Na př. dnešní způsob volby ve společenstvech a jednotách se řídí ustanovením, že volí jednoho delegáta 25 až nejvýše 50 členů této korporace. Mělo-li by býti vyhověno stanovám, jež jsou nyní v platnosti, na jejichž podkladě dnešní korporace působí, tak aby bylo docíleno přibližného zastoupení, nezbude, než aby tyto stanovy byly změněny. To vyžaduje horentních nákladů. Změna bude se týkati toho, že delegáti budou voleni vždy na 2, 3 nebo 5 členů tak, aby mohl velký počet delegátů býti přítomen na valném shromáždění té které odborové korporace.

Jeví se nutnost, aby s tímto volebním řádem bylo hnuto, poněvadž letošním rokem budou všeobecné volby do těchto korporací. Nemají-li vzniknouti zbytečné horentní výdaje, je na státní správě, aby tomuto volání a požadavku brzy a rychle vyhověla.

V zájmu věci bylo by zajisté, aby poslední odstavec čl. IV. volebního řádu netýkal se, pokud jde o počet volených funkcionářů, voleb jednotenských výborů, pro něž zůstalo by v platnosti, co praví o počtu členů výboru jednotenské stanovy. To by se ovšem v dotčeném článku volebního řádu musilo výslovně říci a míním, že bylo by řešení dosti uspokojivé.

Článek V. bylo by nutno doplniti novým odstavcem, to je, že ustanovení poslední věty odstavce prvního se nevztahuje ani na starostu jako předsedu volební komise, ani na starostova náměstka jako místopředsedu volební komise. Nyní je totiž vlastně znemožněna opětná volba starosty a jeho náměstka při korporacích, při nichž počet k volbě oprávněných převyšuje 100. Z toho následuje, že pro příští volební období se vylučují zpravidla nejschopnější pracovníci a to pouze proto, že jejich členství ve volební komisi vázáno jest podle platného předpisu na jich funkci starosty nebo náměstka ve společenstvu.

Rovněž by se měl volební řád doplniti v příčině složení volební komise ustanovením, že z rozhodnutí této komise, zejména při dvou kandidátkách, kde přece není nikdy vyloučeno přehlasování, možno se odvolati k živnostenskému úřadu I. stolice, který rozhoduje s konečnou platností.

Ve článku VI. měly by se provésti dvě změny: jedna týkající se kandidátů a druhá voličů. Nynější volební řád nežádá pohříchu vlastnoručně podepsaného jich prohlášení, jako při volbách do obcí, a tak nejsou vyloučeny i úmyslné přehmaty se strany zmocněnce. Kandidát může tu případně i vypadnouti, nebo býti zařazen na takovém místě, že jest již předem vyloučeno jeho zvolení. A co se týče voličů, není přesného ustanovení v příčině jich podpisu na několika kandidátních listinách, čímž by mohla snadno býti přivoděna jich zmatečnost a neplatnost. V obojím směru mohlo by se zabrániti nepříjemným důsledkům nedostatečného ustanovení volebního řádu buď tím, že by volební komise byla zmocněna v určité, krátké lhůtě dotazem u kandidáta a voliče odstraniti nejasnost a neurčitost, nebo náležitými doplňky článku VI. Je však nemožno, aby zůstalo při dosavadním stavu. Podle obdoby obecních voleb měla by býti působnost volební komise rozšířena předpisem, že jest oprávněna komise tato prohlásiti kandidátku neplatnou, odvolání k živnostenskému úřadu bylo by ovšem přípustno.

Jest ještě řada bodů ve volebním řádu, které nezbytně vyžadují své úpravy; podrobně se o nich zmiňovati šlo by mimo časově omezený rámec mých vývodů, a končím tuto kapitolu s upřímným přáním, by novela k volebnímu řádu podle poměrného zastoupení byla s největším urychlením vydána, poněvadž příštího roku mají býti provedeny v živnostenských korporacích nové volby. Doufám, že ministerstvo obchodu ve věci této učiní nezbytná opatření, neboť živnostnictvo do všech důsledků chce si obhájiti a také obhájí svoji samosprávu. Prokazuji uvedenými důvody znovu neudržitelnost tohoto nařízení, zejména podle dosavadního znění, a žádám buď jeho úplné zrušení, nebo úpravu takovou, aby živnostnictvu a obchodnictvu mohlo v jeho organisacích stavovských vyhovovati. Dnešní stav věci vyvolává jen chaos, zmatky, nevraživost a nechuť ke společenstevní práci.

Přistupuji ke kapitole 18 a 18a státního rozpočtu: agenda ministerstva pro zásobování lidu.

Nejširším nynějším oborem působnosti tohoto ministerstva je, že na podkladě vládního nařízení z r. 1920, č. 516 Sb. z. a n. osvojuje si neomezené právo cenové politiky. Tento zcela zbytečný úřad se domníval, že stále ještě žijeme v mimořádných dobách, na něž zákon z r. 1920 byl upraven. Ale dnes, ať zkoumáme poměry z kteréhokoliv ohledu - jeví se naprosto zbytečným, i když v každém výnosu, o nějž se opírá, hrozí lichvě nejpřísnějšími tresty se všemi důsledky. My tvrdíme, že tohoto úřadu, který na příslušníky živnostnictva stále bouří, není více potřebí.

Toto ministerstvo se stále domnívá, že může pouhým diktátem změniti cenovou situaci a zákonem přivolati pro konsumentstvo láci.

Dnes však regulátorem cen je volná soutěž, která se také ve všech oborech v tomto směru plně osvědčuje. S největší zálibou zabývalo se a zabývá ministerstvo pro zásobování lidu, které nikoho nezásobuje, odbory potravinářskými, ať jsou to již ryby, mouka, chléb, maso, pečivo a všechno to, co spadá pod pojem aprovisačních potřeb pro široké vrstvy lidové vůbec. A přece právě odbory potravinářské mohou dáti nejlepší průkazy o zbytečnosti tohoto úřadu i v dobách poválečných, kdy štědře všechny potřeby výživy přiděloval konsumům a družstvům. Toto hospodářství stálo za krátko stát na 8-9 miliard z kapes poplatnictva a přes to lid strádal při tomto "zásobování" a neměli jsme tehdy daleko k bouřím z hladu. Socialistické směrnice za žádných okolností nechtěly připustiti tomu, aby potraviny sem dopravované byly volné, všeobecnému prodeji přístupné. Já, jako potravinářský příslušník, mohl bych mnoho o tom mluviti, jak skutečně třeba po dobu jednoho roku úporně jsme se rvali o zásadu, aby sem byl připuštěn dovoz potravin ze zahraničí pro všeobecnou potřebu vůbec. A tu právě byly to legitimní potravinářské odbory, které po mnohých překážkách se strany tehdejší vlády docílily počátkem r. 1921 uvolnění dovozu potravin do naší republiky. Tento legitimní obchod opatřil do volného prodeje, oč byla zde nouze, opatřil zahraniční mouku k výrobě bílého pečiva a rázem bylo po hladu a odstraněno nebezpečí hladových bouří. Zde nejlépe je prokázána státní správě důležitost volného obchodu, jakož i že není důvodu, aby byl obchod tento bržděn a omezován, naopak, že je na místě jeho nejúčinnější podpora se strany státu a jeho představitelů.

Ministerstvo pro zásobování lidu ještě v pozdějších dobách chtělo uplatniti svoji vratkou existenci a pokoušelo se "lámati drahotu". Bylo to roku 1923, kde tehdy mezinárodní situace na plodinových bursách hnala moučné produkty a jiné potraviny do horentní výše. Tehdy bylo utvořeno konsorcium u tohoto úřadu, které za pomoci ohromných milionů tohoto ministerstva chtělo vrhnouti v příhodné době velké spousty mouky sem ze zahraničí. Ale když mezinárodní trh na plodinových bursách se ustálil, naše slavné ministerstvo výživy s konsorciem opětně prodělalo horentní miliony a my nevíme z rozpočtu na rok 1924 až 1926, že by tito protěžovaní se strany vlády, kteří tuto mouku distribuovali, tyto hrozné miliony také do státní pokladny vrátili. V obchodních kruzích na plodinové burse tvrdí, že se tak dosud nestalo a že státní pokladna tyto ohromné miliony za koupenou mouku vyúčtovány nemá. Máme na tom zájem, aby s majetkem všeho občanstva bylo alespoň tak hospodařeno, jak zájmy a potřeba občanstva a státu vyžadují.

V poslední době těšilo ministerstvo zásobování konsumenty, že prý dostane se jim levného a výživného chleba, a to tím způsobem, že vydalo nařízení, jímž stanoveno až do konce července 1927 vymílání žita na mouku jednomletou, podle hektolitrové váhy žita.

Mnozí konsumenti uvěřili slibům ministerstva zásobování a skutečně očekávali, že také tento chléb bude levnější, a již také mnozí dožadovali se u výrobců tohoto lacinějšího chleba, proč prý dosud tomu tak není. Ale jako ve všem svém podnikání dřívějším zklamal tento úřad vrstvy konsumentské i v tomto ohledu opětně. Ministerstvo zhusta veřejně publikovalo v denních listech zlevnění chleba o 40-50 hal. na 1 kg, avšak co vidíme dnes? Že chléb podražil o více, než činí obnos, o jaký měl býti podle slibu ministerstva zásobování zlevněn. Bylo to logickým důsledkem stoupnutí ceny žitné mouky. Zdražila-li se mouka, musil býti v tomto poměru zdražen i chléb, neboť žádný reelní výrobce nemůže pracovati se ztrátou. Stoupnutí ceny mouky není žádným lokálním zjevem pouze v Československé republice, nýbrž lze právem zdůrazniti, že celý mezinárodní trh na plodinových bursách je tendence vzestupné, a následkem toho i u nás nelze svalovati vinu na žádného, jestli ten neb onen produkt je ve své ceně vyšší, než byl snad dříve. Je přirozeno, že i v Československé republice projeví se tendence vzestupná, že projeví se i v drobném prodeji a vůbec všeobecně.

Vedle toho, že ministerstvo tvrdilo vůči veřejnosti, že zlevní konsumentstvu chléb, namlouvalo jí také, že docílí obrovských hospodářských úspor zavedením jednomleté mouky, a to, jak to bylo i veškerým tiskem v Československé republice prokazováno, minimálně 6000 vagónů obilnin, které budou zachráněny pro rentabilitu státního hospodářství a pro naší domácí spotřebu. Jako odborník potravinářský prohlásil jsem veřejně v denním tisku, že tímto vládním nařízením nebude dosaženo snížení cen chleba, naopak že se dostaví jeho zvýšení, a že nebude uspořeno ani jednoho dekagramu obilí nebo mouky a že bude zde ještě ztráta bílé mouky, která bude musiti býti přidávána do chleba, aby byl prodejný a vyhovoval požadavkům i zvyklostem konsumentů.

Že mé tvrzení bylo správné, dokazuje dnes skutečnost, a neplatí zde žádné teorie, nýbrž zkušenosti prakse a života.

Není důstojno činitelů státní správy, aby podlamovali svoji autoritu u občanstva podobnými předem ztracenými pokusy o zasahování do hospodářského života. Vládní nařízení o jednomleté mouce oklamalo veřejnost úplně, stejně jako zklame každé podobné nařízení jiné, sestrojené u zeleného stolu bez výzbroje odborné prakse, a proto krátkodeché, bez jakéhokoliv podstatného vlivu na skutečné poměry. Ministerstvo pro zásobování lidu má již svrchovaně na čase, aby přestřihlo nit své bezvýznamné existence a ušetřilo tak státní pokladně ještě ony miliony, které se zbytečně tomuto úřadu věnují.

Toto ministerstvo opětně v posledních dnech vydalo výnos na všecky zemské politické správy, v nichž se těmto úřadům přikazuje, že mají působiti k tomu, z jakých surovin má se vyráběti v tom neb onom potravinářském oboru, jaké mouky má býti používáno k výrobě. K tomuto poslednímu příkazu mohu říci jen tolik, že i tento poslední intimát ministerstva výživy, dodaný okresním politickým správám prostřednictvím zemských politických správ, nemá nejmenšího odůvodnění v tom, aby se takový úřad míchal do soukromoprávních podmínek výroby, aby tento úřad chtěl ještě dnes diktovati, kdy nemá na straně jedné té nejmenší možnosti, aby opatřil suroviny, na které by mohl stanoviti směrné ceny, a kdy na druhé straně si ale štve do řad živnostenských a takové zásahy podniká, že to přímo bouří živnostenské vrstvy, které nedají si tento způsob zasahování do soukromé výroby nikterak líbiti a také důrazně proti němu protestují.

V závěru svých vývodů prohlašuji: Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská sdružuje ve svých řadách oddané příslušníky našeho státu, kteří k němu věrně lnou a rádi mu dají, co potřebuje. Stavy živnostensko-obchodní jsou pevnou, a možno právem říci, žulovou oporou naší republiky, kterou milují a pro níž přinášejí velkých obětí. O střední stavy naše může se vlast pevně opříti - ty jí ublížiti nedají, a jsou jí věrnou stráží v každý čas a okamžik. Avšak tyto naše stavy živnostenské a obchodní žádají od vlády a všechněch představitelů tohoto státu plné pochopení pro své potřeby a požadavky. Dost dlouho bylo s nimi jednáno macešsky, dost dlouho byly odstrkovány a jich práva zneuznávána. Měl jsem čest tomuto slavnému sboru začasté předložiti toho doklady stejně jako moji klubovní kolegové. Mám však víru ve změnu tohoto neudržitelného režimu a náprava se státi musí tím spíše, čím více mohutní řady československého živnostnictva a obchodnictva ve své stavovské i politické uvědomělosti.

Cílevědomý postup středních stavů výrobních i obchodních zjedná sobě toho respektu, který zaslouží. Dokáže toho vlastní silou a my, vědomi si této síly, žádáme svá práva důrazně. Dáme rádi republice, co žádá od nás jako od strany státotvorné, a budeme hlasovati pro předložený rozpočet.

Nemohu opomenouti mlčením zjevy, jež denní tisk každou chvíli přináší. Takové tendenční nepravdivé, přímo lživé zprávy, musí býti s tohoto místa důrazně odmítnuty. Jako příslušník pekařského odboru sděluji slavnému senátu, že je nanejvýše s podivením, že taková přímo pobuřující a revoltující zpráva dnešního dne mohla býti v Rudém Právu uveřejněna, jež je s to pobouřiti neinformovanou veřejnost. Rudé Právo přináší dnes zprávu, že prý má býti zdražen chléb o 1 Kč na bochníčku. Předem prohlašuji, že tato zpráva od prvého do posledního slova je vylhaná, lživá, nepravdivá. (Výkřiky u komunistů: Vždyť vy jste chléb zdražili!) Vyvraťte, co vám zde zdůvodním a tak mne můžete obviniti, že jsem já lhal.

Tento list píše: "Dochází nám z Brna zpráva, že byl tam zdražen chléb." Slavný senáte, věc se má takto: Chléb v Brně zdražen nebyl, veřejnost je mylně a nepravdivě informována, věc se má takto . . . (Výkřiky u komunistů.) . . . račte mě vyslechnouti a pak vyvraťte moje důvody. Živnost pekařská v celé Československé republice má své směrné zásady výrobní i prodejní, kteréžto směrnice byly ujednány dohodou s úřady, a jsou černé na bílém potvrzeny. Ani vy, ani žádný druhý nemůže se dotknouti těchto směrnic, poněvadž zde je právo, jak konsumenta, tak výrobce i každého druhého. (Výkřiky komunistických senátorů.) Neráčíte věci rozuměti, nechte si ji tedy vysvětliti. Co se týče výroby chleba, je platná směrnice, která již dříve i v předválečných dobách byla uplatňována v našem pekařském oboru, že kilo chleba znamená ve své ceně tolik, jako kilo mouky, ač žel, že nám nebylo možno docíliti směrnice lepší, úspěšnější, poněvadž dnešní zatížení daňové a jiné poplatky a dávky vyžadují, aby byla sjednána směrnice spravedlivější.

Tedy to jsem chtěl předeslati, abych prokázal, že dnešní cena chleba řídí se podle této směrnice, a že nemůže býti ani v Brně jiná. Vezměte si záznam včerejší páteční plodinové bursy a uvidíte tam cenu mouky 3,15 až 3,25, ze vzdálenějších stanic 3,30. To znamená, že kilo chleba má státi 3,15. V tomto případě v Brně jedná se o chleba 1 kg 40 dkg těžký a jeho cena je stanovena úřední dohodou s tamější radou a úředními činiteli a cena tato je přímo na účet živnosti pekařské hluboko pod ochráněnou cenou, kterou pekaři by mohli požadovati. Cena mouky oficielně je 3,15, přirozeně ta mouka se kalkuluje tak, jak se nakoupí. Ten chléb by v Brně dnes měl státi, kdyby mouka stála 3,05, 4,20. V tom vězí to, co tvrdí "Rudé Právo". Podle dnešních cen na 3,15 by měl státi chléb 4,41 Kč. To je pravda a to je správné. Tedy nikterak s vaší strany a ani vaším tiskem nevyvrátíte, a je zahanbujícím zjevem, že může býti tak nesvědomitě štváno, aniž by si vzali pisatelé věrohodné informace na místech, kde jistě mají přístup, aby si zjednali jasno, co je na tom pravdy a co ne. (Výkřiky komunistických senátorů.) To je vedlejší. Jaká je mouka, takový je chléb. (Výkřik: Že by nebyl o korunu zdražen, to jste nevyvrátil!) Věc se má následovně: Ony směrnice jsou platné pro celou republiku, od našeho Chebu až do Podkarpatské Rusi. Ale byla to neschopnost byrokratismu našich úřadů státních, které učinily toto. V tom neb onom okresu správy politické, kde by jiné okolnosti dovolovaly, aby pod tyto směrnice šly dolů, daly příkaz těmto jednotlivým politickým správám, aby tak hleděly utvořiti vzájemné komise konsumentů s pekaři a úředními činiteli, aby za všech okolností tlačili ceny dolů. (Výkřik: Hospodářské rady!) Ano, hospodářské rady. A tu se stalo, že velikým protestem všeho československého pekařstva protestovali jsme a většinou ta společenstva udržela si to, aby nebyla přezírána, a to je ten důsledek, že i v Brně tomu podléhaly - směrnice jsou platný pro celou republiku - a tu je důsledek pro konsumentstvo ta výhoda, že chléb má levnější než by byl, kdyby se řídil podle oprávněných směrnic. (Odpor senátorů socialistických.) Domluvil jsem.

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Zimák.

Sen. Zimák: Slávny senát! Po prvé za zmenených pomerov v tejto Československej republike, po prvé za inej politickej konštelácie prejednáva sa rozpočet tohoto štátu. Tí, ktorí budovali tento štát, ktorí pôsobili svojím vlivom, aby sa tvorily legie, aby bolo vojsko, ktoré z vonku pomáhalo búrať starý monarchistický vládny systém a so zbraňou v ruke pomáhalo budovať štát nový, štát republikánsky, tí, ktorí do svojich organizácií . . . (Hluk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Zimák (pokračuje): . . . vlievali toho ducha, aby bol možný odboj proti monarchizmu, proti kráľom a cisárom, proti veľkej moci grófov a magnátov, aby tieto moci boly povalené, tí sú vytlačení z vlády a na ich miesto sú postavení tí, ktorí sa dlho a dlho nemohli vtesnať do hraníc tohoto nového štátu.

Nie sme deti, aby sme hrozili: keď tam nie sme my, nechceme mať štát. Ceníme si význam tohoto štátu preto, že dáva slobodu národu, ktorého jedna vetva po tisíc rokov, druhá časť po 300 rokov bola označovaná za národ rebelantov alebo za národ, ktorý nevie sebe vládnuť. Národ ten trpel strašne v každom smere, najmä v školstve, bol odsúdený, aspoň tá vetva slovenská československého národa, k vymretiu. Za tým účelom neboly tomu ľudu dávané školy a pomery boly také, že decko vyšlé zo školy, v ktorej sa učilo maďarsky, nevedelo náležite ani maďarsky, ani slovensky, a keď vedelo slovensky hovoriť, nevedelo čítať a písať. Za takých pomerov zaostávala láska k národu, láska k rodičom; keď sa hlásalo stále do sveta: "Tót nem ember", Slovák nie je človek, každé decko sa od školského veku hanbilo za svoj pôvod, za svojho otca a za svoju matku.

Vážený senát! Teraz sú pomery zmenené natoľko, že tí, ktorí pomáhali štát budovať, stoja síce stranou, ale vedia si tento štát vážiť, poneváč znamená niečo i pre socializmus, totiž, že rýchlejším tempom sa národ bude vyvíjať a postupovať krok za krokom s ostatnými kultúrnymi národy.

Vo správe tohoto nového štátu stojí dnes živel iný, živel, o ktorom som poznamenal, že sa dlho nemohol do týchto hraníc vtesnať. Vyzerá to tak, ako s tým trojskym koňom, ktorý keď sa nemohol vtesnať, boly mu rozbúrané múry mesta Troje, aby mohol byť do nej vtlačený. Kôň bol dutý a z vnútra jeho vyšli nepriatelia, ktorí po 30 rokov obliehali mesto a nemohli ho dobyť. S týmto koňom dostali sa do vnútra hradieb, a tak padlo mesto Troja. Je snáď treba pripomenúť i toho Laokoona, kňaza trojského, ktorý mal isté podozrenie k tomu ohromnému koňovi, pichnul do neho svojou dýkou, ale poneváč ho za krátko - udajne podľa básní - zadusil morský had i s jeho 2 synmi, videli v tom Trojania prst boží a viac verili v koňa, než vo svojho kňaza. Toho Laokoona, zdá sa, predstavujeme my, československí sociálni demokrati, lebo na nás sa ten morský had tak vyrútil, a s pravej strany toho jedného a s ľavej strany toho druhého synka chce s nami spolu zadusiť. Vážený senát, jestli dochádza k pokusu zadusenia, ostane len pri pokuse. Sila naša, hoci rozdrobená v tejto dobe, je predsa silou, ktorá sama sa raz zase scelí.

Bolo s tohoto miesta vyslovené voľačo o blahovoľnej opozícii. Táto blahovoľná opozícia bola ironizovaná a bolo vyslovené, že sme sa snáď už presvedčili, že s meštiakmi sa spolčovať je chybou a keďže sa tak stalo, máme vidieť, že sme boli oklamaní a z tohoto oklamania máme si vziať poučenie.

Vedeli sme, že môže prísť doba a že iste prijde doba, že budeme zatlačení do opozície. Že sme spolupôsobili s občianskymi stranami, to bolo nielen v záujme štátu, ale tiež v záujme socializmu, bolo to v záujme socialistického pokroku. Je treba len na moment pripomenúť a otázať sa: čo by sa bolo stalo, keby sme boli nerozvážni a jednali tak, ako jednali talianski alebo maďarskí socialisti? Dnes z Talianska idú hlasy do celého sveta: pomôžte, pomôžte, je tu zle, zúri teror! Z Maďarska idú podobné hlasy do celého sveta. A tu je treba pripomenúť: To sú staré štáty, to sú štáty s tradíciou a históriou, čo by sa bolo ale stalo s nami, keď sme štátom novým a štátom, v ktorom tým opravdovým štátotvorným živlom je národ československý, resp. československého národa jeho dve vetvy, česká a slovenská. Do celého sveta mohli by sme kričať: pomôžte, pomôžte! Tým, ktorí dnes kričia z Talianska a Maďarska, tým sa pomáha, ale nám by sa nebolo pomáhalo, poneváč by sa bolo odvolávalo na staré pomluvy, na to vžité v Evrope, že sme kverulanti, národ nie štátotvorný, že si nevieme vládnuť a že sa stalo to, čo sa predpokladalo, keď sa tento štát tvoril. Keby sme boli tak ľahkovážne brali situáciu, ako sa brala so strany komunistickej, môžem konštatovať, že by už nebolo tohoto štátu a pri tom by hospodárske pomery na tomto území, kde je dnes Československá Republika, neboly lepšie, životná úroveň rozhodne by nebola vyššia, ale iste nižšia. Nebolo by sociálneho poistenia, nebolo by závodných rád, nebolo by podpôr v nezamestnanosti a iných a iných sociálnych vecí.

Že však v tomto štáte prišly clá, že sa viac a viac chystajú prevaľovať štátne ťarchy na hospodársky a sociálne slabších, že sa páni chystajú obstrihať sociálne poistenie, obstrihať iné sociálné vymoženosti, že je chuť utrhávať z pôžitkov válečným poškodencom, vdovám a sirotám, ďalej že sa vyskytli generálovia, ktorí nerešpektujú branný zákon, že sa nestarali o náležité opatrenie, aby podľa zákona vstúpila v platnosť 14mesačná služobná doba, že môže byť vláda, ktorá mávnutím ruky odpovedá na volanie o stavebnom ruchu, no, to nie je našou vinou, to pripadá na vrub tým, ktorí mohútnu robotnícku frontu rozrazili. Nebyť toho rozčesnutia, bola by dnes v Československej republike taká vláda, ktorá by zdokonaľovala to, čo je nedostatočné na ochranu pracovného ľudu. Nebyť toho bratovražedného boja, neodvažovala by sa vláda brať válečným poškodencom, brať veteránom práce, vdovám a sirotám a dávať milióny na kongruu, to je tým, ktorí agitovali pre strany sociálnej, hospodárskej a kultúrnej reakcie, používajúc k tomu spovedelníc, kazatelieň, pastierskych listov a iných vecí. (Sen. Janík: Neviete ani, čo je to, a hovoríte o tom! - Sen. dr Kovalik: Vy ste ten najmúdrejší, najdokonalejší a iní nič!)

Operovalo sa s tohoto miesta sociálnym cítením. Zrovna pán dr Kovalik to bol. Tedy rečníkom z tej istej strany, z ktorej druhý, pán sen. Dúrčanský, hovoril "tak od srdca", ako to myslí so sociálnym poistením. Je to vraj najväčší sociálny hriech a ten najväčší hriech spadá na nás československých sociálnych demokratov. Nuž, my sa k tomuto hriechu priznávame a nesieme ho radi. Štve sa proti sociálnemu poisteniu z tej istej strany, z ktorej pán sen. dr Kovalik operoval sociálnym cítením. (Sen. dr Kovalik: Však si to celé remeselníctvo a priemyselníctvo žiada, žiadajú nápravu!) Ja viem, pán dr Kovalik je v iných pomeroch vychovaný, ten s robotníctvom nežil, ten nevie . . . (Sen. dr Kovalik: Čo viete vy? To sú osobné veci, tu sa majú všeobecné veci pretriasať, a nie osobníčkárstvo!) O osobníčkárstve nemôže byť reči. Pán doktor, nerozčuľujte sa! (Sen. dr Kovalik: Ja som pokojný!) Bol som poistený v nemocenskom poistení v tých dobách . . . (Sen. dr Kovalik: Opýtajte sa remeselníctva, ja chodím medzi ľud a medzi remeselníctvo a viac viem o nich, než vy!) Ráčite už byť hotový? (Sen. dr Kovalik: Áno, pokračujte!) . . . bol som v tých dobách poistený, keď sa toto poistenie nemocenské tvorilo. A zrovna s takým krikom so strany remeselníkov a môjho vlastného majstra som počul to isté, čo tuná v tomto slávnom senáte, a boli to aj robotníci, boli to robotníci zaostalí, ktorí neboli organizovaní, poneváč organizácie v tejto dobe boly veľmi slabé, boli to opravdu robotníci, ktorí neboli tiež spokojní s nemocenským poisťovaním. Hovorili: na čo je mi to, keď ochoriem, zomriem a je hotovo, na čo potrebujem na to platiť. A tým istým spôsobom, v tej istej forme sa dnes robí nálada proti poisteniu sociálnemu. Človek, ktorí po celý svoj život pracoval poctive a mal to šťastie, žijúc sporiadane, dosiahnul vysokého veku, vysokej staroby, a potom, prosím pekne - mohol vychovať aj 10 detí, deti sa mu rozpŕchnu do sveta, veď je to známe, že skôr rodičia vyživia 10 detí, než 10 detí svojich rodičov . . . (Hlas: To je pravda!) so dňa na deň, ako dosiahne istého veku, jediné čo má, pracovná sila, sa stáva so dňa na deň menej hodnotnejšou. A keď takto pekne, sporiadane žil a dožil sa vyššieho veku, tak mu nezostáva . . . (Výkřiky. - Místopředseda Böhr zvoní.) . . . než žobrácka palica.

Prosím, pánovia moji, tak ľahkovážne o tom sociálnom poistení neráčte hovoriť, veď ono má aj ten význam, že sa máme zbaviť žobrákov. Aká veľká vec by to bola, keby v Československej republike sme nemali ľudí, ktorí sú nútení k svojmu blížnemu naťahovať ruku o almužnu. (Hlas: To vždy bude!) Keď by sme všetci tak súdili, potom škoda každého zápasu o sociálnu vec. (Různé výkřiky.) Ja totiž, pánovia, keď chcete vyrušovať, poviem vám toto: My sa takého sociálneho cítenia, ktoré ráčite tu prejavovať, zriekame, lebo také sociálné cítenie, ktoré vedie k tomu, aby človek čím skorej sa dostal do neznámeho sveta, do toho sveta, do ktorého sa vám nikomu nechce, nechceme podporovať. My chceme, aby človek, keď je tu, aby ten jeho život bol čo najľudskejší. (Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pán sen. Zimák. Prosím, pane řečníku, pokračujte!

Sen. Zimák (pokračuje): Zo slovenskej ľudovej strany sa vyhlašovalo, že bez ľudovej strany sa v tomto štáte vládnuť nesmie. A my sme svedkami, že sa nevládne bez ľudovej strany. A je to tiež cítiť. Mlčí sa o parcelácii cirkevných veľkostatkov, hovorí sa o konkordáte, zostala trčať osnova zákona o rentových pachtoch, bez ktorej pozemková reforma na Slovensku neprinesie dobrodenia, lež bude kliatbou slovenského ľudu. Vyvaľujú sa korupčné aféry a všade tam, kde sa jedná o útok na socialistické robotnícke dŕžavy, nesú slovenskí ľudáci prápor. (Sen. dr Kovalik: Od nás nevyšly žiadne korupcie, tie si hľadajte inde!)

Čo je naničhodné, toho sa na Slovensku rodí s božím požehnaním, ako huby po daždi, a to nie tie jedlé, ale jedovaté, otravné. Čo je naničhodné, toho je na Slovensku duplovane a my máme za to, že to naničhodné je duplovaný fašizmus. Nie je dosť jedného, nie je dosť toho českého, na Slovensku sa zrodil nový a volajú ho rodobranou, ináč ľud ho menuje "rododranou". Je treba u tohoto bodu na moment sa zastaviť, je treba rozobrať, čo vedie ľudákov na Slovensku k tomu, aby sriaďovali fašistické, rodobranecké čety. (Výkřik: Proti rozvratným živlom!) Je treba pripomenúť, čo všetko sa z ľudovej strany sľubovalo: sľubovali otvorenie fabrík, (Výkřik: To se stalo vaší pomocí, to byla vaše práce!) sľubovali, že sa budú fabriky nové budovať, sľubovali uniformy a pri najmenšom, že v každej dedine, kde nebude môcť stáť fabrika, bude aspoň pálenica. (Výkřik: Za pálenice sa nezasadzujeme, ale chceme Slovensko odalkoholizovať!) A keď sľubovali prácu, sľubovali chlieb, vidí sa, že všetko to zklamalo. Autonomia, to je klamstvo, autonomia, tá na hospodárskom stave Slovenska rozhodne pomôcť nemôže, naopak môže len poškodiť. Jestli máme väčšiu hospodársku krízu v Československej republike, než ju majú iné štáty, tak je to preto, že sme malým hospodárskym celkom a jestli by Slovensko malo zase sa odlúčiť a tvoriť samostatný celok a na rieke Morave snáď spraviť hranicu a finančníkov tam postaviť, (Výkřiky.) potom to iste hospodársku situáciu nezlepší.