C) Národní školství. Ze školství národního zde přímo do očí bijí nedostatky menšinových škol českých na Moravě. Jednotlivé případy jsou přímo neuvěřitelné. Mateřská škola česká v Králové nemá vůbec místností; ve zrušené tamní německé škole jsou sice prázdné: učebna, jeden kabinet a jeden bývalý byt, ale místní činitelé nechtějí propůjčiti žádnou z volných místností, takže česká škola mateřská vyučuje v zimě na školní chodbě. Stejné potíže jsou s umístěním české školy obecné v Bratrušově, kde německá trojtřídní škola byla pro 72 žáky redukována na dvoutřídní, ale obec nechce propůjčiti prázdné učebny.

V Želešicích jsou české školy, obecná i měšťanská, umístěny v bývalé továrně na vojenské konservy. Ve Starém Hobzí je škola umístěna provisorně v zámku Pallaviciniho, kde trpí nesnázemi s vytápěním. V Peči je česká škola umístěna v najaté selské budově. V Hostěradicích je škola umístěna v místnostech obecní radnice, kde je zároveň i hostinec.

Rovněž dlužno se zmíniti o otázce umístění školy v Horní Sukolomi. Přímo naléhavé a nezbytné jsou stavby menšinových škol českých v Hněvotíně, Šumperku, Úsově, Mladějovicích, Šenově, Slavoníně, Hradečné, Jestřebíčku, Tomenici, Dešné, Cízkrajově, Miroslavi, Branišovicích, Nové Vsi, Lednici, Vlasaticích, Fryšavě. A příkladů takovýchto bylo by lze uvésti celou řadu.

Přicházím ke školám rodinným, školy tyto se dostaly i na Moravě do značné krise. S postátňováním jich se ustalo, čímž obce, které stavěly budovy pro ně za předpokladu, že stát splní svoje sliby o postátnění učitelských škol, upadly ve veliké nesnáze. Je tudíž nutno, aby v postátňování těchto škol bylo co nejdříve pokračováno. Při této příležitosti pak nelze pominouti mlčením požadavek, aby místo ministerské inspektorky pro tyto školy bylo systemisováno a ponecháno napříště ženě.

V souvislosti s tím dlužno se zmíniti o živnostenských školách pokračovacích, jejichž reformu nutno uspíšiti.

V tomto stručném výkladu nelze se nezmíniti konečně o zemských školních radách. Rady tyto jsou důležité instituce, vřazené mezi I. stolici a ministerstvo školství a národní osvěty, a u středních škol mezi ředitelstvími škol a ministerstvem. Je rozhodně na prospěch věci, aby na této organisaci to zůstalo i nadále, a naprosto nelze doporučiti, aby snad ministerstvo bylo první, ale zároveň i konečnou stolicí, neboť se to s vlastní povahou a podstatou ministerstva nesrovnává. Ba nutno jíti ještě dále a prohlásiti za nutné, aby zemské školní rady byly zavedeny i na Slovensku. Jsou to přece důležité samosprávné instituce a tím, že zde spolurozhodují činitelé braní z řad občanstva samého, se zájem občanstva o školství v potěšitelné míře a zajisté právem zvyšuje. A při této příležitosti pokládám za povinnost reagovati na výtku učiněnou v poslanecké sněmovně předsednictvu zemské školní rady v Čechách, jakoby si toto při obsazování míst počínalo stranicky. Po bedlivém šetření, provedeném s naší strany, prohlašuji jménem klubu, že výtka tato je naprosto bez podstaty, neboť předsednictvo zemské školní rady v Čechách se řídí při obsazování míst jen důvody věcnými, nechávajíc ohledy politické naprosto stranou. Ovšem nelze pominouti mlčením, že ministerstvo školství mnohdy návrhy zemské školní rady z důvodů politických změnilo.

Při této příležitosti dlužno ještě promluviti o postavení zemských školních inspektorů. Podle zákona čís. 103 z r. 1926 jsou zemští inspektoři, pokud byli jmenováni do V. hodn. třídy, zařazeni do III. platové stupnice. Podle posledního odstavce §u 13, čl. 5. zákona čís. 541 z r. 1919 jsou ale místa zemských inspektorů školních systemisována v V. hod. třídě. Je zajisté zřejmo, že státní správě školské musí záležeti na tom, aby místa zemských školních inspektorů obsadila nejlepšími z profesorů středoškolských. Ale pak je zajisté také její povinností, aby zemským školním inspektorům proti některým ředitelům středních škol poskytla hmotné výhody, které by tento odpovědný úřad učinily žádoucím, neboť podle dnešního stavu mohou někteří ředitele středních škol bráti někdy až o 4000 ročně více, než nejstarší zemští školní inspektoři. Z toho důvodu je nutno, aby po rozumu §u 152 zákona čís. 103 z r. 1926 byli všichni zemští školní inspektoři zařazeni do II. platové stupnice.

A nyní k závěru ještě několik slov. Demokratické zřízení našeho státu nutně přineslo s sebou i jiného ducha do našeho školství, jehož cílem vedle povšechného a odborného vzdělání je zajisté demokratická výchova. Občanská nauka a předměty vlastivědné tvoří dnes podstatnou část vyučování na našich školách, jejichž účelem je připraviti žáka do veřejného života a vychovati z něho zdatného občana státu. Ale předměty ty samy o sobě nestačí, neboť velice záleží při tom na duchu a způsobu, jakým se ve školách podávají. A zde jsem u jádra věci. Jsem synem českého učitele a sám jsem učitelem a mám v dobré paměti, jak naši staří učitelé nás připravovali do života. Učili nás lásce k bližnímu, lásce k vlasti a k národu, úctě k přesvědčení druhého, snášelivosti, národnostní, politické a náboženské. Ač vázáni přísnými předpisy vyučovacími starého Rakouska, dovedli vždy najíti vhodný okamžik, aby nám připomenuli významné doby zašlé slávy české a budili a živili v nás touhu po obnově samostatnosti českého národa. A jestliže dne 28. října 1918 stanuli jsme připraveni a vyzbrojeni pro československý samostatný stát, je to v prvé řadě jejich zásluha a jejich dílo. Budiž jim za to nehynoucí dík! A dnešní školství? Nechci generalisovati, ale troufám si tvrditi, že se stanoviska ducha vlastivědného bylo by dnes dosti látky ke stížnostem. Nebo co říci na to, když jako učitelé působí na našich školách také příslušníci strany politické, která stojí v zásadním odporu proti státu, proti platným právním a společenským řádům a dokonce i proti národu. Lze očekávati, že takový učitel dovede také správně vychovávati, když místo lásky k bližnímu, k národu a ke státu vnáší v duši žákovu símě třídní nenávisti a odpor k národu a ke státu? Zde je nutno, aby státní správa vyučovací bedlivě dohlédala k takovýmto zjevům a chránila mládež před jakýmikoli politicko-stranickými vlivy zvenčí, neboť je to otravování duše žáka, když jako první dojmy takovéto poznatky se jemu vštěpují. A první dojmy bývají vždy nejsilnější a hluboce zakotvují v duši. Je tudíž povinností správy vyučovací býti stále na stráži a všelikých rušivých živlů školu chrániti, neboť kdyby se tak nestalo, nemůže škola nikdy splniti své poslání, býti zdrojem národní kultury a přípravou k veřejnému životu.

V závěru jménem klubu našeho prohlašuji, že v duchu programu své strany budeme hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Polachovi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Naše základní stanovisko k nynější vládě a k státnímu rozpočtu projevil první řečník naší strany v rozpočtové debatě, sen. Niessner. Mohl to býti jen projev nejrozhodnějšího zamítnutí politiky a politických tendencí nynější vlády. Co moji političtí přátelé, promlouvajíce o jednotlivých kapitolách rozpočtu, jednak přednesli, jednak ještě budou míti příležitost přednésti, posílilo a prohloubilo ještě věcnou oprávněnost zamítnutí vašeho rozpočtu. To platí také o předmětu, o kterém mám čest mluviti, totiž o škole. Ministerstvo školství a národní osvěty stanovilo pro účely školské v rozpočtu celkový výdaj 735 milionů. Zajisté velká to suma. Ale mnohem méně nežli tato suma, nežli polovina toho, co se roku 1927 má vydati za militarismus, mnohem méně nežli polovina výdajů pro nejneproduktivnější ze všech účelů. A toto srovnání obětí, jež stát a obyvatelstvo má přinésti, srovnání výdajů pro duševní vybudování státu, pro výchovu veškeré mládeže, pro umění a vědu a pro všechny jiné předměty na jedné straně a na druhé straně pro to, co se vydává pro barbarské účely, mluví jasněji, nežli všechno jiné pro povahu tohoto státu a nynější vlády. Není to dnes více Komenský, veliký pedagog, jehož význam jde daleko za hranice a rámec českého národa, jenž v českém národě udává tón. Spiritus rector československého státu a škole přejícího československého národa není dnes Komenský, nýbrž Udržal (Veselost.) Péče o výchovu mládeže, o položení duševních a mravních základů pro dospívající pokolení úplně je přehlušována křikem, požadavkem vojenské přípravy. A kdežto v Československu vše utichlo o velmi nutné školské reformě, o které jsme ještě slyšeli před několika lety, ozývá se naopak velmi hlasitě volání o reformě militarismu, o prodloužení vojenské služební doby.

Naše základní stanovisko, základní stanovisko zástupců německého proletariátu k otázkám školským dáno je naším světovým názorem. Chceme, aby naše děti vychovávány byly a dospívaly ve volné lidi, v povahy úsudku schopné a silné vůle. Chceme však především, aby dospívaly v sociální lidi, aby pocit povinnosti vůči veškerenstvu byl nejsilnějším popudem pro jejich život a aby základ toho byl jim dán ve škole. Nutno prodloužiti přes přítomnost to, čeho očekáváme od školy a její úkolů. Nesmí tedy míti kořeny jedině v minulosti. V tomto názoru, jenž dává přednost všeobecnosti a ideálům před věcmi pouze praktickými a všedními, srovnáváme se se všemi velkými mysliteli a se všemi velkými pedagogy všech dob, a stojíme na téže půdě v tomto základním názoru na školu, jako zajisté největší německý myslitel Imanuel Kant, který řekl o škole, o výchově: "Děti nemají býti vychovávány ve smyslu nynějšího, nýbrž ve smyslu příštího, možného, lepšího stavu pokolení lidského, mají býti vychovávány k myšlence lidství, a tomuto celému určení má býti přizpůsobena také tato výchova."

Avšak jsme si plně toho vědomi, že se konkrétně s tímto základním požadavkem nalézáme v nejpříkřejším rozporu ke školským snahám všech měšťáckých stran bez výjimky, víme, že s různou ideologií ztratil se školský ideál měšťácké třídy a že snaha měšťácké třídy, pokud jde o školu, se nese k tomu, v mládeži vychovávati především opory stávající měšťácké společnosti a vštěpovati jí v různé formě kapitalistické měšťácké názory, na kterých nynější společnost je vybudována. Sociální rozvrstvení v dnešní společnosti, to je křiklavé bezpráví na jedné a nadpráví na druhé straně, označováno je s národní, klerikální, s každé možné strany za samozřejmé neochvějné dogma a tisícerým způsobem se mu ve škole vyučuje. Socialismus, jenž zjednati chce přirozený právní systém, rovnost všeho lidstva, prohlašují odpůrci za nepřirozený, ne-li dokonce jeho nejvášnivější klerikální bojovníci za vzpouru proti bohem stanovenému úmyslu, pokud jde o člověčenstvo. Jsme si toho úplně vědomi, že mezi naším názorem na školu a názorem měšťáckých stran není překlenutí. Ale chceme mluviti také o konkrétních úlohách školy, tím že ideové pojetí rozložíme v jeho součástky.

Ano, my sociální demokraté stojíme především na stanovisku světskosti školy. Od splnění tohoto požadavku jsme dnes podle politických mocenských poměrů vzdáleni více než kdy jindy. Klerikalismus nesporně u všech národů tohoto státu získal na vlivu a síle. Od vytvoření jasného právního stavu mezi církví a státem rozlukou církve od státu a prohlášením náboženství za soukromou věc jsme dnes více vzdáleni než kdy jindy. Malý krok vstříc, který v tomto směru byl obsažen v malém školském zákoně, jeví se v praktické politice ohrožen tím, že k českým klerikálům nyní ve vládě přistoupili němečtí a slovenští klerikálové, kteří věru svých citů nikterak netají a kteří se svými požadavky způsobem co nejenergičtějším vystoupí.

Ale naši odpůrcové, pokud jde o otázku rozluky školy od církve a církve od státu a pokud jde o náš základní požadavek, prohlásiti náboženství za soukromou věc, vyčerpávají rádi celou agitaci, kterou, a obzvláště klerikálové, proti nám vedou, tvrzením, jakoby toto naše stanovisko bylo nepřátelstvím proti náboženství. Kdykoli se tato nepravda opětuje, nemá ve skutečnosti ani nejmenší opory. My jako sociální demokraté máme ve svých řadách v tomto ohledu shromážděny nejrůznější lidi. Jsou u nás věřící a nevěřící lidé. Jak se kdo staví k otázkám o bohu a náboženství, je skutečně jeho nejvlastnější věcí, do kterých se nevměšujeme. Pro nás není politika žádným nábožensko-filosofickým tribunálem, na to úplně jasně odpovídá náš program a směr našeho veškerého vývoje. Je soukromou věcí každého jednotlivce, jak se staví k problémům metafysiky, k problému náboženství. Neupíráme také žádné církvi a žádnému vyznání právo, žíti podle svého učení. Popíráme však právo nutiti státní občany k hospodářským úkonům pro církev k účastenství na konfesionelních úkonech, k podrobování se církevnímu přikázání. Mohl bych se klidně odvolati na výroky muže, který zajisté v tomto státě v této příčině jest autoritou, tvrdím-li, že takovéto provedení, takovéto vytvoření právního stavu, rozlukou církve od státu, bylo by také v zájmu náboženství samého. Mohl bych se odvolati na výrok presidenta Masaryka jenž teprve před několika dny, když se redaktorovi křesťansko-sociálního ústředního orgánu uráčilo tázati se presidenta republiky po jeho mínění o těchto věcech, nikterak se netajil svým přesvědčením, že dnes ještě stojí na stanovisku rozluky církve od státu a že je toho mínění a přesvědčení, že by to bylo v zájmu právě těch, jimž náboženství něčím je, nikoli však organisací politické moci církve a vyznání.

Ale požadavkem: "náboženství je soukromou věcí" není náš požadavek po zesvětštění školy splněn. Ku zesvětštění školy patří především přizpůsobiti se nutnostem světa, potřebám života, patří úplně ji zreformovati. K této reformě školy patří především vytvoření možnosti zabývati se větší měrou s jednotlivými žáky, než to je možno dnes, zásadní, zákonem stanovené snížení počtu žáků pro každou jednotlivou třídu. Máme podle stávajících zákonů ještě dnes možnost míti 70 žáků v jediné třídě, což i nejgeniálnějšímu učiteli musí vzíti možnost provésti své pedagogické úkoly. A jsme-li nuceni viděti, že v našem sousedním státě, v chudém Rakousku učiněno bylo pro školu tolik, že se tam již začalo s vysíláním vychovatelů mládeže do vysokých škol, že se tam počalo se zabezpečováním vzdělání učitelů akademickými, vysokoškolskými kursy, že tam nižší střední škola z privilegované kategorie škol učiněna byla povinnou školou vytvořením všeobecné střední školy jakožto jádra celé školské reformy, že se tam vyučování na obecné škole provádí podle duševního nadání mladého dítěte, podle zásad pracovní školy, tím že se mladý člověk přibližuje zjevům a skutečnostem života, když vidíme, že to vše je možno v malém a chudém Rakousku, o mnoho-li více, kdyby zde byla u nás vážná vůle, bylo by u nás dáno předpokladů pro něco takového!

Ale také u nás před několika lety, když sociální demokrat byl ministrem vyučování - byl to soudruh Bechyně - zřízena byla komise pro reformu střední školy. A po delších pracech 3¹/₂ roku vydán byl návrh, který přes mnohé, co lze potírati - vždyť se jednalo o novou věc - obsahoval přece řadu cenných reformních myšlenek. Tento návrh byl potom odvolán a po jednom roce, před 2¹/₂ lety, zase vydán, a ačkoli se obyvatelstvo bohužel o tuto důležitou životní otázku tak málo zajímalo a jen učitelstvo do diskuse o tomto návrhu zasáhlo - středoškolští učitelé byli ovšem proti reformě, učitelé obecných škol, jejichž styk se životem je bezprostřední, byli pro reformu - podnícena byla přece debata, na základě které již bylo lze učiniti tuto reformu podkladem uskutečnění. Od té doby vše úplně utichlo, od 2¹/₂ roku neslyšíme více ani slova o školské reformě. Kdyby byl přítomen vysoce vážený správce našeho školství dr Hodža, rád bych se ho otázal, jak si představuje školskou reformu, o kterouž pečovati bylo by ctižádostí každého skutečného ministra školství, který nepovažuje školu za pouhý předmět byrokratické správy.

Ale otázka zesvětštění školy, otázka vytvoření vyšší, všem dětem přístupné školy vytvořením jednotné školy, změnou vyučovacích metod, přeměnou vyučovací školy v pracovní školu, to mohou až do jistého stupně býti ještě vnitřní otázky školství. Ale pro nás německé sociální demokraty stojí ještě jiná stránka školského problému v popředí zájmu: otázka trvání, existence a zabezpečení školství vůbec. Nemůžeme jako sociální demokraté a jako němečtí sociální demokraté opomenouti debaty, aniž bychom promluvili o smutném osudu německé školy v československém státě. Na místě podpory školy pro děti všech národností musíme konstatovati plánovité zhoršování, ne-li dokonce ničení německého školství ve státě. A kdežto je zvláštním znakem skutečné matky, že péče o její vlastní děti probuditi musí také mateřský pocit pro všechny jiné děti, nikoli tedy jen egoistický pocit pro její vlastní děti, vidíme, že československý stát, československá správa vyučovací tohoto mateřského pocitu naprosto postrádá, tohoto pocitu péče o děti všech národností tohoto státu. Chci jen krátce připamatovati na to, že počet německých školních tříd v tomto státě od jeho trvání zmenšen byl o plnou třetinu, že počet uzavřených německých školních tříd dosáhl již počtu 4000, že v celé řadě krajin jsou vesnice, kde od celých staletí byly jednotřídní obecné školy, kde tyto jednotřídní obecné školy byly zavřeny, a kde dětem často v zimě následkem obtížné cesty a vzdálenosti nejbližší školy je nemožno školu navštěvovati. Celé množství výše organizovaných pětitřídních obecných škol proměněno bylo ve čtyrtřídní, čtyrtřídní ve trojtřídní. Chci se zmíniti, že jsou města - zdálo by se to neuvěřitelným, kdybychom to chtěli vysvětlovati nějakému cizinci - jako na př. Teplice, Cheb, Jablonec, kde brzy nebudeme míti žádné pětitřídní obecné školy, že také ještě interpretace správních ustanovení o omezení škol na malou část města vedla k tomu, že se neudrží ani největší organisace obecné školy, pětitřídní obecná škola. Vratké důvody o malém počtu dětí, jenž se ostatně lepší, a zdůrazňování nutnosti úsporných opatření jest směšné, poněvadž tam, kde se jedná o české školy, malý počet žáků a výlohy na školu nehrají žádné úlohy, jedná-li se o otázku zřízení menšinové školy. Nemyslete si však, že to chci učiniti předmětem výtek. Považuji to za chvalitebnou věc u českého národa, že také pro malý počet dětí, hluboko pod zákonitým počtem, zřizuje vlastní školy, ale ustanovení zákona o menšinových školách, která by byla vskutku velmi liberální, mělo by se v praxi užívati také tehdy, jedná-li se o menšiny nečeských národností. Je-li na př. pro stavby menšinových škol v příštím roce určen obnos 220 milionů, nutno říci, že je to kruté a že to není žádným přizpůsobením ke skutečným poměrům, je-li z těchto 220 milionů určeno 218 milionů pro české menšinové školy. Zákon o menšinových školách z dubna 1919 stanoví, že při 40 žácích obecné školy anebo při 400 žácích občanské školy zřízena býti může menšinová škola obecná nebo občanská. Praví se: "může" býti zřízena a toto pomocné sloveso "může" obsahuje celou tragiku německého školství. Může býti zřízena, to je česká menšinová škola se zřídí, německá se nezřídí. Neprozkoumal jsem jen ještě poměry nejposlednější doby, před krátkou dobou však tomu tak bylo určitě a bude to snad platiti také ještě dnes, takže myslím, že netvrdím nic falešného, pravím-li, že na př. na Moravě nebyla dosud zřízena ani jediná německá menšinová škola. Kdybych vám pak teprve líčil jednotlivé případy, jak se s jednotlivými školami zachází - avšak nechci vás obtěžovati podrobnostmi. Místní školní rada zaslala s nákresem také zprávu o poměrech v Úsově, městě to ze tří čtvrtin německém. Tam se staví školní palác za 800.000 Kč pro českou občanskou školu, ačkoli většina Čechů samotných chce, aby škola zřízena byla v místě, jež leží v sousedství u Úsova v českém území, aby nebylo potřeba posílati české děti do německého Úsova, nýbrž aby v místě samém mohly školu navštěvovati. Ale poněvadž účel zřízení občanské školy není v prvé řadě pedagogický, nýbrž národnostně-politický, nebere se zřetele ani na žádost samotných českých občanů tohoto státu.

Tážeme se nyní: přestalo rdousení německého školství od vstupu německých měšťáků do vlády? Ukazuje nám, jak se sem tam tvrdí a jak také tvrdí němečtí politikové a ministři, kteří mluví pod velkou odpovědností, poslední rok nějaké zlepšení v tomto vývoji? Nikoli! Od té doby, kdy dva němečtí ministři jsou členy vlády, tedy od posledních měsíců, bylo v Čechách opětně zavřeno 40 školních tříd, bylo na Moravě zavřeno opětně 12 školních tříd. Po celou tuto dobu činěny byly největší obtíže požadavkům ke zřízení pobočných tříd v německých školách s velkým počtem žáků. Praví se, že nyní pod heslem úsporných opatření má zmizeti ještě dalších 200 německých školních tříd. Ale také nestejnoměrné jednání zůstalo. Zde příklad toho. V Moravské Chrastové je v jedné škole 26 českých dětí, škola zůstala dvoutřídní. V téže Moravské Chrastové je v jedné německé škole 34 dětí: třídy byly ovšem spojeny. Vedle sebe v téže malé obci, s účinkem na výchovu obyvatelstva k autoritě a k víře ve stát, děje se totéž bezpráví. Je celá řada měst na Moravě, jako Stará Ves, Kunčice, Bořitov, Dolní Dunajovice, kde se nalézá 63 a 75 a 70 dětí v jedné jediné školní třídě. Ani požadavku, zříditi na základě zákonitých ustanovení místo školy školní exposituru, se nevyhovuje, ačkoli jsou dány všechny zákonité předpoklady; zkoušení učitelé a ochota obyvatelstva, školu vydržovati. Vyřízení tohoto požadavku se protahuje. Zřízení německých soukromých škol, na příklad, kde se o takové věci ucházejí, v Trnávce a v Želívsku v okresu třebovském, v Milíčovicích a Podmolí v okresu znojemském, v Sudkově v okresu zábřežském, kteréžto požadavky kompetentní školské úřady od let obstruují, se nevyřizuje, ačkoli všechny předpoklady pro zřízení těchto německých soukromých škol byly prokázány. Nadále pokračuje vyreklamování německých školních dětí také ve vyšších třídách, aby převedeny byly do českých škol. Reklamování německých dětí, které chodí do českých škol, zůstává nadále bez účinku. Jedním slovem: nezměnilo se nic v té době, od které němečtí ministři sedí ve vládě, u nichž bychom přece se mohli domnívati, že zájem o německé školství jim ukládá, aby v té věci nějak působili. Cesta k zabezpečení německého školství není tedy cesta jmenování německých ministrů, nýbrž je to cesta vytvoření zákona o kulturní samosprávě.

Kolega dr Medinger, narážeje na řeč pana ministra vyučování dr Hodži, mínil včera, že bylo to první utěšující slovo o myšlence samosprávy. Moje úcta před velkými vědomostmi a velikou schopností úsudku pana kolegy dr Medingera znemožňuje mi domnívati se, že se mu stal pouhý omyl. Musil věděti a podle mého přesvědčení věděl, že řeč ministra dr Hodži o školské autonomii nedotkla se vůbec otázky kulturní autonomie, že pomýšlel na autonomii školskou, při které na rozdíl od dosavadní situace, kde politické strany své důvěrníky jmenovaly, mají nyní své příští správce školství voliti, že tedy jeho stanovisko nemá nic společného s požadavkem národnostního rozdělení školství. A obzvláštní odvahu pan ministr vyučování také neprojevil. Neboť sotvaže otevřel ústa, aby vyslovil jen slovo autonomie, na které se ve vědomém jeho zkomolení naši němečtí měšťáci vrhli, vedlo se mu již tak, jako zločinci ve známé Schillerově básni: "Však sotva slovo promluvil, rád ve své hrudi by je skryl." Neboť ihned přišla studená sprcha. Ihned řekl posl. Lukavský, že německé požadavky po samosprávě jsou nepřijatelny, ihned prohlásil národně-demokratický poslanec dr Hajn, že Němci obdrželi více nežli jim náleží a ministr vyučování si pospíšil, aby ve druhé řeči řekl, že mu bylo špatně porozuměno, takže legenda o ministru vyučování, jenž přeje autonomii, velmi brzo se rozprchla.

Naše strana podala dne 2. října 1925 v poslanecké sněmovně program kulturní samosprávy. Tento program pojednává zásadně o všech otázkách školství, o otázce národního katastru, organisaci školské správy, působnosti jednotlivých školních úřadů, o jejich složení, o opatření prostředků pro národnostně rozdělenou školskou správu, obsahuje ustanovení o ustanovování a povyšování učitelstva, o užívání jazyka atd. Doporučujeme panu ministru školství, aby si tento program velmi bedlivě a vážně prostudoval.

Avšak nemůžeme jinak, nežli vzpomenouti na to, že program autonomie pro školu vypracovala také strana německých měšťáků, návrh kulturní autonomie. Autorem tohoto návrhu byl tehdejší poslanec a nynější ministr prof. dr Spina, a tento program obzvláště chválil tehdejší ministr školství prof. dr Srdínko, nynější ministerský kol. p. prof. dr Spiny. Tážeme se nyní německého ministra dr Spiny a stran, které stojí za ním a které se s ním ztotožňují, jak se to má s tímto programem autonomie, zdali se snad mezitím stal bezpředmětným, poněvadž mezitím němečtí agrárníci obdrželi cla, němečtí klerikálové svoji kongruu, německé měšťácké strany slib zmenšení sociální politiky. Je slib zhoršení životní míry největší částí německého lidu, zhoršení životní míry německých dělníků, učitelů, úředníků a zaměstnanců, jest antisociální berní předloha, kterou se brzo budeme zabývati, je hrozící zmenšení ochrany nájemníků, hrozící prodloužení vojenské doby služební, je to utěšující náhradou pro vzdání se všech požadavků německého lidu v tomto státě a obzvláště požadavku, pokud jde o výchovu našich dětí? Nemusí všichni lidé rozšafně myslící, také Češi, pohrdlivě smýšleti o politické a mravní vážnosti Němců, když vidí, že pro mrzký zájem skupin a stran, že se pro několik ubohých a brzo vratkých ministerských křesel upouští od kulturních a sociálních životních zájmů veškerého národa? Obzvláště jsou to zde křesťanští sociálové, na které nutno nejprudčeji útočiti. Agrárníci zastupují zcela určitou jednotnou skupinu, nebyli nikdy sentimentální a příliš se učiti, anebo nechat učiti nebylo nikdy zvláštním požadavkem agrárníků, kterým touto poznámkou nechci ubližovati, poněvadž se domnívají, že výchova k povolání jest nejdůležitější věcí. Ale křesťansko-sociální strana je přece stranou lidovou v tom smyslu, že obsahuje vrstvy, jež zasahují hluboko do proletariátu, že je stranou, která má své přívržence ve všech třídách a stavech. Vážený pan kol. Hilgenreiner prohlásil před několika dny v senátním výboru, že obě otázky, otázka jazyková v parlamentě a u úřadů, jak výslovně řekl, a obsazení vůdčích míst Němci - o škole nemluvil, ani slova o německé škole - jsou podstatnými otázkami pro setrvání ve vládě. Bude tedy hlasovati proti rozpočtu, bude on a jeho strana hlasovati proti prodloužení vojenské doby služební, proti atentátu na válečné invalidy? (Sen. dr Heller [německy]: To není podstatnou věcí!) To patrně není podstatnou věcí.

Ale co říká k řeči svého užšího soudruha ve straně, ministra Mayr-Hartinga v Liberci, kde úplně odtroubil? V této státnické diplomatické řeči řekl, pokud jde o požadavky Němců, toto: "Nevstoupili jsme do vlády v naději, že můžeme z dneška na zítřek změniti poměry a že to, co 8 roků přineslo zlého, změníme v osmi týdnech anebo v osmi měsících." Mohl klidně říci v osmi letech, neboť české vládní strany a zástupcové českých měšťáckých stran pronesli již, pokud jde o příští německé požadavky, velmi jasně své "Lasciate ogni speranza!", "zanechte veškeré naděje!", takže s těmito požadavky asi vůbec nikdo nepřijde. (Hluk.)

Ale to nebylo vše, co ministr řekl. Řekl dále: "Naší úlohou musí býti přivodit příměří, a teprve když se nám podaří zastaviti frontu, můžeme začíti s uskutečňováním svého programu." Anebo, jak včera řekl sen. Luksch: "Jsme na cestě" anebo: "Chystáme se připravovati věci." To znamená zlý posměch z vlastního voličstva a přívrženců. Ale méně zdvořileji můžeme kritisovati onu část řeči, ve které praví: "Náš program zůstane v ohledu národnostním, hospodářském a kulturním, jaký byl." To je vyložený podvod! Programové body nejsou zde k tomu, aby jako věčné hvězdy svítily na nebesích, nýbrž aby proměněny byly v politickou skutečnost. Myslím, že mohu předpokládati, že nejvyšší správce našeho státního osudu, že se ministerský předseda Švehla, jenž neustále má po ruce secundogarnituru pro výměnu, (Veselost.) že on, jenž také jinak není bázlivý, jak jsme viděli, nikterak se tím nedá nějak vésti. Ale musíme říci, že skutečně je poněkud divné, řekne-li správce justice s posměchem, že se šlo do vlády beze smluv, poněvadž na smlouvách nezáleží, poněvadž smlouvy jsou kusem papíru, který možno roztrhati, jak ukazuje zkušenost padesáti let. Pronese-li takovéto respektování smluv nejvyšší správce justice, pak musíme my, naivní lidé, projeviti podivení nad takovouto dalekosáhlou justiční frivolností.

Spěji ke konci svých vývodů. Nemáme jako sociální demokraté, ačkoli jsme přednesli požadavky stran německého školství, naprosto žádných národnostních předsudků, národnostní zaujatosti, národnostního záští. Náš požadavek po splnění našich tužeb je požadavek sociálně úplně odůvodněný. Potřebujeme pro děti našich dělníků, které pro život neobdrží nic jiného, nežli bezútěšnost svého boje o existenci, lepší duševní výzbroj, nežli jakou dostávají dnes, lépe organisovanou školu, zabezpečenou školu, školu, která jim umožní, aby ve svém mateřském jazyku projevovaly své city a myšlenky. Obsah našich školských požadavků a kritika školské správy vyplývá vesměs z našeho demokratického a sociálního názoru, že péče o blaho dětí národa jest jedním z nejvyšších požadavků reálně-politických, kterážto péče ani tehdy nemůže pozbýti významu, jestliže na základě existence německých ministrů jednotliví Němci dosáhli služeb a úsluh na útraty celého národa.