Veliký nedostatek v této smlouvě záleží však v tom, že se nedostává doplnění v tom směru, aby uzavřena byla t. zv. smlouva o právní pomoci mezi Polskem a naším státem, jak ji dnes máme s německým Rakouskem. Tato smlouva o právní pomoci je zvlášť nutná vůči Polsku, jehož obchodníci si jak známo přisvojili zcela zvláštní pojmy o morálce při uzavírání svých obchodů. Smlouva o právní pomoci s Polskem usnadnila by vykonatelnost československých rozsudků v Polsku.

Novou součástí této smlouvy je veterinářská dohoda. Tato veterinářská dohoda s Polskem poskytuje prostředek, úplně uzavříti hladový kruh kolem obyvatelstva, čeho nebylo lze dosíci celními závorami, toho lze eventuelně dosíci veterinářskou úmluvou, totiž svévolného úplného znemožnění dovozu dobytka a masa z Polska, a právě v přítomné době můžeme pozorovati a studovati tyto věci prakticky. Před několika měsíci vydán byl bezvýjimečný zákaz dovozu polského dobytka do našeho státu.

Dovolte mi, dámy a pánové, abych především několika málo slovy poukázal na význam dovozu dobytka z Polska do našeho státu pro výživu obyvatelstva. Roku 1923 činil veškerý dovoz hovězího dobytka 122.000 kusů, 1924 190.000, 1925 168.000 kusů. Z těchto 168.000 kusů, které roku 1925 do našeho státu byly dovezeny, vypadá na Polsko 99.000 kusů. Také při dovozu vepřů bylo Polsko vynikající měrou zúčastněno. Roku 1923 bylo dovezeno 230.000 kusů vepřů, 1924 228.000, 1925 stoupl počet na 404.000, z čehož 51.000 připadá na Polsko. Tyto číslice dokazují všeobecně skutečnost, že naše obyvatelstvo je za všech okolností poukázáno na dovoz dobytka z ciziny. A je příznačno, když pražští dovozci dobytka přišli k panu ministru zásobování a poukazovali na to, jaké katastrofální následky by mohly nastati na př. v době sokolského sletu, kdyby nebyl povolen dovoz dobytka z Polska, že krátkou cestou ihned povolen byl dovoz 6.000 kusů dobytka do Prahy. Polsku dovolen byl milostivě dovoz masa. To je danajský dar, neboť v praxi je dovoz masa z Polska nemožný, poněvadž se nedostává zařízení pro dovoz masa. Polsko nemá ani vyhovujících jatek, ani příslušných vagonů s chladicím zařízením, aby mohlo transportovati maso. Přes to stal se pokus dovézti po zákaze na trh maso z Polska, ale maso bylo následkem dlouhého transportu zkaženo.

Dovozci dobytka obrátili se ihned k jiné zemi, pokoušeli se nahraditi ušlý polský dovoz dovozem dobytka z Rumunska. Nejdříve dovážel se rumunský dobytek přes Polsko, Polsko však prohlásilo, že nepřipustí více přepravu dobytka. Pak byl dobytek na trh dovážen po dlouhé cestě Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. To netrvalo dlouho, tu vyšlo náhle nařízení z 25. března 1926, jímž bylo stanoveno, že se rumunský dobytek smí dovážeti jen do těch míst, jejichž jatky mají přímé spojení s hlavní kolejí, takže v celé severní Moravě a ve Slezsku jedině 2 místa, a to Opava a Ostrava, mohou dostávati rumunský dobytek. Ten musí býti v obou místech poražen. Všechna tato omezující opatření odůvodňována jsou nebezpečím nákazy. Nuže, pánové, tento důvod stal se velice vratkým krutými zkušenostmi válečnými. Po 4 leta světové války byly dováženy obrovské masy dobytka všemi směry, aniž bychom byli měli tehdy větší střediska nákaz, nežli při uzavření před válkou, anebo dnes.

Jaké následky takováto obmezení mají, ukazuje několik cifer. Dříve bylo v Praze na trh přihnáno 2000-3000 kusů dobytka, dnes sotva 800-1000 kusů, v Moravské Ostravě bylo na trh dopraveno 1000-1200, dnes sotva 300-400, v Opavě dříve 150 až 200, dnes 30-40. Buďto tedy není pravda, co se vždycky prohlašuje, že stáje našich rolníků jsou plny, anebo se domácí majitelé dobytka nenamáhají přivésti svůj dobytek na trh, čekají, až přijde kupec k nim, čímž se zbytečně vzmáhají příživnické existence. Chceme tudíž pozvednouti varovný hlas a důrazně se zasazovati o to, aby včas nastal obrat. Polsko se svým obrovským bohatstvím dobytka vidělo se nuceno místo československého odbytiště hledati odbytiště jiné. Dnes byla založena polsko-anglická společnost, která má za úkol organisovati export dobytka a masa do Anglie. V Gdaňsku poraženo bylo již obrovské množství kusů pro Anglii. Chci poukázati také obzvlášť na Vídeň, kde poskytnuty byly všechny možné výhody odběratelům polského dobytka. Ačkoli tento dobytek přichází na t. zv. kontumační trhy, může přesto býti krmen, a když se na tomto trhu neprodá, může býti prodán na pozdějších trzích. Poněvadž se uzavíráme proti polskému dobytku, jest jen logickým důsledkem, že polští zemědělci nekupují od nás žádných hospodářských strojů. A srovnejte jednou, jak se zachází s ostravsko-karvínskou pánví, a jak se zachází s agrárníky. Kdežto se s chladným srdcem obětuje a na pospas bídě vydávají desetitisíce horníků, přijímají se na druhé straně raději národohospodářské nevýhody, jen aby se vyhovělo malé vrstvě zemědělského obyvatelstva. To jen, pokud se týče hospodářské stránky otázky.

Chtěl bych se při této příležitosti zmíniti také o naléhavé politické otázce, jsou to podařené kousky úřadů ve Slezsku a v severní Moravě v oboru propůjčování státního občanství. Při udělování státního občanství osobám, které pocházejí z dnešního Polska, panuje neslýchaný skandál, provádějí se nejvýš nehumánní praktiky. Jako při státním občanství osobám z německého Rakouska a z Německa, tak také u Polska vyhradilo si ministerstvo vnitra právo rozhodovati a tisíce a tisíce bývalých německo-rakouských, říšsko-německých a polských státních občanů, kteří žádají o československé státní občanství, zejména dělníci, jsou zamítáni způsobem zcela brutálním. Přicházejí v úvahu lidé, kteří nikdy nevkročili do Německa, Rakouska a Polska, kteří 40 a 50 let bydlí na území Československa, ti všichni zkrátka bez udání důvodů jsou zamítáni. Tím trpí přirozeně zase, dělníci, neboť majetní lidé vezmou si jednoduše advokáty v Praze, ti již mají konexe a žádost prosadí. Je to jednání nejen nedůstojné a neslušné, je to také vykrucování se z povinnosti, která Československu byla uložena v konferenci velvyslanců. Konference velvyslanců vyslovila dne 28. července 1920 rozdělení. Při této příležitosti stanoveno bylo právo opční, vláda ho však velice příznačným způsobem publikovala teprve dne 11. února 1925 pod č. 20 Sb. z. a n., jednání to, které samo sebou již potřebuje vysvětlení. Podle tohoto opožděného vyhlášení počínala jednoroční lhůta pro opční prohlášení podle rozhodnutí konference velvyslanců běžeti teprve dnem 11. února 1925. Toto stanovisko bylo také vysloveno ve dvou rozhodnutích nejvyššího správního soudu. Přesto byly však všechny žádosti, které byly podány před 11. únorem 1926, odmítnuty zkrátka s odůvodněním, že opční lhůta uplynula již roku 1922. Toto jednání ministerstva vnitra je samo sebou nezákonné. Věc stává se však ještě mnohem příkřejší, povážíme-li, že v právní smlouvě, která uzavřena byla mezi Polskem a několika státy, a kterou jsme před několika týdny schválili, výslovně bylo vyjádřeno, že obyvatelům bývalého vévodství Těšínského, Spiše a Oravy přísluší právo, během 3 měsíců znovu žádati o státní občanství, že jim pak bez dalšího státní občanství musí býti přiznáno. Tak bylo zde usneseno. Ale v tomto státě nestarají se podřízené úřady v ministerstvu nikdy o zákony, zde panuje čirá nejbrutálnější zvůle. Dnes se všechny žádosti - a ty jdou do set, při čemž se vždy poukazuje na právní úmluvu mezi Polskem a naším státem - zamítají, a to dostávají žadatelé za odpověď: "Každý měl do února 1922 dosti příležitosti, aby optoval, anebo žádal za státní občanství; vládě vůbec není možno vydati jiný rozsudek." Tak praktikuje vláda právní úmluvu, která před několika týdny byla uzavřena a která stanoví právo, že polští státní občané, kteří bydlí v našem území, mají právo během 3 měsíců žádati ještě jednou o propůjčení státního občanství. Příznačným je, že se žadatelům u politické správy pro Slezsko v Opavě, kteří své žádosti podávají na základě úmluvy před několika měsíci uzavřené, zcela suše prohlašuje, že o takovéto úmluvě není ničeho známo a že je zbytečno podávati žádost.

Dámy a pánové! Dovolíme si vám k pozdějšímu bodu denního pořadu předložiti resoluci, ve které senát vyslovuje, že úřady za všech okolností mají zachovávati vydané zákony, a že každému, kdo na základě opčního práva podle česko-polské právní úmluvy žádá za propůjčení státního občanství, toto státní občanství bez průtahu má býti propůjčeno. Prosím vás o přijetí této resoluce. (Souhlas stoupenců.)

Místopředseda dr Soukup: Pan sen. Stodola.

Sen. Stodola: Držím za potrebné, aby i zo slovenskej strany bola vyslovená radosť a isté uspokojenie nad týmto sblížením našich dvoch národov. Nad touto smluvou, ktorá trebárs nie je ideálom, ako sme to videli a počuli od doterajších pánov referentov. Nás Slovákov spojuje s bratmi Poliakmi stará historická tradícia. Ubezpečujem vás, že pamiatka Sobieského, ktorý ratoval západnú civilizáciu, nevymrela zo slovenských duší. Nás bolelo srdce, keď bol hrdý poľský národ ponížený a potlačený. V revolúcii pamätali Slováci na bratov Poliakov. Z rodiny Belovskej bol tam jeden statný bojovník podľa mena Jozef Bela. A tak teda nás spojujú spoločné národné ideály a tradícia viery. Ale i na literárnom poli boli tie spojky veľmi blízke. Treba vzpomenúť na príklad, čo znamenal Adam Mickiewicz pre vývoj slovenskej literatury a kdekoľvek pôjdete po Slovensku, najdete diela Sienkiewiczove. Myslím, že nemusím vzpomínať, že žiadny spisovateľ nevedel nám takou duševnou affinitou podať kúzlo Tatier ako Tetmajer. A tak, vážení pánovia, vidíme, že tu bol istý spoločný vývoj, spoločná adhezia na podklade rovného potlačovania a jarma.

Ale nie je dosť na tom, i v politickom ohľade sme boli sblížení, spomeniem na diela Zwilińského o Slovákoch a vy, ktorí žijete zo staršej doby, nezapomínate na ťažkú dobu našej poroby, na tie Martinské slávnosti, na našu opustenosť, ale aj na radosť, keď sme tam videli českých bratov.

A pamätám, ako sme boli uradostnení, hrdí vidieť tam aj bratov Poliakov a Rusov a na to, keď upovedomili sme si, že patríme k veľkému slovanskému národu. Meno Courtenay, varšavského profesora malo by byť u nás plamenným písmom navždy zapísané. A preto musíme na tieto obchodné smluvy, ktoré nás spojujú predovšetkým so slovanskými národy, hladieť s vyššieho stanoviska. Týmto, povedal by som ideálným hodnotám, musíme donášať veľké obeti. Náš doterajší stav hospodársky s Poľskom nám stále donášal ťažké zaviazanosti. Nemusím vzpomínať, aké ťažké obeti donášalo poľno-hospodárstvo, nemusím vzpomínať ťažkého stavu východo-slovenského roľníka, len choďte do tých podkarpatských alebo rusínských krajov a uvidíte, že ten človek žije z odpredaja svojho dobytka a presvedčíte sa, že ta súťaž Poľska našu výrobu náramné znehodnotila. Z českých strán donášali bratia Češi ťažké obeti, čo sa týče uhlia; nemusíme hovoriť o tom, že dnes na pr. obchod s drevom je nekonečne znemožnený poľským tranzitom i dovozom.

Roku 1924 bolo Poľsko v rade štátov importujúcich k nám na mieste šiestom so 4,6% celkového nášho dovozu a postúpilo roku 1925 na miesto tretie za Nemecko a Rakúsko so 7%. Naproti tomu je Poľsko v rade štátov, do nichž vyvážame, roku 1924 a 1925 na mieste deviatom s púhymi 3,3% rešp. 3,5% celkového nášho vývozu. Je tedy bilancia nášho zahraničného obchodu s Poľskom pre nás veľmi nepriaznivá. Uzavrením riadnej obchodnej smlúvy svojim časom bol tedy daný pevný základ pre zdárný rozvoj vzájomných obchodných stykov. Prospech tejto smlúvy pre Československú republiku bol však, bohužiaľ, zmarený pozdejšími známými obchodne-politickými opatreniami, které Poľsko krátko po uzavretí obchodnej smluvy začalo postupne zavádzať. Zvýšilo totiž rychle na to niekoľkokrát na celý rad výrobkov podstatne svoje colné sadzby, odôvodňujúc tento krok nepriaznivou situáciou, v ktorej sa octnul poľský priemysel v dôsledku Grabského reformy valutovej. Tým staly sa colné výhody, ktoré sme v obchodnej smluve obdržali, iluzórnymi, lebo colné sľavy nám priznané obchodnou smlúvou nespočívaly vo stanovení určitých fixovaných smluvných clách, ale jediné v percentuelnej sľave autonomnej colnej sadzby, takže zvýšením tejto základnej colnej sadzby zmizol účinok sľavy percentuelnej. Krem tohoto zvýšenia ciel zaviedla poľská vláda rad dovozných zákazov, namierených vlastne proti Nemecku, s ktorými sa vtedy Poľsko octlo v colnej vojne, ktorými však prirodzene trpel i dovoz našich výrobkov, lebo bol nimi rovnako postihnutý. Tieto zákazy dovozu zaviedla tiež poľská vláda, keď sa postatne zhoršila finančná situácia poľského štátu na ochranu kurzu zlotého, za účelom sníženia dovozu a zväčšenia svojej obchodnej bilancie. Týmito opatreniami, zvláště dovoznými, ktoré rovno odporovaly smlúvnej úprave dovozného a vývozného pokračovania, uzavretej medzi republikou našou a Poľskou a ktorá vstúpila v platnosť 16. mája m. r., bol úplne podviazaný vývoz našich výrobkov do Poľska, lebo dovozné kontingenty, ktoré Poľsko priznalo československým výrobkom na základe jednaní, ktoré po tomto novom zťažení dovozu československá vláda zahájila s vládou poľskou, boly veľmi nepatrné. Všetky tieto opatrenia poľskej vlády vyvolaly veľké rozhorčenie v kruhoch našich vývozcov, ktorým bol vývoz do Poľska takto naprosto znemožněný. Hlavne koncesie, ktoré Československo priznalo smlúvou Poľsku, týkajú sa okrem niektorých colných sľáv na niektoré priemyslové výrobky - parafín, bavlnenú priadzu, cement, bľachy, platne železné, nespracované čierné bľachy, dosky zinkové, zemiakový škrob, niektoré chemikálie - a zvlášte v otázke dovozu uhlia do Československa, a jeho tranzitu, ako sme to už počuli.

Ďalšia hlavná koncesia poskytnutá Poľsku je u polotovarov minerálnych olejov, v ktorej veci sa poľskí interesenti s našimi priamo niekoľkokrát dohodovali.

Zbýva ešte otázka zákazu dovozu do Poľska, tá však bola riešená separátnou dohodou medzi vládami, nepotrebujúc ústavného schválenia.

Poliaci nám priznali isté dovozné kontingenty u tých druhov zbožia, ktorých dovoz do Poľská je zakázaný, bude však nutno v dohľadnej dobe tuto dohodu opäť revidovať, poneváč niektoré kontingenty sú už teraz vyčerpané, na pr. vo vyrobených kožiach.

Ako som povedal, vážení pánovia, donášame práve tejto solidarite našich záujmov najväčšie obeti. Sú to investície á la longue, ktoré môžeme časom zvalorizovať. Donášame tieto obeti veľkej koncepcii našej, slovanskej, ktorá nás v tých najťažších dobách udržovala a ktorá zachovala kontinuitu nášho národného smýšľania a slovanského cítenia. Čo je nám nutné teraz? Máme cieľ jeden: vzájomnými návštevami, tlačou a akýmkoľvek spôsobom vzbudiť v massách poľského ľudu cit pre spolupatričnosť s Čechy a Slováky, aby si uvedomili, že sú v stave len ruka v ruke s nami si zabezpečiť a zachovať svoju národnú suverenitu, svoju neodvislosť.

Naša celoštátna obchodná politika musí smerovať k tomu, aby bolo Poľsko čo najrýchlejšie konsolidované, aby jeho štátný rozpočet prišiel do rovnováhy, aby sa pozdvihla jeho kapacita nákupná, aby bola konečne umožnená štabilizácia jeho meny. Utuženie naších stykov so súsednými štáty je aj smernicou Sväzu národov a teraz, keď stále ideme za tým, aby sme podľa možnosti proli do najpriateľskejšieho pomeru so súsednými štátmi, sa nám z blízkého štátu nesprávne predhadzuje na oči, že nepokračujeme vo smerniciach Sväzu národov, my musíme toto podozrenie s tohto miesta čo najrozhodnejšie od seba odvrátiť. Preto vo znamení myšlienky solidarity hmotných a ideových záujmov, ktoré nás spojujú a večne musia spojovať s poľským národom, som za prijatie tejto smluvy. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Debata je skončena. Uděluji panu zpravodaji závěrečné slovo.

Zpravodaj sen. Lukeš: Chtěl bych učiniti několik poznámek před hlasováním, abych uvedl některé věci na pravou míru.

Je snad pravda, že obchodní úmluva, o které jednáme, přináší více prospěchu republice polské nežli naší. Zejména bylo vzpomenuto výhod při transitu, které se týkají nejen uhlí, ale i dřeva, které, jak jsem informován, jde až do 30%, kteréžto výhody na železnicích dosud naše zboží nepožívá.

Pokud se týká veterinární úmluvy, bylo zde řečeno panem kolegou Joklem, že nám zdražuje maso, avšak nesmí se zapomínati, že jiné státy mají daleko přísnější veterinární úmluvy, jako na př. Německo a Švédsko, které vůbec nedovolují průvoz dobytka ze států zamořených, kdežto my jsme, pokud známo, Polsku průvoz i ze zamořených krajů povolili.

Bylo zde řečeno, že nemáme dosud smlouvu o právní pomoci s Polskem; uvádím tuto věc na pravou míru, že takovou smlouvu máme.

Konečně bylo si stěžováno do těžkostí, které dělají naše úřady, zejména ministerstvo vnitra, pokud se týká příznivého vyřizování žádostí o státní příslušnost. Pokud je mi známo, skoro všichni občané okolních států, kde klesala hodnota peněz, - mezi nimi Polsko - žádali s chvatem, aby získali naši příslušnost. To dělali proto, aby si udrželi vyšší platy, pense a zaopatřovací požitky, poněvadž zejména pense jsou v Polsku daleko menší, nežli u nás.

Tím chci jaksi vysvětliti, že naše vláda, resp. ministerstvo vnitra, bylo nuceno poněkud opatrněji postupovati, pokud se týká udělování státní příslušnosti. Bylo to jak v zájmu státu, jeho financí, tak i v zájmu občanstva samého, zejména pokud se týká dělnictva, neboť bylo potřebí zamezovati přílišné hromadění se dělnictva z cizích státu u nás, pokud naše dělnictvo zůstává nezaměstnáno. Avšak můžeme říci, že jiné státy postupovaly daleko přísněji, pokud se týká cizích státních příslušníků: nejen že neudělují státní příslušnosti, avšak vůbec nedovolují občanům cizích států přicházeti do vlastního státu. Vzpomínám zejména bohaté Ameriky, která udělala, abych tak řekl, prohibici proti příchodu občanů z cizích států. V tom směru můžeme říci, že nic takového se u nás nestalo. U nás jsou zaměstnáni občané cizích států nyní jako před tím, pouze pokud se týká udělování státního občanství postupovalo se v některých případech rigorosněji. To však není na hanu našich úřadů, nýbrž myslím, že konaly pouze právo a svou dobrou povinnost.

Celkem vzato, i když tato úmluva v každém směru nevyhovuje, tedy jest ji přece jen vítati a můžeme z ní míti upřímnou radost. Umožňuje vedle shody politické, které jsme již dosáhli, též dohodu hospodářskou, a my s tímto sousedícím přátelským slovanským státem potřebujeme dohodu jak politickou, tak i hospodářskou. Nevyhovuje-li v některém směru obchodní úmluva, tedy je na nás, abychom se přičinili o její zlepšení. Ale přeji si, aby vláda, pokud se týká dalšího jednání, činila tak vždy po slyšení interesovaných kruhů, a to jak zemědělců, tak i zástupců průmyslu i dělnictva. Právě v tomto směru Ostravsko si naříkalo, že nebylo vždy účastno jednání, když šlo o některé věci, které se dotýkaly jeho životních zájmů, jako na příklad o povolení dovozu většího množství uhlí.

Z důvodů výše uvedených nemohu než za rozpočtový výbor navrhnouti, aby slavný senát úmluvu obchodní schválil tak, jak zde byla vládou čís. sen. 183 senátu navržena. (Souhlas.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Jednání je skončeno, budeme hlasovati.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak je vytištěno ve zprávě výborové tisk 183, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se podle znění zprávy výborové tisk 183, ve čtení prvém.

Přerušuji další jednání.

Sděluji, že

do výboru zahraničního nastupuje za sen. Ecksteinovou sen. Havlena,

do výboru imunitního za sen. Wágnera sen. dr Macků,

do výboru sociálně-politického za sen. Ecksteinovou sen. Dundr.

Svolávám schůzi výboru imunitního ihned po této schůzi do jeho místnosti.

Navrhuji, aby se příští schůze konala za hodinu po schůzi této s tímto

1. Přikázání došlých spisů.

2. Nevyřízené předměty dnešního denního pořadu.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Námitek není.

Končím schůzi.