Úterý 5. dubna 1927

Schůze zahájena v 16 hodin 10 minut.

Přítomni:

Předseda: dr. Hruban.

Místopředseda: dr. Brabec, Donát, Klofáč, dr. Krčméry.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

116 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda dr. Švehla; ministři dr. Mayr-Harting, dr. Hodža, Udržal; za ministerstvo sociální péče odb. přednosta dr. Kubišta.

Z kanceláře senátu: senátní tajemník dr. Šafařovič, jeho zástupce dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Hamplovi, Olejníkovi, Pastyříkovi, pro tento týden sen. inž. Bečkovi, dr. Hilgenreinerovi, Janíkovi, dr. Šrobárovi.

Navrhuji, aby byla dána 4 nedělní dovolená sen. dr. Houserovi.

Kdo souhlasí, ať zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Dovolená je udělena.

Sen. tajemník dr. Šafarovič (čte):

Tiskem rozdáno:

Tisk 375. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu v Jihlavě, aby dán byl souhlas k trestnímu stíhání sen. Včeličky pro zločiny podle § 2, 3 č. 3, § 6, č. 2, 3 a § 21 č. 1, a pro přečin podle § 17 č. 1 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n. (čís. 2716 předs.).

Tisk 376. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Lounech za souhlas k trestnímu stíhání sen. Sehnalové pro přestupek podle §§ 3 a 19 zákona o právu shromažďovacím ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. z. (čís. 2743 předs.).

Tisk 377. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského trestního soudu v Praze za svolení k trestnímu stíhání sen. Šturce pro přečin podle § 88 zákona o hospodářských a výdělkových společenstvech ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. z. (čís. 3134 předs.).

Tisk 383. Návrh sen. Pánka a spol. na změnu zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 Sb. z. a n. z r. 1920, jímž upravují se služební poměry trvale ustanovených zřízenců při obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Tisk 384 - 384/2. Odpověď ministra financí na interpelaci sen. dr. Macků a soudr. ve věci státem vyplacené provise pp. Abelesovi a Hlaváčkovi z cukerního obchodu (tisk 285).

Tisk 384/1. Odpověď ministra sociální péče na interpelaci sen. Tschapka, Prause a soudr. stran přiznání plné výdělečné neschopnosti jistému válečnému invalidovi a doplatku částek, připadajících na plný důchod (tisk 250/5).

Tisk 384/2. Odpověď ministra železnic na interpelaci sen. Hartla a soudr. stran zastavení vdovské pense 72leté vdově po dozorci ve skladišti (tisk 324/2).

Tisk 385. Zpráva výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o volebním právu příslušníků branné moci a četnictva (tisk 381).

Tisk 386. Zpráva výboru branného k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se doplňuje a částečně mění zákon o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním (tisk 378).

Tisk 387. Zpráva branného výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o délce presenční služby vojenské (tisk 379).

Tisk 388. Zpráva branného výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, jímž se stanoví mírový počet československého vojska od 1. října 1927 (tisk 380).

Tisk 389. Zpráva I. výboru branného, II. výboru sociálně-politického k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o umísťování déle sloužících poddůstojníků (tisk 382).

Těsnopisecká zpráva o 64. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 15. března 1927.

Zápisy o 67. až 70. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle § 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným panem senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru iniciativnímu:

Tisk 383. Návrh sen. Pánka a spol. na změnu zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 Sb. z. a n. z r. 1920, jímž upravují se služební poměry trvale ustanovených zřízenců při obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad dnešní schůze. Nebude-li žádné námitky, změním pořad, a to tak, že dám na první místo druhý předmět dnešního pořadu, to jest druhé čtení zprávy výborů ústavně-právního a rozpočtového o vládním návrhu zákona, tisk 364. (Námitek nebylo.)

Námitky žádné není. Budeme proto jednati o tomto předmětu.

1. Druhé čtení zprávy I. ústavně-právního výboru, II. rozpočtového výboru o vládním návrhu zákona (tisk 123), kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákonů o soudním řízení ve věcech občanských a o řízení exekučním. Tisk 364.

Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní pan sen. dr. Baxa, za výbor rozpočtový pan sen. dr. Procházka.

Táži se pánů zpravodajů, mají-li nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. dr. Baxa: Ano.

Na str. 5., tisku č. 364 čl. II., odst. 2., v první řádce místo "zní" má býti "znějí".

Na str. 6., čl. III., odst. 1., ve druhém řádku před slovem "zní" má býti čárka.

Na str. 7., odst. 7., uprostřed ve větě začínající slovy "jest přípustný rekurs..." za slovem "příslušnost" má býti čárka.

Na str. 8., odst. 10., uprostřed ve větě začínající slovy "kromě případů..." za slovy "věta 2." má býti vložena čárka.

Na str. 8., odst. 12., v řádku pátém za slovem "žalovaného" má býti čárka.

Na str. 11., odst. 2., v páté řádce za pomlčkou má býti čárka.

Na str. 11., odst. 7., na konci mají býti uvozovky nahoře.

Na str. 12., odst. 9., na konci pododstavce 1. mají býti uvozovky nahoře.

Na str. 13., odst. 12., ve třetím řádku za slovem "exteritoriality" má býti čárka.

Na str. 14., odst. 17., na konci pododstavce 2. mají býti uvozovky nahoře.

Na str. 21., odst. 5., v druhém řádku za slovem "ruky" nemá býti čárka.

Na str. 22., § 21, uprostřed odstavce (1) za slovy "na vrub dlužníkův" má býti čárka a rovněž tak má býti vložena čárka v odstavci (2) v druhém řádku zdola za slovem "vzejdou".

Na str. 23., § 24., odst. 1., ve druhém řádku místo "jestli" má býti "jestliže" a ve třetím řádku zdola slova "o věci zlaté a stříbrné" mají býti nahrazena slovy "o věci z drahých kovů". Rovněž tak na téže stránce § 25, odst. 1., ve druhém řádku zdola místo slov "zlatých a stříbrných" má státi "z drahých kovů".

Na str. 25., § 31, odst. 2., ve třetím řádku zdola místo slov "zlaté a stříbrné věci" má býti "věci z drahých kovů" a ve druhém řádku zdola za slovem "vyšší" má býti škrtnuta čárka.

Na str. 26., § 32, ve třetím řádku zdola za slovem "vyhlášené" má býti škrtnuta čárka.

Na str. 26., § 33, ve druhém řádku místo slova "jestli" má býti "jestliže".

Na str. 27., § 35, odst. 3., ve druhém řádku za slovem "věřiteli" má býti čárka škrtnuta.

Na str. 28., § 38, v odst. 1., ve druhém řádku za slovem "moci" má býti čárka.

Na str. 29., oddíl druhý, v nadpisu "Které nároky mohou býti zabaveny." místo "mohou" má býti "nemohou".

Na str. 32., § 51, v odst. 2., ve druhém řádku místo "stástavních" má býti "zástavních".

Na str. 35., § 56, odst. 2., ve třetím řádku za slovem "správou" nemá býti čárka.

Na str. 37., § 61, odst. 2., první a druhá řádka, místo slova "zažalována" má býti "zažalovaná".

Na str. 39., § 68, odst. 1., pododstavec 3., ve druhém řádku po slovech "k vybrání" má býti čárka.

Na str. 41., § 71, odst. 2., ve třetím řádku zdola po slově "zabavení" nemá býti čárka.

Na str. 41., § 73, odst. 2., v druhém řádku zdola za slovo "účinným" má býti vložena čárka.

Na str. 43., § 80, ve druhém řádku zdola za slovem "správce" má býti čárka.

Na str. 44., § 83, odst. 2., v prvním řádku má býti škrtnuta čárka za slovem "získaný".

Na str. 46., § 91, odst. 1., ve druhém řádku zdola za slovem "sám" má býti čárka škrtnuta.

Na str. 47., § 92, odst. 3., v poslední řádce za slovem "povolena" nemá býti čárka.

Na str. 50., čl. IX., ve druhém řádku shora za slovem "řízení", v osmém řádku za slovem "soud" a ve dvanáctém řádku shora za slovem "exekuční" má býti čárka.

Na str. 52., čl. X., odst. 3., v šestém řádku za slovem "podmínek" a v osmém řádku za slovem "službě" má býti čárka.

Na str. 54., čl. XI., odst. 4., ve třetím řádku za slova "na návrh" mají býti vložena slova "nebo z úřední moci".

Na str. 55., čl. XV., odst. 2., ve druhém řádku za slovem "vzešlé" nemá býti čárka.

Na str. 56., čl. XVIII., v řádku čtvrtém před slovy "o exekuci" a v řádku sedmém před slovy "o náhradě" má býti čárka.

Na str. 56., čl. XIX.- v řádku druhém na konci má býti čárka.

Jsem hotov, pane předsedo!

Předseda (zvoní): Budeme hlasovati. Kdo souhlasí s uvedenou osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí, jakož i úvodní formulí a s těmi opravami tiskových chyb, jsou to hlavně interjekce, jak je teď právě byl navrhl pan zpravodaj, a jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, ať zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona, jeho nadpis, nadpisy jednotlivých částí a úvodní formule se schvaluje v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Nyní budeme jednati o bodu dalším, jímž je:

2. Zpráva I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 368) o vládním návrhu zákona o stavebním ruchu. Tisk 372. (Pokračování.)

Pokračujeme v rozpravě v 69. schůzi zahájené. Dávám slovo prvnímu dnešnímu řečníku, panu sen. Pichlovi.

Sen. Pichl: Vážený senáte! Když tvořila se nynější vládní koalice, slyšeli a četli jsme až příliš často, že tato koalice bude se zabývati otázkami především hospodářskými. Dokonce tvrdilo se, že právě tyto věci dodávají této koalici jejího pravého významu, že tvoří její existenční oprávnění. Mělo tím býti patrně naznačeno, že koalice předchozí byly příliš politické, že byly - abychom užili oblíbeného termínu jisté části tisku nynější většiny - zpolitisovány a že proto nedostávalo se jim času, ani možnosti řešiti důležité otázky hospodářské. Za to nynější většina bude prý hlavně dělati hospodářskou politiku. To se vykládalo a vykládá stále. Byla tak i odůvodněna účast Němců ve vládě a Němci sami přijali velmi ochotně tuto krásnou theorii, aby jejich vstup do majority dál se co možná nejméně nápadně.

To se nám tvrdilo a tvrdí. Nicméně také na československo-německou většinu vztahuje se pravdivost toho, že teprve skutky mluví. A měříme-li touto jedině přiléhavou měrou činy dnešní většiny, pak nezjeví se nám příliš mnoho z těch pěkných řečí o hospodářském programu, jehož potřebu nechceme popírat. Spíš uvidíme velmi mnohé, co dokazuje o tom, že této koalici lépe svědčí politika, než národní hospodářství. Co už se vyrojilo plánů politických a jak hubené je dílo koalice po stránce hospodářské! Opravdu, politická bilance majority je velmi bohatá: vizme jen její snahy upevniti moc svých složek pomocí prostředků tak politických, jako je odnímání volebního práva příslušníkům armády a četnictva, jako jsou projekty na okleštění volebního práva státních a veřejných zaměstnanců při volbách do nových zastupitelských sborů, plány na zvýšení věkové hranice pro volební právo. Vizme plán správní reformy, jehož střih kombinuje se tak, aby padl na osmidílnou figuru vládní majority, vizme i tu skoro pravidelnou kurýrní službu, kterou si některé strany většiny zařídily mezi Prahou a Římem, abychom pochopili, jak této koalici jde k duhu politisování a jak málo se jí chce na drsnou půdu hospodářství. Při tom ani nechceme se zde zabývat tím, jak "naši krajané druhého zemského jazyka", abychom užili jejich termín, vyvíjejí horlivou politickou činnost, aby co nejdřív dostali pod střechu všechno to, co pokládají za potřebné k udržení svého dřívějšího postavení v našich zemích. Ať pozorujeme cokoliv, všude narazíme na politiku, politické zájmy, politické plány, ale hospodářského vidíme málo, pramálo. Ta daňová reforma, která je hospodářským činem, ta není zásluhou této koalice, nýbrž je převzatým inventářem, a nespadá tudíž do počtu hospodářských projektů nynější majority.

Ale chceme být spravedliví a dáti každému, což jeho jest. A proto ani této většině neupřeme to, co skutečně dělá. I hospodářského. Máme právě před sebou jeden a snad první její větší hospodářský počin: osnovu zákona o stavebním ruchu. Na té můžeme pozorovati, jaké je to s tím hospodářským programem a jak čiperně má se vládní většina k tomu, aby vyřešila nejtěžší dnes náš hospodářský problém. Nemusíme nijak nadsazovati svou kritiku, poněvadž osnova sama, její ráz a rozsah i její hospodářské hledisko dovolují kritiku co nejblahovolnější: je nebezpečí, že by křehká její konstrukce neodolala přísnému rozboru, zvlášť kdyby se ještě přihlíželo k oněm emfatickým tvrzením koaličního tisku o hospodářském programu koalice. Přítomná osnova je totiž nebezpečnou ilustrací toho, jak se tento program chápe. Osnova, jak ji máme před sebou, je dílem z rozpaků a dokonce není ani dílem, v němž by se zračila nějaká původní myšlenka. Je nouzovou výpomocí a výpomocí dokonce jen jednorázovou vzhledem k tomu, že působnost osnovy je v každém směru velmi omezena. Nevznikla z potřeby řešiti hospodářský problém, ale z důvodů tak pěkně vyjádřeno latinským "ut aliquid fecisse videatur". Je mnohem více náplastí na otevřenou ránu našeho hospodářství, než skutečnou pomocí. Dochází k ní v době, kdy je mnoho podmínek pro programové řešení bytové a stavební otázky u nás a kdy takovéto principielní řešení mohlo by velmi účinně zasáhnouti do smutné kapitoly o nezaměstnanosti. I když nechceme ubírati tvůrcům osnovy víru v její účinnost, přece jen musíme vysloviti své pochyby v tomto směru, a to již z toho prostého důvodu, že vládní komentář v důvodové zprávě sám pochybuje o účinnosti osnovy, když slibuje úpravu novou v době pozdější. Tvůrci osnovy sami tedy uznávají za vhodno omluviti podání této osnovy a zajišťovati se před možnými výtkami slibem. Chceme věřit, že tento slib bude splněn, už proto že za jeho splnění odpověden je pan ministr Msgre Šrámek, který, jak sám řekl, nerad o věcech svého resortu mluví, a jak rád plní, o tom zas nejlépe svědčí obsah právě projednávané osnovy.

Přihlédneme-li k obsahu předlohy, shledáme, že zde máme co činiti s elaborátem, jehož myšlenkový základ je převzat ze zákona o malobytovém fondu z r. 1910 a r. 1919. To zajisté není nic závadného, jenže zákony z r. 1910 a r. 1919 mají specielní poslání, kdežto přítomná osnova chce stejnou ideou zmoci úkol všeobecně hospodářský a sociální. Z toho jsou nejvíce zřejmy rozpaky autorů osnovy. Skoro tři roky se u nás stavebním a bytovým problémem nehnulo, až nyní přichází se s plánem, který je snad dobrým pokusem o východ ze slepé uličky, nikoli však základnou, ze které by vyrostly normální stavební a bytové poměry v našem státě.

Osnova buduje se na principu státní záruky. I když nelze podceňovati možné risiko, které stát na sebe bere vstupem do ručitelského závazku, přece třeba říci, že je to minimum z té povinnosti, kterou stát má vůči tak vážnému problému, jako je stavební v dnešních poměrech. Tím, že se vyhneme povinnosti, neposloužíme však ani sobě. Je možno věc oddáliti, nikoli však odstraniti. Kromě toho zvolený systém záruky pomůže jen úzké vrstvě obyvatelstva, pokud vládne sama dostatečně velkými prostředky k úhradě té části stavebního nákladu, která podle osnovy nemůže být kryta ani hypotékou, ani státní zárukou, a pokud si opatřiti může úvěr. V tom tkví také nebezpečí spekulace s úvěrem. Není snad neznámo, že vyskytují se případy, kdy lze získati úvěr jen s podmínkou, že stavba bude zadána určitým způsobem. Vůbec se pak nepřihlíží k tomu, jak rozřešiti bytový problém těch, kteří nevládnou ani těmi 20% stavebního nákladu a ani nejsou s to platiti činži vysokou, jaká se podává z nutnosti, že výnos stavby musí krýt úrok a amortisaci nákladu na ni vynaloženého. To znamená, že většina nebydlících a těch, kteří bydlí špatně, vyjde na prázdno. Pro masu drobného lidu městského i venkovského není osnova nejen žádnou výhodou, ale neposkytuje jí ani naděje, že se jí umožní trochu lidské bydlení. Tento důsledek překvapuje právě v době, kdy ministrem sociální péče je Msgre Šrámek, který učinil již několik projevů, dotýkajících se úzce i otázky bytové. Pan ministr správně upozornil na okolnost, že u nás ubývá natality, že vstupujeme do počtu států, kde klesá počet porodů a tím zvyšuje se nebezpečí, že také vzrůst obyvatelstva se zastaví. Je více příčin, proč počet porodů u nás klesá, ale jednou z hlavních je právě bídný stav bytové otázky. Kdo měl příležitost poznati, jak bydlí velmi mnozí lidé ve větších městech a hlavně v Praze, pochopí, proč musíme být nespokojeni se zdravotními poměry drobného lidu, proč přibývá tuberkulosy mezi žactvem a proč je snaha vyhnouti se četnější rodině. Za dlouhé výklady mluví tu ostatně počet barákových kolonií na pražské periferii, s jejichž existencí marně bojuje město Praha, právě proto, poněvadž tito lidé nemají tolik prostředků, aby mohli zúčastniti se stavebního podnikání, nebo platiti činži, která pohybuje se kolem devítinásobku činže předválečné, jestliže stavba není subvencována.

Jestliže pan ministr sociální péče věnoval tolik pozornosti faktu, že u nás porodů ubývá, dalo se očekávati, že v mezích své ho vlivu učiní vše, aby aspoň některé z při čin tohoto poklesu byly odstraněny. Podaná osnova bohužel zde pomoci nemůže. Její stanovisko je ryze soukromokapitalistické: umožňuje sice stavební ruch, nikoli však řešení otázky bytové, která není problémem bohatých, ale chudých. Je pravda, že v důsledku osnovy bude se moci rozvíti poněkud živější stavební ruch, že tedy stavební živnosti budou lépe zaměstnány, ale výsledky jeho nepřipadnou k dobru skutečně potřebných, nýbrž především těch, kteří mohou investovati do staveb a platiti vysoké činže. Osnova hledí na daný problém s hlediska ryze podnikatelského, vychází vstříc jen stavebnímu podnikání, ponechávajíc stranou druhou - a vážnější část problému - jak umožniti bydlení nemajetným, ať jsou to dělníci, malozemědělci, živnostníci, nebo gážisté všeho druhu. Kdo nemá ani tolik, kolik činí stavební příspěvek, nedosáhne bytu. To je důsledek osnovy, krutý sice, ale pravdivý. Ale, ptáme se, zda bylo vlastně možno čekati cos jiného od majority, která veškerou svou energii vrhá se na sociální pojištění, chtějíc zlomit jeho humánní poslání?

Pokládáme to za těžkou škodu sociální. Bydlení není věci módy, je nezbytností, na jejímž řádném splnění má zájem celá společnost. Proto máme za to, že vláda neměla si problém tak zjednodušiti, jako se stalo touto osnovou, ale měla jít hlouběji do jeho podstaty a měla se proto také zajímat o to, jak vypadají ve skutečnosti bytové poměry širokých vrstev lidu, hlavně městského. Litujeme, že vláda a většina s tak lehkým srdcem zamítly návrhy, které v této věci přednesli zástupci naší strany už v poslanecké sněmovně. V těchto návrzích šlo právě o to, aby získána byla podpora pro nejmenší byty. Stejně bez povšimnutí ponechány návrhy svazu stavebních družstev, které vyplynuly ze zkušeností těchto družstev za dobu několika let. Ano, i většina námětů, učiněných městem Prahou, nedošla souhlasu vlády a majority. Vyšlo se vstříc jen ve věcech podružného rázu, ačkoli návrhy ty činěny byly se stran velmi kompetentních. Co vykonala stavební družstva pro stavební ruch, je zřejmo zejména z příloh k vládnímu návrhu tisk č. 460, který byl nynější osnovou odvolán. Stejně sluší litovati toho, že nerespektovaly se návrhy obce pražské, ačkoli je známo, jaké oběti vzala na sebe obec, aby čelila bytové krisi, v hlavním městě nejostřejší. Město Praha do konce roku 1926 postavilo 3374 bytů o 6063 místnostech celkovým nákladem 2286 mil. Kč. Většina těchto bytů určena je pro nejchudší obyvatele města. Neboť 1280 těchto bytů je o 1 místnosti, 1593 o 2 místnostech, 407 o 3 místnostech. Toliko 94 bytů je o 3 pokojích s příslušenstvím. Hlavní město má jistě nárok na určité ohledy, už také proto, poněvadž v mnohých případech opatřovalo byty pro rodiny, vystěhované z domů, na jejichž místě stojí, nebo budou stát budovy státní. Má tento nárok tím spíš, že stát sám dostatečnou měrou se nestará o to, aby opatřil pro své úřady vlastní budovy. Podle šetření města mají v Praze veřejné úřady najato celkem 1049 místností, 337 bytů, 9 pater a 15 domů, které vesměs byly odňaty dřívějším účelům obytným. V Praze I. až VI. je to 13 domů, 9 pater, 337 bytů a 121 místnost. Na Vinohradech mají najato 362 místnosti, v Žižkově 145, na Smíchově 89, v Nuslích 70, v Libni 56, v Karlíně 45, v Břevnově 50, v Praze XIX. 46. Zbytek připadá na ostatní čtvrtě. Z tohoto počtu jen několik desítek místností najato je městem a úřady církevními. Vše ostatní tvoří místnosti, najaté státem. Tak stát přispívá v hlavním městě k tvoření bytové nouze, a dokonce jen nepatrně vyhovuje návrhům, které město činí k osnově zákona o stavebním ruchu. I zde proniká zřetelně ta vůle k plnění hospodářského programu, o kterém píší koaliční listy, ale který bohužel však nikde nebyl ještě uskutečněn.

Jak úzké je zásadní hledisko osnovy, tak skrovně je také vyměřen obnos, do kterého možno jít při poskytování záruk. Při celkové sumě záruky Kč 120 mil. a za podmínky, že záruka státu smí činiti 40% stavebního nákladu, je zřejmo, že bude lze postavit pomocí tohoto zákona nejvýš za 300 mil. Kč domů. Činí-li pak náklad na činžovní dům o 25 místnostech s příslušenstvím okrouhle 800.000 Kč, postaví se za 300 mil. Kč asi 375 takových domů, neboli asi 9375 místností s příslušenstvím. Toto množství je dovoleno tedy postaviti v celé republice, ačkoli je obecně známo, že by nestačilo k odstranění bytové nouze ani v samotné Praze. Už před válkou se stavělo v Praze ročně mnohem více domů, než jich bude lze postaviti podle projednávaného zákona, a po válce tato potřeba jen stoupla nejen v důsledku bytové krise, ale i vzhledem k rychlému vzrůstu hlavního města. Zřejmo, že tento zákon může být jen náplastí, nikoli však účinnou pomocí. Bytové nouzi neodpomohly ani zákony z let 1921 až 1924 přesto, že jejich význam byl nesmírný, tím méně r úže jí odpomoci zákon, který nese všecky stopy práce kvapné. V §u 29 osnovy, stanoví se obnos, který z výnosu losové půjčky může být použit pro byty státních a veřejných zaměstnanců. Podle zákona číslo 58/1924 bylo dáno vládě zmocnění, aby z výnosu losové půjčky přikázala obnos až do 600 mil. Kč. Obnos tento pozdějšími zákony stanoven na 450 mil. Kč a nyní se zvyšuje na 580 mil. Kč, tedy o 130 mil. Kč. Tato suma je vlastně jediným positivním příspěvkem k řešení bytové nouze, a je potřebí ji uvítati tím spíše, že dříve povolený obnos 450 mil. Kč byl již vyčerpán.

Osnova ve svém celku trpí i tím, že se dívá příliš mechanicky na stavební problém. Domnívá se, že lze podepřít podnikání jen určitými daňovými a poplatkovými úlevami a vzpomenutou již zárukou. Tak jednoduché to přece jen není. Aby se mohlo podnikat, je nutno, aby zde byl také ten, kdo výsledky podnikání může spotřebovat. Hledisko jen výrobní je velmi jednostranné, poněvadž mu schází komponent, kterým je spotřeba. Je možné, že osnovou podnítí se vůle k podnikání, avšak pravděpodobnější je, že zůstane velmi často jen u této dobré vůle, poněvadž nebude poptávky po bytech, jejich nájemné bude nad důchodové možnosti největšího počtu těch, kteří bydlí naprosto nedostatečně. Toho si byl velmi dobře vědom vládní návrh tisk č. 460, který spojoval otázku stavebního ruchu s otázkou bydlení vůbec. Řešil věc způsobem, který ve své podstatě byl jistě hospodářsky správný a účinný, třeba v podrobnostech byl by potřeboval korektur, aby nepůsobil poruchy jiného rázu. Jeho předností bylo, že řešil stavební problém hospodářsky a od základu, že tedy hledal cestu, jak dojíti k normálním poměrům ve stavebním podnikání i v bydlení. Řešil věc nejen s hlediska výrobního, nýbrž i konsumentského. Toho postrádáme u podané osnovy. Proto pochybujeme o její účinnosti a proto jsme navrhovali zlepšení její, aby spolehlivě bylo lze dosáhnouti zamýšleného cíle.

Vládní většina chybuje, domnívá-li se, že jedná správně, zamítá-li zlepšující návrhy, jichž hospodářské správnosti sama nepopírá. Může tak, pravda, ukázati svou moc, ale nepomůže tím našemu hospodářství. Jednoho dne bude přece jen nutno kousnouti do toho kyselého jablka, a pak přece jen bude nutno vzít při řešení na pomoc hospodářské zásady, které se dnes bagatelisují. Ukáže se potom, jak úzké je stanovisko nynější osnovy, která se domnívá, že daňové a poplatkové slevy spolu s garancií státu mohou dostatečně pomoci.

Aby stavební ruch mohl se rozvinouti na přirozených základech a aby bylo možno vyřešiti krisi bydlení, bude potřebí vypracovati podrobný program. Vhodným jeho podkladem mohla býti zmíněná již osnova úřednické vlády z loňského roku, ač ovšem pozměněná a doplněná jinými opatřeními. Potřebujeme plánu na delší řadu let, abychom z kalamity bytové vypluli, a tento plán musí být vypracován se zřetelem k celkovému stavu našeho hospodářství. To znamená řešiti nejen, jak podnítiti stavební podnikání, ale také opatřiti prostředky k tomu. A to je otázka, týkající se našeho peněžnictví a jeho ochoty, dáti pro stavební podnikání úvěr za takových podmínek, aby podnikání se mohlo vypláceti. Také tuto otázku ponechává podaný návrh stranou, ačkoli otázka levného a dostatečného úvěru je z prvních podmínek zdaru. Je pravda, že oficielní úroková sazba byla již velmi značně snížena, ale bohužel v našem hospodářství dobré snahy Národní banky nejsou nikterak patrny. Pro stavební ruch velmi mnoho udělaly spořitelny a záložny, které většinou šly až na kraj svých možností. Za to velké banky, na které má vliv právě dnešní majorita, ponechávají tuto věc úplně stranou a ukládají raději své velké přebytky na žirovém účtě, než by je daly k disposici k tomuto účelu, od nějž, a to zdůrazňujeme, závisí do velké míry vybřednutí našeho národního hospodářství z kritické situace.

U nás stále věnuje se mnoho pozornosti rozvoji zahraničního obchodu, ale zapomíná se na základnu domácí. Je zbytečno líčiti, co znamená normální podnikání stavební pro zaměstnanost všeho průmyslu a obchodu, co znamená dále pro zmírnění těžké krise odbytové. Od jeho plného rozvití může teprve započíti doopravdy sanační proces našeho národního hospodářství a jeho návrat k normálním poměrům.

Ale není to jen finanční stránka věci. Jsou i věci povahy technické a organisační. Už zápasíme hnedle deset let s krisí stavební, a přece nepodařilo se, aby Národnímu shromáždění podán byl návrh nového stavebního řádu. Je všeobecně známo, jak nevhodný je dosavadní stavební řád. Všecky zákony o stavebním ruchu musily jeho některé části suspendovat, aby vůbec bylo možno stavět poněkud levněji. Ale to je jen málo. Potřebujeme od základu změněný stavební řád, moderní, vyhovující dnešnímu stavu technických vymožeností, poněvadž jen tak dostaneme se k jiným metodám stavebním, které musí být levnější, než systém dnešní, který v podstatě basuje na technické dovednosti první poloviny minulého století. I na to je potřebí pomýšleti při řešení stavebního a bytového problému dneška.

Musíme se dopracovat také k tomu, abychom měli lepší stavební organisaci. Kdo stavěl, ví, co to znamená, než se vyřídí všecky podmínky, kladené předpisy a úřady. Nic není těžkopádnějšího a komplikovanějšího, než stavební řízení. I zde musí zasáhnouti ruka reformující a najíti jiné, jednodušší předpisy, aby zejména drobným stavebníkům nenaháněla se hrůza již z pomyšlení, jakou torturu budou musit prodělat, než stavba bude provedena a kolaudována. To se týká specielně velkých a větších měst a především Prahy. Město Praha snaží se všemožně vyjít zde vstříc stavebníkům, překážkou jsou hlavně komplikované předpisy a nedostatek účelné organisace. Vůbec pro Prahu měla by býti otázka stavebního ruchu řešena odlišně, vzhledem k tomu, že zde bytová krise vystupuje v nejostřejších formách a že jde o hlavní město státu. Jsme toho názoru, že stát měl utvořiti s Prahou společný orgán, který v dohodě s regulační komisí byl by zabýval se bytovým problémem pražským a staral se o jeho účelné vyřízení. Mělo být pamatováno i na velmi důležitou otázku racionalisace v tomto oboru výrobním. To je úkol našich techniků, zvláště pak Masarykovy akademie práce. Máme, jak známo, normalisační komisi, která měla si obrati za přední svůj cíl, aby našla nejvhodnější způsoby, jak urychliti a usnadniti stavební podnikání, a hlavně jak ho zlevnit. U nás stavíme těžkopádně, zdlouhavě a tím i nákladně. Změnit tyto staré metody, znamená učiniti velký krok k nápravě našich bytových poměrů a za podmínky, že zlepší se u nás bytové poměry, které patří k nejhorším v celé Evropě.

Zabývati se těmito věcmi, to patří také k úkolům vládní majority, která o sobě říká, že je majoritou hospodářskou. Chtěli bychom viděti trochu toho hospodářského ducha, trochu toho hospodářského myšlení a pojatého vskutku moderně, nikoli jen tak, jak to pozorujeme v útocích na sociální pojištění. To není cesta k lepšímu, to je jen ukazování moci, což je politikou nejméně se rentující. A specielně ve stavebním podnikání je potřebí jíti novými cestami. Předválečné podmínky rentability staveb jsou znemožněny v důsledku zcela nově se utvářející cenové hladiny v našem státě. Chceme-li docíliti nápravy, musíme hledat nové cesty. A z těch na prvním místě stojí nové stavební metody, racionalisování jejich, pak normalisace materiálu pro stavby a nová organisace stavebního řízení, spočívající na jednoduchosti a kooperaci všech kompetentních činitelů. Do druhé kategorie prostředků k nápravě patří otázky finanční: levný a dostatečně velký úvěr, což opět předpokládá součinnost státní správy s peněžními ústavy. A do třetí kategorie náležejí přímé prostředky podpory se strany státu, ať už se dějí buď za podmínek vyslovených v návrhu úřednické vlády, nebo ve formě daňových slev a poplatků, či nejlépe v kombinaci obou. Kdyby takto se postupovalo, pak mohli bychom mít víru, že vyjdeme aspoň přijatelně z dnešní kalamity. Bohužel vládní návrh spokojil se s prostředkem, který má nejméně vyhlídek na účinnost.

Jsme však přesvědčeni, že k tomu, co jsme uvedli, bude se musit dojíti. Nemůžeme přece déle ještě prodlužovati dnešní mizérii bytovou, aniž bychom nezpůsobili národnímu hospodářství těžké škody a neohrozili zdravý vývoj sociálních poměrů u nás. Věci jsou již tak daleko, že musíme i zde mluviti o sociální stránce věci, ba dokonce i o národní. Podívejme se do našich smíšených území, jak tam bydlí čeští lidé a jak tam bydlí i ti, kteří tam slouží státu. Nedostatek bytů působí sám sebou ke zvyšování nezaměstnanosti, poněvadž není možno na př. ani to, aby nezaměstnaným z jednoho kraje byla nabídnuta práce jinde, nelze-li jim opatřit byt. Podobné je to se státními a veřejnými zaměstnanci. Nemají odvahy jíti na jiné služební místo a brání se přeložení, když nemůže se jim dáti k disposici vhodný byt. Staví se sice státem byty pro státní zaměstnance, ale z daleka není k disposici tolik bytů, kolik zejména ve smíšeném území a ve velkých městech bylo by potřebí. Tak zasahuje bytová nouze do všech vrstev obyvatelstva i do všech složek našeho státního života. Můžeme její důkladné vyřešení déle ještě odkládati? Máme k něčemu podobnému právo?

Tyto a podobné otázky měla si také položiti vládní majorita, když se rozhodla podati osnovu zákona o stavebním ruchu. Kdyby tak byla uvažovala, neměli bychom před sebou návrh, který je vším možným, jen ne tím, kterého potřebujeme.

Řekli jsme již, že tendencí tohoto zákona není řešiti otázku bydlení, ale vyjíti vstříc podnikatelským zájmům. Je to zřejmo, jak z úpravy státní záruky, která nesleduje cíl, umožniti dosažení bytu nebydlícím a špatně bydlícím, ale jen těm, kdož mají dost prostředků platiti vysoký nájem, který podle dnešního stavu stavebních nákladů bude přibližně 7 - 9ti násobný proti průměru předválečnému. Zákon vyhovuje stavebním podnikatelům, neboť jim dovoluje podnikati stavby s minimem vlastních prostředků a za té okolnosti, že stát se zaručí za druhou hypotéku. Proto neznamená tento zákon žádný sociální čin, jako byly dřívější zákony, které dbaly o to, aby méně zámožní a zvláště dělníci a gážisté mohli dosíci bytu za podmínek přiměřených jejich důchodovým poměrům. Ale přesto, že osnova má ráz tak čistě soukromokapitalistický, že hoví zájmům majetných, nezdá se, že by se jí byla vláda zavděčila i samotné většině. Nevlídný tón mluvy zpráv sociálně-politického a rozpočtového výboru senátu jasně vyslovuje tuto nespokojenost a snahu, aby vláda opustila i poslední zbytky sociálního hlediska na bytovou otázku a ponechala ji úplně vlivům volné soutěže bez zjištění, že je dost bytů pro všecky. "Bohužel" praví se ve zprávě sociálně-politického výboru "nebyl posud učiněn u nás pokus, aby se soukromému - jedině vydatnému - podnikání pomohlo uvolněním činží při odbourání ochrany před výpovědí". Zde se vyslovuje nepokrytě, co vláda měla udělat: uvolnit činže a zrušit ochranu nájemníků. To říká sociálně-politický výbor senátu. Nelze se pak diviti, že rozpočtový výbor senátu jde ještě dál a praví ve své zprávě: "V prvé řadě je potřebí, aby stavební podnikání dávalo možnost přiměřeného zisku z kapitálu do téhož vloženého a aby vlastní práce podnikatele byla honorována." Tak si představuje většina "řešení" bytové otázky. Nedala si při tom ani práci seznámiti se na př. s vývody výboru pro otázky bytové péče a stavebního ruchu poradního sboru pro otázky hospodářské, které mluví zcela jinou řečí o věci tak důležité. Stejně i důvodová zpráva k návrhu úřednické vlády o téže věci pojednává mnohem věcněji a vážněji, než to činí zmíněné výborové zprávy senátní. Ty si problém zmechanisovaly ještě víc, než to činí sama nynější osnova. Tak jednoduché to není. Myslí-li si většina, že by uvolněním činží a zrušením ochrany nájemníků pomohla stavebnímu ruchu, pak se velice mýlí. Je mnohem pravděpodobnější, že by vyvolala takovým opatřením zmatky, jichž důsledky pocítilo by celé naše hospodářství. Rozumíme tomu, praví-li se ve zprávě rozpočtového výboru, že by "doba dnešní byla velmi vhodnou" pro zdolání bytové nouze ve smyslu většinou doporučovaném. Většina má moc a proto je dnešní doba, kdy vládne majorita buržoasní, velmi vhodná pro plány podobného druhu. Je potřebí arci říci, že na všecko ani moc nestačí. (Hlas: Tak jest!) A nejméně na prosazení takového projektu, jakým by bylo uvolnění činží a zrušení ochrany nájemníků. Hospodářský problém nedá se vyřizovati hlasováním ani diktátem. Na to, aby bylo lze obnoviti normální poměry na bytovém trhu, na to je potřebí řádného programu a dlouhodobého plánu za současného splnění mnoha podmínek, jichž společným znakem musí býti, aby činže nepřesahovaly svou výší platební schopnosti největší části nájemníků. Jsou-li však důchody většiny obyvatelstva asi šestinásobné proti poměrům předválečným, není myslitelno, aby platilo se nájemné až devítinásobné. To by značilo katastrofu mnoha rodin a musilo by vést k těžkým otřesům hospodářským i sociálním. Stejně, jako odmítáme takovéto nápady, poněvadž jim schází i nejmenší smysl pro skutečné poměry hospodářské, musíme odmítnout i útok, který se ve výborových zprávách senátu činí na družstva. Pánové zapomínají, že nebýti družstev, nebylo by dnes ani tolik bytů, kolik jich je. Soukromé podnikání úplně zklamalo, jen družstva chopila se příležitosti, dané zákony o stavebním ruchu a stavěla často za velkých obětí. Soukromé podnikání šlo až za družstvy a ještě se vyhýbalo stavbě malých bytů, vrhajíc se na objekty více výnosnější, než jsou stavby malých a nejmenších bytů. U nás se stále mluví o soukromém podnikání, ale nám se zdá, že je to spíše všecko jiné, než podnikání. Z podnikatelských kruhů aspoň nevyšly žádné cenné podněty, které by znamenaly něco nového v otázce ekonomie stavební, v otázce, jak snížiti náklady na stavby. Zde bylo tak krásné pole pro soukromou iniciativu, ale zůstalo úhorem, protože i zde vládne touha po rychlém zbohatnutí tak nepokrytě řečená rozpočtovým výborem. Stavební obor není samojediný, kde tento názor je vyznáním víry a kde se pokládá za jedinou hospodářskou moudrost. Historie naší celní politiky je k tomu dobrou ilustrací. Uvidíme, jak daleko se s ní dojde. Již dnes je naše obchodně-politické postavení velmi kritické, protože není dost vůle a odvahy dáti se na jiné cesty hospodářské práce. Útočí se na družstva, ale nechápe se, že chyby nejsou v tom, že družstva se mají k světu, ale že soukromé podnikání ustrnulo na starých formách činnosti a že je mu nepříjemno namáhati se s hledáním nových metod práce. Že za těchto okolností je volání po zrušení ochrany nájemníků (Předsednictví ujal se místopředseda dr. Brabec.) a uvolnění činží jen dokladem malé znalosti skutečných poměrů, je zřejmé. Proto by se zde doporučovalo hlubší studium věci. Snad by se potom přišlo i na to, že skutečně jen propracovaný program, hospodářsky založený a nezahrocený proti lidu, povede k nápravě. To bychom byli raději slyšeli zejména zde v senátu, kde přece nechybí mužů s hospodářským rozhledem. Naproti tomu kvitujeme poznání, vyslovené ve výborových zprávách, že tímto zákonem "podstatně bytová nouze řešena nebude". To je i náš názor; rozdíl je v tom, že my činíme z toho závěry hospodářské, většina pak jen zájmové. My vidíme v předložené osnově náplast z nouze a chceme řádný plán, většina si myslí, že stačí zrušiti ochranu a uvolniti činže. Na to musíme říci, že je to omylná cesta, která nic dobrého přinésti nemůže. Toho jsou si vědomi nejvážnější odborníci a proto navrhli jiný postup. A my rovněž jsme toho mínění, že jen věcné, odborné a ekonomické řešení přivede naše bytové a stavební poměry na správnou cestu, aniž by při tom byly poškozeny zájmy národního hospodářství, aniž by byly vyvolány otřesy sociální a ohroženy zájmy nejširších vrstev lidových.

Zajímavé jsou tedy zprávy sociálně-politického výboru i rozpočtového výboru, připojené k usnesení poslanecké sněmovny o návrhu zákona, který projednáváme. Chci se domnívati, že v těchto zprávách obráží se nikoli názor celého výboru, nýbrž především osobní názor pánů zpravodajů. Není myslitelno, že by celý výbor, ať sociálně politický, ať rozpočtový, měl takové názory na ochranu nájemníků a na podporu stavebního ruchu, jak jsou uloženy v jejich zprávách. Páni zpravodajové si dobře věc rozdělili. Pan zpravodaj sociálně-politického výboru uznal za vhodné vytáhnouti do boje proti ochraně nájemníků. Nesouhlasí především s důvodovou zprávou k vládnímu návrhu, kde se v ní praví, že nelze pomýšleti na úplné uvolnění ochrany před výpovědí nájemní smlouvy, dokud poptávce po bytech neodpovídá dostatečná nabídka bytů nových, a vytýká ji, že uvolnění činží a ochrana před výpovědí je dvojí věc. Pan zpravodaj má jistě pravdu, že výpověď nájemní smlouvy a zvyšování nájemného je dvojí věc, ale zdá se, že mu uniká, že ochrana před zvyšováním nájemného málo by byla platná, nebylo-li by ochrany před výpovědí nájemní smlouvy. Věc je jasná: co by byla nájemníkovi platná ochrana před zvyšováním nájemného, kdyby mu vlastník domu mohl dáti libovolně výpověď. Je opravdu zajímavé čísti také ve zprávě pana zpravodaje sociálně-politického výboru, že dosud bohužel nebyl u nás učiněn pokus uvolniti činži a odbourati ochranu před výpovědí a jeho vývody, že na dosavadních činžích mohlo by se něco měniti jen dohodou stran, ježto je prý tu smluvní závazek, jednostranně neměnitelný, nehledě k trestním a jiným zárukám. Trestní a jiné záruky jsou v dobách bytové nouze, jak nás denní zkušenost učí, tuze málo vydatné prostředky, aby držely nikoli v zákonných, nebo smluvených, nýbrž jen slušných mezích požadavky pronajimatelovy. Zrovna podařený je poukaz na smluvní závazek, jednostranně nezměnitelný. O smluvním závazku, nedovolujícím jednostranně zvýšiti nájemné, může býti řeč pouze u nájemních smluv učiněných na určitou dobu. Kolik takových smluv je, a kdo je má učiněny? Největší část všech nájemních smluv, ve starých domech se prostě působením zákona o ochraně nájemníků naneurčito prodlužuje. Největší část všech nájemníků nemá tedy vůbec žádného smluveného nájemného, které by vlastník domu nemohl jednostranně zvyšovati, naopak uvolněním ochrany před výpovědí byly by zbaveny prakticky každé ochrany vůbec nejen před výpovědí, nýbrž i před zvyšováním nájemného.

Proč však považoval jsem za nutné zvláště zmíniti se o zprávě sociálně-politického výboru, je pasus, ve kterém se mluví o ochraně nájemníků jako o zbytku vázaného hospodářství, který je nedůstojný našeho státu. Nedůstojný našeho státu! Jaký se to projevuje názor v těchto slovech p. zpravodaje soc.-politického výboru. Panu zpravodaji je patrně neznámo, že ochrana nájemníků trvá v Anglii, Francii, Belgii, Německu, že ji mají Rakousko, Polsko, Jihoslovansko a četné jiné menší státy evropské. Snad bude zajímati, že ochrana nájemníků trvá dosud v některých státech severoamerických, že na příklad ve městě Novém Yorku vztahuje se ještě ochrana nájemníků na všechny byty s měsíčním nájemným menším než 20 dolarů za místnost, tj. na převážnou většinu všech bytů v Novém Yorku vůbec. Ve všech těchto státech velikých a spořádaných, které netrpěly poměry válečnými a poválečnými tolik, jako stát náš, mluví se o ochraně nájemníků jako o sociální nezbytnosti. Z hlediska majitele domu lze mluviti o ochraně nájemníků jako o nutném zlu, které nutno pokud lze nejrychleji odstraniti. Mluviti však o ochraně nájemníků jako o našeho státu nedůstojném zbytku vázaného hospodářství prozrazuje názor, s nímž naprosto nelze souhlasiti, který divně vypadá ve zprávě sociálně-politického výboru, a s nímž pan zpravodaj asi stojí osamocen. Rozhodně nekryje se názor zpravodajův s názorem vlády na ochranu nájemníků. Důvodová zpráva připojená k vládnímu návrhu bytového zákona, předloženého minulou úřednickou vládou, mluví aspoň o ochraně nájemníků jako o hospodářské a sociální nezbytnosti, která může býti odstraňována jen pozvolna.

Také zpráva rozpočtového výboru obsahuje některá tvrzení, s nimiž naprosto nelze vysloviti souhlas. Tak hned na začátku tvrdí se, že stát ke zdolání bytové otázky obětoval již miliardové obnosy. Výkazy, které připojovalo ministerstvo sociální péče k důvodovým zprávám návrhu zákona o stavebním ruchu, nesvědčí o tom, že stát vydal již miliardové obnosy. Ale i kdyby vydal, možno mluviti v pravém slova smyslu o obětování miliardových obnosů, byly-li za miliardové obnosy stvořeny nové miliardové hodnoty?

V důvodové zprávě rozpočtového výboru znovu se vyskytuje tvrzení, že bytová nouze se dá zmoci jen úplně volnou konkurencí a individuelní podnikatelskou činností. Toto tvrzení nebylo správné již před válkou a pravdivost jeho nepotvrzují zkušenosti učiněné se soukromým stavebním podnikáním po válce až do poslední doby. Proč pak byla již před válkou zakládána četná stavební družstva? Jistě proto, že nedostávalo se malých, laciných a zdravých bytů pro méně zámožné vrstvy obyvatelstva, jejichž stavba stávala se pro soukromého podnikatele již před válkou málo výnosnou. Proč pak soukromí podnikatelé ani s podporou státu podle dosavadních zákonů o stavebním ruchu nestavěli? Proč využili tak málo dosavadních zákonů o stavebním ruchu, které oprávněným podnikatelům přiznávaly dokonce větší výhody, než ostatním soukromým stavebníkům. Jistě proto, že nebyly dány podmínky pro úspěšný rozvoj soukromého podnikání stavebního, zejména proto, že nebyla zaručena výnosnost novostavby. Nikdo nepopírá, že ochrana nájemníků nemá, jakmile se hospodářské naše poměry ustálily, nepříznivého vlivu na soukromé stavební podnikání. Ale právě proto, poněvadž ochranu nájemníků lze odstraňovati jen ponenáhlu a postupně, bylo potřebí státní podpory stavebního ruchu zejména v těch dobách, kdy bylo nebezpečí poklesu stavebního nákladu v budoucnosti. Bez vydatné podpory státní nebylo nejen u nás, v našem státě, ale ani v žádném jiném cizím státu, stavební podnikání vůbec možné. Stát, podporuje stavební ruch, konal jen tím svou povinnost vůči svým občanům. Zákon, který projednáváme, je nejlepším důkazem toho, že dosavadní státní bytová politika vedla k cíli, že možno již stavěti i bez přímé podpory státu.

Staví-li nový zákon o stavebním ruchu do popředí rodinné domky, těží jen ze zkušeností denně získávaných, že stavebník jest ochoten na stavbu rodinného domku věnovati všechny úspory své i svých nejbližších příbuzných. Proto právě rodinné domky zabezpečují mnohem více nežli nájemní domy obytné, rentabilitu domku a tudíž jistotu zaručené zápůjčky. Není proto divu, že stát udíleje státní záruku, chce jí udíleti především na stavbu rodinných domků. Padá tu také na váhu, že do stavby rodinného domku je potřebí mnohem méně kapitálu, než do stavby nájemního domu, a že proto je mnohem snáze získati u peněžního ústavu úvěr na rodinný domek, než na větší činžovní dům.

Zpráva rozpočtového výboru vytýká také, že i nový zákon směřuje více k bytové reformě a k podpoře družstevního stavebního podnikání, nežli sledovati úsilné lámání bytové nouze. Podle nového zákona musí si stavebník zaplatiti všechno sám. Není lépe, aby stavebník, odhodlá-li se již ke stavbě, provedl stavbu tak dobře, aby hověla požadavkům bytové reformy? Není povinností úřadu, aby, přebíraje státní záruku, dbal o to, by stavba byla po každém směru dobrá? Ostatně není správné, že nový zákon poskytuje větší výhodu družstvům, než soukromníkům. Výše záruky i daňové osvobození jsou stejné jak u staveb soukromníků, tak i u staveb družstevních. Podporuje-li zákon stavbu nájemních domů jen u obcí, neb u družstev, a nikoli u soukromníků, pak důvod toho jistě leží v tom, že risiko státu spojené s převzetím záruky za obec, nebo družstvo je nesrovnatelně menší, než by bylo s převzetím záruky za nájemní dům soukromníka.

Shrnu-li svůj úsudek o obou zprávách, jak o zprávě sociálně-politického výboru, tak i o zprávě rozpočtového výboru, ve slova, že prozrazují naprostý nedostatek sociálního cítění, a že se po této stránce velmi nepříznivě odlišují od zprávy sociálně-politického a rozpočtového výboru poslanecké sněmovny, pak jistě nečiním křivdy jim, ani jejich autorům.

Nepodceňujeme ani jediného počinu, který ve prospěch stavebního podnikání se činil a činí. Ale nebyly ty oběti tak veliké, jak se ve výboru mluvilo, kde, jak jsem se dověděl - nejsem členem - se operovalo i s cifrou pěti miliard. Není to suma ani poloviční. Jsme si vědomi velikosti těch obětí, které stát učinil za účelem zmírnění bytové krise. Ale právě proto, že tyto oběti byly tak veliké, přáli bychom si, aby od prostředků ke zmírnění bylo přikročeno k cestám nápravy. Voláme po programu, vedoucím k této nápravě, po programu, který by byl pojat hospodářsky a přihlížel ke všem složkám, jež zde přicházejí v úvahu, ať jsou povahy finanční, právní, technické, či organisační. V dnešní naší hospodářské situaci nemůžeme postrádati ani jediné složky, která by mohla působit zlepšení. A stavební podnikání patří mezi nejpřednější. Od jeho plného rozvoje můžeme očekávati zvětšení výroby skoro ve všech oborech průmyslových, zmenšení nezaměstnanosti i odbytové krise. Znamená posílení vnitřního trhu a tím zrychlení tempa, kterým můžeme se blížiti k normálním poměrům.

Tohoto vlivu nebude však mít podaná osnova. Místo programu máme jen neurčitý slib, jehož splnění není zaručeno, ačkoli by právě zde státní záruka byla účinnější, než ve státní osnově. Měli bychom aspoň jistotu, že nezůstane při paliativních prostředcích, ale že bude přikročeno k léčení causálnímu. Není-li tomu tak, nezbude než naléhati, aby slib byl splněn, aby vládní majorita přikročila od politiky také k otázkám národního hospodářství a neusnadňovala si povinnosti nějakou náhražkou. Víme ovšem, že za dnešního rozpoložení myslí ve stranách koalice nebylo lze nic jiného očekávat než to, co se nám s takovým gestem předložilo. Ale což - i to má svou cenu. Ukáže se totiž, jak "schopnou" je tato koalice, jde-li o věci hospodářské. Pochybujeme, že jí to prospěje. Nejde o nás, neboť koalice je ten, kdo rozhoduje a kdo má moc. Nezapomeňte však, že moc je rubem povinnosti a že zavazuje. (Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP