sb. z. a n., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních).

Tisk 52. Návrh sen. Šťastného a soudr. na novelisaci zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 Sb. z. a n., o závodních výborech.

Výboru imunitnímu:

Žádost zemského trestního soudu v Praze za svolení k trestnímu stíhání sen. Šturce pro přestupek §u 18 č. 1 zákona č. 50/1923.

Žádost vrchního státního zastupitelství v Košicích s žádostí soudní stolice v Košicích z 12. února 1926, č. j. Tk VI. 2163/2/25, za vydání sen. inž. Klimko k stíhání pro přečin utrhání na cti podle §§ 1, 3 odst. II. č. 1. a 2. zák. čl. XLI/1914.

Předseda (zvoní): Přikročuji k projednávání denního pořadu.

1. Pokračování v debatě o naléhavé interpelaci sen. dr. Hellera a soudr. na pana ministra vnitra stran jednaní státní policie v Karlových Varech. Tisk 39.

Uděluji slovo dalšímu řečníku panu sen. Adolfu Scholzovi.

Sen. Adolf Scholz (německy): Slavný senáte! Při zasedání v uplynulém týdnu poukázali již moji němečtí pani kolegové na těžké bezpráví, které nám vláda způsobila jazykovými nařízeními. Karlovarské události jsou výsledkem těchto nařízení a vrhají ostré světlo na tak zvanou demokracii, jak se v českém státě provádí a která k uskutečnění používá pendreku.

Ministr věcí zahraničních dr. Beneš slíbil v Paříži, že tento stát během 15ti let změní z národnostního státu ve stát národní. Poněvadž během prvních sedmi let nebylo lze v této příčině docíliti pozoruhodné změny - ba mohl bych vám statisticky dokázati, že se počet hlasů odevzdaných pro německé kandidátní listiny od roku 1920 do loňských voleb dokonce zvýšil ve prospěch Němců - pokoušíte se nyní jazykovým nařízením prováděti zde počešťování s největší libovůlí, s nejbrutálnějším násilím. Když jste roku 1918 obdrželi svůj stát, po kterém jste po staletí toužili - a musím říci, že jste ho obdrželi pouze náhodou - vytrubovali jste do celého světa, že chcete vytvořiti vyšší Švýcarsko, Eldorádo v srdci Evropy, a věru předpoklady pro to byly dány. Země Čechy, Morava a Slezsko představovaly přece korunní klenoty starého císařství, oplývajíce přírodním bohatstvím všeho druhu, že Švýcarsko oproti tomu je pravým chudáčkem. A kdyby zdejší většina byla jednala tak, jak německá většina ve Švýcarsku jedná s menšinami, nikoho by v tomto státě nebyla napadlo vzpírati se snad proti státní moci. Nejlepší důkaz toho jste měli, že nebylo třeba ani jediného výstřelu, když jste německé sudetské krajiny pro sebe zabírali. Ba zástupcově německých měst šli dokonce tak daleko, že postupujícímu českému vojsku nesli vstříc klíče města, jak tomu bylo v Opavě. B; vím, že mnozí z vašich soukmenovců dnes toho sami lituji, že nepřijali tehdy ruku, která jim s německé strany byla podávána, což by zajisté bylo bývalo hmotně jen ve prospěch tohoto státu. V každých novinách mohli jste tehdy čísti: německý průmysl že se obává připojení k Německu, poněvadž nesnese soutěže. Anebo domníváte se snad, že v materialistické době, v době, kdy naše národní cítění dřímalo, ba úplně leželo ladem, touha u našeho lidu by byla bývala tak veliká - vždyť tomu sami nevěříte - že bychom byli mohli býti tak šílenými, abychom se stavěli proti celé ozbrojené Evropě, když 80 milionů Němců bylo přinuceno vrhnouti se na kolena? Museli jste věděti; že sobě nemůžeme vybojovati brannou mocí slíbené sebeurčení. Ano, kdybyste se byli tehdy snažili získati si láskou důvěru veškerého obyvatelstva zde, pak byl by váš stát obdržel základy, vybudované neochvějně a jako v žule. Cestu, jak lze národy učiniti šťastnými, ukázali vám přece největší mužové vašeho národa, Komenský, Palacký a také Masaryk. Máme ve svém jazyce dvě přísloví. Jedno zní: "Statku nespravedlivě nabytého neužije třetí koleno", druhé "Kdo seje vítr, klidí bouři". A myslím, že právě obě tato přísloví hodí se jako žádné jiné na poměry v tomto státě. Neboť sotva jste zastrčili lup z válečných půjček a tisíce lidí přivedli k zoufalství a sta lidí vehnali do smrti, vidíme již, že státní dluh vzrostl na desateronásobek válečných půjček. Poctiví, svědomití němečtí úřednici, kteří rozděleni jsouce jako kontrolní orgánové ve všech úřadech, byli by vám mohli prokázati neocenitelné služby, začež jste mohli Pánubohu děkovati, že vůbec máte takovéto úředníky, ti museli ustoupiti, abyste bez omezení mohli hospodařiti se státními penězi: Pod pláštíkem pozemkové reformy vyvlastnili jste jednoduše německý velkostatek a německé uchazeče o půdu, kteří by měli první nárok na příděl půdy, odbyli jste pohrdlivým posuňkem: že tím obchodní bilance snad ročně o sta milionů vypadne nepříznivěji, to pro vás je věcí vedlejší. Ačkoli máme ministra, který jako strýček míru cestuje celým světem, musíme z velikášství udržovati armádu, která ročně pohlcuje miliony a která pro tento stát samotný nemá nejmenší ceny. Ministerská křesla v tomto státě mají představovati čestné úřady, stáváme se však předmětem posměchu celé ciziny, poněvadž se zde pereme po celé týdny čachrujeme jen pro výnosnost obročí, že sobě rdoušením škol, propouštěním úředníků a dělníků, brutálním jazykovým nařízením, nemůžeme zjednati lásku, nýbrž jen nenávist národů, to přece je více než jisté. Myslím dokonce, že mohu tvrditi, že jste již pozbyli lásky svého vlastního lidu, neboť kdykoli sejdu ze své opuštěné pohorské vísky a jedu drahou do Hané, slyším na prvé stanici, kde si ke mně sednou čeští rolníci: "Zatracená republika, tady je to dvacetkrát horší než v Rakousku". Ano, ráj, který zde byl slibován, stal se ve skutečnosti peklem pro nás všechny. Tvrdím, že nebylo třeba žádné výzvy, žádného donucování se strany senátorů a poslanců, nýbrž veškeré německé obyvatelstvo sešlo se po tisících a tisících bez nejmenšího popudu dne 28. února všude, aby energickým způsobem hájilo svůj nejvyšší, svůj nejsvětější statek. Vy jste to byli, kteří jste dřímající národní vědomí probudili, a buďte ubezpečeni, že tak jako lvice své mládě, tak taky náš národ povždy bude hájiti svých práv. Každý z nás bude činným, aby druhého předstihl. Jsem sice jen jednoduchý prostý rolník, ale domnívám se, že jsem si přece zachoval zdravý lidský rozum, že by vláda měla odvolati jazykové nařízeni, neberu vůbec v úvahu, ale jedno přece vím, že senát do jisté míry jakožto kontrolní orgán je povinen vystoupiti zde proti přímému porušení ústavy. Bylo to zde opětovně konstatováno, i nechci opětovati vývody svých kolegů zde z předešlého týdne, kteří jazykové nařízení nazvali falšováním, porušením ústavy. Jaká jiná cesta mně tu zbývala? Tuto cestu ukázala, mně ústava samotná, neboť článek 1. ústavy praví: "Zákony, které odporují ústavní listině, jsou neplatny." Článek 2. praví: "Ústavní soud rozhoduje o tom, zdali zákony Československé republiky také vyhovují §u 1". Na základě této ústavy zaslal jsem již 25. března příslušnému soudu, nejvyššímu správnímu soudu v Praze, toto podání: "Podepsaný Adolf Scholz, člen senátu Československé republiky, podává tímto tento návrh: Nejvyšší správní soude, račiž plenárním rozhodnutím podrobiti přesnému prozkoumání vládní nařízení ze dne 3. února 1926, vydané pod čís. 17 k provedení jazykového zákona. Shledá-li rozhodující senát, že toto nařízení odporuje zákonům v ústavě ze dne 29. února 1920 stanoveným, račiž navrhnouti, aby nařízení závadným shledané předloženo bylo ústavnímu soudu k meritornímu rozhodnutí". Na základě tohoto mého návrhu je správní soud nucen svolati do 14ti dnů schůzi senátu, která by se o věci usnesla, a do uplynutí této lhůty scházejí jen čtyři dny. Tento senát má zjistiti, zdali v některém bodě jazykového zákona zákon byl porušen, čili nic. Je-li tomu tak, je nucen svolati ústavní soud. Chtěl jsem tím vyvolati stanovisko ústavního soudu k věci. Zruší-li ústavní soud nařízení jakožto nezákonné, pak před celým světem bude na pranýř postaveno nesprávné jednání vlády. Nezjistí-li však ústavní soud nezákonitost jazykového nařízení, pak je to známkou toho, že také u tohoto soudu nutná nestrannost ustoupila již slepému šovinismu, a že menšiny v tomto státě jako naprosto bezprávné vydány jsou všemu v šanc. Přesto nesmí si pánové z koalice domýšleti, že německý lid přes všechnu tuto bezprávnost bude zoufati. Také cizina vždy víc a více uznává poměry zdejší a my Němci nabýváme tím opory. Také cizina již nevěří falšovaným zprávám pana dr. Beneše, jenž našimi daňovými penězi získal celou řadu novin a jenž jimi dává rozšiřovati, že Československo je rájem zde na zemi. My Němci však spatřujeme v tomto státě jen ráj útisků. (Souhlas stoupenců.) ráj korupce, načež vláda musí býti učiněna odpovědnou. Jakožto právně smýšlející němečtí zástupcové lidu budeme tudíž bojovati tak dlouho, až se nynější koaliční systém shrnutí. V tomto boji o práva svého lidu, o jazyk svého lidu nezalekneme se ani policejních gumových obušků.

K něčemu musím se ještě vrátiti: když zde pan ministr Stříbrný předešlou středu referoval o katastrofálním výbuchu a o různých pokusech a výpovědích vojenských znalců, uvedl také, že ruční granáty byly vrhány se značné výše na pancéřové plotny, aniž by vybuchly. Pan ministr chtěl tím dokázati, že zde byla vis major. V tomto ohledu, pánové, s ním úplně souhlasím. Také já mám za to, že se jednalo o vyšší moc, ale nedávám této vyšší moci název vis major, nýbrž název "mene, tekel, fares". Když král Belsazar svůj národ nejhanebnějším způsobem utiskoval, byla tato slova jednoho dne neviditelnou rukou napsána na stěnu jeho pokoje. Vidíme-li, jak tato vláda hanebně se prohřešila na německém lidu, takže dokonce diktátor Mussolini, o kterém se říká, že se jeho přičiněním německý lid v jižním Tyrolsku potí krví, tvrdil, že 5 milionů Čechů zachází ještě desetkrát hůře se 31/2 miliony Němců v Československu, pak musím říci, že při katastrofálním výbuchu skutečně se uplatnila nějaká vyšší moc. A tato vyšší moc nepsala perem, nýbrž klínovým písmem v srdci vašeho státu, ve Zlaté Praze, volala k vám slovy: Sečteni, zváženi a shledání příliš lehkými? (Souhlas na levici.)

Předseda (zvoní): Další slovo uděluji panu sen. Pánkovi.

Sen. Pánek: Slavný senáte? O událostech v Karlových Varech bylo by zbytečno ztráceti mnoho slov. Mám za to, že tyto události byly zde náležitě již prodiskutovány, a mám také za to, že z odpovědi pana ministra vnitra dr. Noska je příliš zjevno, že demonstrace v Karlových Varech nebyly tak nevinné, jak nám chtěli páni interpelanti namluviti, a že tudíž počínání a chování se státní policie v Karlových Varech bylo veskrze správné, korektní, a že pořadatelská služba německých sociálních demokratů naprosto selhala, ačkoli se pořadatelé za pořádek a klid zaručili. (Výkřiky sen. dr. Hellera.) Musí to býti pro příště výstrahou našim policejním orgánům, aby podobených projevů netrpěly a v zárodku potlačovaly projevy, které mají na mysli pobuřovati obyvatelstvo, poškozovati dobrou pověst našeho obyvatelstva a zejména dobrou pověst světového lázeňského místa Karlových Varů. A troufám si říci, že ti, kteří podobné demonstrace v Karlových Varech, v tomto světovém lázeňském místě vyvolávají, že dopouštějí se přímo zločinu na obyvatelstvu, (Sen. dr. Heller [německy]: To je hloupost!) které z velké části je živo z cizinců. A prohlašuji: Běda Karlovým Varům, kdyby pro národnostní nesnášenlivost a pro stále se opakující výtržnosti měly býti cizinci míjeny, cizinci, kteří tam vyhledávají klid (Sen. dr. Heller [německy]: To už je minulost!) a ztracené zdraví. Ujišťuji že by Karlovy Vary v tom případě klesly na vesnici a že občanstvo z velké části stalo by se žebráky.

Nejsmutnějším zjevem na celé této historii je, že původ k těmto demonstracím dala německá sociální demokracie, odnož II. Internacionály, která svojí štvavostí proti jazykovým nařízením daleko překonala nejradikálnější německé nacionály a, co dím, překonala, ona je dokonce i zastínila. Způsob psaní německo-nacionálních listů o jazykovém nařízení, to je pouhá limonáda proti štvavému a neodpovědnému psaní sociálně-demokratického denníku "Volkswille", který vychází v Karlových Varech, kde palcovými písmenami - promiňte mi, že užiji toho slova - přímo dryáčnickým způsobem se oznamuje: "Ungeheuere sozialdemokratische Demonstration in Karlsbad. Arbeitsruhe im ganzen Bezirke. Aus einer Versammlung werden drei. 15.000 Teilnehmer. Abrechnung mit den Polizeiorganen. Polizeiherrschaft, Rössler und Wotava" atd. A tak píše list strany, jejímž základním článkem víry je mezinárodnost a učení, že proletář nemá býti nacionálem ve smyslu šovinistickém. Tak píše list strany, která řídíc se heslem "Proletáři všech zemí spojte se!" hlásá národnostní snášenlivost a učí, že šovinismus je nástrojem kapitalismu. To je theorie, ale prakse u vás je docela jiná.

Tato prakse dokazuje, že mezi německým sociálním demokratem a německým nacionálem, pokud se týče nazírání na nacionalismus, dále pokud se týče německé rozpínavosti, nesnášenlivosti a domýšlivosti, která německému národu připravila tak strašnou porážku, že jí v dějinách není rovno, (Sen. Beutel [německy]: Ať žije pendrek! Hluk.) není rozdílu, a dále dokazuje vaše prakse, že němečtí sociální demokraté od roku 1914 se naprosto ničemu nenaučili a že se také nezměnili, a kdyby dnes němečtí nacionálové vyvolali novou válku, že by zase spálili rudý prapor, jako to učinili v roce 1914, (Výborně!) že by zase vztyčili národní vlajku, že by asi sotva jiným způsobem si počínali v Československé republice a že by v daném okamžiku zcela bezpečně postavili se po bok nepřátelům tohoto státu, jako to činí dodnes.

Přiznávám se upřímně a říkám vám to také upřímně, že jsme o jednu ilusi chudší, o ilusi, že byste mohli býti někdy mostem v Československé republice, po kterém by se přešlo k Němcům, k německému vyrovnání, k německému míru. Jsme o tu ilusi chudší. Ale je to tak dobře, že to víme aspoň zavčas. Je dobře, když se zavčas odhalí ledví a když se odkryje dvojí tvář.

Nezměnili jste se, a je viděti, že jste klamali proletariát před válkou, jako ho klamete nyní, jestliže jste hlásali a hlásáte dosud, že internacionalismus musí býti pojímán jako popření nacionalismu. V rozhodných okamžicích ukazujete vždy, že váš internacionalismus je pouze na papíře, pouze v programech a pouze v resolucích, a že skutečnost je docela jiná. (Výkřiky sen. dr. Hellera.)

Neradi posloucháte tu pravdu. Dobře vám to napsal Oswald Spengler ve svém pojednání "Preussentum und Socialismus" vydaném v roce 1921, ve kterém praví: "Socialismus je v každé zemi jiný. Je tolik dělnických hnutí, kolik je národů. Jsou rudí Jakobíni, jsou rudí puritáni, je rudý Versailles, je rudý Potsdam. A mezi Schaadem a Bebelem je zrovna tak veliký rozdíl, jako mezi Rhödesem a Bismarkem. Jedná se tu vždy pouze o tu theoretickou látku, ze které by se ušily ty nové šaty".

Snad vám mimoděk dělám reklamu, jestliže vás stavím na roveň německým nacionálům, ale pochybuji, že by vám to získávalo hlasy ve volbách. Jsem přesvědčen, že poctivý německý nacionál odvrátí tvář od té vaší dvojí tváře, od tváře, která hlásá na jedné straně internacionalismus a na druhé straně krajní nacionalismus.

A nyní nutno také zkoumati, zdali všechny ty stížnosti, které jsme tu dosud slyšeli, skutečně jsou opodstatněny. Přečetl jsem řadu těch řečí dole i nahoře pronesených, pokud mně byly k disposici, řeči naplněné rozhořčením. Bohužel, anebo snad bohudík, málokterá stížnost se zabývala podstatou jazykových nařízení. Více méně věnovala se pouze formě těchto nařízení, to znamená, že snad s vámi nemluvila vláda, než je vydala.

Jádrem stížností byla forma, ale podstata ne. (Sen. dr. Hilgenreiner: Ano, také!) Ale velice málo, pane doktore, velice málo a také nebyla přednesena naprosto žádná konkrétní stížnost. Jazyková nařízení existují 6 neděl a posud jste nepřednesli ani jedinou konkrétní stížnost. (Sen. dr. Hilgenreiner: § 99!) Povíme si o něm, o tom §u 99 - a také ani nemohl býti uveden žádný konkrétní případ, neboť nařízení Němcům nikterak neubližuje, nepoškozuje jejich národní zájmy a jazyková nařízení nejsou přece také na překážku praktické potřebě, neboť téměř 96% Němců obývajících tuto republiku mohou po vydání jazykových nařízení a mají také plné právo tak jak před nimi jednati ve své mateřštině s úřady. Je to klam, jehož se dopouštějí zástupci německého lidu na svém národu, a ještě většího klamu dopouštějí se Němci naprosto nesprávným, vymyšleným, ano přímo lživým informováním ciziny. Já podám důkaz: Pražský spolupracovník "Deutsche Tageszeitung" označený značkou "D" napsal do tohoto listu o jazykových nařízeních toto přímo indiánské povídání - promiňte, že musím užíti tohoto slova "přímo indiánské povídání": Předně: Český stát vnucuje každému Němci český jazyk, i když ho neovládá. Každý Němec musí před soudem a úřadem dokázati, že česky nerozumí. Rozumí-li a mluví-li německy, že bude potrestán pokutou nejméně 1000 Kč. No, hrůzostrašná věc. (Odpor německých senátorů.) Prosím, to bylo v berlínské "Deutsche Tageszeitung". Za druhé: Každý starosta a jeho zástupce musí se během roku podrobiti zkoušce z českého jazyka. Za třetí: Všechny nápisy musí býti vyhotoveny napřed českým jazykem. To platí pro pouliční tabulky v německých městech, pro nápisy v hotelích, hostincích, kavárnách, pro jídelní lístky a pod. Za čtvrté: Porotcem může býti napříště pouze ten, kdo ovládá češtinu, žádný člen poroty nemusí uměti německy, i když jde o německý případ, i když jde o výslech svědků, neznajících jinak, nežli německy. Za páté: Německým úředníkům zvoní se prý umíráčkem v Československé republice, poněvadž každý státní úředník musí dokonale ovládati češtinu, což je, myslím, samozřejmou věcí. Není-li tomu tak, dá se mu roční lhůta, po které musí se podrobiti přísné zkoušce. Při této zkoušce prý samozřejmě neobstojí, poněvadž se o to postará česká zkušební komise. Nejdéle za rok budeme svědky posledního aktu tragedie německého úřednictva, jestli tady ještě vůbec jaké bude. No, hrůzostrašné věci! Kdyby to byla pravda, pak skutečně ty stížnosti by byly plně oprávněny. Ale na tom všem není ani jediného písmena pravdivého. Postavení Němců po jazykovém nařízení je takovéto. Já to musím uvésti přes ta přese všecko, že to musí býti známo každému, alespoň zákonodárci.

V okresích, kde není 20% Němců, jedná se se stranami česky. To je přece samozřejmá věc. (Sen. dr. Heller [německy] Kde pak je smlouva o ochraně menšin?) Prosím, také k tomu přijdeme. Naopak, dali jsme vám více, nežli jsme povinni dávati. (Sen. dr. Heller [německy]: Tam je v článku 7, že každý musí nalézti právo ve své řeči bez ohledu na těch 20%!) Ano. A to se dotýká pouze asi 134 tisíc Němců ze 3 milionů obyvatel, kteří jsou vklíněni do české kompaktní většiny, kteří jsou prostě roztroušeni v celé republice. (Sen. dr. Heller [německy]: A těch 75.000 v Praze, Plzni a Budějovicích; ti jsou také roztroušeni?) Povíme si to všecko. Ale i těmto jednotlivcům podle zákona při osobních poptávkách a žádostech má se vycházeti vstříc. Také svědci, neznalí českého jazyka, mohou vypovídati německy bez tlumočníka. Teprve neovládá-li soudce nebo úředník němčiny, přivolá se tlumočník. Státní podniky vyřizují svoji obchodní korespondenci v jazyku odběratele, strany, i když jde o čistě české okresy. (Výkřiky sen. dr. Hellera.) Vy byste nám takové koncese neudělali. Kde je více jak 20%, méně však než 2/ Němců, jsou úřady a soudy povinny přijímati podání a přílohy v německém jazyku a s Němci jednati německy, i když se jedná o úřední věc ex offo, tudíž i když strana nedala iniciativu k této věci, vyřízení dostane se dvojjazyčné.

Toto ustanovení se týká 43 okresů se 660 tisíci obyvateli německé národnosti, kde však kromě toho bydlí asi ještě 1 milion Čechů.

Konečně, jedná-li se o okresy, kde bydlí více než 2/3 Němců, dostane se vyřízení pouze v jazyku německém. Těchto okresů je 107 se 2,300.000 obyvatel, kde však kromě těchto bydlí ještě asi 250 tisíc obyvatel české národnosti.

Kde jsou tudíž důvody k stížnostem, že by snad jazykový zákon porušoval jazyková práva německého národa, anebo snad porušoval ochranu menšin? Není zde dostatečně postaráno o ochranu menšin, jak nám to ukládá článek 7 mírové smlouvy St. Germainské? Tato mírová smlouva žádá, aby státní občan neovládající českého jazyka, mohl se písemně a ústně domluviti u soudů, a tomu také tak je. Není tomu tak v jazykových nařízeních? Mám za to; že jsme šli mnohem dále, nežli nám bylo právě mírovou smlouvou uloženo. Mírová smlouva sama přece činí rozdíl mezi státním jazykem a mezi jazykem menšin. A tu již nám musíte dovoliti, jestliže ústavou a mírovými smlouvami byl nám vtisknut ráz mezinárodního státu, charakter národního státu, že nás tato okolnost nutí k výsostnému uplatnění práv českého národa, který si tento stát vybudoval, jestliže nás to nutí k výsostnému uplatnění práv jazyka státního. Zásadou národního státu musí býti, že jazyk československého národa musí býti všude, u veřejných úřadů a institucí v celé republice respektován a že všude Čechoslovák v celé republice může se prostě domluviti u veřejných úřadů ve svém jazyku. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Ale Němci ne, to není žádná rovnoprávnost!) O, ano. Jen kdyby to tak bylo vždycky. Mám za to, že teprve v druhé řadě má se přihlížeti k otázkám jazykových menšin, a mám za to, že jazyková nařízení plně odpovídají tomu, co nám bylo uloženo St. Germainskou úmluvou. Také neodpovídá skutečnosti, že čl. 99 - a nyní na něj přicházím - by snad odporoval čl. 7. mírové smlouvy. To také prosím není. Co praví článek 3 mírové úmluvy? Podle tohoto článku nebude státním občanům československým kteréhokoli jazyka žádného obmezení volného užívání ve stárku soukromém a obchodním v Československé republice. A co ustanovuje čl. 99 jazykových nařízení? Ten přece musí se čísti a vykládati trochu jinak. Podle něho může politický úřad, žádá-li toho veřejný zájem, no a to je přece rozdíl mezi obchodním zájmem a veřejným zájmem, (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: To je libovolné, to se může vykládati tak nebo tak!) aby se užil státní jazyk i kromě těch případů, o něž jde v předchozím ustanovení, tam, kde korporace nebo jiné osoby oznamují něco veřejnými vyhláškami pro potřebu obecenstva. A to je přece podstatný rozdíl mezi soukromou a obchodní korespondencí. Zde má přece právo politický úřad, jde-li o veřejné vyhlášky, žádati, aby byl respektován československý státní jazyk. To jsou veřejné vyhlášky a to nemůžete zameziti. (Sen. dr. Heller [německy]: Co je s nejvyšším správním soudem, ten je jiného názoru než Vy!) Byl, ale teď už nebude, (Veselost u německých senátorů.) poněvadž zde nebylo jazykových nařízení. Jinak to ani nemohlo býti. Nyní ovšem, když je zde výklad nařízení, je to samozřejmé. (Sen. dr. Heller [německy]: Jak pak může jazykové nařízení pozměňovati živnostenský řád, a správní soud se přece odvolával na živnostenský řád?)

Také další tvrzení, jakoby se starostům ukládala obligatorní povinnost znalosti českého jazyka, není správné! Čl. 80 ustanovuje pouze, že starosta, neznalý státního jazyka má k spoluřízení schůze, když mluví český člen, přivolati svého zástupce a není-li ani ten znalý českého jazyka, jiného občana, po př. úředníka, který by přetlumočil to, co ten český občan, český člen mluví. Kdepak prosím, je zde uložena starostům znalost českého státního jazyka. (Sen. dr. Heller: A v Liberci ne?) To je zase něco jiného. Povíme si to také. Pouze u obcí se samostatným statutem, tedy u tak zv. magistrátů - a to jsou v republice pouze dva - kde se bude jednati o tyto případy, Opavu a Liberec. (Sen. dr. Heller [německy]: V Brně je také německý náměstek!) Ale tam je starosta, který ovládá český jazyk, ten si nebude přeci toho německého volati. Pouze u magistrátů, kde v důsledku přenesené působnosti jedná se o záležitosti, jež spadají do kompetence politických úřadů I. instance, musí přirozeně starosta, který zde vystupuje, (Sen. dr. Heller [německy]: Proč musí?) ano musí, poněvadž zde vystupuje ve funkci veřejného úředníka - ovládati státní jazyk. (Sen. dr. Heller [německy] To musíte dříve pozměniti volební řád do obcí!) Pak si to všechno povíme: A pokud se týče nápisu, má se věc také trochu jinak, než se to líčí ve stížnostech naších německých občanů. V českých okr esech, kde není 20% Němců, rozumí se samo sebou, že jsou nápisy na úředních budovách české. (Sen. dr. Heller [německy]: To jsme vám vůbec nevytýkali!) Vy ne, ale jiní to učinili. (Sen. dr. Heller [německy]: Ale to není pravda!) Přečtete si "Deutsche Tageszeitung" a odtud ta šlo do celého světa, že vám ukládáme podobnou povinnost. Jsem velmi rád, že aspoň Vy přicházíte k tomu poznání, že, pokud se týče nápisů, neděje se vám žádná křivda. Kde je více než 20% Němců, tam jsou nápisy dvoujazyčné, české napřed. (Sen. dr. Heller: Mohou býti!) A také budou! Obecní a okresní budovy budou míti také nápisy německé a v některých případech i pouze německé a pouze v obcích přes 3000 obyvatel, nebo kde je aspoň 20%ní česká menšina, má býti také český nápis, ale nikde není řečeno, že by měl býti napřed a také nebude. (Sen. dr. Heller [německy]. Co je s Prahou, kde je více než 3000 Němců! O rovném právu není ani řeči!) Přirozeně, ale to není ještě 20%. Pouze orientační tabulky musí míti také český nápis. Orientační tabulky slouží k orientaci občanů obou národností. Kde je tedy znásilnění? (Hluk.) Vy jste národní menšina a rozumí se samo sebou, že přece nemáte na nic jiného nárok, než co se vám přiznává, jako národní menšině. Kde je tedy jaké znásilňování?

Článek 68. zavazuje státní správu - teď přicházím zase k dalším stížnostem - aby jednotlivá služební místa obsazovala se jazykově kvalifikovanými silami. Tedy v okresech, kde je aspoň 20% Němců, nebo u sborových soudů a nadřízených úřadů, -tedy úřadů II. stolice - dosadí státní správa orgány znalé němčiny a totéž platí i ohledně členů poroty. Tedy zase se táží, kde je zde jaké znásilňování?

Konečně není pravda, že německým úředníkům hrozí nebezpečí z jazykových nařízení. Pouze od nových žadatelů vyžaduje se znalost státního jazyka. Staří úředníci už musili jazykovou zkoušku udělati, jinak by ve státní službě nebyli. Pokud se týče úředníku a soudců, kteří již dnes ve státní službě jsou, od těch se už průkaz znalosti státního jazyka žádal. Vzhledem k tomu, že jich máme dnes ještě ve státní službě asi 75.000, je to nejlepším důkazem, že buď ovládali český jazyk, anebo, jestliže zkoušku skládali, že nepropadli, a že tedy všechna tvrzení, jako by snad si české komise počínaly stranicky, nejsou pravdivá. Mohl bych celé historie vyprávěti, jak často lehkomyslně a lehkovážně přicházejí němečtí zaměstnanci k těmto zkouškám, a jsou pardonováni. O nějaké Bartolomějské noci, pro státní německé úředníky, jak jste psali a mluvili, nemůže býti tedy řeči.

Také jste si stěžovali do restrikce. Nuže, povíme si o tom několik slav. československé republice měli jsme loňského roku 330.000 státních zaměstnanců, z těch jsme dali do pense 33.000, 18.000 Němců a 15.000 Čechů. (Sen. dr. Heller [německy]: To je spravedlivý poměr!) Nemohu za to, že němečtí úředníci přesto, že byli několikráte vyzváni, aby se naučili českému jazyku, této výzvy neuposlechli a proto byli dáni do pense. Pane doktore, na světě žádný stát by to neudělal, aby poměrně mladým úředníkům platil bezpracnou doživotní rentu ve formě pense. (Sen. dr. Heller [německy] Ale to není pravda! Není docela žádné řeči o bezpracné rentě!) Jistě, když tak mladé zaměstnance proto, že se nenaučili českému jazyku, jsme posílali do pense, je to bezpracná renta.

Vy jste nám hrozili a hrozíte ve veřejnosti, že půjdete na světové forum, že si budete stěžovati, že jsme provedli restrikci německého státního úřednictva. My se tohoto soudu naprosto neobáváme, naopak; my ho velmi klidně sneseme. Celá Evropa, která vás zná, bude nám rozuměti, bude rozuměti, jestliže jsme žádali od svých zaměstnanců znalost českého jazyka, státního jazyka, poněvadž je to samozřejmé ve všech státech, že státní úředníci musí ovládati státní jazyk. Ale v čem! nám nebude rozuměti Evropa, že jsme to tak dlouho trpěli, tak dlouho snášeli, že po 7 roků jsme trpěli ve státních úřadech úředníky, zaměstnance, neznalé státního jazyka, nota bene i úředníky, kteří přímo proti tomuto státu brojili a pracovali. (Tak jest!)

A nyní dovolte, abych ještě také promluvil o těch jazykových nařízeních se stanoviska právního. (Sen. Luksch [německy] To bude těžká práce!) Všichni němečtí řečníci v senátě, v poslanecké sněmovně a na všech 75 protestních schůzích - tedy už úctyhodné číslo - proti jazykovým nařízením vypočítávali řadu článků, v nichž namlouvají posluchačům a právně neinformované veřejnosti, že články ty překročují meze jazykového zákona, nebo odporují různým jiným zákonům. Vypočítávají články ty tak, jak jim je označili odborníci, ovšem odborníci v uvozovkách ze Svazu německých samosprávných korporací, kteří si však se zkoumáním mnoho práce nedali, jak konečně zde ukáži.

Je nutno rozebrati podrobněji alespoň ukázkou tu právnickou rabulistiku. Já užívám toho slova, kterého bylo zde už jednou užito a kde se vykládalo, co to má znamenati ta rabulistika. Já vám tedy ukáži, co to tedy je rabulistika, aby už jednou přestalo přednášení takových věcí, které neodpovídají skutečnosti a pravdě. Jak je to možné, že tzv. němečtí odborníci mohli objeviti tolik neplatných ustanovení? Veliká část rekriminací jejich má původ svůj v tom, že nechápou, resp. nechtějí chápati, pravou právní povahu věci - a teď si o tom pohovoříme. Na jazykový zákon a prováděcí nařízení pohlížejí jakoby šlo o zcela obyčejný zákon a zcela obyčejné prováděcí nařízení. Jest však známo, že jazykový zákon je zákonem ústavním. A tu je veliký rozdíl mezi obyčejným zákonem a zákonem ústavním. Přehlížejí, že je zákon jazykový prostě součástí ústavní listiny, s ni stejnorodý a pro věci jazykové lex specialis. Jazykový zákon obsahuje, jak to už ve svém nápisu říká, jen zásady a pouze jenom zásady jazykového práva, jednak odkazuje celé partie jazykové materie výkonné moci - a na to přece máme právo - aby je sama upravila, to je pro ně normy teprve vytvořila. Jedná se tu tedy přímo o delegaci normotvorné moci, kterou si ústavní listina resp. jazykový zákon jako součást ústavní listiny mohly dovoliti.

Jestliže tedy na př. § 8, odst. 4. jazykového zákona slovy přímo rozkazujícími, imperativními "konečně obsahuj nařízení" ukládá exekutivě, aby vydala předpisy, potřebné k tomu cíli, aby se zabezpečilo úspěšné provádění jazykového zákona, který sám takových předpisů nevydal, je tato široká plná moc zde na vládu přenesená dostatečným zákonným podkladem pro to, aby vládní nařízení v čl. 8. bylo mohlo stanoviti pokutu jako donucovací prostředek k vynucení výpovědi v jazyku státním od osoby státního jazyka znalé a vyslýchané u soudu jednojazyčného nemenšinového a jak také zmocnění to je dostatečným zákonným podkladem, které bylo dáno jazykovým zákonem pro stanovení pořádkové pokuty v čl. 16. nařízení. (Sen. dr. Heller [německy]: To není žádný podklad, o tom není řeči!) U Vás! U nás ano! Páni "odborníci" ve "Verbandu" a ti, kdo to po nich opakují, nepostřehli oné široké moci na exekutivu delegované a kromě toho přihodil se jim ten lapsus, že nerozeznávají ani donucovací prostředek a pořádkovou pokutu od trestu, (Sen. dr. Heller [německy]: ó ano!) jehož ukládání by si obyčejné prováděcí nařízení vzhledem k §u 111 ústavní listiny arciť nemohlo dovoliti, a nevšimli si ani, že prováděcí nařízení "trest" vůbec nepoužívá. (Sen. dr. Heller [německy]: To jsou jen slova! Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Slovo, ale trestá se!) Širokým zmocněním §u 8... (Hluk.)

Já teď pojednávám o stránce právnické jazykových nařízení a zde již padá na váhu každé slůvko, jak jako právník musíte znát. Širokým zmocněním §u 8, odst. 4. jazykového zákona je však také kryto ustanovení... (Sen. Fr. Scholz [německy]: Pryč s pendrekem!) Nic jiného nemáte, prosím nevyvolávejte pořád ten pendrek! (Sen. dr. Heller [německy]: Ale ministr Stříbrný!)... čl. 73. nařízení... Prosím vás, vy jste na nás za Rakouska posílali něco docela jiného, než pendreky!... o povinnosti starostů měst s vlastním statutem, aby uměli československy, nehledíc ani k tomu, že magistráty měst s vlastním statutem jakožto politické úřady I. instance, spadají výslovně pod pojem orgánů republiky a starosta jako šéf politického úřadu, jak jsem již naznačil, je politickým úřadem I. instance, jest povinen úřadovati v jazyku státním a musí ten jazyk ovládati.

Zmocněním §u 8, odst. 4. je však dále také kryto ustanovení čl. 80, odst. 3., (Sen. dr. Heller [německy]: To jest s volebním řádem do obcí?) že starosta neznalý jazyka, v němž řeční člen zastupitelstva, má povolati ku spoluřízení schůze náměstka jazyk, tohoto znalého.

Zmocněním §u 8, odst. 4. jazykového zákona kryt je dále také předpis čl. 67., odst. 3, nařízení, který nalézá se také na listině článků nezákonných, že orgán, který odepře vykonati zkoušku, může býti zbaven své funkce nebo oprávnění.

Zde jsem se ovšem velice stručně zmínil o právní stránce jazykových nařízení. A nyní půjdeme dále. Nuže, prosím, a teď spolu zúčtujeme. Takto jsme my vám ustlali. My jsme vám ustlali prostě v republice tak, jako sami sobě. Více než rovnost, nemůžete od nás žádati. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: My nemáme žádné rovnoprávnosti, to je to hlavní!) Více od nás žádati nemůžete a já vím, to je pro vás málo. Národ, který chtěl ovládati celý svět a který prostě v Rakousku měl vždycky nadpráví, ten se samozřejmě v Československé republice s pouhou rovností nemůže spokojiti. To já chápu. Já vás chápu, prosím; že s tou rovností se nemůžete spokojiti. Dali jsme vám více, nežli bylo naší povinností, dali jsme vám více, nežli bylo radno a žádoucno. Dali jsme vám ústavou tolik, co jsme dali sami sobě, dali jsme vám spravedlivý volební řád, nechali jsme vám téměř všechny střední školy a nyní jsme vám dali jazykové nařízení. (Sen. dr. Heller [německy]: Proč mluvíte o rovnosti? Nejdříve říká, že ji máme, potom říká, nejde to!) Povíme si o školství. Podle jazykového nařízení, kde je 26% Němců, mají právo v Československé republice jednati se státními úřady ve svém jazyku. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: A ti ostatní jsou otroci!)

4%. V tom je právě ta naše tragika, že jsme vám dali rovnost jako sami sobě. (Oho! - Výkřiky u německých senátorů.) Ano, to už je naše historická chyba, pane doktore! Té chyby se dopustil již Palacký na kroměřížském sněmu, kdy tehdáž se již také poroučelo Rakousko. (Sen. dr. Heller [německy]: Palacký a Pánek to je velký rozdíl!) Prosím, nechci se nijak srovnávati s Palackým, já ho jenom cituji. Nic jiného prosím. Samo sebou se rozumí, že nikdy jsem se nechtěl stavěti na roveň těmto velikánům. Té chyby se dopustil, když na kroměřížském sněmu, prosím, mluvil o rov posti, ačkoliv měl mluviti a dominujícím postavení českého národa v Čechách, (Výborně!) které jsme měli až do roku 1626, kdy nám nemůžete dokázati pravého opaku, tehdy jsme skutečně takové dominující postavení v Čechách měli a nyní se dopouštíme druhé historické chyby, že jsme vám dali ústavou všecko, co jsme dali sami sobě.

A nyní dovolte mně, abych alespoň trochu se porozhlédl po tom, co by se bylo tak stalo, kdyby byl osud jinak rozhodl. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: To jsme již slyšeli! - Sen. Kroiher: To je škoda řeči, oni to vědí!) Musíte mně to, vážení pánové, prominouti, vím, že to neradi slyšíte, ale musíte nám prominouti, když vy vystupujete v úloze žalobce, že v tom okamžiku se v nás všecko vzepře, že v tom okamžiku před námi vyvstane celá naše minulost, celé to naše národní utrpení, celé to naše národní ponížení a zotročení v 17. a 18. století a strašlivá persekuce našeho národa v 19. století, ty vyhlazovací pokusy za světové války. To všecko, co jsme my prožili, je strašlivou vaší obžalobou. Nedivte se, že musíme srovnávati. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: A při tom jste se stali velkými!) Je viděti, že existuje také ještě spravedlnost, jestliže jsme se nyní dostali konečně ke svému právu! Ujišťuji vás, že vám úloha žalobců velmi špatně sluší a že vám by neškodilo trochu více skromnosti. Mám za to, že Němci se všemožně přičiňovali, aby byli velmi nenáviděni v celé Evropě, a myslím, že toto úsilí se jim podařilo. Světová válka je toho nejlepším důkazem, v jaké lásce jste byli ve světě. Světová válka to nejlépe dokazuje a nyní, prosím, když již je tu zcela krátký odstup od světové války, když, a promiňte mně to slovo, když vám trochu otrnulo, zase vám již narůstá hřebínek a již se zase přičiňujete, abyste byli právě tak nenáviděnými, jako jste byli před válkou světovou. My přece nežádáme od vás, abyste stáli před námi v nějaké pokoře jako hříšníci za to, co jste spáchali, naopak my jsme z vás svojí ústavou učinili prosté, volné, nezávislé, svobodné, rovnoprávné občany, dali jsme vám všechno, co jsme dali sobě, podávajíce tak důkaz, že chceme zapomenouti na to, co nás kdysi dělilo. Jinak by ta ústava a volební řád docela jinak vypadaly. Buďte ujištěni, že 99% českého národa dnes toho želí, že dal vám takovou ústavu a takové volební právo, že chceme zapomenouti, co předcházelo, a za tu naši dobrou vůli, kterou jsme v r. 1918 a 1919 projevili, neslyšeli jsme posud z vašich úst ani jediného hřejivého slova pro republiku a pro náš stát, až na zcela mizivé výjimky. Neslyšeli jsme posud z vašich úst nové vyznání víry, že jste dali výhost starým myšlenkám, které vás tolik činily nenáviděnými. Všechny vaše stesky a žaloby nejsou ničím jiným než pláštěm, a to pohodlným pláštěm, jenž má zakrýti pravý úmysl zničiti republiku. Všechny vaše stížnosti, když je podrobíme kritice, rozplývají se jako jarní sníh. Co chcete, prosím, ještě více? Vždyť jsme vás v ústavě postavili na nejdemokratičtější bási pro plnou občanskou svobodu a rovnost, vždyť máte v parlamentě více zástupců, než vám podle počtu přísluší. Vždyť volební číslo v mnohých župách je pro vás příznivější, než pro nás. Máte v Praze, a to zdůrazňuji, a teď to přijde, pane dr. Hellere, poměrně více středních škol německých, než máte míti. Máte v republice 3 vysoké školy na 3 miliony obyvatel. My na zbývajících 10 milionů se Slováky máme 5 vysokých škol. U nás připadá na 2 miliony obyvatel 1 vysoká škola, u Němců ale na 1 milion. Kde můžete mluviti o nerovnosti? A co teprve střední školství! A nyní, prosím, musíte mi prominouti, jestli vám musím trochu přidržeti to zrcadlo, abyste se také občas shlédli" Neškodí vám to, prosím, ve své minulosti, aby tak aspoň poněkud vynikla ta přemíra neupřímnosti a nepravda, kterou stále operujete proti našemu státu nejen doma, ale i v cizině. Počnu školstvím, o kterém se zde mluvilo. Nuže, jak pak jsme s vaším školstvím naložili, když jsme se tedy stali pány, jak vy říkáte, v tomto státě? Víme, že vám není známo a ani nemůže býti známo, na jakém vysokém stupni stálo národní školství a školství v Čechách koncem XVI. století. Vy to nemůžete věděti, ale já vám budu citovati to, co řekl pán z Roupova na zemském sněmu o našem školství tehdy: "Ve škole vpředu kráčíme a ostatním ukazujeme cestu". A to všecko jste zničili po bitvě na Bílé Hoře, všecko jste nám rozdupali tehdy tak daleko, že v r. 1805 ve známém spisu "Politische Verfassung der deutschen Schulen" mluví se již o německých školách v Čechách jako o samozřejmosti, kde neexistovaly vůbec už žádné školy na počátku XIX. století u nás. To přece není ještě tak dlouho. (Nepokoj u Němců.) Neradi to posloucháte, když se vám to zrcadlo předloží, to vám věřím. Němci, majíce v Rakousku politickou moc v ruce, bezohledně jí využívali pro posílení svých posic a k vytvoření nadvlády nad ostatními, to přece nemůžete popříti. (Sen. Fritscher (německy): A vy to děláte také tak, právě tak!) Ne, prosím, neděláme to tak. My to neumíme. Bylo by to tak snad lepší, kdybychom to tak uměli, jak jste to dělali vy.

Líčiti podrobně protičeskou činnost našich Němců v otázce českého národního školství, to by znamenalo psát politické dějiny XIX. století, a to by současně znamenalo psáti také historii nekonečného, strašlivého strádání našich národních menšin. Ještě v roce 1896, tedy již v době, kdy jsme sloužili Vídni a dělali positivní politiku, napsal dr. Edward Langer pamětní spis "Das Recht der čechischen Minoritätschulen", v němž pod mottem "Caveant consules" popírá úplně právní odůvodnění českých menšinových škol pro nezámožné české občany a praví výslovně, že toto minoritní školství se nemá zakládati pro úředníky, dělníky, nádeníky, sloužící, řemeslníky a obchodníky, kteří jsou do zněmčeného území prý posíláni z české strany, aby tam čechisovali. (Sen. Stark [německy]: Jak dlouho potrvá ještě to povídání?) Neradi to posloucháte, že ano? To vám věřím, že byste už chtěli mít konec, ale musíte míti také trpělivost. Já vám povím ještě jiné věci.

Výslovně praví: "Tito přistěhovalci do zněmčeného území musí se prý podříditi podle zásady v celém světě uznávané jazyku a poměrům v tom kraji panujícím." Takový byl váš názor na menšiny, když vy jste byli pány v Rakousku. Kdybychom se měli říditi touto logikou, pak by Praha neměla míti ani jednu německou školu. Pro menšinové školy nebylo, jak je vám známo, žádného zvláštního zákona, a vy se odvoláváte na mírové úmluvy, kde máte ochranu menšinového školství resp. ochranu menšin. Kvíčalův návrh zákona z r. 1884 - to přece není tak dlouho - pro váš odpor propadl a všechny další pokusy o takové zákony ztroskotaly o váš odpor. Nám tehdy nastal zápas o každé české dítě, kdežto v českých oblastech byly přes noc povolovány německé školy za Hasnera a Stremayera, jak vám známo, i v obcích, kde vůbec nebylo ani jednoho německého dítěte. Každá odůvodněná česká žádost, když čeští rodiče ve zněmčeném území žádali za povolení ke zřízení české školy za své peníze, se setkávala s celou spoustou překážek a zlomyslností se strany německých obcí takže tato perioda, kdy jsme musili zápasiti o své děti ve zněmčeném území, bude patřiti vždy k nejtemnějším skvrnám německé kultury v Čechách. Hospodářský tlak byl na rodinu českého občana ve zněmčeném území vykonáván, české dělnictvo bylo vypovídáno z práce, bylo vypovídáno, ba vyhazováno, z příbytků. Rozbíjeni oken bylo na denním pořádku, jakož i brachiální násilí. (Sen. Luksch [německy]: Vaši důvěrníci byli ministry při tom!) To je ta rabulistika, pane kolego Lukschi! Když konečně se po velkých protestech a rekursech podařilo prosaditi českou školu někde ve zněmčeném území, pak nastala nová perioda strašlivé persekuce. To jsou přece známé věci, velmi známé věci, a my je ještě máme v živé paměti. Pamatujte si to, a když vy ty duchy vyvoláváte v nás, nedivte se, že se pak zde objevují. A charakteristický je výrok, který nemůžete přece popříti. Zástupce vlády při procesu ústřední Matice školské v Opavě, když se jednalo o opavské pedagogium a kde říšský soud rozhodl, že vláda porušila státní základní říšský zákon, tu zástupce ministerstva školství, tehdy ministerstva vyučování, řekl výslovně: "Slezští Čechové nepotřebují gymnasia, poněvadž jsou to většinou řemeslníci a nádeníci." Tak se tehdy pohlíželo na české lidi, na pracujícího člověka v Rakousku.

Padly zde také stížnosti na restrikci německého školství. Tyto stížnosti byly dokonce také přednášeny našimi německými poslanci za hranicemi. Ale cifry nás poučují o něčem jiném. Je pravda, a já budit spravedliv, že roku 1921 bylo podle posledního sčítání lidu napočteno v republice 23,3 procenta Němců, a že měli 40 procent národního školství. To byl přece značný nepoměr, který musil býti opraven, který musil býti zredukován. A nikdo za to nemůže, že nastal katastrofální úbytek dětí školou povinných jak u vás, tak i u nás, a že se musilo přikročiti k restrikci národního školství, bohužel, z úsporných důvodů. Nuže, jak jsme měřili vám a jak jsme měřili sobě: Roku 1920 bylo 8038 tříd německého národního školství pro 371.555 dětí. Tento počet však poklesl v poslední době na 245.000. Za to nikdo nemůže, že téměř o jednu třetinu poklesl počet německých školou povinných dětí. A, prosím, počet tříd byl zredukován z 8000 na 6734. V roce 1921 připadlo na jednu třídu 46 dětí německých a nyní připadá 36 dětí. Kde je zde, prosím, poškozování německého národa? (Hlas: A kde jsou ty menšinové školy?) Ty jsou v tom.

České školy naproti tomu vykazovaly roku 1920 15.088 tříd pro 741.874 školou povinných dětí české národnosti. A my jsme zredukovali toto své vlastní národní školství z 15.000 tříd na 12.565, tedy jsme měřili právě tak sobě, jako vám. (Sen. Fritscher [německy]: A zřídili nových 800 škol!) To už je všecko v tom.

Teď střední školství. Vy máte v republice 830 tříd středního školství všech typů pro 25.120 žáka. Jedna třída připadá na 30 žáků, v některých středních školách, prosím, ale jsou třídy, kde je 10, 7 i 5 žáků. (Sen. Hartl: [německy]: Protože nepočítáte menšinové školy!) To se rozumí samo sebou, že naše statistika není nic cenná, poněvadž jen vy máte pravdu, a my nikdy pravdu. Kdežto v českých školách se nám tísní 50 žáků a některým předmětům ani nemůžeme vyučovati, podívejte se, jak jsou naši profesoři poškozeni, jak jsou zde naši profesoři zatěžováni, jestli u nás připadá na 1 sílu 17 žáků, ale v německých ústavech pouze 12, a jak to vyučování potom v českých středních školách vypadá, a u vás, kde je ten počet tak malý.

A nyní půjdeme - tu trpělivost musíte míti - na jiné pole. Já pomíjím úplně naše ponížení a potupení, když Badeni byl nucen kapitulovati před vídeňskou ulicí; když se nám dostalo kousek jazykových práv a když jsme za ten kousek jazykových práv musili tak sloužiti Vídni a kdy pod tlakem nacionalistického běsnění vídeňské ulice byli jsme tak potupeni a poníženi a kde němečtí sociální demokraté s německými nacionály v tomto odboji proti nařízením Badeniho spolupůsobili a je podporovali. Já také, prosím, nechci se dotknouti onoho klasického výroku správce ministerstva obchodu, a teď bych si měl vzpomenouti na zemřelého dr. Isidora Zahradníka, já byl tehdy právě v parlamentě, když se to stalo a když Mataja tehdy řekl, že v ryze českých obcích, kde není ani jednoho německého občana na poštách, na těch maličkých poštách je také český jazyk přípustný. (Sen. inž. Oberleithner [německy]: Ale to je něco! Vy jste se nad tím slovem "přípustný" rozčilovali! Ale co máme my říkati! Tam to bylo přípustno, zde je to zakázáno!) Vy ovšem, samo sebou se rozumí, v tom slovu "přípustné" nic neshledáváte. Ani té nejmenší urážky českého jazyka. Ale my jsme to v tom spatřovali. (Sen. inž. Oberleithner [německy]: To tak vůbec nebylo míněno, to byly poštovní úřady třetí třídy!) To není pravda, račte prominouti, že by u vás ve vašich obcích byla zakázána němčina, u státních úřadů, na poštách, pane kolego, tak nesmíte mluviti. (Sen. Kroiher: Nevíte, o čem se jedná!) To je právě to. (Sen. inž. Oberleithner [německy]: Jak to měl tedy říci? Řekněte přece, jak on to měl jinak po německu říci, než výrazem "nepřípustný".) Snad by se mohlo mluviti o právu, a ne o tom "zulässig".


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP