Dnes octli jste se na rozcestí. Budete se musiti rozhodnouti v jednom nebo ve druhém směru; buď pro zostření násilných method, ze kterých jsme přece dosud pocítili dostatek (Výkřiky.), anebo budete musiti hledati cestu zpět k demokracii. Tažte se sebe samých ve vší tichosti, zdali první methoda, totiž zostření násilí, může způsobiti nějaké řešení. Můžete způsobiti tím jen novou zkázu. Není pochybnosti o tom, že by to nějaký čas šlo, ale protivy, které v obyvatelstvu zejí, skutečnost, že skoro a snad dokonce více nežli polovina obyvatelů státu je v oposici proti státu, nebudou zprovozeny se světa násilnými methodami, ty potrvají dále. Pro ty dlužno nalézti jiné prostředky k jejich odstranění. Starými vládními methodami, které záležejí v nedbání oposice, i kdyby byla sebe silnější, které záležejí v tom, že vládnete, jako byste byli sami na světě, tím pánové na pravé straně této sněmovny, tím neposloužíte vážnosti státu uvnitř a navenek, tím neučiníte ničeho k jeho upevnění, ačkoli od rána do večera stále ubezpečujete, že nejdůležitější vaší snahou je konsolidovati a stabilisovati, a prospíváte tím nejméně potřebnému zdravému vývoji politických a hospodářských poměrů ve státě. To vám pravím: rozpadnutí koalice, jež učinilo nutným dosaditi úřednickou vládu - domníváte se, že tato vláda je jen přechodnou pomůckou - znamená více, než dnes chtějí české strany doznati. Ukáže se, že další trvání této staré koalice, že zachovávání starých podkladů této koalice trvale je nemožné. Čeho lze docíliti, je to, že bude ještě hůře; a snad musí býti ještě hůře, nežli u vás vznikne poznání, že to tak dále jíti nemůže.
Mluví se nyní o krisi parlamentní. Poslanecká sněmovna nemůže se přece prozatím sejíti, a když, pak nalezne omezenou látku pracovní. Jsou zde skutečně největší potíže, které se projevují nejen ve skutečnosti dosazení úřednické vlády. A tu se někdo domnívá, že tomu je tak jako v mnohých jiných státech, kde se také nyní mluví velmi mnoho o krisi parlamentu a parlamentarismu. To je falešné. Parlament se nenalézá v žádné krisi, nemusil by se alespoň nalézati v žádné krisi, a nejméně lze mluviti o nějaké krisi parlamentarismu. Krisi, těžkou krisi prodělává systém, podle kterého stát byl veden. Tento parlament nemůže žíti, poněvadž mu nedáte žíti. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Parlamentu a parlamentní vládě poskytuje se jen jediná možnost života podle hesla: "Ryc nebo nic!" Buďto všenárodní koalice, anebo vůbec žádná vláda. Jiné možnosti neznáte. Jiné kombinační možnosti, jiná politická konstelace, to vše zde odpadá. A skutečně se přece k tomuto stavu pracuje od sedmi let. Všechny zárodky, které by byly mohly býti počátkem nového útvaru na místě starého, již přežilého, byly po 7 roků systematicky potlačovány. České strany tvrdí, že není jiného systému nežli všenárodního a že jiného systému nemůže býti, poněvadž všechny ostatní národnosti a strany jsou nepřáteli státu, poněvadž zejména Němci jsou samí iredentisté. Přednášíte své žaloby a také své denunciace v cizině do jisté míry jako ospravedlnění toho, že dosud ještě všechny druhé národnosti zde ve státě byly vyloučeny z účasti ve vládě. Nehledě k tomu, že tím státu neděláte zvláštní čest, když neustále křičíte, že miliony nečeských státních občanů jsou samí iredentisté, není to také pravda. Nezískáte tím mnoho cti, poněvadž pro vznik iredentismu v takovém rozsahu, jako vy vyličujete, že zde jest, musily by zde býti již pořádné příčiny, aby se miliony lidí vháněli v náruč iredentismu. (Výkřiky [německy]: Tak jest! - Sen. dr Heller [německy]: Touto propagandou připouštíte, že zde musí býti takovéto příčiny!) Nezjednáváte si tedy sami žádnou čest, vystavujete si sami vysvědčení chudoby, že se vám v osmi letech trvání československého státu nepodařilo získati nečeské státní občany pro stát. Ale, pánové, řekl jsem již, že tvrzení o iredentismu není správné. Abych mluvil o německých stranách, dožili jsme se vývoje, rozčlenění mezi aktivisty a negativisty. Pomohlo to něco? Mělo to nějaký účinek? Držitelé moci zde v tomto státě přešli přes to bez povšimnutí, měli radost z toho, když vlny v druhém táboře byly rozbouřeny, když spor prudce řádil, ale povšimnouti si toho, naučiti se činiti rozdíl v oposici, tak daleko se nešlo. Nadále bylo rozkřikováno všechno jako iredentistické, státu nepřátelské, jako směřující a číhající jen na to, učiniti konec českému státu. Nadále se házelo vše na jednu hromadu. Existuje již určité klišé pro to, když se na české straně mluví o těchto poměrech. Jedni líčeni jsou jako bílí beránci, druzí jako černé prašivé ovce, jako kverulanti, kteří naprosto nechtějí, kteří jsou nepřístupni, se kterými vůbec nelze počítati. Teprve v těchto dnech četl jsem přednášku, kterou měl československý vyslanec pan dr Krofta v Berlíně. Mluvil rovněž podle tohoto klišé. Československo jest podle něho baštou svobody a spravedlnosti (Smích na levici. - Výkřik [německy]: Svoboda pendreku!), že je zde jen jedna vada: druzí nechtějí vládnouti s sebou. Nečeské strany nechtějí převzíti odpovědnost za stát, nechtějí vládnouti s sebou, přenechávají celé těžké břímě českým stranám. (Smích německých senátorů.) Přestaňte přece konečně s tímto falšováním skutečností, s tímto falšováním skutečností a dějin přítomnosti. Zažíváme to přece denně. Koho tím chcete klamati? Co tím zamýšlíte? Chcete zastíráními, znetvořováním cílů jiných stran, které nepatří k tak zvaným koalovaným stranám blahé paměti, docíliti toho, aby Němci, anebo slovenský, anebo některý jiný národ zde ve státě, popuzeni byli proti vašim politickým stranám? Myslíte, že to u Němců působí, když na př. stále o Němcích prohlašujete, že jsou nepřáteli státu a iredentisty? Jediný účinek, kterého dosáhnete, je ten, že zabraňujte tomu, aby v českém národě nastalo lepší smýšlení. (Souhlas.). Když českému lidu stále jen vykládáte, že obklopen je nepřáteli a že nepřítel sídlí zde v zemi, žádostiv jsa toho, aby uloupil zase samostatnost a práva českého národa, pak docílíte ovšem jen toho jediného, že udržíte český národ v této horečné náladě, v této umělé horečce. Ale neposloužíte tím českému národu ani státu ani veškerému obyvatelstvu.
Příležitostně slýcháme stížnosti od jednotlivců: Ano, jako jednotlivci chtěli bychom již velmi rádi změnu, ale mentalita (Výkřiky [německy]: Aha! Mentalita!) českého národa není ještě tak daleko. Nuže, pak zjednejte tuto mentalitu, starejte se o to, zúčtujte jednou o tom, co jste již učinili, abyste zjednali jinou mentalitu! Dosud, musím říci, většina českých stran přispívala vždy jen k tomu, aby otravovala ovzduší. Nechci Němce osvobozovati, vím, že také tam se hřeší. Ale, pánové, vy nesete odpovědnost za stát v prvé řadě a vy tudíž musíte učiniti první krok, aby se vám nekladlo za vinu, že jste zabránili vytvoření lepších poměrů.
Slyšíme jinou stížnost: Stát obzvláště od Němců není milován, nýbrž nenáviděn. Nuže, pánové, vy přece jste ve věcech lásky jistě trošku zkušení, alespoň z dřívější doby. (Veselost. - Sen. Prošek: My jsme to pocítili za Rakouska!) Co jste pocítili? (Sen. Prošek: Tu lásku!) Doufám, že ano. Bylo by přece smutné, kdybyste nebyli pocítili lásky. (Veselost.) Stěžujete-li si do malé lásky u jiných nečeských národností, pak musili byste se také uhoditi do prsou a tázati se, co jste dosud učinili, abyste se této lásky učinili hodnými. Jestliže někoho stále bijeme, odstrkujeme a týráme, stále mu uvádíme na paměť pocit jeho méněcennosti, pak nesmíte žádati, aby to u něho vzbudilo mocné city lásky. (Sen. Polach [německy]: To by byla perversní láska!) Ano, to by ovšem nebylo normální, to by sotva bylo lze označiti za normální lásku. Myslím tedy, že byste si měli říci, že takovéto city nelze vynutiti a že, chcete-li jiné smýšlení nečeských národů ke státu - a musili byste je chtíti, kdybyste skutečně byli stranami státotvornými - že byste pak také něco musili přičiniti, především, že byste konečně jednou musili přestati s těmito neustálými většími a menšími, s těmito těžkými ranami a s tímto malým popichováním.
Stojí-li někdo zde uprostřed politického života, mohl by někdo zoufati, vidí-li, kam věci zde zbloudily, že téměř každé východisko jest uzavřeno. Neznamenáme u politiků českého lidu žádné vůle, třeba jen pomýšleti a uvažovati o nějaké změně kursu. Všechno, co my, pokud vůbec o tom lze na povrchu něco znamenati, vidíme, jsou pokusy o znovuoživení staré zemřelé koalice. Odjakživa se státnické umění zde ve státě omezovalo na pokusy galvanisovati tento stále více odumírající a neduživý politický útvar, a také nyní nevidíme nic jiného. Ale my nevíme, co přinesou nejbližší měsíce. Vidíme, že se dějí pokusy oživiti opětně koalici. Nebude to žádným rozřešením. Není to východiskem z krise státu. I kdyby se podařilo dostati zase koalici dohromady: Bude to velmi útlá květinka. Bude státi na ještě horších nohách nežli stála doposud. Všechno to, co se dálo v posledních měsících, nepřispělo by k posílení nové koalice. Toho jste si také vědomi a máte různé jiné plány. Pomýšlí se na nové volby. Nevím, zdali to činí odpovědní lidé, ale uvažováno bylo o tomto plánu na všech možných místech. Měl by věru postačiti ten jeden pokus, který byl učiněn s novými volbami. Obyvatelstvo rozhodlo teprve před nedávnem, před několika měsíci, zcela jasně a zřetelně a projevilo své mínění v ten smysl, že s dosavadními vládními methodami není srozuměno a že si žádá jiných method. Chcete to míti potvrzeno podruhé, chcete slyšeti podruhé týž úsudek voličstva? A ono odsoudí dřívější systém právě tak, ne-li ještě ostřeji. Myslím, že události poslední doby jen ještě zvýšily odpor proti dalšímu zachování posavadního systému, a že by tudíž nemělo nejmenšího účinku, kdyby někdo chtěl podniknouti tento krok, jehož se ovšem neobáváme. Ale jsou jiní pánové a strany, anebo aspoň části stran, které chtějí jíti dále, které také pomýšlejí na nové volby, avšak na nové volby teprve po předchozí změně volebního práva. Obyvatelstvo má býti potrestáno zhoršeným volebním právem, poněvadž nechce a nevolí tak, jak by to držitelé moci v tomto státě rádi viděli. Nevolí-li voličové parlament, jak je pánům nahoře po chuti, pak chcete, anebo chtěli byste vytvořiti volební právo, které by poskytlo předpoklady, že se takovýto parlament sejde. Vrstvy, které osnují takovéto plány, mohly by se však při tom velmi přepočítati. Volební reforma je vždy skokem do tmy. Zdali by to bylo záchranou koalice, je více než pochybno. Mnohá strana, která dnes zjevně anebo skrytě podporuje tyto plány, mohla by takovouto volební reformu zaplatiti po př. vlastní existencí. Je jen jediná volební reforma, která zaručuje kýžený úspěch, a to je znehodnotiti volební právo pro všechny kruhy, které jsou považovány za nepřátele státu - to jsou tak asi všechny nečeské národy a komunisté - učiniti je méněcenným oproti volebnímu právu příslušníků státního národa. Takovýto plán se již objevil. A část českých stran a také jejich tisk živě se za to přimlouval. Kdyby se tedy mělo zavésti toto volební právo, mělo by to velmi podivné následky, na které, zdá se, že vůbec nikdo nemyslí. Mám zato, že československý stát přece by mohl leccos ztratiti a pozbýti také na vážnosti ciziny, a že mu vážnost ciziny nemůže býti lhostejná. Nepochybuji o tom, snad je možno nějakým způsobem takovéto volební právo oktrojovati. Normální usnesení bylo by asi poněkud těžkou věcí. Ale snad by to bylo možno oktrojem. Co by pak bylo bezprostředním následkem, nevím. V každém případě vím jedno, že by dalším následkem bylo, že by pak to, co stále je zamýšleno, totiž výchova ke státoobčanskému smýšlení, pak teprve úplně ztroskotalo. Neboť tím by plnou měrou potvrzena byla domněnka, že od parlamentu a od tohoto státu ničeho nelze očekávati.
Jsou také vrstvy, které se zabývají fašismem, jenž se stal jakousi moderní nemocí, anebo vůbec jakýmsi druhem módy, a které si touto myšlenkou pohrávají. Žádná myšlenka není příliš bláhovou, než aby nenalezla své přívržence. Kdyby se dnes zase pořádalo skočné procesí jako kdysi v Echternachu, našlo by se také pro to dosti lidí. Víme ze světových dějin, že nejdobrodružnější a nejabsurdnější myšlenky vždy našly počet přívrženců. A tak vidíme, že se také zde u nás velmi mnoho mluví o fašismu, a že dokonce prý již existuje jakýsi druh fašistické organisace. Ve válečném stavu lze se poznati podle černých košilí. V míru, to je nejsou-li ve službě, mají, jak jsem slyšel, bílé klobouky s černými okraji, (Sen. Wágner: Já to mám také a nejsem fašista. - Veselost.) jakožto znamení, podle kterého lze je poznati. Podíval jsem se na tyto lidi. Nuže, chápeme, vidíme-li tyto lidi, že právě oni jsou přívrženci této myšlenky. (Sen. Prošek: Strach z nich není!) Nikoli, strach z nich míti nemusíme. V tomto okamžiku; ale musíme tomuto zjevu přece věnovati pozornost. Vrátím se ještě k tomu.
Pozorujeme zjev, že vrstvy buržoasie ve všech zemích, a u všech národů pociťují sympatie pro fašismus. To má svoji příčinu v tom, že stouplo sebevědomí tohoto panstva zde, buržoasie. Tak vidí buržoasie v Itálii muže, který ve své ruce s pomocí 600.000 mužů, až po zuby ozbrojených lidí, udržuje v šachu národ 30 milionů. To budí spokojenost a sympatii u lidí, kteří se domnívají, že mají také takovouto mussoliniovskou žílu, alespoň mussoliniovskou křečovou žílu. (Veselost.) A nalézáme často v novinách velice blahovolné líčení. Jisté listy, jisté směry přímo se namáhají zdůrazňovati veliké vymoženosti a zásluhy fašismu v Itálii. Vychvaluje se, že fašismus zjednal v Itálii pořádek a že mezi jiným způsobil to, že vlaky pravidelně jezdí a že se jízdní řád přesně dodržuje. (Sen. dr Heller [německy]: A ani to není pravda!) Myslím, že celkem jízdní řády také u nás se přesně dodržují, že nemáme příčiny stěžovati si do nedodržování jízdních řádů u československých železnic a že, kdyby to samo mělo býti příčinou, nepotřebujeme fašismu, abychom v tomto směru zjednali pořádek. Každý chválí fašismus, chválí ho bezmyšlenkovitě, frivolně a lehkovážně. Nepřišel ještě konec dnů jeho panství v Itálii, nevíme ještě, jaký konec bude míti tento režim, víme však jedno, že fašismus, zrovna tak jako každý jiný politický systém na světě, nebyl s to rozřešiti a odstraniti obtíže, jimiž Itálie trpí, obtíže finanční, politické, při nejmenším však hospodářské a sociální povahy. Množství problémů čeká v Itálii přes fašismus právě tak na řešení jako u nás a jinde. Fašismus ani tam nedělal zázraků, neučinil nejmenšího pro řešení všech těchto důležitých velikých problémů. Není žádným uměním, sloučiti ve svých rukách se 600.000 ozbrojenými lidmi panství proti milionům neozbrojených lidí. Není k tomu potřebí ani rozumu. Vidíme, že ztřeštěnec také dovede býti diktátorem. Ale konečně je pravda, že Mussolini má vnější, hlučný úspěch. Při pohledu na jeho jednání také mnohým lidem srdce prudčeji bije. Vidí-li někdo, jak Mussolini jedná proti Němcům v jižních Tyrolích, shledává to hodno následování. A jsou také srdce, která prudčeji bijí, když vidí, jak zachází se socialistickými organisacemi a s vyznavači socialistických myšlenek. To by tak rádi napodobovali. Tento okamžitý úspěch opojuje, a tak vidíme také zde, ještě ojediněle, ale přece již, objevovati se černé košile, opičící se po mussoliniovské masopustní komedii. A tito černokošiláči klidili již také první vavříny. O událostech, které leží dále za námi, nechci mluviti; ale zde v Praze byl ve fašistické schůzi napaden a zbit člen české sociálně-demokratické strany, poněvadž si dovolil nějaký výkřik. A po schůzi táhlo několik fašistů, žíznivých po činech, do Německého domu a uplatnili se tam podle fašistického způsobu. Po fašistickém způsobu uplatnila se také hrstka takovýchto mladých lidí v Ostravě. (Sen. dr Witt: To byli uličníci, docela obyčejní uličníci to byli!) Nu ano, to je ten materiál, ze kterého se tito živlové rekrutují. Jsem poslední, jenž by chtěl volati po policii. Ale táži se jen... (Sen. Dyk: Může se Vám státi, že budete musit! - Sen. dr Witt: V demokracii to není žádnou hanbou!) Musit? Nikoli, pane kolego, nebudu volati po policii. Pravím jen, jak by se jednalo, kdyby šlo o jinou stranu, řekněme o komunisty. Tu by již policie byla zakročila zcela jinak, tu by se již bylo pozorovalo obrovské rozčilení a bylo by se obrovsky protestovalo proti tomuto nebezpečí. (Sen. Dyk: Je to neslušné o širokém hnutí prohlašovati, že sestává pouze z uličníků!) To jsem neřekl.... (Sen. dr Witt: Ale v Ostravě, pane kolego, to byli vyložení uličnici! Vemte to na vědomí a nezastávejte se jich! - Sen. Havlena: Mussolini z vás nebude!)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím pány, aby nevyrušovali řečníka! (Výkřiky sen. Dyka a sen. dr Witta.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pánové, neračte vyrušovati řečníka! (Hluk. - Výkřiky.)
Sen. Niessner (pokračuje): Jsou to přece samí mladí lidé a není to konečně žádná hanba, byli jsme také jednou mladí a patrně bouřlivější než dnes, ale k posouzení vážnosti takovéhoto hnutí a schopnosti úsudku těchto lidí je přece jen potřebí podotknouti, že se tam převážně jedná o mladé lidi - nenapadá mně tedy, abych na ně žaloval, činil jim výčitky, anebo jinak o nich něco říkal. Ale když tak někomu je 19-20 let - to přece ještě není ani voličem - a přiznává se k fašismu, má dokonce naději, že bude převraceti stát, nese maršálskou hůl ve své torbě. Snad někdo, ačkoli mu je teprve 20 let a nemá ještě volebního práva, může se státi větším nebo menším Mussolinim. Ale Mussoliniho zde ještě hledají. Ale činí-li se někomu výčitky a musí se činiti výčitky, že toto hnutí vyvolává, uměle vyvolává: Pánové! Scházejí všechny předpoklady, které i v Itálii byly dány, čímž nechci schvalovati italský fašismus, ale i tyto předpoklady zde scházejí naprosto! Jen proto, poněvadž se zde ve státě nevládne tak, jak to chce jediná a patrně nepříliš velká strana, proto se zde organisuje fašismus. Proto štvou se tito mladí, politicky nezralí a tím nepříčetní živlové, proto dějí se pokusy mobilisovati pro odstranění systému. Je to tak mimochodem také malé štvaní proti presidentovi, tato fašistická diktatura, proti presidentovi, proti kterému přece jedna státotvorná strana, jak známo, již od několika let stále štve a zaujímá stanovisko; také tohoto presidenta chtějí odstraniti vedle jiných maličkostí, vedle ústavy, vedle politického volebního práva, vedle politických práv, vedle tiskové svobody a všech jiných věcí. Je pravda, že fašistické hnutí je dnes v zárodku, je dnes malé a bezvýznamné. Udržuje se uměle, nenalezlo ještě ani českého Mussoliniho, neboť netroufá si ještě přece nikdo z těch, kteří jsou skutečnými osnovateli, přiznávati se k fašismu. Ale i když hnutí nepřeceňuji, pak nesmíme je také podceňovati. Nesmíme je podceňovati ne tolik pro jeho účinek, že by se mu snad mohlo podařiti převrátiti stát z dneška na zítřek, ale nebezpečné je pro spousty, které zde ve státě může způsobiti, že totiž může přispěti k tomu, aby vývoj, kterého máme tak nutně potřebí, byl přerušen anebo zastaven. Vedlo by k zostření protiv, národních i sociálních protiv, zde ve státě. Nezáleží-li vám na státě, musíte to zodpovídati; ale v každém případě je toto hnutí největším nebezpečím pro stát samotný. Tu bych vám řekl jedno: Zajisté vím, že část české buržoasie stojí za tímto hnutím, i když se ještě neukazuje. Buržoasie se naučila od fašismu. Ale buďte přesvědčeni, také dělnictvo se naučilo. Dělnictvo ví, že fašismus vystupuje nejdříve v národnostním rouše, jakožto osvoboditel, jako vykupitel, že zde ve státě nejprve je namířen proti jiným národnostem; ale my víme, že fašismus ve druhé, ale nikoli v poslední řadě byl by určen k tomu, aby rdousil a potlačil dělnické hnutí. Tu buďte přesvědčeni, že budeme hájiti svoji kůži; budeme věděti - nechci vyhrožovati - že jde o všechno a tu nerozumíme žádnému žertu. A jsem přesvědčen, že se také české dělnictvo dovede postaviti, že také čeští dělníci si budou vědomi velikého nebezpečí, které v tom spočívá. Není žádného klamu: Zřízení fašismu, panství fašismu znamená občanskou válku. Chcete-li míti občanskou válku, pracujte k fašismu!
Pak řeknu vám ještě jedno: s těmito prostředky nedostanete se kupředu. Budete se musiti vždy znovu vrátiti k tomu, že u nás existuje jen jediná cesta, totiž domáhati se dorozumění. Naše strana učinila první krok podáním svého návrhu na vyrovnání. Nenašla se bohužel nálada pro tento návrh velmi příznivá. Panuje zajisté snaha, aby tento návrh někde a nějak se ztratil v koši. My však, ačkoli nemáme žádnou vděčnou úlohu v tomto státě, budeme vždy činnými v tomto směru, neustaneme poukazovati vždy na tuto cestu jakožto na jedině možnou.
Náležím ke straně, která v žádném měšťáckém třídním státě nespatřuje ideál, ať již má státní ústavu republikánskou anebo monarchistickou. Myslím, že vám to je známo. Ať již monarchie anebo republika, víme, že kapitalistické vykořisťování zůstává, může býti zmírněno, může býti zostřeno, avšak jeho podklady trvají a možnost pronikavého vlivu dělnické třídy je vždy omezena. Přece však my, jejichž velké cíle leží mimo dnešní měšťácký třídní stát, máme v prvé řadě starost a bojujeme o to, aby nastaly zde spořádané poměry. A jsme tudíž pro to, zasazujeme proto všechnu svoji sílu za tuto věc, za demokracii, za zdravý vývoj, za národnostní dorozumění, poněvadž nechceme viděti cestu normálního vývoje přerušenu, poněvadž chceme, aby dělnictvo nalezlo chléb, práci a klid, poněvadž chceme, aby uvolněna byla půda pro třídní boj. Z těchto důvodů jsme pro to a neustaneme snažiti se po tomto cíli. (Potlesk stoupenců.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Luksch. Dávám jemu slovo.
Sen. Luksch (německy): Slavný senáte! Jsme sice u bodu denního pořadu "porotní soudy v Podkarpatské Rusi", ale nalézáme se uprostřed politické debaty. Také já chci se toho zúčastniti, nemohu však opomenouti, nežli budu mluviti o politické situaci, abych se nevrátil k několika slovům, která zde včera padla při debatě o clech. Nemohu opomenouti odpověděti zejména panu dr Hellerovi, který si vždy hraje na zástupce malorolníků. Je zajisté "proletářem". O tom se nelze příti. Uslyšíme dnes s naší strany "velkostatkáře", který má 4 ha půdy v horách, a který zajisté důkladně vyvrátí to, co pan dr Heller včera řekl. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.) Pravím: budeme-li my, svaz zemědělců, hlasovati pro autonomní celní tarif, pak prosím, aby se vzalo na vědomí, že to nejsou politické důvody, nýbrž jedině a výlučně hospodářské důvody, existenční otázky, poněvadž jde středním, malým a nejmenším sedlákům dnes o hrdlo, a my chceme dále také našim dělníkům poskytnouti možnost většího výdělku. Je to lehká práce pana dr Hellera, štváti malé a střední sedláky proti sobě. Neštval jsem ještě menší a větší advokáty proti sobě a nedíval jsem se, jaké tarify pro ně jsou. (Sen. dr Heller [německy]: To je neslušnost!) Vy jste začal. (Sen. dr Heller [německy]: Nemluvil jsem nikdy o osobních věcech, začnete-li býti osobním, pak se něčeho dočkáte!) Známe vás již dlouho, pane doktore. Při každé příležitosti štvete proti sobě větší a malé sedláky. (Sen. dr Heller [německy]: To je osobní! Od vás si nedám brániti, abych řekl to, co chci říci!) To věřím, musíte si však také nechat říci, co já chci. (Sen. dr Heller [německy]: Ale vy jste se stal osobním! To je neslušnost!) Můžete to říci desetkrát. Neřekl jsem nic jiného, nežli že jsem nedělal žádného rozdílu mezi velkými a malými advokáty. Cítíte-li se dotčen, je to vaší věcí. (Sen. Niessner [německy]: Ale je přece rozdíl mezi velkým sedlákem a malým sedlákem!) Ptejte se jen malých sedláků, ti vám již dají odpověď. (Výkřiky. - Hluk.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o ticho, pánové! Není možno pokračovati v jednání.
Sen. Luksch (pokračuje): Neměl jsem v úmyslu mluviti o celních otázkách, ale co zde včera bylo řečeno, musí každého sedláka a zemědělce vyzývati, aby mluvil. (Sen. dr Heller [německy]: To přece je vaším právem! - Hluk. - Výkřik [německy]: Pak přijde jeden parádní malý sedlák!) Mluví se o parádním sedlákovi. To asi není osobní? Pánové, dále chci poukázati na to, že páni sociální demokraté, co se týče celní otázky, mají takřka dvě duše v těle. Jedna duše je pro průmyslová cla, ta nemohou pánům sociálním demokratům býti dosti vysoká. (Sen. dr Heller [německy]: Ale to přece není pravda! Nepovídejte přece žádné romány!) Ale když se jedná o nejmenší ochranu zemědělců, pak se tomu bráníte zuby nehty. (Sen. dr Heller [německy]: Rovněž není pravda!) Nuže, pánové, zemědělci nežádají nic jiného, nežli ochranu proti mnohem levněji vyrábějící cizině a tudíž paritu s průmyslem. (Výkřik [německy]: Vysoká ochranná cla!) Nikoli, navrhuji vám naopak něco jiného: zrušte průmyslová cla a my se zříkáme zemědělských cel. (Sen. Niessner [německy]: To je směšné, to přece není v naší moci!) Tedy my přece uvidíme, jak to bude, když podáme návrh, aby průmyslová cla padla. Vy vidíte, že my jsme vlastně dokonce pro volný obchod. Budou-li zrušena průmyslová cla, jsme pro volný obchod. Ale pravím dále: budete pěstovati tak dlouho průmyslovou a konsumentskou politiku - na výrobce se ovšem zde v tomto státě úplně zapomíná - až nás všechny dohromady, také dělníky, německé i české, utáhne provaz, že nebudeme moci dýchati. Promluviti o tom zevrubněji přenechávám jinému kolegovi své strany. Obracím se nyní k politické otázce. Tři události to jsou, které se před krátkou dobou a všechny krátce po sobě udály, a které jsou s to, aby v hospodářském, finančním, národním, politickém, ba dokonce ve státním rozvoji v prvé řadě této republiky, pak ale také sousedních států, ba dokonce pro celou Evropu hrály zcela značnou úlohu. První událostí je přímo jedinečná blamáž v Ženevě, blamáž, která zároveň znamená morální porážku Společnosti Národů. Jaké intriky hrály s sebou v Ženevě, jaké státy a osoby na tom byly zúčastněny, že smlouva Locarnská nemohla býti provedena, to nikdy nevyjde na jevo. Také nemůže býti mojí úlohou tuto věc probírati. Chci zde poukázati jen na to, že na smlouvě Locarnské zúčastněny byly velmoci evropské, že však přijetí Německa do Společnosti Národů nezabránil evropský, nýbrž americký stát, Brasilie. To ukazuje, jak se Evropa dostává stále více do područí Ameriky, resp. amerického kapitálu. Delegáti velmocí, kteří uzavřeli Locarnskou smlouvu, stojí zde dnes jako blamovaní Evropané. Ale já pravím: dokud Německo není zastoupeno ve Společnosti Národů, dotud zůstane Společnost Národů fraškou, dotud nebude ničím jiným, nežli nástrojem v rukou vítězných států proti poraženým státům, nástrojem k dalšímu zotročení Německa, Rakouska atd. Právě tento případ nepřijetí Německa ukázal tak správně bezradnost Společnosti Národů, která není s to, aby se radila o vážných politických úlohách, natož aby je řešila.