Odmítnutí důvěry k této vládě, odmítnutí rozpočtu podtrhujeme, jak výslovně chci zdůrazniti, ještě obzvláště vůči německým měšťáckým členům této vlády, žádná fráse o národní jednotě, o které také Mayr-Harting ještě jednou ze zamrzlé trubky vyloudil tón v Liberci, nemůže nás odvrátiti od toho, abychom proti německému měšťáckému třídnímu egoismu postavili své nejostřejší "Nikoli!", své nejostřejší odmítnutí. (Souhlas a potlesk německých sociálních demokratů.)
Místopředseda Klofáč: Dále má slovo pan sen. Hartl.
Sen. Hartl [německy]: Slavný senáte! Jak již náš klubovní předseda pan dr Brunar zdůraznil, považuje se povolení státního rozpočtu ve všech parlamentech za projev důvěry ke vládě, a tím je zcela zřetelně určeno naše stanovisko k rozpočtu. Neboť pan ministerský předseda konstatoval přece ve své programové řeči, ve které se dovolával svého prohlášení z prosince 1925, způsobem sice trochu zahaleným, ale přece jasným, že pokračovati bude v politice dřívější vlády v podstatě nezměněně, t. j. v oné politice, která i v t. zv. Křepkově provolání ze dne 27. srpna 1925 označena byla jakožto politika sjednocené ničící vůle proti německému lidu. Také jiný projev s nejvyššího místa jeví se nám pozoruhodným. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.) Pan president řekl prý při audienci dne 28. října předsedovi české Národní Rady, navazuje na konstatování nestranné povahy české Národní Rady: "To zajisté neznamená, že Národní Rada nemá programu. Naopak, má program všenárodní a celostátní, jak jsme se o tom již dříve několikráte dohodli. Přeji sobě a také Vám, abyste v tomto duchu pokračovali." Je zajisté na pováženou, že pan president, kdyžtě krátce před tím se zmínil o vstupu Němců do vlády, jenž přece znamenal vystřídání všenárodní koalice koalicí česko-německo-slovenskou, s takovou vřelostí mluví o všenárodním programu. Nenalézáme tedy nikde ani známky, neřku-li záruky toho, že na místo posavadní nekompromisní všenárodní politiky nastoupiti má politika napravení křivdy, na našem národě spáchané, vybudovaná na dorozumění a směřující ke smíru. Naopak dokazuje nám také předložený státní rozpočet, že jsme sice vrchovatou měrou přispěli daněmi, že však, pokud jde o vzájemné plnění se strany státu, i nadále co nejcitelněji jsme zkracováni a poškozováni.
Dovolte, abych nejdříve promluvil o kapitole školství a národní osvěty, při čemž můj názor v mnohých bodech narazí na postup myšlenek váženého pana řečníka přede mnou. Pro školství zařaděn jest úhrnný náklad 667 milionů, ze kterého by podle klíče obyvatelstva mělo na nás připadnouti 160 milionů, kdežto rozpočet pro to vykazuje jen 103 miliony, takže jsme zkráceni o 36%. Na nákladu určeném pro obecné a menšinové školství částkou 221 milionů jsme my, Němci, jak kol. prof. Polach vytknul, zúčastněni 2 miliony, t. j. méně než 1%, na výdajích pro kulturní styk s cizinou, péči o studentstvo, pěstování umění a lidovýchovu v celém obnosu 32,8 milionů 5,6%, při podílu obyvatelstva 23,4%.
Obzvláště investiční rozpočet, ve kterém se přece péče o moderní vybudování a zařízení školy projevuje nejsilněji, dává jasně poznati odstrkování Němců, neboť z celkového nákladu 106 milionů připadají na německé školy necelé 3 miliony, tedy méně než 3%. V sudetských zemích samotných, kde Němci tvoří 30% obyvatelstva, participují na nákladu na školní stavby, rozpočteném částkou 44,6 milionů, jen 5,7%, připočteme-li menšinové školy, jen 3,1%. Ještě zhoubnější než toto ciferně prokazatelné finanční odstrkování stávajících německých škol je plánovité ničení a mrzačení německého školství. Vždyť přece jsme do 15. září 1925 ztratili ze 108 středních škol 24, z 21 učitelských ústavů 9 a v oboru obecných a občanských škol po odečtení nově zřízených škol 300 škol a 3790 tříd. K tomu přistupuje podle zprávy, podané v parlam. školním výboru dne 18. minulého měsíce, dalších 115 německých školních tříd, zavřených teprve v listopadu 1926, tedy již za nynější vlády. Již v lednu 1925 jevilo srovnání se stavem škol r. 1918 jen v Čechách v 5 školních okresech ztrátu tříd o 23 až 24%, v 5 školních okresech ztrátu o 25-30%, ve čtyřech školních okresech ztrátu 30-39%, ve dvou školních okresech ztrátu 44% a 61% a ve dvou školních okresech ztrátu tříd 73 a 76%. Podle statistiky, kterou podle úředních pramenů vypracoval nynější ministr veřejných prací pan dr Spina, jevil školní rok 1925/26 oproti loňskému roku úbytek počtu dětí 18.705 u Němců a 42.744 u Čechů, což zavdalo příčinu, že zavřeno bylo 911 německých a 1229 českých tříd. Z těchto číslic však vyplývá, že na 1000 nedostávajících se školních dětí připadá u Němců 49, u Čechů jen 29 zavřených tříd, že se tedy proti německým školám také v tomto případě postupovalo s přísností skoro dvojnásobnou. Při tom však dlužno uvážiti, že německé obecné školství pozbylo již třetiny svého stavu škol, kdežto Čechům všechny ztráty obecných škol a tříd bohatě byly vyváženy nově zřízenými menšinovými školami. Pan ministr školství dr Hodža vyjádřil se nedávno v rozpočtovém výboru velmi ostře proti přijímání cizojazyčných dětí do obecných škol. Kdyby tento svůj názor chtěl uplatniti také v praxi, pak musil by od základu zreformovati všech téměř tisíc Českých menšinových škol, jež z valné části jen přijímáním německých dětí byly umožněny. Zdali by však různé ty "Jednoty" takovouto reformu připustily, jest ovšem jiná otázka. Prozatím dovoluji si pana ministra upozorniti na statistiku uveřejněnou před několika týdny, podle které z 30 nově zřízených českých menšinových škol v západních a jižních Čechách ani jedna nečítala méně než 1/3 německých dětí, kdežto 11 škol více než z 1/3, čtyři školy více než z poloviny, tři školy více než ze 2/3, sedm škol více než ze 3/4, a 5 škol výhradně navštěvovaly německé dítky. (Sen. Habrman [německy]: Kde to je?) Mohu Vám všechny údaje přinésti. V pondělí je dostanete.
Ve zmíněné již statistice pana ministra dr Spiny udává se počet německých dětí, přijatých do českých menšinových škol, cifrou 7795, což činí 19,5% celkového počtu 40.000 dětí těchto škol. Jaký úkol přiřčen je právě těmto školám, vyslovil s chvályhodnou otevřeností státní školní inspektor při slavnostním otevření českého školního paláce v německém městě Frýdlante, oslavuje novou školu jako útočný prostředek pro odněmčení frýdlantského okresu. Co se týče občanských škol, rádo budiž přiznáno, že také my od r. 1918 zaznamenáváme přírůstek 35 škol a 164 tříd, což značí percentuální zisk 9,6% resp. 11,4%, kdežto češi mohou vykázati percentuální přírůstek 94% resp. 119%, tedy desetkrát větší relativní přírůstek škol a tříd.
Abych však hned rozptýlil nasnadě ležící domněnku, že se zde jedná jen o odstranění bezpráví, které zde již bylo, poznamenávám, že, vycházíme-li od nynějšího stavu českých občanských škol 1100 škol a 4986 tříd a z klíče obyvatelstva 1000:442, přísluší nám nárok na 486 škol a 2204 tříd, kdežto ve skutečnosti máme jen 400 škol s 1605 třídami, což znamená zkrácení o 86 škol a 599 tříd, čili o 22% resp. 37% našeho nynějšího stavu škol. Celá tíže německé školské tragedie v tomto státě jeví se však teprve, vezmeme-li v úvahu vedle počtu ztracených školních tříd také znetvoření školské organisace. Naše vysokocenné obecné školy s 5-8 třídami zmizely z poloviny, totiž 226 ze 461 tím, že proměněny byly v níže organisované školy tři-, dvou- a jednotřídní. Ve venkovském okresu libereckém měli jsme roku 1918 dohromady 38 škol se 4-7 třídami, dnes máme z těchto výše organisovaných jen ještě 2, za to rozmnožil se počet jedno-, dvou- a třítřídních škol z 20 na 48. Úhrnný počet škol byl 58, 8 škol bylo úplně zrušeno. To se stalo v okresu vysoce vyvinutém, který své výborné školství pěstoval vždy jako svůj klenot. Toto zničení našeho školství neznamená nic jiného nežli zločinný pokus zatlačiti všeobecné vzdělání lidu a tím také výdělečnou zdatnost našeho lidu o celá desetiletí. A to právě uráží a rozčiluje náš lid nejvíce. Na mnohých německých školách, na kterých 2 třídy byly provisorně sloučeny, vyplývala by nyní následkem zvýšeného počtu žactva nutnost tyto třídy opětně rozděliti. Školní úřady toho nepopírají, zabraňují však zřízení předešlého stavu, odpírajíce ustanoviti potřebné k tomu síly učitelské. Rovněž tak nepovolují ustanoviti substituty za onemocnělé učitele, samá to domnělá úsporná opatření, která dlužno zaplatiti zhoršením vyučování a tudíž také výsledků vyučování. Přímo hanebné jest, jak svévolně často české menšiny v německých městech, anebo spíše štváči těchto menšin provokují domácí obyvatelstvo. Chci pro to uvésti jen jeden příklad. V německém městě Jablonci n. Nisou byla po převratu největší a nejmodernější školní budova přenechána české menšině a zvětšena ještě přestavbami a přístavbami, které vyžadovaly nákladu jednoho milionu korun. V Jablonci existuje zrušený hřbitov, který pro svou příznivou polohu, jež celé město ovládá, a pro množství krásných starých stromů již dávno předurčen byl pro městský park. Pro usnesení městského zastupitelstva, že toto místo nikterak nemá býti zastaveno, byly v prvé řadě směrodatný důvody piety. Mělo býti právě zabráněno tomu, aby kosti jabloneckých předků, které jsou tam pochovány k věčnému odpočinutí, nebyly vyhrabávány a prohazovány. Nyní si několik českých štváčů v plném vědomí poměrů vzalo do hlavy žádati, aby právě na bývalém hřbitově zřízen byl český školní palác a aby pozemek k tomu byl vyvlastněn. Městská obec prohlásila ochotu, že se zřekne sjednaného nájemného za dosavadní školní budovu v částce ročních 53.000 Kč, bude-li odvolán svévolný požadavek, který také uznalá část tamní české menšiny odsuzovala. Vše marné. Zemská správa politická nařídila komisi k provedení vyvlastnění, které se městská rada po podání protestu dále nezúčastnila. Myslíte skutečně, že to je cesta k smíření? Anebo se domníváte, že nás takovýmito neustálými urážkami a ponižováním učiníte podajnými a zralými, abychom se bez odporu podrobili? Smýšlím přes leccos, co se v poslední době událo, příliš dobře o našem lidu, než abych se mohl domnívati, že je schopen tak nedůstojného jednání.
Ale jednu věc budete mně musit přiznati: že nemůžeme věřiti v poctivou vůli k dorozumění na vaší straně, dokud musíme viděti, že se i nejvyšší zemské úřady sklání a podřizují takovýmto zlovolným výpadům několika českých štváčů. Co se nyní týče vysokých škol, které nám zůstaly, tož musíme i nadále si stěžovati do neustálého odstrkování a poškozování. Jak odůvodněné jsou tyto stížnosti, vyplývá již z následujících čísel o investicích směrodatných pro moderní vybudování vysokých škol, která vyňata jsou ze spisu "Přítomnost a budoucnost" našich vysokých škol, jenž vydán byl s úřední české strany. V letech 1918-1924 obnášel německý podíl na stavebním nákladu pro university v Praze 8%, pro technické vysoké školy v Praze 9%, pro všechny university 5,2%, pro všechny technické vysoké školy v sudetských zemích 8%, pro všechny vysoké školy ve státě 5,5%. V letech 1919-1924 participují Němci na celkovém nákladu pro vnitřní zařízení všech vysokých škol 4,64%, na veškerých nákladech pro stavby a vnitřní zařízení 5,1%, a také předložený rozpočet, který, jak již zmíněno, Němcům ze stavebního nákladu pro veškeré školství v historických zemích přikazuje jen 3,14%, ukazuje stejné macešské jednání s německými školami. Srovnejte jen přednesené procentní sazby s německým podílem obyvatelstva 23,4%, a zjednáte si měřítko pro trvalé finanční poškozování německých vysokých škol. Pádné příklady pro následky těchto nedostatečných dotací poskytují přímo zoufalé poměry co do umístění na německých klinikách a na německé vysoké škole technické. Na této je neméně nežli 14 systemisovaných stolic také ještě dnes neobsazeno, a podobné zlořády panují také na německé vysoké škole technické v Brně a na naší universitě. Že naše přání po zřízení německé vysoké školy pro obchod a hospodářství a po přičlenění báňského oddělení k německé vysoké škole technické, jakož i po přiměřené státní subvenci pro německou hudební akademii, jakož i jiná německá přání vysokoškolská v Praze také v předloženém rozpočtu zůstala bez povšimnutí, jeví se za vylíčených okolností skoro samozřejmým, proto však nikoli méně zavržitelným.
Dne 8. listopadu slyšeli jsme v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny z úst pana ministra školství slib, kterýž optimisté považovali za ohlášení národnostní školské autonomie. Prohlásil totiž velice šroubovaným, nejasným obratem, že "všechny vrstvy obyvatelstva bez rozdílu národností naleznou všechny podmínky, aby mohly říci: máme samosprávu škol". Bylo nápadno, že k tomuto celkem dosti nezávaznému projevu došlo v době, kdy právě němečtí ministři a zpravodajové pokořeni byli vnucením českého jazykového jha. Mohu si představiti, že jste se při svém vysoce vyvinutém národnostním cítění obávali, že by toto pokoření mohlo vésti k odvolání německých ministrů a k vystoupení německých stran z vládní většiny - v okamžiku, kdy by vám takovýto vývoj byl býval nejvýš nepříjemný, poněvadž přece opětné zřízení všenárodní koalice bylo ještě pochybným. Bylo tedy v českém zájmu usnadniti těžkou posici německých ministrů vůči německému obyvatelstvu, čehož skutečně bylo dosaženo arci velmi mlhavými sliby autonomie se strany pana ministra vyučování. Od té doby cítil se pan ministr povinna uklidniti české protesty druhým prohlášením v rozpočtovém výboru senátu. Prohlásil, že do jeho slov vloženy byly úmysly, kterých zde nebylo, a aby se tedy se stanoviskem vyčkalo, až vláda předloží své ostatně velmi jednoduché konkrétní návrhy. Již z tohoto prohlášení seznáváme jasně odmítnutí dalekosáhlých německých nadějí, které se pojily k jeho prvnímu projevu.
K tomu však ještě přistupuje, že pan ministr mluvil o školské autonomii, kdy zároveň učiněn byl první průlom do národnostního rozdělení české zemské školní rady, které alespoň připomíná národnostní autonomii. To se stalo tím, že od 1. listopadu 1926 utvořeno bylo nové utrakvistické, ovšem pod českým vedením stojící oddělení, kterému přiděleny byly záležitosti související s novým učitelským platovým zákonem. To zdá se však býti jen začátkem, neboť mluví se již o úmyslu sloučiti také oddělení X a I (německé a české vysoké školy) v jedno oddělení. Prolomení národnostního rozdělení zemské školní rady hodí se špatně do nápovědi o zamýšlené prý školské reformě ve smyslu národnostní autonomie, i jsme tudíž vůči tomu naprosto skeptickými.
Nikterak není nám možno dáti své svolení školnímu rozpočtu, jenž nedává poznati ani nejmenšího úmyslu, napraviti nějak znetvoření našeho školství, naopak ještě obsahuje další těžké jeho poškozování.
Dovolte mi ještě, abych pozornost slavného senátu zase jednou obrátil k tísni státních pensistů a obzvláště staropensistů. Bylo již během této debaty poukázáno k tomu, že nebyly splněny sliby dané staropensistům stran na roveň postavení s pensisty nového stylu a že staropensisté se svým sotva dvojnásobným zvýšením svých dřívějších požitků stojí proti osminásobnému zdražení všech životních potřeb, což má za následek snížení jejich životní míry na jednu třetinu anebo čtvrtinu dřívější úrovně. Ale nový zákon o úřednických platech nejen že nepřinesl kýžené zlepšení, nýbrž další zhoršení tím že všichni, kdož před 1. lednem 1926 byli dáni na odpočinek - včetně učitelů a restringovaných osob, ba dokonce také těch, kteří sice ještě v roce 1926 sloužili aktivně, avšak již roku 1925 vyrozuměni byli o své restrikci - vyloučeni jsou z výhod nového zákona, zároveň však přidrženi byli k tomu, aby nesli větší výlohy pro zlepšení, poskytnuté aktivním osobám a nejnovějším pensistům. Dělá to věru dojem, jakoby se autorům tohoto zákona nedostávalo schopnosti, anebo dobré vůle uvážiti celou velikost bídy a zoufalství, jež panuje v kruzích staropensistů a jich vdov a sirotků. Při tomto stavu věci podali jsme řadu pozměňovacích a resolučních návrhů, které slavnému senátu co nejnaléhavěji doporučuji k přijetí. Vím, že vláda dosud zamítla všechny návrhy na zmírnění bídy pensistů s poukazem na naléhavou nutnost šetřiti. Ale tážeme se, proč nespoří na jiných miliardových výdajích pochybné ceny, a proč mlčky trpěla, aby protekcionářským přidělováním zabrané půdy a obzvláště, možno již říci, pověstných zbytkových statků promarnila miliardy, které by byly postačily, beze zvýšení daně z cukru a z lihu zlepšiti postavení státních úředníků a učitelů, provésti skutečné na roveň postavení všech pensistů a vydatně zlepšiti postavení našich ubohých válečných poškozenců. A jak lze ospravedlniti ustanovení §u 17 zákona 286/1924, podle kterých pensisté, kteří sobě pod hrozným tlakem bídy prací ve státní nebo jinaké veřejné službě zjednávají vedlejší příjem, za to zkracováním svých žebráckých odpočivných požitků přímo jsou trestáni, odpočivných požitků, které přece představují nabytý právní nárok, pensijními příspěvky také finančně založený? Zde zajisté nelze více mluviti o blahovůli, omezené nutnými úspornými opatřeními. Zde, ač zní to hrozně, jeví se přímo zlobná vůle, brániti pensistům v tom, aby si poctivou, namnoze velmi namáhavou prací pomohli z bídy a sobě a svým rodinám zjednali lepší podmínky životní. Neboť nikdo přece nebude chtít vážně tvrditi, že tohoto krutého zkracování pensí jest potřebí k udržení finančního hospodářství státu. A je to snad něco jiného nežli zlá vůle, když se právě pensistům, vdovám a sirotkům, tedy jedinému stavu, kterému možno vytknouti jen to, že věrně sloužil státu, odnímá všem jiným státním občanům neztenčené právo volného stěhování, pokud jde o cesty do ciziny, a jestliže tento stav tím hluboce byl pokořen? Chceme se ještě nadále vyhýbati poznání, že četné vztahy rodinné obzvláště mezi příslušníky naší republiky a ostatních nástupnických států Rakousko-Uherska vésti mohou přímo ke strašlivým duševním bojům, když na příklad v případech těžkého onemocnění českoslovenští pensisté anebo vdovy postaveni jsou před volbu, buďto zříci se splnění samozřejmých povinností k rodičům a dětem, anebo vydati se nebezpečí ztráty svých odpočivných a zaopatřovacích požitků? Bylo sice opětovně ujišťováno, že se cestovní povolení budou udíleti způsobem nejvýš blahovolným. Ale již ta okolnost, že takovéto povolení často dojde teprve po několika měsících a vždy provázeno je zastavením všech požitků, z nichž po návratu drahotní přídavky dopláceny býti mohou jen na základě zvláštní žádosti, ukazuje, jak to vypadá s touto blahovůlí. Také úleva, že při nejvýše 14-denním pobytu v cizině "následky nedovoleného překročení hranic budou prominuty", má v mnohých případech problematickou cenu, nehledě vůbec k tomu, že se zakládá na výnosu kdykoli odvolatelném, a nikoli na zákonitém podkladu.
Případ z nejnovější doby, který jsem v interpelaci dnes podané blíže vylíčil, poskytuje typický příklad toho, co shora řečeno. Churavá, 72 roků stará, v Chebu bydlící vdova po úředníku navštíví svého syna, který bydlí v bezprostředně sousední bavorské pohraniční obci Waldsassenu. Náhlé, lékařsky ověřené onemocnění zdrží její návrat o několik dnů. To stačí, aby ubohé ženě, která své celé úspory 20.000 korun uložila a ztratila ve válečných půjčkách, její pense úplně byla odňata. Tento případ dokazuje, k jakým nehoráznostem může vésti a ve skutečnosti vede nesvědomité používání pověstného §u 6 prosincového zákona z roku 1924, jenž úřady přetěžuje nesmírným množstvím nesmyslné a zbytečné práce.
Používám této příležitosti, abych slavný senát a obzvláště členy iniciativního výboru upozornil na to, že návrh, který jsem v červnu podal na zrušení zmíněného §u 6, jenž nám vtiskuje znamení demokratické zaostalosti, jaké v žádném kulturním státě nenalézáme, stále ještě neprošel iniciativním výborem.
Bylo by věru nejvýš na čase, aby se tento návrh konečně dostal do plena a aby zde vyřízen byl tak, jak to jedině je důstojno demokratické republiky. (Potlesk a souhlas stoupenců.)
Místopředseda dr Brabec: Dávám slovo panu sen. Toužilovi.
Sen. Toužil: Slavný senáte! Pan ministerský předseda dr Švehla prohlásil před několika dny ve výboru rozpočtovém, že je nutno, aby v rozpočtu byla docílena úspornost, aby správa nebyla drahá a za druhé, aby byla účelnou, sloužila lidu, lid jí porozuměl a aby si nebyli tito dva činitelé cizími. Slouží dnešní měšťácká správa Československé republiky lidu? Že tomu tak není, o tom svědčí nejlépe samotný rozpočet, jehož převážnou část shltne mocenský aparát buržoasie, neboť z celkových státních výdajů v rozpočtu uvedených připadá 63,4% na měšťácký mocenský aparát a na státní dluhovou službu, 10,9% na hospodářské úkoly státu a pouze 15,3% na sociální úkoly.
Odečteme-li ještě vydání na pense státním zaměstnancům, připadá na sociální péči pouze něco málo přes 10% celkového státního vydání. Z toho je patrno, že rozpočet tohoto státu je dělán s hlediska upevnění mocenské správy kapitalistického zřízení a udržení státní dluhové služby a povinnosti poplatnické se strany státu vůči kapitalistům. Jen zúrokování státního dluhu, o jehož výši se šíří hvězdářské číslice, vyžádá si 28% státních výdajů, co zatím rozpočet ministerstva sociální péče dosahuje pouze 1/10 celkového státního vydání, t. j. 838 milionů Kč, z čehož 493 miliony vyžaduje péče o oběti světové války, co zatím naproti tomu na armádu se vydává 11/2 miliardy, t. j. téměř 1/5 celého státního vydání, a je tedy zjevno, že takovéto uspořádání rozpočtu je důkazem, že státní správa neslouží lidu, naopak, že je vysloveně protilidová.
O třídním charakteru předloženého rozpočtu svědčí směšně nepatrná položka 5,843.000 Kč, která je preliminována na sociální pojištění, na které je tudíž z celkového rozpočtu dáno asi pět setin procenta. Tak nedostatečně je v rozpočtu bráno v úvahu sociální pojištění, nehledě k tomu, že reakční správa státu a buržoasie za pomoci vlády podniká nový nápor na nedostatečné sociální pojištění, které chce ještě oklestiti a zhoršiti. Proti tomuto útoku reakce povedeme všude nejostřejší boj a žádáme novou úpravu sociálního pojištění k prospěchu dělnické třídy. Trváme na zrušení 4denní garanční lhůty v nemocenském pojištění, zvýšení příspěvků na nemocenské pojištění z 5% na bývalá 6 2/3%, která nechť jsou povinni zaplatiti zaměstnavatelé, protože dělníci při stávající drahotě a žebráckých mzdách nejsou s to nésti nová břemena. Je nevyhnutelně nutno, aby snížena byla čekací doba v invalidním a starobním pojištění, ze zákonem stanovených 150 týdnů na 104 týdny a snížila věková hranice ze 65 roků na 55 roků. žádáme úpravu invalidních a starobních důchodů a státních příplatků tak, aby zaručovaly s ostatními příjmy pojištěnců alespoň existenční minimum. Družky musí býti postaveny na roveň manželkám. Žádáme, aby veškeré náklady na sociální pojištění hradili výhradně zaměstnavatelé a pracující lid aby nebyl zkracován žádnými srážkami ze mzdy na sociální pojištění. (Sen. Hampl: Poněvadž to znamená nepřímé snížení mzdy!)
Jestliže ministerský předseda dr Švehla tvrdí, že tento stát a jeho správa slouží lidu, a že oba činitelé nesmí si býti cizími, pak rozpočet je důkazem, že tomu tak není. Kapitalistický stát nikdy nebude sloužit zájmům lidu. Jedině dělnický a proletářský stát provádí opravdu sociální politiku, jak svědčí příklad sovětského Ruska. Tam veškeré náklady na skutečné sociální pojištění nesou zaměstnavatelé, a to platí 14% z celkového obnosu vyplacených mezd na sociálně pojišťovací účely. (Sen. Thoř: Tam snad nejsou vůbec zaměstnavatelé, vždyť je to státní!) Sociálně pojišťovací péče je tam provedena v nejširším měřítku a ve všech směrech. V případě onemocnění pojištěnec nabývá v sovětském Rusku ihned až do úplného uzdravení nemocenskou podporu, a to ve výši jeho skutečné denní mzdy. Podpora je tam ve stejné výši vyplácená ženám při porodu, kromě ještě mimořádné podpory na kojení. I úmrtné je daleko vyšší a dosahuje našich 1500 Kč. Invalidní pense v proletářském státě obnáší 2/3 dřívější mzdy a všichni invalidé mají nárok na bezplatné léčení jako ostatní pojištěnci, poskytují se jim odpisy daní, snížené nájemné a pod.
U nás přestárlí dělníci mají býti živi za 500 Kč ročně, to je denně za 1,30 Kč. Z uvedených čísel je patrný veliký rozdíl, jak se chová státní správa k pracující třídě po stránce sociálně pojišťovací v proletářském státě a jak macešsky se postupuje v Československé republice.
Ještě hůře je postaráno o pracující třídu v tomto státě po stránce péče stavební a bytové. Ve všech městech a vesnicích řádí bytová nouze a lichva; je běžným zjevem, že v novostavbách platí se z 1 pokoje přes 1000 Kč roční činže a dokonce v obecních domech stavěných bez státního příspěvku z dvoupokojového bytu až 4000 Kč. Mnoho státních subvencí bylo využito na stavbu přepychových vil a báječně zařízených bytů, co zatím chudí a nezámožní kolonisté nedostali ani haléře státní podpory, protože na jejich stavby zákon o podpoře stavebního ruchu se nevztahoval. (Sen. Šturc: O to se rozdělili státní úředníci, ti stavěli na "Vořechovce" přepychové vily!) Představitel správy tohoto státu je ještě dnes, přes obrovskou kalamitu bytovou, toho názoru, že při podnikání nových staveb je nutno se říditi rámcem daných finančních možností. Touto zásadou se ovšem neřídí, když se jedná o vojáky a policii, kde se v pravém slova smyslu peníze vyhazují okny. Náklady na československý militarismus vyžadují si 19% výdajů celého rozpočtu, ač dosahují v ostatních také militaristických státech daleko menších položek, jako na př. ve Francii 17%, v Maďarsku 10%, v Rakousku 6%. Za dobu trvání republiky polkl militarismus přes 18 miliard Kč, ale na byty pro chudé a střední vrstvy peníze nejsou. V rozpočtu této kapitalistické republiky je velikým vykřičníkem položka pro péči o mládež, která je naprosto nedostatečná a je preliminovaná 9.997.900 Kč, co zatím na mrzačení a vraždění mládeže jsou v rozpočtu ministerstva vojenství položky, jdoucí do set milionů. Republika nemá peněz na sociální péči pro proletářskou mládež, dělnická mládež se ke své maceše podle toho také zařídí. Je hanbou této republiky, že je možno, aby v přítomné době ministr financí prohlásil, že aktivita rozpočtu se musí udržeti na účet válečných poškozenců. Světová válka skončila strašnou bilancí: 14 milionů padlých, 10 milionů válečných invalidů, a stála 12 milionů miliard zlatých franků. Z toho na 800.000 obětí válečného zuření máme v Československé republice, z nichž je 250.000 invalidů, 260.000 vdov a pozůstalých, přes 300.000 sirotků, mezi nimiž přes 30.000 nemá otce, ani matky. Jak se stará republika o existenci těchto nejnešťastnějších lidí? Vdova - matka po válečném poškozenci - má vyživiti, vyškoliti a ošatiti svoje dítko za 1,66 Kč denního důchodu a sama má býti živa za 2,50 Kč. Matka po padlém synovi, která je starší 65 roků a 75% k práci neschopná, má se uživiti rovněž za 1,66 Kč denního důchodu a 100% k práci neschopný invalida, úplně odkázaný na pomoc druhé osoby, požívá královskou podporu denně 10 Kč. Je možno vyživiti dítko otce invalidy za tak směšně nepatrný obnos denního přídavku? A na tyto žebrácké almužny sahají dnes hyeny v lidské podobě, tato obrovská bída nešťastných obětí světové války zdá se býti nadbytkem pro stranu pana ministerského předsedy Švehly. Státní peníze vyhazují se po stech milionů na zkrachované banky, na vojáky a na korupční fondy, a proto nezbývá na válečné mrzáky. Válečný sirotek dostává od republiky ročně 600 Kč, a vojenský pes 1100 Kč. Pes je více ceněn v tomto kapitalistickém státě, než nešťastný sirotek, který nemá otce, ani matky. To jsou strašné dokumenty sociální péče o válečné poškozence, o zmrzačené vojíny, jich pozůstalé a rodiny. Vláda však dokonce zamýšlí naprosto nedostatečné důchody 25% válečným invalidům úplně odbourati a dalším podstatně snížiti. V této rozhodné chvíli voláme všechny trochu lidsky smýšlející lidi, aby se co nejrozhodněji opřeli tomuto neslýchanému diktátu buržoasie, a žádáme, aby válečným poškozencům byl zaručen snesitelný a lidský život.
Hroznou obžalobou správy tohoto měšťáckého státu je otázka podpor nezaměstnaných, na niž stát vydá 0,15 ze všech ostatních vydání, t. j. asi 1% vydání, které pohltí vojsko, kanóny, ruční granáty a militarismus. V rozpočtu je na podpory v nezaměstnání preliminovaná položka 10 milionů Kč, o níž sám ministr prohlásil, že pravděpodobně bude nedostatečná. Od dubna 1925 vyplácí se u nás podpory v nezaměstnání podle tak zv. gentského systému, který převaluje obrovskou část péče o nezaměstnané na samotné dělníky. Rok od roku v poslední době stát snižuje a omezuje podpory v nezaměstnání, jak ukazují jednotlivé položky v minulých státních rozpočtech. V r. 1923 vyžádaly si podpory v nezaměstnání 392 mil. Kč, v r. 1924 140 mil. Kč, v r. 1925 do 1. dubna 27 mil. Kč. Dnem 1. dubna 1925 vstoupil v platnost zákon o podporách v nezaměstnání podle gentského systému, a za jeden rok působnosti tohoto reakčního zákona vyplatil stát nezaměstnaným 5,867.000 Kč. Z uvedených čísel je patrno, že tento stát soustavně ubírá těm nejpotřebnějším a svou politikou zapříčiňuje hlad a bídu na čtvrt milionu obyvatel z Československé republiky. Ale nejen to, že ministerstvo sociální péče dělá největší potíže při vyúčtování podpor v nezaměstnání odborovým organisacím. Ze zcela malicherných příčin upřelo ministerstvo sociální péče Mezinárodnímu všeodborovému svazu obnos 20.000 Kč, které vyplatil tento svaz nezaměstnaným a dluží mu téměř 700.000 Kč, jejichž výplatu všemožným způsobem prodlužuje - a úroků ministerstvo sociální péče neplatí. (Sen. Hampl: Fuj!) Žádáme odstranění gentského systému a zavedení řádné podpory v nezaměstnání z prostředků státních. (Souhlas.) Sovětské Rusko poskytuje podporu v nezaměstnání všem, kteří pracovali za mzdu, včetně vojínům rudé armády, a to ve výši 30% průměrné mzdy, t. j. měsíčně asi 432 Kč, které požívá nezaměstnaný plně po 9 měsíců, kromě osvobození od placení daní, kromě snížení nájemného z bytů a jiných a jiných výhod.