Předseda: Prosím, aby se ujal slova referent za výbor rozpočtový pan sen. Zimák.

Zpravodaj sen. Zimák: Slávny senát! Táto predloha prešla i rozpočtovým výborom, ktorý ju skúmal v tom smere, nakoľko sa dotýka štátnych financií. Ona sa týka usporiadania financií a majetkových záležitostí zeme Sliezskej, bývalých žúp Oravskej a Spišskej a rôznych korporácií a ústavov, stojacich pod štátnym dozorom alebo dozorom samosprávnych úradov, ku ktorým by štát mal zo záujmov národohospodárskych určité povinnosti, vyžadujúce peňažných nákladov. Tak ku pr. dva sliezske emisné ústavy, ktoré majú sídlo v Opave, docieľujú touto smluvou to, že pohľadávky sa budú platiť v riadnej mene, nie vo znehodnotených štátovkách a bankovkách. Tým je štátu československému uľahčené o vy deje sanačné. Podobne je s drobnými strádaly. Na pr. dôstojníci, malí úradníci a iné vrstvy občianstva kupovali si cenné papiere poľské, ktoré potom maly byť honorované alebo splácané v znehodnotenej mene. Touto smluvou sa docieľuje na istých miestach 15, 30, dokonca i 100 i viacpercentné honorovanie.

Tak na pr. na hypotečné pôžičky v dobe, keď sa smluva ujednávala, stál poľský zlotý na 65, takže dnes pri honorovaní s 33% na tieto hypotéky by vyniesol až 214 tisíc za 100 tisíc K, ovšem dnes je poľský zlotý len asi 45, takže by to odpovedalo asi 145 tisíc za 100 tisíc K. Podstatou smluvy je, že každý československý štátny príslušník dostane v Poľsku to, čo každý Poliak v Poľsku a každý Poliak má tie isté práva nárokové ako každý obyvateľ československý. To sú tie rozdiely. Poliaci rozoznávaj ú vy" platu poľským príslušníkom, a kto je príslušníkom československého štátu, kdežto u nás sa bude vyplácať podľa zásady teritoriality, t. j. keď Poliak býval v Československu, dostane to isté, čo obyvateľ československý na tomto území bydliaci. Smluvou tedy sa štátna pokladnica nijako nezaťažuje a z uvedených prípadov môžeme poznamenať, že štátnej pokladnice by prichádzala k dobru, preto s toho stanoviska pripojujem sa k pánom referentom a doporučujem, aby slávny senát smluvu schválil. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Ke slovu jsou přihlášeni: sen. dr. Kovalik, Stolberg, Hampl, Polach, Pastyřík a dr. Veselý.

Prosím pana sen. dr. Kovalika, aby se ujal slova.

Sen. dr. Kovalik: Slávny senát! Pred nami ležia dva návrhy zákona. Prvý je úmluva medzi republikou Československou a republikou Poľskou o usnadnení pohraničných stykov, zjednaná v Prahe dňa 30. mája 1925 a druhý návrh je smluva medzi republikou Poľskou a republikou Československou o otázkach právnych a finančných zo dňa 23. marca 1925, Varšava. K týmto návrhom a s nimi súvisiacim vzťahom medzi republikou Československou a Poľskou chcem pohovoriť, obzvlášte so stanoviska Slovenska, poneváč hranice medzi Slovenskom a Poľskom sú asi päťkrát tak dlhé, ako medzi Sliezskom a Poľskom, činí asi 300 km a poneváč upravenie stykov vyžaduje v prvom radé Orava a Spiš, ktorých časti boly pridelené Poľsku a vyžaduje to turistika v Tatrách a tzv. tatranský národný park, o ktorých dvoch posledných otázkach návrhu zákona ešte nemáme, ale ako som sa dozvedel aj o turistike v Tatrách a tatranskom parku sa už dohoda mala stať. Keď tieto budú predložené senátu, pohovorím k nim zvlášte.

Predovšetkým som zdôraznil, že žiadame čo najlepšie hospodárske a politické styky republiky Československej so susedným poľským národom aj my Slováci preto, poneváč Poliaci sú nám susední bratský slavianský národ. (Tak jest!) Pri tom, keď tu žiadame priateľské susedné styky a smluvy s Poľskom, nemôžeme opomenúť vysloviť to, že nás Slovákov veľmi bolí, že nám Oravu a Spiš, ktoré patrily tisíc rokov ku Slovensku, rozkrojili, čo oravskému a spišskému obyvateľstvu zapríčinilo veľké hospodárske škody. Bola nám ponechaná potom Javorina. Keď mieroví veľvyslanci v Paríži ustálili hranice Oravy a Spiša, po viac rokoch trvaly na tomto pohraničí medzi obyvateľstvom a úradnými pohraničnými medzítkami veľké roztržky, sváry, ba i boje, jak to i pán referent tu zdôraznil. Tieto 2 návrhy zákona, dojednané medzi Poľskom a republikou Československou, maj ú za ciel uľahčiť, obľahčiť pohraničné styky a riešiť otázky právne a finančné. Len niekoľko slov poviem. Dôvodová zpráva hovorí, že pre prestup hranice nie je potreba pasu, lež stačia priepustky k tomu účelu upravené. S hľadiska materielného je účelom úmluvy zabezpečiť obyvateľstvu v pohraničnom pásme nerušené privodzovanie živností, výkon hospodárskych prác na hospodárstvách hranicou preťatých a rozdelených, privodzovanie prakse lekárov, zverolekárov a pôrodných asistentiek; ďalej umožňuje sa prestup žiakom k návšteve škôl a duchovným.

Pri tom pamätované je i na prípady požiarov, vzdelávania polí, lúk, lesov, slovom na hospodárske veci.

My sme za čo možno najväčšie odľahčenie potrebných pohraničných stykov, aby sa nakoľko sa to dá vyrovnaly tie hospodárske škody, ktoré vznikly rozkrojením Oravy a Spiša. Článok prvý návrhu o stykoch nedržím sa dosť presný - tento článok zneje následovne: "Zpravidla nemá šíře pohraničního pásma přesahovati 15 km na každé straně hraniční čáry; může však v místech, kde toho budou vyžadovati místní poměry, činiti více než 15 km". - Poneváč by často a veľmi ľahko mohly nastať prekážky a pre dlhé trvanie a obsiahnutia úradného by mohly nastať škody, preto žiadam, aby miesto 15 km stálo 50 km, aby tak obyvateľstvo bez všetkých ťažkostí a zvláštnych úradných manipulácií mohlo sa zúčastniť na oboch stranách vydržovaných trhov a jarmokov v obvode 50 km ležiacich. K tomuto bodu podali sme pozmeňovací návrh.

Záujem Slovenska je, aby nielen pohraničné styky boly upravené a usnadnené, ale aby vôbec sblíženie a stalo ako v hospodárskom, tak politickom a spoločenskom živote medzi Poľskom a republikou Československou.

V najnovšej dobe vyskytla sa - čo je veľmi vážne - otázka únie Poliakov, Čechov, Slovákov a Rusínov, ako v bezprostrednom susedstve bydliacich slovanských národov. Táto idea je tak aktuálna a tak veľkého jak zahraničného, tak vnútropolitického významu, že nie je možné, aby sme o nej pri tejto príležitosti pojednávania prítomných smlúv s Poľskem a zvlášte z ohľadu stredoeurópskej politickej situácie neuvažovali.

Na bielom dni je, že každý europejský národ usiluje sa čím väčšiu moc vyvinúť, tak na pr. Nemecko usiluje sa spojiť s Rakúskom, Itália vo vojne získala italské kraje z býv. Rakúsko - Uhorska, Trsť, Rjeku, Friaul atd. Vidíme snahu, aby každý národ svoju moc vyvinul. Vidíme, že i vedúce štáty hľadajú z týchto dôvodov spojencov, na pr. Francia a Anglia. Európa obsahuje tri veľké národné skupiny štátov: štáty románske, germánske a slavjanské. Románske a germánske štáty sú mohutné a zväčša sa už sjednotily a predsa hľadajú spojencov. Čo majú riecť menšie slovanské národy a štáty, ako sú na pr. národ český, národ slovenský, národ poľský a národ ukrajinský, ktorý posledný je aj sám rozdelený? Je to tak samozrejmé, že tieto spomenuté národy nielen v páde európskych komplikácií, ale i v mierových časoch, v hospodárskej, priemyslovej a obchodnej rivalite a neprajných politických situáciách nemôžu sa spoliehať len a jedine na vzdialený a spojenecký národ francúzsky, jehož priateľstvo a pomoc si vysoko ceníme. Jugoslávia je nám ďaleko a, žiaľbohu, nemáme prístup, koridor k Jugoslávii. Tedy nezbýva iné, ako aby spomenuté národy, národ český, slovenský, poľský a ukrajinský hľadiac do budúcnosti sa staraly o najbližšiu pomoc, ktorá sa vyskytuje práve v hospodárskej politike, ba aj vo vojenskej únii národa českého, slovenského, poľského a rusínskeho ktorá únia by tvorila už mohutnú, imponujúcu, seba ochraňujúcu jednotu, ktorá Únia nielen vzhľadom na zahraničné pomery by osožila menovaným národom, ich posilnila a uspokojila, ale aj medzi sebou vymenovaním hospodárskych a priemyselných výrobkov by národohospodárstvu, priemyslu a obchodu bola prospešná a prospešná by bola aj vzbudením slavianskej spolupatričnosti, slavianskej solidarity. (Tak jest!) Každý z týchto národov tejto Únie by len získať mohol. Získala by republika Československá a získala by republika Poľská. Táto Únia by ale musela dať každému národu, tedy Čechom, Slovákom, Poliakom a Rusínom to, čo mu patrí v národnom ohľade.

Je potešiteľný zjav, že národ poľský teraz má veľké pochopenie pre bratské národy slovanské, to pre národ český, slovenský a zaiste ho bude mat i pre národ rusínsky. Jestvujúce ešte diferencie majú byť vyrovnané. Idea sblíženia sa Poliakov, Čechov a Slovákov našla v poľskej tlači veľkého porozumenia. Tlač česká začína sa tiež zaujímať o sblíženie k Poľsku. Taktiež aj tlač slovenská. Aby sme poznali názory spomenutých národov, prečítam len na krátko dľa zpravodajstva min. zahraničia niektoré zprávy novín. Tak na pr. "Kurjer Warszawszki" zo 4. marca píše: Bol skončený trápny spor o Javorinu. Prehrali sme ho na medzinárodnej pôde, ale získali sme na pôde vedeckej a verejnej: park tatranský. Na oboch stranách sa začalo chápať, že spoločné nebezpečie a spoločné záujmy nútia k tomu, aby sa zapomenuly staré spory a oba štáty sa sblížily. Počalo sa od jednania hospodárskeho, potom sa prešlo k pojednávaniu otázok vojenských. Teraz sa pojednávajú zahraničné styky a ako páni referenti vzpomenuli, prejde ešte celý rad smlúv obchodných, vojenských atd.

Prof. Szyjkovski na pražskej univerzite veľmi sa zaujímal o kultúru poľskú, českú a slovenskú a referuje o tom "Kurjer Polski" 21. februára, "Rzeczpospolita" z 20. február a "Kurjer Poznański" 20. februára, "Slowo Polskie" z 22. februára. Je názor, že idea únie a federácie s Poľskom vyšla z Prahy, ale s druhej strany sú zase hlasy, ktoré tvrdia, že iniciatíva colnej a politickej únie vyšla z Poľska. Výslovne citujem ešte poľský časopis "Rzeszpospolita" z 3. marca, ktorý doniesol článok o únii poľsko-československej, venovaný konštitúcii budúcej poľsko-československej federácie. Poľská tlač z tohoto článku uzaviera, že projekt únie si získava stále viac stúpencov v československej verejnosti. Článok je vraj i dokladom toho, že československá verejnosť je si dobre povedomá nebezpečia, ktoré hrozí republike československej a že sa bude usilovať o tesný sväzok s Poľskom.

Ďalej citujem "Kurjer Poznański" z 25. februára, ktorý doniesol tiež zprávu o stykoch a spolupráci Poľska a republiky Československej a hovorí, že "v Prahe a vo Varšave bola prejavená poctivá chuť vzájomného široko pojatého sblíženia.

Veľmi zaujímavé sú vývody "Rzeczipospolitej" z 13. februára, ktorá píše o event. spojení Rakúska s Nemeckom a odvodzuje z toho, že jedinou odpoveďou na toto sblíženie môže byť únia poľsko-československá. (Hlas: A rusínská!)

Čo povie Európa na nemecko-rakúske plány, na to nemôžeme čakať - hovorí list -- musíme sami dbať o našu situáciu európsku a o európsku situáciu nášho naj bližšieho suseda, totiž československého štátu.

Pamätajme, že každé oslabenie medzinárodnej pozície československého štátu a tým viacej zničenie tohoto štátu by malo veľmi osudné následky pre situáciu Poľska. (Výborně!) Privtelenie Rakúska k Nemecku vezme Čechom všetku slobodu pohybu na sever, na západ a na juh. Jedinú otvorenú cestu k Európe bude mať republika Československá poľským teritóriom k Baltickému noru a rumunským teritóriom k Čiernemu moru. Preto sa musí Československo vo vlastnom záujme primknúť k Poľsku. Únia československo-poľsko-rusínska sa stáva dnes najživotnejšim problémom pre Československo a i Poľsko, vzhľadom na spojenie Rakúska s Nemeckom, Čím rýchlejšie oba štáty, totiž Československo a Poľsko, prikročia k uskutočneniu tohoto veľkého plánu, tým lepšie budú môcť paralyzovať všetky nepriaznivé dôsledky únie rakúsko-nemeckej."

Na tieto názory novín "Rzescpospolita" mám následovné poznámky: Spojenie Rakúska s Nemeckom dnes je veľmi problematické, keďže veľmoci Európy k tomu neprivolia. - Idea spolupráce, event. únie alebo federácie československo-poľská ale hľadí do budúcnosti pre svoju bezpečnosť. - Keď republika Československá nemá voľnosť pohybu na sever, na západ i na juh, ako to menovaný list "Rzeczpospolita" píše, je tu vidno, aká škoda povstala z toho, že republika Československá nemohla dostať koridor z Bratislavy k Jugoslavii a k moru, čo by i nám Slovákom ohromne bolo prospelo ako v hospodárskom, tak v medzinárodnom postavení. Keď pozrieme na mapu, tak vidíme, že Čechy a Morava sú klin v nemeckom mori, o tom sa každý presvedčí, kto na mapu pozrie. Preto si maj ú Česi nesmierne vážiť slovenského národa a usilovať sa o uspokojenie Slovenska, keďže práve Slovensko môže sa pohybovať a stýka Česko so svetom, keďže Slovensko sú pľúca republiky, ktorými táto môže dýchať. Práve teraz má vláda rozhodnúť, či plnia tie požiadavky, ktoré dve tretiny národa slovenského vyslovily. Rozhodnutia tieto sú nesmierne vážne pre budúcnosť republiky a žiadame, aby vláda urputne sa neuzavierala pred splnením požiadavkou slovenských.

Teraz ešte chcem to sdeliť, ako smýšľajú Poliaci o pomeroch Čechov a Slovákov. A nech tu stojí k tomu jedna krátka zpráva. "Glos Národa" z 22. februára píše o snažení vlády Československej, aby boli pre spoluprácu získaní Slováci. V článku sa hovorí, že "Hlinková opozícia mala svoje odôvodnenie a že má vyhliadky na úspech. "Tak uvidíme", tak píše "Glos", tedy reprezentant mienky jednej časti národa poľského, "aké porozumenie má vláda pre celkom oprávnené požiadavky národa slovenského a či chce prispieť k uspokojeniu Slovenska ku konsolidácii republiky."

Keď som už predniesol prejavy české a poľské, prednesiem aj prejav slovenský ohľadom únie českej, poľskej, slovenskej, rusínskej, ktorý prejav obsažený jav novinách našej strany v "Slovákovi" zo dňa 6. marca. Tam stojí: "Federatívny štát Poliakov, Čechov, Slovákov a Rusínov bol by rozhodne žiaduci nielen pre zachovanie pokoja a slobodného rozvoja národov (najmä stredoeuropejských), ale i pre vyriešenie sporov medzi jednotlivými slavianskymi národmi, a to medzi Poliakmi a Rusínmi, medzi Čechmi a Slovákmi a medzi Čechmi a Poliakmi. Môže byť, že spoločné nebezpečenstvo priviedlo by reprezentantov jednotlivých národov Federácie ku vzájomnej dohode." Toto píše "Slovák" a ja dodávam: Samo sebou sa rozumie, že také vzájomné sblíženie a posilnenie sa v jednej mohutnej, solidárnej korporácii alebo federácii vzpomenutých slavianských národov je len vtedy možné, keď jeden slavianský národ bude rešpektovať druhý slavianský národ, keď jeden nebude chcieť panovať nad druhým národom slavianskym. (Tak jest!) A to je veľmi potrebné, lebo iné europejské národy rozhodujúce, sú veľké a konsolidované, a národy slavjanské sú rozdrobené a nekonsolidované a majú mnoho sporov medzi sebou. Tieto sa majú tedy odstrániť. Pokiaľ sa to nestane, pokiaľ sa český národ so slovenským národom o našich vnútropolitických vzťahoch nedohodne, tu žiadúce uspokojenie a konsolidácia nie je možná.

Prítomné dva návrhy keď aj nie úplne, ale predsa usilujú styky Čechov a Slovákov s Poliakmi usporiadať, obľahčiť, usnadniť, O turistike, o turistických stykoch v Tatranskom parku pohovorím vtedy, keď tieto návrhy budú senátu podané, dnes len toľko chcem povedať, zdôrazniť a pozornosť verejnosti vyvolať na nasledujúci fakt: Čo si budú myslieť Poliaci o Čechoch, keď prídu na Slovensko, keď prídu do tej čarokrásnej kolísky Slovákov na naše strany, do slovenských Tatier a na celej čiare slovenských Tatier nenájdu slovenského nápisu, v tatranských lázniach nenájdu slovenských správcov, nenájdu slovenských hotelierov nenájdu slovenských reštauratérov nenájdu slovenských čašníkov, slovenských lekárov, nenájdu slovenských zamestnancov... (Hlas odporu.) to z vlastnej zkúsenosti viem, bol som tam a viem všetky pomery v týchto tatranských lázniach, ktoré sú pod správou štátnou. Tam Slováka nenájdete vo správe, jediný reštauratér sa mi zdá je vo Sliači, inde nie.

Tedy čo budú myslieť Poliaci o Čechoch, keď nenájdu tam v tých Tatrách tých zamestnaných Slovákov. Čo si budú myslieť, či to, že vo slovenských Tatrách už všetci Slováci vyhynuli? Presvedčíte sa ako to vyzerá v tatranských a iných štátnych lázniach na Slovensku, a to v Tatranskej Lomnici, na Štrbe, v Ľubochni, Sliači, Herľanoch. Žiaduce je, aby sa Poliaci presvedčili keď prídu do Tatier na pohraničie a na Slovensko, ako Česi ponechávajú zamestnania chlieb a prácu Slovákom na Slovensku.

Náš pozmeňovací návrh, ktorý sme podali ku článku I., znie následovne: Je krátky. V článku I. miesto vety "zpravidla nemá šírka pohraničného pásma presahovať 15 km na každej strane hraničnej čiary, môže však na miestach, kde toho vyžadujú miestne pomery, činiť viac než 15 km." Náš pozmeňovací návrh je ten, že miesto tej vety má stát: "Zpravidla nemá šírka pohraničného pásma presahovať 50 km na každej strane hraničnej čiary, môže však v miestach, kde toho budú vyžadovať miestne pomery, činiť viac než 50 km."

Jestli náš pozmeňovací návrh bude prijatý, ku ktorému by som ešte to uviedol, že máme i niektoré poznámky ohľadom doby, ktoré tie styky obťažujú a len v istých časoch dovoľujú tieto pohraničné styky, jestli náš pozmeňovací návrh bude prijatý, tak my budeme hlasovať pre predlohu poneváč usnadní to, čo si my zo srdca prajeme, aby s Poľskou republikou Slovensko a republika československá v najlepšom, priateľskom, hospodárskom, obchodnom, ba môžem povedať, vo federačnom pomere bola, abysme nažívali ako bratský slavianský národ; a keď toto vyslovujeme, končím, aby sa táto naša žiadosť, vyslovená v mojej reči, splnila. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Polachavi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Usnesením konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 byla část těšínského území přivtělena Československé republice. Toto rozdělení způsobilo, že v našem státním území bydlí polské menšiny a naopak v Polské republice menšiny československé. Tímto rozdělením vznikla řada problémů právnických a finančních, jichž úprava jest úkolem smlouvy, která vyšla ovšem teprve 11. února 1925 ve sbírce našich zákonů, která teprve 23. dubna 1925 byla ve Varšavě podepsána, a kterou se dnes mají zabývati obě komory Národního shromáždění. Ale řešení problémů, jak se projevují ve smlouvě, je zajímavo netoliko se stránky právní, nejen zajímavo se stránky národohospodářské, nýbrž vyžaduje veškerého našeho zájmu také po stránce politické. Neboť v této smlouvě vyjadřuje a uplatňuje se, pokud jde o jednání s menšinovým národem zásada, které jinak úplně postrádáme, pokud jde o zacházení s menšinovými národy. Neboť projednání právních nároků, které vyplývají z této smlouvy pro občany druhého státu, dotýká se problému, který od trvání československého státu je vlastně střediskem naší veškeré vnitřní politiky, jenž, nebyv rozřešen v republice, nedává jí dojíti klidu a jenž v posledních dnech, v posledních týdnech obzvláště zase zavdal příčinu k vášnivým, parlamentárním a mimoparlamentárním sporům, a to je politický problém menšinových otázek.

Ve schůzi zahraničního výboru, která se zabývala touto smlouvou, prohlásil náš ministr věcí zahraničních dr. Beneš, že uspořádání právních otázek menšin je výhradně vnitropolitickou záležitostí československého státu, že československý stát a jeho vláda nikdy nepřipustí zasahování jiného státu do národnostních záležitostí našeho státu. Nechci mluviti o tom, že vlastně tato zásada odporuje celé myšlence Společnosti Národů, jejíž obzvlášť vášnivým zástupcem se cítí dr. Beneš, který v zahraniční politice od několika let je činným takřka jako její agent. Neboť celá existenční oprávněnost Společnosti Národů zakládá se přece vlastně na právu zasahovati do záležitostí jiného státu, když toho vyžaduje veškerý evropský, anebo ještě širší zájem zahraniční politiky, takže takovéto prohlášení vlastně představuje nejpříkřejší protivu toho, co dr. Beneš jinak označuje za úlohu, obsah a cíl své politiky. Stanovisko, které zastupoval v zahraničním výboru, neodporuje však toliko Společnosti Národů a politice Společnosti Národů - ovšem jsou zprávy o Společnosti Národů takové, že nevíme, zdali ještě žije a jak dlouho ještě bude žíti - tato jeho zásada, kterou vyslavil v zahraničním výboru, odporuje také co nejvíce předmětu jednání, smlouvě s Polskou republikou. Neboť zásada, podle které se má jednati s polskými menšinami v československém státě a s československými menšinami v polském státě, projevuje, že tito příslušníci cizího státu netoliko zákony státu samého ve své právní sféře sou určováni a omezeni, nýbrž také ustanoveními této smlouvy, která jde za hranice všeho toho, co posud platila, pokud jde a jednání s menšinovými národy. V tomto konkrétním případě není tedy otázka menšin podle vůle vlády a její stran, které přece budou hlasovati pro tuto smlouvu, otázkou pouze vnitřní, tato smlouva znamená naopak prolomení této zásady. To je vyjádřeno způsobem tak přesným, tak jasným a žádný jiný výklad nepřipouštějícím ve článku 11. smlouvy, že toto místo přečtu doslova:

"Příslušníci republiky Československé národnosti polské budou užívati v Československu všech práv, která by jim podle je jich počtu mohla příslušeti na základě předpisů ústavy, zákonů i nařízení československých a menšinách, jakož i ustanovení této smlouvy. Stejně příslušníci republiky Polské národnosti československé budou užívati v Polsku všech prav, která by jim podle jejich počtu mohla příslušeti na základě předpisů ústavy, zákonů i nařízení polských a menšinách, jakož i ustanovení této smlouvy.

Týče se to obyvatelstva usazeného na bývalém území plebiscitním Těšínského Slezska, Oravy i Spiše, rozděleném rozhodnutím konference velvyslanců z 28. července 1320 mezi Polsko a Československo, i obyvatelstva usazeného v ostatním území republiky Polské, resp. republiky Československé".

Vidíte tedy, že zásada je prolomena, že menšinový národ v tomto státě z donucení smluvních poměrů užívá práv, která všem druhým mají býti odepřena. Je zajímavo, co hned v příštím článku, v článku 12., stojí o posuzování, které má platiti pro hájení menšinových práv se strany Poláků. Ve druhém odstavci článku 12. sne praví, že hájení menšinových práv nebude považováno za neloyálnost. Když tedy 70.000 Poláků, které, nemýlím-li se, máme v Československu, zastává se svých menšinových práv, když galští občané, kteří bydlí v Československu, trvají na svých právech, není ta žádná neloyálnost. Výslovně se jim to v této smlouvě potvrzuje. Tu musíme si skutečně vzpomenouti na slova římského básníka: "Difficile est, satiram non scribere". Je těžko nepsati satiru. Co se 70.000 Polákům výslovně osvědčuje jako naprosto loyální chování, to je pro 3¹/₂ milionu Němců tohoto státu, pro milion Maďarů tohoto státu, to je pro statisíce Rusínů tohoto státu více nežli neloyálností, to je přímo velezrada, když činí totéž, co jiným výslovně ve smlouvě je dovoleno, to je nepřátelství proti státu. Nepotřebujeme ve svých vzpomínkách jíti příliš daleko nazpátek. Pomyslete jen na výlevy ministra vnitra v posledních dnech, který nás zde,.ačkoli ještě nemá pasivního volebního práva pro senát, poučoval a tam, co vlastně je naší povinností, a který nám stokráte vytýkal nedostatek loyality; pomyslete na vzteklé útoky koaličního tisku po celou dobu; vzpomeňte na politicky básnickou fantasii našeho milého kolegy, milostí boží provázeného pěvce Viktora Dyka, osvědčenou předešlého týdne, ke které teprve včera připojil poetický epilog, který v básnické skromnosti nazval opravou; vzpomeňte na zlostí sršící vypeskování, kterýmž včera velevážený pan kolega z národně-socialistické strany, pan kolega Pánek, obmyslil nás, německou sociální demokracii a celou Internacionálu, do které přes námahy své strany před několika lety nemohl býti přijat; vzpomeňte na všechno rozhořčení, které z pěkně čistě sepsaného konceptu na zvýšení přirozeného rozhořčení doslova předčítal, abyste viděli, jak si zde protivou k vlídnému zacházení s polskou menšinou dovolují zacházeti s jinými menšinami. Vidíme tedy, loyalita a loyalita, je v tom rozdíl. Vidíme, že také v Československo rozumějí uměleckému kousku, foukati zároveň teple a studeně, označovati za loyální to, co se na druhé s raně označuje za neloyální.

Ale jděme v úvaze o této smlouvě s Polskem dále! Článek 13., také to je zajímavé, zakazuje výslovně odnárodňování, mluví výslovně o právu jednotlivce přiznati se ke své národnosti, jakož i o právu rodičů bdíti věrně nad národností svých dětí. Výslovně se každé nucené odnárodňování pomocí školství zakazuje.

Ale, jak známa, není daleko z Kapitolu k tarpejské skále a není daleko z Těšína do Hlučínska. Tam má se věc zase zcela jinak. Zemský president ve Slezsku prohlásí v odparu k tomuto požadavku, který jest obsažen ve smlouvě s Polskem, že s výjimkou dvou ryze německých obcí na Hlučínsku nikde nesmí býti zřízena německá škola, poněvadž obyvatelstvo prý se skládá z germanisovaných Slovanů. Práva na kulturní a národní samosprávu neplyne ze živého práva přítomnosti, neplyne z kulturních potřeb okamžiku; státní národ, který e při svých požadavcích dovolává sebeurčení a přirozeného práva, je-li toho třeba, velmi těžce prokazatelného historického práva, zdali snad před mnoha sta lety tam žili Němci nebo Češi - od toho má se činiti závislým, má-li se Němcům, kteří tam dnes žijí, dostati nejsvrchovanějšího práva na duševní potravu a duševní vývoj v jejich mateřském jazyku, čili nic, a historikové, kteří tento právní nárok mají dokazovati; to jsou pan zemský president ve Slezsku a jeho úředníci... [Sen. dr. Heller (německy): A pan Pánek zde!] A ovšem pan Pánek zde, jenž dobrovolně doplňuje to, co si chce ono panstvo osobovati, které by patrně propadlo při zkoušce z historických skutečností i z doby, kdy snad Markomané již nežili více na Hlučínsku.

V článku 17. slibuje smlouva, že mohou býti v československém území zřizovány polské soukromé školy s právem veřej nosci, ba slibuje těmto soukromým školám s právem veřejnosti státní podporu. Srovnejte s tím, velevážení, jak se zachází s veřejnými německými školami! Srovnejte s! tím cestu utrpení, kterou musí prodělávati soukromé školy, když tam, kde se zabraňuje zříditi veřejnou školu, zřídí se na jejím místě se značnými obětmi škola soukromá. Srovnejte s tím, s jakou vášnivostí je pronásledováno soukromé vyučování německých dětí a jak se při tom jeví snaha dokazovati, že to není žádné soukromé vyučování, nýbrž soukromá škola, ačkoli se Polákům podpora takovýchto soukromých škol výslovně osvědčuje. [Sen. dr. Heller (německy): To se patrně Italové naučili od nás!] Ti se bohužel naučili mnohému od nás, ačkoli my věru na tento vzor a na toto pedagogické poslání nemusíme býti hrdými.

Článek 18. smlouvy zaručuje polským školám národní správu, správu orgány vlastního národa a dozor nad školou rovněž orgány vlastního národa. Srovnejte s tím zase, jak se, pokud jde o dozor nad školou a o školskou správu, jedná v jiných historických zemích Československé republiky. V Čechách a na Moravě přistupuje se ke zničení posledního zbytku školské samosprávy. Ve Slezsku to již překonali, tam jsou již dále. (Sen. dr. Witt: Tam my sami nejsme v tom výboru!) Ve Slezsku je zemská školní rada již zrušena a dozor nad školstvím obstarává zase nejvyšší pedagogická autorita, to je zemský president a jeho úředníci, jehož agenda jde mnohem dále, nežli u nynějších dotyčných dozorčích orgánů školních v jiných zemích. (Místopředseda Niessner převzal předsednictví.)

V článku 19. je s ohledem na potíže opatření učitelů pro štědře vypravené menšinové školy obsaženo ustanovení, že také kandidáti učitelství, kteří přicházejí z Polska, mohou býti v těchto polských menšinových školách ustanoveni a zaměstnáni. Vzpomínám na dojemný osud celé řady učitelů všech organisačních stupňů našeho školství, obecných, občanských a středních škol, kteří jsou československými státními občany, kteří byli v zajetí v Rusku, kteří neměli více možnosti nostrifikovati své zkoušky, složené v Rakousku, a kteří nyní, ačkoli jsou československými státními občany, nemohou dosíci ustanovení za učitele v tomto státě. Uvážíte-li toto různé jednání, pak musíte říci, že tato smlouva je velice poučnou, velmi instruktivní a že je s to, aby na základě srovnání podporovala a nám osvědčila oprávněnost naší vlastní snahy po zachování naší kulturní autonomie.

Ale také ještě jiné body v této smlouvě vyžadují kritického projednání. Ustanovení o opčním právu, jež pro Československo bylo poskytnuto obyvatelům plebiscitního území, ukazují, že bylo snahou připraviti pokud možno mnoho lidí o možnost získati státní občanství v Československu. Nejdříve, když vytvořeno bylo právo opční, byly opční žádosti a limine zamítány a dotyčným optantům raděno, aby přece raději místo opčního práva užili státního občanství. Ale tato smlouva, která měla tvořiti východisko pro to, byla teprve velmi pozdě vyhlášena. Teprve 11. února 1925 vyšla ve Sbírce zákonů a ačkoli platnost takovéhoto zákona počíná dnem vyhlášení, nebyla zachována lhůta celého roku, pokud jde o zachování tohoto opčního práva, a byla zamítnuta celá řada žádostí, které byly podány ještě před 11. únorem tohoto roku, ačkoli rozhodnutí nejvyššího správního soudu výslovně praví, že lhůta běží až do 11. února 1926.

Ještě jedno ustanovení vyžaduje kritického projednání s naší strany, a to problém finanční, českoslovenští vkladatelé u spořitelen a raiffeisenek, kteří patří k nynějšímu polskému státnímu území, obdrží své vklady vyplaceny. Podle zprávy rozpočtového výboru se praví, že mají obdržeti 60 až 100% svých vkladů. Ale o nějaké valorisaci, v jaké formě a měně, o tom není nikde řeči; ačkoli také o tom ve Sbírce zákonů Polské republiky vyšlo 5 nařízení, na která se tato smlouva odvolává, není přece nikde jasno o tom, mnoho-li dotyční obdrží. Snad může nás o tom konkretně informovati pan zpravodaj anebo zástupce vlády. V každém případě přejeme si vysvětlení v této věci. Mimo to jsou z této slíbené úpravy podle ustanovení závěrečného protokolu vyňaty spořitelny tří měst v tomto území: Těšína, Jablunkova a Frýštátu. Praví se, že tam úprava nastane teprve později. Myslím, že není neoprávněným pesimismem, domnívá-li se někdo, že to má za účel s vkladateli těchto spořitelen - pocházejí z městských obcí a z osob průměrně lépe situovaných - jednati lépe nežli s chudými střádali malých obcí, nežli s chudšími vkladateli jiných spořitelen.

způsob, jakým se jedná s optanty, kteří se domáhali státního občanství, souvislost, v jaké také tato smlouva se nalézá s mírovými smlouvami Versailleskou a St. Germainskou, nejasnost a nestejnost ve finančním ohledu a řada jiných politických okolností a úvah znemožňuje nám hlasovati pro ratifikaci této smlouvy, ačkoli chceme přiznati, že lepší jednání s Poláky, uznání práva Polské republiky k zasahování je nedůsledností v projednávání menšinových otázek, která opravňuje k naději, a že my z toho můžeme čerpati naději, že také, pokud jde o jiné menšinové národy, během doby zvítězí rozum a spravedlnost. Budete asi, jak to nyní při projednávání každého předmětu bylo, také toto naše odmítnutí této smlouvy vykládati jako neloyalnost vůči státu, poněvadž jste si ve své politické logice - sit venia verbo - poněvadž jste si ve své politické dialektice zvykli na to, označovati koalici a stát za totéž a spatřovati v každém útoku na koalici velezrádný útok na základy státu. Je tedy velmi komické, že se tyto výtky činí také v této hodině a v těchto dnech, kdy objednán byl již pohřeb pro umírající koalici a kdy vyšší základ vaší státní politiky, koalice, se rozpadává; rozpadává se netoliko politicky, nýbrž také ještě silnější měrou morálně. Jako symbol morálního ducha této koalice zní to, co včera mluvil vůdce národní demokracie ve druhé komoře Národního shromáždění. Je to morální pohřební řeč, kterou měl dr. Kramář, když - promiňte - prokázal morální odvahu prohlásiti, že to, co ministr vnitra rudozelené koalice svého času slíbil stran jazykového nařízení - slíbil v konferenci klubovních předsedů celé sněmovny, nikoli snad Němcům samotným - že to nemusí plniti koalice jinak složená. Je to skutečně tak, jak to odpovídá zvykům mnohých kupců, se kterými nechceme obchodovati, poněvadž jmění firmy dávají přepisovati na jiné jméno, aby mohli provésti úpadek. My však jsme jiného politického názoru, my máme za to, že by bylo dlužno odstraniti předsudek lidu, jakoby politika byla zásadně věcí nechvalné pověsti, jakoby zrušení slova bylo v politice něčím dovoleným, jakoby zákony mravnosti v politickém životě státu by byly jiné, méněcenné oproti jiné činnosti. Domníváme se, že by dr. Kramář s těmito názory neměl za sebou ani přívržence koaličních stran, kdybychom je chtěli röntgenisovati. Podle našeho názoru nebylo pro ministra jiné možnosti, nežli když nemohl splniti daného slova, podati demisi, jíti okamžitě, poněvadž to je jedinou možností poctivé vlády. Neexistuje malé a velké čestné slovo. Podal sice demisi, ale nepoužil morální výhody učiniti tak v okamžiku, kdy jeho politická morálka stala se pochybnou a kdy místo mnohých slov a mnohých článků v novinách byl by svojí demisí mohl dáti nejlepší odpověď. Toho neučinil.

Tak jako koalice a vláda žily, tak zemřely: v potupě a v hanbě! To jest úsudek, který dnešního dne, kdy nejspíše, ještě než slunce zajde, vláda bude odstoupena, chceme projeviti o tomto systému. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Niessner: Slovo má pan sen. Hampl.

Sen. Hampl: Slavný senáte! Mluví-li se dnes a zpráva se nám přináší, že má býti utvořena smlouva mezi dvěma státy, tak vidíte z této smlouvy, že vlastně o tzv. konsolidaci státu, o tzv. míru nelze mluviti. Vidíme, že zde jsou podmínky, za jakých jeden stát s tím druhým utvořil smlouvu, na základě které je roztrženo území, jisté roztržené území přiděleno státu tomu, to státu onomu. Státy, vlastně vyslanci států Ententy se usnesly, aby hranice těchto dvou států byly tak a tak určeny, aniž by to obyvatelstvo bylo dotázáno: "Chcete přináležeti k tomu, či onomu státu?" Zde se rozhoduje nad nevinnými, rozhodují zajisté viníci a vidíme, že i tato smlouva, ke které došlo, dává občanům jistá práva, vidíme však na druhé straně, že stát druhý se obviňuje, že tatáž práva nedá občanům jeho. Pakli se utvoří smlouvy, a my zajisté za dnešních poměrů musíme to vítati, pakli ku smlouvám dojde, pak zajisté tyto smlouvy mají býti směrodatné ne pro státy, nýbrž pro občanstvo těchto států, pro ten živoucí díl tohoto státu. Zde se však nebere ohled na občanstvo, nýbrž na materielní důsledky a výtěžky z toho. Vidíme, že sice Polsko podle této zprávy nebude dodržovati usnesení, že v Polsku s minoritami českými nebude tak zacházeno, jako u nás se zachází s minoritami polskými, ale přes to vidíme, že raději se Polsku podá ruka přátelská, nežli se podá na př. tatáž ruka přátelská sovětskému Rusku. (Sen. dr. Witt: Prosím, pojďte to odhlasovati s námi!) Rusku se tato přátelská ruka podati nemůže, avšak může se podati Polsku, o kterém ve zprávě se mluví, že ono smlouvu dodržovati nebude.

V této zprávě mluví o tom, že větší výhody plynou pro nás, pro naše polské obyvatele, z toho, že naše zákonodárství poskytuje menšinám větší ochrany než zákonodárství polské. Chci poukázati pouze na jeden případ. Před nějakými 14 dny se oběsil v Jaroměři příslušník polského národa. Tento člověk bydlil v Jaroměři plných 26 roků a ucházel se o státní příslušnost v Československu. Byl majitelem zadluženého baráčku. Ale příslušnost mu přiřknuta nebyla. Já se proto ptám slavného senátu, jak pak to vlastně bude vypadati v tomto území? Budou se skutečně ty sliby nebo úmluvy také dodržovati, když člověk jiné národnosti, který 26 roků bydlí v obci, jemuž to nejmenší se nemůže dokázati, a není přijmut snad jen proto, poněvadž je chudákem, poněvadž má pouze zadlužený baráček? Kdyby byl nějakým bankovním ředitelem nebo něčím podobným, zajisté bez rozmýšlení by byl, aniž by potřeboval býti 10 roků v Československo, uznán za řádného příslušníka. Ale jiným loktem se měří chudému a jiným bohatému. To je, bohužel, v každém kapitalistickém státě a samo sebou se rozumí, že i u nás to takové musí býti. (Místopředseda Donát přejímá předsednictví.) Vždyť rozdíl mezi námi a jinými kapitalistickými státy není žádný.

Ale nejen to. O česko-polské smlouvě a o státní příslušnosti se mluví, že vlastně je to již vyřízená záležitost. Ale kdybychom tam šli::L tázali se, viděli bychom, že vlasině je vyřízena pouze v naší zprávě, ale ve skutečnosti na místě ještě dodnes vyřízena není... (Sen. dr. Witt: Která záležitost?) Zde se praví: Ustanovení v něm obsažená o státním občanství jsou již konsumována a že veškeré lhůty stanovené pro podání žádostí opčních a za dobrovolné udělení státního občanství, jejichž příznivé vyřízení smlouvou je zaručeno, již dávno pomíjí. To zajisté ve skutečnosti vyřízeno není.

Dále chci poukázati ještě na jeden případ. Zde stojí: Příslušníci minorit mohou si zřizovati tam, kde nemají nároku na zřízení samostatných veřejných škol národních, soukromé školy s vyučovacím jazykem jejich. Vážení, to se slibuje v této zprávě. Bylo by to úplně v pořádku, ale víme zase z praxe, že se to neprovádí. Škola, kde je 80 žáků, má u nás právo žádati, aby byla zřízena paralelka. U nás na hranicích na Liberecku se to však praktikuje jinak. Příklad nám dává škola v Denisu u Hrádku. Tam je ve třídě 86 žáků, avšak paralelní třída, která tam byla, byla zavřena z toho důvodu, že tato třída není prý dostatečně obsazena. A z jakých důvodů? Proto, poněvadž 9 z těchto 86 žáků nepatří příslušníkům státu československého, nýbrž německého. Ve třídě je skutečně 86 žáků, ale těch 9 se odečte a na základě tohoto je tam pouze 77 žáků, a proto paralelná třída se tam nesmí zříditi. Tak se to zajisté bude praktikovati také v těchto obvodech těšínských. Víme, že úplně jinak se o tom mluví ve zprávě a jinak je tomu ve skutečnosti. Dnes mluví se také o tom, že se má utvořiti jistá unie slovanských národů. Nechci však jíti tak daleko, nechci mluviti o tom, aby byla zavedena nějaká unie, aby to, o čemž již dlouho se zde mluví a co je přáním takřka veškerého občanstva v československé republice, bylo splněno, totiž, ale upravují-li se již zahraniční styky, bylo by velice záhodno, aby již jednou byly navázány styky se sovětským Ruskem, aby tyto poválečné doby již jednou přestaly, abychom neměli neustále ten pocit, že se dodnes nacházíme v době války, v době mobilisace, poněvadž vidíme, že tato nařízení, tato úprava pohraničních poměrů neznamená nic jiného, než ztížení volného pohybu občanstvu dělnickému, maloživnostníkům, malorolníkům a vůbec chudákům. Ti, kteří se chtějí dostati přes hranice, přes hranice se dostanou, obzvláště, mají-li plný měšec. Mají-li dosti peněz, mají všude volnou cestu, všude se mohou pohybovati. My jsme to viděli. (Hlas: Do Ruska?) Do Ruska si buržoasii neberou, poněvadž jsou rádi, že ji vyházeli. Ale my vidíme, že zde jsou úplně jiné zájmy. Vidíme, že jim jde o to, aby pouze chudákům bylo znemožněno překročovati hranice. Buďte ujištěni, že ti, kteří se chtějí přes hranice dostati a kteří mají dosti prostředků, se přes hranice dostanou. Pouze těm chudákům se to znemožňuje. A pakli před válkou se mohli beze všeho hranice překročovati, aniž by to bylo pro stát nějakým nebezpečím, myslím, že dnes máme přeci také tak dobré svědomí, - anebo aspoň ti, kteří o něm mluví, že ho skutečně tak dobré mají - že se nemusíme obávati toho, kdo sem přijde. Myslím, že nepřátele si vlastně dělá ve státě správa státu sama svým chováním se k širokým vrstvám lidovým. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá - jak vy zacházíte s dělnictvem, tak to dělnictvo se musí brániti. A to dělnictvo má také nejvíce příčin k tomu, aby v tomto boji o svou samostatnost a volný pohyb se nedalo nikým zvrátiti. Nedá si ho vzíti a věřte, že vy tomu také nezabráníte. Pakli se dnes mluví o obavě před cizákem, tento cizák vám sem přijde, ale ne jako dělník, nýbrž jako buržoa. A ten je nebezpečný pro široké vrstvy. Nejlépe jsme to viděli v maďarské aféře. Ti lidé, kteří mají velké prostředky, opatří si všechno, pasy, tiskací stroje, vůbec vše. Takový chudák, který někdy namaluje padesátikorunu, se zavře, ale na takové pacholky, kteří nají miliony, na takové si netroufá žádný, netroufají si v Maďarsku, a netroufají si mnoho také ani u nás. (Výborně! - Potlesk.)