Místopředseda dr Soukup (zvoní): Byl mně podán resoluční návrh sen. Löwa a soudr., sen. Jílka a spol.

Žádám, aby byly přečteny.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

"Resoluční návrh sen. Löwa a soudr.

Vláda se vybízí, aby na poměry v elektrárně v Kadani uplatnila svůj vliv v tom směru, aby jednak zásobování dotyčného území elektrickou silou bylo zabezpečeno, jednak aby zúčastněné obce a okresy zůstaly ušetřeny škod.

Resoluce sen. Jílka, dr Krupky a spol.

Vláda se vyzývá, aby úřady nebrzdily vývoj samostatných elektráren obecních a nenutily je, aby odevzdávaly svůj majetek svazům elektrárenským."

Místopředseda dr Soukup: Pan kolega Sáblík má slovo k doslovu.

Zpravodaj sen. Sáblík: Vážený senáte! Mohu s potěšením konstatovati, že i páni řečníci, kteří se přihlásili k slovu k této předloze, nevyslovili se proti zákonu samému, proti návrhu tohoto zákona, nýbrž jen proti některým jeho ustanovením a jmenovitě vítají to, jako my všichni, že pomocí zákona umožní se mnohým, a to právě nejchudším krajům, použíti výhod elektrisace, kde by jinak nebylo možno bez vydatnějších příspěvků státních vůbec k tomu přistoupiti. Vytýkají pouze, že kompetence rozhodování o přídělu těchto příspěvků byla vyhrazena ministerstvu zemědělství po návrhu, anebo dobrozdání zemědělských rad a tvrdí, že měla tato otázka býti řešena ministerstvem veřejných prací.

Podotýkám k tomu, že je to nutno - a není to jenom u nás, je to také v jiných státech, kde zákony jsou, že je kompetence rozdělena. Tak na příklad Francie má elektrisační zákon z r. 1923, kde rovněž kompetence je rozdělena v tom smyslu, že výroba a rozvod elektrické energie podléhá ministerstvu veřejných prací, kdežto užití, spotřeba patří ministerstvu zemědělství. I u nás je tomu podobně. Elektrárna, výroba energie ať už tepelnými nebo vodními elektrárnami podléhají ministerstvu veřejných prací, rozvodní sítě primární rovněž a pouze spotřeba, využití až na místě podléhá zde, anebo přikazuje se ministerstvu zemědělství už z toho důvodu, jak jsem řekl, že ministerstvo zemědělství vlastně dosud toto všecko už provádělo, ovšem jen z těch svých skrovných prostředků, které mělo na strojnictví, a nejedná se o nic nového, o zavádění nějakého nového opatření, anebo nějakých nových podpor, nýbrž pouze o zvýšení toho obnosu, kterého ministerstvo zemědělství k těmto účelům potřebuje, poněvadž prostředky, které dosud má, daleko nestačí, aby aspoň poněkud těmto úkolům bylo vyhověno a těm žádostem obcí a chudých horských krajů mohlo se vyjíti vstříc.

Musíme rozeznávati, že je zde při celé elektrisaci dvojí účel, dvojí činnost, jednak výroba a rozvod, a to podléhá ministerstvu zemědělství, a pak spotřeba v drobném, a ta musí podléhati jinému ministerstvu, zrovna tak jako máme analogické řešení otázek vodohospodářských rovněž rozděleno do kompetence dvou ministerstev. Také zde nemůžeme žádati, aby na příklad celé vodní hospodářství od splavnosti velkých řek až po melioraci pozemků patřilo dohromady, poněvadž je to vodní hospodářství rozděleno tak, že regulace řek patří ministerstvu veřejných prací, kdežto meliorace pozemků a úprava malých toků ministerstvu zemědělství. Je zde postup zcela analogický a tudíž správný.

Přirozeně, že to nemohlo býti dáno ministerstvu zemědělství a obchodu. Jedná se, jak je to z celého textu zákona viděti, o podporu venkovských, převahou zemědělských obcí, kde sice také pro živnostníky se poskytuje přivedená energie elektrická, ale veliká převaha interesentů je z kruhů zemědělských a proto přirozeně také tomuto ministerstvu to musilo býti přiděleno. Navrhuji proto, aby osnova zákona byla přijata beze změny tak, jak ji usnesla poslanecká sněmovna. (Souhlas.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan zpravodaj sen. dr Procházka.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Pan sen. Stark přednesl zde výtky ohledně nehospodárnosti elektráren stávajících. Mám za to, že tyto výtky se mohou týkati jen německých elektráren. Podniky tyto jsou ovšem jen samosprávné, autonomní podniky a takto samy odpovědny za své hospodářství. Tato výtka však nikterak se netýká českých elektráren, které prosperují a vykazují také rovnováhu v rozpočtu. To jsem chtěl podotknouti.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Jednání je skončeno, budeme hlasovati.

O osnově zákona hodlám dáti hlasovati najednou. Jsou námitky proti tomu? (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Kdo, prosím, souhlasí s osnovou zákona podle zprávy výborové tisk 191 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím uvedená osnova zákona, nadpis a úvodní formule přijímá se podle zprávy výborové tisk 191 ve čtení prvém, souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny.

Přikročíme nyní k bodu dalšímu:

7. Zpráva I. ústavně-právního výboru, II. rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 192) o vládním návrhu zákona, kterým se povoluje užití dílčích dlužních úpisů "Jihočeské 6%ní investiční půjčky elektrisační z r. 1926 v částce Kč 20,000.000 se zemskou zárukou" k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů. Tisk 206.

Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pan sen. dr Havelka, zpravodajem za výbor rozpočtový pan sen. Kroiher.

Uděluji slovo prvému referentovi za výbor ústavně-právní panu sen. dr Havelkovi.

Zpravodaj sen. dr Havelka: Slavný senáte! Poslanecká sněmovna přijala vládní návrh zákona, kterým se povoluje užíti dílčích dlužních úpisů "Jihočeské 6%ní investiční půjčky elektrisační z roku 1926 v částce 20,000.000 se zemskou zárukou" k ukládání nadačních, sirotčích a podobných kapitálů. Společnost "Jihočeské elektrárny, akciová společnost v českých Budějovicích", podnik to všeužitečný ve smyslu zákona ze dne 22. července 1919, č. 438 Sb. z. a n., má kapitál 60 mil. Kč, z něhož 9 mil. Kč náleží čtyřem elektrárenským svazům zastupitelských okresů, totiž lužnickému v Táboře, otavskému v Písku, povltavskému v Českých Budějovicích, od nichž však závisí financování další výstavby primérních sítí. Jmenované okresy jsou k financování ochotny, dostane-li se jim k úhradě nákladů dluhopisů "Jihočeských elektráren", nejméně šesti ze sta zúročitelných a zaručených zemí českou. Valná hromada usnesla se proto vydati specielně nezaložené 6%ní a během 40 let slosovatelné dílčí dluhopisy ve jmenovité hodnotě 20 mil. Kč, které již také byly zemí Českou zaručeny. Společnost je ve finanční rovnováze v provozu, lze důvodně počítati s přebytkem a otevírají se jí slibné vývojové možností ze splynutí s "Českobudějovickou elektrárnou a pouliční drahou, akc. společností v Českých Budějovicích", a z převzetí záruky nehrozí tudíž zemskému fondu nebezpečí hmotných ztrát. Z důvodů uvedených navrhuje ústavně-právní výbor: Slavný senáte, račiž schváliti osnovu zákona ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou, sen. tisk 192.

Místopředseda dr Soukup: Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. Kroiher.

Zpravodaj sen. Kroiher: Slavný senáte! Rozpočtový výbor usnesl se ve svém sezení připojiti se bez výhrady k usnesení výboru ústavně-právního. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Debata je skončena, budeme hlasovati.

Páni zpravodajové nemají dalších poznámek?

Zpravodaj sen. dr Havelka: Nikoliv.

Zpravodaj sen. Kroiher: Nemám.

Místopředseda dr Soukup: O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním hlasovati najednou.

Jsou námitky proti tomuto návrhu? (Nebyly.)

Nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny tisk 192 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se podle zprávy výborové souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny tisk 192 ve čtení prvém.

Přikročíme nyní k bodu dalšímu, jímž je:

8. Ústní zpráva I. ústavně-právního výboru a II. rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 193) o iniciatívnom návrhu zákona posl. dr Dérera, inž. Nečase a súdr. na vydání zákona o udelení štátneho občianstva československého niektorým osobám a o iniciatívnom návrhu zákona posl. Szent-Iványho a súdr. o doplnění § 10 zák. čl. XXII/1866.

Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pan sen. dr Krupka, za výbor rozpočtový pan sen. dr Karas.

Dávám slovo prvému zpravodaji, panu sen. dr Krupkovi.

Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Předložení osnovy odůvodňuje se nepříznivou judikaturou nejvyššího správního soudního dvoru, kteráž rozhodnutím ze dne 28. prosince 1923, č. 18.455 tisícům našich příslušníků na Slovensku a Podkarpatské Rusi odňala státní občanství, resp. právo domovské. Před tím nejvyšší správní soud stále a v úplné shodě s rozhodnutími maďarských instancí správních rozhodoval tak, že rozhodnutí tato po mém soudu odpovídala nejen doslovu a duchu zákona maďarského ohledně práva domovského, ale i obsahu mírové smlouvy Trianonské, která, jak sám nejvyšší správní soudní dvůr vyslovil, mohla stanoviti pouze směrnice pro úpravu domovského práva v naší republice.

§ 81 smlouvy Trianonské stanoví, totiž, že veškeré osoby, které mají domovské právo na území přivtěleném nám od bývalého rakousko-uherského státu, nabývají státní občanství v naší republice eo ipso, vylučujíc uherské státní občanství a také jiné státní občanství států bývalého Rakousko-Uherska.

§ 62 pak praví, že nehledě k ustanovením §u 61, osoby, které nabyly domovského práva v území od Maďarska našemu území přivtěleném po 1. lednu 1910, nabývají státního občanství československého jedině s tou výjimkou, obdrží-li zvláštní povolení Československého státu. Nepožádají-li o toto povolení, anebo bylo-li jim povolení odepřeno, nabudou tyto osoby státního občanství onoho státu, jemuž byly před tím podrobeny, a tu zase ipso facto.

Na základě těchto ustanovení mírových smluv vydán byl pak v naší republice ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 236, platný pro celou Československou republiku, který v §u 1 odst. 1. výslovně dí, že československými státními občany jsou od 28. října 1918 počínaje osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 u nás nabyly práva domovského a až dodnes toto právo nepřetržitě také mají. Odstavec 3. téhož paragrafu praví, že státního občanství československého nabývají děti narozené rodičů podle odst. 1. domovské právo majících, byť u nás třeba nebydlí nebo domovského práva neměly. A odst. 4. téhož paragrafu stanoví, že nabývají státního občanství, a to od 28. října 1918 ony osoby, které před tímto dnem sice mimo oblast naší nynější republiky měly domovské právo v území bývalého Rakousko-Uherska, a staly se skutečnými úředníky resp. zřízenci Československého státu.

§ 3. téhož zákona konečně praví, že dosavadní předpisy ohledně nabytí a pozbytí státního občanství se tímto zákonem nemění a že zůstávají nadále v platnosti, pokud tímto zákonem změněny nejsou.

Tentýž princip platí také. ohledně práva domovského vedle §u 13, který rovněž stanoví, že dosavadní předpisy o nabytí a pozbytí domovského práva zůstávají v platnosti, pokud tímto zákonem měněny nejsou. Pouze pokud se týká povinností obce ku přijetí do svazku domovského platí na území bývalé Rakousko-Uherské oblasti též náš zákon domovský z 5. prosince 1896, č. 222 ř. z., který stanovil nárok dotčené osoby ucházející se o domovské právo na přijetí do svazku obecního, pakliže 10 let nepřetržitě v dotčené obci bydlely.

Byly tedy zásadně maďarské zákony s výjimkami z ustanovení §§ 1 a 13 plynoucími ponechány výslovně v platnosti. Z toho je zjevno, že pokud se týče t. zv. odvozeného nabývání státního občanství, tedy manželek a dětí, které zdědily státní občanství po svých rodičích, resp. manželi, platí na Slovensku a Podkarpatské Rusi posavadními zákony uherské, a pokud se týká t. zv. vydržení domovského práva vlastně, jak zákon dí, jen co do povinnosti přijetí do svazku obecního, předpisy rakouského domovského práva z r. 1896.

Vedle zákona zmíněného o státním občanství z 9. dubna 1920, č. 236 zůstaly v platnosti předpisy domovského práva uherského zákona zejména čl. XXII. z 22. září 1886, a to zase zvláště §§ 10 a 11. Podle doslovu tohoto § 10 a ve srovnání s § 11 není po našem soudu ni té nejmenší pochybnosti, že podle §u 10 občan, jenž se vystěhoval z jedné obce do jiné, této svůj úmysl ohlásil, tam nepřetržitě se zdržoval po 4 léta a přispíval k obecním břemenům, nabyl ipso facto práva domovského, pokud v této 4 leté době obec nová z důvodů §u 9 neodepřela jeho usazení v této nové obci. Tato obec vydá pak o zamýšleném usazení se vysvědčení.

Důvody k odepření usazení se v §u 9 uvedené jsou, když někdo byl trestán, obžalován, nebo byl odsouzen k nějakému trestu, dále nemožnost usazence bez zatížení obce se sama vydržovati, jakož i nemožnost předložiti vysvědčení z posledního místa svého pobytu.

Vedle §u 11 zůstaveno témuž občanu, jenž hodlá přesídliti do jiné obce, další právo, aby jemu obec k výslovné žádosti, která se musí podati nejdéle do 4 let, povolila přijetí do svazku obecního, kteréžto povolení obec nová uděliti povinna jest, pakliže usazenec přes 2 léta v této obci bydlel, obecní daň platil a v nedostatku její jinaká veřejná břemena nesl, jakož i není-li tu překážek §u 9, o kterých jsem právě mluvil, pro kteréž obec v případě eo ipso nabytí je oprávněna odepříti mu práva domovského.

Rozlišuje tedy výslovně článek XXII uherského zákona mezi nabytím ipso facto jen na pouhé oznámení uchazeče, jak to praví § 10, a nabytím na základě povolení k výslovné žádosti jeho, kterážto žádost, pakliže veškeré podmínky jsou splněny, zakládá právní nárok na přijetí, a nikoliv jako v případě prvém, již skutečné nabytí práva domovského sama.

Uherský zákon domovský spočívá právě na jiném základě, než v bývalém Rakousku platné zákony o právu domovském z r. 1863 a 1896, týkající se právě práva domovského. Kdežto tyto spočívají na základě jihoněmeckém, vedle kterýchž svaz rodinný hraje důležitou roli a tvoří základ tohoto práva, zákon uherský sdělán je podle vzoru anglického a severoněmeckého, a rozhodujícím je tu pouhé usazení se a výkon povolání, resp. práce, takže se nabude práva domovského mnohdy i proti vůli obce, už z tohoto pouhého usazení se a výkonu nějakého povolání. Nic jiného, žádné vztahy k nějaké rodině nejsou rozhodující.

Vedle §u 1 zákona z r. 1920 a § 10 článku XXII. považovati tedy dlužno eo ipso za příslušníky československé, a to od 28. října 1918 veškeré osoby na území bývalého Uherska se zdržující, které aspoň od 1. ledna 1906 v obci této oblasti kvalifikovaný pobyt nepřetržitě až do dne působnosti zákona skutečně měly.

Praxe uherských úřadů, jakož i uherského nejvyššího správního soudu také vždy a stále v tomto smyslu § 10. vykládala a též nás nejvyšší správní soud v opětovných rozhodnutích tak rozhodoval, jako na př. dne 14. prosince 1921, 28. března 1922, 13. června 1922, 1. prosince 1922, 3. dubna 1923, 23. listopadu 1923 - tedy četná rozhodnutí. Až rozhodnutím z 28. prosince 1923, č. 10.455, o kterém jsem se byl již v úvodu zmínil, postavil se na stanovisko naprosto odchylné, a to, že podle §u 10 nenabývá se domovského práva ipso facto, nýbrž teprve okamžikem tím, jakmile žadateli to právo domovské bude uděleno, tedy, že § 10. zakládá pouze nárok, obdobný nároku novely z r. 1896, jakož i §u 11 článku XXII, takže nyní máme na základě zmíněného rozhodnutí nejvyššího správního soudu v poslední době vydaného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi de facto čtverý způsob nabytí domovského práva: vydržením a to podle §u 1 zákona z r. 1920, č. 236 po 4 letech, podle §u 13, odst. 2, podle kterého platí tamtéž naše novela z r. 1896, tedy 10letý pobyt s nárokem na přijetí, dále podle §u 10, čl. XXII, o kterém právě mluvíme, který se nyní vykládá tak, že má někdo pouze nárok, který nabývá po 4 letech, a pak § 11, odst. 1, kde může již po 2 letech, a to ve lhůtě 4 let někdo žádati, aby byl přijat do svazku obecního, takže v těchto případech musí býti uplatněn tento nárok nejdéle do 1. ledna 1910. Rozhodnutí toto způsobilo a musilo přirozeně způsobiti na Slovensku a Podkarpatské Rusi velké znepokojení, ježto tisíce osob, které do té doby pokládaly se za československé občany eo ipso, najednou měly podávati žádosti o přijetí do svazku domovského a to ještě k tomu do obcí, v nichž mnohdy již po celou řadu let nejen žadatelé sami, nýbrž i jejich předkové bydleli, vztahy rodinné a hospodářské navázali a se bona fide a právem pokládali za občany československé. Jde totiž v přítomném případě asi - jen okrouhle, nevíme určitě - o deset tisíc lidi národnosti slovanské a několik set lidí národnosti maďarské. Otázka tato dala se řešiti po našem soudu vyvoláním plenisimárního rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Než zdá se, že tento postup byl těžko schůdný, hlavně asi z důvodů finančních a bezpečnosti státu - totiž důvod finanční ohledně provisí a pensí a důvod bezpečnosti státu, poněvadž se podnikaly různé úklady proti naší republice - a podány proto v poslanecké sněmovně současně návrhy dva. Prvý návrh posl. Szent-Iványho a spol. ze dne 16. února 1926, tisk posl. sněm. 147, jenž prostě vyložil § 10, čl. XXII ve smyslu našich rozhodnutí dřívějších, jakož i ve smyslu prakse maďarských úřadů. Druhý byl návrh pp. posl. dr Dérera, Nečase a soudr., tisk 225, pozdější, ze dne 24. března 1926, jenž v ústavně-právním výboru vzat byl za základ projednání, tamtéž na základě vyjednávání s vládou, ve smyslu jejích přání byl pozměněn a nyní senátu se předkládá. Nám zamlouvalo by se sice více, kdyby byl býval vzat za základ návrh prvý, jako jednodušší a ve svých důsledcích lépe se s dosavadním zákonodárstvím srovnávající, než zdá se, že závažné důvody státní to byly, jak finančního tak politického rázu, jež nechtěly opustiti cestu zvláštního povolení, následkem čehož zvolena cesta kompromisu, jenž došel výrazu v nynější předloze a ponechává celkem dosavadní podmínky § 10 uh. čl. XXII, víže však nabytí práva domovského na povolení obcí ke zvláštní žádosti v tom směru podané, a to do 5 let ode dne působnosti zákona počítajíc. Následkem toho jeví se další ustanovení předlohy jen jako důsledky tohoto principu. Vznikla také otázka v ústavně-právním výboru poslanecké sněmovny i v našem výboru, zdali se jeví návrh zákona změnou zákona ústavního, a tu musím poukázat, že ve výboru ústavně-právním v poslanecké sněmovně většinou bylo odhlasováno, že zákon tento involvuje změnu ústavy. Nechci se do této otázky blíže pouštěti, mám o této věci svůj názor, zde stačí jen konstatovati, že skutečně také v našem výboru byly přivedeny k platnosti důvody pro i contra, že tato osnova měla potřebí kvalifikované většiny jako pro ústavní zákon. Mám za to, že v této případnosti každým způsobem musíme jíti cestou, abychom se ubránili možným budoucím výtkám, že je potřebí kvalifikované většiny, a doporučuje se proto, aby zákon byl přijat většinou ke změně ústavního zákona předepsanou.

Pokud se týče jednotlivých ustanovení tohoto zákona podotýkám toto: § 1 dotčeného zákona ustanovuje totéž co § 10 čl. XXII jen s tím rozdílem, že se žádá výslovně žádost a povolení. Vynechává se - což jest velmi důležité - že někdo musí platiti daně v té obci, což si vykládaly zejména maďarské úřady v tom smyslu, že dělníkům, kteří neplatí žádných daní, je dlužno odepříti státní občanství. To se nyní zajisté ku prospěchu věci vynechává.

Původní návrh posl. Dérera zněl, že žádost lze podati jen do dvou let ode dne působnosti zákona, avšak ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny byl toho názoru, ježto otázka domovského práva a šetření v tomto směru kolikráte tak dlouho trvá, a je často potřebí překonávati různé obtíže, že bude dobré a vyjde se vstříc všem těm, kteří žádají domovské právo, když lhůta bude prodloužena na 5 let.

V tomto paragrafu uvádí se také výklad nepřetržitosti bydlení, čímž se rozumí v prvé řadě, že pobyt, či jak se tam správně říká, bydliště, je nepřetržité, když osoba strávila dobu do 1. června 1919 ve službě vojenské nebo plněním povinnosti uložené podle zákona o válečných úkonech, že nepřetržitý je pobyt takový, pakli někdo za světové války, nebo po světové válce byl vzat v rukojemství, nebo byl internován, dále když byl ve službě československé branné moci, aneb tam že byl přechodně za svým výdělkem. (Zpravodaj sen. dr Karas: Což trestanec?) To se blíže nevytýká. Tento výpočet je nikoli taxativní, nýbrž pouze demonstrativní. (Zpravodaj sen. dr Karas: Z čeho to plyne?) Bohužel zákon není náležitě formulován, ale v důvodové zprávě ústavně-právního výboru výslovně stojí, že výpočet má býti demonstrativní. Naproti tomu výpočet taxativní nalézá se v odst. 3., kde se praví, kdo z nároku na domovské právo má býti vyloučen. Tu se praví, že vyloučeni mají býti ti, kdož se dopustili trestního činu proti bezpečnosti Československé republiky, čímž rozumím, aby nebylo omylu, že činu, že se ho mohou dopustiti, teprve když by byli odsouzeni, ne snad ještě před tím, poněvadž jsem slyšel, že se toto ustanovení vykládá také jiným způsobem. Dále jsou z nároku vyloučeni ti, kdo dobrovolně opustili území Československé republiky a projevili nepřátelské smýšlení vůči ní, pak ti, kdo byli právoplatně vykázáni z území Československé republiky. Zde zase bylo poukazováno na to, že by se to mělo vztahovati jenom na ony případy, kdy někdo před působností zákona byl pravoplatně vyhoštěn. Tomu však tak není. Může se státi, že by i později žádal někdo o domovské právo a byli vykázáni z území československé republiky právě při tom jednání nebo když se později jednalo po právoplatnosti tohoto zákona o jeho domovské právo. To se ovšem samo sebou rozumí, že nebudou moci býti takoví občané přijati.

Dále jsou vyloučeni ti, kteří po 28. říjnu 1918 vykonávali mimo území Československé republiky funkce v zájmu cizího státu, a konečně ti, kteří odepřeli složení slibu poslušnosti podle §u 2 zákona ze dne 10. prosince 1918, č. 64 Sb. z. a n., a nebyli proto na svých služebních místech ponecháni a ani později přijati. Tu zase někteří pánové, zejména se strany maďarské na to poukazovali, že by bylo potřebí, aby zde byla nějaká veřejná listina, kterou by bylo prokázáno, že oni vykonali ten slib. My máme však § 4, který se zmiňuje výslovně o šetření a ukazuje na to, že možno použíti prostředků civilního řádu, takže je zde volné uvážení a nemůže zde býti rozhodná veřejná listina, nýbrž všemi pomůckami, které zde jsou a mohou podepříti dotyčné ustanovení, může býti složení slibu dokázáno.

§ 2 se zmiňuje o odvozeném nabytí práva domovského manželkami a dětmi, což není nic zvláštního. Jenom tu zvláštnost bych chtěl zde ještě blíže označiti, že totiž děti mohou nabýti domovského práva přes to, že otec jejich práva domovského nechce nabýti, ale ony chtějí tohoto občanství státního nabýti, patrně z všelijakých důvodů, na př. svého povolání a pod. Tedy i proti vůli rodičů, když tomu tak chtějí, může se jim státní občanství uděliti.

§ 3 pak ustanovuje, že osobám, kterým bylo uděleno právo domovské, vystaví ministerstvo vnitra, které je vlastně příslušné v těchto otázkách, jako všude u nás i jinde, zvláštní vysvědčení ohledně domovského práva a zvláštní osvědčení ohledně státního občanství, poněvadž někdo může býti domovským právem příslušným do nějaké jiné obce, ale na území našeho Československa a tedy se musí činiti rozdíl. Zde může býti zase otázka, do které domovské obce přísluší, a vyšetřováním toho, kdo je domovským právem příslušný, a kdo není, by se vyřizování žádostí zdržovalo.

§ 4 udává postup v této věci, že sluší podati žádost, jak má býti opatřena atd. Zde je také velice zajímavé ustanovení, že tato nepřetržitost se nemusí tak velmi přísně a přesně brát, poněvadž mnohdy je velmi obtížno zjistiti úplně na den, jak dlouho se kde ten který nepřetržitě zdržoval, tedy že v této věci je dána úřadům jaksi možnost, aby, když je zde pravděpodobnost dlouhého pobytu, nečinily zbytečných obtíží.

Dále je zajímavé ustanovení, které také dlužno schvalovat, že pakli nebylo rozhodnuto o státním občanství do dvou let, pokládá se za to, že je státní občanství uděleno. Zajisté velmi praktické ustanovení, aby se tyto otázky dlouho nešetřily a neřešily.

§ 5 zase vytýká, pakliže bylo někomu státní občanství, resp. domovské právo odepřeno, že může nicméně opětně o ně žádati, poněvadž máme nový zákon - zajisté opět velmi humánní ustanovení.

V § 6 je pak dosti důležité ustanovení, na které klade důraz zejména ministerstvo financí. Podle zákona z 10. prosince 1910 nabývá ten který státního občanství od 1. ledna 1910. Kdyby se měly od 1. ledna 1910 platiti také pense, bylo by to nesmírné zatížení našeho státu a tu se řeklo, že s těmito občany, kteří obdrží státní občanství, bude nakládáno tak, jako by byli státními občany Československé republiky, a to ode dne toho, kdy jim bylo povoleno toto domovské právo.

Konečně máme ustanovení - a to je také zajímavé - že v příslušné žádosti má každý žadatel udati, jestliže již někde neměl, nebo nenabyl státního občanství. Pokud se týče nesprávného prohlášení, praví se tu, že kdo úmyslně a vědomě v této příčině nesprávné prohlášení učiní, řekněme, že tedy on, ač již byl státním občanem někde jinde, nyní prohlásí, že jím není, že mu může býti toto domovské právo odňato.

Pánové, zákon je humánní. Zákon má sice mnohé a mnohé slabiny a je zejména v rozporu s mnohými ustanoveními, která jsou zde v domovském právu nejasná a těžko vykladatelná, ale přes to nesmíme zapomenouti, že technické zákonodárství nemůže býti příčinou, abychom odepřeli zákonu přijetí, když tu jde o tisíce a tisíce lidí, kterým se tím prokáže veliké dobrodiní.

Já jsem již poukázal k tomu, že nesmíme zejména s počátku, tak přísně a přesně držeti se naší ústavy, poněvadž zde máme co činiti s různými poměry ještě neupravenými, které mají potřebí okamžité úpravy, že je mnohdy výhodnější nad nimi oko zavříti a pomoci mnohým nešťastným lidem. To jeví se nyní tím více důležité, poněvadž žijeme v době tak rozšířeného sociálního zákonodárství, v době, kdy máme potřebí hodně mnoho humanity pro toho kdo není tak sociálně silný, aby mohl požívati všech těchto práv.

Končím a doporučuji, aby slavný senát přijal osnovu zákona v tom znění, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna.

Místopředseda dr Soukup: Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. dr Karas. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Otázka, jak asi veliký finanční náklad s tímto zákonem bude pro stát spojen, není lehko řešitelná, neboť nevíme přesně, kolik takových uchazečů se přihlásí, jimž stát pak důsledkem tohoto zákona bude musiti přiznati státní občanství a také nárok na pensi. Ale myslilo se, že to veliká částka nebude, neboť většina těchto lidí pensi již měla, třebaže jen provisorní, takových případů, kdy pense byla odepřena, kdy bylo odepřeno státní občanství, je skutečně málo. A vždy budou moci příslušní lidé znovu žádati za státní občanství a bude jim uděleno. Tedy finanční náklad pravděpodobně velký nebude.

Ale pokládám za svoji povinnost, abych něco podotkl k motivovaným zprávám této osnovy zákona, poněvadž jak v původním návrhu p. posl. Szent-Iványho a dr Dérera, tak snad i v důvodech uváděných jinde se praví, že prý praxe uherská liší se od praxe našeho nejvyššího správního soudu. Uherský správní soud nikdy nezabýval se otázkou, zdali 4letým pobytem ipso facto se nabývá domovského práva, nebo ne. Ve sbírkách nálezů správního soudu maďarského ani jeden nález správního soudu maďarského nemůže býti citován, který by se touto otázkou byl přímo zabýval. On se zabýval otázkami jinými a jenom tak mezi řádky vyslovil podobné mínění, ale předmětem rozhodování to nebylo. Až teprve náš nejvyšší správní soud citovaným nálezem z r. 1923, kde to bylo přímo předmětem judikatury, výslovně řekl, že nabývá se pouze nároku na přiřčení, ale práva samého se nenabývá.

Tento nález správního soudu jest ovšem závazný pro naši organisaci. My jsme právním státem a u nás nálezy soudní musejí míti naprostou závaznost jako zákon. Tedy pro nás maďarský zákon z r. 1886 jest jasným po nálezu správního soudu, že se nabývá pouhého nároku. Tento nález měl ovšem své důsledky, jak již zde bylo řečeno, jednak ve znepokojení u těch občanů, kteří se marně domáhali státního občanství, ale zase příznivé následky pro naši státní správu, neboť se tak mohla brániti živlům rozvratným, které se u nás domáhaly státního občanství, nemusila jim je dáti, když měla možnost takovým způsobem pochybných živlů se zbaviti.

Ovšem tento stav byl nepříjemný Maďaronům a zástupci maďarské republiky žalovali naši republiku u smírčího soudu v Haagu, že prý naše republika neplní povinnosti mezinárodní smlouvy. Smírčí soud v Haagu měl již líčení o této žalobě maďarského státu, ale nálezu dosud nevydal a jak se zdá, výsledky líčení jsou asi takové, že dá za pravdu nám a žaloba maďarská bude zamítnuta. Právě z obavy, že my to před smírčím soudem vyhrajeme, podal posl. Szent-Ivány v únoru tento návrh zákona a asi za měsíc na to po rozbití staré koalice zástupce sociálně-demokratické strany dr Dérer, který už v řadě článků touto otázkou se zabýval, podal přesný návrh zákona na úpravu této otázky.