Úterý 26. října 1926

Schůze zahájena v 18 hodin 40 minut.

Přítomni:

Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Lukeš.

133 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Nosek, dr Peroutka, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Zahajuji schůzi.

Senátní tajemník dr Šafařovič(čte):

Na základě usnesení iniciativního výboru ze dne 26. října 1926 přikázáno:

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 252. Návrh sen. Donáta, dr Šrobára, dr Reyla, dr Procházky, Zulegera, dr Kovalíka, dr Krčméryho, dr Hilgenreinera, Böhra, dr Brabce, dr Němce, Thoře, Pastyříka a druhů na změnu §u 5 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 326 Sb. z. a n., o jednacím řádu senátu Národního shromáždění.

Místopředseda dr Hruban: Přistoupíme k projednávání denního pořadu.

Pokračování v rozpravě o vládním prohlášení.

Dávám slovo panu sen. dr Brabcovi.

Sen. dr Brabec: Slavný senáte! Naše debata o vládním prohlášení a o interpelaci ve věcech hospodářské krise, leteckých a jiných vojenských nehod i Gajdovy aféry je poměrně klidná. A přece jsme tu u jistého přelomu politického, který jako bychom si buď nechtěli, nebo nedovedli dosti uvědomiti a dáti mu výraz. Můj klubovní kolega mistr Dyk odpovídal na některé vývody pánů řečníků předcházejících, a já proto nebudu se jimi podrobně zabývati znovu, ale pokusím se vyložiti kladně stanovisko naší strany. Při tom arciť musím kriticky některé výroky rozebrati; a tu především musím věnovati jistou pozornost tomu, co prohlásil p. kol. dr Hilgenreiner. On mluvil zde jménem svazu německých zemědělců, německé strany živnostenské a německých křesťanských sociálů a učinil vlastně přesně stylisované prohlášení. Já nikdy neodmítal spolupráci našich německých spoluobčanů, naopak jsem si jí přál, ale také jsem na ni nenaléhal a nespěchal, poněvadž jsem věděl velmi dobře, jakou přímo strašnou ránu utrpěly známé aspirace velké části německého lidu za světové války. Tvořil jsem si o těchto věcech úsudek vlastní, neboť jsem měl příležitost již od dávných let poznati jazyk, dosti jsem věnoval pozornosti německé literatuře, politické i vědecké, znám zemi i lid, a považoval jsem to přímo za nutnost Němce poznati. Chápu i jejich nacionalismus a nebojím se ho. Na základě těchto poznatků jsem se utvrdil ve svém nacionalismu českém a nikdy jsem neměl žádnému národu nacionalismus za zlé. Naopak zdá se mi anacionalismus nepřirozeností a internacionalismus se mně zdál vždy něčím, co velká většina lidí si špatně vykládá, jako něco anacionálního. S těmito svými názory nacionalistickými jsem také přistoupil s bývalou staročeskou stranou do národní demokracie, a jsem zastáncem nacionalismu, ale nikoliv onoho nenávistného a štvavého, nýbrž nacionalismu kladného, který ctí nacionalismus i těch druhých. (Souhlas.) Po mém skromném názoru každý národ musí býti nacionální, a velcí národové světa jako Angličané, Francouzové, Španělové, Italové a jiní jsou nacionální, a i ve Spojených státech amerických se vyvinul určitý americký nacionalismus. A tak my Češi a Slováci musíme býti také nacionálními a musíme chtíti svůj národní stát.

My jsme pro tento ideál národního státu trpěli, krváceli, bojovali a konečně vnitřním zahraničním odbojem jsme si jej vydobyli. Já se táži, smí nám to vytýkati některý politický odpůrce? Pan kolega dr Hilgenreiner správně citoval čl. VII. st. germainské smlouvy, že všichni českoslovenští státní občané bez rozdílu rasy, náboženství i řeči budou před zákony - on řekl v německém jazyku gleich - stejnými, lépe řečeno rovnoprávnými a že budou míti stejná občanská i politická práva. Sám potvrzuje, že čl. 128 ústavy naší toto pravidlo přijal doslovně. Až potud se shodujeme a myslím, že mi nebude odporováno, řeknu-li, že národ náš onu povinnost, která mu plynula a plyne z mezinárodních smluv, také splnil. Tuto smlouvu uzavírali zástupci československého národa, a poněvadž byli oni smluvní stranou, která také tento stát před více než tisíciletím již zakládala a nyní obnovila, jsem toho názoru, že můžeme říci, že jsme národem státním. To se nijak nemůže dotýkati našich jinonárodních menšin, to není žádné nadpráví pro nás, to je prostý výsledek dějinného vývoje, jako že Němci jsou státním národem v Německé říši, Francouzi ve Francii atd. Prosím tedy, aby nebyly zaměňovány takové pojmy, jako jsou státní občané a národ. Kol. dr Hilgenreiner si učinil tu věc poněkud příliš snadnou, když jednak mluvil o "rein tschechischer Nationalstaat", o čistě českém národním státě. Nám musím říci - nikdy ani nenapadlo, že náš národní, prostě a jednoduše národní stát, by musil býti proto méně národním anebo nečistým, že jsou tu tři miliony německých spoluobčanů.

Myslím, že by neměl dělati tak pochybné poklony svým německým spoluobčanům. Pro nás Československá republika bude stejně národním státem, třebas tu s námi bydlí jinonárodní a milionové menšiny.

Věc záleží v tom, že tyto menšiny - a my jim to nezazlíváme - nestály o tento stát a nechtěly jej, tento národní stát, ačkoli věděly, že to bude stát národní a to stát národní československého lidu. Za tehdejších poměrů s tím arci nesouhlasily a nelze se jim diviti. Jim zajisté lépe hověla struktura rakousko-uherské monarchie, kde, ač byly menšinou, mohly nad námi vládnouti. Já to neříkám jako rekriminaci, nýbrž jako konstatování historických fakt. To se však proti všemu nadání změnilo a s těmito dějinnými fakty musí i naší jinonárodní spoluobčané počítati. Národnostním státem je pouze, pokud vím, jediný stát v Evropě, Švýcarsko, a tuším, že víme všichni a zejména že to také naši němečtí spoluobčané vědí a nepřehlížejí také, že se vyvinoval postupně, že to trvalo celá staletí, a jednotlivé národnosti že přistupovaly dobrovolně k švýcarskému příseženstvu. Tak jako Švýcarsko mělo snad jednat Rakousko-Uhersko, a možná že by bylo trvalo dodnes.

Mělo zůstati neutrálním a býti národnostním státem; mělo k tomu všechny podmínky. Tomu se však před světovou válkou nechtělo rozuměti. Mluviti o plném politickém zrovnoprávnění, "Gleichberechtigung", všech národů v tomto státě, není vlastně ani odůvodněno a není tak docela správný výraz "všech národů" prosím. Podle mírových smluv náš stát je státem národa československého a jde o to, aby státním občanům jiných národností a jiných jazyků se nekřivdilo, aby tito státní občané byli rovnoprávnými s Čechy a Slováky. A tu prohlašuji se vším důrazem - a hájil jsem to na všech mezinárodních konferencích otevřeně a s hrdostí - že u nás je rovnoprávnost . . . (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Podívejte se do úřadů, do ministerstva!) . . . já na to odpovím . . . že u nás je rovnoprávnost mezi státními občany provedena bez ohledu na národnost, rasu, nebo náboženství do všech důsledků, ano je provedena i bez ohledu na zájmy a možná i bezpečnost národa československého. Jestliže se mně namítá, že v úřadech není provedena, to je věc fakta, já nemohu za to, že není dosti německých spoluobčanů znalých jazyka státního, československého, a že se jich dosti do služeb státních v dřívějších dobách nehlásilo. To nemá nic co činiti s rovnoprávností, podmínky jsou úplně stejné pro všechny státní občany. Nemohu souhlasiti s výrokem pana kolegy dr Hilgenreinera, že němečtí ministři jsou slibem. My nic neslibujeme a nemáme toho také potřebí. My jsme již dovedli, jak viděti v naší ústavě, v našich volebních řádech a jiných zákonech, které jsme dělali ještě v revolučním Národním shromáždění, kde nebyli zástupci menšin, a beze vší kontroly, býti spravedlivými skutečně i bez kontroly těch, o jichž práva se jednalo, jako i jindy před mnoha staletími dovedl československý lid bojovati za svobodu víry a svědomí, když v Německu ještě o tom nikomu se nezdálo a kdy se na nás pro to vrhal celý evropský svět. To je právě přímo tragickou vlastností československého lidu, že je více spravedlivým k jiným, než k sobě samému. (Sen. Richter: Ľud, ľud, ale vůdcovia ľudu.) Lid si dává vládu. Já jsem ve svém nacionalismu natolik sobecký a přiznávám se k tomu otevřeně - že chci a žádám, aby československý lid byl napřed spravedlivým k sobě a zabezpečil se a pak aby myslil a konal spravedlnost vůči těm druhým. Nemám arci té naděje ani obav, že by to tak jednou u nás bylo. V tom tedy je ten náš národní nacionalismus, náš národně-demokratický, jak ho naše strana chápe, ale tvrdím, že se neliší ničím od nacionalismu jiných národů, leč že někdy ten nacionalismus dosti důsledně neprovádíme. Já to také těm druhým národům nemám za zlé, když ten nacionalismus provádějí, a přál bych si jen, aby také vůči menšinám v jejich státech obývajícím byli aspoň tak spravedliví, jako jsme byli my.

Nerad jsem slyšel slova, že účty mezi Němci a Čechy nejsou dosud vyrovnány, poněvadž dávají vznikati myšlence na naše československé hraničáře, na severu, východě i na jihu. Mluví-li se o tom, že 8 let Němci čekali, pak my Češi čekali 300 let (Výborně!) a Slováci ještě déle, aby vůči nám i jim se konala demokracie na poli národnostním. Tehdy ani Němci, ani Maďaři o tom nevěděli.

A konečně otázka: Na co čekali naši němečtí spoluobčané 8 let? (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Na rovnoprávnost!) Já na to odpovím hned. Na to, aby se začali stavěti na půdu našeho státu. Těch 8 let jsme čekali my s nimi, to je prostě zjev dějinného vývoje. My se za to nepotřebujeme vzájemně odsuzovat. My jsme zkrátka oba čekali, i naši Němci i my, na výsledek vývoje, tak jako se vždycky na výsledek vývoje čekati musí. Musím říci, že my na Němcích jsme se nikdy žádného podstatného bezpráví nedopustili - nějaké špendlíkové píchání a podobné věci nepovažuji za dosti vážné, abychom se o tom spolu přeli - a proto ovšem my nemůžeme nic napravovati. Na Němcích - a odpustí mi to, když jim to řeknu, je to můj názor a jsem o tom hluboce přesvědčen - se dopustili bezpráví někteří jejich vlastní lidé a to ti, kteří chtěli všechno kolem sebe poněmčiti a zgermanisovati tak, jako se to stalo, řekněme, v Německu Polabským Slovanům, jichž zbytky, Lužičtí Srbové, ještě dnes marně volají po ochraně a spravedlnosti pro svoji minoritu, stejně tak, jako tam přebývající minorita polská.

Já, však souhlasím s kolegou Hilgenreinerem, že minulé neprávo musí býti napraveno a příštímu že musí býti vyvarováno. To je linie, na které se musíme a můžeme sejíti, ale prosím, aby to platilo také především vůči nám Čechům a Slovákům.

A nyní budiž mi dovoleno, abych promluvil několik slov o t. zv. Gajdově aféře, která, myslím, že se v naší veřejnosti netraduje správně, poněvadž to není zrovna Gajdova aféra, nýbrž vlastně to byla aféra náčelníka generálního štábu, ať se jmenoval Gajda, nebo jakkoliv jinak. Ale myslím, že ta aféra potřebuje světla, aby byla rozřešena a aby nastalo uklidnění. Je mi líto, že musím konstatovati, že to, co zde přednesl pan ministr národní obrany, toho světla té věci nepřidalo, nýbrž to byla prostě řada různých tvrzení. Já jsem v tom neviděl žádného kritického rozboru. Připouštím ovšem, že pan ministr národní obrany, jako člen vlády v této jistě velmi choulostivé situaci nemohl dobře mluviti tak, jako budu mluviti já. A tu především prohlašuji, že jsem nikdy nezaujímal žádného osobního stanoviska ani pro Gajdu, ani proti němu, a to proto, poněvadž jsem se dříve s ním znal pouze společensky a docela povrchně. Já jsem si nemohl na základě těch nepatrných a náhodných styků získati resp. utvořiti o něm přesného úsudku. Ovšem, dovoluji si pronésti skromný názor, že ti, kteří s ním byli ve služebním poměru, ať jako podřízení nebo stejně postavení nebo i nadřízení, byli by jej měli znáti, (Souhlas.) a nechápu, jak jej mohli jmenovati na tak důležité místo, jako je vedení generálního štábu, a najednou pak . . . (Sen. Šturc: My jsme byli konfiskováni, když jsme to psali!) . . . já se snažím vždycky mluviti pravdu - a najednou pak kvapem jej odstraňovati a skoro ničiti. Já se táži, byla to slabost nebo neprozíravost, nebo co to bylo?

Když mně dr Kramář požádal, abych po svém návratu z Anglie se této věci ujal a abych se držel linie shody s občanskými stranami, byla to pro mne jasná direktiva, kterou jsem také dodržel. Moji kolegové s druhých občanských stran mi to jistě dosvědčí, i to, že jsem se s nimi ze všech sil namáhal, aby se tisk mírnil, a také členové vlády znali tyto mé snahy a skutky k tomu směřující. Já byl na př. ten, který jsem odvolal schůzi v té době projektovanou na Slovanském ostrově, poněvadž jsem vycházel se stanoviska, že ta věc se nevyřeší žádnými křiky ve veřejných schůzích a na ulicích, ani v žurnalistice, nýbrž, že jest potřebí docela střízlivě zkoumati jednotlivá tvrzení i důkazy, a všecko zkrátka, co s tím souvisí, a docela střízlivě rozebírati a tvořiti si pomalu úsudek. Neříkám to proto, abych se hájil, poněvadž mne, bohudík, nikdo ani nepodezřívá, ani nenapadá pro to, ale zmiňuji se o tom proto, že věc Gajdova působila na naši veřejnost tak vzrušujícími dojmy, že se stalo nutným, aby byla veřejně projednána. Byl bych si přál v té věci poněkud jiný postup. (Sen. Jaroš: Byla dosazena disciplinární komise!) Já jsem řekl, že to nebyla aféra Gajdova, nýbrž, že to byla aféra správce, nebo náčelníka generálního štábu československé armády. Tato funkce je tak vysoká, takové důvěry a znamená takovou odpovědnost a je takové pozornosti vydána v cizině, že není k tomu potřebí žádného obvinění ze špionáže nebo zrady, takového veřejného - řekl bych - špinění, aby nejvyšší velitel armády československé, když uzná za dobré, nemohl docela klidně toho šefa generálního štábu jeho úřadu zbaviti a nahraditi ho nějakým jiným. (Souhlas.)

Myslím, že to mohlo býti a nemusí býti . . . (Sen. Ant. Novák: Kdo strhl ten největší povyk?) Žádný kravál, celá veřejnost byla pobouřena, jak jsem to konstatoval. - To jest úřad takového významu, že nebylo k tomu potřebí kárného řízení, ani soudu, to se mohlo státi z důvodů vyššího státního zájmu. (Sen. dr Witt: On nechtěl prý jeti na výlet kam ho posílali!) To není pravda To jsem slyšel od samotného ministra národní obrany tehdejšího generála Syrového. Ale, prosím, když už se to stalo tím způsobem, jak se to nemělo díti, tedy řeknu, že takový případ nelze projednati před jakoukoli sebe pečlivěji sestavenou komisí ad hoc z generálů a právníků potají. Nepochybuji, poněvadž je podle jména znám, že to byli a jsou lidé schopní, a také u nich nemohu než předpokládati dobrou vůli. Prozatím aspoň nemám žádné příčiny je podezřívati. Oni mohli míti jen jeden úkol, když už se ta cesta nastoupila: věc nějak urovnati, aby to nedělalo pobouření, ale naprosto nebyli kompetentní ji vyřešiti nějakým rozhodnutím. Řekne se mně: - také ji nevyřešili ale zdá se mi přece, že nebyl postup správný a to proč? Poněvadž pan ministr národní obrany dal dojíti k nemožnému superarbitračnímu řízení. Oni neměli to superarbitrační řízení zaváděti, ani když gen. Gajda tu velikou chybu udělal - a já mu to hned tehdy vytknul, poněvadž tehdy mnohokráte jsem ho vyslechnul, mnohokráte jsem s ním konferoval - že on o ně žádal. Tehdy měl to pan ministr národní obrany odmítnouti, poněvadž myslím, zde nebylo dostatečného podkladu pro superarbitrační řízení. Generál Gajda sám, když jsem se ho na to ptal, mně řekl, že tak učinil na radu svých kamarádů a přátel z kruhů vojenských a snad dokonce - tak jsem to na něm pozoroval - učinil tak pod vlivem toho, co se dálo před zmíněnou generálskou komisí.

Tedy já vidím v tomto postupu největší chybu, které se pan ministr národní obrany dopustil. Já bych byl soudil, že je potřebí jiného postupu, a uvažoval jsem asi takto: Na gen. Gajdu, tehdejšího správce a de facto náčelníka generálního štábu, byla vznesena těžká obžaloba pro špionáž a zradu vojenských tajemství, mimo jiná ještě vážná obvinění. Táži se, co s takovým generálem se musí státi v každém spořádaném státě? Musí býti postaven před řádný soud, to je vojenský trestní soud nebo vojenský kárný výbor. (Hlas: Tam už je!) Teprve teď je tam. Já vím přesně, od kdy. To je věc ze 7. října, tuším. Tedy dosti nápadné, že je to v poslední chvíli před nastoupením nové vlády. Měl býti souzen řádným postupem, kde by se tvrzení postavilo proti tvrzení, důkaz proti důkazu, kde se řádně sděluje obsah žaloby, kde je obhájce a žalobce, a pak musí býti vynesen rozsudek. Je-li Gajda vinen, musí býti odsouzen. Je-li nevinen, musí býti osvobozen. A při tom by se také zde musilo zkoumati, z jakého data jsou ty domnělé trestní činy, zda nebyly dávno známy v době, kdy gen. Gajda vstoupil znovu do služeb naší armády, poněvadž on po návratu ze Sibiře asi půl roku bydlil v Říčanech a ve službách armády vůbec nebyl - a zda mu tyto domnělé trestné činy nebo hříchy nebyly vlastně odpuštěny tím, že byl jmenován na to nejdůležitější místo v armádě, za správce . . . (Sen. dr Witt: K tomu odpuštění neměl nikdo práva!)

Můžete míti pravdu, pane kolego, že k tomu práva neměl. Ale také neměl býti při známosti těchto věcí jmenován náčelníkem generálního štábu.

A je tu ještě jiná otázka, když už byl jmenován, a to nelze přehlížeti, zda se nenalezlo vysvětlení a omluvy v onom revolučním prostředí na Rusi a Sibiři a zda se také nepočítalo s uznáním jeho určitých nesporných zásluh, známých od Zborova, Bajkalského jezera a odjinud. (Sen. dr Witt: Ale tu se mluví o poměrech z r. 1920, pane kolego!) Prosím, na to přijdu také. Ono se mluvilo vůbec o všech možných zločinech, na př. slyšeli jste tady řeč pana kolegy Jokla, kde se mu vytýkalo, že dal popraviti několik set lidí na Sibiři. (Sen. dr Witt: To nebylo předmětem žaloby!) Nesporným faktem je, že generál Gajda byl přijat do aktivní služby československé armády a že mu byly svěřeny . . . (Výkřik: Dal je věšet!)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pánové, prosím o klid!

Sen. dr Brabec (pokračuje): Nevím, jsme-li s těmi věcmi na Sibiři již tak daleko, abychom věděli skutečnou pravdu. (Výkřik: To je smutné!) Jako celá světová válka. Ale pokud já vím, on sám vypravuje a říká, že měl vojenský polní soud, který odsuzoval k smrti celou řadu bolševiků, i vynikajících. Já na to konečně ještě přijdu. (Sen. Ant. Novák: Ale vždyť je otázka, kdy Gajda mluví pravdu; to je právě ta chyba!) To nemůžeme takovým způsobem zjišťovati a právě proto by bylo potřebí důkladného vyšetření takřka ve formách soudního procesu, jak jsem řekl, kde se postaví tvrzení proti tvrzení, důkaz proti důkazu a kde je celý ten aparát, jímž lidská spravedlnost se dá jakž-takž konat. Dokonalou nebude nikdy. Nemám nic jiného na zřeteli, než aby se jednalo vůči každému státnímu občanu, ať je to ten neb onen, co možná spravedlivě. A prosím, hleďte, přece jenom tu otázku nelze smýti se světa. Proti komu se vlastně obracejí důsledky těch obvinění, která byla vlastně letos na jaře a v létě proti Gajdovi pronesena? (Hlas: Proti vládě, proti systému!) Avšak, abych pokračoval, pánové! Přál bych si jen, abyste se dívali poněkud kriticky na ty věci. Řekl jsem: když je Gajda vinen, ať je odsouzen, když je nevinen, musí býti osvobozen. Nemám osobního stanoviska v té věci. Ale proti čemu mluvím, je ten postup, jaký v této věci byl zvolen a dodržován.

Zástupci občanských stran v době, kdy parlamenty nezasedaly a kdy tu v Praze téměř vlastně ani nikdo nebyl přítomen, snažili se dojíti, a tehdy jsme ještě neznali celého materiálu, k nějakému mimosoudnímu vyřízení, a proto jsme také neprotestovali hned ani proti oné generálské komisi. Zdála se nám býti jakýmsi prostředníkem. Považuji za svou povinnost vám také tuto věc vysvětliti, poněvadž jsme se v našem konečném komuniké dovolávali, že věc bude musiti býti vyřešena parlamentárně. Všichni jsme věděli, že Gajda nemůže zůstati šéfem generálního štábu, (Slyšte!) ale věděli jsme také, že nesmíme trpěti, aby se na něm páchala nějaká křivda, ani formálně ne. To materielní nelze dnes rozhodnouti, zrovna tak, jako bychom byli povinni zastupovati každého státního občana, aby netrpěl křivdu. (Výkřik: Jen komunisty ne!) Já vám prohlašuji, že bych stejně horlivě mluvil proti křivdě páchané na komunistech. To nám káže prostě náš demokratismus. My jsme také v tom duchu jednali a žádali jsme jistý odklad. (Výkřik na lavicích komunistických: Povím vám vlastní příklad, jak jsem byl nevinně odsouzen, až budu mluvit!) Já jsem řekl, že lidská spravedlnost není dokonalou. Já jako advokát sám mohl bych o tom vyprávět celé romány. (Výkřiky: Bolševická spravedlnost je ta pravá!) My jsme vyjednávali, aby se mu zatím dala zdravotní dovolená, která by se dala docela slušně odůvodniti, aby se odstranil ze své funkce, a mezitím aby se věci podrobily důkladnému řešení, a též mohl zasedat parlament, aby se věc pak řešila definitivně. A to si představuji, že by se to mělo díti dobře volenou vyšetřující komisí, ve které by zejména zasedali lidé znalí práva a mající potřebné zkušenosti v takových věcech, a přirozeně jichž nestrannost byla by také co nejvíce zaručena. Naproti tomu však musím říci, že byla tendence u ministra národní obrany, věc co možná rychle skončiti. V zásadě bylo by bývalo správné, kdyby se to dalo skončiti skutečně, ale tak, jak se to dělá, považuji za kardinální chybu. A také se to nezdařilo, jak vidíte, neboť jak jsem již řekl, s Gajdou bylo zavedeno nezákonné superarbitrační řízení a dnes se proti němu zavádí řízení kárné, ačkoli já vím, že se nám říkalo, že tou superarbitrací celá věc má býti skončena. Dnes ovšem je názor jiný. Já jsem tomu ovšem nevěřil . . . (Výkřik: Když Gajda neuposlechl!) . . . Promiňte, já nejsem jeho obhájcem, (Výkřik: Tak to vypadá!) ale já říkám, že se mu křivdí, to je mně jedno, jestli to tak vypadá, nebo ne, tu vám musí stačiti moje prohlášení, jako by mně stačilo vaše. Já jsem nevěřil, že to tak dopadne, také jsem nesouhlasil s tím superarbitračním řízením a nemohu jen pochopiti, že to nepředvídalo ministerstvo národní obrany, resp. pan ministr národní obrany. V tendenčnosti postupu, a ta tu byla, šlo se tak daleko, že nebylo vyhověno našemu požadavku, aby bylo učiněno v komuniké prohlášení, že nejde o žádnou špionáž - a také žádná špionáž nebyla prokázána, tedy je možno vždycky dementovat to, co je pouze tvrzeno a pro co tu jistě nebylo důkazů - když jde o čest armády a čest státu. Takovým způsobem byl by odstraněn stín, který padal na náš stát a naši armádu, ale tomu nebylo vyhověno a tak bez provedení náležitých důkazů vyšlo úřední sdělení, které tuto hanbu svým mlčením, svou vyhýbavostí se zdálo ještě potvrzovati. V důsledcích tohoto postupu našich vládních orgánů, či lépe řečeno pana ministra národní obrany - poněvadž patrně v ministerská radě tato aféra veřejnost tak pobuřující nebyla vůbec projednávána pod tou záminkou, že je věcí čistě resortní, ačkoli, jak je vidět dnes, resortní nebyla - hanobení a tupení naší armády a našeho státu, zejména v zahraničí, mělo volné pole. My jsme tu slyšeli - a teď přicházím k té věci, o níž jsem byl interpelován - k řeči pana sen. Jokla, který všechna ta obvinění přednášel jako prokázané věci. Ale když se podíváte kriticky na ta domnělá fakta a na závěry z nich, najdete v nich plno nesrovnalostí. Na mne to činí dojem, že generál Gajda podle všeho, co jsem o něm četl, co jsem o něm slyšel a co jsem také od něho slyšel, byl zarputilým nepřítelem bolševiků a že sovětská vláda (Hlasy: Kde pak!) . . . musila k němu míti nedůvěru, ano nepřátelství a že je pravdě nepodobno, že by on mohl býti špionem. Jestliže tak bylo, že byl špionem sovětské vlády, pak by se to musilo náležitě dokázati. (Sen. dr Soukup: Věc není skončena, pane kolego!) Já také doufám, že ta věc bude vysvětlena. (Sen. dr Soukup: Na tom nám všem záleží!) Já pro nic jiného nemluvím, než pro to. Podle informací, které jsem si mohl získati, byl to Gajda, který vystoupil s vojskem proti bolševikům v r. 1918, tuším v Nowonikolajewsku, a strhl československé vojsko do boje proti nim. To je známý fakt dokázaný: (Hlas: Sloužil tam, kde to více vyneslo! - Místopředseda dr Hruban zvoní.) Vaše tvrzení, pane kolego, je pouhým tvrzením, ničím nedokázaným. Pohádky o jeho jmění, myslím, se rozplývají v niveč. (Hlas: On je proletář!) Neříkám, ale myslím, že mnohdy jsou proletáři tam, kde vy je nehledáte. (Hlas: Mají za miliony koberců!) On to byl, který vydal proklamaci obyvatelům Sibiře, že vláda sovětů je sesazena, a Gajda to byl, který stavěl bolševiky, o nichž bylo známo, že se dopustili loupeže, vraždy a jiných těžkých zločinů . . . (Hlas: Na Gajdovi?) Ne na Gajdovi, pánové, to je dětinská námitka, to bychom to o něm asi nemluvili. (Sen. Ant. Novák: Pane kolego, definice loupeže ve válce je těžká věc! - Místopředseda dr Hruban zvoní.) Pánové, i to vám připouštím, ale řeknu vám ihned, že jsem zarputilým nepřítelem války a že již 8 let chodím po mezinárodních konferencích a zúčastním se všech možných porad, jak by to zlo bylo zmenšeno, když tomu nemůže býti zabráněno. (Hlas: Děláte to ale s hlediska teoretického!) Nevím, jak byste to činil ze stanoviska praktického. On je stavěl před vojenské soudy a nechal ty rozsudky vojenských soudů vykonávati. (Hlas: Bez vojenských soudů je vykonával!) My to zkusili na sobě, jak vojenské soudy jsou spravedlivé. Byla to válka, pánové. A tak zahynulo asi 400 lidí a mezi nimi i někteří vynikající lidé bolševičtí, jako jeden velitel divise a velitel korpusu. Proč to říkám? Poněvadž, promiňte, když si to sestavím, tak myslím, že si tímto Gajda nemohl získati přízně sovětské vlády, nýbrž smrtelného záští, které se nezapomíná. (Sen. dr Soukup: V politice není msty, pane kolego! - Místopředseda dr Hruban zvoní. - Sen. dr Witt: Snad, pane kolego, přijdeme k tomu, co se u nás dělalo. - Hlas: V Národním shromáždění jste se rvali, já na vás koukal se shora!) Já jsem se ještě nikdy nepral. (Místopředseda dr Hruban zvoní.) Tedy abychom pokračovali. Myslím, že je přirozeno, že mu to vyneslo přímo smrtelnou nenávist bolševického režimu a také u těch našich legionářů, kteří se svými názory se jim blížili, tak zv. delegátů kominternčíků. Ale i z těch on dal několik odsouditi a potrestati smrtí nebo vězením, to jsou fakta. Vidíte, že nemluvím pro něj, mluvím prostě tak, jak myslím, že to odpovídá pravdě a skutečnosti. Ale táži se: Teď by byl najednou ve službách sovětů? Já bych řekl, že snad jej lákali, nevím za jakými účely, ale spíše, aby se mu odměnili za ty dříve způsobené škody. Možná dost, že má pravdu kol. Soukup, když praví, že v politice není zášti nebo msty. Ale já myslím, že v politice je zášť i msta. (Výkřiky. - Sen. Toužil: Pánové, jak to bylo v Československé republice? - Je viděti, že byli někteří oficielními a nejsou oficielními politiky!) Nevím, jak to souvisí, pane kolego, ale my si budeme musiti soukromě to objasniti. (Sen. dr Soukup: Nač ta obhajoba?) pádná obhajoba, já chci pouze, aby bylo vneseno do té věci jasno, poněvadž vidím, že je v tom plno tendence a intrik. (Hlas: Sám říkáte, že ho vháněli do špionáže!) Nepřekrucujte mé výroky, já říkám, že jej snad lákali, ale nemám pro to důkazů. Ostatně, ať je tomu tak či onak, myslím, že musíme zastávati všichni názor, že by to mělo jíti na světlo řádného soudního řízení, jinak se pravdě nepřiblížíme. (Sen. dr Witt: Pane kolego, Gajda a politika u nás, to je jádro věci!) Nevím, ale narážíte asi na to, že on dělal politického generála. (Sen. dr Witt: Ano, o tom se mluvilo!) Pánové, promiňte, uhoďme se v prsa a řekněme si: Mea culpa. My jsme svým volebním řádem do vojska sami tu politiku zanesli. (Potlesk. Sen. dr Witt: Ale zdali protiústavně, to je otázka! - Místopředseda. dr Hruban zvoní.) Já bych politiku nerad viděl mezi prostými vojáky i mezi generály a přál bych si, aby byla zde politika vyloučena a znemožněna. (Sen. dr Witt: Ale on přísahal na ústavu!) To zase narážíte na něco, o čem nemluvím, poněvadž jsou to pouhá tvrzení neprokázaná a nevím ještě, co s tím, ale jestli to budeme důkladně vyšetřovati, pak budeme moci o tom mluviti, ale dnes se o to hádati nemůžeme. (Výkřiky. - Místopředseda dr Hruban zvoní.)


Související odkazy