Na denním pořadu dále je:

2. Návrh, aby podle §u 55 jednacího řádu senátu řízením zkráceným projednána byla zpráva výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 44) o vládním návrhu zákona, jímž se mění některá ustanovení o přímých daních a stanoví se mimořádné přirážky státní ku přímým daním na rok 1926. Tisk 59.

Ježto z příčin řádného hospodaření státu je třeba, aby tato osnova zákona v době eo nejkratší byla parlamentně projednána, je třeba, aby jí přiznána byla pilnost projednáván.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Pilnost této věci se přiznává.

Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme ihned ke hlasování ve člení druhém.

Táži se pana zpravodaje, zda navrhuje nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. dr. Karas: Nikoliv.

Místopředseda dr. Soukup: Pan zpravodaj nemá žádných slovních změn.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů, jakož i s úvodní formulí tak, jak byla přijata právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne rulou. (Děje se.)

To je většina. Zmíněná osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů, jakož i s úvodní formulí přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Přikročíme ke hlasování o resolucích.

Kdo souhlasí s resolucí, otištěnou ve zprávě výborové tisk 59, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce otištěná ve zprávě výborové se schvaluje.

Budeme hlasovati nyní o resolucích podaných pány sen. Kalčokem a soudr., Skalákem a soudr. a Kahlerem a soudr.

Kdo souhlasí s resolucí pana sen. Kalčoka a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí s resolucí pana sen. Skaláka a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Zamítá se.

Kdo souhlasí s resolucí pana sen. Kahlera a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.),

To je menšina. Rovněž se zamítá.

Dalším bodem denního pořadu je:

3. Druhé čtení zprávy I. branného výboru, II. sociálně-politického výboru, III. rozpočtového výboru o vládním návrhu zákona (tisk 16), kterým se doplňuje § 81 zákona o vojenských požitcích zaopatřovacích. Tisk 34.

Zpravodaji jsou: za výbor branný pan sen. Sehnal, za výbor sociálně-politický pan sen. Hrejsa, za výbor rozpočtový pan sen. Klečák.

Táži se pánů zpravodajů, zda navrhují nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. Klečák: Nikoliv.

Místopředseda dr. Soukup: Není tomu tak.

Kdo souhlasí s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Navržená osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Budeme hlasovati o resolučním návrhu sen. Jokla, Löwa a soudr.

Kdo souhlasí s tímto resolučním návrhem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh se zamítá.

Přikročíme nyní k bodu dalšímu, jímž je:

4. Druhé čtení zprávy I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 10), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ujednání o změně výpovědní lhůty československo-švýcarské obchodní a celní úmluvy ze dne 6. března 1920. Tisk 35.

Zpravodajem je pan sen. dr. Krupka. Táži se pana zpravodaje, má-li nějakou textovou změnu.

Zpravodaj sen. dr. Krupka: Nikoliv.

Místopředseda dr. Soukup: Pan zpravodaj nemá žádných textových změn. Budeme tedy hlasovati.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Bodem dalším je:

5. Druhé čtení zprávy I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 12), kterým se předkládá Národnímu shromáždění úprava obchodních styků mezi republikou Československou a královstvím Bulharským, sjednaná v Sofii dne 16. října 1925. Tisk 37.

Zpravodajem za výbor zahraniční je pan sen. dr. Krupka, za výbor národohospodářský pan sen. dr. Rozkošný.

Táži se pánů zpravodajů, zda navrhují nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. dr. Krupka: Nikoliv.

Zpravodaj sen. dr. Rozkošný: Nikoliv.

Místopředseda dr. Soukup: Páni zpravodajové nemají zněn. Budeme hlasovati.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedené schvalovací usnesení přijímá se v naznačeném znění též ve čtení druhém.

Nežli přikročíme k projednávání odstavce 6. a 7. navrhuji, aby byly oba tyto odstavce projednány ve společné debatě.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím tento můj návrh je přijat. (Předsednictví převzal předseda Klofáč.)

Předseda: Přikročíme tedy k jednání o

6. Zprávě I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 11), kterým se předkládá Národnímu shromáždění Úmluva mezi Československem a Polskem o usnadnění pohraničního styku, sjednaná v Praze dne 30. května 1925. Tisk 6.

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční sen. dr. Witt, za výbor národohospodářský sen. dr. Rozkošný.

Žádám pana zpravodaje sen. dr. Witta, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr. Witt: Slavný senáte! Mezi republikou Československou a Polskou byla sjednána celá řada úmluv počtem asi 11, z nichž 2 nalézají se dnes na denním pořadu za účelem ústavního projednání. (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o ticho!

Zpravodaj sen. dr. Witt (pokračuje): První z nich nazývá se úmluva mezi Československem a Polskem o usnadnění pohraničního styku, sjednaná v Praze dne 30. května 1925. Jak již z úvodní formule této smlouvy je patrno, byla sjednána k tomu účelu, aby obyvatelům pohraničního pásma byl usnadněn pohraniční styk. Smlouva samotná obsahuje takovéto usnadnění dvojím směrem. Je tu řeč o tak zv. úlevách osobních a o tzv. úlevách věcných. Oba druhy těchto úlev znamenají jisté úchylky od předpisů, jimiž je dosud upravován mezi-národní styk, a to styk osobní a pak doprava zboží.

Velectění pánové a dámy! Je vám známe; že dnes téměř veškeré státy omezují tento styk. Kdo z vás podnikl kdy nějaký výlet do ciziny, ten z vlastní zkušenosti ví, že je celá řada opatření, která volný styk, jak býval před válkou, značně omezují. Máme tu v prvé řadě pasy, pak pro některé kategorie občanstva speciální povolení, a to netoliko k vjezdu do nějakého státu, nýbrž i k dalšímu pobytu. Co se pak týče obchodu, jsou mimo celní opatření i jiná opatření, která volný styk se zbožím podvazují, a to tzv. zvláštní vývozní a dovozní povolení. Kdyby všechny tyto předpisy byly uplatňovány také v pohraničním styku, byla by existence občanů v pohraničním pásmu jistě ohrožena. A zvláště bylo by to u nás na pohraničí československo-polském, kde hranice byla teprve nedávno vytvořena a to tak, že nešetřila ani celistvosti obcí, ani celistvosti majetku.

V důsledku toho dohodly se tedy obě vlády, že poskytnou - jak jsem již řekl - tomuto obyvatelstvu, bydlícímu v pohraničním pásmu, úlevy osobní, to jsou úlevy v osobním styku, a úlevy věcné, tj. úlevy v přepravě zboží. Za pohraniční pásmo uznávají se části okresů po obou stranách hranic, jejichž přesnější vymezení je vyhrazeno každé z obou stran. Zpravidla nemá šíře pohraničního pásma přesahovati 15 km na každé straně hraniční čáry, může však v místech kde toho budou vyžadovati místní poměry, činiti více než 15 km. Osobám, které jsou usedlé v tomto pohraničním pásmu a bydlí tam nejméně 3 měsíce, budou dávány propustky, které je opravňují k přestupu hranic a k pobytu na druhé straně, podle ustanovení této smlouvy. Smlouva zmiňuje se o třech kategoriích těchto propustek, a to: jednorázových; stálých a hospodářských. Tyto propustky opravňují, majitele netoliko k přestupu hranic na ustanovených přechodných bodech, nýbrž také i k jistému, časově omezenému pobytu. Propustky vydávají u nás na straně československé politické úřady I. instance, nebo bezpečnostní úřady I. instance, Ve zvláště naléhavých případech může také takovou propustku pro jedinou cestu vydati starosta obce. Propustka taková musí býti pak ověřena četnictvem na naší straně. Jednorázové propustky mají 14ti denní platnost a opravňují majitele, aby na druhé straně se zdržel tři dny.

Stálé propustky jsou vydávány s 6ti měsíční platností, a to osobám, které z důvodu svého povolání musí často přecházeti hranice. Takové propustky opravňují majitele k 24 hodinovému pobytu na druhé straně hranic. Lékařům, zvěrolékařům a porodním asistentkám, mají-li stálou propustku, dovolí se pobýti na druhé straně tři dny. Propustky hospodářské jsou vydávány majitelům pozemků, členům jejich rodin, pak jejich zaměstnancům a vůbec všem, kdož na druhé straně obdělávají pozemky. Tyto propustky hospodářské mají platnost na jeden rok. Propustky mohou býti všechny obnoveny. Přestoupiti hranice není dovoleno v každé době, nýbrž toliko od 1. března do 30. září mezi 6. a 21. hodinou, a od 1. října do konce února mezi 7. a 19. hodinou. Propustky hospodářské opravňují k přestupu hranic od 4. do 22. hodiny v době od 1. března do 30. září. Duchovní a jejich pomocníci, lékaři, zvěrolékaři a porodní asistentky mohou při vykonávání svého povoláni přestoupiti hranice v noci, a to i po vedlejších cestách. Hasiči, důlní stráže, jakož i záchranná mužstva mohou kdykoli přestoupiti hranice na každé cestě a mohou také setrvati, pokud je to potřebí, na druhé straně, ovšem jen tehdy, když se podrobí vedení osob, které podle předpisů platných v místě nehody jsou k vedení tomu oprávněny.

Úlevy věcné poskytují možnost přepravovati zboží, které je osvobozeno od cla, také na vedlejších cestách. Jde tu v prvé řadě o hnojivo, stonkový len, stonkové konopí, různé duhy zelené nebo suché píce pak o stelivo a pod., zkrátka o všechny zemědělské produkty, které se běžně v domácnosti potřebují. Léky mohou býti v menším množství, a to, pokud jsou potřebny snad pro jednotlivé osoby, v případě nutnosti beze cla a bez vývozního povolení prováženy, ovšem jen tehdy, když předpis je vydán lékařem, resp. zvěrolékařem a opatřen poznámkou "velmi nutné".

Články 19. a 20. umožňují hospodaření, a to na oněch statcích, které byly hranicí v jejich celistvosti rozpoltěny, anebo z nichž byly jednotlivé části usedlosti rozděleny. V obou případech dovoluje úmluva přepravovati beze cla z jedné části majetku na druhou, na místech k tomu účelu pro tato hospodářství neb usedlosti určených: dobytek, nářadí tvořící součást hospodářského zařízení, osivo potřebné k obdělání pozemků, jakož i plodiny zemědělské a produkty zvířecí z těchto hospodářství.

Hospodářské stroje motorové nebo parní - lokomobily, pluhy, brány, mlátičky, řezačky a jiné - dovážené nebo vyvážené podle ustanovení článků 19 a 20, musí býti při přechodu hranice zaznamenány.

Na přechod jiných strojů a hospodářského nářadí, jakož i povozů nákladních, vazů, saní dobytka tažného i soumarů budou dohlížeti celní úřady vhodným způsobem, jestliže tyto předměty nebudou zaznamenány. Dobytek na pastvy propouští se bezcelně, je-li dobytek tento již zaznamenán, taktéž se vyžaduje záznam pro dobytek tažný a soumary.

Volně je dovážeti zemědělské produkty s jedné strany na druhou k účelu jejich zpracování a taktéž přepravovati předměty vlastní potřeby, když na druhé straně jsou zasílány k účelům opravy neb zpracování v řemeslnických dílnách.

Obyvatelé, kteří pracují na druhé straně, mohou si také volně přenášeti své nářadí, svou mzdu, deputát, event. stravu a pod.

Obyvatelé, kteří mají pozemky na té či oné straně, nebudou nuceni státu odváděti z těchto pozemků plodiny, pokud nejde o statek veliké rozlohy. Zvláštní úlevy mohou býti ještě kompetentními úřady jednotlivým stranám, pokud je to potřeba, poskytnuty.

Tato úmluva neruší ustanovení přílohy A Protokolu podepsaného v Krakově dne 6. května 1924 mezi Československem a Polskem.

Tedy, váženi pánové, to jsou v podstatě úlevy, které se občanům poskytují. Tyto úlevy byly také kritisovány, a byly některými řečníky ve výboru shledány nedostatečnými. Musí se ovšem jeviti nedostatečnými těm, kdož stojí na principu volného styku, ale poněvadž styk ten není volný nikde, nelze také očekávati, že by mohl býti uplatněn právě v našem pohraničí mezi Polskem a naší republikou.

Mám za to, že i tato ustanovení mohou býti jenom, řekl bych, provisorní podle své povahy, poněvadž na dlouhou dobu nebudou moci státy styk mezi občany jako dosud omezovati. Postupem času a nabude-li se také praxe, bude jistě, na kolik nutno a možno, tato smlouva podle povahy obyvatelstva pozměněna. Nepochybuji o tom, že vláda naše i Polské republiky učiní vše, nyní i v budoucnosti, aby tento pohraniční styk byl podle projevených přání usnadněn. Navrhuji jménem výboru, aby slavný senát dal této smlouvě ústavní souhlas. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Prosím pana referenta za výbor národohospodářský dr. Rozkošného, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr. Rozkošný: Slavný senáte! Pan zpravodaj výboru zahraničního rozebral již celou osnovu tak, že nemám vlastně, co bych k ní dodal. Rozumí se samo sebou, že úmluva taková je nevyhnutelně potřebna, poněvadž, když se hranice ustanovila tak, že na př. u zemědělců část jejich půdy je na jedné straně hranice, a část na druhé, je třeba, aby jim bylo usnadněno půdu tu obdělávati. Totéž platí o dobytku a ostatním, jakož i o tom, aby lékaři, zvěrolékaři, porodní asistentky a pod. měli přechod přes hranice pokud možno usnadněn. To se dělá na celém světě, na každých hranicích je tato úmluva potřebná a proto také tato nikoho jistě nepřekvapila. Pokud snad bylo s některé strany uznáváno, že tato úmluva nestačí a že je třeba, aby byly poskytnuty větší úlevy, mám za to, že se to vždycky může snad státi po dohodě obou států a není tedy příčiny, aby tato smlouva, která vlastně již je v platnosti, slavným senátem se neschválila. Dovoluji si jménem národohospodářského výboru schválení této úmluvy doporučiti. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Současně budeme projednávati:

7. Zpráva I. zahraničního výboru, II. ústavně-právního výboru, III. rozpočtového výboru o vládním návrhu (tisk 19), jímž se předkládá Národnímu shromáždění smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních, podepsaná dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se Závěrečným protokolem z téhož dne. Tisk 40.

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční sen. dr. Witt, za výbor ústavně-právní sen. dr. Krupka, za výbor rozpočtový sen. Zimák.

Prosím, aby se ujal slova pan zpravodaj za výbor zahraniční sen. dr. Witt.

Zpravodaj sen. dr. Witt: Slavný senáte! Druhá úmluva uzavřená mezi naší republikou a Polskou, kterou dnes projednáváme, je smlouva podepsaná dne 23. dubna 1925 ve Varšavě. Je to smlouva o otázkách právních a finančních.

Spor o politickou příslušnost bývalého vévodství Těšínského a území Oravy a Spiše, jenž vyvolán byl republikou Polskou, měl býti původně podle ustanovení čelných mocností spojených a sdružených ze dne 27. září 1919, vydaného v Paříži, rozhodnut provedením lidového hlasování. Aktem z 10. července 1920 ve Spaa prohlásily vláda československá a polská, že přijímají, aby hranice jmenovaných území byly určeny čelnými mocnostmi spoj mými a sdruženými. Mocnosti tyto pověřily uspořádáním této otázky konferenci velvyslanců, která dne 28. července 1920 určila hranice svrchovaností Československa a Polska nad bývalým knížectvím Těšínským a nad územím Oravy a Spiše. Tímto rozhodnutím došlo pak k rozdělení těšínského Slezska, Oravy a Spiše, které nešetřilo při stanoveni hranic celistvosti obvodu různých veřejnoprávních svazků a ani ne majetku jednotlivců. Z tohoto rozdělení vznikly pak mnohé zásadní, dosud sporné otázky a různé právní poměry, jichž urovnání, pokud se týče upravení, je naléhavým zájmem státu i obyvatelstva rozdělených území. Obě vlády pokusily se o urovnání resp. úpravu takovou, a ta po prvé smlouvou ze dne 29. listopadu 1920, která však nebyla ratifikována Polskem z důvodů čistě politických. Na to pak došlo k dohodě učiněné mezi delegacemi obou států v Opavě dne 16. června 1922, která je pouhým provedením konference velvyslanců ze dne 28. července 1920. Republika Polská pojala obsah této smlouvy ve zvláštní zákon, kdežto u nás smlouva ústavně projednána nebyla. Ministerstvo vnitra vydalo výnos, jenž obsahoval ustanovení týkající se státního občanství a zároveň přikazoval zemským politickým správám způsob jeho vyhlášení na bývalém plebiscitním území. Dne 23. dubna 1925 uzavřely obě vlády novou smlouvu, kterou se definitivně řeší celý komplex otázek a právních poměrů vzniknuvších v důsledku rozdělení Těšínského Slezska, Oravy a Spiše. Smlouva se dělí na 10 částí o 83 článcích a doplněna je závěrečným protokolem z téhož dne jako smlouva sama. Z označení jednotlivých částí je vidno, že smlouva pojednává o státním občanství, amnestii, ochraně menšin, rozluce spisové, likvidaci majetku země Slezské, bývalých žup Oravské a Spišské, jakož i jiných korporací, úpravě pensijních závazků, autonomních korporací, slezských úvěrních ústavech, otázkách finančních, k nimž náleží úprava starých pohledávek a závazků peněžních, a vydání deposit a řízení ve sporných případech. Závěrečný protokol připravuje základ pro dohodu o likvidaci právních poměrů spořitelních města Těšína, spořitelny v Jablunkově a spořitelny ve Frýštátě a obsahuje pak některá interpretační pravidla. Pokud se části 1, týká, obsahuje ona pouhou reprodukci opavské dohody ze dne 16. června 1922. Obě strany souhlasně prohlašují, že obsah jejich byl již vyhlášen, což má ten právní význam, že ustanovení v něm obsažená o státním občanství jsou již konsumována a že veškeré lhůty stanovené pro podáni žádostí opčních a za dobrovolné udělení státního občanství, jejichž příznivé vyřízení smlouvou je zaručeno, již dávno pominuly. Ustanovení o amnestii zaručují ve shodě s rozhodnutím konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši beztrestnost všem, kdož se v souvislosti s politickou agitací dopustili nějakého trestního činu, jenž se stíhá soudně nebo cestou administrativy. Amnestie tato provedena bude podle naší ústavy rozhodnutím pana presidenta a v republice Polské zvláštním zákonem a bude uskutečněno, jakmile smlouva vejde v platnost.

Ochrana menšin je zaručena vzájemnou formální reciprocitou na podkladě a beze změny školních zákonů platných v obou zemích, což přirozeně vede k tomu důsledku, že v ohledu kulturním a školském poskytuje naše republika menšině polské daleko větší výhody, než republika Polská menšině československé. Ochrana menšin zaručuje se jenom v tom rozsahu, jak je upravena zákony a platnými nařízeními obou států. Větší výhoda plyne pro naše polské obyvatelstvo z toho, že naše zákonodárství poskytuje menšinám větší ochrany, než zákonodárství polské. Oba státy prohlašují, že budou nakládati blahovolně se svými menšinami a že uznávají povinnost loyality těchto menšin proti státu, v němž se nalézají. Obrana práv menšinových nebude považována za neloyální. Každý nátlak na rodiče, aby posílali děti do škol jiného jazyka vyučovacího, než je jejich jazyk mateřský, bude považován za protizákonný. Otázka užívání jazyka menšin u soudu a administrativních úřadů, jakož i úřadů autonomních se řeší ve shodě s příslušnými zákony a nařízeními o kvalifikovaných menšinách. Při udílení koncesí, oprávnění, úředních povolení a pod., jakož i při udělení subvencí, státních přídělů a jakýchkoliv oprávnění výdělečných zaručuje se příslušníkům menšin úplná rovnoprávnost s občany národnosti československé resp. polské. Příslušníci menšin mohou si zřizovati tam, kde nemají nároku na řízení samostatných veřejných škol národních, soukromé školy s vyučovacím jazykem dotčené menšiny s právem veřejnosti a obě vlády prohlašují ochotu jim podle možnosti uděliti podpory. Osoby zaměstnané při vyučování mají býti příslušníky národnosti menšiny, musí však míti předepsanou jazykovou a odbornou kvalifikaci. Kandidáti učitelství, pokud jsou státními občany a složí doplňovací zkoušku, budou podle potřeby přijímány do učitelské služby, i když nabyli učitelské kvalifikace ve státě druhém. Pro obě menšiny budou ustanoveny zvláštní bezprostřední orgány správní, pokud to připouštějí platné předpisy. Oba státy se postarají o zabezpečení potřebných a vhodných čítanek, učebnic a pomůcek učebních pro veřejné školy. Úmluva týkající se ochrany menšin nemůže býti vypovězena před uplynutím 12 let. Ustanovení o rozluce spisové zavazují obě strany vydati si navzájem bez odškodnění spisový materiál státní a autonomní správy, soudů, institucí práva veřejného a ústavů všeobecné užitečnosti. Tato část úmluvy spočívá na stejných zásadách, jako veškeré smlouvy stejného druhu, které byly ujednány na římské konferenci mezi nástupnickými státy. Materií až dosud uvedenou zabýval se také ústavně-právní výbor. Další část úmluvy, která se týká likvidace majetku úvěrních ústavů a otázek finančních, byla prozkoumána výborem rozpočtovým.

Zahraniční výbor pojednal o smlouvě ve schůzi konané dne 3. března 1926, a to podle oněch hledisek, které spadají do jeho kompetence. Zahraniční výbor přihlížel zvlášť k zájmu, který má stát na tom, aby otázky smlouvou upravené byly jednou definitivně vyřešeny a nastalo úplné uklidnění mezi obyvatelstvem rozdělených území a celého státu, které nejvíce přispěje přátelskému soužití obou národů v tolika směrech na sebe odkázaných. Přítomná smlouva usnadní veškeré další smlouvy, které mezi oběma státy byly ujednány a budou nyní ústavně projednávány.

Jak jsem již řekl, jde tu o celou řadu smluv, počtem 11, a mezi těmi, které mají býti projednány, nalézá se také smlouva, upravující obchodní styky obou států. Jsem nucen na to poukázati, že jak tato smlouva, tak zejména smlouva obchodní, v poslední době byla podrobena ostré kritice. Nechci předcházeti jednání, které zde se bude konati o smlouvě obchodní. Zejména my z Ostravska a Těšínska, kteří mimo obzvláštní starost o zájmy tamějšího obyvatelstva, vyhradíme si uplatniti naše stanovisko k té československo-polské smlouvě, až dojde k jejímu projednávání. Ale i proti této smlouvě, kterou dnes projednáváme, byla pronesena kritika, zejména v oné stati, která se týká ochrany menšin. Tato kritika nebyla vlastně tak teprve pronášena, nýbrž jen reprodukována. Původně byla přednášena ještě dříve, než smlouva byla sjednána a její podrobný obsah byl znám veřejnosti. Na veškeré tyto rekriminace, které u nás byly proti té části, týkající se ochrany menšin, pronášeny, chci zde toto říci:

Slavný senáte! Smlouva ta právě v tomto bodě ochrany menšin neobsahuje ničeho nového a nezavazuje ani republiku Československou ani republiku Polskou k něčemu jinému, než aby oba státy byly zavázány vlastními svými zákony. Smlouva má v tomto směru jen ten smysl, že oba státy se před celým světem slavnostně ujišťují, že ji loyálně dodrží. Myslím, že i kdyby toho ujištění nebylo, že by státy oba jistě k tomu byly stejně povinny.

S právního hlediska jedná se tu o jistou zbytečnost, jistě superfluum, které nijak není na újmu ani suverenitě našeho státu, ani suverenitě státu polského, to zdůrazňuji.

Řekl jsem již ve své zprávě, že smlouva i v ochraně menšin basíruje na tzv. formální reciprocitě; to znamená, že státy se zavazují poskytnouti občanům minorit toliko to, k čemu jsou svými zákony zavázány. Tedy nikoli podle kvantity, podle množství práv stejně, nýbrž jsou povinny dáti jen to, co jim ukládá vlastní jejich zákon. Tento princip formální reciprocity je při všech mezinárodních smlouvách obvyklý.

Ale, vážení přátelé, důsledek toho je a na to se u nás zvláště poukazuje - že tedy Polská republika, která neposkytuje menšinám tolik práv, jako stát náš - poskytuje našim menšinám méně. To je správné. Ale tato výtka by se mohla jen tenkráte učiniti proti této smlouvě, kdyby smlouva jako smlouva mezinárodní dala se uzavříti na základě materielní reciprocity. To znamená: ty, státe, dáš příslušníku mé menšiny tolik a ty na druhé straně dáš totéž příslušníku mé menšiny. Tato materielní reciprocita není obvyklá, ale ona by se také nijak nesnášela s naším vlastním zákonodárstvím, poněvadž my jsme vázáni svým vlastním zákonodárstvím a nemůžeme s nikým uzavírati smlouvy, abychom některé naší minoritě poskytli méně. Já to zdůrazňuji proto, poněvadž právě u nás na Ostravsku tenkráte, když se smlouva projednávala, vzešel spor a tento spor byl znovu, řekl bych, "ohřát" jedním listem a poukazuje se na to, jak tato smlouva je pro nás nevýhodná, ba dokonce prohlašuje se za naprosto nepřijatelnou. My jsme tuto smlouvu podrobili náležitému prozkoumání a smlouva tato odpovídá úplně, zejména i v tomto bodě ochrany menšin, našemu zákonodárství a jeho duchu a proto jménem zahraničního výboru doporučuji, aby slavný senát udělil ústavního souhlasu této smlouvě.

Dále doporučuji jménem zahraničního výboru ke schválení resoluce kolegy dr. Hellera, a to tohoto znění:

"Vláda se vybízí, aby osobám, které spadají pod amnestii při zařízení slušného výdělku, pokud jinak vyhovují zákonitým požadavkům, vycházela vstříc". Resoluce tato nebyla jednohlasně přijata, ale toliko většinou ve výboru, ale většina ve výboru stála jen na stanovisku, že nelze odepříti souhlasu resoluci, která nečiní nic jiného, než vybízí úřady, aby stranám při posuzování jejich záležitostí vycházely liberálně vstříc. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Prosím pana zpravodaje výboru ústavně-právního sen. dr. Krupku, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr. Krupka: Slavný senáte! K slovům pana zpravodaje zahraničního výboru nezbývá mně, než přičiniti několik slov se stanoviska výboru ústavněprávního.

Rozhodnutím velvyslanecké konference, jak nám pan zpravodaj zahraničního výboru sdělil, bylo rozhodnuto, že Orava a Těšínsko má býti určitým směrem rozděleno. Ovšem, toto rozdělení podmiňovalo také úpravu právních a finančních poměrů v jednotlivých oblastech, a to nyní děje se přítomnou smlouvou, která se vám předkládá a která obsahuje 10 částí, jak rovněž vám bylo sděleno.

Prvá část, která se zabývá státním občanstvím, je vlastně s hlediska ústavněprávního výboru nejdůležitější. A další důležitější část je pak část druhá, jednající o amnestii a abolici.

Co se týče státního občanství, navázáno bylo již na úmluvy, resp. na rozhodnutí, to rozhodnutí velvyslanecké konference ze dne 28. června 1920, na úmluvu ze dne 29. listopadu 1920, kteráž ovšem polským státem ratifikována nebyla, a navázáno konečně na dohodu ze dne 16, června 1922, ke kterýmžto všem pramenům také dotyčná smlouva béře zřetel.

Bohužel, nebo bohudík, můžeme říci, že otázka státního občanství je už nyní pro naše oba státy definitivně rozřešena, poněvadž příslušné lhůty, které státním občanům byly v té příčině stanoveny, buď přijetím toho neb onoho státního občanství, byly několikrát prodlouženy a již také prošly.

Zásada, která v této příčině došla výrazu také v úmluvě, také prováděna byla raší vládou skutečně úplně bona fide v nejlepším úmyslu, aby jednou tyto poměry, které byly velmi žalostné, a které rozrývaly mysli jednotlivých národností, jak polské, tak československé, byly uklidněny, aby tak se dostalo těm, kteří nejvíce trpěli, příslušného definitivního upravení jejich majetkových poměrů, zejména pensí. Tyto otázky jsou jednou definitivně vyřízeny, a to můžeme říci, že k úplné naší spokojenosti, a rozhoduje v této příčině, pokud snad ještě rozhodnutí definitivní v tom neb onom konkrétním případě se nestalo, vady bydliště toho kterého občana. Občané bydlící v naši části Těšínska, byli podle našich zákonů posuzováni, občané bydlící na polské části Těšínska zase podle dotčených polských zákonů a jen v případě, kdyby byl spor mezi bydlištěm a domovským právem, rozhodne domovské právo.

Mimo to pamatováno bylo také na případ, kde je potřebí výslovně žádati o propůjčení státního občanství, a to kde státní občanství se uděluje přímo. Tu ovšem slíbeno z obou stran blahovolné posuzování těchto poměrů, a tam, kde z veřejných státních zájmů nebylo možno uděliti takové státní občanství, bylo propůjčeno právo jednotlivému občanu, aby zažádal u druhého státu o propůjčení státního občanství, a teprve tehdy, kdyby tento nechtěl k tomu svoje svolení uděliti, mělo pak rozhodovati státní občanství rakouské neb uherské podle toho, jak ten který občan se tehdy v dotyčné oblasti nalézal. Tedy celkem vzato, je toto ustanovení velmi účelné.

Co se týká druhého bodu, abolice, resp. amnestie, tu tyto případy byly skutečně putny. Tím, že se stalo, že hranice definitivně uspořádány nebyly, věděl málokterý občan, ke kterému státu vlastně patří. 7 toho vznikaly pak nesrovnalosti takové, laeré vedly k velmi ostrým půtkám obou národností, jak polské, tak české. Vedlo to dokonce k všelikým urážkám, k násilnostem a přestupkům trestním a dokonce i ve směru vojensko-trestních zákonů byly zde páchány přestupky, které by snad jinak páchány nebyly, kdyby poměry byly bývaly definitivně upraveny. Tedy zajisté dlužno vítati, že těmto nepříjemným poměrům, které měly v zápětí tolik škod, nejen hmotných, ale též morálních, učiněn byl jednou konec, a že zejména zřetel byl brán k tomu, že občané vlastně sami tím nejsou vinni, že se dopustili některých těchto přestupků; resp. přečinů, nýbrž že jsou z největší části vinny poměry, které ještě po tak dlouhou dobu zůstaly neupraveny. Následkem toho také byla v rozsáhlé míře připuštěna a jest připuštěna touto smlouvou, když už rozhodnutí nastalo, a tu máme podrobné předpisy o amnestii a abolici, na které skutky se vztahuje a do které doby musel býti skutek spáchán, pak máme zde ustanovení zvláštní o kompetenci, a musím říci, že tato kompetence rozluštěna je velmi šťastným způsobem, odpovídajícím duchu našich trestních a jiných zákonů. O amnestii, resp. abolici rozhodují v prvé řadě okresní soudy, i státní zastupitelstva mají co rozhodovati, pakliže věc ještě rozhodnuta nebyla a nachází se ve stadiu navrhovaného vyšetřování; jestli věc dospěla dále a jsou zde rozsudky, amnestie, udílené presidentem republiky, ovšem odchylné od polských zákonů, jak pan zpravodaj řekl, kde rozhoduje zákon a pokud se týče administrativních přestupků, rozhodující jsou politické úřady I. stolice, které také trest vyslovily anebo měly vysloviti. Tato otázka jest v duchu našeho zákona upravena, takže s ní plně souhlasiti můžeme.

Co se týče třetího bodu o ochraně menšin, o kterém již pan kolega dr. Witt mluvil, chci jen poukázati stručně k tomu, že i tato otázka menšin - plně souhlasím s panem kolegou - je v duchu našich mírových smluv a našeho zákonodárství menšinového. Jinak jsme se nemohli odchýliti od toho a zajisté musí a musilo pro nás tuto basa tvořiti ono faktum, že zde máme co činiti s mírovou smlouvou, o kterou své nároky a práva opíráme.

Čtvrtá část je velmi zajímavá a podrobně jedná o rozluce spisové. Nedovedete si představiti, jaký chaos to je, mají-li se pořádati poměry jednotlivých zemí. Jsou spisy na té straně a na oné straně a mají se rozděliti. Jedná se o práva, koncese, všelijaké privileje, knihovní zápisy a pod., a to jsou vesměs důležité věci. Jsou podrobně upraveny, jak podrobněji upraviti nelze. Při tom vítáme s velkým zadostiučiněním, že i v té příčině byla poskytnuta jakási solidní basis v tom smyslu, že každému státu zůstává právo zachování, že může kontrolovati i rozsah dotyčných listin, dále že vydává stranám, chci říci kontrahentům, v originále spisy nebo ověřené opisy podle toho, jestli se akt nalézá ve větší části v oblasti dotčeného státu, anebo v menší části, a že i na toto roztřídění spisů má každý stát svůj vliv. Je tu zvláštní komise, která se tím zabývá.

Ovšem, to připomínám hned, tato otázka ještě není praktikována a bude praktikována teprve, až bude dohoda ohledně všech ostatních spisů. Máme zde vojenské spisovní záležitosti, spisy železniční a spisy, které jsou ještě uschovány u rakouské vlády a následkem toho se musí tato otázka dohodou upraviti, a jakmile bude upravena, ta rozluka spisů bude provedena.

Co se týče likvidace majetku, a to likvidace jmění Těšínska, Oravy a Spiše - jedná se o různé investice, které dotyčné obce kryly provedly - bylo by si přáti, kdyby tyto otázky byly upraveny poněkud příznivěji pro stát náš, musíme počítati také s inponderabiliemi, a to takového rázu, že je velice za těžko stanoviti hranici, která by přesně určovala, až pokud naše právo sahá a pokuta ne. Připomínám pouze to, že velice těžká byla otázka rozhodnouti, podle čeho se má odhadovat, oceňovat dotčený majetek, že zde hrály s sebou různé otázky valutové, které jsou různé v obou státech, takže tato otázka byla nesmírně svízelná k rozřešení, a že jakž takž se našemu státu podařilo něčeho v této příčině vydobýti, ač bylo by si přáti toho více.

Co se týče pensí, autonomních korporací, i tu zcela účelně je řešena tato otázka, a to zásadně činí se zde rozdíl mezi pensisty, kteří jsou dosud aktivní a pensisty, kteří jsou již v pensi. Na tomto základě pak tyto pense byly upraveny.

Konečně co se týče otázky slezských ústavů úvěrních, pak starých pohledávek a závazků a vydání deposit, byla to zase velmi svízelná otázka, a to se zřetelem 1: tomu, že stát polský v této příčině vytvořil již prejudic pro nás velmi nebezpečný, pokud se týče valorisace, a že tato valorisace přicházela k dobru jen občanům polským, ne cizím, čímž jsme trpěli také my. My trvali jsme na tom stanovisku, jako jsme to měli na př. ve smlouvě s Rakouskem a s Italií, aby zde byla zachována tzv. zásada teritoriality, která by přišla k dobru všem občanům, ať již byli cizími státními příslušníky, nebo ne. Zde ale trvalo Polsko na zásadě, kterou již dříve si zavřelo dveře k dalšímu vyjednávání, na zásadě osobní příslušnosti věřitele, podle které se tyto otázky mají rozhodnouti. To pro nás znamená jisté minus a v této příčině bych si přál, kdyby postupně dohodou podařilo se i tyto nepříjemné věci shladiti benevolentně se světa.

Pokud se týče vydání deposit, odpovídá to obyčejnému obsahu úmluv s ostatními státy.

Pokud se týče řízení rozhodčího, pakli by došlo ke sporu, odpovídá to zásadám píci uzavírání smluv vůbec zachovávaným, že máme kde určitý smírčí soud, a že je zde zabezpečena spravedlnost i v tomto směru. Záleží zajisté našemu československému státu na tom, aby poměry národohospodářské i politické upraveny byly tak, aby oběma stranám vyhovovaly v plné míře a aby utvořily základ utěšeného dalšího hospodářského a politického vývoje u nás, kterého v nynější těžké době tak svrchovaně máme potřebí.

Navrhuji jménem ústavně-právního výboru, aby slavný senát k této smlouvě dal souhlas. (Výborně! - Potlesk!)