U mlátičky ruční při ceně 550 Kč je clo 810 Kč, na secí stroje 16ti řádkové při ceně 3200 Kč clo 1300 Kč, na žací stroje obilní při ceně 3100 clo 1700 Kč atd., tedy cla jsou 50 i 100% ceny stroje. Cla jsou tu vyměřena takovým způsobem, že cena stroje stoupne více než dvojnásobně, kdyby sem někdo takový stroj že zahraničí chtěl dovézti. Tento postup proti zemědělství je bohužel jedinečný v celé Evropě. Všechny okolní státy mají celní ochranu. Tak na př. Německo má na pšenici do 1. srpna letošního roku, celní ochranu 28.40 na 1 q, po 1. srpnu bude clo 60 Kč. V Maďarsku je clo na pšenici 44, v Italii, 49, u nás v nejlepším případě, když máme klouzavá cla, 12.60 Kč. U žita má Německo clo do 1. srpna 24.- Kč, po 1. srpnu 56.-, Maďarsko 40.-, Italie 29.-, u nás v nejlepším případě 11.60. U ječmene Německo 24.-, po 1. srpnu 56.-, Maďarsko 20.-. Italie 26.-, oves Německo 24.-, po 1. srpnu 56.-, Maďarsko 33.-, Italie 26.-, u nás při ječmeni 5.60, u ovsa 4.60. Na mouku Německo po 1. srpnu 150.-, Maďarsko 33.-, Italie 26.-, u nás žitná mouka 16.-, pšeničná 22.-. Clo je tedy u nás tak nepatrné proti sousedním státům, že to vůbec nic neznamená. Je to ještě vyváženo, jak se o tom zmíním, dovozními listy německými, které clo úplně ruší. Německo zvýšilo clo proti předválečným o 50%, Maďarsko zavedlo je v předválečné paritě zlaté. Rakousko, ač není tak zemědělským státem jako my, chrání své zemědělství slušným clem obilním. President republiky Rakouské Heinisch při zahájení agrárního týdne ve Vídni 8. března 1926 prohlásil, že zemědělská produkce je předpokladem pro hospodářskou existenci Rakouska, že ceny zemědělských produktů nejsou uspokojivé a že je nutno zajistiti jim ochranu.

V Rakousku podala vláda návrh nových celních sazeb vyšších než dosud na všechny druhy výrobků průmyslových i zemědělských. V říšském německém sněmu mluvil ministr výživy pro zvýšení cel. Uváděl, že dovoz zahraničního obilí a zahraničního krmiva klesá a vyslovil domněnku, že poklesnou ještě dále as že Německu podaří se omezením dovozu potravin ze zahraničí docíliti soběstačnosti a aktivní obchodní bilance. Zemědělství dostává dosud pouze nedostatečnou celní ochranu a je dlužno se přičiniti o to, aby při příštích obchodních smlouvách byl na zemědělství vzat určitý zřetel. Je třeba zvětšiti konkurenční schopnost německého průmyslu pro vývoz, ale nesmí se tak státi za žádných okolností na účet německého zemědělství.

Německo má několikanásobné clo proti našim na zemědělské produkty a přece jejich ministr zemědělství mluví docela otevřeně pro další zvýšenou ochranu celní. V říšském sněmu německém byl také přijat zákon o obchodu obilím, podle kterého z prostředků říšského obilního úřadu poskytuje se úvěr 30 milionů marek korporaci, která má čeliti za dozoru říšské vlády kolísání cen žita. Tak došlo k tomu, že je nutno zavésti jistou stabilisaci v cenách, poněvadž je to jediným základem zvýšení produkce.

Ve Švýcarsku mají tzv. státní monopol, a to tím způsobem, že tam každý výrobce dostává na své obilí, které státu odevzdá, prémii 8 franků na každý q nad tu cenu, za jakou by přišlo zahraniční obilí až do pohraniční stanice. Švýcarsko dováží zahraniční obilí, kterého nevypěstuje dostatek samo, ale zemědělec domácí dostane vždy o 8 fr za 1 q obilí více, než stojí obilí zahraniční. Takovým způsobem švýcarská vláda podporuje domácí produkci.

Rovněž tak je tomu u dobytka. Každý obchodník, společnost, nebo řezník, který dováží cizí dobytek, je povinen od státního úřadu pro zprostředkování tohoto dovozu odebrati určité množství domácího dobytka, které mu tento úřad přidělí. Takovým způsobem zabezpečuje se domácímu zemědělství švýcarskému odbyt dobytka.

Ve Francii byla zemědělská cla zvýšena, o 30% a všechna dosud suspendovaná cla byla obnovena, zejména na brambory, šunky a sušenou zeleninu. U nás na brambory nemáme vůbec žádná cla a nesmíme se o tom ani zmíniti, ačkoliv Rakousko zavedla clo na mléko 80 h na 1 litr a nebojí se, že ta Vídeň nebude míti z čeho býti živa, nebo že tam nebude mléko, poněvadž ví, že, jakmile tímto způsobem udrží lepší cenu mléka, rakouský zemědělec se postará o to, aby mléka bylo dostatek. Když cena klesá pod určité niveau, dojnice se musí vybíjeti. Je to jistě stav nezdravý, když i to mléko se má dovážeti a děti mají čekati na to, co jim cizí stát dá.

V dobytkářství je to zrovna tak bolestné s ochranou naši domácí produkce. Porovnáme-li při tom nynějším koeficientu 3 naši ochranu u zvířecí produkce, vidíme, že v Německu je sice při žírných volech na 1 q 104 K, po 1. srpnu bude 144 K, v Maďarsku 60 K, kdežto u nás máme clu 180 K na kus, nikoliv na 1 q. Kdybychom počítali, řekněme, průměrem 5 q, dalo by to v Německu 520 K, kdežto u nás pouze 180 K. U vepřového dobytka je clo v Německu 116 K a bude od 1. srpna 144 K, v Maďarsku 132 K, kdežto u nás máme 450 K, u malých prasat do 10 kg pak 36 K, a nejvýše 60 K při prasatech přes 120 kg.

Rovněž tak je tomu u tuků. U nás máme při másle cla 35 K, v Německu 180 K a v Maďarsku 480 K. U sádla u nás nic, v Německu 112, v Maďarsku 360. Vidíme z toho, že nemáme žádnou ochranu, nebo velice nepatrnou, sotva ¹/₃, ¹/₄ toho, co mají zemědělci v sousedních státech. Následek toho přirozeně, jak jsem se již zmínil je, že se zavalují naše trhy dovozem cizího dobytka, který nám stlačuje ceny tak, že při nich není možno náš dobytek odchovávati a krmiti. Viděli jsme, že na pražském trhu bývalo 80 až 90% dobytka cizího a pouze několik procent dobytka původu domácího.

Tak na příklad mám zde zprávu: Na ústřední trh dobytčí v Praze bylo dopraveno 141 kusů hovězího dobytka, a to 6 původu domácího, 12 původu rumunského a 123 polského. Vepřového dobytka bylo dovezeno 97 kusů původu slovenského, ty nebyly prodány, 159 původu ukrajinského, také neprodány, 668 původu polského a 56 bagounů původu maďarského. Vidíme, že domácí zemědělec na trhu nemohl svůj dobytek prodati a všechny peníze šly do ciziny.

Mimo tyto přímé škody našemu zemědělci působí ovšem dovoz cizího dobytka škody nepřímé tím, že zavléká k nám nemoce, zvláště slintavku a kulhavku, na příklad, dánským dobytkem v roce 1924, takže musil býti dovoz dánského dobytka zastaven a nyní zase polským, ze kterýchžto důvodů dovoz polského dobytka musil býti také zastaven. Vidíme, že od té doly, je to přes měsíc, co sem nesmí polský dobytek - bylo strachu, že Praha nebude míti co jísti a vidíme zatím... (Hlas: Dovoz je úplně zamezen?) Není to úplně omezeno, dováží se sem maso, ale vidíme, že dnes již přichází na pražské trhy aspoň polovina domácího dobytka a že přece naši zemědělci mají možnost dobytek třeba za nízkých cen aspoň prodati. Je viděti, že zde není naprosto žádné obavy z nedostatku a že domácí naše zemědělství mohlo by dostatečně zásobiti náš trh a domácí potřebu.

Víme ovšem, že celní ochrana není jediným takovým prostředkem ke zvýšení zemědělské produkce, neb k odstranění zemědělské krise. Ale je to jeden z důležitých prostředků, poněvadž, když chceme hospodářství naše zvelebovati, když chceme intensivněji a racionelněji hospodařiti, musíme míti především zajištěny takové ceny, při kterých by se nám naše zemědělství vyplácelo. A tu bych řekl, že při celní ochraně nejedná se ani tolik o zvýšení cen, ovšem přirozeně se musíme snažiti docíliti cenu takovou, která by nám hradila výrobní náklady a poskytovala určitý čistý zisk, ale jedná se hlavně o to, aby tato cena byla stabilní, pevná, aby nebyla pohyblivou, jak jsme to viděli teď, aby nebyly takové poklesy a výkyvy v cenách. Zemědělec musí kalkulovati na delší dobu, když si chce zaříditi své hospodářství, ať v oboru živočišné nebo rostlinné produkce, musí počítati několik let dopředu. Když musí se obávati, než si hospodářství zařídí - na př. když si zařídí chov vepřového dobytka - že zakrátko ceny budou zase dole, nemůže pak nic začíti. Mnozí naši zemědělci si zařídili dobrý chov, věnovali na to velké peníze a když to měli zařízeno a začali prodávati, ceny klesaly tak, že to musili raději hned vše vyprodati a zrušiti. Proto se stále nemůžeme dodělati domácí výroby a jsme odkázáni na cizí dovoz i když by ho nebylo potřebí.

Další příčinou zemědělské krise je německé zařízení tzv. dovozních listů. V Německu platí svým zemědělcům nebo vývozcům zvláštní prémie, a to u pšenice 28 Kč, u žita, ječmene a ovsa 24 Kč a u mouky 64 Kč na 1 q, takže i když máme dnes klouzavé clo, které obnáší u pšenice 1260 Kč a ten německý exportér dostane 28 Kč prémie, pak může docela klidně k nám dovážeti. To clo naše mu nevadí, poněvadž, i když je zaplatí, ještě mu zbude. Tímto systémem dovozních listů zmařilo Německo úplně naši celní ochranu a docílilo neobyčejný vzrůst vývozu svého obilí, takže za 4 měsíce od 1. října 1925, kdy bylo toto zařízení zavedena, do 31. ledna 1926 byla vyvezena k nám pšenice 32.000 vagonů a žita 23.000 vagonů.

Dále příčinou těchto neblahých poměrů našeho zemědělství je dovoz z Polska, umožněný poklesem tamní valuty. V Polsku, jak je nám, známo, poklesl polský zlotý ze 6.50 až na 3.- a dnes již asi na 2 Kč po těch posledních událostech, takže ovšem při takovémto poklesu, při takovém dumpingu valutovém je možno snadně exportérům dobytek lacino tam nakupovati.

Proto, že tyto obě příčiny, jako dovozní listiny německé a dumping polský, nebyly námi zaviněny a stát vždy má přispěti každému, kdo se octl v nezaviněném neštěstí, a také zpravidla přispěje, poskytuje na př. podporu v nezaměstnání, přece u nás se nestalo ničeho pro zemědělce, ačkoliv těmito poměry jsme přiváděni takřka do katastrofy.

Dále nám uškodilo v cenách dobytka to, že nebyla dodržována naším ministerstvem obchodu polská smlouva. My jsme při polské smlouvě byli jaksi nuceni povoliti kontingent dovozu 16.000 kusů hovězího dobytka ročně, ale přesto bylo k nám dovezeno za rok 1925 přes 91.000 kusů hovězího dobytka a 302.000 kusů vepřového. Tímto způsobem byly ovšem ceny u nás ještě více tlačeny. Dovoz do naší republiky se povoluje takto velmi snadno bez cel, překročuje se kontingent dovozní, ale naproti tomu vývoz našich plodin a produktů, který by mohl v některých případech poskytnouti lepší zpeněžení našich zemědělských produktů, se nedovoluje, jako jsme viděli na př., když jsme žádali o povolení vývozu lnu do Německa, když jsme ho u nás nemohli prodati, ačkoliv ceny byly stlačeny na nejnižší niveau, když domácí fabrikami ho vůbec nechtěli. Rovněž to vidíme, když se jedná o vývoz ovoce. Naše ministerstvo zásobování zakáže bez příčiny vývoz, ovoce se nechá shnít, rovněž okurky, nežli by pomoci vývozu bylo umožněno zemědělci něco utržiti.

Proto se domáháme, aby celní sazebník autonomní byl obnoven. Přirozeně, že cla, která jsou v autonomním celním sazebníku, se vždy nevybírají, poněvadž, jestliže uzavíráme s některým státem obchodní smlouvy, zpravidla se z těchto cel slevuje a přichází tak k tarifu tzv. smluvnímu. Zatím musíme se domáhati obnovení rakouského celního tarifu, těch položek, které byly nařízením vlády zrušeny. To je ochrana pro nejbližší dobu, než bude vypracován nový autonomní celní tarif. Proto v našem návrhu navrhujeme a ukládáme vládě, aby byl vypracován autonomní celní tarif definitivní. Ale odborníky z ministerstva obchodu a zemědělství bylo nám řečeno, že vypracování takového autonomního celního tarifu vyžaduje nejméně doby jednoho až dvou roků. Přirozeně nemůžeme tak dlouho čekati a musíme se spokojiti s obnovením platnosti starého celního tarifu, než budeme míti nový vlastní. To jest opatření prozatímní a v budoucnu budeme teprve jednati zákonnou cestou o nový tarif.

Tvrdilo se nám ve výboru, že není potřebí tohoto prozatímního opatření, a že bychom mohli čekati až na ten nový celní tarif definitivní. To jest ovšem doba příliš dlouhá, za tu dobu by utrpělo naše zemědělství, ale nejen zemědělství, i celý stát, ohromných ztrát.

Tvrdilo se nám, že prý naši malí zemědělci z obnovy cel teď nic nebudou míti, poněvadž je přede žněmi a nemají co prodávati, že mají vyprodáno. To je přirozené, ale vždyť ten autonomní celní tarif neděláme pro dva měsíce, vždyť bude míti platnost dále a jedná se nám o to, abychom s ním přišli aspoň do nových žní. Vždyť máme skoro konec května a za měsíc nastávají v některých krajích republiky již žně. Není mnoho času tedy a potřebujeme, aby pro nové žně obnovení celních sazeb zemědělských platilo aby zemědělci skutečně již byli chráněni. (Sen. Dundr: Proč tak spěcháte?) Vidíte, že při tom spěchu tak sotva včas to budeme míti hotovo. Nejde to tak rychle.

Namítá se nám, že prý cla zemědělská vůbec nemají; významu pro malé zemědělce, že prý je to jen pro velkostatkáře a zemany. To je stará písnička, kterou jsme slyšeli spoustu let již v Rakousku. Řeknu vám, pánové, docela stručně: V naší republice dnes po provedení pozemkové reformy velkostatků v praném slova smyslu nemáme, totiž těch velikých latifundií, a řekl bych, že je zde nyní jediný velkostatkář anebo dva totiž sdružení družstev zaměstnaneckých, jimž dvory byly přiděleny. Nezávidím jim to, nám to bylo zcela vhod. (Sen. Dundr: To nejsou jedinci, to je collektivum!) Neříkám nic jiného, jen konstatuji. To je ten největší velkostatek, poněvadž těm zaměstnaneckým družstvům bylo přiděleno 45 statků ve výměře 4630 ha. (Hlas: Kolik bylo přiděleno lidem z vašeho tábora? Přiznejte se!) To je skutečně velkostatek a zajisté že i tato družstva budou potřebovati celní ochrany a, pokud vím, vedoucí a správcové žádají, aby celní ochrana byla zavedena, poněvadž by na těch statcích nemohli hospodařiti, musili by zkrachovati. (Sen. Modráček: Oni prohlásili, že si nepřejí žádných pevných cel!)

Když tvrdíte, pánové, že celní ochrany žádají a potřebují jen velkostatky, zemani atd., ptám se vás: V poslední době bylo pořádáno v naší republice spousta táborů a schůzí a jmenovitě v těch chudých krajinách na Českomoravské vysočině, v Novém Městě, ve Žďáře to začalo, v Německém Brodě, na českém jihu, ve Strakonicích, Lomnici nad Popelkou, většinou v chudých krajinách, bylo tam tisíce lidí, kteří žádali a manifestovali pro ochranu zemědělství. To byli velkostatkáři a zemani? (Hlas: Daleko větší je počet těch, kteří proti nim demonstrují!) Kde se najednou těch velkostatkářů najde, ty tisíce na těch táborech? Je vidět, že to jsou masy drobného zemědělského lidu a že právě tito drobní lidé, horští zemědělci, nejvíce celní ochrany potřebují, poněvadž jsou nejvíce touto krisí postiženi. (Hluk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím, nevyrušujte pana zpravodaje.

Zpravodaj sen. Sáblík (pokračuje): Já mohu říci, (Hluk. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) že z celkové půdy, věnované obilninám, připadá na podniky do 5 ha na ty nejmenší 21% veškeré půdy, do 10 ha 15,5, do 20 - 28, do 50 - 22%, na tyto malé zemědělské podniky připadá celkem do 20 ha, to jsou jen drobní zemědělci, 65% veškeré půdy, kdežto na statky nad 100 ha připadá jen 87% půdy, věnované žitu a pšenici. Tedy na tyto statky nad 100 ha připadá poměrně jen velice nepatrné procenta. (Hluk. - Sen. Dundr: Tak přece jen máte statkáře!) Říkám, vždyť vy je máte také, vaše zbytkové dvory zrovna!

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. Sáblík (pokračuje): Ale, pánové, kdybychom i řekli, že ten malý zemědělec, kterého vy přirozeně, jak má míru pole, počítáte za zemědělce, že ten obilí neprodává, že ten drobný zemědělec neprodává produkty ze svého hospodářství, musíme říci, že on neprodává snad mnoho obilí, žádné žito, ale že prodává výrobky živočišné. Takový chalupník čeká, až mu vyroste jalovice, kráva, prase, čeká na vejce a máslo, aby je mohl prodati. To je mnohdy jeho jediná tržba a vy říkáte, že malý zemědělec ze svého zemědělství nic neprodává? Řekněte mně, z čeho takový malý zemědělec v krajinách, kde on není zrovna továrním dělníkem, žije? Jsou ovšem také zemědělci, kteří chodí do továren, takovým ovšem tolik na tom hospodářství nezáleží, ti nejsou na něm tolik odvislí. Ale jsou ohromné krajiny v naší republice, Českomoravská vysočina, jižní Čechy, kraje na Slovensku, kde není žádného průmyslu. (Sen. Dundr: Kam jezdí na práci?) Nikam nejezdí, tam nejsou žádné továrny, ti lidé jsou tam odvislí celým svým životem od těch několika měřic půdy, kterou mají. (Hluk. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Ti zemědělci také musí platiti daně, musí pro své děti kupovati! šaty, boty atd. Z čeho trží tedy peníze, když říkáte, že nic neprodávají? Musí prodávati a právě těmto nejdrobnějším zemědělcům záleží nejvíce na tom, aby cena byla slušnější, aby za to něco dostal, když toho prodá málo, aby mohl něco zaplatiti a svou rodinu uživiti. Pánové, nevím jaká je to mentalita v našem státě, já jsem jistě demokrat každým coulem, jistě, že každému přeji, a nikdo v životě ode mne neslyše 1 jediného slova proti, dělnictvu, uznávám, že každý dělník zaslouží si náležité mzdy, ale nevím, co to je, dnes mluví se jen, že dělnictvo má své požadavky a že musí se jim vyhovět. U zemědělství nejvýš se jediná o ty nejdrobnější zemědělce, a to se řekne: To je pro drobného zemědělce, ale jak se jedná o většího zemědělce anebo o sedláka, ten může načisto zhynout. Pánové, já jsem dobrým demokratem, ale takovým demokratem, že uznávám, že i sedlák je člověkem, a když tato ochrana by neprospěla těm nejmenším, nýbrž jen středním zemědělcům, že také ti zasluhují toho jako každý jiný občan v republice. Myslím, že ten stav zemědělský odedávna již v minulosti zachoval národ, udržel celou naši kulturu a nyní náš stát, že zaslouží si také toho, aby s ním bylo rovnocenně jednáno. Nechceme nic více, ale myslím, že totéž právo, jako dělník, má též i zemědělec, i ten střední zemědělec nebo sedlák. (Výkřiky. - Sen. Modráček: Na práci není clo!) Pánové, to je zrovna tak, když říkáte, že tomu malému zemědělci nezáleží na ochraně ceny obilí, on obilí kupuje, jako bychom rozlišovali při průmyslových clech. To byste musili v průmyslových cel dělati stejně tak, jednomu záleží na ochraně textilu... (Výkřiky.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. Sáblík (pokračuje): ... a druhému na ochraně výroby strojů. Jeden chtěl by pouze cla na textilie, druhý pouze na stroje. To jest zrovna tak, pánové... (Výkřiky.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. Sáblík (pokračuje): .... když na př. se domáhají horníci zvýšení své mzdy. (Sen. Dundr: Jak jste se k tomu chovali?) Je to, dovolte, určitá část národa, řekněme 100.000 nebo kolik lidí, kterým záleží přímo na tom zvýšení mzdy, kdežto všichni ostatní dělníci na tam přímo zájmu nemají, všichni ostatní dělníci uhlí kupují a přece jenom jsou solidárními. Ale tak i v zemědělství nemůže býti těch rozdílů. Jestliže jednomu prospívá clo na obilí, druhému na zvířectvo, dohromady musíme to považovati za celek a nemůžeme vylučovati, to neb ono, co malému zemědělci přímo neprospívá...

Já bych ještě jenom krátce řekl, že není správné, když se tvrdí, že malému zemědělci nezáleží na celní ochraně jako velkostatku. To není pravda. Takový velkostatkář je především vždy více zařízen průmyslově, zpravidla má lihovar, škrobárnu, pivovar naho cukrovar, on neprodává surovinu, nýbrž hotový průmyslový výrobek, jemu záleží více na tam, aby prodal dobře hotový výrobek. On prodává jen méně obilí, velkostatek zpravidla nepěstoval, neodchovával dobytek, nýbrž hubený dobytek na trhu kupoval k výkrmu a pak prodával. Velkostatkáři nezáleží tolik na ceně dobytka, poněvadž, když je cena nižší, on také lacině] i koupí; když klesne cena tučného dobytka, tak cena hubeného dobytka klesne ještě více, takže velkostatek to rozpětí za výkrm vždycky dostane. Ale takový malý zemědělec, takový chalupník, který odchovává dobytek, ten je nejvíce postižen, když se stlačí cena a nedostane za dobytek, kolik odchov stojí. Chtěl jsem jenom stručně naznačiti důvody proti tvrzení, jako by celní ochrana byla pouze pro velkostatky, je tomu právě naopak, je pro ty nejchudší a horské zemědělce. To ]srna viděli na všech projevech, že právě z těch nejchudších krajů, kde je každý odkázán na těch několik měr políček, přichází nejvíce stesků a žádostí za provedení celní ochrany. (Sen Toužil: Budou zdraženy potraviny anebo ne?) K tomu ještě přijdeme... (Sen. Toužil: Ale řekněte to!) ... já na to přijdu hned.

Dále zde máme důvody sociální, které nás vedou k požadavku celní ochrany. (Výkřik.) Máme sociální cítění, nemějte o to starost! Jako vy máte zájem a musíte pracovati pro zájmy průmyslového dělníka a pro zlepšení jeho hmotného postavení, tak zase my, zemědělci, musíme se snažiti o to, aby také naše zemědělské dělnictvo a zemědělští pracovníci, ať již jsou to dělníci, čeledínové nebo drobní naši zemědělci, kteří jsou vlastně sami dělníky a v dnešní době nejlacinějšími dělníky, měli své hmotné postavení zlepšeno. Pánové, to je příkaz prosté spravedlnosti. Když vidíte, že takový zemědělský dělník, řekněme deputátník, a jsou takoví i na statcích vašich a státních; nevydělá dnes ani jednu třetinu nebo čtvrtinu toho, ca vydělá dělník v jiném, povolání... (Výkřik: To je vaší vinou!) To není naší vinou. (Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím pány o klid!

Zpravodaj senátor Sáblík (pokračuje): Řeknu vám následující, že na př. loni... (Hluk.)

Místopředseda sen. Hruban (zvoní): Pánové, prosím o klid! Vyrušujete pana referenta!

Zpravodaj sen. Sáblík (pokračuje): Loni byly smluveny kolektivní smlouvy mezi zástupci dělníků zemědělských s majiteli. Tam byly zajisté všechny okolnosti uváženy a všechno propočítáno, poněvadž máme dnes statky státní, hospodářských škol, družstevní, kde se vidí již celá ta výnosnost, neboť bilance se tam přece mohou prozkoumati a ví se, kolik se může dělníkovi platiti. Na základě toho byly sjednány loňského roku smlouvy. Vzhledem ke zlepšení cen dostali dělníci zemědělští 15%ní přídavek. Letos nedávno se jednalo již o to, že tento 15%ní přídavek bude musiti býti zrušen, poněvadž toho statky nesnesou. To není jen u nás. Dnes máte dosti příležitosti přesvědčiti se o tom na statcích zaměstnaneckých družstev a prohlašuji Vám, když budete za stejných poměrů s námi hospodařiti, že budeme platiti zrovna tolik, kolik vy budete platiti na svých statcích, ovšem bez všech subvencí atd. (Výkřik: Nemluvte o subvencích!) Ano, je to smutné. (Výkřiky. Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Pánové, když chceme zlepšení mezd zemědělského dělnictva, není to jinak možno, než když zlepšíme a stabilisujeme ceny zemědělských výrobků, když dráže budeme prodávati, aby bylo čím platiti. To je přece tak jasná věc. Je to i v našem zájmu jako zaměstnavatelů, poněvadž, když můžeme připlatiti, dostaneme lepší dělníky. A jak to vypadá dnes? Poněvadž zemědělství nemůže zaplatiti tak jako průmysl, dělnictvo utíká do měst. (Hluk. - Výkřiky. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.)

Pánové, a teď přijdeme na tu otázku, kterou zde nadhodil pan kolega Toužil, jestli to bude znamenati zdražení. Těmi důvody se ovšem mnoho agituje, že prý to bude znamenati velké zdraženi potravin, když je tu podle toho návrhu clo na pšeničnou mouku 90 Kč, že by to znamenalo zdražení o 90 hal. To není pravda. Především musíme uvážiti, ... (Výkřiky.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Pane senátore Sechtře, prosím, jste přihlášen ke slovu, pak to můžete říci.

zpravodaj sen. Sáblík (pokračuje): ... že dnes, kdy nemáme zemědělských cel, Maďarsko a Rumunsko vozí k nám pšenici bezcelnou a samo si vybírá tzv. vývozní poplatky, na př. Rumunsko z 1 q pšenice 46 Kč, z 1 q žita 42 Kč, z 1 q mouky 52 Kč, z dobytka hovězího za kus 1300 Kč. Maďarsko činí podobně. Kdyby byla zavedena zemědělská cla u nás, mohl by tyto poplatky vybrati náš stát a tam ty státy by je musily buď zrušiti anebo snížiti, aby tamním exportérům, bylo možno k nám vyvážeti. (Hlas: A jak je možno, že vám mohou konkurovati?) Mají jiné výrobní prostředky.

To je jedno. Za druhé máme zkušenosti již ze starých časů s agrárními cly v Rakousku, že nikdy se nejevila celní přirážka celá v cenách obilí, anebo mouky u nás. V nejkrajnějším případě to činilo nejvýše jednu polovinu, poněvadž druhou polovinu musil nésti exportér, takže to zvýšení nemohlo by činiti 90 hal., nýbrž částku menší. Ovšem to jsou všechno dohady. Podle výkazu státního statistického úřadu o spotřebě dělnické rodiny, kde je sledováno, kolik taková rodina spotřebuje na potřebách životních, je vypočítáno, že na obilniny připadá 7% v celoročním vydání, takže kdyby cena stoupla o 20%, a to nestoupne, dělalo by zdražení 14%. Dr. Hotowetz v jedné přednášce vypočítal, že znamenalo by to při jedné osobě 175 Kč z každé jedné koruny cla, takže při pšenici by to dělalo (Výkřiky.) - pane kolego, já jsem nedomluvil -když počítáme ¹/₂ cla - 39.37 Kč na 1 osobu ročně. Když to počítáme na různý způsob, vždy je to obnos nepatrný.

K tomu máme dva důvody, které zase mluví pro zavedení agrárních cel i v zájmu konsumentstva. Dovolte, abych se stručně o nich zmínil. Především, máme-li docíliti všeobecného zlevnění zemědělských produktů a potravin a při tom, pokud možno, soběstačnosti našeho státu, můžeme to učiniti jen zintensivněním našeho zemědělství, racionálnějším pěstováním, tím, že se budeme snažiti z 1 ha půdy docíliti většího výnosu než teď. To je možno pomocí celní ochrany, která zaručí zemědělci - nechci říci nějaký velký výnos, ale zaplacení jeho práce, toho, co do půdy a hospodářství dal, a jistého čistého zisku, aby mohl investovati, abych tak řekl, něco vraziti do hospodářství s vědomím, že to dostane zpět. Jak se dá docíliti zvýšení zemědělské výroby? Je to především používání lepšího osiva, umělých hnojiv, je to lepší práce, je to odvodňování a jiné a jiní věci. To všecko stojí peníze. A když si zemědělec při nynějším stavu vypočítá, že za to své obilí nedostane snad ani tolik, kolik ho stálo, když užil umělého hnojiva a nemá na podzim čím zaplatiti, rozmyslí si to a příštím rokem nedělá nic. Mohu vám říci ze zkušenosti, že jsme to cítili velmi dobře r. 1922, kdy byl ohromný pokles cen zemědělských plodin, že jsme příštího roku na jaře neprodali takřka ani 1 q umělého hnojiva! Každý hospodář si řekl, že při té ceně nemůže dávati umělé hnojivo, když se mu to nezaplatí. To vede k poklesu zemědělské výroby. Když však má zemědělec záruku, že třeba jen s malým výnosem hospodaří, že mu to hospodářství vrátí, co mu dá, pak je to v povaze našeho zemědělského lidu, který se snaží, aby co možná nejvíce vytěžil, že je to jediná cesta, abychom skutečně docílili většího výnosu. Mohu vám říci příklad z Německa. Německo po válce s Francií bylo v dosti nepříznivých poměrech hospodářských, a tu zavedli roku 1878 ochranná cla zemědělská. Následkem toho se od r. 1891 do 1913 zvýšil výnos pšenice na 1 ha z 11.40 na 23.30 q, žita z 9.70 na 19.- právě proto, že mohl hospodář investovati. To je zrovna tak, jako kdyby zhotovil živnostník nebo továrník výrobek a dostal za něj méně, než co ho stál, nebude to dělati, anebo to udělá fušérsky. Když se mu zaplatí, co ho to stojí, snaží se, aby svou výrobu zdokonalovala aby vyráběl hodně mnoho. Zrovna takové jsou poměry v zemědělství. Mohu říci, že zemědělství v tomto ohledu svoji povinnost vykonalo. Víte, jak jsme měli po válce dobytek vytlučen, a podívejte se dnes, že stáje jsou zase u plny dobytka a je všeho dost. (Hlas: Tak jste zbohatli!) Ne, tolik jsme vyrobili! Měli jsme cizí hosty Američany a jiné, a ti se vyslovili, že nikde ve světě neviděli tak dobře obdělávanou půdu jako u nás. To je pro nás vysvědčení jistě dobré; co bylo v silách našeho zemědělství, to se, pánové, udělalo, ale kdyby trvaly poměry dnešní dále, pak by se to dělati nemohlo, pak by se pracovalo se škodou.

Když se podaří zemědělci tímto způsobem zvýšiti hrubý výnos z 1 ha o několik metrických centů s použitím dobrých semen, hnojiv atd., pak může laciněji a výhodněji prodávati. Může prodávati o něco laciněji, když sklidí více a něco mu zbude, kdežto při špatné výrobě nezaplatí se mu ani výrobní náklady. To je v průmyslu také. Větší výrobou může se docíliti snížení ceny výrobků. Když by celní ochranou zvýšila se cena obilí, jak je to nutno v zájmu zemědělství, není třeba, aby se zvýšily ceny mouky a pečiva. Podívejte se, loni jsme měli ceny o 30 až 40% vyšší, a když celní ochrana bude zavedena, ceny nedostoupí ani té loňské výše. Není tedy potřebí, aby mouka nebo pečivo byly potom dražší, než loni. Je zde stále dosti toho rozpětí mezi loňskou cenou a letošní, takže, když se cena obilí zvýší, nemusí se zvýšiti cena mouky a pečiva. Také se nemusí zvýšiti cena masa, když na ceně dobytka nějaká koruna přiskočí, poněvadž loňského roku se prodával dobytek o 30% dráže a maso také nebylo dražší. V říjnu roku 1925 stálo žito 145.70 Kč, žitná mouka 178 Kč, v únoru 1926 stálo žito jen 128 Kč, tedy méně o 18 Kč, ale mouka stála 181 Kč, tedy jen o 6 Kč méně, žito kleslo o 18 Kč a mouka o 6 Kč, takže není potřebí, aby to malé zvýšení celní, které by nastalo, jevilo se v ceně mouky nebo pečiva. To je potom věcí konsumentů, aby se zbytečně nezdražovalo. Nám jde také o to, a to není jen požadavek náš, ale v prvé řadě musí to býti požadavek konsumentů, aby náš stát v zemědělské produkci byl soběstačný, abychom nemusili dovážeti takové množství zemědělských výrobků z ciziny. (Hluk. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Dovážíme dosud do naší republiky větší množství pšenice, jíž bylo dovezeno v roce 1924 spolu s moukou 58.268 vagonů žita bylo dovezeno spolu s moukou 17.969 vagonů, vyvezlo se 2653 vagonů, tudíž čistý dovoz činí 73.584 vagonů. Naproti tomu vyvezli jsme ovsa v roce 1923/24 4706 vagonů, v roce 1924/25 2075 vagonů, ječmene vyvezeno býti může 67.000 vagonů a ječmenem bychom tedy vlastně potřebu pšenice kryli, kdyby se udržela cena, při které by se mohla pěstovati s týmž prospěchem, jako ječmen. Dalo by se konečně soběstačnosti docíliti, kdybychom zintensivněli naše hospodářství, hlavně zvýšením produkce žita o 1 q na ha a při pšenici zvýšením produkce z 1 ha o 2 - 3 q. Některý rok máme žita nedostatek, jiný rok je přebytek, u pšenice však je zpravidla deficit, ale i tu zvýšením produkce na stejné ploše by se dalo docíliti soběstačnosti. To je v zájmu konsumentů samých a v prvé řadě v zájmu státu, poněvadž tím dáváme vlastně do ciziny ohromné množství peněz za výrobky, které mohli bychom si u nás v republice vypěstovati sami; to je národohospodářská škoda, kterou pak těžko neseme.

Já tím chci jen zase naznačiti, jak pro stát sám má tato otázka důležitost, že na př. v r. 1925 jsme dovezli obilí a mouky na 2533 milionů a vyvezli za 768 milionů Kč, dobytka, ovoce atd.; nebudu to podrobně říkati. Ale celkem tento dovoz zemědělských produktů dělal 5307 milionů Kč, vývoz 1894 milionů Kč; když k tomu připočteme, že jsme zase vyvezli cukr za 2321 milionů Kč, to počítám též do zemědělských výrobků, poněvadž je to z řepy, a vyvezli za 77 milionů Kč piva, celkem dovezli jsme za 5384 milionů Kč a vyvezli za 4293 miliony Kč zemědělských produktů, takže máme zde diferenci 1091 milionů Kč. Tedy přes miliardu dáváme do ciziny ročně, nebo jsme v r. 1925 zbytečně dali, poněvadž jsme mohli tuto výrobu docíliti u nás doma a nemusili jsme dávati tyto peníze Maďarsku, Rumunsku, zemědělcům jiných států. Mohl by to dostati náš zemědělec a tím by mohly posíliti finance státu.

Zemědělská cla a zavedení autonomních tarifů je nevyhnutelno pro náš průmysl, poněvadž jedině na podkladě autonomního celního tarifu je možno uzavírati obchodní smlouvy tarifové. Dnes stojíme před smlouvou s Maďarskem, která je nejnaléhavější a s ostatními východními státy, ale nemůže je naše ministerstvo obchodu a zahraničí uzavírati, poněvadž nemáme tu v autonomním celním tarifu kompensační objekty, abychom mohli slevovati na těchto autonomních celních sazbách a tím vynucovati pro náš průmysl odbytiště do ciziny. U nás máme průmyslu hodně. My jsme měli ve starém Rakousku přes 50 milionů obyvatelstva a průmysl bývalého Rakouska byl skoro celý na území naší republiky. Zůstalo nám po převratu na př. z vlnařského průmyslu 95%, z bavlnářského 85%, ze lnářského 89% atd., tedy okrouhle, nevím to přesně, snad ³/₄ nebo více celého průmyslu bývalého Rakousko-Uherska je v území naší republiky, ale naproti tomu máme jenom obyvatelstva, tedy ¹/₄ domácích konsumentů. Z toho je viděti, že musíme ohromné množství těchto průmyslových výrobků vyvézti do ciziny, má-li býti náš průmysl udržen v chodu a má-li naše průmyslové dělnictvo míti plné zaměstnání, dobrý výdělek a mzdu. Proto je v zájmu průmyslu a průmyslového dělnictva, aby byl celní autonomní tarif, poněvadž jedině na základě toho může stát náš uzavírati tarifní smlouvy. Když dnes uzavíráme smlouvu s Maďarskem, když nemáme autonomního celního tarifu, nemáme prostředku, abychom Maďarsko přinutili smlouvou k odebírání určitého kontingentu našich průmyslových výrobků. Když řekneme: Máme takové clo na pšenici a když od nás odeberete tolik a tolik výrobků našich, pustíme vaši pšenici k nám s menším clem, můžeme docíliti značného odbytiště pro náš průmysl.

A kdyby i průmyslové dělnictvo musilo následkem cla platiti o nějaký šesták mouku dráže, je to pro ně lepší, poněvadž by tím průmysl dostal odbytiště. To se vždycky tak dělalo. (Hlas: Zaručíte, to?) To není nic nového. Když průmysl bude míti odbytiště, bude moci dělníka zaměstnati 3 dni, 5 dní nebo celý týden a bude mu moci platiti vyšší mzdu následkem plného zaměstnání. Pánové, četl jsem velmi mnoho o tom, že právě zavedení cel v Německu - musíme se přirozeně ohlížeti na příklady jinde - prospělo to tam průmyslovému dělnictvu, vždyť víte, jak vypadal tam průmysl přeci válkou, a bylo to v době, kdy agrární cla byla vysoká, že právě průmysl přišel do největšího rozvoje, že dobře zaměstnával a také poměrně dobře platil své dělnictvo. (Hlas: Dnes podávají statistické výkazy německé vlády doklady o 1/2 milionu nezaměstnaných!) Dnes jsou poměry naprosto neregulérní. Musíme bráti normální poměry, k jakým se přirozeně chceme vrátiti. (Hlas: Vy jste ukazoval na ceny, jaké nastanou!) Ano, my jsme v normálnějších poměrech než Německo. Máme dobrou valutu a musíme si zakládati svůj hospodářský život. Nechci se o to příti, ale mohu zde citovati autority v tomto ohledu. Na př. sám pan ministr zahraničí dr. Beneš prohlásil v prosinci 1924: "Bude třeba brzy vyřešiti otázku zemědělských cel. - Zdárná politika zahraniční při povaze zemědělské a průmyslové výroby státu bude zemědělských cel potřebovati." Již tehdy na to poukázal. Rovněž tak se vyslovil bývalý pan ministr obchodu inž. Dvořáček a jiní odborníci, kteří zajisté se v tom lépe vyznají; než my oba, pane kolego, a kterým musíme věřiti, že je skutečně potřeba autonomního celního tarifu k uzavírání smluv. Rovněž tak tomu bylo ve schůzi ústředny obchodních komor 2. května t. r. Nechci to zase celé číst. Prohlašuje, že je nutno, aby autonomní celní tarif byl, aby mohly býti uzavírány celní smlouvy. Musí vám záležeti na tom, aby průmysl se dostal do lepšího chodů, poněvadž víme, že je v jisté krisi, že má špatný odbyt a že ho hledá za hranicemi. Jednak nemá odbytu za hranicemi, poněvadž nemáme obchodních smluv, a za druhé velký pokles odbytu doma, poněvadž domácí obyvatelstvo nemá peněz. Celá polovina obyvatelstva republiky, totiž zemědělská polovina, nemůže nic kupovati, musí se obmeziti. Jistě vám to každý potvrdí, kdo to zná, že zemědělec musí v prvé řadě platiti dani a mzdy, ale následkem nízkých cen nezbude mu nic, alby koupil něco jiného, nějaký průmyslový výrobek, třeba by ho potřeboval, ale musí to odložiti až na lepší časy. Prosím, zeptejte se všech našich venkovských živnostníků a obchodníků v malých městečkách a po venkově, kteří jsou výhradně odkázáni na zemědělský lid, jak ty jejich obchody vypadají, co kdo prodá! Tak vypadá i průmysl. Vidíme, že se neprodává domácímu obyvatelstvu zemědělskému, poněvadž nemá peněz. To je staré přísloví, ale dobře platí vždycky, že, když má sedlák, má každý, když má zemědělství příjmy, přirozeně že se to přenáší dále. Na silném zemědělství, dobře fundovaném! a prosperujícím; může býti založena živnost, průmysl a obchod, kdežto při slabém a zničeném zemědělství upadá všecko. My jsme nikdy nebyli proti ochraně průmyslu. Již prve jsem se zmínil, že jsme nikdy nemluvili ani slovem proti dělnictvu, a přirozeně, když se má jednati o lepší život dělnictva, že zde musí býti také lepší prosperita průmyslu. Když průmysl potřebuje ochrany celní, nemáme nic proti tomu. My se domáháme pouze rovnoprávnosti. Žádáme stejnou ochranu, na kterou máme zajisté právo. Proto náš požadavek stejné ochrany celní pro průmysl a zemědělství je jistě spravedlivý. Není to jen pro nás, je to i pro živnosti, průmysl a dělnictvo velmi důležité. Na základě silnějšího zemědělství dostane se celý život ve státě do lepších kolejí a k lepší prosperitě.

Cituji slova amerického politika Bryana: "Spalte svá města a nechte nám farmy a ta vaše města povstanou znovu. Ale zničte naše farmy a tráva poroste tam, kde kdysi stála města Unie."

Pravda to je, že na základě silného zemědělství může prosperovati město a průmysl. Jistě sledujeme jen věc spravedlivou, když chceme chrániti v prvé řadě našeho zemědělce. Jeho krise dosahuje takového stupně, že to nelze odkládati, poněvadž by to znamenalo stamilionové škody pro zemědělství i stát. Vidíme ale, že tento náš požadavek není naprosto škodlivý ani ostatním vrstvám, nýbrž, že je jen na prospěch jak živnostnictvu, tak průmyslu, že není nijakým zatížením konsumentstva ani tak tíživý, aby z toho musil býti strach.

Musíte uvážiti, že, když jsme zaváděli různá opatření sociální, nemocenské pojištění, sociální pojištění a jiné, ... (Sen. Hampl: Proti kterým, jste se bránili!) Jen jsme říkali, co je pravda, že to zatíží výrobu zemědělskou. Podívejte se, jaké výrobní zatížení znamená sociální pojištění. To půjde u malého sedláka do tisíců ročně. 450 Kč bude platiti za osobu. Když má jenom 4 lidi, bude to na 2000 Kč ročně. My jsme to snesli a přiznali, ačkoli věděli jsme, že je to pro nás zatížení. Teď, když zemědělec přichází se svými požadavky, které jsouc pro něho životní otázkou a jedinou záchranou, musíme žádati, abyste to i vy uznali a zde přiznali, že zemědělství má stejná práva ve státě. To zde bylo také uznáno i s vaší strany, když kolega sen. dr. Klouda při jednání o smlouvě albánské prohlásil, že zemědělství má právo na ochranu jako výroba průmyslová. Nechceme žádných privilegií, chceme rovné právo, jsme stejně občané státu, máme stejné právo na život a odměnu za práci, nechceme míti něco zvláštního, ale jen to, nač má nárok každý druhý občan ve státě. Jsme přesvědčeni o tom a klidni ve svém svědomí, že tím nepoškozujeme nikoho. Prospějeme i ostatním třídám a v prvé řadě našemu státu. Tímto způsobem nastoupíme cestu hospodářského rozvoje našeho státu, který přinese dobro všem vrstvám jeho obyvatelstva.

Proto usnesl se výbor národohospodářský doporučiti slavnému senátu, aby schválil tento návrh:

1. Vládě se ukládá, aby ihned zrušila ustanovení čl. II. vládního nařízení ze dne 4. června 1925, čís. 111 Sb. z. a n., a tím uvedla v účinnost celní sazby stanovené ve čl. I. výše zmíněného nařízení.

2. Aby započala neprodleně s pracemi k uzákonění nového definitivního autonomního celního tarifu tak, aby tento tarif vešel v platnost ještě před ujednáním obchodních smluv se státy zemědělskými.

Dále navrhuje výbor, aby slavný senát přijal resoluci dole pod č. 1. uvedenou.

Tím končím. (Potlesk stoupenců řečníkových.)

Místopředseda dr. Hruban: Dávám slovo druhému zpravodaji za, výbor rozpočtový panu sen. Kroiherovi.

Zpravodaj sen. Kroiher: Slavný senáte! Mám čest za rozpočtový výbor prohlásiti, že v uvážení důvodů, které vedly výbor národohospodářský ke známému vám návrhu, připojujeme se k tomuto návrhu v plném znění. (Výborně!)

Místopředseda dr. Hruban: Ke slovu se přihlásili: "proti" sen. Šťastný, Časný, Polach, Čipera, Plamínková, dr. Brunar, Šturc, Skalák, Modráček, Petřík, Dundr, Zimák; "pro" Kahler, Šachl, dr. Karas, Olejník, Stolberg, Böhr, Stodola, Sechtr.

Dávám slovo prvnímu řečníkovi přihlášenému "proti" panu sen. Šťastnému.