Pánové, poukázal jsem již svého času v debatě o této věci na nebezpečnost Janečkových granátů, a bylo tehdy prohlášeno, že to, co v té příčině bylo předneseno, neodpovídá skutečnostem.

Dne 8. března výbuch granátu v muniční továrně v Poličce. Nadporučík Dobrý mrtev, 2 osoby zraněny.

29. března: nehoda oddělení reflektorů u 151. pluku dělostřeleckého, kuchař mrtev.

V červnu: dne 23. cvičení ve vrhání ručních granátů u Popradu, 2 mrtví, 8 zraněných.

V červenci: dne 1. července u Zaviky v Podkarpatské Rusi výbuch odhozeného ručního granátu, 3 pastevci byli mrtvi, 1 těžce zraněn.

Dne 1. července v Podhradí, župa nitranská, nehoda při cvičení 9. pěší divise předčasným vystřelením děla. Jistý vojín chtěl se podívati po vadě, vojínu, jenž dělo obsluhoval, utrženy obě paže.

Dne 23. července událo se strašlivé neštěstí v Horažďovicích na trati dráhy Klatovy-Strakonice. Oficiosní sdělení zní: "Vojenské letecké oddělení v Horažďovicích pořádalo od nějaké doby cvičné lety se shazováním pum, a to v území k tomu vyhrazeném, kamž vstup po dobu cvičení je zakázán. Včera dopoledne ztratil 1 letec orientaci a dostal se za vyhrazené území. Další nešťastnou náhodou prý selhal mechanismus, kterým pumy na aparátu jsou připevněny, a na kterém se pomocí pohnutí jednoduché páky pumy uvolňují, takže spadnou. Puma se uvolnila spadla nad vesnicí Hlupínem, která leží mimo vyhrazené území. Rolník Sejpka, pracující na poli, a jeho dcera Marie, byli zasaženi. Dívka byla ihned mrtva, rolník těžce zraněn. Je to zajisté věc neslýchaná a nenalezneme podobného příkladu v celých dějinách militarismu, aby se něco takového událo. Jak musí býti mužstvo vycvičeno, jaká musí býti bezpečnostní opatření, je-li zde možnost, aby někdo zabloudil z vyhrazeného území. K tomu přistupuje ještě otázka: jak je možno, aby následkem selhání páky mohla spadnouti puma? Logicky mohl by přece nastati jen opak, že by následkem selhání páky puma nemohla spadnouti. A konečně svržení pumy: což pak se cvičnými lety se svrhováním pum připravujeme pro válku uvnitř země? Zdá se, jakoby naše vojenská správa již neznala rozdílu mezi nepřátelskou a vlastní zemí. Krajina kol Horažďovic zdá se vůbec býti důkladně zaopatřena pumami, neboť 2 týdny později událo se rovněž v této krajině nové stejně strašlivé neštěstí. Domkář Hynek Zach, 42 roků starý a 18tiletý Jan Šilhan byli zaměstnáni sečením obilí. Pole, na kterém pracovali, leží poblíž vojenské střelnice. Při sečení narazil Zach kosou na zbloudilý granát. Nastal hrozný výbuch. Lidé, kteří sem po výbuchu přispěchali, nalezli oba muže těžce zraněné na poli. Oba utrpěli smrtelná zranění.

Dne 30. července udál se v Kremnici výbuch střely, která při výstřelu nevybuchla, obětí byli 2 mrtví a 8 zraněných, mezi nimi 7 osob civilních.

V srpnu zřítil se vojenský automobil na silnici z Ostravy do Opavy. Z 15 vojenských osob mohla se část zachrániti včasným seskokem, 5 osob bylo zraněno lehce, 2 osoby těžce.

Dne 23. srpna udál se u Rudolfova u Budějovic při vybalování starých nábojů pro werndlovky výbuch 12 balíků, 2 dělníci byli těžce zraněni.

Dne 27. srpna manévry 16. brigády. Smrt desátníka Kollmanna od 3. pluku tím, že náhle vyšla rána z jeho vlastní pušky.

Koncem září: na dělostřelecké střelnici v Malackách u Bratislavy nalezl 19tiletý Zelenka zbloudilý šrapnel. Tento vybuchl a přivodil smrt mladého muže.

14 dní později došlo začátkem října na téže střelnici k podobnému, strašnému neštěstí. Děti nalezly tam ruční granát. Tento vybuchl, 5 dětí bylo těžce zraněno. Nevinné děti obětí bezúčelné, nesmyslné hry, obětí zločinného, nesvědomitého lajdáctví, není to hluboce rozrušující, nesvírá se při tom člověku srdce při pomyšlení na tyto nešťastné oběti militarismu? Tážeme se, k čemu je vůbec potřebí vrhání granátů? Mluvil jsem o této věci již jednou v branném výboru senátu a poukazoval jsem na to, když již je potřebí těchto cvičení, že by bylo lze je konati se stejným výsledkem, kdyby se používalo napodobenin. Také v Rakousku konala se cvičení ve střelbě a vrhání ručních granátů, ale tam se postupovalo zcela jinak, aby právě nedošlo k takovýmto neštěstím, jak jsou u nás na denním pořádku. Tam se zcela přesné zjišťovalo, kolik střeliva bylo vydána a mnoho-li granátů, přesně se zjistilo, zdali také vybuchly, a co je nejdůležitější, po každém cvičení bylo cvičiště důkladně prohledáno, zdali tam nejsou nevybuchlé granáty, které byly pak učiněny neškodnými. A táži se vás samých, zdali se můžete pamatovati, že by něco takového ve starém Rakousku bývalo možné, co je u nás na denním pořádku. Musíme si jen představiti, že se u nás cvičení sice konají, že se však nikdo nestará o to, nikdo nepřebírá odpovědnost a úlohu, aby cvičiště také náležitě bylo ohledáno, zdali tam nejsou nevybuchlé střely a zdali tyto nehrozí nebezpečím pro civilní obyvatelstvo.

Tím však řada neštěstí ještě není skončena. Také v měsíci říjnu udála se v Motole při cvičení dělostřeleckého pluku č. 1 ve střelbě nehoda. Dělostřelce Housteckého zasáhla střela do pravé ruky, čímž byl těžce zraněn. Také zde platí totéž, jako u ostatních nehod a leteckých katastrof: více úcty k lidskému životu, něco, čeho patrně u naší vojenské správy naprosto není, dále přísné potrestání všech důstojníků, u kterých se takové nehody stanou, nehody, při kterých život nebo zdraví ať vojínů, ať civilních osob byly ohroženy. Tím však serie nehod ještě daleko není vyčerpána.

Třetí nemenší skupinou jsou epidemické nemoce. Roku 1926 udály se v našem vojsku tyto případy epidemického ztrnutí šíje: v Čechách 15 případů, na Moravě 13, ve Slezsku 2, na Slovensku 9, v Podkarpatské Rusi 3, úhrnem nesmírně vysoký počet 42 případů ztrnutí šíje. Mimo ztrnutí šíje udály se ještě četné případy spály, tyfu a podobných nakažlivých nemocí, jejichž příčinou vesměs jsou špatné zdravotní poměry při ubytování mužstva. Chci pro to uvésti školský příklad, který jsem již jednou před několika měsíci v branném výboru senátu sdělil, ovšem že marně, odpomoc nikdy nenastala. 5 baterií 8. pluku dělostřeleckého ubytováno je v Hradci. Mužstvo ubytováno je v barácích bývalé nemocnice pro koně, tedy v barácích, kde se nikdy nepomýšlelo na ubytování lidí. V těchto barácích, ve kterých vždy 3 vojíni musí spáti ve 2 postelích, hemží se to hmyzem, štěnicemi, blechami, obzvláště však krysami. Krys je tam tolik, že vojínům v noci běhají přes břicho a přes nohy. Následkem toho je, že povstává jedna nakažlivá nemoc za druhou, a minulé neděle byl opětovně konstatován případ břišního tyfu. Ačkoli se všechny místní vojenské úřady vyslovily pro nutnost přeložení těchto baterií a toto přeložení žádaly, je nemožno docíliti tohoto přeložení. Odpor vychází asi od ministerstva národní obrany, příčinu ovšem nemůžeme se dozvěděti. Máme jen za to, že ji dlužno hledati v tom, že pro pány důstojníky jsou přímo ideální byty v zámku lichnowském.

Jestliže jsme se viděli nuceni podati naléhavou interpelaci, stalo se tak proto, abychom veřejnosti ukázali, jaké nebezpečí pro státní občany znamená militarismus. Chceme tím vzbuditi svědomí spoluobčanů, aby veřejnost donutila vojenskou správu, aby se konečně přizpůsobila míru, to jest zjednala takové poměry a zařízení, aby militarismus nebyl největším nepřítelem státních občanů.

Nyní mi dovolte, abych promluvil o druhé interpelaci, o případu Gajdově. Nevidíme v případě Gajdově nic jiného, nežli jeden z mnoha smutných poválečných zjevů světové války. Světová válka způsobila demoralisaci a připravovala půdu pro dobrodružství. To učí nás již světové dějiny. Po každé dlouhé válce pokoušely se dobrodružné povahy, aby se dostaly do výše a k moci, a mnohým se to také nějakou dobu dařilo. Takovouto dobrodružnou povahou je nás Rudolf Heidl, jak se původně jmenoval, drogistický učeň v Moravském Krumlově. Musíme konstatovati, že tento muž velmi dobře znal měšťáctvo a že věděl, že přes všechnu demokratickou dekoraci pásek jednoročního dobrovolníka, akademický titul a důstojnická šarže stále ještě platí více, nežli všechny znalosti a vědomosti u člověka. A proto také první jeho jednání směřovalo k tomu, aby si tyto atributy zjednal. Poněvadž nám soukromé poměry Gajdovy jsou naprosto lhostejny, registrujeme jen nepopřenou skutečnost, že si s prominutím poplatků přivlastnil titul jednoročního dobrovolníka, později lékaře a konečně také kapitána. Chceme se nyní podrobně zabývati jeho činností v Rusku a později, jsme povinni vysloviti to, co se halí v temno, alespoň u nás v Československu, ačkoli celá mezinárodní veřejnost je do věcí do nejmenší podrobnosti zasvěcena. Kdežto zde u nás seděli pohromadě v temném pokojíku a vyšetřovali a úzkostlivě se varovali, aby ani slůvko o výsledku vyšetřování neproniklo do veřejnosti, potřebovali jsme zajíti jen do nejbližší kavárny v Praze a vzíti do rukou některé říšskoněmecké, maďarské nebo polské, ba také francouzské listy, a mohli jsme se z těchto novin zcela přesně dozvěděti, jaká je situace. Heidlův vzestup počal tím okamžikem, kdy legie nastoupily těžký krvavý pochod do Vladivostoku. Tehdy náhoda postavila kapitána Gajdu na nejdůležitější místo: byl velitelem v Irkutsku. Zatarasil cestu rudé armádě, která stála u Bajkalského jezera. Umožnil vítězství Kolčakovo, který ho udělal generálem. Gajda dělil se s Kolčakem na polovinu. Postavil legie do služeb protirevoluce, propagoval v Čechům přátelském tisku v Americe a Anglii diktaturu Kolčakovu a tento mu za to slíbil prýmky ruského generála. Gajda tehdy pomýšlel sotva na to, že se navrátí do své vlasti. Všechno mluví pro to, že chtěl zůstati v Rusku, kde ho nikdo neznal, kde mohl v radostech žíti a v hrůze panovati. Nepomýšlel na to, vésti legie, jak to žádal rozkaz pařížské národní vlády a jejího ministra války Štefánika, na východ a přes Tichý oceán a Atlantické moře dopraviti je na francouzskou frontu. Gajda zařídil se v Sibiři po domácku. Nechal se od Bílých oslavovati jakožto osvoboditel. O své újmě zřídil na cizí půdě polní soudy, které se vyznamenaly neobyčejnou bezohledností a krutostí. Gajda pro svoji osobu nezadržitelný anarchista, žádá od podřízených bezpodmínečnou poslušnost. Při sjezdu legionářů v Omsku odesílá resoluci svého osobního pluku, ve které se Národní rada nazývá shromážděním redaktorů a písařů, shromážděním, kterému se jeho pluk nikdy nepodrobí, a žádá okamžité rozpuštění Národní rady. Sjezd v Omsku měl veliké obavy o osud svého člena Housky, který byl odpůrcem zasahování legií do ruské občanské války, a který se nalézal ve vazbě u Gajdy. Shromáždění legionářů žádalo vydání Housky. Gajda odpověděl: "Houska bude zde pověšen." Sedláci ho proklínali. Na jeho jméno naráželi, když Čechy nazývali "gady ", to je hady. Hrůzou tohoto jména vyhrožovaly sibiřské matky svým dětem. Nepomíjející nenávist zůstala v srdcích trýzněných sedláků. Gajda uplatňoval krvavý režim. Dal postříleti sta lidí, vedle Lvtkina, Jakovlowa, Iwanova, Sierowa, Suchanowa a Melnikowa padl nesčíslný počet bezejmenných za oběť řádění Bílých. Neozbrojená hudební kapela 60 českých Němců byla vehnána do řeky a pobita strojními puškami. Dne 18. srpna 1918 dal Gajda posádce v Beresovce čestné slovo, že nebude prolévati krev a že poskytne Rudým chléb a práci. Den na to dal u Misowaje postříleti sanitní vlak do posledního muže. Oddělení pancéřového vlaku Gajdova přepadalo ruské osady, zapalovalo je a střílelo strojními puškami do prchajících sedláků, žen a dětí. V noci dne 18. srpna přepadlo toto oddělení dánskou komisi Červeného kříže a oloupilo ji. Dne 17. července 1918 byli úkladně zavražděni maďarský důstojník a německý parlamentář Sivers pro podezření, že patří k bolševikům.

Známý legionářský major Kratochvíl píše ve své knize "Cesta revoluce" o situaci na východě toto: Gajda byl prvým vojenským velitelem, který dával postříleti masy a prováděl popravy rudých gardistů, a který svými surovými činy kalil poměr k domorodému obyvatelstvu. Poněvadž zabit byl český kapitán, který se dostal do bolševického zajetí, popravilo česko-ruské oddělení generála Gajdy ve východní Sibiři 600 vojínů. Kratochvíl praví: "Toto divoké asiatské a nesmyslné opatření bylo vynálezem Gajdova ducha a politického talentu."

Gajda dal dále v Tjumenu rozkaz k zastřelení 180 legionářských vojínů, kteří se nechtěli připojiti k běloguardějské armádě Kolčakově. V armádním rozkaze ze dne 14. srpna 1918 v Charbině dává Gajda prohlásiti 22 rozsudků smrti. Koncem srpna téhož roku přichází k roztržce s Kolčakem. Gajda provádí zradu a vydává Kolčaka bolševikům. Kolčak postaven ke zdi a zastřelen.

Gajda inscenoval puč, aby veškeré velení dostal do svých rukou. Jeden den je nejvyšším velitelem všech ruských vojsk v Sibiři, pak se puč shroutí. Také o tom máme autentického svědka, legionářského majora Kratochvíla, jenž ve své knize "Cesta revoluce" na str. 532 líčí, jak Gajda postupoval proti jeho přátelům a jak došlo k jeho zatčení. Gajda ušel trestu stejně jako jiní bojovníci. V této souvislosti píše Kratochvíl: Rovněž tak podařilo se také ostatním vedoucím účastníkům Gajdova povstání se zachrániti. Cti, utrpěti hrdinnou smrt, dostalo se jen několika stům Gajdových lidí, kteří byli na ulicích pobiti a u zdi zastřeleni. Gajda byl se svými důstojníky propuštěn, a to na zakročení československého hlavního stanu. Za zásluhy, kterých si získal znovuzrozením Ruska, nebyl vydán soudu. Tak stojí psáno v oficielním odůvodnění. Za to podepsal revers, kterým se musil zavázati všeruské vládě, že do tří dnů opustí Rusko a že se bez povolení této vlády nenavrátí a také nebude prováděti žádnou agitaci proti této vládě. Gajda byl jim ctižádostivým dobrodruhem a byl zván zrádcem. Gajda tedy slíbil, že odcestuje. Obdrží 70.000 franků, vezme z Jekatěrinburku s sebou: 29 pudů zlata, platiny, úvěrní úpisy, drahocenné koberce, brilianty, vína, luxusní předměty atd., všechno věci, které rekviroval u měšťáků. Proti Gajdovi pronáší se žaloba, že on, jenž při odchodu z Ruska měl veliké jmění, část tohoto jmění umístil bezpečně ve Švýcarsku a v Holandsku. Skutečností je, že smutnou bilancí pro český národ bylo, že Gajdův puč proti Kolčakovi připravil asi 800 Čechů o život.

Gajda vrací se do Československa. Vracející se legionáři vypravují o jeho krvavých hrdinských činech. Vláda je konejší. Nechtělo se potřísniti slávu československých legií brutálně prolitou krví. Chlácholení šlo dokonce tak daleko, že se legionářům jelo naproti až do Budějovic, aby byli pohnuti k tomu, by nesdělovali veřejnosti to, čeho se v Rusku a v Sibiři dožili a co tam Gajda tropil. Gajda nemá přiměřeného zaměstnání. Když roku 1920 ruská armáda stojí před Varšavou, nabízí jí své služby jakožto velitel sboru. V Rusku ho znají, odmítají ho. Gajda chtěl Sovětům, kteří mu nedůvěřují, dokázati, že svoji nabídku mínil vážně. Generál Gajda přijde do školy pro generální štáb do Paříže a vydává odtud materiál generálovi, jenž stojí ve službách Sovětů. Domníval se nyní, že nabyl důvěry Rusů. Marně. Je opět zamítnut. Navrátiv se z Paříže, jde do Košice jakožto sborový velitel. Zde zřizuje samovládný režim. Všechno, vojsko, státní moc, civilní obyvatelstvo musí se podrobiti jeho choutkám. Vojáci jsou systematicky trýzněni. Počet sebevražd vojínů v obvodu košického sborového velitelství stoupá strašně. Vedle toho používá se vojínů k všelijakým podívaným jakožto statistů. Gajda zasahuje také do civilní státní správy. Exekutor Josef Mašek má u Gajdy pro jistou alimentační záležitost provésti úřední úkon. Gajda žádá od ministra dr Mičury Maškovo propuštění. Mašek potrestán disciplinárně. Kavárník kavárny "Slavia" musil na rozkaz Gajdův propustiti číšníka Fireka, poněvadž tento se odvážil zúčastniti se komunistické demonstrace.

A věc neslýchaná, událost, která mohla přivoditi nebezpečí těžkých mezinárodních zápletek, je tato: v dubnu 1923 zavražděn byl československý pohraniční dozorce Sedláček. Gajda chce provésti pravidelný vpád do uherského území a v dotyčné obci dát pobíti všechny maďarské vojíny. Vysoký státní úředník pozná nebezpečí, informuje včas tisk, čímž plán Gajdův zmařen. Gajda dá k sobě povolati zpravodaje dotyčného listu a žádá pod vyhrůžkami sdělení jména informátorova.

V četných případech stávky posílal Gajda vojíny pracovat do oněch podniků. Vojínům zakázáno pěstovati politiku. Ještě při posledních volbách bylo vojínům zakázáno čísti letáky, které jim byly poslány. Gajda sám stává se prototypem politisujícího generála. Při posledních obecních volbách postaví sám listinu vojáků, píše články pro "Slovenský východ". Když se roku 1924 ubíral komunistický průvod kolem budovy 11. pěší divise, pošklebuje se generál s balkonu budovy; zakládá fašistické jednoty důstojníků. Když roku 1923 konán byl sjezd legionářů, dává Gajda poříditi a rozšiřovati leták proti socialistům. Beneš, ministr věcí zahraničních, charakterisuje činnost Gajdovu ve svém dopise ze Ženevy takto: "Generál Mittelhauser viděl jakožto šéf generálního štábu nerad demagogii generála Gajdy v Košicích a opětně upozorňoval, že Gajda vnáší politiku do armády. Jeho úsudek o Gajdovi byl nepříznivý. Když přišel maršál Foch do Prahy, projevil ostrý úsudek o Gajdovi." Gajda politisuje, porušuje disciplinu a přes to stává se zástupcem šéfa generálního štábu.

Mimochodem ještě slůvko o jeho vojenských schopnostech pro toto místo. Výsledek jeho vojenských schopností ukázala jeho činnost v Košici. Tam to bylo, kde francouzský generál Spirée při rozhovoru o jistém manévru ve svém doslovu řekl Gajdovi toto: "Pane generále, takováto cvičení předváděla se u nás před 20 lety černošským králům, když tito přišli na návštěvu do Francie." Maršál Foch podal roku 1933 přímo zničující úsudek o vojenských schopnostech Gajdových. Je známo, že byl jediným z nejslabších žáků ve francouzské vojenské škole roku 1920 a samy "Lidové listy" psaly při jmenování Gajdově zástupcem šéfa generálního štábu, že pochybují o jeho schopnostech pro toto místo. Gajda byl jmenován zástupcem šéfa generálního štábu, ačkoli se vědělo o jeho minulosti a o jeho činech a ačkoli bylo před Gajdou opětovně varováno. Skutečnost, že se při jeho jmenování dobře vědělo o jeho minulosti, uvedl také posl. Stříbrný včera v poslanecké sněmovně. Jistý spisovatel, který nyní bydlí a žije v Berlíně, Elias Hurwicz, zabývá se ve své knize "Staatsmänner und Abenteurer" obšírně Gajdou. Legionářský major Kratochvíl, kterého jsem dnes již několikrát jmenoval, řekl ve své knize "Cesta revoluce" na str. 156 toto: "Voják Gajda žene se horečně do výšin, generál Gajda cítí se býti pánem v Sibiři a pánem dne. A přece je to týž Gajda, jenž ani ještě před rokem žádal aby byl odeslán na francouzské bojiště, aby dosáhl uznání srbské důstojnické hodnosti pro francouzskou armádu, a který, jak se tvrdí, byl odmítnut, poněvadž závistiví kolegové proti němu inscenovali čestný soud a obviňovali ho, že prý si osvojil jistou důstojnickou hodnost jakéhosi balkánského státu".

Kniha "Cesta revoluce" obsahuje ještě řadu jiných těžkých žalob proti Gajdovi. Tato kniha vyšla tuším roku 1920 a jak je mně a mnoha stům lidí známo, musila býti známa také odpovědným činitelům v tomto státě, i musili věděti, jaké obžaloby se tam pronášejí. Komunistický posl. Taussig zabýval se v poslanecké sněmovně roku 1922 rovněž Gajdou, citoval dílo Kratochvílovo a řekl mezi jiným toto: "Máme doklady o tom, že při postupu rudé armády na Varšavu byl to nejen generál Gajda, který této armádě nabízel své služby, nýbrž že celá řada jeho přátel učinila totéž."

Kratochvíl uveřejnil druhou knihu, tuším roku 1924, jmenuje se "Naše revoluce". V této knize píše výslovně, že Gajda v době svého pobytu v Paříži prokázal bolševickému Rusku celou řadu důvěrných služeb, které pro bolševiky již vzhledem k tehdejší kritické době byla to doba ruského postupu proti Polsku - byly prý velmi cenné a tím, také prý měly význam pro Francii. Tedy roku 1924 vyslovuje se otevřeně to, co dodatečně prý bylo rozhodujícím důvodem, aby zahájena byla likvidace Gajdova. Já sám zabýval jsem se obšírně generálem Gajdou v rozpočtovém výboru dnes před rokem v říjnu 1925, když jsem mluvil ke kapitole ministerstva národní obrany, a tázal jsem se tehdy ministra národní obrany - byl to týž, který jím je zase dnes, který ovšem není přítomen, ministr Udržal - jak je možno, že člověk, proti kterému vznášeny byly tak strašné žaloby, mohl býti jmenován zástupcem šéfa generálního štábu. Pamatujete se, když jsem v únoru t. r. při debatě o katastrofě v Truhlářské ulici mluvil, že jsem tehdy rovněž upozorňoval na neblahý vliv Gajdův v naší armádě. Marné byly všechny tyto výstrahy. Bylo teprve potřebí uveřejnění interviewu v "Secolo", aby sopka vybuchla. Gajda sice popíral interview, ale kdo tento interview čte, nemůže se ubrániti dojmu, že Gajda zase jednou - není to poprvé v jeho životě - mluvil nepravdu. Teprve v okamžiku, kdy následkem toho interviewu v "Secolo" padla škraboška, došlo k odhodlání zakročiti proti Gajdovi. Ministr národní obrany na náš dotaz ještě neodpověděl. Rozšiřuji tento dotaz na následující věci:

Proti generálu Gajdovi vznesena byla tato obvinění a žaloby. Tážeme se, zdali jsou známa a byla vyšetřována:

1. Gajda prokázal za svého pobytu v Paříži roku 1920/21 Rusku důvěrné služby.

2. Gajda prodal Rusku francouzské listiny vojenské povahy. Na základě těchto podnikl mezi jinými vůdce bolševické jízdy Budjeni svou známou jízdu proti Varšavě.

3. Gajda prodal roku 1920/21 československé tajné listiny Rusku.

4. Z tajného archivu zmizela prý "Kniha instrukcí s poukazy pro případ války" a uvádí se Gajda v souvislost s touto věcí.

5. Gajda nabízel podle sdělení polského vyslance v zahraničním ministerstvu Rusku svoje služby proti Polsku.

6. Gajda byl již roku 1920 účastněn při politickém spiknutí proti hradu a proti vládě.

7. Gajda porušil disciplinu a vypracoval plány, které namířený byly proti státu, vládě a proti presidentovi.

8. Falešné údaje ve styku s úřady.

9. Zneužití úřední moci.

10. Je prý v trestním vyšetřování pro dvojženství.

11. Těžká obvinění pro jeho chování v Sibiři.

Při této příležitosti chtěli bychom se vlády tázati ještě něco jiného: Jsou zapředeni ještě jiní důstojníci, byli tito odstraněni? Jakou úlohu hraje v této aféře ministr Girsa? Je pravda, že tento doporučoval ruské zvědy Gajdovi?

Žádáme přímou odpověď a vysvětlení o celé aféře až do nejmenší podrobnosti. Žádáme veřejné trestní řízení. Jsme tím povinováni sobě a veškeré cizině. Nemůžeme nikterak prohlásiti se spokojenými vyřízením vyšetřování této záležitosti, neboť likvidace Gajdovy aféry, jak byla provedena, není žádným potrestáním, nýbrž odměněním Gajdy. V Rakousku, ve feudálním státě, měli jednoduché methody, aby vyřídili takovéto záležitosti. Plukovníku Redlovi položili jednoduše revolver na noční stolek, my chceme se lišiti od feudálního Rakouska tím, že žádáme přísné vyšetření a použití dotyčných zákonitých ustanovení. To není žádné vyřízení, to není žádné potrestání, poslati člověka, který se tolik prohřešil na lidskosti, s 35 lety jako generála na odpočinek, anebo, jak se ještě v červenci zamýšlelo, jakožto ataché do Tokia nebo Londýna, aby se tím stal neškodným. Vyšetřování prokázalo, že se Gajda dopustil deliktu špionáže proti cizímu anebo spřátelenému státu, což prý u nás není trestným deliktem. Legionářský orgán psal o likvidaci záležitosti toto: Gajda pokoušel se zachrániti svou vojenskou a politickou situaci málo čestnými prostředky, porušil nejzákladnější příkazy discipliny a při tom nedovedl ani toho, aby obhájil svoji čest jakožto vojáka. Legionářský orgán tedy konstatuje: málo čestné prostředky a porušení discipliny. Tato fakta sama měla by již ministerstvu národní obrany ukázati cestu, kterou se má dáti. Není-li delikt Gajdův prý trestným podle trestního práva, pak lze ho stíhati kárným výborem, cestou kárného řízení. V prováděcím nařízení k disciplinárnímu zákonu, které dosazuje kárný výbor, praví se výslovně: "Je-li zde podezření, že porušením úředních a služebních povinností, které podle předchozího odstavce má býti trestáno podle trestního práva, poškozeno anebo ohroženo bylo dobré jméno armády, je ku stíhání takového přestupku příslušným kárný výbor." A v §u 3 se praví "Dobré jméno armády může býti poškozeno anebo ohroženo netoliko jednáním anebo opomenutím, jehož trestní stíhání podle zákona přísluší soudu anebo vojenskému představenému, nýbrž také jiným jednáním nebo opomenutím, které by ostatně nebylo trestné."

Ustanovení tohoto zákona praví tudíž zcela jasně, že i pro případ, že tu není deliktu podle trestního práva stihatelného, je povinen kárný výbor zasáhnouti. Můžeme poukázati na případy, kdy pro nepatrné a směšné věci musil kárný výbor zasáhnouti. Zde máme co činiti - nejsem ochráncem naší armády, nejsem k tomu povolán a také bych to zamítl - ale zde máme beze vší pochyby činiti s případem, jenž je s to nejtěžším způsobem poškoditi vážnost naší armády. A nenalezne se žalobce, který by žádal zasažení kárného výboru. Žádáme jasno a plné použití zákona také proti fašistickému generálovi. Nesplníte-li tohoto požadavku, pak podkopáváte právní vědomí v celém národě, otřásáte jeho důvěrou v základy státu a společnosti, v zásadu, že před zákonem jsou si všichni lidé rovni. Bude-li tato zásada porušena, pak se však také zároveň otevírají dveře dokořán příštím dobrodružstvím. (Souhlas stoupenců.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): K věcné poznámce se přihlásil pan sen. Kroiher. Tedy na dobu nejdéle do 5 minut mu uděluji slovo než dám slovo dalšímu panu řečníkovi.

Sen. Kroiher: Pan místopředseda dr Soukup ve své řeči prohlásil toto:

"V našem táboře československém bylo utvoření vlády českoněmecké pro mnohé kruhy skutečným překvapením. Jak je tomu dávno, co jsme zde v senátě slyšeli polemiky temperamentního mluvčího strany republikánské, jehož kněžské důstojnosti - podle mého skromného soudu - bylo slušelo trochu více klidu, seriosnosti a tolerance, s jakým velkopanským gestem označoval příslušníky německého národa za přivandrovalce a kolonisty, za nepřátele tohoto státu, jak jim ukazoval maršrutu z republiky ven. Nyní se z úst samého pana ministerského předsedy dovídá, že to nejsou přivandrovalci, kolonisté nebo velezrádci, nýbrž milí spoluobčané, kteří s námi na společném území žijí již celé tisíciletí."

Konstatuji věcně, že jsem já nikdy zde v senátě, ani kdekoliv jinde Němce, kteří u nás v Čechách bývají, neprohlašoval ani za přivandrovalce ani kolonisty. Slovo "kolonisti" padlo ze zcela jiných úst nežli z mých. Prohlašuji, že jsem Němce jakožto takové nikdy neoznačoval za velezrádce a nepřátele státu, nýbrž jenom jednotlivé kolegy, kteří zde byli vyšetřováni pro určité výroky.

Prohlašuji dále, že je mě s podivem, že slyším důtku, jako bych já měl osvědčovati více klidu, seriosnosti od pana kolegy Soukupa, jehož nedávné výroky o cizím státu způsobily republice takové nesnáze. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Karas.

Sen. dr Karas: Slavný senáte! Budiž mně dovoleno zahájiti svoji řeč malou reminiscencí časovou. Je tomu právě osm let, asi za tři neděle, kdy v této historické síni českých stavů, kde stavové brojili proti absolutistické moci Habsburků, byla prohlášena samostatnost našeho území a neodvislost naší republiky. Tehdy v tom revolučním Národním shromáždění byli výlučně zástupci českého národa. A toto revoluční Národní shromáždění, sestávající právě jen z příslušníků českého národa, dalo našemu státu ústavu, dalo mu i další zákony, provádějící tu ústavu a dalo mu nutné základy. První volby do shromáždění přivedly nám sem i zástupce druhých národů území našeho státu obývajících, a tu již přirozeně řízení věcí našeho státu nebylo výlučně v rukou našich, neboť i když Němci byli v oposici, tu přece jenom vzhledem k jejich přítomnosti, jejich počtu a významu při hlasování musil býti brán na ně ohled. Tu již mnohé ty zákony byly jaksi tvořeny pod vlivem přítomnosti Němců, Maďarů, po případě i zástupce národa polského.

Nyní druhé volby parlamentní přivedly tu další změnu, že Němci jsou přímo součástí vlády naší, že se zúčastňují přímo positivního spolurozhodování záležitostí našeho státu. Tento velký přesun ve veřejném mínění v nedlouhé době se u nás udál. Je to zjev pozoruhodný, že se stala jednak změna v názorech, jak v kruzích českých, tak v německých a je to zároveň zjev potěšitelný, neboť my jsme skutečně společně v tomto státě sloučeni společným zájmem blahobytu a prospěchu naší republiky. My zde budeme i v budoucnosti, jak doufám, společně se zástupci národa německého i maďarského žíti. Máme zde společné zájmy, takže zajisté je to zcela účelné ku prospěchu našeho státu, když prozatím dnes o hospodářských otázkách budeme si hleděti zde dojíti součinnosti s našimi spolukrajany. My uznáváme spravedlnost v našem státě za základ, zároveň však očekáváme, že naši spoluobčané nahlédnou, že jsou v tom státě menšinou, že samostatnost státu toho byla bez jejich spoluúčinnosti a bez jejich zásluh dosažena, že tedy nemohou požadovati, aby ve všech směrech byla naprostá rovnost, nýbrž, že se mohou dožadovati pouze spravedlnosti, která menšinám patří a kterou jim s plným vědomím a loyálně také budeme vždy přiznávati.

Prohlášení vlády, které jsme zde před dvěma dny slyšeli, odpovídá plně stanovisku naší strany. Chceme poctivě a loyálně spolu pracovati v nejbližší době aspoň v hospodářských otázkách, aby nastal mír mezi národy tento stát obývajícími a mezi třídami pracujícími, aby nastal zde hospodářský blahobyt ve všech vrstvách národa, neboť jsme přesvědčeni, že blahobyt jednotlivých tříd celku bude blahobytem celého státu, jen tehdy, když veškeré třídy budou v tom státě spokojeny, tehdy když není žádného teroru, útisku třídy jedné oproti třídám druhým. A když se vytýká, že dnes buržoasní koalice by chtěla utiskovati pracující třídy, myslím není tato výtka odůvodněna. Pan dr Soukup nám vytýkal zde ústy pana posl. Tomáška neslušné, aspoň jsem měl takový dojem, nebo nešetrné jednání většiny v příčině volby nového předsedy senátu. Dovoluji si upozorniti pana referenta, že jsme poněkud napodobili činnost z května 1919, kdy právě pan posl. Tomášek byl předsedou revolučního shromáždění a kdy příslušník téže strany ministerský předseda Tusar použili téže metody a nepřítomného dr Kramáře, který tehdy v Paříži (Slyšte!) vyjednával mírové smlouvy, ačkoliv par excellence pracoval v zájmu státu, v nepřítomnosti byl svržen a neptali se ho, jestli souhlasí, nebo ne. Pravím, napodobili jsme poněkud jen činnost té strany, která dnes nám činí výtky. (Sen. Dundr: Tedy to chcete napodobiti!) Já řekl poněkud, ne úplně. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.)