Schůze zahájena v 15 hodin 15 minut.
Přítomni:
Předseda: Klofáč.
Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.
Zapisovatelé: Jaroš, Kavan.
121 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: dr Hausmann, dr Schieszl, dr Slávik; za ministerstvo spravedlnosti odborový přednosta dr Polák a tajemník dr Scholz.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Fritscherovi a dr Jesserovi.
Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):
Tiskem rozdáno:
Tisk 75. Návrh sen. Donáta, Sáblíka, dr Šrobára, dr Reyla, Jílka, Šabaty a spol., aby vládě bylo uloženo zrušiti ustanovení článku II. vlád. nařízení ze dne 4. června 1925, čís. 111 Sb. z. a n., o částečné úpravě celního sazebníku pro československé celní území a urychliti práce pro brzké uzákonění nového definitivního celního sazebníku.
Zápisy o 14. a 15. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 24. března 1926.
Z předsednictva přikázáno:
Výboru iniciativnímu:
Tisk 75. Návrh sen. Donáta, Sáblíka, dr Šrobára, dr Reyla, Jílka, Šabaty a spol., aby vládě bylo uloženo zrušiti ustanovení článku II. vlád. nařízení ze dne 4. června 1925, čís. 111 Sb. z. a n., o částečné úpravě celního sazebníku pro československé celní území a urychliti práce pro brzké uzákonění nového definitivního celního sazebníku.
Výboru zahraničnímu a národo-hospodářskému:
Tisk 69. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení obchodní smlouva sjednaná mezi republikou Československou a Japonskem v Praze dne 30. října 1925.
Výboru zahraničnímu, rozpočtovému a ústavně-právnímu:
Tisk 70. Vládní návrh, kterým se předkládají Národnímu shromáždění Československé republiky:
1. Úmluva mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsaná v Římě dne 6. dubna 1922.
2. Dodatečná dohoda k úmluvě podepsané v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsaná v Římě dne 23. února 1925.
Předseda: Přikročuji k projednávání dnešního denního pořadu.
1. Druhé čtení zprávy I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 23), kterým se předkládá Národnímu shromáždění úprava obchodních styků mezi republikou Československou a Albánií, sjednaná v Tiraně dne 19. ledna 1926. Tisk 42.
Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční sen. dr Klouda, za výbor národohospodářský sen. Miller.
Táži se pánů zpravodajů, zda navrhují nějaké textové změny.
Zpravodaj sen. dr Klouda: Nikoli. Zpravodaj sen. Miller: Rovněž ne.
Předseda: Není tomu tak. Prosím paní a pány senátory o zaujetí míst. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.
Dalším bodem programu je
2. Návrh, aby podle §u 55 jedn. řádu senátu řízením zkráceným projednána byla usnesení poslanecké sněmovny:
a) o vládním návrhu zákona, jímž se prodlužuje účinnost zákona ze dne 8. února 1922, čís. 50 Sb. z. a n., o obmezení působnosti porot na Podkarpatské Rusi, tisk 57;
b) o vládním návrhu zákona o hranici příjmu vylučující nárok na důchod válečných poškozenců, tisk 65;
c) o vládním návrhu zákona o podomním obchodě, tisk 66.
Poněvadž se jedná o usnesení poslanecké sněmovny a lhůta stanovená §em 43 ústavní listiny doprchává, je třeba, aby věci tyto byly projednány ve smyslu §u 55 jedn. řádu řízením zkráceným.
Kdo souhlasí s tím, aby těmto věcem přiznána byla pilnost, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Pilnost těmto věcem se přiznává.
Přistoupíme tedy k dalšímu bodu dnešního pořadu, jímž je:
3. Zpráva ústavně-právního výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 57) o vládním návrhu zákona, jímž se prodlužuje účinnost zákona ze dne 8. února 1922, čís. 50 Sb. z. a n., o obmezení působnosti porot na Podkarpatské Rusi. Tisk 73.
Navrhuji, aby byla stanovena řečnická lhůta na l hodinu pro každý klub.
Kdo souhlasí s mým návrhem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj je jednomyslně přijat.
Zpravodajem je pan sen. Lukeš. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Poměry na Podkarpatské Rusi byly po převratě poměrně obtížnější, nežli v jiných územích Československé republiky, již proto, že za války byla Podkarpatská Rus též bojištěm, a mimo to, že nastala tam po válce jednak podstatná změna hranic, jednak že sousedy Podkarpatské Rusi stalo se více nových států.
Vlivem války stoupl počet trestných případů všude a zejména též na Podkarpatské Rusi.
Od 1. ledna r. 1921 do 11. listopadu r. 1921, tedy ani ne za celý rok, provedly soudy na Podkarpatské Rusi, mimo ostatní civilní agendu, 2213 trestních přelíčení, z nichž bylo 61 případů porotních, které ovšem byly delegovány. Je to jistě výkon zasluhující uznání, uvážíme-li, že bylo potřebí k provedení těchto přelíčení jednak větších znalostí jazykových, jednak i větší znalosti jak nových zákonů, tak i zákonů uherských, které soudcům, kteří tam byli přiděleni ze zemí historických, nemohly býti známy. Přes tuto píli přece jen zůstalo v listopadu r. 1921 ještě 1527 nevyřízených trestních případů a z toho 250 případů zbývalo ještě z let 1915 až 1918. Tento velký počet trestních případů nemohl zmoci jediný a k tomu ještě ne dosti dobře obsazený sborový soud v Berehově, kteréžto městečko leží k tomu ještě nevýhodně na samé periferii Podkarpatské Rusi, na hranicích maďarských. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.)
Proto rozhodla se vláda koncem roku 1920 zříditi na Podkarpatské Rusi ještě dva nové sborové soudy: sedrii v Užhorodě a v Hustu, kde byly v té době jen soudy okresní. Sborové soudy byly sice zřízeny a obsazeny skrovným počtem soudců, po 8, ale nebylo zde potřebných budov soudních, ani věznic. Bez těch pak nedá se provésti ani řádné vyšetřování, ani porotní přelíčení. Jedině sborový soud v Berehově obsazen byl nejprve 8 soudci, později 10, ale nebyl s to, tak veliký počet trestních případů vyříditi a mimo to bylo by to vyžadovalo velikých nákladů, kdyby byli jak svědci, tak znalci a obžalovaní ve všech případech voláni až do poměrně vzdáleného Berehova, ležícího, jak již jsem řekl, na hranicích maďarských.
Tyto zvýšené náklady, mimo to pak obtíže s ubytováním svědků, znalců a obžalovaných v malém městečku, dále prodlužování vazby obžalovaných, jež by bylo povstávalo tím, že by soudy musily vyřízení porotních případů odkládati, až by na ně došla řada, konečně též obtíže při obsazování lavic porotců vynutily si, že vláda se rozhodla podati v r. 1922 návrh zákona, který byl přijat 8. února 1922, čís. 50 Sb. z. a n., kterýmžto zákonem byly na Podkarpatské Rusi odňaty porotám trestní skutky těžšího rázu proti bezpečnosti života a majetku, mezi něž patří vražda, úmyslné zabití, loupež, loupež dítěte, únos, těžké poškození na těle se smrtelným výsledkem, žhářství a způsobení povodně.
Delikty politické i tiskové, pokud nenáležejí pod zvláštní soudy, a mimo to též zločiny proti zákonu o třaskavinách, proti zákonu o vystěhovalectví, podplácení, dále podle zákona na ochranu republiky při navrhovaném trestu na 5 let, jsou souzeny stejně jako u nás, též na Podkarpatské Rusi porotami, ovšem delegovanými. Pokud se týče vraždy, patří tato na Podkarpatské Rusi před porotu jen tehdy, jestli nutno počítati s možností výkonu trestu smrti. Pokud se týká obsazení lavic porotců, dělají obtíže hlavně ty okolnosti, že na Podkarpatské Rusi je více různých národností. Jsou tam též různé rasy, i různé náboženství. A poněvadž na porotcích se vyžaduje znalost písma - a je známo, že na Podkarpatské Rusi je asi na 60 % negramotného obyvatelstva - působilo to zde značné obtíže, neboť, chceme-li obsaditi lavici porotců homogenně, aby snad jedna národnost, nebo jedno náboženství, nebo jedna rasa nesoudila druhou snad s těchto hledisek, tedy nezbylo, než aby určité delikty zatím na Podkarpatské Rusi z působnosti porot byly odňaty. Uvádím toto obšírněji, aby se snad nemyslilo, že tak bylo učiněno z důvodů politických. Tohoto roku již se dostavují obě soudní budovy, jak v Užhorodě, tak v Hustu, a koncem tohoto roku má již býti věznice a soudní budova v Hustu hotova, takže příští rok vyšetřování i přelíčení porotní u těchto dvou sborových soudů bude možno od 1. ledna zahájiti a snad v nejbližších měsících nato také v Užhorodě. Proto žádala vláda o prodloužení zmíněného zákona z 8. února 1922, čís. 50 Sb. z. a n., pouze na omezenou lhůtu. Vládní návrh byl sice až do konce roku 1927, avšak v poslanecké sněmovně spokojila se vláda pouze termínem až do konce tohoto roku. Tedy jde nyní pouze o prodloužení tohoto, řekl bych, mimořádného stavu o několik měsíců.
Z důvodů uvedených navrhuje ústavně-právní výbor senátu, aby senát Národního shromáždění schválil usnesení poslanecké sněmovny tak, jak bylo přijato ve schůzi dne 11. března 1926 a jak je obsaženo v tisku senátu č. 73.
Místopředseda dr Hruban: Zahájím rozpravu. Přihlášeni jsou jako řečníci:,,pro": páni sen. dr Havelka, dr Baxa, dr Veselý, "proti": Niessner, Luksch, dr Kovalik, dr Hilgenreiner, Tschapek, Scholz Adolf, Lippert, Hütter, dr Törköly a Bodnár.
Dávám slovo prvnímu řečníku "proti" zapsanému panu sen. Niessnerovi.
Sen. Niessner (německy): Velevážení pánové! Je jednou z prvních zásad trestního soudnictví, které se také dbá ve všech právních státech, aby nikdo nebyl odňat svému řádnému soudci. Předloha porušuje tyto zásady. Předloha, která zamýšlí prodloužiti platnost zákona, jenž se týká porotních soudů pro jisté delikty v Podkarpatské Rusi, znamená bezpráví na podkarpatském obyvatelstvu, znamená, že se obyvatelstvo staví mimo platnost normálních zákonů. Podkarpatské Rusi zaručena byla mírovou smlouvou St. Germainskou a také ústavou autonomie. Dosud to však stojí jen na papíře. Z přislíbeného sněmu nevidíme také dnes ještě ničeho po skoro osmi letech trvání československého státu, a co se týče autonomie, existuje sice zvláštní postavení Podkarpatské Rusi, ale to záleží v tom, že Podkarpatská Rus právě stojí zcela, anebo alespoň z valné části mimo zákon, že obyvatelstvo v Podkarpatské Rusi nemá ani těch práv, na která mají nárok státní občané všech ostatních částí republiky. V předloze stanoveny jsou sice ohledně vyloučení porotních soudů některé výjimky: týkají se politických a tiskových deliktů, pokud nepodléhají jiným soudům a především kmetským soudům, dále přestupků zákona o třaskavinách, a jiných zákonů, konečně vraždy, ale jen tehdy, je-li zde možnost, že nad obžalovanými vyřknut bude trest smrti; to znamená, jen kyne-li šibenice, dostane se obžalovanému práva zodpovídati se před porotci. Avšak také v těch případech nejsou to podkarpatští porotci, nejsou to porotci vlastního národa, nýbrž porotní soudy bývají delegovány. Pan zpravodaj a důvodová zpráva poukazují na to, že vyloučení porotních soudů pro obvod Podkarpatské Rusi je nutné z dvou důvodů: předně, poněvadž není vhodné soudní budovy v území Podkarpatské Rusi, které by se hodilo pro líčení porotních soudů, druhý důvod je ten, že se podkarpatské obyvatelstvo nalézá v zaostalém stavu kulturním a že počet lidí, kteří dovedou čísti a psáti a kteří také jinak mohou vyhověti požadavkům pro úřad porotce, je velmi nepatrný. Je velmi podivné, že nyní po skoro osmi letech nedovedla se Československá republika postarati o vhodnou budovu v Podkarpatské Rusi. Myslím, že ani tato, ani druhá okolnost, že zde není vhodných porotců, nemůže platiti. To vysvítá již z toho, že za maďarské vlády byly v Podkarpatské Rusi již od roku 1897 zavedeny porotní soudy. Co bylo možno za maďarské feudální vlády, musilo by přece býti možno také dnes. Nevěřím tomu, že by se tehdy byly porotní soudy neosvědčily. (Zpravodaj sen. Lukeš: Ale jenom Maďaři byli porotci!) V každém případě byly v Podkarpatské Rusi porotní soudy, bez ohledu na to, zdali se jednalo o Maďary anebo Rusíny, podkarpatské Rusy. Tak se nejméně může zacházeti s územím, jemuž přislíbena byla autonomie, jemuž slavnostně přislíbeno bylo zcela mimořádné postavení, zacházeti s ním jako s kolonií, která je přičleněna ke státu.
Ale myslím, že se nesmíme diviti, že se v této vzdálené zemi stále ještě držíme takovýchto výjimečných ustanovení, že dodnes nebylo shledáno nutným postarati se všemožným způsobem o to, aby tam v oboru trestního soudnictví zjednány byly spořádané poměry. Nesmíme se tomu diviti, díváme-li se na poměry také západně od Podkarpatské Rusi, díváme-li se na naše poměry, a tu musíme říci, že celý systém, že celý režim a způsob, jakým se zde dělají a především provádějí zákony, úplně se hodí do rámce, jak se jedná v Podkarpatské Rusi. Pánové! Nechci sahati zpět do dob ležících daleko za námi. Ale v posledních měsících událo se tolik přehmatů úředních orgánů, což politickou svobodu pohybu a projevu mínění státních občanů tak potlačovalo, že v této souvislosti nelze o tom pomlčeti. Nevím, zdali nynější úřednická vláda jest ochotna pokračovati v této praxi posledních měsíců. Doufám, že nikoli. V každém případě byly poměry přímo nesnesitelny. Naše strana podnikla v posledních měsících několik akcí shromažďovacích. Byl uspořádán sjezd žen, jako každoročně v hlavních místech. Byly oznámeny protestní projevy proti jazykovému zákonu, proti daňovým plánům a proti zamýšleným agrárním clům. Celá řada schůzí sjezdu žen, jakož i ostatních protestních schůzí byla pak zakázána z nejnicotnějších důvodů. V karlovarském kraji byla nám zakázána celá řada schůzí, a páni okresní hejtmani a jiní úřední orgánové nenamáhali si příliš své hlavy, aby hledali nějaký důvod. V obvodu okresního hejtmanství v Kašperských Horách bylo nám zakázáno 7 schůzí, při čemž se v odůvodnění praví: "Poněvadž by jejich konáním mohlo býti ohroženo veřejné blaho a poněvadž se účel této schůze příčí trestním zákonům." Příčí se tedy trestnímu zákonu, mluví-li se o berním systému, o agrárních clech a o jazykovém zákonu. Okresní hejtman v Klatovech zakázal konání schůze, poněvadž by při tom mohlo býti ohroženo veřejné blaho. Jsme opačného názoru. Pořádali jsme schůze, abychom zabránili ohrožení tohoto veřejného blaha (Souhlas.), a abychom veřejnému blahu prospěli. Ale pan okresní hejtman myslí, že se veřejnému blahu prospěje nejlépe tím, když se o daňových plánech vůbec nemluví, když se o jazykovém zákoně neztratí ani slova, a když se zřekneme svého mínění o jinakých poměrech ve státě. (Výkřiky.) Další schůzi v Bílině zakázala politická expositura v Bílině s poukazem na to, že k volnému projevu mínění o jazykovém nařízení bylo již dáno dosti příležitosti. (Smích na levici. - Sen. Löw [německy]: Pendrek měl dosti příležitosti!) Politická expositura, tedy nějaký policejní úředník, stanoví dávku toho, co smí mluviti obyvatelstvo o nařízení, které tak hluboce zasahuje, jako je jazykové nařízení, a kdy toho má býti dost. A to se pak nazývá svobodou politického projevu mínění a svobodou shromažďovací.
Máme další případ. Naše strana pořádala ve Falknově březnovou oslavu. Úřad větřil za tím veliké nebezpečí, totiž to nebezpečí, že by se při tom mohlo mluviti nejen o těch, kdož padli v březnu 1848, nýbrž možná také o těch, kteří padli v březnu roku 1919. Starala se tedy moudře předem a dodala svolavatelům dlouhý výnos, kde se praví, že březnová oslava může býti povolena jen za toho předpokladu, že se při pamětní řeči stane zmínka o těch, kteří padli v březnu 1919, jen letmo (Výkřiky [německy]: Slyšte! - Smích.), dále že se nesmí mluviti ani o karlovarských událostech, ani o jazykových nařízeních. (Výkřiky.) Pak že se nesmí schůze zneužíti k jakýmkoli projevům anebo akcím, které by směřovaly proti československému státu, a že promluviti smí jako řečník jen ohlášený pan František Katz. To je směrnicí. A nebude-li jí uposlechnuto, praví se ve výnose, musí nastati trestní následky. (Sen. dr Heller [německy]: Takový malý Musollini, alespoň potřeštěný!) Mohli bychom tyto příklady rozmnožiti do nekonečna. Uvádím je jen proto, poněvadž zjevně se příčí ustanovením zákona. Bylo by lze také mluviti mnoho o soudech. Zmiňuji se jen o jednom případě: Soudruh ve straně jménem Václav Jaksch byl obžalován pro přestupek zákona na ochranu republiky. Dopustil se v jisté schůzi těžkého zločinu, že mluvil o nehospodářství s daňovými penězi, o plýtvání penězi pro militarismus, označil jisté příhody v Mariánských Lázních a v Liberci, které se udály u pošty, jakožto poštovní skandál. Pánové, to by zajisté nebylo bývalo přestupkem prareakcionářské shromažďovací a řečnické svobody, jaká byla zvykem i v Rakousku. (Výkřik [německy]: Řekl jen pravdu!) A přece obžaloval pan vládní zástupce mého soudruha Jaksche, a když patrně státnímu zastupitelstvu zdál se materiál přece jen příliš slabým, prohlásil: Inkrimované výroky řečníkovy předneseny byly s takovým pathosem a takovým způsobem, že účel tupiti republiku byl zjevný. (Výkřiky [německy]: Slyšte! - Smích. - Výkřiky.) Tedy již pathos a způsob přednesu řečníkova spadají pod zákon na ochranu republiky. A nejhezčí je, že se nalezne soud, který Jaksche odsoudil na 5 dní do vězení (Výkřiky [německy]: Slyšte! Slyšte!), ovšem podmínečně. Myslím, že není žádnou zvláštností, je-li dnes někdo odsouzen podmínečně. Důstojníci brněnského vojenského skladiště na př., kteří se nechali podplatiti, byli přece většinou odsouzeni také podmínečně, ale že se vůbec nalezne soudce, který na základě takovýchto věcí vysloví odsouzení, praví nám jasně, kam jsme dospěli, jaké jsou právní názory, jak poměry u nás vypadají. Aby míra byla dovršena, chci vám ukázati ještě jiný příklad. Ve Vejprtech byl dříve pomník císaře Josefa, jenž svého času na základě výnosu správce okresní správy politické ve Vejprtech byl odstraněn. Byl odstraněn. Na Vejprty napadl sníh, a když se roztál, tu ukázala se povážlivá věc: z pomníku zůstalo totiž na místě, kde stával, ještě několik proděravělých železných kolejnic 5 cm širokých a l cm silných, které trčely asi 12 cm nad zemí. Zimní sněhová pokrývka zmizela, pan okresní hejtman spatřil tyto 12 cm vysoké kolejnice a vydal výměr, ve kterém pravil: Tyto 4 kolejnice, samy sebou snad bezvýznamné, jsou přece jen s to, aby vzbudily vzpomínku na podstavec (Výkřiky [německy]: Slyšte! Slyšte! - Veselost.) a tím také na pomník, tím spíše, že jejich postavením do čtverce označena je přesně plocha, na které se dříve nalézal pomník. (Veselost.) Poněvadž tedy národní cítění obyvatelstva by tím mohlo býti uraženo, nařizuje se na základě §u 26 zákona na ochranu republiky, aby tyto vyčnívající železné kolejnice do 14 dnů po pravoplatnosti tohoto rozkazu byly odstraněny, a to alespoň tak dalece, pokud přečnívají přes betonový podklad. (Sen. dr Heller [německy]: A něco takového úřaduje! - Sen. Löw [německy]: K tomu jsou zde okresní hejtmani! - Výkřiky na levici.)
Pánové! Vzbuzuje to veselost a je to veselý případ, ale ukazuje, jaké byrokracii jsme vydáni na pospas a jakým duchem tato byrokracie je naplněna. A tážeme-li se, jak to je možno, pak musíme si říci, že by to před několika lety nebylo bývalo možným. A proč děje se to nyní, proč se zakazují schůze za takových nicotných důvodů, proč myslí každý okresní hejtman, každý policejní správce, ba skoro každý policejní strážník, že je všemocný? Proč je tomu tak? Je to proto, poněvadž demokracie, poněvadž politické poměry se nalézají v tak zbědovaném stavu, poněvadž máme dnes parlament, jehož vliv stlačiti je již dlouholetou prací. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Snížením moci a vlivu parlamentu stala se byrokracie všemocnou a domnívá se již dnes, že si smí všechno dovoliti. O tomto státě možno říci: "Jak jsi se změnil!" Jakožto stát demokratický byl založen, u jeho kolébky stála demokracie, ale netěšila se dlouho svému zdravému životu. Této demokracii, když ještě byla v kolébce, byl dán provaz kolem krku. A tento provaz bylo to, že jste se domnívali, že bude možno zavésti a udržeti režim, jenž sice demokracii zabezpečuje, ale jen pro jednotlivý národ, kdežto druzí národové, kteří nebyli označeni jakožto národové státní, mohou býti vyloučeni z užívání této demokracie. (Sen. dr Heller [německy]: Také část vlastního národa!) Toto poznání ukázalo se později, pane kolego. Ukázalo se, že je nemožno ve státě, jakým je stát československý, měřiti všem občanům podle stejné míry, že je nemožno zavésti demokracii, která se vztahuje pouze na jediný národ, a účinky tohoto systému ukázaly se také v českém národě samotném, a budou se ukazovati také nadále. Poměry jsou dnes takové, že se musíme tázati: Máme vůbec ještě nějaký parlament? Zasedáme zde, to je pravda, a je velice chvalitebné od vedoucích a směrodatných osob tohoto státu, že mají vůli nechat senát zasedati přes všechny potíže parlamentního života. Nevím, jak dlouho to bude možno, ale i když zde zasedáme, nesmíme se přece klamati o tom, že je to zdánlivý život, jaký zde vedeme my a parlament vůbec. Je to umělý pokus přenésti se přes hlubokou krisi, ve které se nenalézá parlament, nýbrž stát samotný, pokus, který se nemůže podařiti bez odstranění příčin, jež tuto těžkou krisi způsobily. A tu musíme se především tázati všech oněch stran a oněch pánů, kteří se označují za státotvorné, co učinili, aby této krisi zabránili a aby nalezli z ní východisko. Posud uplatňování jejich státotvorného smýšlení záleželo vždy jen v tom, že se honili za ideou národního státu. To byla fikce, i mám za to, že poměry dnes dospěly tak daleko, že by všichni lidé ve státě musili poznati, že to byla fikce a osudná fikce. Komu pak takovýto způsob státotvorného uplatňování přinesl užitek? Státu? Nikoli. Kam stát dospěl, to vidíme. Poskytl zajisté jednotlivým osobám, snad také jistým stranám, dočasně anebo také trvale hojnost moci, osobních a stranických výhod; ale stát a veškeré obyvatelstvo pochodilo při tom velmi špatně. A proto, pánové na pravici, nechte si říci: je neštěstím, že většina českých politických stran stále ještě holduje duchu, jaký vznikl v době válečné a poválečné, jaký tu byl také v předválečné době, v době, kdy český národ bojoval za své osvobození. Ale psychologické smýšlení českých politických stran je stále ještě totéž, jaké bylo před válkou a během války. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Vy jste se nezměnili. Konečně však nastala přece změna. Český národ, alespoň jeho politické strany, musí přece smýšleti jinak, musí jednati jinak dnes, kdy stali jste se panujícím, nasyceným národem, nežli jste jednali, když jste ještě byli národem ovládaným. (Souhlas na levici.) To musíte přece uznati, musíte se z toho vymaniti. Ale je tomu bohužel tak; potřebný vývoj, který je nezadržitelný, jehož zastavení může vésti jen k poškození státu a obyvatelstva, v tomto státě nepokračuje a nemůže pokračovati. Přerušení tohoto vývoje způsobeno je tím, že mezi většinou českých stran nikdo nemá odvahy - nehledě k jednotlivým osobám - jenž by otevřeně vystoupil a českému národu řekl, jak tento stát vypadá a jak a podle kterých zásad by se v tomto státě mělo vládnouti. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Tato obava před pravdou, toto vyhýbání se nutnostem, toto plavání proti proudu, toto sklánění se před nacionalismem, před nacionalistickou vlnou, před šovinistickým tlakem, to vše přivodilo tento stav, ve kterém se nalézá parlament, stát, celé politické poměry, to vše způsobilo zmatek, ve kterém se nalézáme.