Předseda: Zahájíme rozpravu. Přihlášeni k slovu jsou tito řečníci "pro": sen. dr. Kovalik, Sláma, Prause, Olejník, "proti": sen. Teschner, Toužil, dr. Herz, Pichl, Reichstädterová, Ecksteinová, Modráček, Hartl.

Nežli dám slovo prvnímu řečníku, navrhuji řečnickou lhůtu pro jednotlivého řečníka v trvání 35 minut. (Námitek nebylo.)

Nebylo žádných námitek. Zůstává tedy při tom, co jsem prohlásil. Řečnická lhůta je tedy stanovena 35 minutami.

A nyní dávám slovo prvnímu řečníku, panu sen. Toužilovi.

Sen. Toužil: Slavný senáte! V Československé republice zabýváme se řešením otázky bytové již ode dne vzniku tohoto státu, neboť v den 28. října 1918, kdy tento stát povstal, měli jsme již v platnosti císařské nařízení z r. 1917 o ochraně nájemníků. To byl první náběh k řešení otázky bytové. A dnes téměř po 9letém trvání tohoto státu, můžeme plným právem říci, že nynější stav otázky bytové je mnohem horší, než v roce 1918.

Podle sčítání lidu z 31. prosince 1921 měli jsme 13,700.000 obyvatel. Dnes podle oficielních úředních zpráv stoupl počet obyvatelstva o půl milionu, takže se jeví číslem 14,200.000. To je pravidelný přírůstek obyvatelstva. Před válkou o byty pro pravidelný přírůstek obyvatelstva bylo postaráno soukromým stavebním ruchem. Tehdy ovšem se podnikatelé spokojovali s občanským ziskem. Světová válka a první léta poválečná naučila však naše kapitalisty vydělávati snadno a rychle 20, 40, 60, 100 a více procent, a proto se jim do stavění lidských obydlí nechce.

V každém jiném státě, který si dělá nárok, aby byl nazýván státem civilisovaným a moderním, by si odpovědní činitelé řekli: "Když soukromá spekulace stavěti nechce, je naší povinností o byty pro obyvatelstvo se starati, neboť jinak pozbýváme nároku zváti se státem civilisovaným." Podle našeho právního cítění a přesvědčení, je povinností moderního státu, aby plnil tyto úkoly: 1. staral se svému obyvatelstvu o práci, 2. staral se, aby v zemi vždy bylo dostatek levných potravin, 3. staral se, aby každý obyvatel státu měl svůj byt.

V Československé republice však všechny dosavadní vlády dělaly politiku právě opačnou, a proto také máme statisícovou armádu nezaměstnaných, ale naproti tomu drahé potraviny, chudému lidu cenami nepřístupné a statisíce nebydlících, jejichž počet den co den stoupá.

Řekl jsem, že přibylo nám za dobu trvání republiky půl milionu obyvatel. Podle zákonů o podpoře stavebního ruch u bylo postaveno do konce května 1926 celkem 3.778 nájemních domů se 36.667 byty a 23.698 rodinných domků se 26.624 byty. Úhrnem tedy bylo postaveno se státní podporou 63.291 bytů. Počítáme-li, že v každém bytě bydlí průměrně čtyřčlenná rodina, bylo za pomoci státu postaráno o byty pro 253.164 obyvatel, ale protože nám přibylo půl milionu obyvatel, vzrostl počet nebydlících a špatně bydlících oproti roku 1918 o plných ¹/₄ mil. Posl. soudr. Štětka v poslanecké sněmovně uvedl, že úřad pro reformu bytovou hlavního města Prahy zjistil loňského roku, že jenom v Praze nedostává se 39.000 bytů, kterých je nevyhnutelně potřebí, aby bylo odpomoženo té nejhroznější bytové nouzi.

Mohu z vlastní zkušenosti uvésti vám několik případů z venkovských měst i malých obcí. Dnes máme katastrofu bytovou, ne otázku bytovou, i v malých vesničkách. V každé vesnici najdete několik rodin, které nemají bytu, anebo jsou umístěny v různých kolnách, chlévech atd., ale na druhé straně v každé vesnici naleznete také několik krásných, suchých, vzdušných místností, které majitelé domů pronajmouti nechtějí, a okresní politické správy, přesto že jsou jim takovéto případy oznamovány, nekonají svoji povinnost uloženou jim zákonem č. 225 o mimořádných opatřeních péče bytové, kterýžto zákon byl loňského roku novelisován. V okresních městech nejsou poměry o nic lepší, a můžeme říci, že ještě horší, protože výdělky dělnictva ve venkovských městech jsou značně nižší, nežli v Praze a v městech a místech průmyslových.

Město Mladá Boleslav za účelem odpomožení bytové nouze postavilo také určitý počet bytů, ale ty jsou přímo nedostupné svou cenou. Dělnický byt o kuchyni a pokoji stojí ročně přes 2.000 Kč.

Jeden německý státník prohlásil loňského roku, že největší nebezpečí sociální revoluce hrozí z nevyřešené otázky bytové. Vážení pánové, my s tímto výrokem plně souhlasíme, a naše vlády jsou na nejlepší cestě, aby zrevolucionovaly i to obyvatelstvo, které posud věřilo ilusím o humanitě a o sociální spravedlnosti. Je stará pravda, že nebydleti je mnohem horší, než nejísti. Člověk, který nemá dostatek potravy, ale má ještě alespoň střechu nad hlavou, stále a stále se kojí nadějí, že přece jednou bude lépe. Ale člověk, a zvláště otec rodiny, který nemá bytu, je buď pod širým nebem, anebo v nějaké kolně, anebo boudě, jeho rodina je roztrhána, každý člen hledá na noc jiný útulek, a když tento stav trvá rok, dva roky, tři a dále, tu takový člověk nedělá si již žádné naděje, protože se již přesvědčil, že v tomto státě je všechno faleš a klam a že zde panuje bezohledně tvrdá kapitalistická pěst.

Otázka bytová může býti s úspěchem řešena pouze velkoryse a plánovitě. První podmínkou ovšem je, aby každoročně byl-o postaveno několikráte 10.000 nových bytů. Tato stavební činnost by musila býti intensivní a trvalá po tak dlouho, pokud by se neobjevil nadbytek bytů. Ovšem, že po dobu této stavební činnosti až do dne, kdy by bylo konstatováno, že nadbytek bytů máme, musil by býti v platnosti stále vydatný zákon o ochraně nájemníků. Dále by bylo nutno, aby byl proveden úřední soupis všech volných bytů za kontroly občanstva a aby tyto byty všechny byly z úřední moci obsazeny rodinami nebydlícími. Takto by měla býti otázka bytová řešena, abychom se v dohledné době dočkali vysvobození z nynější hrozné situace. V jiných státech dávno tento úkol pochopili, a když soukromá spekulace, právě tak jako u nás, odepřela stavěti, tedy si řekli: My vás nepotřebujeme a budeme stavěti sami. Tak na př. ve Švýcarsku stavěno bylo za okolností, které jsou pro nás pravou pohádkou. Ústřední vláda kantonální vlády a obce vycházely družstvům při jejich podnikání všemožně vstříc a také samy stavěly ve vlastní režii. Když některé družstvo předložilo plány a rozpočty a obrátilo se o pomoc na tyto korporace, obdrželo 5% rozpočtených stavebních nákladů darem od ústřední vlády, dalších 5% od kantonální vlády a dalších 15% od obce. Tím se stavební náklad o 25% snížil a zbytek byl uhrazen dlouhodobými a nízko zúročitelnými půjčkami komunálních bank a obcí, takže družstvo potřebovalo pouze 6% skutečných stavebních nákladů z vlastních prostředků. Takto intensivně bylo pracováno po několik roků, a to mělo za následek, že již loňského roku dne 1. listopadu byl zákon o ochraně nájemníků ve Švýcarsku zrušen a jeho zrušení nesetkalo se se žádným odporem, ani se strany nájemnických organisací. Ovšem že tam je dnes stav otázky bytové naprosto jiný než u nás. Chodec v ulici větších měst švýcarských vidí již na domech vyhlášky o volných bytech, a staví-li se někde nějaký nový dům, je na něm velká tabule, která oznamuje, kolik tam bude bytů, o kolika místnostech, a hledají se nájemníci. (Místopředseda dr. Brabec převzal předsednictví.)

Ale přesto, že ve Švýcarsku jest již větší nabídka bytů než poptávka, staví se dále, aby bylo znemožněno nové vzplanutí krise bytové. Dne 5. prosince minulého roku usnesla se městská rada v Curychu postaviti 83 rodinných domků na Uetliberku a 17 činžovních domů se 170 byty na Beckerstrasse. Obec dala pozemky pro tyto stavby k disposici. Tyto domy a domky jsou určeny pro rodiny s nízkými příjmy, obývající však byty drahé. Proti tomuto plánu postavili se majitelé domů a odůvodňovali své stanovisko tím, že, když je bytů dostatek není úkolem obce, aby dále stavěla. I bylo provedeno veřejné hlasování, k němuž dostavilo se 38.000 občanů, z nichž 32.000 hlasovalo pro stavby a pouze 6000 proti. To jest opravdová demokracie, o které vy zde sice mluvíte, ale které se bojíte jako čert kříže. Zkuste to, prosím, a dejte hlasovati o tom v celé republice, zdali má býti stavěno z prostředků veřejných, státních a obecních, a budete viděti, jaká obrovská většina obyvatelstva tento plán schválí. To ovšem se vám do krámu nehodí, vy považujete za demokracii, když jednou za 6 roků má právo občan jíti k volbě poslanců, jednou za 8 roků k volbě senátorů, jednou za 4 roky k volbě obecního zastupitelstva a v mezidobí od jedné volby do druhé má pouze jediné právo - držeti hubu - a ozve-li se, ocitne se v kriminále republiky.

Ve Švýcarsku jde se však ještě dále; protože na trhu bytovém není žádného nedostatku, přikročuje se ke druhé etapě, tj. k zákazu bydlení v místnostech malých, tmavých, vlhkých, zdraví lidskému škodlivých. Má býti vydán zákaz bydlení v takovýchto bytech, které jsou ponejvíce ve starých domech, a protože majitelé těchto starých domů z velké části by vyprázdněním těchto domů ocitli se na mizině, budou jim domy úředně odhadnuty, vykoupeny, zbourány a na jejich místa budou postaveny domy nové se zdravými, prostornými a světlými byty. Vycházejí tam se stanoviska, že domy tyto nejen že jsou bezcenné, ale že se v nich obyvatelstvo ubíjí, a protože tyto staré bezcenné baráky stojí na drahých pozemcích, mohou býti vykoupeny za slušnou cenu a na jejich místě postaveny domy, odpovídající ceně pozemků.

Mohl bych ještě uváděti příklady z Holandska, Švédska atd., ale mohli byste mi namítnouti, že všechny tyto státy světové války se nezúčastnily a netrpí tudíž jejími následky. Taková námitka měla by však jen částečné oprávnění. Neutrální státy světovou válkou do jisté míry také trpěly. Bylo přerušeno mezinárodní spojení a zvláště obchod a průmysl neutrálních států neměl dostatek zboží a surovin, které v dobách normálních bylo nerušeně dopravováno. To mělo v neutrálních státech za následek hospodářskou nejistotu a ochromení obchodního, průmyslového a stavebního podnikání. Ale máme zde stát, který byl po skončení války v téže situaci, ba ještě v horší, nežli Československo. Mám na mysli Rakousko. Rakousko bylo v tom po skončení světové války tak bídně, že Čtyřdohoda dosadila mu tam sekvestora dr. Zimmermanna, a v době, kdy valuta rakouská řítila se nezadržitelně dolů a kdy za jednu československou korunu dostali jste 10.000 korun rakouských, v téže době usnášela se městská rada vídeňská na postavení 25.000 nových bytů a postavila je místo za 5 roků, jak bylo původně projektováno, již za 3¹/₂ roku, a protože krise bytová postavením 25.000 bytů nebyla ještě odstraněna, bylo přikročeno ke stavbě dalších 5.000 bytů. Tento program se právě dokončuje, ale co je při tom nejzajímavějšího, je, že nájemné v těchto nových obecních domech je nižší, nežli nájemné v domech starých.

A nyní to srovnejte s Československem. Městská rada vídeňská, representace města s 2 miliony obyvatel, postaví během 4 roků 30.000 nových bytů a vláda Československé republiky, státu se 14 miliony obyvatel, postaví za 6 roků pouze 63.000 bytů.

U nás vláda pro takovýto způsob řešení otázky bytové nemá vůbec smyslu a naši státníci se domnívají, že otázka bytová vyřeší se sama sebou bez přispění státu a samosprávných korporací. Ale vyléčení z této iluse bude hodně bolestné. Vy, pánové, z vládní většiny najdete úhradu vždy a všude, kde se jedná o zájmy kapitalistů. Soudr. Štětka v poslanecké sněmovně ukázal vám na to, jak o sanaci zkrachovaných bank, o honorování účtů válečných dodavatelů, o honorování válečných půjček atd. (Sen. Hampl: To je v zájmu republiky!) Mimo to vyplácíte prémie vývozní cukrobaronům a pravidelné subvence stamilionové bohatým sedlákům. To je politika katastrofální a ovoce této politiky také s sklidíte. Je samozřejmé, že při takovémto způsobu hospodaření, kdy vyhazujete miliony vydřené na dělnictvu ve prospěch kapitalistů, nemůžete plniti sociální úkoly a děláte ještě obrovské dluhy Dne 28. října 1918 neměli jsme ani haléře dluhu a za necelých 9 roků máme již 60.000 milionů státních dluhů.

Předložený návrh zákona o podpoře stavebního ruchu dokazuje, že všechny mé vývody jsou pravdivé, a dokazuje vaši naprostou nemohoucnost. Pro celou říši se 14 miliony obyvatelů v době, kdy máme statisíce nebydlících, špatně bydlících, chcete dáti na podporu stavebního ruchu 120 milionů Kč, to znamená, že stavební ruch se vůbec nemůže rozvinouti. Mimo to přicházíte také s osnovou zákona hodně pozdě a platnost tohoto zákona má býti pouze jeden rok. To znamená, že tento zákon nemůže míti žádnou účinnost a nikdo s ním vážně počítati nemůže. Žádný stavebník nemůže s tímto zákonem počítati proto, že jste si tam dali ustanovení, že právní nárok na podporu podle tohoto zákona nestává. Tím otvíráte dveře korupci. V důvodové zprávě praví vláda, že nevzdala se ještě vládního návrhu zákona bytového č. 460 a že hodlá ho předložiti k projednáni sněmovnám. Ten váš tak zv. bytový zákon neznamená však nic jiného, než další zotročení chudých lidí. Na jedné straně chcete odbourati ochranu nájemníků a na druhé straně z nájemníků, kteří nebudou více chráněni, vymačkati tři tisíce milionů, aby se mohlo stavěti. Varujeme před takovýmto počínáním a upozorňujeme vás, že v Dánsku již v r. 1925 bylo přikročeno k odstranění ochrany nájemníků a musila býti za čtvrt roku znovu obnovena. Jakmile ochrana nájemníků pominula, okamžitě ukázala se pravá tvář vydřidušských majitelů domů, a sta a sta rodin v každém městě byla vystěhována, takže úřady musily vyprázdniti radniční síně, školy a jiné ústavy, aby vystěhované rodiny mohly býti umístěny. Zkusíte-li něco takového provésti v Československé republice, budou následky ještě horší. Nebudou to sta rodin, které budou vystěhovány, budou to desetitisíce rodin, neboť majitelé domů v Československu jsou právě takovými vydřiduchy jako v každém jiném státě, ale v Československu nenajdete dělníky, kteří by se propůjčili k tomu, aby šli vyhazovati druhé proletáře na ulici, a mimo to tisíce exekvovaných rodin nedá se klidně vyházeti. Zkusíte-li něco takového, pak to bude znamenati počátek sociální revoluce. Ke všem bědám, které jste již na proletariát tohoto státu uvalili, uvalte ještě toto poslední zlo a můžete býti ujištěni, že z tohoto státu zbudou jenom trosky a komunistická strana převezme vaše dědictví a vybuduje nový stát, ve kterém bude panovati sociální spravedlnost a v němž bude vládnuto proti kapitalistům. (Potlesk stoupenců řečníkových.)

Místopředseda dr. Brabec: Uděluji slovo panu sen. dr. Kovalikovi.

Sen. dr. Kovalik: Slávny senát! Stavebný ruch vítame ako potrebnú vec a k návrhu o tomto stavebnom ruchu dovoľujem si následovné poznamenať, Poznámky moje obsahom súvisia s týmto zákonom. Všeobecne je známe a každý z pánov senátorov mohol sa presvedčiť o tom, že pri stavbách nových domov veľmi často a na mnohých miestach nebol vzatý ohľad na zdravotnícke požiadavky, vzdor tomu, že v najnovšej dobe tak veľká váha sa klade na zdravotnícke ohľady, na vypestovanie zdravého občianstva štátu. Tento cieľ sledujú telocvičné športové jednoty, výchova vo školách, rôzne nemocenské ustanovenia. Liga proti tuberkulóze, boj proti alkoholizmu atď. Ale predsa neberie sa potrebný ohľad tam na zdravie ľudstva, kde zdravie človeka, občana je najviac ohrožené, v jeho byte.

Ako som to už v úvodných slovách vzpomenúl, každý môže sa sám osobne presvedčiť o tom, že bárskde v mestách, ba i v dedinách stavajú sa teraz domy, ktoré nezodpovedajú zdravotníckym požiadavkám. Obzvlášte stavajú sa byty podzemné, alebo polopodzemné. Pozrite, pánovia, v bárs akýchkoľvek mestách každý sa môže o tom presvedčiť, koľko domov sa postaví nových a vidíte tam podzemné byty, alebo polopodzemné, Niekde vykukujú tie oblôčky a povädajú: Však dostaneme vzduch a slnko. Ale nedostanú toho vzduchu, nedostanú toho slnka. Toto sa koná zo sporivosti. Musíme šporovať. Usporíme niekoľko tých korún, ale na zdraví si škodíme, lebo takéto podzemné, alebo polopodzemné byty sú hniezdom tuberkulózy. Sám som počul od rodiny; "áno a preto mne dieťa zomrelo, preto sme dostali tuberkulózu, poneváč bývame v podzemnom byte." A nielen vo starých domoch, ale i v nových domoch sú v našej republike, bárs každý sám sa o tom môže presvedčiť, nové domy sa stavajú s podzemnými alebo polopodzemnými byty. Teda to sú hniezda tuberkulózy, skrofulozy, rheumatizmu a iných nemocí. Pod zemou budeme bývať vtedy, keď budeme mŕtvi, keď zomrieme. Dosť času pod zemou bývať, ale keď žijeme, bývajme nad zemou vo vzduchu a na slnku. Je neuveriteľné, keď kultúra ľudská tak postupuje, že úrady dovolia stavby domov s podzemnými, alebo polopodzemnými byty.

Pri tom ešte musím poznamenať to, že v tej štátnej podpore stavebného ruchu sú výmery izieb pre rodiny tak malé, že keď sa rodina len trochu rozšíri, už sú tie malé izbičky nadmieru preplnené, čo je na úkor zdravotníctva občianstva. Plochy bytov by nemaly byť tak zúžené. Keď už štát chce podporovať stavbu domov, nech nie je tak sporivý a úzkoprsý, nechať sa stavajú domky hygienické, odpovedajúce potrebe alebo sa nestavajú na rok alebo na dva, ale na storočia.

Pre všetky tieto príčiny klub senátorov slovenskej ľudovej strany podal návrh toho znenia, aby ministerstvo vnútra vydalo obecné nariadenie, že by stavebné komisie pri prehliadke plánov a povoľovaní stavieb len také stavby povoľovaly, ktoré zdravotníckym požiadavkám úplne odpovedajú a aby podzemné alebo polopodzemné byty povoľované neboly.

Jestli teda patričné úrady svoju povinnosť s ohľadom na zdravotníctvo budú vykonávať, naša strana bude vítať stavebný ruch a ho podporovať. Tým končím. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Brabec: Dávám slovo paní sen. Reichstädterové.

Sen. Reichstädterová: Vážený senáte! Moje strana nemá důvodů býti spokojena s předlohou tohoto zákona. Jméno jeho je sice velice líbivé. Stavební ruch To, velevážení, znamená radostnou naději, neboť ruch to přece značí čilý a účelně organisovaný pohyb, Ohlédneme-li se ale po periferiích všech větších měst, vidíme skupiny nouzových příbytků nejhoršího druhu, vagonových, barákových a jiných staveb, které mnohdy liší se od pověstného Diogenova sudu, ještě k svému horšímu, hlavně co se týče čistoty.

Vážení, jaký je to smutný pohled, jaký je to truchlivý pohled pro každého člověka, který svůj stát miluje a ještě k tomu, pročítáme-li zprávu o policejních "šťárách", při kterých se přiházejí takové rodinné výjevy, takové výjevy bídy lidské, takového nuzného bydlení a mravní pokleslosti, z nedostatků zdravotnických vyplývající, tu je člověku potom trpko, a musíme si potom uvědomiti všichni, že jsme nesplnili ani polovici své povinnosti, kterou bylo splniti vůči těm lidem bez zavinění stíhaným nedostatkem bytů.

Kdo může vystihnouti muka těch matek, muka žen, které nemají hnízdečka, které tvoří nutný předpoklad rodiny? Ukazuje se často na krisi rodinného života, mnohdy se sklonem k jízlivosti na mravní pokleslost lidu. Vážení, kde chybí první podmínka zdravého, účelného bydlení, tam nemáme práva žádati žádný rodinný život. Ještě něco mnohem horšího. Za jakých podmínek vyrůstá nám naše příští generace, naše děti? Učitelé i školní lékaři souhlasně dosvědčují, že zdraví školních dětí rok od roku se horší. O tom jsme se přesvědčili sami. Přibývá stále víc a více křivice i tuberkulosy. Sama jsem se přesvědčila ještě před 2 lety, že byly z celé třídy dětí 10tiletých jen 2, které neměly tuberkulosou zduřené žlázy, tedy dětí, které by nebyly ohroženy tuberkulosou. A horší se to.Viděti je to i na poklesu duševních schopností, neboť ty jsou také výslednicí životní síly a tam, kde je podemleto zdraví dětí, tam upadá i duševní zdatnost. Jaká to bude generace, která po nás ponese prapor našeho státu.

Tady padá těžká odpovědnost na nás na všecky a věřte, když se zamyslím nad tím, vždy se mně zdá, že nikdo z nás, ani z nás ze třídy, která má pochopení pro zájmy dělnictva a chudého lidu, nedovede úplně vystihnouti velkou důležitost bytové otázky. Někdo snad namítne, že ty 3¹/₄ miliardy, které jsme tomuto úkolu věnovali... (Sen. Toužil: To není pravda!) Tedy aspoň se to uveřejňuje ve statistice, kde je 3.279,000.000 a ještě několik set tisíc Kč. Je to poměrně vysoký obnos na chudobu našeho státu. Ať je to pravda přesně, nebo ne, je to možné. Rozhazovaly se kolikrát peníze, až úžasně. Za ¹/₂ milionu je malinká vilka pro jednu rodinu, kde není ani pro jednu mnoho místa, a takových se nastavělo dosti a dosti. Nešetřilo se, nezkoumaly se ceny, když se stavělo na státní účet a pod. Ale čím větší je chudoba našeho národa, tím více přispěni tento národ vyžaduje. Máme dosud statisíce lidí vůbec špatně bydlících, anebo nebydlících. Množí se nám případy, kdy v bytě pro jednu rodinu bydlí dvě rodiny. I já znám takové případy. Dorost, dcera, nebo syn v rodině nemá bytu, ani možnosti ve vlastním domku tento byt si opatřiti. Tedy se nastěhuje mladá rodina na prozatím k rodičům. A takové prozatím trvá 5, 6, 7 let. Rodina mladá přibývá, ze starých se někdo roznemůže, nastává tíseň, nepohodlné bydlení, nehygienický stav, který podkopává nezřídka i mír v rodině. Jsou to poměry velmi závažné. Hlavní podmínkou šťastného národa jsou šťastné rodiny a rodina nemůže býti šťastna, když nemá dosti prostoru, dosti světla, dosti slunce a také dosti isolace pro sebe.

Vážení, ještě nedůvěra a zoufalství zmocňuje se lidu. Často slyšíte: Nám už nic nepomůže, už se nám nedostane pomoci - neboť věřte, jak se ještě ten stavební ruch prakticky řeší, k tomu je potřebí přece tisíce lidí a všichni lidé jsou chybující. Poznání lidské je nedokonalé. Jaký potom div, že jednotlivci kapitálově silní těží z výhod, které by měly patřiti právě těm nejslabším. Vyvolává se stále nespokojenost lidu. Stává se, že třeba člověk, který toho nepotřebuje, anebo je i skutečně dosti kapitálově zajištěný, dostane státní výpomoc, zatím co chuďas ode všech opuštěný s četnou rodinou se nedovolá. Právě tady máme jeden případ, na který zvláštní interpelací upozornil poslanec Knejzlík nedávno v poslanecké sněmovně. Jedná se zde o rodinu Jana a Anežky Šimonkových z Přerova. Stavebním úřadem města Přerova byla pro ně vymáhána stavební podpora na přestavbu maloměšťanského domu č. p. 544 v Přerově. Stavební podpora 80.000 Kč dostala se také statkáři, majiteli 4 domů s více jak 20 nájemníky na přestavbu jeho selského gruntu, v němž trpí na oklamání úředníků pouze jednoho malého nájemníka s jeho ženou ve dvou malých místnostech. Ostatní používá v celém domě sám pro sebe.

Naproti tomu sama znám případ chudého cestáře Ruprechta ve Vojšovicích, kde povodní byla pobořena řada domků z vepřovic vystavěných, takže se sesuly. Ačkoliv domek cestáře Ruprechta byl také do základů promočen, vydržel ještě nějakou chvíli, ale po odchodu komise se sesul. Přes všechny intervence nedostal cestář, ačkoliv je to již tři roky, na stavbu ničeho, třebaže nemá kde bydleti. To jsou poměry křiklavé, které ničí v lidu všechnu víru ve spravedlnost a bezpečnost státu. (Sen. Chlumecký: V kapitalistickém státě to není jinak možné!)

Troufám si odporovati, poněvadž myslím, že všude je člověk nedokonalý, dějí se chyby, a jest to možno všude, ať je to ten, neb onen systém. Ale tato věc zasluhuje co nejbedlivější pozornosti všech stran.

Také je nesprávné, že není zde náležitě vyměřený pojem rodiny. Když už se udělují podpory, příspěvky na stavby se státní podporou, proč neudělují se také lidem svobodným? Jako by svobodný člověk neměl rodiny a neměl nároku na samostatný byt. Je na př. samostatná dcera se svými starými rodiči a některými sourozenci, a zažádá-li za pečlivě zjištěných podmínek, poněvadž je svobodná, je odmítnuta. Není to kolikráte její vinou, že je svobodná, a má rodiče a má sourozence, je zde tedy rodina. Anebo což svobodní lidé, když již rodiče jim zemřeli, nemají míti nárok na samostatnost, musí až do nejdelší smrti žíti v podnájmu a prožívati všechna ta muka nesamostatného života? Což nemohou dvě ženy samostatně se živící zaříditi si slušný byt, na jaký má již samostatný člověk také nárok? Což nesmí míti člověk, nezaslouží si svobodné pracující ženy byt o více než jedné místnosti? Neřeší se to úplně správně, a velice ráda bych viděla, kdyby se kladlo lidské měřítko i pro samostatné ženy.

Také litujeme těch dlouhých průtahů, které s vytvořením tohoto zákona již byly. Za tu dlouhou dobu mohlo býti vybudováno něco dokonalejšího. Tyto průtahy přičítáme na vrub exekutivy vládních stran, neboť jsme vůbec nebyli k nějaké spolupráci ani připuštěni. Proč pak teprve nyní, když už má býti stavba v plném proudu, jedná se o zákoně o stavebním ruchu? Vždyť to mělo býti na podzim hotovo. Zima je vhodnou dobou, kdy se dělají plány, sdělávají se rozpočty, když se sváží materiál, objednávají se okna, dveře a všechny součástky, aby pak stavba nebyla protahována. Ušetří se mnoho tím, jestliže se materiál objedná a sveze zavčas; později někdy nedostává se ani stavebnin, cihel, tašek atd. Je to hrozná hmotná škoda pro stavebníky. Ten zákon opravdu vypadá, jakoby to byl zákon o protahování a odkládání staveb, nikoli o nějakém stavebním ruchu. A konečně musí se také počítati, že ti lidé, kteří chtějí stavěti, jsou lidé kapitálově slabí, že posháněli i půjčky od celé své přízně, tisíc k tisíci, a že se jim jedná tedy o snížení cen. A když potom se tím průtahem všechno zdrží, jejich rozpočet jim nedostačí, zakrvácejí se někdy tak hluboce, že jim to vytoužené hnízdečko přijde hodně trpce.

Předloha pracována byla v ministerstvu sociální péče. Tam měl býti zároveň brán zřetel na zdravotní stav rodiny. Když se začne stavěti teprve někdy v létě, postaví se stavba velmi rychle, na zimu se rodina již musí do ní stěhovati a teď, jaké jsou zdravotní následky. Říká se, že první rok v novostavbě má bydliti nepřítel, druhý rok přítel a třetí rok teprve majitel. Je to jedno z těch nepěkných hodně sobeckých přísloví, ale aspoň to dostatečně vyjadřuje, jak nepříjemné je bydlení v novostavbě. A toto teď vinou průtahu zákona bude míti sta a sta rodin.

Než i jinak toto podnikání bude znemožňováno. Kdo ví již, jakou trnitou cestu musí podniknouti ten, kdo na státní záruky hledá výpůjčku u spořitelen a bank, ten zajisté přisvědčí, když prohlásím, že o toto úskalí se rozbije mnoho dobrých, krásných úmyslů.

V resoluci přijaté poslaneckou sněmovnou žádá se sice, aby na ony peněžní ústavy, jež formou svých obchodů jsou způsobilé k poskytování dlouhodobých úvěrů, co nejvíce se působilo, aby větší měrou než dosud podporovaly stavební ruch a pracovaly k odstranění bytové krise. Ale tuto resoluci je možno nazvati hlasem volajícího na poušti. Počítati na banky teprve zde není možno. Pamatuji se, jak jednomu intervenujícímu z jistého stavebního družstva řekl ředitel banky docela cynicky a s výsměchem, že přece banka musí peníze každý rok pětkrát obrátiti a že je nemůže vyslati na třicetiletý invalidní odpočinek. Za takového stavu chodí jednatelé od jednoho úvěrního ústavu k druhému a kolikráte již zoufají nad tím, jak jsou všude odmítáni.

Obírati se jednotlivými články návrhu za dnešní parlamentní praxe zdá se býti úplně zbytečné.

V poslanecké sněmovně bylo zamítnuto 150 návrhů oposice. Nebyly to návrhy obstrukční, byly to návrhy věcné a láskou k lidu vnuknuté, a byly odmítnuty bez debaty, bez zkoumání, bez uvažování.

Jen na jednu věc chci upozorniti, totiž na ustanovení čl. 15., dýchavičně a nemožně do detailu zabíhající hlavy II. o rozhodčích soudech mzdových. Článek ten zní: "Ministerstvo sociální péče může k návrhu předsedu rozhodčího soudu zbaviti úřadu přísedícího před uplynutím funkčního období, zanedbává-li trvale své povinnosti nebo pozbude-li volebního práva do obcí." Zde viděti temný, inkoustově černý stín útoků na ústavu, rušení demokracie, tvoření kast občanů méněprávných, vojínů, gážistů, četníků a dokonce i veřejných zaměstnanců. Představme si stavební družstvo těchto zaměstnanců gážistů, na př. četníků a pod., třeba již dávno před tím ustavené, v němž některý veřejný zaměstnanec zastával vzorně přidělenou funkci. Nyní musí býti zbaven úřadu přísedícího, protože pozbyl volebního práva do obcí, uskuteční-li se zamýšlený útok na ústavu. Zbavení to stane se za takových potupných okolností, že byly pro ně v zákoně vymezeny jen dvě možnosti: tato a trvalé zanedbávání povinností. Jaké je to snižování občanů! Jestli si kdo z většiny neuvědomil, co se to zde chystá, že zde má býti důstojnost člověka zrovna do srdce raněna, ať to aplikuje na ty jednotlivé případy, na které to též bude vztahováno.

Víme, že tento zákon pomůže jen části těch, kdo touží po vlastním krovu, a to těm šťastnějším, kteří mohou splniti předpoklady zákona, ale těch skutečných chuďasů se tento krásný ruch vůbec ani netýká. Považme jen ty tisíce a tisíce rodin nemajících vhodného bytu a nemajících ani možnosti si tento byt opatřiti, považme to ponížení matek, ty útrapy dětí vyrůstajících za nemožných podmínek. Čím se provinily? Jsou snad vinny mnoholetým zaražením stavební iniciativy, znehodnocením práce a jejím nedostatkem? Mohou za to, že ceny nutných potravin stoupají? Kde je zde možnost nějakých patrnějších úspor? Vždyť pro ně není touto cestou naděje.

Nedávno četla jsem zprávičku, že v Praze se připravuje ještě zvláštní fond na podporu stavebního ruchu jenom pro Prahu a tam prý se bude bráti zase ohled jenom na vlastní iniciativu a svépomoc. Zase žádná naděje pro ty ubohé, zase žádné vyhlídky pro ty chudé. Je, prosím, možno, aby si dělník, i kdyby byl plně zaměstnán, za nynější mzdy, dejme tomu v roce, ve dvou letech, ušetřil tolik, kolik je potřebí na základ, aby se mohl ucházeti o nějakou pomoc takového fondu? Pro ně není žádné naděje. A teď ještě doufají mnozí, jak jsem zde na př. slyšela pana referenta Bečku, když se odstraní různé ty pomocné akce, že se vrátí takové předválečné poměry. Nevím, na základě jaké logiky k tomu došel. Vždyť my vůbec nevíme, zdali půjdeme zase někdy zpět. Za dnešních poměrů, za nynějšího poklesu mezd a za nynějšího služného zřízenec a úředník nekoupí si tolik potravin a nezaopatří si tolik zboží, jako se to mohlo dělat před válkou. To je naprosto nemožné. Každý, učitel, úředník, cítí, že má nanejvýše 60% toho, kolik měl, a u některých zřízenců a dělníků je to ještě horší. A teď si představte tu nezaměstnanost, jaká je to hrozná pohroma pro dělnickou rodinu, jak se vyčerpává, jak se zakrvácí, jak se stěhují potřebné předměty v době nezaměstnanosti do zastavárny. Je tedy možno, aby svépomocí taková rodina si pomohla? To je nemožné. Kdo jí může pomoci? Jedině větší celek, kolektivum, obec nebo stát. Obcím se to znemožňuje. Tím, že se omezují přirážky, není možné, aby podnikaly pomocné stavby pro nebydlící. I stát uhýbá. Tento zákon o stavebním ruchu je nám dokladem pořád té staré techniky: aby vlk byl syt a koza zůstala celá. Ale zde, vážení, je to ještě horší, nejen že má koza zůstati celá, ona se má ještě vykrmiti a dobře vypásti. Pořád a pořád se nechápe, o jak důležitou věc zde jde. Škoda toho času, který jsme zanedbali. Kéž by již tu stály zdravé byty, aby naše děti mohly vyrůstati zdravé a naše rodiny šťastné a navrátila se zase morálka zdravého a šťastného rodinného života. Bez zdravých bytů to nepůjde. Zatím, co nespokojenost roste a zdraví dětí upadá, uvidíme na konec všichni, i ti páni navrhovatelé, že ta cesta, po které jsme šli, byla úplně chybná, úplně klamná.- Zde se říkalo, že prý to touto cestou nepůjde, ale že bude potřebí, aby se lidé postavili docela na vlastní nohy a udělali to sami. Jakým zázrakem by to ti lidé mohli udělat? To by bylo nutno ztrojnásobiti mzdy a služné. A je to možné? Odhodlali bychom se k tomu? To by znamenalo zase naprosté podvázání našeho vývozu. Nebude zde tedy jiného zbytí, než že se národ bude musit odhodlati k oběti, aby pomohl těm, kteří bez svého vlastního zavinění upadli do bídy. A o koho zde jde? Jde zde o náš dorost, o příští občany tohoto státu Zde je nutno odhodlati se ke každé oběti. Kdyby národ byl napaden nepřítelem, tu ať by byl na to rozpočet, nebo nebyl, musily by se sehnati miliardy na zbrojení a obranu. A tak by se mělo státi i v tomto případě. Součet chybějících bytů měl by se zkrátka zjistiti a měly by se nějakým způsobem opatřiti. Že není peněz? Ale peníze by se našly! Jakou finanční operací by se to udělalo, zdali na losy, zdali by se vydaly zvláštní státní dlouhodobé dluhopisy, anebo zdali by se to udělalo nějakou jinou formou, o všem tom by se musili poraditi odborníci. Ale čím dříve se to udělá, tím bude lépe. Vždyť se nyní pořád poukazuje na to, že jsou nezaměstnané peníze v našich spořitelnách a bankách. Nuže, pak by peníze měly zaměstnání, měli by i dělníci zaměstnání rodiny měly by zdravé byty a my bychom byli zbaveni veliké hanby a tížícího svědomí. Uhýbání je zde marné a je spojeno s velkou škodou. Nezapomínejme na chátrání starších staveb, které mají teď kratší dobu života při moderní frekvenci a ustavičném otřásání povrchu země. Možná, že rachot řítících se budov bude docela obyčejným zvukem v našich starších městech. A kam umístíme ty rodiny? Kde se pro to vezme náhrada? Podívejme se v Praze na domy, které se bourají. Jaké úžasné zchátrání materiálu zde vidíme: trámy, které se dají štípati zrovna na vlákna, kámen tak zpráchnivělý, že se to zrovna řítí. A teď to bude pokračovati dále. Nemůžeme si mysliti, že by se normálně, jen jaksi automaticky tyto poměry vrátily, samy sebou při té nezaměstnanosti, při tom nedostatku chuti k podnikání. To je naprosto vyloučeno. A proto, kdo může věděti, zdali se stanou stavby nájemních domů s menšími byty ještě předmětem podnikání. Vidíme, že se teď s ohromnými náklady staví domy, kde je možno najmouti byty 4 - 5 pokojové, ale ty jsou jen pro boháče. Bohatý člověk najde mnoho krásných bytů, ale byty pro chudé se nevyplatí podnikatelům stavěti, poněvadž byt pro chudé by přišel při nynější drahotě staveb tak draho, že by ten chudý činži zaplatiti nemohl, i kdyby si takový byt najal. Bez státní pomoci to rozhodně nepůjde.

Je také možno, že trvale zůstane obcím úkol, postarati se o byty pro své chudé občany. Kdysi si hloubil každý svou vlastní studánku a nyní je úkolem měst stavěti vodovody, i když stojí miliony. Možná však, že nikdy se nevrátíme k těm studánkám a malinkým chatrčím a domkům, které si vystavěl občan sám, anebo které někdo vystavěl na to, aby se mu vyplácely. Podnikání kapitálové dá se na jiné dráhy. Pochybuji podle těch zjevů, které sleduji po několik let v malých a velkých městech, že by se našel někdo, kdo by strčil své peníze do podniku nájemního domu pro chudáky.

My z oposice můžeme sice mluviti, ale předem víme, že všechny naše promluvy nejsou nic platny, že na všechny naše řeči i návrhy, sebe lépe míněné, nebude brán ani dosti malý zřetel a že my, kteří zastupujeme ty, kdož bez viny krutě trpí bytovou krisí, nejsme vůbec slyšeni. Je takové jednání rozumné? Není to zúmyslné zavírání očí před trpkou skutečností? Jsem přesvědčena, že nejednáme o této důležité národní otázce naposledy, že budeme moci o ní jednati zase, a to vážněji a opravdověji.

Poněvadž jsem rozenou optimistkou, nemám takové chmurné pohledy do budoucnosti před sebou, jak nám je předváděl pan sen. Toužil. Přece jen doufám a věřím v dobrého genia našeho státu. Kdykoli již bylo s českým národem hodně zle, vždy se najednou Čech vzpamatoval ze své pitomosti a hlouposti a dovedl najíti správnou cestu. Doufám, že strany nynější většiny se přesvědčí, že výlučnou zaujatostí stranickou nedají se vůbec řešiti vážné otázky, nýbrž jen oddáliti, odsunouti, a že tato výlučná stranická zaujatost neslouží ke zdraví ani těm většinovým stranám samým, natož pak státu a národu. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Modráček. Uděluji mu slovo.

Sen. Modráček: Slavný senáte! Mne zajímalo z přednesu pánů zpravodajů o vládním návrhu, který právě projednáváme, nejvíce to, že neuvedli ani jediného slova na obhájení předlohy, o níž referovali. Mohli jste pozorovati a poslouchati jejich řeči od počátku až do konce a nenašli jste nejmenšího, čím by chtěli nějak okrášliti tuto předlohu, odůvodniti její důležitost a užitečnost.

Argumenty, jimiž doprovázeli tuto předlohu, dají se shrnouti ve dvě věci. Předně: Varovali nás, abychom nechtěli tuto předlohu nějak měniti, nebo snad ji vrátiti, že by tím bylo zdrženo její uzákonění a tím že by také byl poškozen stavební ruch. Druhý důvod, který zejména byl jádrem řeči pana kol. Bečky, je tento: Subvence na stavby vyšly do tak ohromných obnosů, že stát je zatížen do té míry, že to dál prostě nejde: kromě toho subvence nezmírnily nedostatek bytů, kterých je stále více potřeba pokud bude ochrana nájemníků a pokud stavitelé sami ze své iniciativy stavěti nebudou, nebude prý bytů dosti a nebudou levny.

To jsou jaksi důvody kterými byla tato předloha odůvodněna. Prvním důvodem se zabývati nebudu - že by oddálení této předlohy zdrželo stavební ruch a poškodila dělnictvo, hledající práci - ježto jeho slabina vysvitne sama sebou z mých vývodů, ale hned začnu tím, co uvedl pan kolega inž. Bečka.

Tedy subvence státní prý neodstranily nouzi bytovou a dokonce ani nezmírnily. Myslím, že subvence tím vinny nebyly. Tím bylo vinno něco jiného. Především to, že ministerstva, jak ministerstvo veřejných prací, tak zemská politická správa, tak také ministerstvo sociální péče žádosti o subvence zdržovala, poněvadž nechtěla, aby stát zavazoval se příliš velkými obnosy. Ale hlavní překážka, proč stavby přes subvencování pokračovaly tak málo, spočívá v tom, že nebylo peněz. Pánové, tvrzení, jako by ochrana nájemníků nebo subvencování staveb bylo znemožňovalo soukromou podnikavost, je naprosto neodůvodněné a ten, kdo je jen poněkud zasvěcen do obtíží, s nimiž musili stavebníci a zejména družstva i obce zápasiti, když stavěli, pokud se týče sjednávání hypotekárních výpůjček, ten jistě nepotvrdí vývody pana kolegy inž. Bečky.

A pokud se týče ochrany nájemníků, pánové, to je stará fráze, která byla již stokráte vyvrácena ne pouhými slovy, ale fakty. Nebudu mluviti o tom, pokud ochrana nájemníků je do budoucna udržitelná, nebo ne, ale ochrana nájemníků sama o sobě, aspoň ve Velké Praze a ve větších průmyslových městech stavební ruch nebrzdila, poněvadž v Praze máte 40.000 rodin v podnájmu, které čekají na samostatný byt. Tento počet sám o sobě již dokazuje, že ochrana nájemníků nemá naprosto co činiti s tím, že se neprodukuje tolik bytů, jako by bylo potřebí. Požadavky po bytech jsou enormní, ale právě fysické překážky, které zde jsou, znemožňují dostatečnou produkci bytů.

Vrátím se k otázce subvencí. Přiznávám, že subvence vyrostly do značné výše, vždyť vidíme, že v rozpočtu máme 250.000 mil. Kč a že každý rok odhaduje se úhrada asi na 200 milionů Kč. Přiznám, že zatěžují dosti ve velké míře státní rozpočet. O tom není pochyby, že nebude nikdo chtíti, aby se dávaly ještě dále subvence do 60 nebo 80% stavebního nákladu atd. Se subvencováním staveb to musilo jíti pozvolna s kopce, nešlo to prostě dále dělati. Ale, pánové, zde běží o 2%, kterými měl podle minulé vládní předlohy o stavebním ruchu stát přispívati na zúrokování a úmor novostaveb. Ponechám stranou všechny minulé zákony o stavebním ruchu, jež slibovaly úplné zúrokování a amortisaci velmi značného kapitálu. Zastavuji se zde u těch 2%, jež byla slíbena na zúrokování a úmor zaručené zápůjčky ve vládním návrhu, jež podala úřednická vláda a který přejmula tato vláda. Pánové, kdyby se někdo odvážil, nazvati tato 2%, která byla v minulém návrhu, přetížením státu, pak myslím, že by byl směšným. Prosím, račte mne sledovat udělám nepatrný výpočet, abych věc objasnil. Podle osnovy se dovoluje do konce března příštího roku přijmouti státní záruku do výše 120 milionů Kč. Poněvadž státní záruka se poskytuje pouze na 40%, znamená to, že se může vyprodukovat za 264 milionů Kč staveb. Z toho podle předlohy, kterou projednáváme, musí stavebníci sami uhraditi 20 - 25%, jinými slovy musí sami uhraditi okrouhle 64 miliony Kč, čili 200 milionů Kč zbude k zúrokování. To by byl obnos, který by stát musil částečně zúrokovat podle staré předlohy: příspěvkem nejvýše 2%.

Pánové, počítejte, kolik činí ta 2% ze 200 mil. Kč. 4 miliony Kč! Prosím, může to někdo nazvati přetěžováním státu, může to někdo nazvati nesnesitelnou položkou? A kdyby se postavilo za 1 miliardu bytů za 1 rok, kolik by musil stát nejvýše platiti podle minulé předlohy? Z 1 miliardy stavebních nákladů by hradili stavebníci okrouhle 220 milionů, zbylo by k zúrokování 780 milionů Kč. A při tom velikém obnosu by stát přispěl na zúrokování všeho všudy Kč 15,600.000. To že je něco nesnesitelného, to že by státní rozpočet nemohl snésti? To že je důvod k tomu, že jste ani ta 2% subvence nepovolili, že jsme je škrtli?

Pánové, měli jsme velmi vážné námitky proti té části minulé vládní předlohy, kde se mluvilo o 50%ním stoupání činží na úhradu nákladů na státní podporu stavebního ruchu. Ale vidíme-li, že kdyby stát přispíval 2% na zúrokování stavebních nákladů zaručených, že i při budovách za 1 miliardu postavených nečinilo by zatížení státu více než jenom 15,600.000 Kč, nebylo by potřeba zvyšovati ani činže k úhradě tohoto pakatelu, ten obnos by se byl našel v rozpočtu.

Představte si, co máte položek subvenčních v rozpočtě. Máme, prosím, subvence k podpoře živností skoro 4 miliony Kč, máte tam příspěvek melioračního fondu 30 milionů Kč, každý rok tam máte příspěvek na chov dobytka 1,300.000 Kč, máte tam na odvodňování a zavodňování 11 milionů Kč, to máte celou řadu subvencí, které činí obnos daleko jdoucí přes 40 milionů Kč. A tu by najednou 15,600.000 Kč zatížilo rozpočet nesnesitelně? Představte si, pánové, že stačí tento obnos 15,600.000 Kč k tomu, abyste si postavili za 1 miliardu staveb! Víte, když člověk vezme tužku do ruky, přímo žasne nad tím, proč i tato bídná 2% státní subvence byla odstraněna. V rozpočtovém výboru byl jsem volán k pořádku, když jsem řekl, že tento návrh zákona je mstou proti chudému lidu. Zde řeknu jen, že žasneme nad nedbalostí, s jakou byl tento zákon projednáván. A při tom, když vám ukazuji tyto číslice, jak vypadají, pak vývody pana inž. Bečky... (Sen. Plamínková: Ale vždyť si to nevypočítali!) To právě je ta chyba, že nepočítali. Když praví, že se subvencemi není možno dále hospodařiti, pak se musí odstraniti subvence ostatní rovnou měrou jako subvence na podporování stavby bytů. Ale, vážení pánové a dámy, proč mluvíme o těch dvou procentech? Ten obnos, jak jsem vylíčil, je nepatrný. Při státní záruce 120 milionů Kč zatížení státu bylo by pouze 4 miliony, při 1 miliardě při státní záruce 780 milionů bylo by zatížení 15,600.000 Kč. To jsou malé obnosy, a při tom dočasné, dokud by neklesla úroková míra hypoték. Ale znamenají pro stavební ruch neobyčejně mnoho. Já vám to hned vypočtu. Vemte si dům o třech poschodích, ve kterém je 23 obytných místností. Tento dům, lacino počítáno, by přišel ve stavebním nákladu na ¹/₂ mil. Kč, s pozemkem, investičním příspěvkem atd. na 560.000 Kč, čili na jednu místnost přijde stavebního nákladu s pozemkem atd. 24.350 Kč. Při největší šetrnosti a stavbě několika domů najednou je možno tento náklad snížiti na 22.000 Kč za jednu místnost. Opětně velmi levně budu kalkulovati. Prosím počítejte, že tato jedna místnost musí nésti nejméně 7¹/₂%, aby uhradila předně 6% úroků a 1% úmoru hypotéční zápůjčky a za druhé nejnutnější režii. Víte, že jedna místnost musí připadnouti domovníkovi, to spadá do režie, jsou tu různé poplatky a jiné výdaje, jež se musí počítat do režie. Okrouhle počítám, že při největší šetrnosti musí jedna místnost nésti stavebníkovi nejméně 7¹/₂%, aby mohl jakž takž vyjiti bez daní a beze všeho. Víte, kolik to činí nájemného z jedné místnosti? To činí 1.650 Kč čili z pokoje a kuchyně 3.300 Kč nájemného při největší šetrnosti, bez vody, beze světla. Řekněte mně nyní, kolik je mezi zřízenci, mezi dělníky, malými úředníky lidí, aby mohli platiti bez vody, beze světla atd. čisté činže za pouhé zdi ročně 3.300 Kč. Průměrný výdělek dělnictva v Praze je 10 až 15.000 Kč. Pro toho, kdo vydělá 10.000 Kč, to znamená 33% jeho výdělku na byt, u toho, kdo vydělá 12.000 Kč, to znamená 30% a toho, kdo vydělá 15.000 Kč, je to pořád 27 a 28% výdělku na byt. To jsou prostě nemožná čísla. A kdyby byl někdo v té stavební osmičce, nebo jak se jmenují ty vaše delegace, vzal tužku do ruky, musil by uznati a říci, že s tímto zákonem nesmíme do veřejnosti, že by to byla ostuda. Podle tohoto zákona pro nezámožné - zákon ovšem mluví opatrně o "méně zámožných" - vůbec nelze stavěti, poněvadž nikdo z nich ne-může platiti 3.300 Kč z holého přístřeší ročně.

Abych se vrátil k těm 2 procentů m. Řekl jsem, jak malý obnos by to činilo a jak málo by to zatěžovalo stát. Co by to činilo v činži? Ty 2% by snížily nutné zúrokování místností na 5¹/₂, čili jinými slovy, ušetřilo by se 850 Kč činže, 3.300 Kč by klesly na 2.450 Kč. Těmito 2%, těmi mizernými 4 miliony ročně příspěvku na novostavby se stavebním nákladem 264 mil. Kč, bylo by možno zlevniti činže v novostavbách o více než ¹/₄. Bylo by pak možno, že by i chudý člověk tam mohl bydliti. Podívejte se, že i když se spokojíme s tak mírným příspěvkem, jako jsou 2%, která stát nezatěžují skoro nic, když jiné subvence, snad méně užitečné, v rozpočtu představují daleko větší obnosy - že mělo by to blahodárný účinek. Byt o jedné místnosti s příslušenstvím by klesl ze 2.000 Kč na 1.500 Kč. Ihned by i chudší lidé mohli míti přístřeší v novostavbě. A jen k vůli těm hamižným 4 mil. Kč, které jste státu ušetřili, ti lidé budou platiti 3.300 Kč z pokoje a kuchyně a z jedné místnosti 2.000 Kč ročně jen k vůli té hamižnosti, kterou byste mohli dobře ušetřiti na jiné straně.

Ctěný senáte! Kdybych chtěl tuto věc rozváděti dále, musil bych mluviti hodně dlouho. Tohle, myslím, stačí k ilustraci, jak podivuhodně ledabyle tento zákon byl sděláván, jak podivuhodně malicherně dívali se tvůrci jeho na věc, jako je stavební ruch. Ono se říká: My to musíme odhlasovati, nebo poškodíme mnoho stavebníků, mnoho dělníků, kteří nebudou moci stavěti. Žádný chudý člověk podle tohoto zákona stavěti nebude, a varuji každého, kdo není dosti zámožný a který lby se chtěl pustiti do rodinného domku, před tímto podnikáním. Spěl by nevyhnutelně k bankrotu. V rodinném domku přijde byt ještě dráže, nejméně na 4.000 Kč a ještě výše. Ten člověk by to neunesl, to je prostě vyloučeno.

A kdo bude stavěti podle této předlohy zákona? Ti méně zámožní. A kdo je ten méně zámožný? To je něco středního mezi zámožným člověkem, který má statisícový příjem a mezi tím, který má 10 až 20.000 Kč příjmu. To je ten, který má 50 až 100.000 Kč příjmu. To jsou ti méně zámožní. Pro ty tato předloha ještě stačí. Ale oč nám musí běžeti? O to, aby se stavělo pro ty chudé, opravdu nezámožné. Vy mluvíte o tom, že je potřebí odbourávati ochranu nájemníků. Věřím tomu, že než odejdete ze svých posic, které zaujímáte v obou sněmovnách, odbouráte důkladně ochranu nájemníků. Ale vy byste měli při tom pamatovati na to, že ti lidé, kteří budou vypuzeni ze starých domů, někde musí bydliti. Už ani ty boudy na Pankráci a jiných místech kolem Prahy nestačí. Musíte počítati s tím, že, chcete-li odbourávati ochranu nájemníků, musíte pro ty lidi míti byty a levné byty, ne byty za 3¹/₂ tisíce korun. Pak se můžete odvážiti to dělati, ale když to budete dělati za takovéhoto zákona o stavebním ruchu, jako je tento, tak vám řeknu, že se můžete spáliti hrozně. Je toho trochu moc, co nakládáte na bedra lidu, nebo berete dnes lidu! To byla agrární cla, to jsou branné předlohy, zhoršení sociálního pojištění, je to úžasné zvýšení spotřebních a nepřímých daní během té doby, co jste u vlády. Dnes zhoršujete stavební ruch a za rok má býti odbourána ochrana nájemníků! To je trochu moc i na tak trpělivé lidi, jako jsou u nás v republice! Já vás varuji. Než se nadějete, bude před vašimi okny zapískáno, až vám bude v uších zaléhat. To je nebezpečná hra, hledět dnes tak najednou využitkovat své moci a hledět všechno to, co si lid v poválečných letech vymohl, najednou za několik hodin zašlapat do bláta! To pánové, nejde!

Slavný senáte, končím s tím přáním, aby tento zákon o stavebním ruchu brzy otevřel oči všemu lidu, aby nastal jiný režim v této republice! (Potlesk.)

Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Přerušuji jednání a oznamuji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůze sen. dr. Wittovi.

Dále oznamuji, že

do výboru branného nastupuje na místo sen. Dúrčanského sen. Melíšek, na místo sen. Šachla sen. dr. Karas, na místo sen. Kianičky sen. Kotrba, na místo sen. dr. Ledebura sen. František Scholz;

do výboru sociálně-politického za sen. Jílka sen. Fr. Novák, za sen. Polacha sen. Jarolim, za sen. Hrejsu sen. Hrubý;

do výboru ústavně-právního za sen. Lukeše sen. Dresler;

do výboru rozpočtového, kulturního a do konference klubovních předsedů na místo sen. dr. Hilgenreinera sen. Fritscher;

do výboru ústavně-právního a kulturního na místo sen. Trčky sen. Pastyřík.

Navrhuji, aby se příští schůze konala za 5 minut po této

za účelem přikázání došlých spisů.

Jsou nějaké námitky? (Námitek nebylo.) Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze v 19 hodin 5 minut.