Nová systemisace míst státních zaměstnanců rovněž se odkládá, a to i v těch oborech, kde není překážek žádných, a právě od této příznivě provedené systemisace očekávali jisté zlepšení svých požitků ti, kteří podle nového požitkového zákona vyšli na prázdno, nebo u nichž nastalo dokonce snížení příjmů. Podstatné všeobecné zlepšení nastalo u pensí a v příjmech nejmladšího a svobodného zaměstnanectva. Novým požitkovým zákonem však zrušen byl časový postup a zastaveno bylo jmenování ad personam.

Dotknu se při této příležitosti pouze dvou kategorií pro stát důležitých, a to soudců a úředníků finančních, kteří novým požitkovým zákonem nezískali, případně mají ztráceti, což jistě nebylo úmyslem zákonodárcovým. Tím si vysvětlíme pak, ačkoliv byla vyvinuta veliká snaha po získání nových sil u těchto kategorií, že zůstala tato snaha bezvýslednou a k tomu ještě útěk sil zapracovaných. Nové síly se nehlásí proto, poněvadž nacházejí jinde lepšího zaopatření. Následek toho je úbytek kvalifikovaných sil v obou těchto oborech. Jen pokud se týká soudců je systemisovaných míst na Slovensku 538, avšak obsazeno pouze 430. Škody z tohoto špatného obsazení jak soudů, tak i úřadů finančních jsou veliké, neboť pokud se týče soudů, nebývají procesy zavčas vyřízeny, následkem čehož jsou strany materielně poškozovány. Avšak nebývaly zavčas vyřizovány ani trestní případy, zejména různé hrubé urážky na cti, též pokud se týče veřejných funkcionářů, a tito musí si dáti líbiti dlouhou dobu býti pošpiněni, než dosáhnou u soudů satisfakce. To vše proto, že je tak veliký nedostatek soudců, kteří nemohou práci tuto zmoci. Stejně tak, pokud se týká úřadů finančních, nemohou tito zavčas předpisovati daně a vyřizovati rekursy. Tím způsobem ucházejí státu stamiliony.

Byly zde též stížnosti některých pánů řečníků do porot, ale tím se nechci zabývati, neboť poroty nejsou soudy v pravém slova smyslu, a jestliže chceme zde zjednati nápravu, tedy musíme žádati reformu porot. Tak, jak dnes se poroty sestavují, nesmíme se diviti, že nerozhodují často podle zákona, nýbrž podle citu a politické příslušnosti a stává se, že i v těch případech, když se obžalovaní doznají, porota klidně jednohlasně uzná obžalovaného nevinným. To je ovšem možno jen u poroty.

Ačkoliv již byla provedena restrikce, a to namnoze i v těch oborech veřejné správy, kde se to ani neočekávalo a ani to nebylo vůbec v zájmu služby, dosud se nové síly nepřijímají ani tam, kde je jich nutně potřebí, kde nedostatkem a průtahy ve vyřizování trpí občanstvo.

Zajímavo je, že restrikce se prováděla a provádí též u státních podniků, které jsou a mají býti podniky obchodními, jež musí míti vždy tolik sil, kolik provoz a obchod vyžaduje, nemají-li obchod a podnik tím trpěti. Uvádím zejména ředitelství státních lesů a statků, kde personál je v nedostatečném počtu, a to jak lesní, tak i obchodní, a kde agenda stále stoupá. Následkem toho se stává, že zákazníkům na dopisy se neodpovídá, objednávky se včas nevyřídí a jak zákazníkům, tak i státu z toho povstávají škody.

Při té příležitosti bych vyslovil přání, aby konečně též byly upraveny požitky personálu této kategorie, a to tak, aby mohli býti slušně živi a aby ti lesníci, co byli vzati na denní plat, se stali konečně zaměstnanci smluvními. Zejména jistá křivda stala se též hajným. Ti dříve dostávali tam, kde jsou dnes státní lesy, jako na př. na Těšínsku, podle kolektivních smluv roční deputát 8 q obilí, 30 q brambor, 24 metrů prostorových dřeva ročně a 2 litry mléka denně. Vše bylo zrušeno naší státní správou a zůstalo jim pouze ročně 18 metrů prostorového dřeva, loco les a plat 450-500 Kč měsíčně, což je méně než plat dělníků. Myslím, že se mezi nimi tím vzbuzuje zbytečně mnoho zlé krve a vyřešení této záležitosti nemělo by se déle odkládati, ač se tak činí přes všecky naše urgence.

Několik slov bych si dovolil pronésti o náhradě plebiscitních a válečných škod. Potěšitelným je při kapitole ministerstva národní obrany, že rozpočet tohoto ministerstva poklesl již na 1.370,000.000 Kč, a to o 12% oproti rozpočtu dřívějšímu, čili poklesl z 20,87% na 18,22% celkového rozpočtu. Nepříjemným však je, že ministerstvo národní obrany nechává posud nevyřízeny otázky, týkající se náhrad válečných škod. Válkou způsobeno bylo totiž mnoho zla nejen mravního, nýbrž i hmotného. Vláda naše snažila se od počátku zmírniti mimořádné škody způsobené válkou, což mělo býti usnadněno podle zákona z 15. dubna 1920, čís. 337 Sb. z. a n., tím, že kde by úprava zákonem byla mohla způsobiti průtah těm, kteří válkou utrpěli škody, mohla vláda upraviti válečné škody cestou nařizovací.

Tímto způsobem i cestou zákonnou bylo válkou postiženému občanstvu již mnoho škod odčiněno a zejména větší hospodářské celky zachráněny byly před úpadky.

Zvláště důležitým byl zákon z 29. října 1924, čís. 237 Sb. z. a n., kterým zřízen byl zvláštní fond za účelem zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů pro akciové společnosti, záložny, spořitelny a družstva. Zvláštní fond tvoří příspěvky svépomocné a příspěvky státu po dobu trvání tohoto fondu až do 50 Kč ročně.

Též na průmysl bylo pamatováno zákonem z 9. října 1924, čís. 236 Sb. z. a n., jímž se vláda zmocňuje převzíti pohledávky vzniklé z dodávek za doby války, a to nejen z dodávek provedených, nýbrž i z dodávek objednaných, ale neprovedených, kdy na objednávku byl zjednán materiál a provedeny určité práce, ale objednávka později odvolána, nebo z jiné příčiny bez viny dodavatele neprovedena. Do tohoto zákona byly sice pojaty též náhrady za válečné úkony, avšak jen tak mimochodem, neboť zákon nebyl dělán pro tyto případy, nýbrž pro škody vzniklé průmyslu.

Poslední dobou začíná se aspoň částečně řešiti též otázka určité sanace našich příslušníků z Ruska, kteří následkem války přišli namnoze o veškeren svůj majetek a mají o obnovu naší státní samostatnosti nemalou zásluhu. To nás může jen těšiti. Zbývají však ještě dvě kategorie válečných poškozenců, z nichž někteří nacházejí se té doby v bídě a zoufalé situaci. Jsou to t. zv. poškozenci plebiscitní, kteří připravovaným plebiscitem na Těšínsku utrpěli na zdraví a majetku škody, a ti poškozenci váleční, jimž majetek za války byl zrekvirován, nebo zničen z části neb úplně, kteří jsou československými příslušníky, ale v kritické době bydleli mimo území Československé republiky, avšak na území bývalé rakouské monarchie.

Byl sice podán též i v senátu dne 1. června t. r. návrh na vydání zákona o odškodnění těchto dvou kategorií válečných poškozenců československých, kteří utrpěli nezaviněné škody a je zavčas úřadům oznámili. Avšak posud žádná osnova zákona nebyla vládou podána, ač bylo zástupci vlády při projednávání tohoto návrhu v rozpočtovém a sociálně-politickém výboru slíbeno, že do podzimu t. r. bude přehled škod sestaven a senátu příslušný návrh podán. Uznávám plně, že musíme v našem státě co nejvíce šetřiti, že je též potřebí státní výdaje pokud možno omezovati, avšak doufám, že i pro tyto plebiscitem a válkou poškozené najdou se nějaké prostředky, aby jim bylo aspoň tolik na utrpěné škody poskytnuto, aby si mohli založiti novou samostatnou existenci a nemusili býti odkázáni na veřejnou dobročinnost.

Původně se myslilo, že budou škody tyto vyřešeny mezistátně, pokud se týče plebiscitních škod dohodou s Polskem, a pokud se týče ostatních škod z reparací, avšak té doby mají se věci tak, že si budeme musiti záležitosti tyto vyřešiti doma sami vnitrostátně.

Proti našim škodám plebiscitním staví Poláci škody své. Z usnesení ministerské rady poskytovalo sice ministerstvo vnitra jakési malé zálohy, když žadatel na své existenci vážně byl ohrožen a na existenci podporu nezbytně potřeboval. Zálohy tyto byly malé, a to do 2.000 Kč mohla je povoliti zemská vláda v Opavě, vyšší povolovalo ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem financí. Ale podpor takových bylo povoleno jen velmi málo a ve velmi malých obnosech. Otevřená zůstává též otázka výměny polských marek za naše koruny. Všechny intervence v tom směru zůstaly zatím bezvýsledny proto, že obnosy nebyly v době, kdy měly býti kolkovány, přihlášeny, ač to nebylo vinou těch, kteří je nepřihlásili, neboť mnozí byli zavřeni ve vězení v Debie, po případě byli nemocní a nemohli tedy v oznámeném vládou československou termínu své peníze, t. j. polské marky, ke směně přihlásiti.

Pokud se týče nároků týkajících se válečných škod, jež byly sepsány na základě vládního nařízení z 21. května 1920, čís. 366 Sb. z. a n., a uplatňovány podle mírových smluv proti Německu a jeho spojencům před reparační komisí v Paříži, rozhodla tato ve smyslu článku 232 mírové smlouvy versailleské a článku 177 mírové smlouvy saint-germainské, jakož i článku 162 mírové smlouvy trianonské, že Československá republika vstoupila do válečného stavu s Německem, Rakouskem a Maďarskem teprve dne 28. října 1918 a že nemá tudíž nároku na náhradu válečných škod z doby před 28. říjnem 1918.

Z toho důvodu nezabývala se reparační komise dále určením výše škody přihlašovateli požadovaném.

Svazu válečných poškozenců v Olomouci sdělil - podle kopií přípisů, jež se nacházejí u ministerstva zahraničí - generální sekretariát reparační komise v Paříži dopisem ze dne 9. února z r. 1923, že náhrada válečných škod nespadá do kompetence reparační komise, a naznačil, že je věcí vlády Československé republiky, aby rozdělila mezi své poškozence sumy, které z reparačního titulu by dostala.

Na nový dotaz sdělila reparační komise přípisem ze dne 15. května 1923 znovu, že otázka rozdělení reparačních sum nespadá do kompetence reparační komise, nýbrž do kompetence jednotlivých spojeneckých vlád. Uvádím to proto, poněvadž naši váleční poškozenci dostali různé mylné informace, se kterými před veřejností, i zde v Praze, operovali a je potřebí přivésti se na pravou míru, aby se vidělo, co vlastně reparační komise odpověděla a jak se věci mají, co je správné a co není. Tedy rozhodnuto bylo jenom v případě, kdybychom obdrželi, že by oni dostali, a nikoliv, že jsme obdrželi, jak oni byli mylně informováni, že jsme dostali jednou 150 mil. Kč a po sobě několikráte 40 mil. Kč z Dawesova plánu. Rovněž nebylo správné, že ministr zahraničí učinil k reparační komisi závazné prohlášení, že náš stát sám tyto válečné škody poškozencům plně nahradí.

Podle vládního nařízení ze dne 5. října 1920, čís. 556 Sb. z. a n., bylo možno poškozencům těmto, kteří svoje škody řádně přihlásili, povoliti za určitých vládou stanovených předpokladů zálohu na tyto škody do částky 10.000 Kč, avšak zálohy tyto by byly poskytnuty jenom zcela mimořádně, a to jen pro první dobu.

Podle zmíněného zákona z 9. října 1924, čís. 235 Sb. z. a n., se sice vláda zmocňuje, aby převzala pohledávky, vzniklé z dodávek za války, též podle zákona o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. z., a základního zák. čl. 68 z r. 1912, avšak, jak již řečeno, má na mysli tento zákon i prováděcí nařízení k němu ze dne 4. dubna 1925, čís. 56 Sb. z. a n., výlučně skoro průmyslové závody. To vysvítá též z toho, že se bere zřetel i na dodávky neprovedené.

Ježto pohledávky průmyslových závodů pocházejí hlavně z konce války, kdy již koruna byla znehodnocena a ceny zboží, na př. železa, bot a jiné byly vysoké, tedy bude i odškodnění 50% přiměřené.

Jinak je to však u válečných poškozenců, kterým byl celý majetek - zásoby, dobytek, vozy - zrekvirován, kterým byly vojskem také jejich pozemky na delší dobu odňaty, ti nedostali dosud, jak jsem již řekl, ničeho. I pokud se týče oceňování jich pohledávek, poněvadž jsou z r. 1914 a 1915, tedy oceňování z oné doby, v čas úkonu je příliš nízké, neboť odpovídá pouze ¹/₇ až ¹/₁₀ skutečných cen dnešních.

Kdyby mělo býti citovaného zákona použito též na zmíněné válečné poškozence, musil by býti předem zákon tento znovelisován, nebo podán náležitý výklad vládou tak, aby odškodnění všech z téhož titulu poškozených bylo stejnoměrné, aby ocenění výrobků bylo průměrné, a ne jednak předválečné a jednak poválečné, jež se blíží ceně dnešní koruny československé. Otázku válečných škod dosud nevyřízených bylo by v zájmu spravedlnosti konečně vyřešiti, slibovali to dosud všichni příslušní ministři. Dosud se tak však nestalo.

Je též značné procento těch, kteří nedostali náhrady za válečné škody od Rakouska ihned proto, že příbuzní byli v legiích, mnozí vypůjčili si na zařízení a inventář větší obnosy a když tyto byly zrekvirovány neb zničeny, dluh trvá. Tedy nejen, že vše ztratili, ale ještě k tomu mají dluhy a nezaplacené daně.

Zákon z 26. prosince 1912, čís. 236 ř. z., platí posud a bylo by jen potřebí usnesení vlády, aby zákon tento fakticky též byl proveden v případech, o nichž jsem mluvil, a aby nebylo vyřešení této otázky stále odkládáno.

Pokud se týká drahoty, na kterou si zde řečníci všeobecně stěžovali, myslím, že jednou z příčin, které drahotu způsobují, je drahý úvěr a kartely. Proto by se režie peněžních ústavů pokud možno co nejvíce měla snížiti, a to jich slučováním, neboť po válce počet jich nepřirozeně vzrostl a tím režii zvedl. Peněžní ústavy konkurují usilovně o získání vkladů a proto musí nabízeti vyšší úrok vkladatelům, což má za následek zvýšení úrokové míry. Zejména nezvykle drahý je hypotékární úvěr a mohl by se získati levnější, jako dříve u zemských hypotekárních ústavů, když by veliké sociální pojišťovací ústavy činily své vklady u zemských hypotečních ústavů nakupováním jich zástavních papírů. Tím by se zvedl jejich kurs a vypůjčovatelé nemusili by tolik dopláceti na rozdíl kursový. Tím by se otázka levného hypotekárního úvěru nejsnadněji rozřešila.

Množící se kartely u nás vyžadují toho, aby otázka kartelů byla u nás upravena zákonem; čím se to stane později, tím nesnadněji vyhneme se nastavším těžkostem a komplikacím, které z toho vzejdou, že zákona o kartelech vůbec nebylo.

Pokud se týče specielně Slezska a Ostravska, vítalo by jak Těšínsko, tak Ostravsko a Opavsko, aby dosáhlo lepšího spojení s Prahou nejen přes Přerov a Olomouc, nýbrž též přes Opavu, Hanušovice a Hradec Králové, kdež spojení vlakové nevyhovuje, neboť jest příliš mnoho zastávek a některé zastávky jsou příliš dlouhé. Pokud se týče rychlíků jezdících přes Přerov, je vlivem mezinárodní dopravy zařízeno tak, že jezdí rychlíky všechny v noci, kdežto pouze jeden jede odpoledne. Proto by obecenstvo používalo raději rychlíků přes Opavu, Hanušovice a Králův Hradec, kdyby jely rychleji a byly ve vhodnější době vypravovány nežli dosud. Nezdá se mi praktické, že vyjíždějí ranní rychlíky z Bohumína do Prahy přes Přerov a Opavu i zpět ve stejnou dobu. Tu by se měla státi náprava, jakož i též by bylo potřebí nápravy v jízdním řádu, neboť ani ve státním jízdním řádu neshledáme přesně vyznačenou jízdu rychlíkem přes Hanušovice-Opavu a Hradec Králové. Nevím, jaká je toho příčina, a byla-li s počátku, jistě pominula.

Co mne překvapuje, pokud se týče ministerstva železnic, je, že se poskytují studentům a žákům slevy, a to 50%ní bez vysvědčení nemajetnosti do 150 km, kdežto všem jiným žákům a studentům přes 150 km toliko na vysvědčení nemajetnosti. Zdá se spíše, že by to mělo býti naopak, nebo aspoň stejně, neboť myslím, že je dražší cesta na větší vzdálenost, než na kratší a když na kratší cestu není potřebí předkládati vysvědčení nemajetnosti, tím méně myslím, že by se měla vystavovati na větší vzdálenosti, neboť víme, že žactvo a studentstvo zbytečně nejezdí, nýbrž jezdí pouze domů na svátky a na prázdniny a zpět a není to vždy příjemné, když si pro takové cesty musí zvláště dávati vystavovati vysvědčení nemajetnosti, kdežto u jiného studentstva a žactva do 50 km toho naprosto potřebí není.

Bylo zde též proneseno více přání i stížností, pokud se týče zatěžování obcí novostavbami a adaptacemi škol. Zejména se to týká obcí chudých, po většině horských s malou daňovou základnou, a zvláště tam, kde se jeví potřeba zřízení občanských škol. Tu by jistě prospěl našim obcím zákon o školách obvodových, aby též sousední obce, jichž dítky obvodovou školu občanskou budou navštěvovati, mohly býti zavázány nějakou kvótou na věcný náklad přispěti.

Doufám, jakmile budou nejnutnější budovy státních škol zřízeny, že přijde řada na chudší obce, aby též z veřejných prostředků na stavbu či adaptace nutných národních škol se jim přispělo tak, aby jim stavba byla vzhledem k jich skrovným finančním prostředkům umožněna.

Rovněž bylo si zde stěžováno do opožděné regulace řek a vodních toků. I tu bych měl přání, pokud se týče Slezska a župy olomoucké, aby regulace řek byla urychlena a tím aby bylo škodám povodňovým pro příště co nejvíce vyvarováno. Pokud se týče Slezska a Ostravska, prospělo by jim značně vybudování kanálu z Ostravy do splavné již Odry v Prusku. Ježto technické projekty i rozpočet jsou již hotovy a je pravděpodobno, že má o výstavbu tohoto kanálu značný zájem, též soukromý kapitál, přimlouval bych se, aby záležitost ta byla uvedena vládou co nejrychleji do proudu a aby s výstavbou kanálu se co nejdříve započalo, a to tím spíše, že finanční založení chtějí poskytnouti závody vítkovické.

Jedna bolest, kterou na Slezsku máme, je též ta, že mírovými smlouvami bylo pohnuto hranicemi Slezska, a to, jak na Opavsku, tak na Těšínsku.

Zůstala však nevyřešená otázka spojení našich obcí pohraničních, jež namnoze pozbyly spojovací cesty tím, že sousední obce přičleněny byly do Polska, resp. jsme je získali z Pruska. Je nutno, aby stát stavbu těchto nových silnic, pokud možno, usnadnil. Zmiňuji se pouze o jedné obci Hrčavě na hranicích Slezska a Slovenska; nemá vůbec žádné silnice a ježto její daňová základna činí 300 Kč, nemůže si sama žádné spojovací cesty vystavěti. Bez spojovací cesty jsou též obce, ležící za stanicí Jistebníkem a stavba silnice odkládá se již po 20 let jen proto, že interesované obce, zemský výbor moravský a slezský, jakož i dráha se nemohou o výši příspěvku dohodnouti. Myslím, že v takové věci by se nemělo tak příliš byrokraticky pokračovati a že by se taková věc mohla při jedné komisi dohodou vyřešiti a neodkládati po 20 roků.

Ekonomická a technická správa okresu hlučínského vyžaduje, aby hranice tohoto nepřiměřeně protáhlého okresu jinak byly upraveny. Obce okresu hlučínského poblíž Opavy mají přirozený spád do Opavy, jež na ně působí přitažlivě a celá řada slezských obcí, patřících k politické správě v Bílovci dostala se do takové blízkosti Hlučína, že i tu je potřebí změny okresních hranic. Je záhodno, aby se tak stalo pokud možno nejdříve. Hlučínskému lidu též by bylo potřebí, aby byl zaměstnán. Bylo by tedy potřebí, aby stát tam urychleně zřídil nějaký státní podnik; zejména se jedná skoro 8 let o zřízení tabákové továrny, kterou mají všechny země a toliko Slezsko ji nemá.

Zároveň bych při té příležitosti varoval naši vládu, aby trpěla na Hlučínsku irredentu, jež tam je a zavádí se odjinud. Na př. se trpí, resp. obcházejí školské zákony tím, že se zavádí po domech soukromé vyučování; v jedné obci, kde se přihlásilo pouze 14 dítek a z nich 8 českých, dovoluje se, aby je vyučovali 4 soukromí němečtí učitelé. Ti tam jistě nejsou na to, aby je vyučovali, nýbrž aby dělali práci protistátní.

Celkem vzato, pozorujeme v celé Československé republice vzestupnou linii na poli kulturním, hospodářském i sociálním. To zračí se i v projednávaném rozpočtu. Je potřebí jen další práce, šetrnosti, opatrnosti a sebedůvěry, abychom dosáhli všichni toho stupně blahobytu, spokojenosti a zabezpečení v každém směru, po kterém toužíme a kterého se za daných hospodářských poměrů můžeme též domáhati.

Proto bude strana republikánská hlasovati pro rozpočet, který dáváme sami sobě a svému státu. (Potlesk.)

Předseda: Přerušuji další projednávání denního pořadu.

Zástupce sen. tajemníka dr Trmal (čte):

Tisk 302. Vládní návrh zákona o železniční přepravě.

Tisk 303. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění Mezinárodní úmluva o přepravě zboží po železnicích a Mezinárodní úmluva o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích, podepsané dne 23. října 1924 v Bernu.

Předseda: Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Korinkovi a sen. Šťastnému dodatečnou dovolenou pro minulé schůze pro nemoc.

Do výboru technicko-dopravního byl vyslán za sen. Chlumeckého sen. Fijala.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra v úterý dne 14. prosince 1926 o 9. hodině s tímto

1. Pokračování v rozpravě o zprávě rozpočtového výboru k uneseniu poslaneckej snemovne (tlačivo 290) o vládnom návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1927. Tisk 300.

2. Návrh, aby zkráceným řízením podle §u 55 jedn. řádu byl projednán státní rozpočet a finanční zákon na rok 1927. Tisk 300.

3. Volba výboru pro otázky sociálního a starobního pojištění.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Námitek není, zůstává při mém prohlášení.

Končím schůzi.