Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Lukeš.

133 senátoři podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Nosek, dr Peroutka, dr Spina, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře senátu: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Joklovi, Lukešovi, Roháčkovi, Stolbergovi a Vollayovi.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tiskem rozdáno:

Tisk 246. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona, kterým se mění zákon ze dne 3. července 1923, čís. 143 Sb. z. a n., o finančních a právních výhodách na podporu soustavné elektrisace (tisk 224).

Tisk 247. Zpráva ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona, jímž se mění některá ustanovení trestních řádů a zřizují soudní lékařské rady (tisk 122).

Zápis o 41. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 14. října 1926.

Zápisy o 42. až 44. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným panem senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy za správné a dají se do tisku.

Místopředseda Donát (zvoní): Přistoupíme k projednávání denního pořadu.

Ke slovu je přihlášen pan sen. Modráček. Uděluji mu slovo.

Sen. Modráček: Vážený senáte! Úvodem k této debatě učinil nám pan ministr financí přednášku o finančních a hospodářských poměrech republiky, která svou dialektickou formou upoutala na sebe pozornost celého senátu, nevyjímajíc oposici.

Hodlám polemisovati s vývody pana ministra, ale neváhám říci, že s jednotlivými staťmi jeho vývodů projevuji souhlas a že cením si zejména jeho otevřené kritiky našeho finančního hospodářství i jeho kritiky celního ochranářství. Lituji jen, že pan ministr dostal se příliš do vleku nazírání pánů, kteří s ním sedí na ministerských židlích, a tak vlastně pod lesklým povrchem vědeckým nepodal nám nic lepšího, nežli ekonomickou teorii vládní většiny, podle níž se tato hodlá říditi a řídila by se i bez něho, chtíc, jak je přirozeno zužitkovati plnou měrou moci, ke které jí pomohly listopadové volby.

Kdo sledoval pozorně výklady pana finančního ministra, tomu neušla jednostrannost metody jeho nazírání. On hledí totiž na všechny hospodářské a sociální problémy republiky jen s hlediska výroby a vývozu, resp. s hlediska podnikatele nechci říci přímo s hlediska třídně kapitalistického - a nevěnuje náležité pozornosti životním potřebám širokých vrstev a významu těchto jako konsumentů. Touto jednostranností upadl pan ministr financí nejen do těžkého omylu - to bychom mu odpustili - ale octl se v ohledu finanční politiky na stanovisku, jež jsme nuceni co nejrozhodněji potírati. Uvedu hned proč. My z řeči jeho čerpáme odůvodněné podezření, že je předzvěstí finanční politiky, která chce výrobě a vývozu pomáhati tím způsobem, že na jedné straně povede k berním úlevám a na druhé straně budě zatěžovati široké vrstvy novými spotřebními daněmi. Pan ministr nebyl první, který ukázal na nezdravost zatížení těžkými břemeny berními celého našeho národohospodářství. I my již delší dobu poukazujeme na to, jak těžce zatíženy jsou všecky vrstvy obyvatelstva břemeny státními a samosprávnými. My nejsme jen odpůrci zvyšování daní nepřímých, ale jsme odpůrci i dalšího zvyšování daní přímých. Říkám, že daněmi a přirážkami jsou přetíženy všechny vrstvy obyvatelstva až snad na majitele pozemků, nejen dělnictvo. My jsme se stavěli proti úhradovým předlohám požitkového zákona jedině z toho důvodu, že daní máme dost a že zavádění nových nebo zvyšování starých daní hazarduje s poplatními silami národa. A zejména spotřební daně doléhají těžce na národohospodářský život, neboť snižují uměle životní úroveň a kupní sílu širokých vrstev. Znázorním to několika slovy. Počítáme-li k spotřebním daním daň z jízdních lístků, daň z obratu a aspoň 50% z celního příjmu, předpokládajíce, že polovinu platí zahraniční dodavatelé - předpoklad jistě optimistický - dostaneme v rozpočtu na r. 1927 úžasnou sumu více než 4.500 mil. Kč čili 53% všech daňových příjmů, kteroužto sumu dostává stát ze zdanění konsumu. Nikdy nebyly spotřební daně tak ohromné jako nyní, nikdy netvořily tak velikou proporci v našem rozpočtu jako nyní. V rozpočtu na r. 1920 tvoří spotřební daně ještě 30¹/₂% všech berních příjmů, a počítáme-li podle uvedené metody, tvořily za Rakouska pouze 42% berních příjmů. Dnes však tvoří, jak jsem řekl, 53%. Uvážíme-li, že v rakouském rozpočtu na r. 1914/1915 činí suma spotřebních daní 575 mil. K pro celé Předlitavsko a že v našem rozpočtu na r. 1927 vzrostla na více ne 4¹/₂ miliardy Kč pro území s polovičním počtem obyvatelstva, můžeme si snadno představiti, jak ohromně je dnes konsum zatížen spotřebními daněmi v naší republice. (Hluk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Modráček (pokračuje): Když pan ministr financí předvedl před námi povážlivý obraz zatížení obyvatelstva státními a samosprávnými berněmi, když uvedl, že celkové zatížení veřejnou správou činí 15¹/₂ miliardy ročně, což znamená 26% našeho národního důchodu, při čemž odhadl národní důchod spíše vysoko než nízko, měl jsem za to, že rozvine před námi celý smutný obraz toho, jak tato břemena škodlivě postihují náš hospodářský život. Měl jsem za to, že nám ukáže, jak trpí náš hospodářský život nejen tím, že přímé daně a přirážky k nim zvyšují výrobní náklady a zmenšují kapitalisaci důchodů, nýbrž i tím, že spotřební daně povážlivě oslabují kupní sílu obyvatelstva, poškozujíce takto výrobu a obchod.

K mému překvapení neuznal pan ministr, že by spotřební daně nějak zatěžovaly hospodářský život, za to uzřel takového činitele v sociálním zákonodárství. Je pravda, že pan ministr pojem spotřebních daní podstatně zúžuje a některé svým charakterem zjevně spotřební daně zařazuje do skupiny t. zv. daní obchodových, jejichž škodlivost zvláště uznává. Nicméně je jeho stanovisko k daním, jež po výtce zasahují konsum, docela jiné než k daním, jež po jeho soudě mají vliv na výrobní režii a podnikové investice, zejména průmyslu vývozního. Na pohled je to jen jakési teoretické přehlédnutí, zaviněné jednostranným, merkantilistickým hlediskem na vývoz, ale prakticky není to nic jiného, než výraz finančně politických zásad nynější většiny. A proto dlužno se tím zabývati.

Panu ministrovi financí soustřeďují se totiž všecky hospodářské a sociální problémy republiky ve vývozu a v aktivní bilanci našeho zahraničního obchodu a s toho hlediska posuzuje daňovou politiku ve vztahu s národohospodářským životem a podle toho roztřiďuje daně a oceňuje jejich národohospodářský význam. Jednu skupinu představují podle něho důchodové a výnosové daně, jež tvoří 33.52% daňového úhrnu, druhou jsou daně obchodové, jež tvoří 37.08% a konečně třetí skupinou jsou daně spotřební, jež tvoří 29.40% všech daní. V soutěživosti našeho průmyslu s konkurencí zahraniční na váhu padají podle pana ministra především daně obchodové, neboť postihují produkt před jeho dokončením, a potom daně přímé, jež sice postihují teprve výtěžek této soutěže, ale působí na kapitalisaci a technickou výzbroj výroby, jakož i na proudění kapitálu přes hranice. Naproti tomu daně spotřební podle pana ministra nejsou soutěžným činitelem s cizinou, poněvadž při vývozu na hranicích odpadají a při dovozu naskakují a postihují produkt teprve po dokončení. Toto roztřídění i výklady je provázející jsou očividně nesprávné. Přihlédneme-li blíže, vidíme, že pan ministr zařaďuje do daní obchodových některé daně spotřební, daň z obratu a daň z jízdních lístků. Ptám se, zatěžuje na př. daň z obratu jen obchodníka a výrobce, nezatěžuje především a hlavně posledního konsumenta? Jezdí po dráze jen obchodníci a výrobci, vyvážející tuzemské zboží, a ne též obyčejní smrtelníci? Dělníci, úředníci atd.? A na druhé straně: Nezatěžuje daň z cukru, masa, piva atd., jež pan ministr financí pokládá za vlastní daně spotřební, na různý způsob též výrobu, a to i vývozní výrobu tím, že snižuje kupní sílu domácího obyvatelstva a zdražuje všeobecné podmínky průmyslové podnikavosti? Je zřejmo, že roztřídění páně ministrovo na daně spotřební a obchodové nedá se držeti. Ale ono není jen nesprávné, nýbrž je charakteristické svou tendencí. Snížil-li pan ministr spotřební daně na 29% a něco proti více než 70% ostatních daní přímých a obchodových, zatěžujících výrobní vrstvy, není v tom podezřelý pokyn, že je tu skupina, která není tak zatížena jako skupiny druhé; která ještě něco snese, která může nahraditi to, co v zájmu výroby a vývozu bude nutno sleviti na přímých a obchodových daních? Nebyla to přímo nebeská muzika pro uši těch pánů, kteří panu ministrovi tleskali, a kterým více záleží na kapse, než na podpoře vývozu, již měl pan ministr na zřeteli? S počátku jsem soudil, že tato tendence vloudila se do výkazů páně ministrových neúmyslně. Ale vzpomínám-li si, že pan ministr již při otázce úhrady požitkového zákona nedovedl nalézti jiných pramenů příjmů než zvýšení spotřebních daní a že nyní nám podává předlohu berní reformy, v níž podstatně snižuje jisté výnosové daně a přirážky k nim, nemohu se zbaviti dojmu, že je to vědomý plán. Plán, přiznávám se, vycházející snad z dobrých úmyslů, ale nepřijatelný nám a širokým vrstvám lidovým. Oproti jednostranné thesi páně ministrově, která hospodářský život a finanční politiku státu posuzuje jen s hlediska podnikatele, stavíme my thesi tu, že hospodářský život každé země závisí nejen na podnikateli, ale i na dělníku, nejen na výrobci, nýbrž i na konsumentech. Má-li národohospodářství prospívati, musí se opírati o dělníky, zřízence a úředníky, jako producenty i jako konsumenty. Jsou-li daně, zvyšující nepoměrně režii podniků škodlivými, jsou stejně škodlivými daně, jež příliš zatěžují konsumenty a oslabují jejich kupní způsobilost, která slouží domácímu trhu. Nechci zamlčeti, že si pan ministr vzpomněl taktéž na konsumenty. Ale i ta vzpomínka je neobyčejně charakteristická. V průběhu řeči mu napadlo, že v otázce produktivity národního hospodářství nerozhoduje poptávka a nabídka, nýbrž cena a že všechny otázky výroby ústí do jednoho ústředí, tím že je cena. Není to zase přesně řečeno, neboť vedle cen hrá úlohu i míra důchodů obyvatelstva. V Americe máme vyšší ceny než u nás a přec je tam vyšší produktivita než u nás, poněvadž důchody obyvatelstva jsou tak vysoké, že mohou dražší produktivitu své země konsumovati. Nízké ceny nejsou vždy správným měřítkem hospodářské prosperity země. Ve francouzské Střední Africe jsou ženy tak laciné, že každý může dostati manželku za 25 fr. Nicméně je tam dosti starých mládenců, neboť nemohou ani tuto nízkou cenu zaplatiti. Záleží tedy také trochu na důchodech. Ovšem tyto důchody může velice znehodnotiti finanční ministr spotřebními daněmi, jež umělým způsobem zvýší ceny za stejných důchodů. Ale pan ministr v otázce cen naprosto zapomněl na zatížení konsumentů spotřebními daněmi, on si z domácích konsumentů vzpomněl jen na sedláky. S velkým povděkem konstatuje, že agrárními cly odstraněna byla disparita, nepřirozená cena mezi produkty zemědělskými a průmyslovými a že zvýšila se kupní síla venkova, která přijde k dobru zaměstnanosti průmyslu a ovšem i dělnictva. A nyní rozjela se jeho dialektika po agrárních kolejích přímo velkolepě a dovedla i statistiku strhnouti do svých služeb. Někdo by myslil, když se zvýšila kupní síla sedláků zdražením obilí a dobytka, že klesla o to opět kupní síla městských konsumentů a že průmysl je na tom stejně jako dříve. Ale pan ministr vám dokáže něco jiného. Ačkoli pšenice stoupla ze 180 na 230 a žito ze 125 na 170, cukr ze 4.40 na 5.02 atd., dokáže vám pan ministr úřední statistikou, že drahota nestoupla ani o jedno procento. Pan ministr opatrně zamlčel, že v téže statistice, podle níž cituje své necelé procento zdražení, je uvedeno, že index rostlinných potravin stoupl od ledna do září letošního roku z 803 na 941, t. j. o 17% a index živočišných potravin z 867 na 925, čili o 7%. Každé malé dítě ví, že úhrnný cenový index, jímž se pan ministr oháněl, zaznamenává pouze pohyb průměrných cen zboží, nikoli pohyb drahoty živobytí, ježto při posuzování drahoty živobytí musí se též přihlížeti k tomu, které články zboží se v domácnosti více a které méně konsumují, že potraviny zabírají dvě třetiny výdajů domácnosti. Na to obecní cenový index nebéře žádného zřetele a je proto pro posouzení drahoty živobytí bezcenný. Co si pan ministr myslí o naší inteligenci, že nám přichází s takovými důkazy, jež by neobstály ani před školáky? Má opravdu o nás takové mínění, že nic nečteme a nejsme schopni mysliti?

Pan ministr svou cenovou theorií vysvětluje též nedostatek stavebního ruchu. Má za to, že se nestaví proto, že jsou činže ve starých domech vázány na nízké úrovni. Je to opět jeden z jeho četných omylů. Každý poněkud informovaný člověk ví, že stavební ruch je brzděn nedostatkem úvěru, vysokými úroky a obavami, že by v budoucnu stavební náklady mohly klesnouti a stavbu znehodnotiti. Z té příčiny byly poskytovány státní subvence, bez nich by se vůbec nestavělo. O těchto otázkách bude mluveno při jiné příležitosti a nehodlám se u nich zastavovati. Jenom připomínám, že i já vidím v rozvoji stavebního ruchu jeden z nejúčinnějších a nejprospěšnějších prostředků řešení nynější nezaměstnanosti. Jest jen litovati, že zákon o stavebním ruchu se stále vinou vlády a této většiny oddaluje. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.)

Dovolte, abych ve své kritice zmínil se též všeobecně o otázce vývozu, jíž pan ministr věnoval tak mimořádnou pozornost, na níž založil svou finančně-politickou teorii a z níž si hlavně vypůjčil zbraně, s nimiž na konci svých vývodů zamával proti socialistickým interpelacím, dožadujícím se potírání drahoty a nezaměstnanosti. Jsem dalek toho, abych podceňoval vývoz a aktivnost obchodní bilance. My musíme vývozu věnovati jistě mimořádnou pozornost. Ale je zcela nesprávno viděti v aktivní bilanci zahraničního obchodu skoro všecko. Vykládati věci tak, jako by na nich spočívala existence naší měny a vůbec celé naše hospodářské bytí. Hospodářská prosperita každé země spočívá v prvé řadě na domácím trhu a teprve v řadě druhé na trhu zahraničním, který pojímá jen malou část domácí výroby. Je naprosto falešnou politikou hospodářskou, podporuje-li se vývoz a současně se oslabuje kupní síla domácího obyvatelstva, jak se to u nás činí vysokými daněmi a vysokými cly na potřebné články národního konsumu. Země může se nacházeti v nejlepším rozvoji, její bohatství může vůčihledě vzrůstati a může při tom míti pasivní obchodní bilanci. Může míti pasivní bilanci a při tom míti pevnou měnu. Záleží právě vše na domácí hospodářské síle a na důvěře, kterou má země ve světě.

Všecky čelné evropské státy měly před válkou obchodní bilanci silně pasivní. Velká Britanie vykazovala dovoz o 2 miliardy marek vyšší nežli vývoz. Německo o více než 1 miliardu marek, Francie o několik set milionů franků. Přesto vykazovaly tyto státy, zejména Německo, veliký hospodářský pokrok a jejich měna byla stále na paritě zlata.

Rakousko-Uhersko mělo obchodní bilanci stále pasivní. V r. 1910 342 milionů K, v r. 1911 693 milionů K. Při tom mělo ještě pasivní i platební bilanci a přece i v tomto státě se jevil hospodářský pokrok a měna byla na zlaté paritě.

Pasivnost obchodní i platební bilance je možno vyrovnati vzrůstem národního důchodu a jmění. Stát není žádným obchodem, jak se za to má, aby musil zvenčí více přijímati, než do venčí vydává. Stát je společností národohospodářskou, která nejen obchoduje, ale i vyrábí a sama konsumuje a jejíž bohatství nespočívá zdaleka jen v penězích, nýbrž hlavně v užitkových statcích, jež má doma a doma jich používá. Je-li stát v zahraničním obchodě nebo i v platební bilanci pasivní ročně 1 miliardou a každým rokem jeho domácí kapitály vzrůstají dvěma miliardami, pak nechudne, nýbrž bohatne. Ani my nesmíme počítati stále s aktivní obchodní bilancí. Zdá se mi docela, že naše dosavadní aktivnost v zahraničním obchodě je do jisté míry důsledkem nedostatečného domácího konsumu a že je vykupována těžkými obětmi našeho dělnictva.

Právě teď se dočítám, že na př. továrny "Solo" prodávají krabičku sirek u nás vyrobených v Londýně se vším všudy s dopravou za 8 haléřů, které u nás stojí 20 haléřů. Jak si tedy vysvětliti tento rozdíl v cenách jinak, nežli tím, že vlastně . . . (Hlas: Modráčku, to je s cukrem totéž!) Ano . . . Dělnictvo musí platiti svými nízkými mzdami nízkou cenu, kterou za hranicemi konkurujeme a menší zisk ve vývozu hledí si nahraditi továrny zvýšením cen zde. Dělníci i konsumenti musí tuto dumpingovou politiku platiti.

Pan ministr financí s velkým pathosem ukazoval na zatížení našeho průmyslu v sociálním zákonodárství. Víme, oč tu běží, o zhoršení starobního a invalidního pojištění, po němž vládní strany tolik touží. Ale proč se při tom neuvádí, že mzdy našeho dělnictva jsou o mnoho nižší nežli mzdy dělnictva našich konkurentů za hranicemi? My se bojíme konkurence Německa! Německo dělá také sociální politiku, má starobní a invalidní pojištění, je těžce postiženo reparačními platy a mzdy německého kvalifikovaného dělníka činí 1 marku za hodinu, čili více nežli 8 Kč. Jsou u nás takové mzdy? Myslím, že kdyby se ke mzdám našeho dělnictva započetly všecky příspěvky pojišťovací, které u nás jsou, že by i pak byly jeho mzdy o mnoho nižší nežli německého a jiného dělnictva.

Přeceňováním aktivity obchodní bilance, t. j. opomíjením hlavního základu hospodářské prosperity: povznesení domácího trhu, upadli bychom v chyby starého překonaného merkantilismu, jenž taktéž budoval vše na vývozu a vývozu obětoval celé generace dělnictva, jež musily žebráckou mzdou zjednávati podmínky této zvrácené hospodářské politice. Zdá se mi, že do stejné chyby upadá politika našeho finančního ministra. Ukazuje na to aspoň tendence jeho výkladu a finanční politika minulé i této vlády, která se provádí pod jeho iniciativou, nebo aspoň je podpírána jeho obratnými a zdánlivě vědeckými důvody.

Schvalujeme, zkoumá-li pan ministr, které daně příliš zatěžují náklady naší výroby a oslabují její soutěživost se zahraničním průmyslem, a hodlá-li v tomto směru usnadniti její existenci. Je to jeho povinnost. Ale duch, který vane z jednostranného hlediska jeho výkladů, z jeho stanoviska ke spotřebním daním, i zkušenosti, jichž jsme nabyli úhradovými předlohami požitkového zákona, opravňují nás příliš k obavám, že to, co slevováno bude na přímých a t. zv. obchodových daních, bude na druhé straně doplňováno novými daněmi spotřebními, novým zatěžováním konsumentů a hlavně lidu pracujícího za mzdu a plat. Bude se podporovati vývozní průmysl na účet existence a kupní síly domácího obyvatelstva. A to - nemusím ani připomínati - narazí na náš nejtužší odpor.

My nemůžeme připustiti další zatěžování širokých vrstev novými spotřebními a nepřímými daněmi - a to nejen v zájmu jejich životní úrovně, nýbrž vůbec v zájmu národohospodářském - v zájmu výroby samotné. Naší zásadou jest úměrná úprava berních břemen, nikoliv jednostranná. Naší zásadou je podporování vývozu za současného podporování domácího odbytu, za současného povznášení domácí kupní síly. Nejen přímé daně, ale i spotřební daně musí býti odbourávány.

Nakonec malou poznámku: V rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny stěžoval si pan ministr financí, že docházejí ho výhružné dopisy, v nichž je mu hrozeno osudem Rašínovým. Budiž s tohoto místa řečeno, že naše strana tento způsob boje zavrhuje a s rozhořčením odmítá. Naším prostředkem je parlamentní tribuna a hlasovací lístek a nikoliv teror. Teror neohrožuje jen osoby, on ohrožuje i základy demokracie a politické svobody. My nepotíráme určité osoby, nýbrž systém, a víme, že tento systém může býti zlomen jedině vůlí většiny občanstva. A proto se přičiníme, aby občanstvo a zejména dělnictvo jej brzy prohlédlo a příležitostně s ním zúčtovalo. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Havelkovi.

Sen. dr Havelka: Vážený senáte! Chápu se příležitosti, kterou mi dává právě prováděná debata o vládním prohlášení a o exposé pana ministra financí, abych opětně, jak vládní kruhy, tak zástupce lidu i naši veřejnost upozornil na nespravedlivý, protiprávní stav, ve kterém se nachází majetek domovní. Učiním to tím spíše, že pan ministerský předseda ve svém vládním prohlášení uvedl, že zákon o stavebních úlevách zařazen je do prvního pracovního období a že pan ministr financí zdůraznil, že tvoření činží musí vycházeti z volné soutěže a že vládní návrh minulé vlády o stavebním ruchu směřuje k tomu, aby i tento zbytek vázaného hospodářství byl konečně zlikvidován. Pravil dále, že položka na byt je umělou v indexu životní míry, že vzniká ze zásahu státu do volného tvoření se činže, jakož i regulátorů pro distribuci bytovou a výstavbu nových domů a bytů a že umělé snižování činži pozbývá regulatorní funkce a že vyvolává krisi výrobní i spotřební.

Slavný senáte! Pozítří slavíme 28. říjen, ale bohužel pro majetek domovní v naší vlasti 28. říjen ještě nepřišel, naopak, majitelé domů, (Odpor.) zvláště malých domků, vypili kalich samostatnosti naší vlasti až do dna.

Majetek domovní dosud úpí pod okovy výjimečných zákonů, je posud spiat řetězy vázaného hospodářství a ty okovy a řetězy bohužel jsou provenience československé. (Sen. Toužil.: To nevolnictví je viděti na těch domácích pánech!) Na Tobě také. Z majitelů domů stali se občané druhého řádu a Kainovo znamení, které jim bylo vpáleno, má jim ještě zůstati sedm, po případě čtrnáct let, neboť pan ministr financí uváděl ten zákon, který za sedm, let má prý zlikvidovati tu starou křivdu. Slavný senáte, to se tvrdilo o každém zákonu bytovém, a my nyní po osmiletí své samostatnosti jsme tam, kde jsme byli před 8 lety, a po 7 letech za těchto okolností budeme tam, kde jsme dnes, budeme míti krisi bytovou a stavební dále.

Slavný senáte! Bytové zákony jako zákony výjimečné patří k ssedlině právní, abych užil okřídleného slova, nyní tak běžného. Zákony ty nejen ubíjejí majetek domovní a zvláště těch malých lidí, domkářů, bývalých dělníků, ale co je ještě daleko horšího, hlodají i na naší justici; vážnost a autorita soudu, nejvážnější podklad řádné justice, je hodně ohrozen. Dříve výrok soudu, jakmile byl vynesen, byl svatým a musil se vykonati, ale nyní? Praktický příklad vám dám: Když jeden člověk ve věcech nájemních řekl, že se bude dovolávati svého práva u soudu, víte, co mu na to dotyčný spoluobčan odpověděl? "Soud mně udělá . . .", nyní užil slova, které není přípustno vysloviti ve slušné společnosti. Říkal jsem to jednomu z nejlepších našich soudců, co tomu říká a víte, co ten soudce odpověděl? "Ten člověk má pravdu." Tak to vypadá. Zákon nynější je sám sebou nespravedlivý. Vzal nám náhradu za opravy a říkal, těch 10 nebo 20% atd. má býti náhradou za opravy, které dříve byly rozvrhovány na nájemníky. Slavný senáte! Račiž si představiti jeden dům v Praze a jeden dům na periferii, stejně veliké, se stejnou střechou. Nájemné, na základě něhož se zvyšuje těch 10%, činí v Praze 40.000 Kč a na periferií 400 Kč. 10% z toho pražského domu vnitřního je 4000 Kč a na periferii u toho ubožáka 40 Kč. Střecha je stejná, opravy stejné. Kde to má ten malý člověk vzíti?