Kolikráte jsme již slyšeli i z těchto míst chvalozpěvy o tom, že Československo je v popředí všech států, pokud jde o péči o pracující vrstvy. A je přece známo, že péče o nezaměstnané je u nás nyní horší nežli v mnohých státech okolních, je známo, jak prabídně je u nás zařízena péče o matky. Podle zpráv samotného Mezinárodního úřadu práce je Československo až na 14. místě, pokud jde o mzdy. A nyní přichází ještě vláda s úmyslem odbourati důchody válečných poškozenců, ačkoliv mezinárodní konference válečných poškozenců již v roce 1925 a nyní opět ani ne před celým měsícem mezinárodní konference válečných poškozenců v Ženevě konstatovaly, že důchody válečných poškozenců v Československu jsou co do výše na místě posledním. (Hlasy: Slyšte!)

O výši důchodu československých válečných poškozenců svědčí těchto několik čísel: Důchod válečného poškozence 20 až 24%ního činí denně 98 hal., důchod válečného poškozence 45-54%ního činí denně 2.46 Kč (Sen. Toužil: Co má Gajda?), důchod válečného poškozence 85 až 100%ního činí 6.57 Kč denně, důchod vdovy, která má jedno dítko, nebo je aspoň 30 % invalidní, činí 1.46 Kč, má-li pak dvě děti, nebo je-li alespoň 50% invalidní, 2.46 Kč denně, důchod jednostranného sirotka 1.09 Kč denně, oboustranného 1.46 Kč a důchod předka 1.09 Kč denně. K těmto přímo směšně nepatrným základním důchodům připlácí se ještě 50%ní drahotní přídavek, který chce nyní pan ministr Engliš revidovati. Pan ministr Engliš odůvodňuje tuto revisi poukazem na to, že drahotní přídavky byly stanoveny v době předdeflační. Zapomíná však při tom na to, že drahotní přídavky důchodů válečných poškozenců neměly v Československu jen smysl jako drahotní přídavky, nýbrž, že měly vyrovnávati nemožně nízkou hladinu důchodu válečných poškozenců, byť ne docela, tedy aspoň částečně na výši důchodů, jež jsou poskytovány válečným poškozencům v jiných státech. A kdyby tu šlo skutečně jen o otázku drahoty, jak si může troufati vláda přijíti s úmyslem odbourání drahotních přídavků právě v době, kdy drahota denních životních potřeb neustále stoupá?

Vedle tak zv. revise drahotních přídavků chce vláda odejmouti úplně důchody válečným poškozencům s invaliditou až 25%. Pan ministr Engliš to odůvodňuje tím, že prý jinak není možno zvýšiti důchod válečných poškozenců 100%ních. Uznává-li sama vláda, že důchody těžkých válečných poškozenců jsou nízké, jak si může troufati "revidovati" drahotní přirážky? A jak si vůbec může vláda troufati zvýšiti nepatrně důchody těžkých válečných poškozenců na účet invalidů s nižším procentem výdělečné schopnosti? Je přece nespornou povinností státu, aby se sám postaral o všechny oběti světové války, bez výjimky. Pan ministr Engliš ovšem namítá: Stát není úrazovou pojišťovnou. A tu se táži pana ministra Engliše: A což pojišťovnou zkrachovaných bank stát je? Je stát pojišťovnou proti ztrátám ze starých rakouských válečných dodávek, anebo pojišťovnou proti ztrátám, jež stihly bohaté upisovatele rakouských válečných půjček? (Zcela správně!) 145 milionů musí podle pana ministra Engliše ušetřiti stát na válečných poškozencích, má-li jeho rozpočet zůstati aktivní. V roce 1924 převzal stát válečně půjčky, čímž podle oficielních dohadů vzrostl státní dluh o 3 miliardy. 3%ní zúročení tohoto nového dluhu činí ročně 90 milionů korun. Téhož roku převzal stát pohledávky vzniklé vůči Rakousku z válečných dodávek ve výši 700 milionů Kč a vydal za ně 3%ní dluhopisy, a to za 100 korun 50 Kč dluhopisů. 3%ní zúročení činí ročně 10¹/₂ milionu a konečně podle zákona z téhož roku platí stát ročně 50 milionů do zvláštního fondu na zkrachované banky. Sečteme-li tato tři roční vydání, dostaneme úhrnnou cifru 150¹/₂ milionu, která dokazuje, že v Československu jsou peníze na zkrachované banky, na staré rakouské válečné půjčky, na granáty, šrapnely a kanony Rakousku za války dodané, ale není peněz na oběti světové války, na válečné invalidy, vdovy, sirotky a předky.

Útok, který mezinárodní měšťácká koalice a její vláda chystá na válečné poškozence, je vlastně součástí celého plánu přímo rafinovaně založeného. Je známo, jak úžasný odpor vyvolaly mezi válečnými poškozenci t. zv. revisní prohlídky, které měly jen ten účel, aby válečným poškozencům snížily procenta výdělečné schopnosti a tím i jejich důchody. Ale nezůstalo pouze při tomto účelu. V prohlídkách se tajil ještě účel jiný, dalekosáhlejší, jenž měl nyní dojíti svého uskutečnění a jenž dopadne svými důsledky přímo drtivě na desetitisíce válečných poškozenců a příslušníků jejich rodin. Revisní prohlídky měly vytvořiti jen příznivý předpoklad pro odbourání důchodů válečných poškozenců tím, že napřed byla výdělečná neschopnost desetitisíců válečných poškozenců snížena, a nyní jí budou odňaty i renty.

Podle pana ministr a Engliše není možno udržeti aktivitu státního rozpočtu bez snížení celkového nákladu na válečné poškozence o 145 milionů Kč. Tam však, kde jde o vojsko, je tomu jinak. Tam také pan ministr snížil rozpočet na 1.400,000.000 Kč, avšak tato snížená cifra je po názoru pana ministra přijatelna jen tehdy, když bude přijat zákon o fondu na opatření výzbroje, do něhož se bude přispívati po 11 let ročně 315 miliony. (Slyšte!)

Na dělání invalidů má československo-německo-maďarská buržoasie peněz dost, na podporování invalidů peněz není a proto pan ministr Engliš jako exponent této mezinárodní buržoasie hájil snížení nákladů na péči o válečné poškozence na 500 milionů, což činí skorem pouze polovinu i onoho nedostatečného nákladu, který byl povolen pro rok 1920.

A poučné, jak jsem řekl na začátku, na řeči pana ministra Engliše jsou dvě věci. Pro válečné poškozence toto: že dokud bude trvati kapitalismus a dokud bude vládnouti buržoasie, dotud budou vždy války a nebezpečí válek a dotud také budou vždy peníze na války a nebudou peníze na válečné poškozence. A druhá poučná věc je tato: kdyby pan ministr Engliš byl býval ministrem po převratu a kdyby byl býval tak otevřeně hájil plány buržoasie na nové zbídačení nejen válečných poškozenců, ale celé dělnické třídy, neměl by dnes příležitosti býti členem mezinárodní měšťácké vlády. Ne pro důsledky nějakého výhružného dopisu. Takovými věcmi se dějiny lidstva, jež jsou dějinami třídních bojů, nedostanou ani o krok dále. Ale pan ministr Engliš by byl býval otevřel oči všem příslušníkům pracující třídy tak, že by se bývali nedali nalapati na nacionální hesla svých buržoasií, byli by se bývali spojili proti buržoasii svých národností a jednou provždy by se bývati vypořádali s politickým, sociálním i racionálním útiskem. (Výborně! - Potlesk stoupenců řečníkových. - Sen. Šturc: A se švindlem!)

Místopředseda dr Brabec: Uděluji slovo panu sen. Fijalovi.

Sen. Fijala (německy): Dámy a pánové! Když dne 4. února 1919 slovenská vláda slavila svůj vjezd do Bratislavy, prohlásili pánové Samuel Zoch a Vavro Šrobár se svým štábem, že nepřišli jako nepřátelé, nýbrž jako přátelé, aby osvobodili Slováky a Němce, od Maďarů utiskované. Pánové se předstihovali navzájem ve slibech. Slibovali zjednati pracovní příležitost vybudováním průmyslu, vytvořením spravedlivé pozemkové reformy, dosazením autonomní správy, volnost tiskovou, volnost slova a volnost koaliční, zvýšení kulturní úrovně obyvatelstva atd. Slib přátelství byl prvně dne 12. února 1919 zpečetěn krví sedmi dělníků. Pak následovalo vypovězení všech nevítaných osob. Maďarská a německá buržoasie chovala se k nové vládě nejdříve nepřátelsky, nikoli však příliš dlouho. Již po několika týdnech, když v Uhrách vztyčen byl rudý prapor, projevovali vládě svou loyalitu. Když však v měsíci srpnu proletářská vláda svržena byla protirevolučními Maďary a Rumuny, tu jejich srdce bila zase pro křesťanské Maďarsko, zřízené hrozným bílým terorem. Projevovali netoliko svoji lásku k Maďarsku, nýbrž koketovali také s panující českou buržoasií, a poznali oba, že se s oživením měšťácké diktatury napomáhá jejich hospodářským zájmům. Sblížili se a uzavřeli obchodnickou smlouvu, smlouvu, která jim za t. zv. národnostní ztráty poskytuje bohatou náhradu hmotnou, viz obilní cla a kongruu a naposled různá ministerská křesla. Vidíme, že chování obou buržoasií vedeno bylo výlučně hospodářskými, to jest zištnými, vyděračnými motivy, že jejich vlastenectví sahalo jen k těm penězům.

Slovenská buržoasie, která šla české vládě vstříc a přijala ji s otevřenou náručí, která však v žádané době neobdržela určenou mzdu, přešla do oposice. Ale také tito lidé nalezli cestu ke kapitalistické jednotné frontě. Část dělnictva uvěřila z důvodů nacionálního štvaní slibům a pomáhala vybudovati měšťáckou republiku, ponechávajíc stranou zájmy veškerého proletariátu. Za službu prokázanou buržoasii mohlo několik tuctů vůdců činiti nároky na různé sinekury. Převzetím sinekur brzděna byla akční schopnost veškerého dělnictva. My komunisté jsme slibům neuvěřili. Považovali jsme ta mnohá krásná slova za prázdné fráze, které jsou s to, podvésti národnostně seštvané dělníky, že jsme se nemýlili, seznáte z mých dalších vývodů.

Co se týče vytvoření pracovní možnosti a vybudování průmyslu, nechť poskytnou vám obraz následující data: v posledním hospodářském roce 1925 pracovaly stávající ještě podniky jen s kapacitou průměrně 55%, a to: v cukerním průmyslu se 100%, což vděčíme velkému pěstování řepy a dobré žni, v dřevařském průmyslu s 80% - při tom musím poznamenati, že z toho přichází jen 20% na průmysl zpracující v průmyslu papírnickém s 95% pro pohotové surové výrobky, v průmyslu elektrotechnickém a kabelovém se 75%, v průmyslu textilním se 71%, v průmyslu sirkářském s 69%, při těžení uhlí se 70%, ve smaltovnictví se 72%, v mlýnském průmyslu s 50%, při výrobě železných prutů s 50%, v kožařském průmyslu se 40%, v cementářském a keramickém průmyslu s 54%, ve sklářském průmyslu se 40%, při výrobě magnesitu s 35%, v hutnictví jen s 10%ní kapacitou. Ze 12 vysokých pecí pracovala jen jedna plně. Železárny jsou restringovány až na 20%. Z veškerých železáren byly jen státní a Mannesmann-Koburgské po celý rok v chodu.

Roku 1925 utvářela se hospodářská situace ještě nepříznivěji, takže nyní lze počítati jen s kapacitou 50%. Závody Mannesmann-Koburgské samy snížily stav dělnictva na 25%. Zlepšení pozorujeme při těžení uhlí, té doby nalézá se 31.000 československých vagonů v cizině. Konjunkturu zapsati dlužno na účet stávkujících anglických horníků. Tuto okamžitou konjunkturu bude musit veškeré dělnictvo draze zaplatiti. Připouštím, že světová krise vykonává jistý vliv, že však krise v Československu, srovnána se světovou krisí, je povahy přímo katastrofální, o tom nelze pochybovati. Tvrdím, že tato krise vůbec nemůže býti řešena v kapitalistické formě společenské, že ani světová krise, ani krise jednotlivých zemí nemůže býti odstraněna prostředky posud užívanými, jako je Dawesův plán, snížení výrobních nákladů, snížení mzdy a t. zv. racionalisace, která ve skutečnosti neznamená nic jiného nežli stupňované vykořisťování dělníků. Obrovskou krisi na Slovensku bylo by lze alespoň zmenšiti rozumnou obchodní politikou. V rozsahu krise spatřujeme následek někdejšího zákazu vývozu, jenž sukcesorní státy nutil ke zřizování vlastních továren, následek ochranných cel, špatných obchodních smluv a uznání sovětského Ruska.

Přirozené podmínky prospívajícího průmyslu jsou dány. Přirozeného bohatství je dostatek. Potřebí jen podívati se na statistiku o dobývání kovů a srovnávati. Seznáváme pak ihned plánovitý pokles průmyslu na Slovensku. Následující množství rudy v metrických centech bylo dobyto, a to: roku 1913 12,021.000 q, roku 1914 10,647.000 q, roku 1915 7,737.000 q, roku 1916 9,388.000 q, roku 1917 9,861.000 q, roku 1918 8,604.000 q, dohromady 58 mil. 258.000 q rudy. Naproti tomu bylo po převratu dobyto: roku 1919 již jen 4,871.326 q, roku 1920 4,885.017 q, roku 1921 5,493.994 q, roku 1922 2,368.544 q, roku 1923 4,057.391 q a roku 1924 5,042.388 q, dohromady 26,716.660 q. Při tom poznamenávám, že slovenský průmysl před válkou až do 70% kryl svou potřebu tuzemskými kovy, dnes naproti tomu s 32%. To ukazuje tedy schodek větší než 50%, jak v dobývání tak také ve zpracování. Přírodních sil je rovněž dostatek. Z řek bylo by lze získati 570.000 HP, ve skutečnosti získává se pouze asi 20.000 HP, tedy sotva 4 %. V historických zemích poznali lépe cenu vodních sil, neboť tam se jich využívá s 9%. Co vše by nebylo lze vykonati v oboru elektrisace? Tolik k vybudování průmyslu na Slovensku.

K nezaměstnanosti průmyslových dělníků druží se ještě nezaměstnanost zemědělských dělníků. Způsobena byla pověstnou pozemkovou reformou, onou pozemkovou reformou, o které se tolik mluvilo, která měla vyrovnati pozemkový majetek. Parcelací velkostatků a prodejem půdy sedlákům již o sobě majetným a zahraničním kolonistům byl nesčíslný počet dělníků připraven o chléb a o byt a tím uvržen do nevylíčitelné bídy. Roku 1920 dávala se chudým lidem půda ve výměře půl až 2 jiter do nuceného pachtu. Nyní se jim tato půda béře bez ohledu na to, že zákon o nuceném pachtu byl pro Slovensko prodloužen až do roku 1929. Tato loupež půdy provádí se tím způsobem, že se velkostatkářům dovoluje prodávati půdu z volné ruky. Chci uvésti jen některé z nesčíslných případů. V obcích Táloši, Dolných Salibech, Horných Salibech, Bratislavě, Prešově, chtějí několika stům dělníků vzíti pole daná do nuceného pachtu, poněvadž majitelka, bývalá hraběnka Eszterházy-Celeseto pole již před rokem prodala majetným sedlákům. Při tom poznamenávám, že zemědělské dělnictvo, zbavené veškeré možnosti živobytí, jest odhodláno k nejkrajnějším prostředkům. Pozemkový úřad je tudíž povinen, ihned splniti slib těmto lidem daný. Poplužní dvůr ve Vysočanech, kraj Bánovce, patřící rakouskému státnímu příslušníku Brandlhoferovi, nejvyšší soud od záboru osvobodí, dělníci jsou propuštěni, purkmistr Szecansky poplužní dvůr rozparceluje a prodá. Kdežto purkmistr na svoje naléhání obdrží 40 jiter půdy, jsou dělníci za svoji vykonanou práci propuštěni a ze svých bytů vyhnáni. Velkostatkář Haupt-Stummer, majitel poloviny topolčanského kraje, pronajímá své statky sedlákům a propouští 15 dělníků. Dělníci obrátí se na paritní komisi, která výpověď 11 dělníků potvrdí a 4 dělníků zamítá. Dělníci i velkostatkář odvolávají se ke generální paritní komisi. Tato potvrdí výpověď všech 15 dělníků. Co je následek toho? Nitranská kapitola odebéře Oponické společnosti dvůr pronajatý v Šúlovcích a propachtuje ho jinak. Tím vydáno jest 8 dělníků se svými rodinami na pospas hladu. Župan v Bratislavě biskup Methoděj Bella koupil od banky dvůr za 600.000 Kč z Tarnocsy'ovského majetku, zabraného Pozemkovým úřadem. Prodal ho a koupil si jiný. Dělníky vypověděl a výpověď byla také uznána. Pozemkový úřad jim přiznal odbytné, které mají obdržeti při parcelaci v Dubnici u Žiliny. Také tito dělníci jsou zcela vydáni bídě. Mohl bych uvésti ještě nesčetné podobné případy, chci však jen zdůrazniti, že z takovéhoto způsobu pozemkové reformy má výhodu jen majetná třída. Že jest potřebí naléhavého řešení otázky pozemkového majetku v zájmu nemajetného venkovského obyvatelstva, ukazují nám tato data: kdežto 3213 velkostatkářů, stát a církev mají více než 3,100.000 ha půdy, má 259.000 malorolníků jen 1,700.000 ha půdy. Tyto číslice ukazují, jaký blahobyt mají malorolníci. Mzdy ve srovnání ku mzdám poválečné konjunktury klesly o 60%, naproti tomu drahota klesla jen o 30%. Že takovýto poměr je pro veškeré hospodářství škodlivý, je na bíledni. U zemědělských podniků jsou mzdové poměry mnohem horší než u průmyslových dělníků. Platí se denní mzdy 6-10 korun. Postavení sezonních dělníků volá přímo po slitování. Tím, že hranice jsou pro ně uzavřeny, jsou odsouzeni k osmiměsíční nezaměstnanosti. Ti, kteří se mohou vystěhovati, stěhují se a pokouší se z úspor v cizině zachrániti život svých příslušníků. V posledních letech vystěhovalo se a to roku 1922 16.734, roku 1923 16.596, roku 1924 35.202 malorolníků a sezonních dělníků. Dámy a pánové! Jmenujte mi druhou zemi, ve které pro nedostatek existenční možnosti poměrně tolik lidí opouští svoji domovinu. Stěhovalo by se jich mnohem více, kdyby jen k tomu měli prostředky. Že situace středního stavu není růžová, ukazují nám četná vyrovnání, konkursy a exekuce. Ničivě na existenci působí nesmírný berní tlak, hlavně však nedostatečná kupní síla proletariátu.

Jak se má věc s volností slova a shromažďování, dokazuje nám statistika našich odsouzených soudruhů. V přítomné době sedí 7 funkcionářů a větší počet dělníků v žalářích. Proti většímu počtu zavedeno bylo soudní trestní řízení a část funkcionářů bude muset brzo nastoupiti svůj trest. Nesčíslný počet byl odsouzen k peněžitým pokutám, a to pro směšné maličkosti na základě zákona z roku 1879. 32 soudruhů bylo odsouzeno k peněžitým pokutám, poněvadž se ihned nevzdálili ze schůze, kterou nervosní náčelník rozpustil. Jeden z našich soudruhů jest obžalován, poněvadž jako předseda zpěváckého spolku dovolil zazpívati píseň, kterou censura dovolila. Jiný, poněvadž tvrdí, že policie stojí ve službách buržoasie. Jistý soudruh odsouzen k peněžité pokutě 500 korun pro prodej kalendáře, jiný, protože ve volební kampani dal vylepiti plakáty. Domovní prohlídky jsou každodenním zjevem, a podnikatelé a četnictvo pracují ruku v ruce. Konstruuje se jednoduše krádež a hned na to přijde domovní prohlídka u komunistických dělníků. V jisté obci vniklo četnictvo do bytu jistého dělníka za jeho nepřítomnosti a hledalo prý ztracené husy. Četnictvo hledalo husy v peřinách, polštářích, truhlách a krabičkách na doutníky, mezi členskými knihami a známkami strany. Také tyto byly na všechny strany obraceny, zdali snad na nich není přilepena nějaká husa. Že policie a četnictvo při schůzích jedná provokačně a bije do bezbranných lidí, o tom stala se zde v slavném senátě již častěji zmínka. Naše slovenská policie má však ještě jiné methody, aby se dostala na účastníky schůzí. Policejní Prügelpatent prý jest odstraněn, u nás na Slovensku trvá ještě, i když ne na papíře, tedy přece v praxi. Teprve před několika měsíci byl jistý dělník povolán na policii a dostal tam 25 políčků. Lékařské vyšetření prokázalo u něho poranění ušního bubínku. Že ani imunita poslanecká u četníků není respektována, ukazují případy poslanců Majera a Steinera.

Jak se má věc se sebeurčovacím právem obcí, ukazuje nám zákon o městech, vydaný roku 1922, jenž města Bratislavu, Košice a ještě jiná města úplně staví pod poručnictví a zástupce obcí snižuje na loutky. Je nesmyslem, lidu na jedné straně dávati všeobecné volební právo a na druhé straně reakcionářskými methodami a opatřeními zasahovati do sebeurčovacího práva obcí. Vláda zabezpečuje si svou moc v obci tím, že jmenuje starostu a do obecního zastupitelstva dosazuje 6 virilistů s právem hlasovacím, jejichž úlohou jest vnášeti vládní politiku do obecní síně. Dále dosazením vládního komisaře, jemuž přísluší zákonité právo anulovati svým vetem všechna usnesení obecního zastupitelstva. O usneseních obecního zastupitelstva rozhoduje ještě župní výbor, který většinou složen je z lidí, kteří pro potřeby města nemají žádného porozumění. Stalo se, že župní výbor v Bratislavě nepovolil obci bratislavské vydlážditi jistou ulici. O usneseních obecního zastupitelstva a všech instancí rozhoduje ještě ministerstvo pro Slovensko, jedním slovem, vláda diktuje a obce musí poslouchati. My komunisté žádali jsme od počátku plnou samosprávu měst. Jak velice náš požadavek jest oprávněným, ukazuje exposé pana ministra financí, který hrozí obcím odníti poslední bídné zbytky finanční a správně-technické samostatnosti. V obcích, které ještě formálně nejsou pod poručnictvím, nejsou v pravdě poměry o nic lepší. Skoro v každé obci diktuje po starém vzoru a zvyku obecní byrokrat. Obzvláště se vyznamenal okresní notář v Gajdelu, jenž má své sídlo v Nemeckom Pravnu. Tento muž vzbudil jakožto maďarský šovinista svými drakonickými opatřeními zášť většiny obyvatelstva. Jakožto veřejný zaměstnanec vedl záležitosti městské obce Gajdelu přímo neslýchaným způsobem a prohřešil se při posledních obecních volbách jako správce voleb proti volebnímu zákonu, tím že včas ohlášené členy komise neuznal a jen se svými věrnými volební akt provedl. Podobných případů mohl bych uvésti na tucty.

Co se týče otázky zemědělské, lze klidně tvrditi, že v tomto oboru nebylo podniknuto ničeho. Povodně na všech řekách způsobily také letos nesmírné škody. Ačkoli regulační plány pro řeky jsou dávno hotovy, nebylo s regulací samotnou ještě vůbec začato, prý pro nedostatek peněz. O povaze Slovenska jakožto kolonie Československa poučují nás především zbědované školní poměry. Že školy národních menšin nejvíce tím musí trpěti, netřeba obzvláště zdůrazňovati. Je snad možno, že nyní, kdy 2 ministři zasedají ve vládě, poměry se zlepší. V Nižným Medzevu žádalo převážně německé obyvatelstvo třikrát o znovuzřízení 7. a 8. třídy na obecné škole. Okresní notář Bohula činí zřízení obou tříd závislým od počtu návštěvníků. Dovolí zřízení obou tříd, jestliže se do každé třídy ohlásí 80 žáků. Svoje chování, výchově nepřátelské, dokumentoval anulováním občanské školy, kterou již ministerstvo schválilo. Pro novou vládu obzvlášť ideálně řešena byla otázka školní v kraji Vyšnim Svidníku. V tomto kraji nemá 42 obcí žádné školy, velká část byla za války zničena. Právem žádají obce zřízení jich u ministerstva pro Slovensko. Ministerstvo pro Slovensko dává obcím roku 1924 spisem 5707/24/X plnou moc, že v území Slovenska za účelem zřizování škol mohou pořádati sbírky a ze sebraných peněz srážeti 5%. Nepřátelské stanovisko policie proti kulturní práci projevuje se v používání §u 34 zákona 174, zákona o biografech. Kulturním odborům komunistické strany se znemožňuje pořádati filmová představení vědecké povahy, tím, že se v tom spatřuje přestoupení licenčních ustanovení. Teprve před několika dny zabránila bratislavská policie tímto způsobem předvádění filmu "Polikuška", který je majetkem Masarykovy Ligy. Takovýmito demokratickými prostředky řeší se na Slovensku problémy sociální a kulturní povahy.

Dámy a pánové! To byl jen malý příspěvek k osvětlení hospodářské, sociální, politické a kulturní reakce na Slovensku. Žijeme v republice, ve které se vládne s nejzastaralejšími, nejreakcionářštějšími prostředky a zákony. Výkonnými orgány úřadů jsou lidé, kteří nemají pražádného republikánského a demokratického cítění. Jsou to lidé, kteří před převratem ještě byli nejvěrnějšími služebníky t. zv. vládců z boží milosti, kteří každé republikánské hnutí snažili se potlačiti v zárodku. Tito lidé mohou sice tím, že u dělnictva ještě přísněji používají nejreakcionářštějších prostředků monarchie, býti dobrými služebníky buržoasie, nikdy však zdravými orgány svobodné republiky. Jsou to hrobaři republiky. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)