Z předmětů, které se současně s prohlášením vlády projednávají, jsou drahotní otázky, zejména interpelace a stížnosti na to, jak drahota za vlády nové koalice postupuje. Drahota začala již za vlády předcházející z jara a tedy výtky by mohly patřiti vládě předcházející, která neučinila žádného zákroku, aby těmto zjevům v zárodku zabránila. Ale rozumní lidé nahlížejí, že drahota, která jest, odůvodněna je částečně neúrodou. Ohledně brambor nebude nikdo tvrditi, že kongruově celní většina byla vinna, že je brambor málo, že je to důsledek poptávky a nabídky, kterážto zásada je stále platna! (Sen. Havlena: Proto nebyla na místě cla!) Právě na brambory je clo 5 Kč na metrický cent a cena šla daleko nad Kč na metrickém centu. (Sen. dr Witt: To působí to dovozní povolení!)

A proč musí býti dovozní povolení? Protože je nedostatek domácích brambor. (Hluk. - Výkřiky.) Velkonákupny koupily za 28 Kč a neprodávají ani o haléř levněji. (Slyšte! - Hlas: Prodávali za 38!) Nejsou lacinější. Mně aspoň řekli členové, že nejsou o nic lacinější. (Hluk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen: dr Karas (pokračuje): Clo na brambory nemá významu u zvýšení cen, neboť je o 40 a 60 Kč vyšší. Tedy clo 5 Kč nemůže býti pokládáno za příčinu, nýbrž neúroda brambor.

Ale totéž nemůžeme říci o druhé potravině, cukru. Vím, že řepaři dostávají menší cenu za cukrovku a vím, že dělníci v továrnách mají menší mzdy. Pan dr. Soukup to potvrdil. A přes to cukr se zvýšil nejen o to, co činí nová daň na cukr, nýbrž výše nad to. Je viděti, že nebylo odůvodnění k tomu zvýšení nad poměr. Zde by bylo vhodno, aby vláda zakročila, aby cukrovarníci netěžili dále tak, jako to bylo v minulých dobách, z této potraviny. (Sen. dr Witt: Vždyť vaše strana má také cukrovarníky!) Nevím, jestli některý ze členů naší strany má akcie cukrovarů. U nás v Čechách alespoň ne.

Mouka vystoupila u nás taktéž výše, . . . (Hluk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Karas (pokračuje): . . . čehož nemohou býti vinna pouhá cla na mouku, ačkoliv paritní cena mouky za hranicemi je mnohem nižší, u nás nastalo tak neobvyklé zvýšení. Je to nutno? Jaké je zde odůvodnění, když obilí, na př. pšenice je lacinější než bylo tomu před rokem? A přece mouka je dražší než před rokem. I když se clo připočítává, je viděti, že to zdražení je neodůvodněné. Na př. při pivě: ječmen i chmel jsou levnější, než před rokem, mzdy v pivovarech jsou sníženy a ceny piva by měly býti také sníženy. Zde bylo by si přáti. (Výkřik sen. Průši.) Nevím. Zde je si přáti, aby vláda použila veškeré své moci k zamezení stoupání cen. Včera pan ministr financí tvrdil, že vrcholku stoupání je dosaženo a spíše bude následovati snížení. Žádáme, aby vláda skutečně prosadila snížení cen tam, kde danými poměry je to možno a odůvodněno. Nahlížíme, že ani vláda není všemohoucí a nemůže ve všech směrech dělati, co by chtěla, je omezena poměry mezinárodními, které jsou silnější, než vůle nás samých. To platí zejména o dalším předmětu debaty, o hospodářské krisi.

Je to zjev světový. Lidstvo ve svém celku bylo válkou ochuzeno a přece se v požadavcích nechce uskrovniti. Méně se vyrobí za vyšší režie a je tedy výrobek relativně dražší. Ceny předmětů denní spotřeby stouply více než důchody, jak včera pan ministr financí poukázal. Nejlépe je to patrno na vrstvách spotřebitelů, kteří patří k veřejným zaměstnancům. Ti dobře vidí, jak drahota stoupla desetkráte, ale jejich platy průměrně jen šestkráte. Ve všem je viděti bídu konsumenta, který se musí uskrovňovati ve svých potřebách, nemůže tolik konsumovati. Musí konsumovati méně nebo v horší kvalitě, než kdyby byl důchod vzrostl stejně jako ceny věcí. Tím, že se méně konsumuje, nastává zase krise výroby. U nás je stupňována tato krise tou okolností, že náš stát je v pravém slova smyslu exportní. Když koupě doma i v cizině poklesla, cítíme nemožnost udati všechny své výrobky na světovém trhu. Odbyt zvýšený by vedl ke zvýšení důchodu konsumenta, jenž by mu umožňoval, aby mohl více konsumovati a tak zlevňovati výrobek. Ale to zlevnění je právě podmíněno, jak také včera pan ministr financí na to poukázal, jednak technickým zdokonalením výroby a jednak zlevněním režie. V tom technickém zdokonalení výroby se úplně připojuji také k panu sen. dr Soukupovi, že v tom směru pan ministr financí oproti průmyslníkům nedává žádných pokynů a rad, po případě výhrůžek. Náš velký průmysl skutečně v dobách konjunktury velkých zisků málo investoval, málo staral se o lepší zařízení v rozdělení práce, využívání strojního zařízení a tedy dnes, kdy v cizině v tom směru nastalo velké zdokonalení, je pozadu; tedy skutečně již samo technické zařízení naše způsobuje dražší výrobu, než je za hranicemi. A jako druhý důvod uvádělo se také zlacinění režie. Na režii mají zároveň význam obchodní daně a sociální platy. Pokud jde o daně, nemůžeme daně obchodní snižovati. Snížíme-li v rozpočtu některou položku, má to za následek schodek v rozpočtu, který se musí hraditi úvěrem nebo škrtnutím některé položky výdajové, (Sen. Havlena: Nebo nově nepřímé daně!) nebo jiné daně. A jak těžko se u nás právě v tom směru pracuje, to dobře víme, neboť trvalo to tolik let, než jsme si náš ohromný 23 miliardový rozpočet srazili až na necelých 10 miliard; pan ministr sám přiznal, že proti loňsku nastalo jen nepatrné snížení, neboť jsme se již skoro přiblížili k té nutnosti, co stát i pro budoucnost bude trvale potřebovati, ačkoliv myslím, že těch 10 miliard dnes je ještě dosti vysoko pro náš stát s 13 miliony obyvateli. Ve státech jiných je pravidelně polovice miliard, kolik je milionů Obyvatelstva. Pro náš stát by to bylo 6 až 7 miliard. Tedy bude potřebí ještě dalšího snížení. Zejména vítáme opatření dnešní vlády, že přistoupila k restrikci ministerstev, neboť to prostonárodní přísloví, že schody zametají se od shora, a ne od zdola plně se uplatňuje i v těch nynějších zařízeních. Restrikci je nutno načínati nahoře na těch nejvyšších místech a vláda skutečně dnes zrušuje některá ministerstva. Tedy je zde viděti dobrý úmysl, že chce vážně přistoupiti k otázce restrikce.

My musíme z toho dalšího důvodu přistoupiti k restrikci obchodních daní a tak zmírniti důsledky daní u průmyslových výrobků, abychom umožnili vítěznou konkurenci v cizině, neboť na dlouhou dobu musíme býti státem exportním.

Slavný senáte! Naše platební bilance - již jednou jsem se o tom zmiňoval - bude na dlouhou dobu pasivní. To znamená, že náš stát musí ročně za hranice posílati hezkou hromádku milionů, ba přímo miliard Kč, abychom vyrovnávali své zahraniční závazky. My máme jednak ohromný miliardový dluh zahraniční. Pan ministr financí v poslanecké sněmovně sestavil náš dluh a vidíme, že je to velká částka. Z toho bude na 2¹/₂ miliardy, které ročně musíme upláceti, platiti úroky a amortisovati, z čehož nejméně 1¹/₂ miliardy jde za hranice na splácení dluhů. Vedle toho máme neurovnanou otázku reparticí, kolik na ně budeme platiti. Bývalý ministr železnic posl. Stříbrný, včera v poslanecké sněmovně ukázal horentní částky, které na nás se požadují za vykoupení státních železnic. Když podle toho měřítka se bude pokračovati i v ostatních předmětech bývalého státního majetku rakouského, a pokud mám osobní styky s touto reparační komisí, tak je plně odůvodněna obava, že na nás budou chtíti, abychom si koupili naše Hradčany, naši Stromovku, naši Hvězdu, starý kamenný Karlův most - ne ten nebyl vlastnictvím státu, ten nemusíme kupovati - budou to fakticky veliké částky, hromádka miliard a roční splácení jich znamená velikou částku. Vedle toho cizina má u nás investovaný kapitál v podobě akciových podniků nebo přímo soukromého vlastnictví cizího. Zisk z průmyslových podniků, dividendy, jdou však za hranice, neboť majitelé akcií jsou za hranicemi a zase ten výdělek, který náš dělník musí zde vymozoliti, jde za hranice. Budeme na dlouhou dobu míti pasivní obchodní bilanci. Tedy musíme vyvážeti peníze za hranice. Přirozeně při naší zásobě peněz, zlata, těch 6 - 7 - 8 miliard bychom byli za dvě léta hotovi; musíme tedy platiti ne penězi, nýbrž zbožím, musíme býti na dlouhou dobu státem exportním. Abychom mohli zbožím platiti, bude potřebí, abychom mohli konkurovati s cizinou; dosud ta konkurence byla nám dosti usnadněna naším bílým zlatem, cukrem, dřívím. Naše sklo, jedinečné na světě a naše textilie nacházely odbyt za hranicemi; ale dnes to pomalu přestává, cizina se emancipuje ohledně cukru, skla a dříví, mníška zničila staré zásoby; textilní továrny, jen těžce konkurují a je tedy skutečná obava, kterým zbožím budeme v dohledné době své zahraniční závazky moci platiti. To nám musí býti pobídkou, abychom hleděli rozumně svůj průmysl zaříditi tak, aby konkurence budoucně byla možná. Nebudeme-li moci platiti zbožím, s penězi jsme hotovi brzo a budeme pak vyvážeti lidi, a již to děláme, poněvadž je zde hospodářská krise. A proč? Poněvadž nemají u nás zaměstnání, nebo vyrobené zboží je dražší než jinde a cizina je nekupuje. To je ten circulus vitiosus, ten vadný kruh, v čem to vězí. My musíme jíti ke zdroji toho a umožniti konkurenci se zahraničním zbožím. I vnitřní konsum se právě povznese blahobytem, ale poněvadž nemůžeme blahobyt, totiž důchod zvýšiti tak, jako ceny stoupají, konsum stále klesá. (Sen. Jarolim [německy]: Nejdůležitější však jest, zdvihnouti vnitřní konsum!)

Tím přicházím k poslednímu oddílu, k řešení sociálních otázek, pokud mají vliv na výrobní krisi a s ní spojenou nezaměstnanost. Oposice stále vytýká nové většině, že je to spojení kapitalistů na ožebračení a utiskování pracujících tříd. Přítomnost stran s programem křesťansko-sociálním ve vládě může dokázati již neodůvodněnost těchto tvrzení. My jsme ve vládě živel sociálních reforem, jsme garancií za to, že na ně se sahati nesmí. (Sen. Jarolim [německy]: Kde to stálo?) Ale sám ministr sociální péče dr Schieszl, který nebude viněn, že by byl snad nějakým tajným klerikálem, doznal, že v sociálních reformách jsme šli tak rychlým tempem kupředu, že je třeba trochu oddechu. (Sen. Dundr: Vaši křesťanskosociální dělníci soudí jinak!). Ti trpí pod tím stejně. Všude jsou názory různé. Připomínám pánům jen, že před rokem, když byl sjezd mezinárodního socialismu v Marseilli, že tam byl také ministerský předseda australský, kde již po tolik desetiletí je výlučně vláda socialistická a ten upřímně doznal, že Australie v sociálním pokroku není tak daleko jako Československá republika a kde bylo uznáno . . . (Sen. Jarolim: Oho!) Já to četl v novinách: "že v ohledu sociálním náš stát má prvenství na celém světě." Přiznávám se k tomu s pýchou, ano, jsme a řeknu s čistým svědomím, jsme pokročilí k těmto sociálním reformám. Ale zase naopak musíme uznati, že možno jíti jen zase tak daleko, pokud to hospodářské a výrobní poměry snesou. Jen to, co je proveditelno, můžeme prováděti a ne nějaký idealismus, jako bychom byli státem pro sebe uzavřeným, samotným na světě; nýbrž jsme vklíněni v hospodářský celek a nemůžeme se vylučovati z těch zásad, které ovládají celý svět.

Byli jsme si vědomi různých slabin zákona o sociálním pojištění nemocenském, invalidním a starobním; ale nechtěli jsme zdržovati zahájení jeho praxe a proto jsme pro zákon ten hlasovali. (Hlas: V čem byly ty slabiny?) Těch je řada, o těch nebudeme mluviti při této příležitosti. Myslili jsme, že šetrně se bude zákon tento provádět, že zejména ty pojišťovny budou rozumně hospodařit. Já se pamatuji, když se projednávala ta prvá koalice před 5ti lety, když se jednalo o otázce sociálního pojištění, že výslovně z úst tehdejšího předáka koalice padlo slovo, že starobní a invalidní pojištění nebude míti za následek ani zvýšení dosavadních příspěvků nemocenských, neboť režií, úsporami dá se docíliti, aby z dosavadních příspěvků kryly se i prémie invalidní a starobní. A zatím jsme svědky, jak prvé dva měsíce dostáváme výměry za služku dříve 20, dnes 57 Kč, tedy ohromné zvýšení té režie. Jestliže naléháme na to, aby rozumným šetřením při provádění toho zákona příspěvky byly pokud možno nízké, myslím, že nečiníme nic reakčního, nýbrž že je to znak zdravé reakce, že se chce, aby s malým nákladem dosáhlo se dobrodiní toho zákona.

Pan dr Heller včera ironicky zde vytýkal našim spolukolegům se strany německé, že jsou ochotni hlasovat pro program vlády, který zde šéf vlády dr Švehla prohlásil za kontinuitní s programem prosincovým, ač v prosinci hlasovali proti témuž programu. Pan kolega zapomenul, že s toutéž výtkou měl se obrátiti ke svým kolegům strany socialistické, kteří v prosinci hlasovali pro ten program, ale nyní nechtějí při témž programu vysloviti důvěru vládě. (Sen. Toužil: Od které doby jste advokátem Němců?) Já to nevytýkám, naprosto ne, nechci se ztotožňovati s drem Hellerem. Mohu schvalovati jistý předmět, jistý zákon, ale musím věděti, kdo ten zákon bude prováděti, jestli k tomu, kdo ho bude prováděti, mám důvěru, že ho bude prováděti v tom duchu, jak si přeji; víme, jak prakse tentýž zákon často úplně zvrátí. Mohu tedy souhlasiti s programem, ale nebudu věnovati důvěru, nebo dávati někomu plnou moc, když k dotyčné osobě, která ten program bude prováděti, důvěry nemám. Když dříve naši němečtí kolegové neměli v prosinci důvěry k oné vládě, že nebude prováděti ten program hospodářský, jak oni si přejí, mohou míti důvěru k dnešní vládě, která nyní program bude prováděti. Kolegové socialističtí, kteří měli tehdy důvěru, že vláda bude prováděti hospodářské otázky, jak oni si je představují, dnes mohou říci: "K dnešní vládě důvěry nemáme, ona ten program bude prováděti jiným duchem." Shledávám to přirozeným, že dříve ta důvěra zde mohla být a že třeba dnes jí zde není.

Zato však s upřímnou radostí vítám vstup ludové strany do nové koalice, neboť ona, bude-li ve vládě, bude součástkou té nové vlády, a bude moci problém Slovenska, tak důležitý pro náš stát, řešiti za své spoluúčasti ke spokojenosti jejich i celého našeho státu, na čem nám všem tak velice záleží.

Doufajíce, že vláda naše splní naděje, které na ni klademe, budeme hlasovati pro vyslovení důvěry. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban: Dalším řečníkem je pan sen. Stodola. Dávám mu slovo.

Sen. Stodola: Slávny senát! My v senátě potrebujeme častejšiu výmenu myšlienok o našom hospodárskom stave a o našich dotyčných výhľadoch. Národohospodárske debaty najlepšie ukazujú ako komplikovaný problém je cenová politika vôbec. Za druhé dokumentujú, že riešenie cenovej a výrobnej otázky závisí u nás od sociálnej štruktúry nášho štátu a konečne poukazujú na náš organický súvis nášho ekonomického telesa so svetovým hospodárstvom.

Ja by sa chcel zapodievať predovšetkým duchovnými faktormi výroby, ktoré spolu s mravnými tvoria jej hlavnú kostru a tu vidíme, že v našej celkovej výrobe či v priemyselnej alebo zemedelskej je pomerne k Nemecku ešte vždy primálo odbornej vedy. Naše univerzity ešťe vždy veľmi málo času venujú vedeckému hospodárskemu bádaniu. My na pr. nemáme ešte inštitut pre konjunkturálné skúmanie, ako nemecké hospodárstvo, my nemáme ani pre hygienu práce, teoriu výkonnosti delnickej pre fyziologické otázky ústavy, ako je na príklad inštitut cisára Wilhelma pre robotnícku fyziologiu v Berlíne, ktorého verejné vystúpenie na výstavke Gesolei v Düsseldorfe nedávno vzbudilo všeobecný obdiv.

Není-li to významné, že tento ústav na pr. odsudzuje pri delníckej výkonnosti Taylorizmus, lebo vykorisťuje delníka, robí ho práce neschopným a tým zaťažuje pospolitosť. Lebo zabija v ňom božskú iskru duševnú, lebo ho zmechanizuje, urobí z neho bezdušný ubohý ľudský stroj v tej dobe, keď továrne nesmú byť hrbou strojov, ale dohodou medzi modzgom, ktoré ich vedú a medzi vôľou a výkonnosťou, ktoré im služia. Dnes výrobou aj fábričnou musí zavládnuť nie čiste zákon mechanický, ale aj zákon prírody ľudskej. Vidíme, že skoro bude nutné do továrne zaviesť novú inštituciu, totiž sociáĺneho merníka, ktorí nebude kontrolovať jedine prácu strojov, ale aj ľudí. Lebo len tak bude možno zväčšiť výkonnosť, na čom vlastne zvrtne sa aj cenový problém, keď musí ešte viac uplatniť sa nová veda, ktorá umožní zvýšiť chuť ku práci, ktorá umožní, aby jestvovanie fabričného, poľnohospodárskeho delníka bolo zdravším, príjemnejším. Jedine na tomto podklade a na fyziologii práce sa výnosnosť národného hospodárstva zväčší.

U nás iniciativa bádania aj na vedeckom poli pripadá Masarykovej akademii práce, obchodným a živnostenským komorám a sväzu priemyselníkov a tieto inštitúcie s ústrednou iste konajú krásnu záslužnú missiu. Nám schádza ešte vybudovanie ústavu pre voľbu povolaní. Prejdeme na podnikanie. Tak tu nutno zase mať na zreteli organizáciu a zústrednenie výroby. Je zajímavé, že dnes v tomto ohľade samé delníctvo nevzpiera sa oproti tejto koncentrácii. Lebo jestliže možno hovoriť o racionálizácii svetovej výroby, ktorá hlavne bude vplývať na cenovú politiku, tak to možno jedine na základe veľkých medzinárodnych dohôd. Ovšem ztrustovanie, kontingentovanie svetovej výroby nesmie viest sa v takých smerniciach, ktoré by stály v protive so smernicami amerikánskeho zákona o Federal antitrust actu z r. 1890, ktoré v zákone bol jasne zákaz monopolov a zásada voľnej súťaže zakotvená.

Lež v tomto ohľade musí aj europejská spoločnosť naučiť sa od amerikánskej, že ambícia na nepravom mieste vedie ku neshodám, že závisť v hospodárskom živote vedie ku roztriešnosti ku deštruktivite. Parazitizmus nikde nemá práva na jestvovanie.

Pod týmito nesrovnalosťami širšie horizonty Ameriky menej trpia než náš starý úzky kontinent.

Potreba spolupráce v Europe vedie ku myšlienkam, ktoré zdajú sa byť predbežne utopiami, ktoré ale stanú sa čo skoro vážnymi problémami a možno časom skutočnosťami ako na pr. myšlienka Paneuropy.

Predo mnou je ona predovšetkým preto cenná, lebo je pacifistická a tým stojí na podklade mierových smlúv, na podklade činorodej produktivnej práce, ktorá zabezpečuje jedine sblíženie a mier národov. I tu ovšem nutno úplné uvoľnenie hraníc brať cum grano salis. My oproti Nemecku s jeho deviatihodinovou dobou pracovnou, s jeho lacnejším úverom, moderným provozom, vybudovanou sieťou kanálov a železníc, tradiciou odbornej vedy a hlavne nižšou životnou úrovňou delníctva nemôžeme bez výhrady otvárať bezprostredne hranice, to by znamenalo harakiri.

Tak často sa hovorí o solidarite, dnes poznám len jednu solidaritu a to je ona davovej biedy. Tento stav, tá oprávnená tenzia v duši mnohých vojnou znivočených v ťažkej životnej borbe o životnú míeru postavených, musí najlepšíe hlavy sveta do jedného rytmusu práce a citu sblížiť a preto vidíme stále nové projekty na zlepšenie hospodárskeho stavu jako stupeň k umožneniu vyššej kultury.

Takýto je aj prejav svetovej hospodárskej konferencie v Ženeve u Sväzu Národov. Istá vec je, že jadro tejto konferencie budú tvoriť štáty kontinentálnej Europy a tieto pôjdu po koľajach Paneuropy, či už veria v túto myšlienku, alebo nie. Len v druhej skupine pôjdu Anglia a Rusko, lebo tieto svoje ekonomické problémy mieňa vo svojich hospodárskych imperiách uskutočniť a len v tretej skupine budú Amerika, Japan, ktoré od materiálu tejto konferencie čakajú vážné vysvetlenie ohľadom štruktúry a problémov terajšieho stavu svetového hospodárstva.

Najhlavnejší bod konferencie bude iste hospodárske odzbrojenie, ktoré bude mať veľký vplyv na svetovú cenovú politiku, poneváč zas postaví racionalizáciu výroby na podklad zásady principu deľby práce.

My totiž vzdor všetkým argumentom umu stále vidíme, že mnohé štáty na fanatickom hyperpartikularizme hospodárskom chcu zrovna umelým spôsobom vydeptať nacionálny priemysel a to bez tradicie, bez školeného delníctva, bez odborných vedomostí, bez lacného úveru, jedným slovom bez vážných predpokladov.

Tak vidíme, že prohibizionizmus aj v dunajskom koryte zdržuje riešenie problému drahoty, lebo možno-li myslieť, že by bolo možné nemecký alebo český textilný priemysel, který vyžaduje toľko precizity, bez prohibicie umiestiť, bez ohromných obetí detských nemocí vytvoriť v agrikulturnom Maďarsku? Ovšem v Ženeve prejsť ponad všetky úskalia citlivosti ľahko uraženého nacionálneho cítenia. Všetko priviesť do plodnej diskusie vyžaduje ohromnú míeru umenía technickej režie a iniciativy. Teda racionalizácia má priniesť zlacnenie a vytvorenie súťažeschopnosti. Týmito smernicami musí sa ubierať aj naša celá štátna výroba. I tu teda je nutná zvláštna organizácia. Organizácie sú ztelesnenie hospodárneho myslenia národov. Uskutočnenie veľkého západoeuropského železného trustu, ktorý doniesol celý europský tažký priemysel do kysu a varu, vyjednávanie o utvorenie medzinárodného spoločenstva tovaryšstva ohľadom surovizne, vo kterých koncernách aj naša československá republika musí byť podľa možnosti čo najväčšími kontingentami zastúpená, oprávňujú k väčším nádejám k zabezpečeniu našej dotyčnej výroby. Lež, keď vidíme tento postup koncentrácie v priemyselnej výrobe, tak každý súdne smyšľajúci človek, ktorý stojí na podklade rovnováhy produktových síl, musí na to prísť a ťažké pomery budú vyžadovať, aby aj zemedelstvo na medzinárodnom poli pokračovalo smerom koncentrovaným.

Aby mi bolo dobre rozumené, mne netanie na mysl i nejaký ohromný zemedelský trust, ktorý by mal zdražovať chlieb. Mne tanie na myslí i opak, veľké medzinárodné dohody ohľadom prechodu ku priemernej výrobe potrebných surovín umelých zámorských hnojív. Mám pred očima medzinárodné dohody ohľadom zemedelského lacného úveru na uplatnenie sa našej pozemkovej reformy unificativu uzancov plodinových burs sblížením roľníckych družstiev na podklade zámeny výroby atď., tedy ustanovením, ktorých hlavným cieľom by bolo nie zdraženie, ale zlacnenie zemedelskej výroby.

A republikánska strana už vytvorila ideologicky istú solidaritu, istú sústredenosť agrárnu na východe. Preniesť túto akciu aj na pole praktickej výroby by iste prispelo ku konsolidácii našich i stredoeuropských pomerov.

Čoho so má držať naše Slovensko, medzi mlynskymi svetovými kameňami ekonomického vývoja? Predovšetkým musí sa chrániť každého hospodárskeho partikularizmu, ovšem musí stále a neúprosne žiadať paritu výrobnej základne s historickými zemiami, musí žiadať prevedenie investičného programu, aj ve forme produktivnej podpory nezamestnanosti, ináč nezdolá jeho sociálne problémy ako sú emigrácia a zosilnenie na periferiách ducha našej štátnej myšlienky. Praha musí sa zrovna chrániť centralizmu; v tejto republike musí panovať účelný regionalizmus.

A tu sa až zrovna bolne dotýka slovenskej duše, tá apatia, ktorá sa v ministerstve železníc oproti nemožnej, neudržiteľnej tarifnej štrukture, oproti systematickému vsunutiu tarifálnemu, dunajských prístavov, oproti stavbe železníc na Slovensku ukazuje. Je pravda, že sa Veselí-Myjava dokončieva, ale o tak vážnych tratiach ako Handlová, Horňá Štubňa, Margecany, Červená Skala, Prešov-Vranov, je v rozpočte 1927 v celku len pol milionom postarané. Tedy vôbec ničím. A tu, slávny senát, nad týmto zjavom nemôžme prejsť tak ľahko k ďalšej kapitole. Poukazujem len na disparitu v sadzbách cukrového priemyslu u nás a v Čechách. Ja veľmi dôtklive vyzývam ministerstvo železníc, že jestliže by táto tarifná politika mala sa oproti Slovensku a Podkarpatskej Rusi, kde ten hlavný konzument, ten roľník všetky životné potreby draho kryje a všetky výrobky svojej úrody skoro zdarma odpredáva, že by sme my Slováci z tohto museli odvodiť konzekvencie. Poznáme náhľady priátelské ku Slovensku dnešného pána ministra železníc a prosíme ho, aby keď už nie z druhého, tak aspoň z ľudského stanoviska zaviedol radikálnu zmenu.

Tak zdá sa, že v ministerstve železníc nie je známe, v akom stave nachádza sa zentr. Slovensko. Nie je na pr. známe, že Lučenec s najbližším okolím počíta 30.000 obyvateľov; medzi týmito je 2.400 delníkov bez práce, teda štyrikráť toľko počítajúc na rodiny, 10.000 nezamestnaných, tedy 30%. Čítam, že v niektorých krajoch je niekoľko procentov nezamestnaných, ale aby tretina duší bola vtiahnutá do tejto sociálnej zkazy, to doposiaľ som ešte nepočul. Smelo tvrdím, že keby dráha Handlová-H. Štubňa bola vybudovaná, ktorá by spojovala tieto kraje s prameňom energie, s Handlovou, že by toto procento bolo menšie. Zvoleň, Gemer, tvorily niekedy hlavné centrá našej priemyselnej a remeselníckej výroby; to všetko dnes leží ladom.

Na remeselníckych výstavách dunajských veľtrhov remeselnícka výroba stredoslovenská vzbudila zrovna obdiv; to všetko venované je dnes zániku. Takto ovšem ťažko bude chytiť sa do riešenia našich slovenských sociálnych problémov.

Remeslu, ako aj priemyslu na Slovensku nutno pomôcť hlavne dodávkami, nielen slovenskou výhodou, ale aj limitáciou. Vôbec zasluhuje pozornosti Slovensko a tú čo najväčšu podporu.

Hlavná vedúca smernica hospodárskej a priemyselnej výroby na Slovensku musí byť tedy tiež racionálizácia. Jedine touto cestou zdvihá sa Nemecko na hor. Racionalizácia musí prísť ku platnosti nielen vo verejnej zpráve, ale aj vo všetkých odvetviach verejného žitia a bytia, na poli osvety; spomeniem len vybudovanie univerzity a vzornú učňovskú školu v Bratislave, v zákone o stavebnom ruchu, v zákone o zaistených stavebných pohladávkach, vo finančnom hospodárstve zavedením šekového úradu v Bratislave, vo vybudovaní burzy pre cenné papiere, vo zmodernizovaní, zveladení všetkých transportných prostriedkov; ešťe vždy preklad pre prístav vagona uhlia stojí 12 Kč v Duisburgu, v Bratislave však 80 Kč.

Nutná je racionalizácia v úverovej politike, poskytnutím kreditu delníctvu, priemyslu a remeslníctvu a ďalej na zákonodarnom poli novelizáciou zákonov.

V daňovom hospodárstve nastáva, vďaka ministrovi Englišovi, zmena ku lepšiemu. Racionalizácia, k prevedeniu ktorej je potrebná silná duševná obrodná akcia, je spásou pre Slovensko. Racionalizáciu, a to hlavne pre Slovensko, definujú výstižné slová ministra Engliša, menej bremen, konec rozhadzovania, viac rozumu a práce.

Kríza nezamestnanosti ináč v celej republike tlačí, ale hlavne tiesní ona našu slovenskú inteligenciu. My nemôžeme postaviť sa oproti socialnému výstupu našich výrobných vrstiev. Najlepší žiaci vo školách slovenského východu sú synovia roľníkov a remeselníkov. Právom ho môžeme žiadať, aby pri obsadzovaní úradov bral sa na týchto a to aj tu v Prahe ten najväčší zretel.

Kríza nezamestnanosti nie je zapríčinená jedine depresiou v konjunkture. Inflácia svojím časom ak v Nemecku, tak i u nás doniesla mnoho pracovných síl do hospodárstva.

Deflácia a dnešná doba s jej schudobnením s jej ťažkým bojom o životný standard zapríčiňuje, že stále ďalšie skupiny obyvateľstva vychádzajú na pracovný trh. Čo racionalizáciou hospodárstvo aj pomaličku môže ozdravieť, tak pracovný trh zostane ešte dlho chorým. Môžeme na tento problém, totiž na nezamestnanosť, ktorý u nás súvisí so zľahčenou populáciou a emigráciou, hladieť z ktoréhokoľvek zorného úhla, tak vždy prijdeme na to, že východisko môžu tvoriť len tie hodnoty, ktoré dľa Werner Sombarta môžeme v centrálnej Europe ešte z pôdy vytvoriť. Tým viac padá do krajov tejto kategorie Slovensko, kde ešte na polopanenskej zemi netreba sa obávať zákona o zmenšenej výkonnosti pôdy.

Nezamestnanosť, ktorá tiež tanguje problém drahoty zaťažujúc financie, je viac-menej dedictvo doby predválečnej.

Nám, ako známo, zostalo zo starej monarchie delníctvo, ale nie konzumujúce obyvateľstvo. My závisíme od exportu a to je náš najťažší hospodársky problém. Následkom toho museli sme stvoriť dvihaním nákupnej kapacity roľnictva oporu priemyslu zveladením poľného hospodárstva.

Kým v starom Rakúsku dľa Brdlíka sto v zemedelstve účinne zamestnaných ľudí malo vyrobiť potraviny pre 330 konzumentov, tak dnes ten jistý počet má vytvoriť potraviny pre 658 konzumentov, čo je dvojnásobný zásobovací úkol.

Keby sa podarilo jednu čiasť fabričných delníkov získať pre poľné hospodárstvo a v tomto keby sa práca zintensivovala na vyšší stupeň, tak by náš národohospodársky problém bol riešený. I na toto by mala pozemková reforma brať veľký ohľad. Pozemkovou reformou sme previedli, že na miesto veľký ch veľkostatkárskych podujatí žije na menších parcelách trikráťtoľko duší, než pred tým na tej istej ploche veľkostatkárskej.

Rentabilitu poľného hospodárstva bolo možno jedine clami zachovať. Bola to nutnosť aj z ohľadu udržania polnohospodárskej mzdy, ktoré boly vyššie, než v druhých štátoch, lebo u nás opieraly sa na mzdy priemyselné. K tomu pridružily sa vo výrobe zemedelskej veľké daňové a sociálné ťarchy našho poľného hospodárstva. Clá vzbudily rozruch hlavne preto, lebo prišly hodne pozde, keď vo všeobecnosti hospodárske pomery aj inde už boly dosť štabilisované, ale ani tak nedosahujú výšku uhorských a nemeckých colných sadzieb.

Význam primärnej produkcie na štabilitu našej valuty, tohoto doma nášho hospodárskeho jestvovania, ktoré úzko súvisí s aktivnou hospodárskou bilanciou. Brdlík aj tým ilustruje, že každé klesnutie o 5% v poľnohospodárskej výrobe nám znamená ztrátu 1 miliardy z národného dôchodku a že hodnota mlieka a produktov z mlieka dosahuje skoro výšku výroby čs. textilníctva, nášho hlavného výrobného odvetvia. To obávané zdraženie následkom obilnych ciel štabilizuje sa dľa terajších cien mučných na 3%, čo je proti zvýšeniu aj danej schopnosti minimálné.

V Nemecku hlavne podporou produktivnej nezamestnanosti ohromnými melioračnými prácami chcú riešieť sociálné problémy. Vieme, že idú ornú pôdu vytvoriť z močiarov a iných šterilných plôch vo výmere niekoľko milionov hektárov, ale aj na Slovensku a hlavne na východnom Slovensku by sa emigračný problém výborne dal potierať veľkými melioračními prácami, reguláciami a odvodnením.