Nyní si dovolím učiniti několik poznámek jménem svého klubu k zákonu, který se projednává. Především chtěl bych předeslati toto: váleční invalidé, kteří toto jednání dnes sledují s velikým zájmem, budou se zajisté diviti, že všechny strany, které dnes vystupují na řečnickou tribunu, nechtějí nic jiného, nežli nejvyšší dobro válečných invalidů a že všechny strany kritisují naše zákony o válečných poškozencích a přejí si zákonů lepších. Nepochybuji, že kdyby také ještě ony strany z prava přišly ke slovu, které se dnes snad nepřihlásí, že by pokud možno také týmiž slovy jako oposiční skupiny této komory pojednávaly o této předloze. Nechci rozváděti tuto mvšlenku, chci však poznamenati: Váleční invalidé měli by posuzovati méně řeči těchto stran podle stenografického protokolu, měli by raději kontrolovati způsob jednání těchto stran v obou zákonodárných sborech. Více v této příčině nechci říci a obrátím se k projednávanému zákonu.
Pánové! Musíme zprvu konstatovati, že naše zákony o válečných poškozencích jsou nedostatečné a kruté. Z těchto dvou skutečností vyplývají všechny potíže, které se jeví při provádění těchto zákonů a které vzbuzují velikou oprávněnou nevůli válečných invalidů. V září 1925 zasedala v Ženevě mezinárodní konference organisací válečných poškozenců. Na této konferenci byly zastoupeny Německo. Francie, Itálie, Rakousko, Československo, Polsko a Jugoslávie. Na této konferenci bylo konstatováno, že Československo vedle Jugoslávie má nejšpatnější důchodové zaopatření pro válečné poškozence. Jestliže to konstatuje takováto mezinárodní konference, pak zajisté nikdo se neodváží tvrditi, že to není pravda. Neboť tyto organisace válečných poškozenců mají po ruce zajisté všechen materiál.
Nyní chtěl bych se dotknouti krátce několika věcí, které na nás podivně působí. Jistě jeví se u nás zcela zřetelně tendence, zhoršiti ještě tyto beztak již špatné zákony pro zaopatření válečných poškozenců a již roku 1925 prošla novinami koaliční většiny zpráva, kde se jaksi zkoumala nálada, a čímž podle možnosti měla býti zahájena akce, aby určité skupiny válečných poškozenců byly vyloučeny, to je že neměly míti nároku na důchod. Také při poradách o této předloze ve výboru projevila se tato tendence znovu. Zde to je v prvé řadě veliká strana českých agrárníků, která svým zástupcem zcela nepokrytě projevila mínění, jež tuto tendenci jasně ukazuje. Byl dokonce při tomto jednání obou výborů, sociálně - politického a rozpočtového, projeven názor, že se nešťastníkům, kteří z něiakého důvodu bez vlastní viny zmeškali přihlašovací lhůtu, nemá vycházeti vstříc. Jest tomu u nás tak, že máme ještě sta, ba tisíce lidí, kteří by podle platných zákonů byli oprávněni bráti částečně nejvvšší důchod, ale jen protože z nějakého důvodu zmeškali přihlašovací lhůtu, nedostalo se jim nejmenšího důchodu. Podivným způsobem vyjádřil se nyní zástupce republikánské strany ve výboru, tím že se nějaký čas bránil proti resoluci. že prý nemáme žádné příčiny podporovati snad ze státních peněz idioty, kteří zmeškali přihlášku. (Výkřiky.) Ten. kdo zná naše poměry, na příklad taková ztracená hnízda v Krkonoších a v jiných krajinách, shledá úplně pochopitelným, jestliže takovýto prostý člověk zmeškal přihlášku. Ale v těchto vývodech agrárního řečníka obsazena byla také tendence, že se má šetřiti se státními prostředky na podporu válečných poškozenců, že takřka Československá republika částečně vůbec není povinna tyto podpory válečným poško-zencům vypláceti. Vidíte, tato strana zdá se býti toho mínění, že Československo při založení státu mělo právo převzíti veškeré aktivum, ale o pasivum se nechtějí starati. To by nejraději hodili někomu jinému na krk. Máme za to, že v prvé řadě také Československo to jest, které s válečnými poškozenci jednati má právě tak, jako kdyby zde republika byla bývala již před vypuknutím války. Neboť váleční poškozenci jsou právě tak součástí obyvatelstva tohoto státu, jako každá jiná část obyvatelstva.
Zmínil jsem se již, že konference v Ženevě přímo konstatovala, že zákonodárství o důchodech je v Československu vedle Jugoslávie nejhorší. Nemáme k disposici všechny cifry. Ale zákony, které máme, vykládají se také velmi přísně. Ten, kdo zná, jak lékaři k tomu určení konstatují pracovní schopnost anebo neschopnost invalidů, ví také, kolik bezpráví se zde invalidům děje. Mám zde zajímavou tabulku z roku 1925. Roku 1924 bylo konstatováno - jsou prý to úřední cifry - že se v Čechách přihlásilo 139.300 invalidů, důchod bralo v tomto roce však jen 59.000. Vidíte tedy, jak se již všemi možnými prostředky prosívá; všechna ustanovení výnosů se tak přísně vykládají; a viděli jsme již při výnosech o daních v poslední době, jak podřízené instance vykládají a provádějí tyto výnosy, které již samy sebou jsou velice nehumánní. Vdov bylo v Čechách přihlášeno 69.238, důchod bralo jen 44.000, úplných sirotků bylo přihlášeno 19.908, důchod bralo jen 18.000, polovičních sirotků bylo přihlášeno 115.000, důchod bralo 66.000. Z osob, nalézajících se v cizině přihlášeno bylo 45.000, důchod bralo jen 29.000. To již je zřetelným důkazem toho, že ti, kdož na základě našich zákonů dnes nějaký důchod berou, skutečně také plně a zcela podle zákona jsou oprávněni tento důchod bráti. Ale při jednání o této předloze ve výboru pronikalo všude mínění u některých většinových stran, jakoby se těmito důchody poskytoval válečným invalidům nějaký dar, jakoby republika nebyla k tomu povinna a jakoby stát měl za povinnost tato břemena pokud možná brzo se sebe setřásti. Zcela zvláštním způsobem pronikalo také u zpravodaje v rozpočtovém výboru mínění, že to nejde, že nelze ničeho činiti, že v rozpočtu zařaděno je jen 400 milionů; kdybychom něco změnili, pak že suma nestačí, že by zlepšení úplným invalidům mohlo nastati jen na úkor máloprocentních invalidů.
Tím dospívám k tomu, abych promluvil o tendenci, která se projevuje od loňského roku, vzíti totiž velké části těchto invalidů důchody. Zpravodaj se domnívá, že máme svázané ruce a že i kdybychom chtěli, při nejlepší vůli nemůžeme dáti invalidům více, než co v rozpočtu je pro to preliminováno. Nuže, víme, že to je jen komedie; kdyby zde byla dobrá vůle, pak by se zajisté také našla možnost zlepšiti důchody větším nákladem. Musíme dnes konstatovati, že tuto možnost nelze proto provésti, poněvadž u většinových stran se této dobré vůle nedostává. Bylo zajímavo zvěděti, jak se to vlastně má s percentuelní výdělečnou neschopností invalidů. Prochází-li již tiskem zpráva, že se zamýšlí vyloučiti z důchodů ty invalidy, kteří jsou k práci neschopni až do 40 %, pak je to velmi zajímavé a můžeme být na to velice, zvědavi, jak dotčené cifry vypadají. Tu musíme konstatovati, že na př. v roce 1925 bylo v Čechách 15.774 invalidů s 20 %, 23.000 s 30 % a 8000 se 40 %. Vidíte, že ze 60.000 invalidů dlužno počítati více nežli polovinu k těm, kteří jsou k výdělku neschopni až do 40 %. Vidíte tedy, že úmysl těchto pánů směřuje k tomu, aby tato část invalidů odpadla. Jest úmyslem oloupiti neméně nežli polovinu invalidů o jejich důchod.
Chtěl bych poznamenati, že tento zákon, jenž nám byl předložen k usnesení, zamítáme proto, poněvadž Československo je jediným státem, jenž stanoví hranici příjmů pro válečné invalidy. Žádný stát, jenž zavedl důchodové zaopatření, nezná této hranice příjmů. Kdyby se ještě tento zákon o hranici příjmů spravedlivě prováděl, odpadla by mnohá tvrdost. Ale každý z nás, kdo se úžeji stýká s obyvatelstvem, ví, jak se zákon provádí, na př. u invalidů, kteří mají trafiku, anebo mají výdělek, že se zde dějí největší nespravedlivosti a že často je potřebí dlouhých intervencí, nežli se nespravedlivost napraví, lze-li ji vůbec ještě napraviti. Znám případy, kde se úřadovalo velmi volně. Záměny jmen přiházívají se velmi často; invalidovi, který vůbec nemá určitého příjmu z trafiky, odebere se důchod, poněvadž v sousední obci jiný invalida téhož jména má lépe jdoucí trafiku. To vše můžeme omluviti tím, že úředníci v těchto úřadech pro válečné invalidy, hlavně v Zemské úřadovně jsou velmi přetíženi. Kdo zná, jaké bylo úřadování před dvěma, třemi lety, shledá pochopitelným, že věci nemohly býti vyřizovány jinak. Naše vláda měla peníze pro všechno možné, ale pro dobré rozdělení a obsazení úřadů úředníky k vyřizování těchto prací nebylo peněz.
Radil bych: vezměte do rukou časopisy válečných invalidů a studujte a shledáte, zdali se vývody některých dnešních řečníků shodují. Skutečností je, že se v časopisech válečných invalidů provádí důkaz, že úmrtnost mezi válečnými invalidy je mnohem větší, než u ostatního obyvatelstva. To je skutečností; pan sekční šéf potřásá hlavou, ale kdyby četl liberecký orgán, přijde na to, že se tam provádí důkaz, že úmrtnost mezi válečnými invalidy je větší.
Nyní k veškeré bídě, kterou váleční invalidé musí prodělávati, přistupuje ještě toto: každé hnutí, každé volání po zlepšení jejich osudu vykládá se alespoň u německých válečných invalidů jakožto akce proti republice. Oni jsou líčeni jako škůdcové státu, jako takoví, kteří svým stálým křikem po zlepšení důchodů nemají nic jiného na mysli, nežli poškoditi pokladnu státní. Srovnejme nyní, jaké jsou důchody. Nechci nic opakovati z toho, co přednesli řečníci přede mnou, chci však uvésti jen jeden případ. Válečný slepec v Rakousku obdrží, přepočítáno na české koruny, měsíčně 1500 Kč, u nás v Československu je nejvyšší obnos, kterého takovýto invalida může dosáhnouti, 500 Kč. Vidíte zde velký rozdíl v tom, jak se zachází s válečnými poško-zenci i v sukcesorních státech staré monarchie, a seznáte tím také, že nemáme příčiny holedbati se před ostatním světem se svým zákonem o válečných poškozencích. Kruté je také ustanovení, že váleční poškozenci s příjmem přes 2000 Kč jsou vyňati z péče, pokud jde o pro-thesy. Kdyby zde bylo jen trochu soucitu u většiny, musilo by toto ustanovení padnouti. Kdo ví, jak těžko je dnes žíti takovémuto člověku, ten také ví, že někdo, kdo má 2000 Kč příjmu, nemůže si koupiti prothesu, která dnes ještě stojí obrovské peníze. Nový zákon o invaliditě, jak je zamýšlen a jak ho patrně také v kratší nebo delší době obdržíme předložený v osnově zákona, má státu přinésti úsporu 250 milionů. Vidíme, jak se zde vláda, ať již to je stará koaliční vláda, anebo její nástupkyně úřednická vláda, která podle vlastního prohlášení sama je jen tou, která provádí program staré vlády, poctivě snaží snížiti výdaje státu, ale obyčejně jen takové, které se týkají sociální péče. Proti tomu také vznášíme dnes svůj protest.
Jiné ustanovení v našem zákoně o válečných poškozencích praví, že rodiče, kteří ztratili více synů, obdrží měsíčně důchod 50 korun. I s drahotním přídavkem nemohou obdržeti více nežli 50 korun. Musíme se tázati, zdali se stát nestydí takovýmto rodičům dávati takový žebrácký peníz. Ale není zde peněz a je podle vývodů zpravodajových zcela nemožno, aby zde mohla býti zjednána náprava. Co ještě musíme kritisovati, je skutečnost strašně dlouhého vyřizování všech žádostí. Někdy to trvá rok, někdy ještě déle, nežli se žádost vyřídí. Ovšem bude se to patrně zase vysvětlovati malým stavem úřednictva, které je zde k disposici, (Výkřiky na levici.) ale náprava je nutná, poněvadž váleční poškozenci nemohou tak dlouho čekati, až žádost bude vyřízena.
Statistik vypočítal, že tímto plánem by odpadlo až 40 % všech válečných poškozenců, ba ještě více, nežli jsem sám tvrdil, až na 65 % všech válečných poškozenců. Celkem by tedy zde přicházelo v úvahu daleko přes 100.000 osob.
Chtěl bych při této příležitosti poukázati na jeden výrok kolegy Klečáka. Kolega Klečák pociťoval nepříjemně, že předešlý pan řečník Novák píchl do jeho strany. Nemůže si dát ujíti žádnou příležitost, aniž by své vývody neokořenil trochou štvaní proti Němcům. Jsme posledními a nemáme žádné příčiny bráti nějak v ochranu německé štváče do války. Ale když se zde mluví o německé civilisaci, o hromadách mrtvol, o německé kultuře, pak můžeme týmž právem říci, že každá z národností, které dnes tvrdí, že jsou kulturními, ať Angličané, Francouzové, anebo některý jiný národ, že každý z nich činil zcela přesně totéž, co činili němečtí kulturní lidé ve válce, alespoň části těchto národů, totiž panující z těchto národů. Není tedy žádné příčiny některý z těchto národů, jež válku způsobily, obzvláště vytyčovati, neboť v krutosti vedení války a ve zdokonalení tohoto vraždění každý národ dostatečně se vyznamenal.
Shora zmíněná ustanovení o výdělečné neschopnosti a o provádění tohoto ustanovení prostřednictvím lékaře naléhavě bychom si přáli zmírniti a změniti. Není ke cti státu, který se vždy tváří, jako kdyby v sociálním ohledu byl vykonal leccos, co jiné státy nevykonalv, není státu ke cti, jenž si tolik domýšlí o své sociální péči, když právě u lidí nejvíce nuzných chce zapínati kapsy, právě u těchto slabých lidí chce činiti úspory, kdežto na druhé straně používá peněz k věcem, které zase neznamenají nic jiného, nežli směřovati k těmže událostem, z nichž oni lidé se stali válečnými poškozenci.
Při této příležitosti chtěl bych se zmíniti o jedné věci. Před několika týdny chystala se německá a česká socialistická mládež protestovati proti militarismu, mládež, která válku prožila jako děti, tato mládež, která většinou trpí podvýživou, která tedy má zvláštní zájem na tom, aby, až jednou doroste, nebylo jí zase použito jako potravy dělům. Tato mládež protestovala v četných schůzích proti válce, a musili jsme se při tom dožíti toho, že úřady tohoto státu, jehož zakladatelé dnes ještě jsou hrdými na to, že byli dříve jednou antimilitaristy - a pan sen. Klečák se také zmínil o této skutečnosti - že právě strany, které ovládají stát, zakladatelé tohoto státu, tito staří antimilitaristé to byli, kteří pomocí své vlády velkou část těchto projevů proti militarismu dali zakázati, kteří v mnohých místech - sám jsem v jednom takovém místě mluvil - dali proti těmto mladým lidem vytrhnouti množství četníků, proti dětem, aby zabránili tomu, by naše mládež nebyla vychovávána ve smyslu antimilitarismu, aby zabránili tomu, by naše mládež nebyla poučena o škodách, jež kapitalistický společenský řád způsobuje pracujícím třídám pomocí prostředků své moci, pomocí militarismu.
Protestujeme v prvé řadě proti tomu, že strany v této sněmovně staví se vůči válečným poškozencům tak, jakoby jim dávali nějaký dar, protestujeme proti tomu, že se váleční poškozenci prodloužením zákona odbývají zase nějakým žebráckým grošem, protestujeme, proti nespravedlivému, nehumánnímu ustanovení hranice příjmů, přejeme si, abv všechny strany, které se dnes zde vyjádřily ve smyslu podpory válečných poškozenců, tato slova také proměnily ve skutek a aby skutečně zjednaly zákon, jenž válečným poškozencům je na prospěch a nikoli ke škodě. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr Soukup: Další slovo má poslední řečník v této debatě, pan sen. Koutný.
Sen. Koutný: Slavný senáte! Jsem zmocněn, abych dříve, nežli přejdu k projednávání bodu denního pořádku o válečných poškozencích, učinil prohlášení jménem našeho klubu komunistické strany Československa o boji anglického proletariátu:
Dělnická třída je ohrožena novými nebezpečími. Buržoasie usiluje o trvalé zhoršení pracovních podmínek dělnictva. V tomto smyslu nabývá také bezprostředního významu pro československé dělnictvo obrovitý zápas anglického proletariátu. Bude-li anglický proletariát poražen, pak se pokusí buržoasie ve všech ostatních kapitalistických státech o ještě větší zhoršení pracovních podmínek proletariátu. (Souhlas.) Anglická buržoasie doufá, že se jí podaří, aby za pomoci ostatních kapitalistických států srazila dělnickou třídu k zemi. Třída anglických vykořisťovatelů doufá, že bude moci pomocí stávkokazecké práce a ohromných dodávek uhlí z Německa, Československa a Polska dělnictvo poraziti. Zatím dala anglická vláda ozbrojenou moc do služeb anglických vykořisťovatelů proti anglickým dělníkům, bojujícím o holý život. Pro nás, to jest, pro pracující obyvatelstvo Československa, jest úplně jasno, že naše zájmy jsou bezprostředně ohroženy, bude-li anglický proletariát donucen přijmouti infámní podmínky, diktované jeho vykořisťovateli. (Tak jest!) Pokládáme za samozřejmou povinnost odpovědných institucí československého státu, především pak vlády, aby jasně a nedvojsmyslně prohlásila, že po dobu ohromného zápasu v Anglii nebude československé uhlí dáno k disposici anglické buržoasii. (Výborně!) Ani jedinou tunu uhlí po dobu trvání boje do Anglie! Dělnictvo Československa musí ve svém vlastním zájmu uvážiti všechna nutná opatření praktické solidarity a učiniti všechno možné, aby obranný boj anglického proletariátu dopadl vítězně. (Výborně!) Víme ovšem, že československá buržoasie, zejména uhlobaroni, jsou svými sympatiemi na straně anglických svých třídních druhů, že na nic tak toužebně nečekají jako na vítězné skončení boje anglických vykořisťovatelů proti jejich důlním otrokům.
Vítězství anglické buržoasie by pokládali českoslovenští kapitalisté za vítanou příležitost, aby organisovali generální útok na dělnictvo v Československu a aby jej také do posledních důsledků provedli. Proti anglické vykořisťovatelské třídě povstalo v obdivuhodné jednotě anglické dělnictvo a na nestoudné podmínky a na diktát anglických vykořisťovatelů a jejich vlády odpovědělo prohlášením generální stávky. Zdravíme jednomyslnost a hrdinnou odhodlanost anglického proletariátu, jemuž patří všechny naše sympatie a jejž budeme v jeho boji podporovati všemi prostředky, jež máme k disposici. Pouze jednota anglického proletariátu, jednotnost vedení jeho boje, podpora praktické solidarity všeho mezinárodního proletariátu tvoří podmínky jeho vítězství. Ať žije jednotný boj našich třídních anglických bratří! Ať žije mezinárodní solidarita dělnické třídy! Pryč s anglickou buržoasii, pryč s mezinárodní reakcí! (Výborně! - Potlesk komunistických senátorů.)
A nyní přejdu k jádru věci samé. Dnes budeme rozhodovati o osudu nejubožejších z ubohých, o osudu válečných poškozenců, vdov a sirotků, o osudu obětí světové války. Sociálně - politickým i rozpočtovým výborem bylo konstatováno, že je u nás válečných invalidů 126.134, vdov 100.023, sirotků 209.201 a předků 79.172, tedy celkem asi 514.500. Zákon, který má býti oporou celé této armády, která tu zbyla po světové válce, ani zdaleka nezajišťuje poněkud slušný a lidský život těchto nešťastníků.
Než rozhodnete o předloženém zákoně i našich pozměňovacích návrzích, prosím vás, abyste nezapomněli na to, o čem jste rozhodovali na podzim r. 1924. Tehdy jste zaplatili válečné dodávky rakouské, zatížili stát podle odhadu důvodové zprávy vládní dluhem 350 milionů Kč, zúročitelných 3 %, zaplatili jste kanóny, šrapnely a granáty, které zmrzačily statisíce lidí. Nebyli jste k tomu vázáni mírovými smlouvami, tyto dodávky měla platiti republika rakouská a Maďarsko. A přece jste se nerozpakovali pro tento zákon hlasovati. Hlasovali pro něj i bývalí antimilitaristé a socialisté. Váleční zbohatlíci nesměli býti poškozeni ani mírem, s nímž nepočítali. Zaplatili jste válečné půjčky a zatížili stát dluhem miliardovým. Válečným zbohatlíkům jste nic nevzali, ba dokonce jste dali miliony a miliardy těmto lidským pijavicím. Chcete dnes poškoditi válečné poškozence a rozmnožiti armádu žebráků? Tak zní otázka, která je před vás položena, a nezapomeňte, že o vašem hlasování bude také mluveno venku mezi lidem a že se postaráme o to, abyste se zodpovídali.
Bylo zde mluveno předešlým řečníkem panem sen. Ant. Novákem, že časopis >Nový život< píše o invalidovi, že je méně cenný nežli vojenský pes. Nepsal to žádný komunista, nýbrž člověk, který hlásá, že má rád tu republiku. Praví doslovně:
>Je všeobecně známo, že vojenská správa cvičí také vojenské psy. Stejně jako používá koní, používá pro své úkoly i psů. Toto jasně prokazuje státní rozpočet na rok 1926. Na jednoho psa je rozpočteno na rok 1100 Kč. To je na výživu vojenského psa za rok - píše ten časopis. Nechceme snad počítati, zda je to mnoho nebo málo, ale jen poukazujeme na státní rozpočet ministerstva sociální péče a na jednotlivé položky. Sirotek po padlém vojínu má podle zákona čís. 39-22 ze dne 25. ledna 1922 nárok na 400 Kč ročního důchodu a 50 % drahotního přídavku, tedy celkem 600 Kč ročně. Vdova má sirotka vyživiti za 600 Kč ročně, má jej vychovat, vyškolit, oblékat. Vojenská správa potřebuje pro psa 1100 Kč ročně. Podle citovaného zákona má oboustranný sirotek nárok na 900 Kč ročně. Jedná se o dítě bez otce a matky. Vojenský pes potřebuje 1100 Kč ročně. (Hlas: Hanba!) Není zajisté třeba poukazovati a více prokazovati, že opravdu postupuje se spravedlivě a demokraticky? Pro psa stanoví se ve státním rozpočtu 1100 Kč ročně, pro sirotka, jemuž padl otec na vojně a matka za války z podvýživy zemřela, stanoví se 900 Kč ročně. (Sen. Toužil: To musí býti oboustranný sirotek!) Je podle toho samozřejmě projevena zásada, že je důležitější vyživovati vojenského psa, než sirotka po padlém vojínu.<
To snad stačí. Opakuji, že to nenapsal komunista, o kterých se stále tvrdí, že chtějí štváti.
V poslanecké sněmovně byly naše návrhy, o jichž oprávněnosti nikdo nepochybuje, zamítnuty. Se strany agrární, která je v tomto senátě zastoupena, bylo mluveno dokonce o tom, že je třeba na válečných invalidech šetřiti, že státní rozpočet nesmí býti zatěžován. Není prý úhrady. Když jste přijímali zákon o zaplacení válečných dodávek rakouských, i o zaplacení válečných půjček, o úhradu jste se nestarali. Tu jste opatřili teprve dodatečně a pod falešnými záminkami. Naleznete úhradu i pro válečné poškozence, jako jste nalezli úhradu pro válečné dodavatele. Nechtějte pomáhati vysokoprocentním invalidům na úkor méně postižených tím, že co jedněm přidáte, druhým vezmete. S tím bychom souhlasiti nemohli a nemohl by s tím souhlasiti také nikdo, kdo nezapomněl, jak jste se chovali k dodavatelům rakouské armády. Kdybyste chtěli vzíti příjem invalidům do 33 % invalidity, poškodili byste tím desetitisíce. Ve zprávě o činnosti Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách pro rok 1925 se praví, že v tomto roce bylo klasifikováno do 34 % invalidity 53.068 invalidů. Kdyby se tedy uskutečnil plán, o němž právě mluvím, bylo by zbaveno důchodu jistě více než 100.000 lidí v republice.
Namítá se, že už mnozí se s invaliditou spřátelili a přizpůsobili poměrům, že za 8 let si mohli najíti vlastní zaměstnání. Řekněte mi, kdo si vezme do práce invalidu, když má dost zdravých lidí? Jak mohou dostati práci jen částeční mrzáci, když desetitisíce zdravých mužů a žen je nezaměstnáno? V době tak těžké nezaměstnanosti jest nejstrašnějším cynismem, když se invalidům vytýká, že si dosud práce nenalezli. Invalidé mohou dostati práci pouze v podnicích státních, obecních a veřejných vůbec a v soukromých pouze tehdy, když bude o to postaráno vhodným opatřením zákonným. Jen vy a vláda může opatřiti invalidům práci. Sami si nepomohou.
Stejně se musíte postarati o důchody pro ty, jimž práci nebude možno žádným způsobem opatřiti, a musíte umožniti řádné léčení všem, kteří nejsou dosti zdraví, aby mohli konkurovati na trhu práce. Když však invalidé nedostávají ani tolik, kolik na ně bylo určeno v rozpočtech, jak to nazvati? V sociálně-politickém výboru bylo řečeno, že na péči o válečné poškozence bylo preliminováno 3,5 miliardy, spotřebovalo se však něco přes 3 miliardy, takže se téměř půl miliardy uspořilo. Snad proto, aby bylo z čeho zaplatiti rakouské kanóny a šrapnely?
Když se mohou vyhazovati peníze všelijakým církvím, na šavlíčky oficírům, na manévry a parádní přehlídky, na lenošící ruské kontrarevolucionáře, na zbytečný militarismus a kriminály, tak musí býti peníze také pro tyto chudáky. A pak, řekněte mi, proč má míti vyšší důchod invalida oficír než prostý voják? Všechno obhajujete vlasteneckými frásemi, ale jste ochotni platiti oficírům, kteří hnali lid na jatka, a nejste ochotni podporovat lidi, kteří z valné většiny nekonali svoje povinnosti k rakouské monarchii a tak ji pomohli rozvaliti. My, komunisté, prohlašujeme, že jsou nám nekonečně bližší prostí invalidé, nežli bývalí oficíři rakouských císařů. (Výborně!)
Dovoluji si vám, pánové, předložiti některé návrhy našeho klubu. Navrhujeme:
1. Stanovení nové lhůty k přihláškám o důchody válečných poškozenců, t. j. invalidů, vdov, sirotků a předků.
Lhůta poslední uplynula 31. prosince 1923, dnes jsou však ještě tisíce válečných poškozenců. kteří důchodu nemají, poněvadž zmeškali zákonnou lhůtu k přihlášení. Jsou to váleční poškozenci, zejména z odlehlých krajů v republice, Slovenska, Podkarpatské Rusi, Českomoravské vysočiny, nebo za hranicemi a pod., kde nebyla vyhláška o lhůtě buď vůbec, anebo jen nedostatečně publikována. Jiná kategorie jsou ti, kteří zmeškali lhůtu pro neznalost čtení a psaní, pro těžkou chorobu, pro denní starosti o rodinu a pod. Konečně mnozí se přihlásili sice před 31. prosincem 1923, byli však odmítnuti, poněvadž poslední prodloužení lhůty k přihláškám, které se stalo zákonem ze 4. července 1923, nebylo bezpodmínečné, nýbrž vázalo uznání takové přihlášky na povolení ministerstva sociální péče v dohodě s ministerstvem financí a u invalidů dokonce mimo to ještě snížením výdělečné schopnosti aspoň o 50 %, takže invalida, který byl uznán 45 % a přihlásil se až v roce 1923, nedostává žádného důchodu. Ale i ten, který byl uznán třeba 60 %, neměl ještě vyhráno, poněvadž vše záleželo na souhlasu ministerstva financí. (Místopředseda dr Brabec ujímá se předsednictví.)
Náš požadavek zní: Stanoviti novou lhůtu k přihláškám o důchod válečných poškozenců pro všechny válečné poškozence, kteří dosud přihlášky neučinili, nebo jichž přihláška byla pro zmeškání lhůty zamítnuta, a to bez jakýchkoli vylučovacích podmínek a omezení.
2. Zlepšení dosavadních důchodů, zejména u těžkých invalidů.
3. Protestujeme proti úmyslům, zejména ministerstva financí, odbourati důchody invalidům s lehčí invaliditou. Podle zpráv měl by se důchod odejmouti všem invalidům do 35 % invalidity. Uskutečnění tohoto plánu si připravila vláda tak zv. revisními prohlídkami válečných poškozenců, při kterých byla procenta výdělečné schopnosti snižována. Žádáme odstranění jakýchkoli prohlídek válečných vdov a žádáme přiznání důchodu válečným vdovám bez ohledu na jejich výdělečnou schopnost. Poněvadž se dnes zpravidla provádějí prohlídky tak, že invalida se prohlíží osobně u okresní úřadovny a pak se jedná o jeho výdělečné neschopnosti ještě u Zemského úřadu, nezřídka jen na základě spisů bez osobního předvolání invalidova, žádáme odstranění tohoto zákonného předpisu a zavedení výhradně osobních prohlídek.