Nechceme, pánové, abyste chápali situaci tak, jak vám ji líčíme my. Tož dr Hodač, člověk, který nemá tak tuze blízko k nám, ale spíše k vám, líčí situaci takto: Od února je pokles zaměstnanosti v průmyslu chemickém, keramickém, dřevařském, papírnickém, celulosy. Nepříznivý stav trvá v oboru kůže a obuvi, zhoršení pokračuje v textilu, sklářství je zaměstnáno z 50%, v porculánu se redukuje. V říjnu roku 1925 bylo 40.000 nezaměstnaných, koncem února 62.000 atd.
Teď si představte, kolik lidí pracuje 3, 4 dny v týdnu? Vidíte, pánové, před sebou všechny ty vyhublé obličeje těchto nuceně zahálejících a hladovějících, jejich žen a tváře jejich dětí? A vy řeknete klidně: Koruna na l kg mouky není nic. (Výkřiky.) Zdá se mi, že nakládáte příliš mnoho na vyspělost .... (Sen. Sáblík: Vždyť žádný o koruně nemluvil!) Ale musíte mluviti, když chcete 90 Kč na q mouky a když chcete 45 Kč na 1 q pšenice. (Výkřiky.) Uvidíme tedy! Nakládáte příliš mnoho na vyspělost, moudrost a rozvážnost českého dělného lidu. Věříte, že se v něm nebude dařiti rozkladným živlům, ale myslím, že hlad je věc, která vždycky pracuje pro bouři.
Bylo řečeno, že se živobytí cly nezdraží. Ale při všem usilovném hledání oprávnění tohoto tvrzení nenašla jsem ani stínu naděje, že nenastane zdražení. Optimismus pana ministerského předsedy, že dovozci ponesou část zdražení ze svého zisku, nesdílím. Tedy jak to bylo v r. 1906, když byla zavedena rakouská cla. V tom roce byla cena za l q pšenice 17,8, v r. 1907 po clech 20,51, v r. 1908 23,93, v r. 1909 28,60. (Hlas: A jak stouply fabrické výrobky?) Račte si, pane kolego, vyhledati zdražení fabrických výrobků. Já jsem měla úkol mluviti o agrárních clech. My nehájíme fabrické výrobky a cla na ně. Ale dnes se nemluví o tom, aby se tato cla zvyšovala, ale mluví se o tom, aby se zvyšovala cla agrární. My neříkáme, že se clem nezdraží výrobky, ale vy to říkáte. (Hlas: Výrobky agrární se zdražily proto, že fabrické stouply!) Ale fakt je, že záleží na potřebě dovozu. Není-li ten dovoz potřebný, jest zbytečno zavádět cla na ochranu, a je-li ho potřebí, jako při pšenici, jako při špatné úrodě při žitě, pak dávat cla na tyto nutné potřeby, znamená přirozeně zdražení produktů. Uvažme, že potřebujeme 40.000 vagónů pšenice při nejlepší žni, to znamená 1/3 celé naší potřeby. Přirozeně, že ta naše výroba domácí také stoupne na cenu dovezené se clem. Při špatné sklizni podle dr Frankenbergra, vašeho člověka, potřebujeme 60.000 vagónů pšenice. To je polovička celé naší spotřeby! Podívejte se, kam ta naše potřeba pak požene tu cenu!
Bylo tu řečeno, že prý nejeví se nikde pokles cen v drobném, ač ve velkém je značný. Že koncern jest zařízen na loňskou cenu a to byl jen argument, že se neprojeví stoupnutí, protože se neprojevil pokles. Máme zkušenosti, že pokles se nejeví hned, to každý si ohřeje svou polívčičku a udržuje ceny do poslední chvíle na vysokém niveau. Ale jakmile ceny mají tendenci stoupnout, stoupnou ještě dříve než důvod se uskuteční; jen se řekne, že bude clo, a už byla mouka o 20 hal. dražší v některých krajích. Pan sen. Karas mluvil dnes o lichvě. Jak snadno se přenesl přes lichvu. Řekl: >Zcela dobře lze zachytiti lichvu.< Jak můžete věřiti tomuto rčení, když víte, že r. 1922 vládním prohlášením se vláda zavázala, že potře lichvu, a máte dnes tentýž stav využitkování, kdy sami říkáte, že tři miliardy, o které klesly prodejní ceny zemědělců za rok se dostaly do rukou lichvářů. Či najednou věříte, že pro agrární cla lichváři budou tak laskaví a dají se pozavírat? Já si to nedovedu představit, že se najednou situace změní.
Agrární kruhy říkají: Všichni zemědělci jsou pro cla. Já vám věřím, pánové, ale kdyby ti malí zemědělci znali faktický stav věci, nebudou pro ta cla. Zde pracuje agitace a řeknu dokonce, demagogie, a chci dokázat, že fakticky zde demagogie pracuje. Členové rozpočtového výboru jistě byli užaslí, když slyšeli vývody pana prof. Brdlíka, které také prošly agrárními listy, že zemědělci ztratili za rok dvě až tři miliardy. A kdyby se tento postup dál i nadále, že za 20 let vzrostou jejich ztráty na 80 miliard. Já bych na to řekla: Podle této metody bych se zeptala: Co tak ti čeští dělníci asi ztratili, ne na svých ziscích, ale na nejnutnějších mzdách od roku 1920! Ztratili 20 až 30% a v úkolu 50%. To je jedna strana. Ale představte si, když takový prostý člověk venku čte: My ztrácíme 2 až 3 miliardy za rok, za 20 let 80 miliard. Co ten člověk si musí mysleti. Prostě, že spadne svět, že je na pokraji hospodářské záhuby. A ta věda agrární, promiňte, pomalu zatemňuje jasný přehled i do úředních statistik. Četla jsem v >Zemědělském Přehledu< článek ministerského rady inž. Zemana. Uvádí čísla z pražského ústředního dobytčího trhu a dedukuje z těch čísel: >Při tak značnénabídce zboží domácího původu není třeba tak velkého dovozu z ciziny.< A jinde: >Pro více než dostatečnou nabídku tuzemského dobytka ..< a uzavírá: >Je třeba vprvé řadě náležité ochrany proti dovozu dobytka, který poškozuje zájmy zemědělcůa je se stanoviska zásobovacího neodůvodněným adobře postrádatelným.< Nevím, ve kterém úřadě ten pan ministerský rada je. Mám oficielní záznamy ze dnů, o které se pan ministerský rada Zeman opírá. Z nich plyne toto: Dne 30. listopadu 1925 bylo dovezeno domácího skotu toliko 308 kusů, cizího 1.253. Tedy byste čekali, protože domácí nabídka je dostatečná, že musilo zbýti neprodáno alespoň těch 1.253 kusů. Ovšem autor neudává kolik zbylo. Zjistila jsem si to. Zbyly toliko 32 kusy. To znamená: Kdyby ten den se nebylo nepřivezlo třikrát tolik skotu cizího co domácího, byla by ohromná nouze nejen v Praze, ale po celých Čechách, v průmyslových střediscích, kam z Prahy maso jde, a dovedete si představiti, kam by byly vyletěly ceny. Ale autor mluví >o dostatečné nabídce domácí<. Při tom konstatuji, že ze 4 pozorovaných dnů panem inženýrem po 3 dny nebyl dovezen ani jediný vepř ze Slovenska. (Hlas: Domácí tedy nekupovali!) Ale ano. Pánové, dovolte, já čtu ještě jednou. Domácího skotu bylo dovezeno 308 kusů. Cizího 1.253, t. j. 1.561 kusů, bylo to prodáno vše až na 32 kusů, tedy kupovalo se. (Hlas: Na venkově ne!)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím, nevyrušujte řečníka!
Sen. Plamínková (pokračuje): Ale i cifry oné statistiky jsou z dobré poloviny úplně jiné, než byla skutečnost. Tedy takto je informován venkovský zemědělec. Prosím, to je v >Zeměděl-ském Přehledu<, v listě pro inteligenci. Vzpomínám na vymyšlený hostivařský lihovar pana rady Háka při tom nezodpovědném skoro falšování skutečností. Vždyť přece jen je to úředník republiky, ministerský rada, jistě vedoucí; takové věci do odborného listu se nemohou psáti, má-li to býti statistika, která má podporovati porozumění věci. (Hlas: Úřední statistika je správné sčítání nesprávných čísel! - Výborně!) To je dobré. Takto vás budeme tedy potírati také.
(Místopředseda Donát ujal se předsednictví.)
Z cifer pana ministerského rady inž. Zemana vyplývá nezvratně a jasně, že nejsme soběstačnými v mase, nehledíc k jakosti; a chápete, proč nedávný zákaz ministerstva zemědělství dovozu dobytka z Polska ihned zvedl ceny vepřů o 2 a masa o 2 až 3 Kč. A to je ještě otevřen dovoz dánský, rumunský, jugoslávský, maďarský a konečně i zabitý dobytek z Polska k nám jde. Račte si představiti situaci po zavedení cel. Pan ministr zemědělství včera mi řekl, že prý pražský trh je dosti zásoben od doby zákazu. Vzala jsem si cifry. Ukázalo se, že 25. března, kdy byl ten zákaz vydán, ale s účinností od 1. dubna, kdy to ještě dovozci nevěděli, ač nakupovači takové věci vědí dříve, než to ministr podepíše, ale to říkám jen tak stranou, aby to pan ministr neslyšel. Tedy skot: 3 kusy české, ze Slovenska nic. Možná, že si to nechali doma, aby to hodili na trh, až zákaz bude v účinnosti. 1. dubna ani jeden kus skotu domácího, 8. dubna, 8 dní po zákazu, 4 kusy skotu domácího všeho všudy, 15. dubna 6 kusů skotu, 6. května 5 kusů skotu, ani jeden vepř ze Slovenska. Já mám zde originál záznamů. (Hlas: Kolik masa z Polska?) Pardon, pánové, mluvím o tom, že pan ministr řekl, že byl trh dostatečně zásoben domácím dobytkem, nebudu vám říkat o polském mase, poněvadž to není domácí dobytek. Tak dostatečný dovoz domácího dobytka máme. Dále musím uvésti, že 26. dubna při prostředním trhu nezůstal ani jediný vepř, trhy jsou jen dvakrát týdně a čím tedy se má obyvatelstvo zásobiti mezi trhy, když nebude ničeho. 3. května nezbyl ani jediný kus skotu, ani jediný vepř. Pane ministře, patrně máte statistiky takové, jako jsem vám citovala statistiky pana ministerského rady inž. Zemana. Jinak byste nemohl věřiti, že je dostatečný dovoz domácí. A vedle toho oficielní zpráva říká, že se zákaz velmi citelně dotkl celého obchodu nejenom vzestupu cen; že se vozí do Prahy to, co dříve se vozilo na trh do Plzně, Brna, Mor. Ostravy. Tam se jeví nedostatek. Některé noviny tvrdí, že cena masa nestoupla po zákazu, ale to je na úkor jakosti, protože se sem dováží zabitý dobytek z Polska a při teple a faktu, jak máme vypravené vozy pro zasílání potravin, není možno, aby se dováželo bez závady. Bude-li se dovážeti zabitý dobytek z Polska, máme 2 škody; jedna, že nejsou naší lidé zaměstnáni při té práci, a druhá, že je ohrožena výroba uzenin, tedy lidové stravy, protože maso sem přijde ve stavu takovém, že není vlastně dobře poživatelné.
Důsledky nesprávných informací pokračují. Dostaly jsme včera do našeho klubu dopis, ve kterém se praví, že zástupce ministerstva zemědělství v pražských ústředních jatkách oznámil, že dovoz cizího dobytka, hlavně rumunského, bude povolován jen do pražských jatek, kde musí býti po vyložení z vagónů okamžitě zabit, aniž by směl býti dán do živého trhu, jak se dosud dělo. Tímto zákazem trpěly by okresy průmyslové, aprovisování pracujícího lidu. Týdenní úhrada těchto průmyslových okresů obnáší jenom z pražského trhu cca 90 vagónů dobytka hovězího a 50 vagónů vepřů. Zákaz ten měl vejíti v platnost 24. května, a tedy žádají, aby byl odvolán. Já to žádám s tohoto místa. >Máme domněnku - píší dále, a tu jezajisté potřebí, aby se zjistilo, je-li tato domněnka správná - že zákaz tenvydán byl na nátlak několika velkostatkářů a obchodního konsorcia, které má naSlovensku státi více jak 2.500 kusů hovězího dobytka dovezeného před krátkou dobouz Rumunska.<
A tyto věci se vám budou opakovati. (Výkřik: Spekulanti!) Spekulanti sem dovezou dobytek tajně, budou jej míti doma 14 dní a pak jej dovezou do trhu jako domácí. Pak si stěžujete, že činí ztráty vašich lidí dokonce miliardy. (Sen. dr Soukup: To není, pane kolego Sáblíku, k smíchu! - Sen. dr Klouda: Pan referent se tomu nebude smáti!)
>Dobytek tento je připraven, aby v kritické době dovezen byl na rychlo doprůmyslových měst a na pražský trh k vývozu, kdež, by se za vysokou cenu prodával,a takto by několik jednotlivců na úkor těžce pracujícího a strádajícího lidu vydělaloobrovské miliony. Dále dovolujeme si podotknouti, žedovoz odporáženého dobytka z pražských jatek do průmyslových okresů jeneproveditelný. Bylo by v zájmu nezaměstnaných, by dovoz v cizině odporáženéhodobytka nebyl do Československé republiky povolován.<
Úřední zpráva taktéž říká, že je vyloučeno, aby za tohoto počasí mohl se dopravovati odporážený dobytek. Řeknete, pánové: ale vždyť ten ministr zemědělství, úředník-odborník, vždyť on právě chtěl, aby domácí dobytek přišel k ceně, proto zakazuje dovoz. Řeknete dále, proč pak kupují venkovští řezníci cizí maso, proč dovážejí je dokonce do průmyslových středisek z Prahy? Proč nekoupí raději venku od zemědělce. (Sen. Sáblík: Ministr zemědělství to má v moci? - Výkřik: Vy to ani nevíte! - Hluk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!
Sen. Plamínková (pokračuje): Ministr zemědělství to udělal. Pan ministr bude tak laskav a kývne aspoň hlavou, že on to udělal. Jinak se z toho patrně nedostaneme. Řeknete, řezník má nakupovati venku, nemá jíti na pražský trh! Ano, ale řezník jistě to nedělá z luksusu, aby Praze dal vydělati. Celá 1/4 pražského trhu jde zas ven. Jemu se to musí vyplatiti. On musí riskovati cestu sem a vývoz ven, který je dnes velmi drahý, - tady platí jatečné, masnou pokladnu, krmení atd. Výlohy s tím jsou velmi značné. Proč to dělá ? Poněvadž nemůže venku dostati tak hodnotné zboží, jako dostane v Praze! Vy se divíte, že se u nás prodá rumunský nebo polský dobytek. To je z nouze. Český člověk si koupí raději dražší, ale české vepřové maso, ale musí to býti hodnotné zboží. To, co dostane venku, to není krmný dobytek. Na to se musíte, pánové, podívati. Tam si udělejte pořádek a pak nebudou takové všeliké starosti a cizí konkurence. Přáli bychom si jistě upřímně, aby náš zemědělec mohl konkurovati s cizinou. Avšak takovými nesprávnými informacemi, a těmi jsem se tu vlastně zabývala, nedostává se zemědělec k oné cestě, která je namáhavá, ale úspěšná, aby se věnoval výkrmu a dovážel na trh prvotřídní zboží, aby sdružováním vypěstoval obchod. Naopak svádí se k domněnce, že nikoli v jeho rukou je zdar či nezdar, ale že zloba ostatních mu nepřeje užitku jeho práce.
Nejinak informováni jsou zemědělci o cestách, jimiž dospěti mohou k vyšší výnosnosti při pěstování obilí.
Víme, jak jsem řekla, že nejsme soběstační v pšenici a že při špatné žni ani v žitě nejsme soběstační. 10-15.000 vagonů při špatné úrodě potřebujeme přivézti žita. Ale při tom pan dr Frankenberger v článku si povzdechl: >Kdyby bylbýval vývoz chlebovin tehdy možný, mohlo naše zemědělství značnou část svéhoobilí, jmenovitě žita a pšenice odbýti doRakouska a Švýcarska, kde bylo by je výhodně zpeněžilo. Ale tak zůstalo odkázánona nižší ceny domácí.<
Zeptáte se: A co domácí konsum? Patrně by byl dovážel z ciziny zboží zdražené o clo, dovoz atd. a chudý konsument by to byl zaplatil. A co je nejzajímavější, že s tohoto místa stěžoval si jeden člen, že jsme tolik miliard vyvezli za živobytí do ciziny a to docela zbytečně. Když se od nás prodává, co sami potřebujeme, aby se to mohlo na jiném trhu dobře prodati, nevím zda se máme postiti, abychom vystačili. Pak musíme dovážet!
Tedy ne z faktického stavu, ale z článku á la Frankenberger jsou všichni zemědělci přesvědčeni, že je s nimi velmi, velmi zle, že se blíží docela katastrofa pro pěstovatele obilnin. Dokazuje totiž >Zemědělský Přehled<, že byla u nás v r. 1923 cena nižší než r. 1913! Totiž pan dr Frankenberger snadno došel k těmto poplašným závěrům. Vzal zlatou relaci, ale nikde to neřekl a přišel k těmto smutným cifrám. U pšenice že byly nižší ceny o 2%, u žita dokonce o 13,3%, u ovsa o 6,8%. Chápete, že dobrý a prostý zemědělec skutečně musí býti poděšen, co se děje. A je ovšem přirozené, že má pak každého, kdo nehlasuje rychle, jak bylo nadiktováno, pro 6ti násobek předválečných cel, za nepřítele zemědělství; to si dovedete dobře představiti.
V témž článku porovnává pan dr Frankenberger ceny u nás s 10ti jinými státy. Z článku je patrno, že ceny ječmene a ovsa byly z těch 10 států u nás nejdražší! A při tom se píše takovým způsobem, že zemědělci mají dojem o úpadku svých živností. Myslím, že právě toto informování je to, které na jedné straně zemědělce štve a na druhé straně vám dodává sílu, abyste dělali věc, která není zdravá.
Pan dr Frankenberger zvláště specialisoval se na to, aby >konsumentskou politiku< dával do uvozovek a mluvil o >vykořisťování zemědělce konsumenty<.
Ano, je zásadní rozdíl mezi politikou konsumentskou a agrární, ale pravdu zatím má politika konsumentská a do budoucna - zdá se - jen konsumentská politika, to jest: konsument udává tón spotřebě i výrobě a chtě nechtě producent se musí říditi podle něho.
To je výplod válečné doby, nedostatku produktů, nedostatku konkurence, že producentovi se musil konsument přizpůsobovati, avšak nyní, když konsumentstvo nabývá zase svého významu, musí se producent přizpůsobovati jeho potřebám. Kdo se nepřizpůsobí, přes toho život půjde. Nemyslím, že je to zrovna štěstím, že u nás je národ vybíravý. Naopak standardisace v požitcích znamená zjednodušení výroby, zlevnění, stabilisaci trhů, ale zatím je to tak.
Spravedlivými budeme, když se dovedeme postaviti na stanovisko svého oponenta a jeho očima se podívati na problém. Jakmile ten, kdo se pohoršuje nad konsumentskou politikou, stane se sám konsumentem, na př. agrární vůči průmyslovým výrobkům, postaví se ihned na stanovisko konsumenta a žádá prvotřídní výrobky za ceny nejlevnější. Právě tento fakt naší vzájemné závislosti, o které nechtějí mnozí ještě dnes věděti, je to, co má nám udávati cestu při řešení tak vážných problémů, jako je celní ochrana. Je to mnohosečná zbraň, a proto každý diktát v této věci může jen uškoditi. Musíme si býti vědomi, že moderní výrobní stát je stroj příliš komplikovaný; zasáhněte nevhodně jedno kolečko a stroj stojí, anebo letí a sráží ty, kdo jsou v cestě.
Zápas o agrární cla jasně ukázal zásadní názorovou různost mezi občany tohoto státu, jak jsou representováni různými politickými stranami. Zatím co nám je výroba zemědělská jako každá jiná výroba nutných životních potřeb a pomůcek k jejich výrobě součástí veřejných záležitostí, jest agrárním kruhům a jejich spojencům záležitostí tak soukromou, že může býti řešena bez zřetele k ostatním vrstvám, k jejich hospodářské situaci a budoucímu vývoji, úplně po obchodnicku! Co možná největší zisk a za každou cenu - to je heslo.
Omyl agrárního názoru je jasný: Když je prodej jejich produktů jejich soukromou věcí, tedy nechť je také soukromou věcí jejich výroba. Pak by neměli žádati od národního celku ohromných finančních obětí, které byly a jsou vynakládány na zvelebení zemědělství. Zabraná půda byla majetkem celého národa, ale jen zemědělci ji dostali a tak obnos 6 miliard Kč v ceně půdy přešel do rukou zemědělců. (Hlas: Ale nikoli malozemědělců!) Prosím, to jest ještě horší, že právě ti, kteří ji dostali, ještě chtějí zdražovat! (Hlas: Nedostali jsme ji zadarmo!) Tedy vám řeknu: Byl to předseda pozemkového úřadu, který řekl, že hektar půdy jest za dva páry holinek.
Na umělá hnojiva byly dány 2 miliardy, 160 milionů na elektrisaci venkova, 30 milionů na meliorační fond, 70 milionů na náhradu živelních pohrom. Kde jsou miliony každoročních subvencí na přerůzné zemědělské potřeby, počínajíc od chovu koní až k zemědělským strojům, osevu, kde školství, výhradně zemědělské atd.?
Nechci vyčítati, my děláme jen účty. Právě to pochopení pro zemědělskou výrobu zde bylo, proto to všechny strany souhlasně odhlasovaly, ale to zavazuje zemědělské kruhy, aby nepovyšovaly svůj peněžní zájem nad životní zájmy širokých vrstev, těch vrstev, které nemají z drahoty průmyslových výrobků jak bylo dokázáno, nic víc, než že je draho platí a nyní mají snésti ještě zdražení zemědělských výrobků.
Prohlášení národní demokracie dokumentovalo také nemožnost návrhu agrárního, a že naše stanovisko, které bylo: ne diktát, ne mechanické rozhodnutí, bylo správné. Také stanovisko lidové strany, které tlumočil pan dr Procházka v rozpočtovém výboru, kde řekl, že vláda nebude druhý díl resoluce dodržovati, je nevážná hra s parlamentem: Uložiti vládě něco, o čem předem se ví, že nebude provedeno. Národní demokracie dala si výhrady v tom: bude hlasovati pro návrh, ale za určitých podmínek. Resoluce přijatá s výhradami tak zásadními, jako jsou podmínky národní demokracie, pozbývá vůbec ceny a váhy.
Jsem skutečně šťastna, že mohu konstatovati, že jsme svým postupem, rozvážným způsobem od prvé chvíle sloužili dobré věci.
Vážení pánové, jsem krátce mezi vámi, krátce pozoruji běh parlamentních prací, ale vidím, že je tu marno dokazovati a marno mluviti. Není u všech zástupců oné krvavé vážnosti, kterou všem naším činům dává toto odpovědné místo.
Otázka cel je mimo zdi této budovy již otázkou prestiže, zde bude otázkou přehlasování a to je snížení parlamentarismu. Zdůrazňuji znovu, že od drahoty plodin vyšla ostatní drahota a že, pánové, zavedením cel roztáčíte kolo na novo. A prosím vás, až budete hlasovati, vzpomeňte si na ty ubohé lidi tam na severu, na ty horníky, jejich ženy a děti. Nevím, jestli vám bude dobře! (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Teschner.
Sen. Teschner (německy): Slavný senáte! Jestliže si dovoluji se stanoviska své strany promluviti k otázce zemědělských celních tarifů, děje se tak ze zásadního názoru, že šestinásobným zvýšením zemědělských cel k docílení měnové parity, kteréžto zvýšení má býti vyhlášeno zdánlivě na prospěch jednoho stavu, stavu zemědělského, ve skutečnosti nebude pomoženo nejen největší části tohoto stavu, nýbrž že tím musí býti převážné části obyvatelstva v nesmírné míře živobytí stiženo, poněvadž nejsou odstraněny ony důležité složky, které činí tyto celní tarify neúčinnými: Nekalé, nereelní překupnictví a mezinárodní bursovní spekulace.
Dvě důležité otázky si zaslouží, aby byly podrobeny bližšímu zkoumání, jestliže se mluví o odpomoci pro ty vrstvy obyvatelstva, jež provozují zemědělství; odpomoci, která musí na druhé straně rozpoutati nejvyšší nevůli, poněvadž se velkými břemeny zatěžuje ohromný počet těch, kdož nejsou samozásobiteli. Předně: čím to, že stát musí se chrániti proti dovozu obilí a dobytka? A za druhé: proč vlastně má selský stav potřebí této zvláštní ochrany?
Jestliže se rozpomínáme na staré Rakousko-Uhersko, tu zříme, že v tomto státu byly Čechy a Morava obilní komorou západní části této říše, jež byly nejen s to, samy se zplna zaopatřovati, nýbrž kromě toho byly ještě s to, zásobovati plně chlebovinami alpské země, jež neobíraly se zemědělstvím. A když byl po převratu zřízen československý stát, přibyly ještě k těmto oběma obilním komorám k Čechám a Moravě, nejvýše úrodné Horní Uhry. A nyní nejen že tento stát není s to, sám se zásobiti, ale nemůže ani ničeho vyvážeti. Vývoz klesl úplně na nulu a na jeho místo nastupuje docela ohromně velký dovoz, který nyní donucuje k zavádění ochranných cel. V r. 1925 bylo dovezeno ne méně než 200 milionů tun chlebovin, dovoz hovězího dobytka - množství bylo stanoveno na 16.000 - byl zvýšen na 91.000 a při počtu dovezených vepřů bylo toto množství ještě značně překročeno. Československá republika vyváží ještě nyní zcela málo žita, jež však lze stěží jako vlastní produkt vývozní pokládati ještě za důležitou položku. Kde má původ tato podvýroba, o které vlastně třeba mluviti? Domnívám se, že je stěží možno docíliti zavedením cel vyšší produkci, aby úbytek produkce byl odčiněn. Bylo by vlastně třeba hledati důvody, proč vlastně nastala podvýroba, že nejen nelze ničeho vyvážeti, nýbrž že musí dojíti ještě k dovozu za sta milionů.
V prvé řadě dlužno děkovati za tuto podvýrobu podle mého mínění pozemkovému úřadu a to pro roztříštění velkých vzdělaných ploch pozemkových, k němuž došlo z důvodů nikoli čistě sociálních, což by vlastně bylo nutno jen vítati, nýbrž pro docela jiné cíle. Tím byly velké úrodné plochy pozemkové vlastně vydány zkáze. Nejsem jistě obhájcem velkostatkářů a rovněž nikoli obhájcem velkovýrobců, ale se stanoviska racionelního hospodaření a možnosti výroby bylo toto roztříštění šílenstvím a to se nyní mstí, bohužel nikoli na těch, kdož vlastně tento zločin spáchali, nýbrž na druhých, kteří nyní po zavedení zamýšlených cel, aby zlo bylo odčiněno, budou draho chléb a maso musit jísti, jestliže přece ještě rozum a láska k veškerému obyvatelstvu státu nenajdou nějakého jiného východiska. Půda byla z větší části odňata zemědělství. Byla dána lidem, kteří o zemědělství nemají zhola zdání a kteří si dnes vlastně s půdou hrají, pěstují květiny a snad i trochu zeleniny, ale o racionelním obhospodařování půdy, jaké by mělo býti, nemůže dnes vlastně býti řeči. Jestliže sta, ba tisíce hektarů leží ladem, pak ovšem nelze čekati, že bychom tolik vyrobili, abychom mohli sebe samy zásobiti, a o vývozu přirozeně nemůže býti již ani řeči.
Druhá otázka, kdysi příslovečné zadlužení rolnictva v Rakousku, byla válkou a dobou poválečnou vlastně úplně odstraněna. Rolník vybavil se dík příznivé konjunktuře v době poválečné úplně ze svých dluhů, vyprostil se tedy vlastně z poroby zadlužení. Co se nyní stalo? Za osm let trvání československého státu byl rolník znovu uveden v jakýsi druh poroby dluhové. Je nutno se zde ptáti, proč? A tu myslím, že na tom největší díl viny nese v prvé řadě daňové hospodářství, v druhé řadě nesplacení válečných půjček, které i rolnictvo krutě stihlo, a ve třetí dávka z majetku, že rolník i dnes znovu klesl ve starou porobu dluhovou a že se dnes činí pokusy pomoci rolníku zavedením cel. Chceme-li však rolníku skutečně pomoci, pak nesmíme začínati obráceně. V Chebsku máme krásné přísloví, jež říká: >Býka je třebachytiti za rohy a ne za ocas.< Důvod a příčiny zadlužení, které skutečně vyžaduje odpomoci, dlužno nalézti, nikoli však různými zvrácenými opatřeními převážné části obyvatelstva ukládati nová břemena.
Co nás, národní socialisty, zvláště nutí k zaujetí odpůrného stanoviska k zemědělským clům, je hlavně ta okolnost, že malorolníci, domkáři a také ti pracovníci, kteří jsou činni v zemědělství provozu - nazval bych je nejmenšími malodomkáři - nemají naprosto žádného prospěchu z cel, že však naopak mnoho milionům spotřebitelů ze řad dělnických vzroste nesmírná újma, poněvadž se živobytí bezpodmínečně zdraží. A nyní račte uvážiti dále: Další zvýšení prostředků životních, jež není vyrovnáno souběžným zvýšením příjmů, vede přirozeně nutně a logicky ke hnutí, jež nutno zcela krátce nazvati mzdovým bojem a konečnou výslednicí mzdových bojů je vždy jako průvodní zjev prostředek poslední, stávka; a co pohltí stávka z národního jmění, to víme dostatečně všichni a můžeme to viděti v těchto dnech na příkladu Anglie. Nemůže-li stát dojíti ke zdárné činnosti pro střídavé účinky finanční a hospodářské politiky, pak právě je nutno jednoduše najíti prostředky a cesty, aby bylo vše to vyřazeno, co tomuto ozdravění překáží.