Předseda (zvoní): Takové rozpravy mohou býti krásné věci, ale slovo má pan kolega Pánek.

Sen. Pánek (pokračuje): Už jednou vám bylo řečeno, že s vámi nelze mluviti, že jste Němci. Já pomíjím toho Mataju i Badeniho, všechno je "erledigt", ale já se chci poohlédnouti, jaké vy jste nám asi přichystávali jazykové právo, kdybyste byli vojnu vyhráli. (Hlas: Provaz bychom byli dostali!)

Já mám po ruce, prosím, zde spis, sepsaný německým klubem vysokoškolských profesorů, tedy výkvětu inteligence německého národa v Rakousku a Svazu starých pánů německo-národních akademických společností, nebo jak jste to nazývali, který byl předložen německo-nacionálnímu svazu rakouských poslanců, jenž obsahuje požadavky rakouských Němců ve příčině nového uspořádání poměrů v Rakousku po válce, a tam se dočítáme velmi zajímavé věci. Název to má: "Forderungen der Deutschen Österreichs zur Neuordnung nach dem Kriege". (Sen. Luksch [německy]: V nějaké voličské schůzi snad!) Ne, prosím, vysokoškolští profesoři, keine Wöhlerversammlung. Nuže, v těchto požadavcích německého národa... (Sen. Luksch [německy]: Necitujte žádné věci, do kterých nám nic není!) No, ovšem, vy jste nevinní jako lilie, to se samo sebou rozumí, vy za nic nemůžete, Němci přece za nic nemohou, to se samo sebou rozumí, za to pan Luksch nemůže, co dělalo Rakousko, co dělali Němci v Rakousku nám, nebo co chtěli po světové válce. To já vím, že za to nemůžete. (Sen. Fritscher [německy]: Je-li na něco si stěžováno jako na bezpráví, pak nesmí se to napodobovati!) My to také neděláme. (Sen. Fahrner [německy]: Neobjednal jste si to extra?) Ne, počkejte, až vám to řeknu, co jste chtěli. "U všech vrchností a úřadů zvlášť postavených zemí na severu a jihu mají se přijímati německá podání a v německé řeči vyřizovati. U podniků dopravních má se používati vnitřní německé úřední řeči. Pro císařství Rakouské stanoví se německá řeč jako řeč státní. Její použití v západním Rakousku a v Bukovině třeba spořádati podle těchto zásad Německá státní řeč je výlučnou řečí vnitřní služby u všech státních úřadů, vrchností, soudů, státních podniků a fondů. Podání ve státní řeči musí býti u všech státních, autonomních nebo veřejně-právních těles přijímána a v ní vyřizována. U všech státních zkoušek je znalost řeči státní stanoviti bezvadně státními orgány. Zkoušky advokátní, notářské a všechny potřebné praktické a služební zkoušky třeba skládati ve státní řeči. V zákoně třeba ohraničiti, by okrsky, kde mají... (Sen. Fritscher [německy]: To bylo podkladem pro jazyková nařízení?) Ne, prosím, já vás mohu pak o tom přesvědčiti; že tomu tak není... neněmecké národy svá pevná kmenová sídla a v nichž může býti ve vnějším služebním styku státních úřadů a soudů I. instance užíváno jejich řeči vedle řeči státní atd. V okrsku Rakouska, kde bydlí německý lid, je možno také ve vnějším styku užívati jen německé řeči."

K tomuto nařízení, které tehdy žádali Němci v Rakousku, nedošlo, to si přece jenom rakouská vláda netroufala, ale došlo v květnu 1918, kdy již přece se to rozhodnutí blížilo, na nátlak německých nacionalistů rakouských, ke známým protičeským výnosům ohledně krajského zřízení a "Freudenblatt", oficielní list, napsal o tom, že německý národ, který "u nás tvoří nejpevnější oporu říše, má oprávněný nárok, aby mu byl dán přiměřený vliv a hodnost", tedy "Rank". (Hluk.)

Takové jazykové nařízení jste chystali vy pro nás, kdybyste vojnu byli vyhráli. A také byste to byli zcela bezohledně provedli, ačkoliv jste byli v Rakousku v menšině. To je ohromný rozdíl. (Sen. Luksch [německy]: Vy přece jste v menšině!) Chtěli jste míti nadvládu, ale my, Čechoslováci, nejsme v žádné menšině. A nyní, prosím, srovnejte naše jazyková nařízení, která dáváme vám my, národ vítězný, národ, který si tento stát vybudoval, který si vyhrál svoji svobodu, vám, kteří netvoříte ani čtvrtinu obyvatelstva v tomto státě. Dále mám zde spis druhý, a ten jsem si také neobjednal, ten si můžete koupiti, pane kolego. Není tak drahý, stál v roce 1892 25 korun, dr. Matyáše Ratkowského, mimochodem řečeno, renegáta, který pošel z české matky, ale takto jinak právního prefekta, bibliotekáře tereziánské akademie a člena komise pro teoretické právní zkoušky ve Vídni, spis, nadepsaný "Právo a povinnost germanisovati Čechy a Slovince". Právo! Tedy to zase nebyl tak obyčejný člověk, to byl přece jejich člověk, a jaký jejich člověk! Přímo nestoudným způsobem poučuje, jak se má prováděti germanistice. Mimo jiné píše tento inteligent, také součást výkvětu německé inteligence: "Můj spis má poučiti Němce o jejich právu a povinnosti germanisovati Čechy a Slovince. Tato slova mají především uspokojiti svědomí těch, kteří chtějí germanisovati, zejména pastýřů duší, aby v germanisační činnosti neustávali, neboť v germanisaci nelze spatřovati nemravné renegátství, jak se za to někdy má - poněvadž poctiví Němci se také za to renegátství někdy styděli - nýbrž naopak germanistice je počinem mravně nejvýš chvalitebným. Dále spis má sloužiti k tomu - to píše Ratkowsky - aby povzbudil nerozhodné Čechy a Slovince, aby se sami germanisovali, to jest, aby neustávali se poněmčovati; a konečně poučiti dechy a Slovince, že je jejich mravní a ethickou povinnosti dáti se germanisovati." Tento spis byl vydán v Jihlavě roku 1892 a stál 25 korun. Dnes by byl snad dražší.

Myslím, že těchto několik ukázek úplně postačí, abychom jasně seznali, jaké byly válečné cíle Němců,a jaké bylo by bývalo naše postavení, kdyby se bývala byla karta obrátila a kdyby osud popřál vám vyhráti válku. A stejně mám za to, že tyto ukázky postačí, aby odkryly všecku tu hlubokou německou neupřímnost, i jak všecky ty stížnosti o porušování práv jazyka německého,0 ochraně menšin a o svatých nezadatelných právech národních jsou pouhé fráze bez živoucího hlasu, které nemají jiného účelu, než aby falešně pojímaným právem sebeurčení přivodily odtržení zněmčených území od našeho státu, odtržení onoho obyvatelstva, které stále ještě dosud stojí proti republice krajně nepřátelsky, které stále ještě prohlašuje, že neuznává mírových smluv, a že jsou tudíž pouze nucenými občany této republiky, které stále ještě prohlašuje připojení k německé říši jako ke své pravé vlasti, a proto všecko negují a systematicky provokují státní úřady republiky, zlehčují její zákony a nařízení, a to nejen doma, ale i v cizině.

Prohlašuji, že proti této podvratné politice, proti této podvratné činnosti použijeme všech zákonných prostředků, které máme po ruce, a že nikým a ničím se nedáme zvrátiti ve snaze udržeti si svůj stát a zaručiti mu plnou bezpečnost! A stejně důrazně prohlašuji, že český národ - a to prohlašuji slavnostně - nechová ve svém nitru žádných pomstychtivých choutek, že český národ naopak podává každému ruku, kdo poctivě a upřímně s ním chce spolupracovati na rozkvětu tohoto státu, kdo chce pracovati na blahobytu a rozkvětu všeho občanstva tohoto státu všech národností a všech vyznání. (Potlesk. Výborně!)

Předseda: Ke slovu je přihlášen pan sen. Stolberg.

Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! Pan ministr vnitra dovolával se k odůvodnění policejních opatření v Karlových Varech císařského nařízení z roku 1854. Již různí řečníci poukazovali k tomu, že nařízení z roku 1854, pocházející z absolutistické doby policejního státu, a policejní nařízení z roku 1857, u správních úřadů tak oblíbené, derogována byla mnohým ustanovením ústavy. V žádném případě nelze uvésti ducha těchto nařízení v soulad s duchem nynější ústavy. Není pochybnosti o tom, že celé naše správní právo, pokud jde o výkonnou a trestní moc politických a policejních úřadů, naléhavě má potřebí reformy. Jestliže až do poslední doby bylo lze ještě vládnouti s takovýmito nařízeními, pak dlužno to odůvodniti tím, že převzatí úředníci staré správy stále ještě těšili se důvěře, že objektivně vykonávali moc jim svěřenou. Tato důvěra nyní zmizela. Státní správa je dnes zpolitisována. V čele správních odborů stojí političtí straníci. Celé tyto odbory platí za doménu politické strany a ministři cítí se odpovědni více své straně, nežli veškerenstvu. To ovšem nezabraňuje tomu, že někdy také ministři stejné strany táhnou za různý provaz, jak jsme tyto dny mohli čísti, že jeden ministr cestuje ve věcech míru a druhý ve věcech války. Zpolitisování správy projevuje se v osobních otázkách, projevuje se ve správní činnosti a projevuje se také ve výkonu správního práva. (Předsednictví se ujal místopředseda dr. Hruban.) Toto zpolitisování jeví se však netoliko u ústředních úřadů, nýbrž také u nižších instancí, a to je veřejným tajemstvím. Každý spis presidiální kanceláře zemské správy ve Slezsku, jejž tato kancelář má vyříditi v otázkách osobních meto politických, musí nejdříve projíti Pětkou, složenou z různých pánů z koaličních stran.

Proti zpolitisování správy samy o sobě nechci mluviti. V jistém smyslu je to demokratické zařízení, jež mají všechny státy demokraticky vyvinuté. A je v tom také jakási záruka, že se správa vykonává ve shodě s vůlí obyvatelstva. Avšak nutným korelátem takovéto zdemokratisované a zpolitisované správy je také vývoj správního práva, takové správní právo, které oproti právům úřadů a policie co nejpřesněji stanoví a vymezí práva státních občanů. U nás příslušníci stran, které nepatří k vládě, stojí úplně bez ochrany vůči státní správě.

Nedostává se záruk, které v jiných právních státech jsou dány státním občanům. Nedostává se parlamentní kontroly, neboť je všeobecně známo, že na dotazy a interpelace menšinových stran vláda, a to se svolením koaličních stran, odpovídá en bagatelle. Jiné záruky, které jsou dány v jiných státech, jsou správní řízení a nejvyšší správní soud. Chci o našem nejvyšším správním soudu mluviti s největším uznáním a úctou, ale jest úplně v moci správních úřadů činiti tuto právní cestu úplně ilusorní úřad druhé nebo třetí instance jen potřebuje nevyřizovati rekurs, a v takovémto případě celá ochrana úplně padá. Cesta ke správnímu soudu může býti zatarasena. Ale nehledě k tomu zůstane také potom ochrana, kterou správní soud dal státním občanům, tak dlouho problematickou, pokud úřad aneb úředník, který ve věci prohrál, nemůže býti přidržován k náhradě škody, kterou způsobil protiprávním rozhodnutím. Chci zde uvésti příklad: v posledních letech nařídily úřady první instance neprávem německým hostinským, aby umístili české nápisy. Toto rozhodnutí odporovalo zákonům, bylo však přesto ve všech instancích potvrzeno. Nařízení stalo se s pohrůžkou odnětí koncese. Co pomůže nyní hostinským, když snad za rok nejvyšší správní soud zjistí, že nižší instance rozhodly nesprávně, co jim to pomůže, když mezitím ztratili koncesi a jejich existence byla zničena? Kdyby však úřady věděly, že za škodu, kterou protiprávním rozhodnutím způsobily jednotlivcům, také samy budou ručiti, pak by se zajisté varovaly dávati svoji úřední moc k disposici politickým stranám a počešťovacím spolkům, anebo jiným místním výborům. Stanovení určitých lhůt, do kterých úřady musí vyříditi rekursy, jakož i syndikátní ručení úřadů za protiprávní rozhodnutí jsou nutným doplňkem našeho správního práva. Jestliže strany pod ztrátou práva jsou nuceny dodržeti lhůty, pak věru nelze nahlédnouti, proč také úřady nemají býti vázány určitou lhůtou, a že vůbec je možno, že se rekursy nevyřizují a že tím cesta ke správnímu soudu zůstává uzavřena. To je stav, který bezpodmínečně dlužno odstraniti.

Mluvím-li o poměrech v naši správě, chci se zmíniti ještě o zvlášť podivných poměrech, které snad ve státě jsou málo známy, které však obzvláště se dotýkají mého volebního okresu. Před šesti léty ujal se stát držení Hlučínska. Podle proklamace měli se obyvatelé Hlučínska jakožto osvobození bratři státi účastnými požehnání demokracie, svobody a spravedlnosti. V této zemi panuje od šesti let na základě nařízení ze dne 24. ledna 1920 zplnomocněný komisař zcela absolutně. Nařízení zní: "Zplnomocněný komisař jest oprávněn jménem vlády československé republiky vydávati nařízení, rozhodnutí a opatření, která se mu jeví býti vhodnými a kterých je potřebí k udržení pořádku, ke konsolidaci poměrů a k zabezpečení normálního života ve státě." To jsou práva a oprávnění, analogická nejvýše s plnou mocí, jakou má velící generál v některém válečném území. S tímto nařízením vládne zplnomocněný komisař pro Hlučínsko od šesti let. S tímto nařízením a pak s císařským nařízením z roku 1854, jakož i s policejním trestním řádem z roku 1857. Zplnomocněný komisař, podporovaný také zde tajnou Pětkou, je toho názoru, že každou příslušnost k jiné straně, která není koaliční stranou, a dokonce každé přiznání se k německé národnosti považovati je za protipolicejní jednání ve smyslu nařízení z roku 1854, a domnívá se, že toto protipolicejní jednání může potírati všemi prostředky své mimořádné plné moci. Pomocí tohoto nařízení podařilo se zplnomocněnému komisaři, že v době voleb na podzim rohu 1925 nemohla se konati v celém Hlučínsku ani jedna voličská schůze německých stran. Dalo se jednoduše na základě tohoto nařízení hostinským na srozuměnou, že, propůjčí-li své místnosti německým voličským schůzím, bude jim odňata koncese. (Výkřiky německy): Slyšte! Slyšte!) České strany mohly své schůze konati v těchto hostincích, a pořádaly tam také výtržnosti, při čemž došlo k nepokojům. Ale tu se koncese neodňala. Skutečností je, že v celém území po celou dobu voleb nemohla býti konána ani jediná německá schůze voličů. Přesto volilo v tomto území 65% voličů německé strany, 30% české strany a 5% komunisty. To byla odpověď na to. Také jiný prostředek byl vymyšlen, aby se vykonal vliv na volby. Byl zde jakýsi pan Dvorok z Petřkovic a jeho přítel, kteří v létě při jakési příležitosti uvítali vládního úředníka voláním "Heil!". Také toto volání bylo považováno za protipolicejní jednání i byli proto na základě nařízení z roku 1857 odsouzeni na tři dny do vězení. Toto odsouzení stalo se na sklonku léta, ale zrovna 17. listopadu museli oba putovati do vězení, aby ve volební den, dne 18. listopadu, nemohli odevzdati své hlasy. Němci tímto způsobem ztratili sice jen dva hlasy, prostředek je tedy malicherný, ale je to přece jen charakteristické. Zplnomocněný komisař spatřuje také v přiznání se k německému národu protipolicejní jednání. Proto při sčítání lidu 1921 nutil obyvatelstvo výhrůžkami trestu, aby se do sčítacích archů dávalo zapisovati jako Češi. Ačkoli, jak řečeno, výsledek voleb ukázal velikou převahu Němců, dokázal to na základě sčítání lidu, že německé tamní obyvatelstvo oloupeno bylo o svá jazyková práva, že všechny německé obecné školy byly zavřeny a že děti byly vyhnány z německých soukromých škol. V poslední době zase, opíraje se o po věstné nařízení z roku 1920, zakázal dětem návštěvu německých škol v jiných okresech. Zplnomocněný komisař právě nespatřuje svoji úlohu tolik v konsolidaci poměrů, jak se praví v nařízení, nýbrž, jak se sám vyjadřuje, v odgermanisování Hlučínska, ačkoli jak smlouvy, tak také ústava označují každé násilné odnárodňování za čin trestný.

Československá republika uzavřela v poslední době s Polskem smlouvu, při které za účelem ochrany menšin uznána byla zásada, že při určování národnosti některé osoby směrodatným je přiznání dotyčné osoby. Tato ochrana menšin platí pro polské státní příslušníky české národnosti. Platí také pro děti a pro určení práva dětí k návštěvě škol, při čemž v této smlouvě na ochranu menšin je stanoveno, že výslovné přiznání rodičů k té neb oné národnosti je směrodatným. Jak lze právní zásadu, která platí pro cizí státní příslušníky, v tomto případě pro Poláky, zapírati, jde-li o vlastní státní občany? Bylo ovšem namítáno, že také pruské sčítání lidu u hlučínských prokázalo převahu tak zvané moravské národnosti, a na to se vždy poukazuje. Dlužno však odpověděti, že tehdy příslušnost k nějaké národnosti neměla pro obyvatelstvo naprosto žádného právního významu. A dlužno s jistým politováním konstatovati, že tehdy učitelé, kteří řídili sčítání lidu, měli jistý hmotný zájem na tom, aby vykázali veliký, počet Moravců, poněvadž tehdy dostávali přídavek pro Východní Marku, jestliže procento obyvatelů převyšovalo určitou míru jiné národnosti. Ale nějaký právní důsledek to pro obyvatelstvo nemělo, takže bylo pro obyvatelstvo úplně lhostejné, bylo-li přičteno k té neb oné národnosti. Ale táži se: což není možno, aby se během let přiznání k nějaké národnosti změnilo? Bylo s jistou pýchou s české strany po sčítání lidu roku 1921 poukazováno na to, že české obyvatelstvo vykazuje vzrůst několika set tisíc. Zdá se tedy přece, že zde nastala změna v přiznání k národnosti, i není mi známo, že by se jen v jediném případě byla někomu, kdo se přiznal k české národnosti, tato národnost nepřiznala, ačkoli bylo také tehdy několik velice překvapujících případů změny tohoto přiznání. Konečně počítají také mnozí pánové státního národa s tím, že během let anebo snad během pokolení také tento jazykově smíšený stát má se státi ryze českým národním státem, a poněvadž přece nemám za to, že nás jednoduše všechny odpravíte, pak musí se také zde počítati se změnou v přiznání k určité národnosti.

V tomto smyslu dlužno asi rozuměti také ošklivému slovu, jež nedávno v senátě bylo proneseno, kde se o německém národě v Československu mluvilo jako o usýchající větvi na stromě němectví. Ale národní kmen tak snadno neuschne. Co zanikne a usýchá, to nejsou národové, nýbrž, jsou to spíše státy, které nejsouce zajedno mezi sebou, nedovedou zjednati mír mezi svými národnostmi, nedovedou řešiti spravedlivě a k všeobecné spokojenosti národnostní problémy. Omne regnum in se divisum dilabitur, ale německý sudetský národ, tak vím bezpečně, zajisté nikdy nezahyne. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Hruban: Dále má slovo pan sen. dr. Grosschmid.

Sen. dr. Grosschmid (maďarsky): Udalosti v Karlových Varoch dotýkajú sa otázok, na ktorých má celé obyvateľstvo republiky najbližší záujem, t. j. slobody osobnej a shromažďovacej a bezústavného správania. Nie je tedy divu, že roz... kla sa z rámca miestnych... čnie, ktoré sa v srdciach... naša sa ako búrka v par... tlači. Sťažajný bod roz... a na najväčšiu ranu re... novú otázku, ktorú prehĺbilo a ešte viac rozkrvácalo jazykové nariadenie, ktoré vyvolalo tie udalosti v Karlových Varoch a ktorým sme i my Maďari najcitlivejšie zaťažení. Ešte viac, nežli Nemci! Nemci totiž obývaj ú aspoň jednotné jazykové oblasti a majú takmer všade 20% väčšinu. Nemcov ešte neblažili s tou najmodernejšou vymoženosťou administrácie, s veľžupným systémom.

U nás na Slovensku však táto veľká reforma, ktorá navzdor útvarom dolín, vrchov, smerom riek, dejinnému vývoju a proti hospodárskym záujmom obyvateľstva vnucuje obyvateľstvo do nových politických okresov, bola predvojom tej vôľa k vybudovaniu národného štátu, ktorej korunou - pre nás tŕňovou - je jazykové nariadenie. Veľžupný systém totiž slúčil maďarské okolia s územiami obývanými Slovákmi a prisťahovalými Čechmi tak, aby aj ten 20%-ný základ, ktorým sa menšinové práv a ako-tak zaisťuj ú, čo naj skôr zmizol. Nemusím vysvetlovať, čo vykvitne z tohoto pareništa po daždi jazykového nariadenia pre nás.

Ostatne už vystrkuje hlavu tento dusiaci plevel. Mentalita je tá, že maďarská kultúra musí tu zmiznúť. Ani nie podľa receptu pozvoľnej absorbcie Franka Mello, ktorý zrejme nezná pomery strednej Europy, ale ihneď. Prekvapuje mňa a bolestne sa ma dotýka, že práve slovenská ľudová strana zaujala takéhoto protimaďarského stanoviska.

Dosial ozývalo sa hnevlivé kvílenie nespokojnosti a sklamania Slovákov - zvlášte ľudákov - na bradlách Slovenska, a teraz, keď sa zdá, že sa približujú k moci, zabúdajú, že v záujme ich lepšieho osudu a autonómie mali tam po boku spontánne vždy Maďarov i Nemcov zo Slovenska. Nemôžu tvrdiť, že by sme boly čokoľvek vopred požadovali od nich za našu sympatiu, avšak toho sme sa na žiaden pád nenadali, že by taký človek, ako je na pr. univerzitný profesor dr. Tuka, ktorý na základe svojej vzdelanosti získanej od kultúry maďarskej, dostal sa k profesúre, v netrpezlivej túžbe po moci natoľko sa zabudol, ako to urobil pred krátkou dobou, alebo že by pán posl. Juriga prehlásil za "drzosť", že Szüllö zastupuje v cudzozemsku slovenskú menšinu.

Neviem, či to učinil, avšak to viem, že predseda môjho klubu je o veľa zkúsenejším a starším politikom a že má o veľa viac diplomatického citu, politického a spoločenského taktu, než aby bez schválenía príslušných faktorov slovenských kdekoľvek vystupoval ako zástupca.

Jestliže sú tie slovenské kultúrne a administratívne ponosy pravdivé - na ktoré si ostatne pán posl. Juriga v piatočnej schôdzi snemovne poslancov znova sťažuje - a bola-li o nich reč, trebárs v cudzine, a jestliže tieto náš, teraz práve neprítomný predseda, v dôsledku svojho citu pre spravedlnosť eventuálne potvrdil, vtedy podľa môjho slovníka nemožno na jeho jednanie použiť výrazu, ktorého použiť pokladal pán poslanec v parlamente za vhodné.

Pán poslanec sa domnieva, že Maďarov nepotrebuje. Napriek tomu však my sme tu a tvoríme najmenej ¹/₃ obyvateľstva Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Tie krásne a zvučné heslá, ako "Slovensko patrí Slovákom", nemenia nič na faktoch. Tak je faktom i to, že my nielen že od 1000 rokov už tam žijeme na Slovensku, ale že aj my máme v láske túto zem a že sme veľa vytrpeli a zápasili za ňu. Veľa boľastných, avšak i veľa povznášajúcich citov tohoto spoločného života spojuje nás so slovenským národom i vzdor terajšiemu, tak nenadálemu, hrdému, zamietavému slovu jeho jednotlivých vodcov a slovenskému ľudu rozumieme a porozumieme si navzájom i v budúcnosti, čoho dôkazom je tá morálna a politická existenčná platforma mojej strany, aby v národoch a kresťanských vierovyznaniach na Slovensku vyvinula kohorentné a spojujúce sily.

Nie sme však naivní ani snilci, za moc, ktorú ostatne ešte ani Slováci nemaj ú v rukách, sa netlačíme, avšak požadujeme svrchovanosť našich štátno-občianskych a človečenských práv. Najprirodzenejšie človečenské právo, právo používať materinskej reči je vo všetkých reláciách života a toto životné právo prerazí si cestu i prez násypy takýchto jazykových nariadení. Cesta znovavybudovania sveta nestrpí takýchto malicherných prekážok. Dnes síce veľká väčšina štátov nie je povolaná k tomu, avšak vo väčšine prípadov dirigujú ich "úradní" štátnici. Títo bohužiaľ, sú ešte vždy presýtení podľa zistenia publicistov, ktorí posudzuj ú kusé pomery poválečné z vyššieho stanoviska a objektívne, válečnou nenávisťou a pozeraj ú nie do budúcnosti ale len do minulosti.

Tak aj vážený pán kolega sen. dr. Šrobár - nech už necháme Karlove Vary stranou - pokladal túto príležitosť za vhodnú, správnu a časovú, aby predniesol novú obžalobnú reč na staré maďarské vlády o utlačovaní podľa neho voči Slovákom používanom a vec školstva na Slovensku aby predstavil ako pre Maďarstvo priaznivú, keďže maj ú škôl viac, než by im vraj podľa početného pomeru náležalo.

Podívajme sa tedy už raz do očí vo všeobecností tomuto utlačovaniu. Pánovia! štátny prevrat našiel na Slovensku celé uzavreté jazykové okolia, kde obyvateľstvo ani neznalo inej reči než slovenskej. Slováci zachovali si svoje stáročné tradície, svoje národné kroje a zvyklosti. Pripúšťam, že starý administratívny systém mal svoje chyby a prehmaty. (Hlas [maďarsky]: A aké!) Tieto však prejavovali sa len proti jednotlivcom a nie proti národnostiam, lebo keby ten stupeň a tá miera "tisícročného utlačovania", ktorých sa stále vzpomína, boly pravdivé, ba čo viac, keby len jedna desatina, toho bola skutkom, čoho vy dnes proti nám Maďarom používate, vtedy by tu dnes už Slováka nebolo. (Hlas [maďarsky]: V tomto nemáte pravdu!)

Pán sen. dr. Šrobár uviedol tuná zo starodávnych dôb niektoré ojedinelé individuálne prípady. Dovolí mi tedy, aby som i ja mohol predniesť niekoľko docela čerstvých, všeobecných kulturálnych sťažností. Tak napr. tú, že ač i podľa úradnej štatistiky republiky je Maďarstvo tretím počtové najsilnejším národom v štáte a ako som sa zmienil, činí ¹/₃ celého obyvateľstva Slovenska a Podkarpatskej Rusi, nemá jedinej vysokej maďarskej školy. Jediným šmahom zrušili maďarskú univerzitu v Bratislave a košickú právnickú akadémiu sriadenú na miesto starej univerzity Beňadika Kézdyho a tamtiež zrušili maďarskú hospodársku akadémiu, v Prešove právnickú vysokú školu a evanjelickú vysokú školu, v Štiavnici banskú, lesnícku a hutnícku vysokú školu. Naše deti teda nemajú možnosť vzdelávať sa ďalej vo vlastnej domovine alebo v jej blízkosti vo svojej vlastnej materinskej reči, pri prekotnom úpadku našich síl nemajú možnosť navštevovať vysokú školu v ďalekom hlavnom meste, alebo obzvlášte univerzity cudzích zemí s vyššou valutou a jestliže niektorí s krajným napiatím síl predsa to urobia, nemajú potom po absolvovaní možnosti uplatniť sa tuná. Nostrifikácia diplomov nadobudnutých na cudzích univerzitách je takmer nemožná i pri nesmiernych časových i hmotných obetiach. A i keď je možná, alebo i keby bola ľahšia, vtedy pán posl. Juriga otvorene a po husársky odsekol že "my sme páni"; tedy či už absolvovanie tuzemskej univerzity a či nostrifikovanie cudzozemského diplomu je pre maďarskú mládež, pre naše deti bezcenné napriek všetkým ústavným zákonom a na ich výsmech.

Porovnanie neprospieva dnešnej kultúrnej úrovni. Slovenský pôvod nikomu nezabraňoval ani v minulosti, aby sa niekto jak na poli cirkevnom tak svetskom, vo verejnej službe, v súdnictve, na poli zákonodarnom a na univerzitných katedrách nedostal na tie najvyššie a úctyhodnejšie miesta a aby sa uplatnil na každej volnej dráhe životnej. Dôkazom toho sú páni rečníci sami.

Ten falošný dôvod, že je v republike priveľa vysokých škôl, vyvracia drom Šrobárom, býv. min. školstva so záľubou citovaná štatistika. Berieme-li totiž na zreteľ, koľko vysokých škôl pripadá na určitý počet obyvateľstva v 18 európskych štátoch, dostaneme výsledok, že Československo sa dostáva na 15. miesto a má 12 vysokých škôl, z ktorých na 8,760.937 Čechov a Slovákov pripadá 9, na 3,123.568 Nemcov 3, a na 745.431 úradne uznaných Maďarov: nič.

Zrušenie maďarských vysokých škôl tedy neospravedlňuje ani vyšší objektívny štátny raison, ani slušnosť, ktorú by bolo lzä proti takejto - obzvlášte v slovenských a rusínskych reláciách - významnej menšine právom očakávať, avšak ani udajný prebytok vysokých škôl, lež geografická poloha odôvodňuje práve opak toho, a naprosto nepotrebné zničenie jestvujúcich kulturálnych hodnôt by to už samo sebou odsudzovalo. Bývalý minister školstva dr. Šrobár zaiste vie, že bola zrušená aj učiteľská preparandia v Lučenci, Leviciach, Štiavnici, Trnave, Košiciach, Prešove a Bardiove. Zkrátka všetky preparandie učiteľov a učiteliek s výnimkou rím. kat. preparandie pre učiteľky v Bratislave. Za týmto skutkom skrýva sa tiež smrteľný rozsudok nad maďarskými ľudovými školami. Proces tento urýchľuje aj zanedbanie aplikácie zákona č. 189/1919. Podľa tohoto zákona totiž bolo by treba v každom mieste sriadiť maďarskú školu, kde by sa v trojročnom priemere našlo aspoň 40 školou povinných detí maďarského materinského jazylka. Zákon tento nezná menšinových práv viazaných na percentuálne číslo a tedy bola by v jeho smysle treba postaviť maďarské školy tiež v územiach, z ktorých baly vypudené maďarské školy pod tým titulom, že nemaj ú príslušného percentuálneho počtu maďarskej menšiny, a tedy bolo by treba ich sriadit tiež Maďarmi obydlených obciach bývalej župy Spišskej, Zvolenskej a Bratislavskej, lebo v nedostatku takýchto škôl budú deti tam narodené bez podmienky pre Maďarstvo ztratené, poneváč ani potom, keď zo školskej povinnosti vyrastú, nemôžu pokračovať v štúdiách vo svojej materinskej reči, vzhľadom na to, že ani do maďarských tried občianskych a stredných škôl neberú sa deti, ktoré navštevovaly slovenské ľudové školy. Avšak ani mimo týchto tak zv. uzavretých slovenských území, ba čo viac, ani na vidiekoch s maďarskou väčšinou nesriadi alebo nepovolí vláda nové maďarské ľudové školy, a to ani na opätovné a čo najrozhodnejšie vyjadrené prianie obyvateľstva. V tlači už sa vyskytla celá légia takýchto ponosou a len krátkosť času mi nedovoľuje, aby som miesta tie uviedol podľa mena, ale poslúžim s tým každému, kto sa o to zaujíma.

či to možno menovať demokratickým zachádzaním, keď pri posudzovaní, do akej školy sa má dieťa zaškoliť, neberie sa za základ smýšľanie a city rodičov, ale iné kritéria. Tak napr. náboženstvo. Veľké Michalovce nedostali napr. maďarskej školy preto, lebo veľký kontingent školou povinných detí maďarského materinského jazyka je vyznania židovského a tieto deti vnucujú buďto do slovenskej alebo do hebrejskej školy. Gréckokatolíci podľa úradnej mentality tiež nemôžu byť maďarského materinského jazyka. Slovenské meno ukladá navštevovanie školy slovenskej, kdežto môže byť niekto veľmi dobrým Slovákom tiež s menom, ktoré znie čisto maďarsky alebo nemecky, akých je i medzi ministrami a politikami nejedno, avšak vtedy platí to aj naopak. V územiach smiešaného obyvateľstva je to prirodzeným procesom smiešania krvi. Pri štátnom zamestnaní, štátnom zaopatrení a podporovaní je takýto rodič, ktorí takýchto výhod požíva, i proti u 128 ústavného zákona č. 121 donútený, aby napriek svojej materinskej reči maďarskej dal svoje dieťa do slovenskej školy. Nemôžem tu vybočiť na nespočetné iné krivdy maďarského ľudového vyučovania a na tie metodické chyby vyučovania, že na úkor realistických znalostí premrštene sa vyučuje štátnemu jazyku a nepoukazuje-li na materielné položenie, ktoré popri výdajoch, ktoré nelzä zakrývať školskou prirážkou, znemožňuje udržovanie škôl a všetko to snižuje úroveň výchovy. Avšak nie vždy rozhoduje štatistika, ale mnohokrát práve to, čo sa pod štatistikou skrýva. Tak vie pán býv. minister školstva dozaista i to, že z 19 meštianskych škôl je 13 dievčenských, kdežto chlapecké meštianske školy sú len 2, ostatné sú koedukatívne. Tak maďarskej zemedelskej a živnostenskej triede nedostáva sa škôl pre ďalšiu výchovu. Čo do odborných škôl podotýkam len, že s hľadiska agrikultúry sú ²/₃ celého územia, ktoré prichádza v úvahu, uzavretým maďarským územím a pri 14 zemedelských odborných školách so slovenským vyučovacím jazykom je len 1 škola maďarská. Nechcem hovoriť o tom, že znamená to krátkozrakosť i s hľadiska štátneho záujmu, avšak voči každej štatistike je krikľavý fakt, že to nie je uspokojovaním menšinových na rokov podľa reality života. Odbúravanie maďarských stredných škôl je všeobecne známym faktom a i teraz sa prevádza v 6 stredných školách. I podľa úradnej štatistiky činí schodok 11%, t. j. v číslicach vyjadrené 6 stredných škôl. Podľa §u 130 ústavného zákona č. 121 je tu právny podklad tiež ku reštaurovaniu chýrnych, starých škôl v Košiciach a Rožňave, vedených premonštrátmi. No ale podľa duchaplného výkriku pána kolegu sen. dr. Kovalika je tu ešte iný spôsob k šanovaniu týchto krívd: "Ak sa vám to neľúbi, tak sa vysťahujte". Ja však mienim, že politikovi, ktorý má cit pre odpovednosť, nemôže byť smerodatným takýto názor vtedy, keď § 128 ústavného zákona č. 121 ukladá štátu povinnosť, že náboženský, konfesijný a jazykový rozdiel nemôže československému štátnemu občanovi byť prekážkou čo do nastúpenia úradu alebo funkcie alebo prevádzania akéhokoľvek povolania.

Je pravda, že pri takýchto prehláseniach, ktoré v teórii sú tak ľubozvučné a navonok imponuj ú a pôsobia, je pravý obraz života smutne iný. Pre vymeranosť času, ktorý mám k dispozícií, mohol som len zkrátka poukázať na pravú tvárnosť našich kultúrnych pomerov oproti tvrdeniam pána dra Šrobára. Oproti tomu chcem ešte poznamenať o pomeroch Slovákov v dnešnom Maďarsku žujúcich len toľko, že potomkov Slovákov, ktorí boli kolonizovaní v polovici XVIII. storočia na Dolnú zem pod tureckou vládou depopulovanú, je tam podľa sčítania ľudu z r. 1920 141.828. Správnosť tohoto číselného údaja bola maďarská vláda ochotná dať u príležitosti mierových pojednávaní zrevidovať medzinárodnou komisiou. Je to mizivá menšina oproti 8 milionovému obyvateľstvu zeme, a i táto žije medzi Maďarmi zväčša roztrúsená. Následkom toho 60 až 70% tejto menšiny vie podľa vlastného doznania po maďarsky. V Szarvasi, Békéscsabe, Nagylaku a v okolí žije 20% týchto Slovákov. Podľa zákona rovná s verejnostné právo menšinových škôl a ich štátna podpora neštátnym školám maďarským. Tam, kde je 40 alebo viac slovenských školou povinných detí, môžu ich zákonití zástupci čo do otázky vyučovacieho jazyka voľne rozhodovať tak, že buďto a) aby každý predmet vyučoval sa v reči slovenskej a jazyk maďarský bol len predmetom vyučovania, b) alebo aby vyučovacie predmety boly prednášané z časti maďarsky a z časti slovensky, c) alebo aby slovenský jazyk bol povinným predmetom a písmu, čítaniu a mluvnici aby sa vyučovalo v obidvoch jazykoch, náboženstvu po slovensky a ostatným predmetom však po maďarsky. Dosavádna zkúsenosť ukazuje na to, že vo väčšine miest volili tento posledný vyučovací systém, ktorý pri ich príchylnosti ku svojej rase najviacej vyhovuje ich životným pomerom. Maďarská vláda poskytuje vyučovanie slovenskému učiteľskému dorastu vo dvoch preparandiách a tým stará sa o učiteľské sily menšiny pre budúcnosť - aký to obrovský kontrast oproti naším tu vylíčeným pomerom! čo do vyučovania na stredných školách dovoľujem si podotknúť, že podľa môjho vedomia dal maďarský minister kultu udržovateľom vrchných gymnázií v Szarvasi a Békéscsabe na vedomie, že pri zachovaní štátnej subvencie môžu do škôl zaviesť úplne alebo z časti slovenský vyučovací jazyk. (Sen. dr. Okánik [maďarsky]: Na papieri!) Autonómna cirkevná vrchnosť pokladá za dostatočné vyučovať slovenskému jazyku len ako hlavnému povinnému predmetu. Na dievčenskom gymnáziume v Békéscsabe nariadil maďarský minister kultu vyučovanie slovenskému jazyku. Rodičia žiadali, aby slovenčina bola len mimoriadnym predmetom a spomedzi 185 žiakov päť sa ich k tomu prihlásilo. Otázka vyučovania slovenskému jazyku na stredných školách nezávisí tedy od štátu, ale ad mentality zainteresovaných kruhov, resp, tejto sa prispôsobuje, že pri takomto malom počte nie je, ba ani nemôže byť sriadená zvláštna univerzita, to nemôže byľ predmetom rozumnej námietky, avšak jazyky menšín žijúcich v krajine majú na maďarskej univerzite svoje katedry a tedy Slováci tam žijúci nemôžu sa ponosovať, že im je znemožnené vzdelávať sa v najvyššom stupni vo svojom materinskom jazyku. Kontrasty a konzekvencie plynú z povedaného sami od seba, avšak popri školskej veci nie je tamojšie Slavianstvo v neprospešnejšom položení čo do 1000 otázok štátneho občianstva, pozemkovej reformy, danenia, bankovej veci atd. sú to štátni občania rovnakej hodnoty a rovnakého práva, nie tak, ako my. So všetkým tým nemôžem sa dnes zabývať podrobnejšie, ako sa nemôžem zabývať ani s jednotlivými krivdivejšími staťami jazykového nariadenia.

Všetko to však, čo tu uviedla opozícia v rozprave a čo tu bolo odhalené o anomáliach našich verejných pomerov, je všetko i našou galibou i našou krivdou. Avšak prednesieme-li tieto naše krivdy zákonodarnému sboru, nazve nás pán minister opozičníkmi, kverulantmi, a obrátime-li sa na príslušné cudzozemské fóra, biľaguje za nepriateľov štátu. Náš ľud však poslal nás sem preto, aby sme jeho pravdu už akýmkoľvek spôsobom obhájila vybojovali.

Tu v tejto vznešenej snemovne zákonodarstva apelujem tedy na to, že preto, že nás mierová smluva umiestila v rámci štátu nove utvoreného, my nie sme v tamto štáte a nemôžeme byť národom porazeným, ba naopak poctivý výklad týchto smlúv nám musí umožniť, aby sme boly voľnými a rovnoprávnymi občany štátu demokratickým zvaného.

Dotiaľ však, dokiaľ vy ako aj teraz v tejto rozprave tu a vo snemovni poslancov obraciate k nám len tvár malichernej národnostnej zášti, dokiaľ ukazujete nám len hroziacu päsť silnej ruky, dosial ani k vám ani k vládnej moci nemôžeme mať dôvery a nemôžeme vziať na vedomie odpoveď, ktorú dal pán minister vnútra na interpeláciu.