Dříve nežli dám slovo prvnímu přihlášenému řečníkovi, navrhuji řečnickou lhůtu na dobu 15 minut.

Není-li žádné námitky, zůstává při tom, co jsem prohlásil. (Námitek nebylo.)

Řečnická lhůta trvá 15 minut a dávám slovo panu sen. Böhrovi.

Sen. Böhr (německy): Slavný senáte! Dobré dílo vyžaduje času. Předmět, o kterém právě pan zpravodaj obšírně pojednal a kterýž náležitě objasnil, zaměstnával obě komory asi po 5 roků. Dobré dílo vyžaduje času. Jedná se skutečně o věc důležitou. Bylo by na místě vrátiti se také k protokolům různých výborů, komitétů a subkomitétů, které se zabývaly tímto význačným předmětem, rovněž také uvésti úsudky, hlasy a kritiky, které jsme ve výborných odborných časopisech četli o tomto předmětu. Ale jak to řečnická lhůta a důležitost naléhavých okolností s sebou přináší, postačí jen na to poukázati, neboť kruhy, které se o to zajímají, jsou přece zasvěceny do podrobností, o které se jedná. Mně především vynořuje se myšlenka, o které bych se mimochodem chtěl zmíniti. Kdyby se jen všechny záležitosti, které se týkají práva vlastnického, byly v obou dřívějších komorách a také již v někdejším revolučním parlamentě projednávaly tak obezřetně, anebo alespoň s dvacetinou takovéto doby porad, slyšeli bychom dnes mnohem méně stížností, pokud jde o věci vlastnictví, o pozemky, o lesy, lázně, nabytá práva, o válečné půjčky a státní papíry atd. Práce výborů obou komor zasluhují zajisté obdivu a uznání. Ale kdo svůj dům staví u silnice, má mnoho stavitelů, říká se, a zákon, který se dotýká zájmů a nejvlastnějších záležitostí mnohých stavů, může také sotva vyhověti všem zájemníkům. Jestliže již, pokud jde o více nebo méně manuelní živnosti, řemeslnou a koncesovanou, nemůžeme všechno dělati podle jednoho vzoru, tím méně budou spokojeni všichni umělci a autoři v různých

směrech s ustanoveními zákona, který vykazuje 70 paragrafů. Budeme slyšeti výtky a kritiky. To je zcela samozřejmé. Ale jednu okolnost musíme přece obzvláště zdůrazniti a uznati, to je, že se v osnově oceňuje právě také duševní vlastnictví. Neboť v dnešní době se namnoze přecházelo přes cenu duševní práce a studium, přípravná leta, veliké náklady a nadání, které jednotlivcům je dáno, bylo méně oceňováno nežli mnohá lehká ruční práce, která jednoduše byla započtena do let postupu, a ocenění duševního vlastnictví přišlo namnoze velmi zkrátka. Zákon má - a naší snahou je to za jisté, nás všech bez výjimky -chrániti vlastnictví v oboru uměleckém a duševním, chce poskytovati to nejlepší a chce to také pokud možno učiniti společným majetkem všech. A tu bych si, aniž bych se blíže zabýval paragrafy zákona, vypracovanými s mnohou pečlivostí, dovolil několik poznámek, které se ostatně silně dotýkají praktického života.

Vzpomeňte si při paragrafech o hudebních záležitostech na naše hostinské, na naše lázeňská místa. U těchto hostinských přiházejí se někdy zcela nepředvídané případy, hostinský nemá ani tušení o autorovi, že se jedná o nový, chráněný hudební kus. Povolá několik houslistů a jednoho pianistu na malou zábavu, nějaký spolek pořádá zábavu, anebo, abych se vyjádřil triviálně, dojde k nějakým vepřovým hodům v hostinci, zahraje se několik hudebních čísel, hostinský, snad ani hudebníci neměli ani tušení, že se porušuje právo autorské. V malých lázeňských místech, kde je sezona krátká, chce se také poskytnouti něco dobrého. Ale co se praxe v posledních letech každoročně natropila chyb, možno-li vůbec o takových mluviti, je obrovská. Do tisíců jdoucí pokuty byly

uloženy. Dlužno zajisté uvítati, že Svaz hostinských uzavřel se Svazem autorů úmluvu. Vyskytují se však někdy udavači a denuncianti, kteří věc ženou do krajností. Nelze přece Teplice, Mariánské Lázně, Karlovy Vary stavěti na roveň s malými lázeňskými místy! Anebo když hostinský má 20-25 hostů, co tu musí zaplatiti na honorářích, a když se dopustí takového poklesku, připraví ho trest o celý příjem a výdělek celého čtvrt roku. To jsou věci, které v praktickém životě chtějí býti snad také jinak oceňovány. Vezměte také léčebné ústavy. Dotčený lékař anebo správce chce poskytnouti také něco dobrého, výhodného v ústavě, tu mu však, jestliže snad nevědomky poruší autorské právo, vzniknou veliké výlohy. Proto nebude zajisté nemístno, jestliže dotčený soud při vynášení rozsudku použije pak nejmenší trestní výměry, anebo při polehčujících okolnostech půjde pod tuto výměru, neboť nelze všechno měřiti stejným loktem. Musíme se tázati: kde se co předvádělo a za jakých okolností?

Zajisté má se pěstovati všechno umění, hudbou počínaje - zavítej tam, kde zpívají, zlí lidé písní nemají - při čemž písní, hudbou a uměním rozumím ovšem jen to, co je skutečně umělecké, co zušlechťuje, povznáší, nikoli špínu, to co snižuje, co člověka v jeho důstojnosti ponižuje.

Chtěl bych si při této příležitosti dovolit něco podotknouti, i když to se zákonem bezprostředně nesouvisí. Existují nové výnosy ohledně činitelů hudby, je snahou různých interesovaných kruhů, aby také učitelé hře na citeru byli chráněni proti nepovolaným živlům a vykořisťovatelům, poněvadž síly bez náležitého předběžného vzdělání žákům a žakyním skutečně nic chytrého poskytnouti nemohou.

Že proti tomuto zákonu také vyrabitelé gramofonů činili námitky, je přece pochopitelno. Chtěl bych jen připojiti ještě jedno: naše úřady, kde se jedná o umění, vědu a bádání, nechť domácím silám, jež za nynější nouze byly vypuzeny do ciziny a tam zdárně působí, poskytnou příležitost, aby zde na domácí půdě rozvíjely své umění, aby je nemusily poskytovati zahraničním cizincům místo vlastnímu lidu ve vlastní zemi. Nechť se mluví o kterékoli národnosti, máme v této příčině velmi mnoho vývozního zboží, které by domovině velmi prospělo.

Dále chtěl bych upozorniti na toto: nechť naše povolané úřady podporují také ty talenty, které nazýváme samouky, nadané lidi v oboru malířství, hudby atd. Kolik nádherného by se zde mohlo vytvořiti! Ale mnohé se zanedbává. Bylo by potřebí, aby také takovéto talenty nalezly patřičnou a včasnou podporu a nenarážely na zneuznání. Nemají býti stavěni do kouta, poněvadž náhodou se nemohou vykázati oním akademickým diplomem: poměry v mládí, minulost, anebo jinaké nějaké okolnosti snad jim nedovolily získati si diplomu, kdyby bylo bývalo jinak, mohli by se asi vychloubati nejvznešenějšími tituly. Všechno ušlechtilé, dobré, mělo by se podporovati: "Nenalézám nic krásnějšího, dokud volím, nežli krásnou duši v krásné formě", máme opovrhovati tím, co je sprosté, nízké. "Kde hrubé síly beze smyslu řádí, tam nemůže se nic krásného vytvořiti."

Pánové, v tomto smyslu mám za to, že by se přijetí tohoto zákona nemělo protahovati, neboť opětovné zamítnutí pro nějakou vadu znamenalo by z technických důvodů podle předpisů obou komor průtah celého roku, a nedošlo by k ochraně těch, kteří mají právo na svůj duševní majetek, aby také jejich práce byla oceňována a chráněna. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníkovi, jímž je pan sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Naše stanovisko k předložené osnově zákona dáno je hlavně dvěma momenty. První je ten, že se ochranná doba po smrti autorově prodlužuje ze 30 na 50 let. Senát stanovil roku 1921 tuto ochranou dobu dobou 30 let po smrti autorově. Poslanecká sněmovna, která si ke změně tohoto zákona dala asi 5 let času, změnila vedle mnohých jiných ustanovení také toto ustanovení a prodloužila ochrannou dobu ze 30 na 50 let. Vezměte tedy případ, že někdo ve stáří 20 let napíše nějaké dílo a dožije se věku 70 let, pak činí ochranná doba pro toto dílo přesně 100 let. To po našem názoru není v pořádku. Stojíme na stanoviska, že umělecká díla jakéhokoliv druhu pokud možno brzo dlužno učiniti přístupnými lidu a to pokud možno levně, jinak nemohou býti lidu přístupna. Čím déle trvá ochranná doba po smrti autorově, tím později a tím obtížněji lze díla učiniti lidu přístupnými a tím dražší zůstávají tato díla. Proto musíme tuto změnu zákon odmítnouti. Pan kolega Böhr vyslovil ve svých vývodech přání, aby každá osnova zákona, která se zabývá vlastnictvím, projednávána byla tak důkladně jako tato. Nuže, tato osnova zákona potřebovala 6 let. Nemyslím, že by bylo možno, aby každá osnova zákonu, která se zabývá takovýmito věcmi, směla trvati 6 let, dříve než se stane zákonem. (Výkřiky sen. Böhra.) Obávám se, že přání kolegy Böhra zůstane zbožným přáním.

Ale je zde ještě druhá okolnost, která nám znemožňuje hlasovati pro tento zákon. Tento zákon má 70 paragrafů. Je naprosto nemožno zkoumati, co za každým jednotlivým paragrafem vězí. Pánové, vzhledem k událostem poslední doby jeví se nám naléhavě nutným, abychom znali nejen znění zákona, nýbrž také jeho příčiny. Nevíme, zda v tomto zákoně nejsou obsaženy věci, které nemají na mysli zájem všeobecný, nýbrž snad zájem jednotlivých osob anebo zájem určité třídy anebo skupiny osob, věci to, které nemůžeme posuzovati z pouhého znění zákona, které však také nemůžeme posuzovati z referátů zpravodajských. A pánové, právě poslední doba nás poučila, abychom v tomto směru byli nesmírně opatrnými, neboť musili jsme se dožíti toho, že se v obou komorách stalo usnesení o zákoně, jenž vypadal zcela nevinně, a který, jak se dodatečně ukázalo, zavdal příčinu k těžkým komplikacím, k těžkému konfliktu, k otřesení právního vědomí lidu. Mohu to zde klidně říci, míním lex Cyrill, který se mezitím stal tak slavným a pověstným. Také tehdy: kdo mohl věděti, kdo nebyl informován a nebyl zasvěcen, že v pouhém dodatečném ustanovení k jednomu paragrafu zákona o zrušení fideikomisů obsaženo je ustanovení, které nemá za účel všeobecné dobro, nýbrž ustanovení, které má za účel prospěti jednotlivým osobám proti jiným jednotlivým osobám. Každý, kdo zákon tehdy četl, nemohl v tomto ustanovení nalézti nic jiného, nežli jednoduché civilně-právní ustanovení pro ten případ, že dotčený majitel fideikomisu mezitím zemřel. Bylo pro nás zcela samozřejmé, že musíme hlasovati pro zákon, jehož účelem je zrušení fideikomisů, ale byli bychom si to velmi dobře rozmyslili, kdybychom byli věděli, že tento zákon obsahuje ustanovení, které má za účel chrániti jednotlivce proti jiným jednotlivcům. Nazývá se to s jistým eufemismem "lex specialis". Ale nebyl to žádný lex specialis, nýbrž něco zcela jiného, jak se ukázalo, vzpomenete-li si na tehdejší události. Kdo ochrání vás před tím, že při tomto zákoně o právu autorském nebyl zase zachován postup, o kterém ničeho nevíme, který nám nebyl sdělen, který však podobným způsobem sleduje podobný účel jako tehdy.

Zákon o zrušení fideikomisů byl v poslanecké sněmovně předložen, byl ve výboru zkoumán, ve výboru podán návrh, výborem však zamítnut. Zákon přijde do poslanecké sněmovny, zpravodaj referuje, aniž by řekl něčeho o tom, že do zákona pojato býti má nové ustanovení, které má tak dalekosáhlý význam, jak se později ukázalo. Po referátu zpravodajově přichází návrh koalovaných stran, jenž obsahuje dodatečné ustanovení k §u 3 zákona, a aniž by se o tom konala nějaká debata, aniž by se zpravodaj o návrhu vyjádřil - návrh jednoduše zmizí ve spoustě návrhů a v celém projednávání - návrh se přijme. Tento přijatý zákon přichází do senátu, a zase nedovídá se ani plenum, ani výbor, že zde na zákoně provedena byla změna, která má za účel zvláštní případ, případ Koburků, která má za účel chrániti jednoho Koburka proti jinému Koburkovi. Nemyslím, že je příliš tvrdým výraz, když řeknu, že zde jisté ustanovení do zákona bylo vpašováno. Bylo jednoduše přijato, aniž by senátu bylo dáno vysvětlení o významu tohoto celého ustanovení. Hlasovali jsme potom pro tento zákon, a všichni, kdož jsme pro zákon hlasovali, aniž nám bylo řečeno, jaký význam má toto ustanovení, které podle svého znění je jen civilně-právním ustanovením, musíme si říci, že jsme tehdy byli oklamáni těmi, kdož žádali přijetí tohoto ustanovení do zákona. Je po mém názoru velmi nebezpečno a s právním státem sotva slučitelno, pojmeme-li do zákona ustanovení, které v sobě obsahuje ochranu jedné jednotlivé osoby. Měli bychom si velmi dobře rozvážiti, nežli sepíšeme zákon v tom způsobu, jak jsem řekl, měli bychom si velmi dobře rozvážiti, nežli provedeme takovéto věci, i když je dodatečně zastíráme státními zájmy. Čteme nyní v novinách jen velké články o maďaronovi Josiáši a o slovanském bratru Cyrillovi. Smějeme se tomu; a co máme říci, čteme-li dnes v "Lidových Listech ", že náš vážený pan předseda sám podává prohlášení, ve kterém praví, že Josiáš Koburk je přísně katolického smýšlení, který zájmy našeho státu nechtěl porušiti? Je-li to pravda - a kdo z nás by pochyboval o slovech pana předsedy? - pak jeví se již z tohoto důvodu pojetí lex Cyrill do zákona jakožto velmi hrubé porušení právních pojmů, pak již z tohoto důvodu vysvítá, že přijetí odstavce 2. do §u 3 nestalo se z důvodů státních, nýbrž z nějakých osobních důvodů, a vtírá se každému nepovolanému stará otázka římského práva: cui bono? Komu mělo toto ustanovení býti na prospěch, kdo měl z tohoto ustanovení míti požitek? Není naší věcí zabývati se obšírněji touto otázkou, rozvinuta byla zatčením zdejšího advokáta a rozhodnuta bude soudem. Ale nastaly události v souvislosti s touto aférou, které veřejné jejich projednávání činí povinností každého zástupce lidu. Pan princ Cyrill přišel do Prahy, muž, o kterém dodatečně bylo zjištěno, že není exteritorriálním; nevím, proč vyšetřující soudce tohoto pana Cyrilla nepředvolal k sobě do své kanceláře, nýbrž proč šel na bulharské vyslanectví a vyslýchal ho tam. Je nesmírně nápadné, že se vyslechnou zahraniční svědkové, proti nimž mluví závažné okolnosti, a že se jim pak klidně dovolí odcestovati do ciziny. Co se nás však při celé záležitosti nejvíce dotýká a co nám zavdává nejvíce příčiny býti nedůvěřivými, jsou události posledních dnů. Vyšetřující soudce jest odvolán, vyšetřování se mu odejme, státnímu zástupci se odejme vedení tohoto vyšetřování, klerikální ministr spravedlnosti dává si předložiti spisy, o kterých mnozí tvrdí, že přitěžují jeho rovněž klerikálnímu předchůdci, aféra, do které po všem, co jsme dosud četli, zapleteni jsou aktivní a bývalí ministři.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Pane řečníku, myslím, že to nesouvisí s předmětem, který právě projednáváme!

Sen. dr Heller (pokračuje): Béřu toto napomenutí ovšem k vědomosti, ale úmyslem mým je říci vám, co to znamená přijmouti zákon o 70 paragrafech a souhlasiti s ním, když předem nemáme úplnou jistotu...

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Já jsem vás nechal mluviti, ale prosím, abyste se vrátil k věci!

Sen. dr Heller (pokračuje): Chci jen říci, abych se vrátil k lex Cyrill, který přece zajisté s předmětem souvisí - i když již chci přiznati, že to, co se pak stalo, není v souvislosti se zákonem; bylo tvrzeno, a to od aktivního sekčního šéfa Hartmanna, že tento lex Cyrill byl pojat do zákona k rozkazu ministra věcí zahraničních, a zástupce ministerstva věcí zahraničních, vyslanec Pallier, prohlásil v předvčerejší schůzi rozpočtového výboru poslanecké sněmovny pravý opak, prohlásil, že ministerstvo věcí zahraničních neuplatnilo žádného vlivu, nýbrž že sekční šéf dr Hartmann to byl, jenž žádal přijetí tohoto lex Cyrill do zákona. Zde stojí tvrzení jednoho vysokého úředníka proti tvrzení jiného vysokého úředníka a nyní se vás ptám: odkud máme vzíti důvěru, že také v tomto zákoně o autorském právu není obsaženo nějaké ustanovení, o kterém nemůžeme věděti, zda má sloužiti veškerenstvu, či nikoli? Zajímavým detailem je, že parlamentní korespondence vývody zástupce zahraničního ministerstva konfiskuje. Myslím, že my všichni, naši komunističtí přátelé i my, nemůžeme si stěžovati, když nás konfiskují, když dokonce již vyslanec Pallier je konfiskován. Vidíte, k jakým věcem může vésti toto tajnůstkářství, tento pokus vpašovati do zákona ustanovení, která se zákonem nemají nic společného. A nyní přichází staré východisko, pronásledování oposičních stran. Vznikne aféra, kterou členové vládních stran mohou býti usvědčeni nechci říci, že jsou usvědčeni, tak daleko vyšetřování ještě nepokročilo - a nyní přichází staré východisko: národnostní a vlastenecký fanatismus se rozdmýchá, naleznou se aféry, jedna aféra proti české straně národně-sociální, jejíž vynikající představitelé jsou zatčeni, jiná aféra proti komunistické straně, která patrně skončí novou blamáží, samé aféry, a ve všech těchto aférách má se ovšem hlavní aféra udusiti. To je účelem celého jednání. Ale jak všemi těmi věcmi, jak tímto lex Cyrill, vším tím, co se k tomu pojí, jak využíváním takovýchto afér k politickému pronásledovaní podkopáváte vážnost naší justice a vážnost naší justiční správy, to přece byste si měli trochu rozvážiti. Měli byste přece míti na paměti, že takovýmito věcmi zajisté se neprospěje autoritě státu.

Připojujeme se k východisku, jež česká sociálně-demokratická strana navrhla v poslanecké sněmovně, totiž dosazení parlamentního vyšetřujícího výboru, neboť jen tento jediný, tento skutečně neodvislý výbor, ve kterém zastoupeni jsou také oposiční strany, může vnésti jasno a světlo do věci. Zasahováním justiční správy do aféry bylo otřeseno důvěrou obyvatelstva v justiční správu, jakož i v justici samotnou, i nemůžeme tudíž ve vyřízení věci cestou soudní míti důvěru, které by bylo potřebí, aby důvěra obyvatelstva v justici vůbec byla udržena. Nedůvěra, kterou máme, tato nedůvěra, která v nás těmito věcmi znovu je posilována proto, poněvadž nemůžeme posouditi, zdali také v tomto celém zákoně nejsou obsažena ustanovení jako druhý lex Cyrill - vždyť dotyčný se nemusí právě jmenovati Cyrill - . . . (Sen. Dyk: Ať vyšetřuje komise také předlohu!) To se nedá vyšetřiti a nedalo se ani tehdy vyšetřiti. A z těchto důvodů, vedle prve jmenovaného, nemůžeme hlasovati pro tento zákon a budeme si také budoucně při každé osnově zákona muset velmi dobře rozvážiti, zdali pro ni můžeme hlasovati. Přihlížejíce k neslýchaným věcem, které se nyní v posledních dnech udály, resp. objevily, nemůžeme jednak pro prodlouženou ochrannou dobu, jednak pro nedůvěru proti těm, kteří tento zákon dělají, ze všech těchto důvodů není nám možno hlasovati pro předloženou osnovu zákona. (Souhlas stoupenců.)

Místopředseda dr Hrubou (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, panu sen. Hamplovi.

Sen. Hampl: Slavný senáte! Snad by se zdálo podivným, že se mluví s takovým pathosem o ochraně "plodů práce kulturních pracovníků" ve společnosti, která je tak krásně zařízena, že v ní i nejpřednější spisovatelé, hudebníci a výtvarní umělci a právě ti nejpřednější zpravidla živoří a umírají hlady. Není to však div ve společnosti, která se sebe vědomě chvástá "všeobecnou rovností a svobodou občanskou" dávajíc při tom velkomyslně dělníkovi právo, aby se "svobodně" rozhodl, chce-li se nechat podnikatelem vykořisťovat, či raději zemříti hladem. Sama instituce původského práva kompromituje dnešní společenské zařízení a odhaluje jeho pravou podstatu. Kapitalistická společnost založená na soukromopodnikatelském zisku, neumí a nemůže přirozeně zajistiti ani existenci těch, kterými se vychloubá, že jsou tvůrci její kultury.

Plody své práce musí tito nositi na trh jako zboží, a prodají-li, dobrá, pak jsou chráněni, ač ne vždy zachráněni. A neprodají-li, také dobrá, je to jejich soukromou věcí. Kapitalistická společnost umí však býti také uznalou ke kulturním pracovníkům, a není-li právě uznáním postižený způsobem uznání docela nadšen, je to jistě podle jejího přesvědčení vinou jeho, že není aspoň stejně uznalým jako ona. Viděli jsme to nedávno při rozdílení státních cen. Když jeden z odměněných odmítl peněžní cenu s poukazem na dnešní bídu dělníků a propuštěných učitelů, byl ihned označován za demagoga, poněvadž viděl peníze tam, kde společnost chtěla, aby viděl její vysokomyslné uznání.

Je přirozeno, že za tohoto stavu věci nelze mluviti o nějaké svobodě umění, stejně jako nemůže o skutečné svobodě mluviti vykořisťovaný dělník. Avšak to ještě dnešní vládnoucí třídě nestačí. Cítíc, jak se její hospodářské základy hroutí a jak se otřásá její mocenská posice, hrozí se i v kulturním životě každého zjevu, který znamená nějaký pokrok, anebo aspoň hledání nových cest. A tu zasahuje vládnoucí třída bez ohledu na všechny krásné fráse o svobodě uměleckého projevu všemi svými mocenskými prostředky, aby udusila každý takový pokus v zárodku. Právě v poslední době můžeme na několika význačných případech z oboru t. zv. kulturního života měřiti nejen všeobecný vzestup reakce, ale i vědomí nejistoty, jež přímo panicky zachvacuje celý dnešní režim v republice. Mám tu v prvé řadě na mysli případ filmu "Potěmkin". Ačkoliv jej předcházela taková slavná pověst ze všech zemí, kde byl dosud provozován, ačkoliv se o něm přímo s nadšením byla nucena vysloviti i odborná kritika, spikli se proti němu všichni mocenští činitelé dnešního režimu, když jej nemohli úplně znemožniti, zkomolili jej tak, jak se dlouho již nestalo uměleckému dílu takového významu, jakým je film "Křižník Potěmkin". Nejenom, že nesmyslná censura vystříhala celou řadu umělecky skvělých míst, ale film byl ještě zpotvořen nemožným, uměleckému rozpětí a umělecké myšlence díla úplně odporujícím textem.

Moderní Koniášové, hloupá censura, fašistická luza a žurnalističtí šmokové za potlesku strany české inteligence uváděli v praksi svou thesi o svobodě uměleckého projevu. Film "Potěmkin" nebyl ovšem prvním filmem, který se stal obětí dnešní reakce. Ještě horší osud stihl jiné ruské filmy, z nichž uvádím film "Zázrak vojáka Ivana" a film "Jeho výzva".

Vedlo by příliš daleko, kdybych chtěl t. zv. uměleckou svobodu dokumentovati

na případech konfiskací uměleckých děl literarních. Jsou známy případy konfiskací básní Horových, Seifertových a mezi jinými zákaz recitace básně S. K. Neumana "Svatá Luisa Michalová". Snad by mohli říci buržoasní zastánci umělecké svobody, že jde o básně komunistických básníků, a tak uvádím na místo řady jiných na paměť, že u nás byla konfiskována i Vrchlického báseň "Bethume", jež by bývala nemohla býti ani otiskována, kdyby ji nebyl komunistický poslanec interpeloval.

A jako poslední ilustraci připomínám předvčerejší přerušení Bergovy opery "Vojcek". To, čeho se při tomto předvedení dopustila buržoasní lůza z některých předních míst v divadle, hlasy listů předních měšťáckých stran, jež se co chvíli chvástají svou kulturností, nenaleznou tak snadno sobě rovného. Pro nás je případ Bergova "Vojceka" na Národním divadle jen novým projevem rostoucí reakce politické, jež našla svůj výraz na poli kulturním. Buržoasní třída, jejíž osud je spiat s dnešními společenskými řády, a která nemá jiného cíle, než aby dnešní řád udržela a tím i sebe při moci, reaguje až nepříčetně na všechny zjevy, jež se jí zdají býti vybočením z jejich trouchnivějících tradicí a hledáním nových cest. My jsme daleci toho, abychom v každém novém zjevu, ať v kterémkoliv oboru společenského života, tudíž i umění viděli snad výraz, anebo jen náznak kultury nové společnosti.

Pojímajíce však tyto všechny zjevy dynamicky a hodnotíce jich význam ve vývoji, jenž nutně spěje k vítězství dělnické třídy, stojíme přirozeně svými sympatiemi na straně těch, kdož z dnešního chaosu rozkladu měšťácké společnosti usilují nalézti východiska.

Těchto několik slov pokládal jsem za svoji povinnost promluviti při projednávání zákona o právu autorském, jenž je vhodnou příležitostí k tomu, aby bylo poukázáno na třídní kořeny této "ochrany" t. zv. kulturních pracovníků a aby byly odhaleny fráse o svobodě uměleckého projevu v třídní měšťácké společnosti, stejně jako aby bylo poukázáno i na rozmanité formy, v nichž se dnešní krajně reakční politický režim v tomto státě projevuje. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Přerušuji jednání.

Sděluji, že

do výboru imunitního nastupuje za sen. dr Witta sen. Dundr, za sen. Hüttera sen. Friedrich, za sen. Včeličku sen. Šturc,

do výboru národohospodářského za sen. Kučeru sen. Šturc.

Dále jsem dal dovolenou pro dnešní schůzi sen. dr Grosschmidovi.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 24. listopadu 1926 o 16. hodině s tímto pořadem jednání:

1. Zpráva výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 222) o usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o původcovu právu k literárním, uměleckým hudebním a výtvarným a fotografickým dílům. Tisk 271.

2. Návrh, aby podle §u 55 jedn. řádu senátu projednána byla zpráva výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 222) o usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona o původcovu právu k literárním, uměleckým hudebním a výtvarným a fotografickým dílům. Tisk 271.

3. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 225), kterým se prodlužuje platnost ustanovení zákona ze dne 2. července 1924, čís. 164 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňuje zák. čl. I/1911 o civilním řízení soudním. Tisk 259.

4. Zpráva I. ústavně-právního výboru, II. rozpočtového výboru k vládnímu návrhu zákona (tisk 223) o příspěvcích (záznamném) pro bursovní fond Pražské bursy pro zboží a cenné papíry Tisk 270.

5. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 3) o opravných prostředcích státních úřadů zástupčích ve věcech firemních. Tisk 260.

6. Zpráva I. výboru zahraničného, II. výboru národohospodárskeho ku vládnemu návrhu (tlač. 215), ktorým sa predkladá Národnému shromaždeniu prezatýmna úprava obchodných stykov medzi Československou republikou a Maďarskom, sjednaná v Prahe dňa 26. augusta 1926. Tisk 263.

7. Zpráva výboru imunitního o žádosti sedrie v Báňské Bystrici odděl. XIII. ze dne 20. srpna 1926 za souhlas k trestnímu stíhání člena senátu Václava Chlumeckého pro zločin podle § 232 č. 1. a § 235 č. 1. trestního zákona uherského (č. 1895 předs.). Tisk 262.

8. Zpráva výboru imunitního o žádosti krajského soudu v Mladé Boleslavi za souhlas k trestnímu stíhání sen. Šturce pro přečin § 88 zákona z 9. dubna 1873, čís. 70 ř. z., (č. 1704 předs.). Tisk 275.

9. Zpráva výboru imunitního o žádosti okresního soudu v Karlových Varech z 27. srpna 1926. č. j. T IX 865/26, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Löwa pro přestupek proti bezpečnosti cti (č. 1908 předs.). Tisk 276.

10. Zpráva výboru imunitního o žádosti okresního soudu v Praze-Vršovicích za souhlas k trestnímu stíhání sen. Toužila pro přestupek podle § 3 a 19 zákona 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. z., (č. 1228 předs.). Tisk 278.

11. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu na Král. Vinohradech za souhlas k trestnímu stíhání sen. Sehnalové pro přestupek podle § 3 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. z., (č. 1214 předs.). Tisk 277.

12. Zpráva I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 220), kterým se předkládá Národnímu shromáždění dodatkový protokol k obchodní smlouvě mezi Československou republikou a Hospodářskou Unií belgo-lucemburskou z 28. prosince 1925 podepsaný v Praze dne 30. srpna 1926. Tisk 261.

13. Zpráva I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 241), kterým se předkládá Národnímu shromáždění prozatímní úprava obchodních styků mezi republikou Československou a republikou Tureckou, sjednaná výměnou not v Angoře dne 30. září 1926. Tisk 269.

14. Nová volba předsednictva senátu, zapisovatelů a pořadatelů.

Jsou proti navrženému dennímu pořadu nějaké námitky? (Nebyly.)

Námitek není. Zůstává při tom, jak jsem prohlásil, a končím dnešní schůzi.