Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Dále dávám slovo panu sen. Teschnerovi.

Sen. Teschner (německy): Slavný senáte! Dříve než se uchopím slova k stavebnímu zákonu, musím něco konstatovati, co sice bezprostředně se stavebním zákonem nesouvisí, ale souvisí nepřímo potud, že se toto konstatování vztahuje k tomu, že dobré sousedské a přátelské styky s německou říší mají býti vybudovány. Dozvěděl jsem se právě s dobře informované strany, že pan ministr vnitra Černý s rozhodností prohlásil, že sice nezakazuje účast říšsko-německých turnérů na našem druhém sjezdu Svazu v Ústí, že však zcela rozhodně musí státi na tom, aby se tito nedostavili v turnérském kroji a nikoli se svými prapory. (Výkřiky senátorů německé strany národní a národně-sociální: Neslýchané!) Nemohu věřiti, že to je poslední slovo. Neboť, víme-li naopak, že se čeští Sokolové zúčastnili venku v Německu v Drážďanech, Berlíně, Lipsku a také v Budyšíně slavností v sokolském kroji, že v Budyšíně dokonce štvali lužické Srby proti německé vlasti, nemohu pochopiti, že pan ministr vnitra nás Němce v tomto státě opětovně takto políčkuje tím, že chce říšsko-německým turnérům dovoliti účastenství na naší slavnosti jen jako civilistům. Tím věru přátelské vztahy k německé říši se nepodporují, nýbrž zmenšují, a činí to velice podivný dojem, čteme-li nástupní řeč nového vyslance v Berlíně, který tam pronášel zcela jiná slova, nežli jaká jsme od pana ministra vnitra slyšeli na svůj dotaz.

Chápu-li se slova ke stavebnímu zákonu, neděje se tak ze zásadního stanoviska oposičního proti českoněmecké vládní koalici, nýbrž proto, aby se vládním stranám opětovně uvedlo na paměť, že zákon má vady. Pan sen. Roháček mínil sice v sociálně-politickém výboru dne 30. března, že senát má korigovati, ale mám za to, že svá vlastní slova nebral zcela vážně, neboť odmítal všechny opravy, přednesené ve formě pozměňovacích návrhů, a stejný osud měl resoluční návrh. Z toho lze zajisté seznati, že tato úloha korektur u senátu nemůže míti životní síly potud, pokud složení senátu z politických stran ve stejném koaličním poměru jako v poslanecké sněmovně za stejných podmínek přikročovati musí k řešení všech otázek. Proti čemu my němečtí národní socialisté v první řadě se musíme obraceti, je skutečnost, že se tímto zákonem opětovně tvoří provisorium k řadě mnoha jiných provisorií, jímž tento stát pro způsob svého zákonodárství již dávno bohatě jest obdařen. Již v prosinci 1924 vypršela platnost starého zákona na podporu stavebního ruchu, a teprve po více než 2 letech považuje vláda za nutné předložiti novou osnovu, která nyní rychlíkovým tempem musí býti probičována, má-li se stejně jako jiné předlohy dostati ještě před Velikonocemi pod střechu. Škoda způsobená 21/4 roku trvajícím interregnem nehraje patrně žádnou úlohu, jinak byli by si na odpovědných místech trochu více pospíšili. Ale proč zase jen provisorium? Tento nový stavební zákon má platiti do března 1928, tedy sotva jeden rok, aby prý potom učinil místo definitivní úpravě. Proč toto mrhání prací a časem, ježto přece tolik ožehavých, pro život důležitých otázek ve státě čeká na řešení? Kdo poskytne nám záruku, že po uplynutí tohoto provisoria nenastane zase interregnum, které potrvá po celá léta? Dovedeme správně oceniti sliby vlády, neboť zklamání měli jsme již věru dosti. Je nepopíratelnou skutečností, že se při osnovách zákona sociální povahy a sociálních požadavků dává přednost provisornímu stavu, a to krátkodobému provisornímu stavu, a tato okolnost nevrhá dobré světlo na sociální snahy veškeré vlády, jejíž protisociální směr tímto způsobem znovu ostře se projevuje. Naopak skoro všechny zákony, které se sociálními požadavky nemají nic společného, převádějí se co nejrychleji z provisorního do definitivního stavu, anebo se hned jako takové projednávají. Právě stavební zákon, jeden z nejdůležitějších za přítomných okolností, který má čeliti bytové nouzi a zároveň nezaměstnanosti, neprojednává se s tak vysokou mravní vážností, jaká by mu měla příslušeti.

Místo, aby se vytvořil zákon, který by hluboce zasáhl do otázky bytové a otázky práce, který by otázky tyto nově upravil, který by závaznou formou na delší dobu zabezpečil a usnadnil možnost stavěti, aby dobrodiní zákona mohlo také účinkovati, zjednává se provisorium na dobu asi jednoho roku, po kterém možná následovati bude interregnum. Netajím se tím, že následkem hospodářské situace státu, vyvolané zvrácenými opatřeními, nenávistnou zahraniční politikou a pod., kritickou situací světového hospodářství, která zajisté působí také na československý stát, může nastati v dohledné době nutnost změn na stavebním zákoně. Proč se tyto změny nemají provésti definitivním zákonem, když toho potřeba vyžaduje?

Dějí se ve státě všechny možné a nemožné pokusy, aby se příznivě vyřídila kulturní otázka jednotlivých národů, aby se povznesly mravy a morálka. Svolávají a obesílají se ankety, bohaté dotace věnují se studijním cestám, aby se studovala otázka lidové morálky a blahobytu, ministerstva zdravotnictví a školství lámou si hlavu, jak pozvednouti morální úroveň. Ale podklad všech mravů kultury a morálky, rodina, tento kořen státu vůbec, zůstávají nepovšimnuty, a to projevuje se v projednávání otázky podpory stavebního ruchu, která s těmito otázkami je v příčinné souvislosti a spojitosti. Jak směšně nepatrnou je suma 120 milionů Kč, jde-li o skutečné blaho státu a jeho národů? Rozřešení této otázky je státní nutností prvého řádu, a to státní nutností produktivní, umožniti lidem dosažitelný, přívětivý domov, podporovati tím a chrániti a umožňovati rodinný život a odvraceti tím nespokojenost. Pro jiné t. zv. státní nutnosti, jako otravné plyny, tanky, výbušné látky, nákladné a při tom zbytečné zastupitelství v cizině, konsuláty, vyslanectví, jaká mají veliké státy jako Francie a Anglie, pro nenávistnou propagandu proti našim bratřím v říši a proti nám sudetským Němcům jsou po ruce nesčetné miliony, ba miliardy. Vzpomínám jen na fond pro ozbrojení, který za 11 let bude činiti slušnou sumičku 4 miliard.. Podle mého mínění a podle mínění všech sociálně smýšlejících lidí je morální nutností státu, podporovati udržování a zakládání nových rodin, je to morální povinností států, které se nesmí vymykati, nechce-li porušiti své vlastní základy. Rusko a Bavorsko a v poslední době náš sousední stát Sasko povolily mimořádné úvěry ve státním rozpočtu na rok 1927, aby se podporovala stavba bytů; posléze jmenovaný stát povolil teprve přednedávnem 32 miliony zlatých marek, to je 256 milionů Kč.

Důkladné řešení otázky bytové nouze, to jest otázky systematické podpory stavebního ruchu státem, bylo by zcela určitě možno, kdyby zde bylo trochu dobré vůle, která tu je vždy při jiných státních nutnostech. Poukazuji při tom opětně a opětně na mnohé neproduktivní výdaje, pro kteréž máme po ruce miliony a miliardy. Ale v otázce bytové nouze nejedná se přece o tzv. vrchní třídy, nýbrž o ubožáky, kteří by řešením bytové otázky mohli vésti život člověka důstojný; a pro tyto ubožáky nemají jisti pánové a strany žádného citu. Chci-li vybrati nedostatek zcela obzvláště viditelný, který lpí na tomto zákoně, pak je to zjevné nadržování velkým peněžním ústavům, které opět uklouznou, jde-li o nucené zřizování bytů pro jejich personál. Dosud byly obce mezi největšími obětmi samy nositeli stavebního ruchu a bytové péče, kdežto stát zúčastnil se jen potud, pokud zjednával byty pro počešťovací průkopníky, přeložené nuceně do německého území, pokud budoval zcela zbytečné školní paláce pro hrstku dětí, kdežto velkorysému stavebnímu ruchu bránil. Ale banky, které každoročně strkají milionové zisky do kapes svých účastníků, pečlivě jsou chráněny, aby nemusily něco podnikati pro své zaměstnance a služebníky v oboru bytové péče. Tisíce menších a středních bytů by se uvolnilo pro potřebu těch, kteří čekají, aby si založili rodinu, nalezli by příležitost tak učiniti, jiní nalezli by přístřeší člověka více důstojné, nežli tomu je nyní. Chemicko-metalurgická společnost, která se po převratu přestěhovala do Karlových Varů, pečovala, uznávajíc velkorysým způsobem svou morální povinnost, vzornou formou pro své úředníky a zaměstnance postavením velkého počtu novostaveb. Zřídila 7 nových domů a dala adaptovati 3 domy a zjednala tím byty pro 70 rodin svého velkého podniku, čímž se uvolnilo právě tolik bytů pro jiné. Naopak mohl bych však také uvésti případy, které jsou obžalobou pro vládní úřady, že nebyly uvolněny zabrané obytné místnosti, kterých se již nepoužívá, tak aby vráceny byly svému původnímu určení těm, kdož hledají byt. Jedná se o Podbořany, kde zabrán byl dům pro českou školu. Mezitím se škola vystavěla, děti se přestěhovaly, a přesto se 2 pokoje a kuchyně neuvolňují, aby bylo německému školnímu inspektorovi umožněno nalézti v Podbořanech byt. Opětovně pokoušel jsem se s tohoto místa poukázati na skutečnost, které se při jistých problémech a jejich řešení nedbá: snahy lidské duše. I když naše doba hrozí utonouti ve slepém materialismu, i když touha po zábavě a požitku jímá většinu lidí, je zde přece hnutí duše, a to často silnější tam, nežli se všeobecně míní. Jsem dalek toho býti tak naivním a domnívati se, že v zákonodárství lze vyhověti všemu citovému hnutí lidské duše. Ale jednu skutečnost nemohou upříti ani ti, kdož patří k nejzarytějším nepřátelům pracujícího a tvůrčího lidu, že i v mozku nejjednoduššího pracujícího člověka vzniká a oživuje myšlenka, že stát, který od něho žádá úkony, má také povinnost v odplatu vzíti na svá bedra část péče o jeho blaho. Nepostačitelnost předlohy však, nepatrné prostředky jsou důkazem lhostejnosti, s jakou se bytová otázka projednává také se stanoviska, které jsem krátce nastínil.

My národní socialisté máme za to, že zákon o stavebním ruchu a jeho podpoře naprosto neodpovídá požadavkům nynějším a že nově podává důkaz, s jakou bezstarostností, nechci říci opovržením, nynější vládní většina projednává sociální otázky. Jsme si však také vědomi toho, že by stát mohl sehnati prostředky, jakých vyžaduje pronikavá reforma celé otázky bytové a stavební, i kdyby napnouti musil všechny své síly, aby energicky řešil tuto mimořádně důležitou otázku. Poněvadž není našim úmyslem krýti svým přivolením tyto bezútěšné, neudržitelné poměry, a poněvadž se nechceme učiniti spoluvinnými, musíme hlasovati proti zákonu. (Souhlas německých národních socialistů.)

Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Dále je přihlášen ke slovu pan sen. Polach.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Otázka bytová byla již v době předválečné pastorkem sociální politiky, pastorkem sociální péče. Během války byla stavební činnost v území našeho dnešního státu úplně zastavena, a když po válce zase nastal vzestup ve vzrůstu obyvatelstva, neodpovídal mu naprosto vzrůst počtu bytů, naopak nepoměr mezi poptávkou a nabídkou, pokud jde o potřebu bytů, vzrůstal každým měsícem.

Pro nás socialisty není to naprosto ničím překvapujícím, anebo divným. Kapitalisté posuzují také tento obor výroby výhradně se stanoviska uložení kapitálu, se stanoviska kapitalistické rentability, a zajisté nejeví se býti zřizování bytů mezi různými obory kapitalistické výroby nikterak jako nejvýnosnější. Ale z tohoto základního stanoviska k tomuto problému vyplývá, že kapitalista přirozeně nepociťuje žádného politování nad tím, že lidé dnes bydlí v našem státě ještě více stísněni, nežli tomu bylo dříve, že jednotlivec má pro sebe ještě méně vzdušného prostoru, nežli dříve. Jeho to netíží, že nesčetné rodiny, ovšem výhradně rodiny proletářské, bydlí v kůlnách a stájích, ve vyřazených železničních vagonech, v zemních dírách, v žalářích, v policejních věznicích. Jeho srdce se nedotýká, že děti proletářů vyrůstají v takovéto fysické bídě, v bezkulturnosti takovýchto obydlí, za takovýchto nebezpečí pro jejich dětskou nevinnost a jejich mravní čistotu, pakliže pod bídou bytových poměrů předčasně nezmírají. Charakterisuje to farisejství strany, která neustále má náboženství na rtech a cítí v srdci chlad, že v této době sice pocítila nutnost žádati od vlády návrh zákona, který má vystupovati proti literárním škvárům, ale že by něco pociťovala vzhledem ke skutečnosti, že bezútěšné bytové poměry přispívají velice k tomu, že mizí mravnost a nevinnost dorůstající mládeže, to těm pánům nenapadá, těmto pánům, kteří především chtějí vytáhnouti do pole proti psanému a tištěnému slovu, proti divadelním představením, která jim nejsou vhod, zákonem o literárních škvárech.

Tvrzení o těchto smutných poměrech není věru žádnou smyšlenkou a žádným přeháněním. V celé řadě okresů konaly okresní správní komise šetření, úřední lékaři podávali o tomto šetření zprávy, i chci z velkého množství toho, co nám způsobem tak objektivním bylo sděleno s místa, které přirozeně chce býti objektivním, přinésti jen několik ukázek.

Konala se šetření o bytových poměrech v okresu karlovarském. V tomto okresu, jehož hlavní město zváno bývá oknem republiky, nalezeny byly nejen snad v obcích v okresu, nýbrž v Karlových Varech samotných, v jednom jediném bytě stísněny až 3 rodiny, až 13 osob v jednom pokoji. Nalezeny byly byty, kde na 4 m² obytné plochy připadají 4 osoby. V tomto okrese nalezeno bylo 10.098 osob bydlících ve 1535 místnostech, tedy více než 5 osob průměrně v jediné místnosti. Podobné poměry shledány byly také v jiných okresech. Také okresní správní komise v Chebu našla podobné poměry. V oběžníku, který zaslalo venkovským obcím, vyzvalo město Cheb samo ty, kdož hledají nějaký byt, aby se hlásili, a při této příležitosti shledáno bylo 237 bytů jakožto zdravotně závadných, nedostatečně větraných a osvětlených. Podobné poměry shledány byly v okresu teplickém, v Kašperských Horách, ve Falknově a v mnohých jiných okresech. Že takovéto poměry bytové poskytují živnou půdu nemocem, tuberkulose, jest jasno. Že bledé děti, se zapadlými tvářemi, zapadlýma očima, které v takovýchto bytech bydlí, jsou samí kandidáti tuberkulosy, je nám úplně známo. (Sen. Stark (německy): Hlavní věcí pro stát jest, že ženy rodí děti!) Ano, aby zahynuly, neboť z těchto dětí zmírá až do 5. roku 40%, které zrozeny byly pro hřbitov. Ale přiměřené k těmto poměrům, které zajisté, kdyby se šetření bylo vztahovalo také na jiné okresy, byly by shledány v celé republice, přiměřené k těmto poměrům jsou také bytové poměry v městě Praze, o čemž nám kolega Toužil ve své poslední řeči tolik řekl. Chci se jen zmíniti, že přírůstek žádostí o byty v Praze činí ročně 20.000, přírůstek bytů naproti tomu při všech způsobech stavební činnosti činí sotva 5000 nových bytů. Vzrůstají barákové kolonie v okolí a k hanbě Prahy a republiky, a podle posledního šetření bydlelo v Praze 8556 osob ve 2206 takovýchto barácích, což odpovídá poměrům troglodytů v předhistorické době. Jest jasno, že při nedostatku podnětu pro soukromou činnost stavební vzniká pro stát povinnost stavěti byty, zejména povinnost státu vůči těm, kteří dnes následkem zákona o ochraně nájemníků jsou nuceni bydleti v nedostatečných bytech. Víte, že 30. dubna příštího roku uplyne platnost zákona o ochraně nájemníků, a že nepřátele ochrany nájemníků nalézti lze jistě u všech měšťáckých stran, bohužel také mezi lidmi, kteří se zabývají bytovou politikou, kteří se theoreticky, anebo také prakticky zabývají problémem bytové otázky. Také nynější ministr financí Engliš, známý jako sociální politik, ovšem minulosti, patří do řady těch, kteří zrušení zákona o ochraně nájemníků označují jako žádoucí věc. Prohlásil sice v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny loňského roku dne 25. února, že jsme chudší nežli před válkou, že průměrně méně vyděláváme, že máme drahotu nejen v číslicích, nýbrž také ve svých životních zvycích, vypočítal statisticky, že náklad na živobytí stoupl devateronásobně, kdežto příjmy obyvatelstva stouply nejvýše šest až sedmeronásobně, ale to mu nikterak nebrání zaváděti nové nepřímé daně a v této řeči prohlašovati, že právní stabilisace měny vyžaduje, aby ochrana nájemníků, bytová a stavební krise likvidovány byly podle jednotného plánu, aby tento celý hospodářský komplex přenechán byl zase soukromému podnikání. Tedy také on stává se zastáncem těch názorů, které stokrát již byly vyvráceny, jakoby zrušení ochrany nájemníků bylo s to uspokojiti potřebu bytů, zmírniti dostatečnou měrou nepoměr mezi poptávkou a nabídkou. To ovšem není pravda. Nové domy přece dnes již nepožívají více ochrany nájemníků a můžeme snad znamenati nějaké zlepšení v utváření cen bytů v nových domech oproti cenám bytů ve starých domech? Ceny bytů v nových domech jsou dnes již valorisovány. Není příčinou zákon o ochraně nájemníků, že se nestaví, je celá řada států, ve kterých ochrana nájemníků již byla zrušena, aniž by to bylo něco pomohlo. Sjezd nájemníků, uspořádaný loňského roku v Curychu, přinesl nám o tom celou řadu skutečností: zrušení ochrany nájemníků nepřispělo nikterak ke zlepšení bytových poměrů a ke zvýšení stavební činnosti. V Německu na př., kde ochrana nájemníků byla zrušena, je nájemné nejen valorisováno, ceny stouply dokonce na 130% doby předválečné. Příčiny nedostatečného stavění bytů spočívají ve stavebních nákladech, nikoli v ochraně nájemníků, spočívají ve drahém stavebním úvěru, na kteréžto věci, jak se zdá, vláda nemá žádného vlivu. Domnělé přiblížení cen bytů ve starých a nových domech při zrušení ochrany nájemníků jest jen vědomou nepravdou, se kterou se domníváte, že lépe budete moci vést boj proti ochraně nájemníků. Chci vám na důkaz toho, jak se ceny bytů vytvářily, sděliti zprávu o cenách z č. 6 zpráv statistického státního úřadu, kde bylo konstatováno, že pětičlenná dělnická rodina vydává za byt ve starých domech 6.37% svých příjmů, v nových domech však 13.26%, tedy více než dvojnásob; tyto číslice činí při čtyřčlenné úřednické rodině ve starých domech 7.32% příjmů takovéto úřednické rodiny, v nových domech 11.54%. A srovnáváme-li tato čísla s cenami před třemi lety, jsou sice procenta nižší, ale rozdíl mezi cenami bytů v nových a ve starých domech zůstal stejný, důkaz to, že rozpětí nepřestává, a kdyby zákon o ochraně nájemníků byl odstraněn, že ceny by se utvářily v tom směru, že by ceny v nových domech stouply ještě více, než tomu je dnes, a že naděje, jakoby zrušení ochrany nájemníků mohlo přivoditi změnu, je sebeklam, ne-li vědomým klamáním jiných.

V dřívějších letech měli jsme přece zákon o podpoře stavebního ruchu, jehož platnost koncem roku 1924 vypršela. Tehdy se vláda cítila přece povinnou podniknouti něco vážnějšího pro subvencionování stavební činnosti. V těchto dnech vypukl spor, pokud jde o omezení této stavební sumy. Pokud jsem si opatřil data, činí to, co stát vydal přímo na stavebních subvencích v letech 1921 - 1924, obnos 3278 miliardy, co při tom prostavěno bylo s vlastním kapitálem, sumu 4029 miliard Kč z čehož zřízeno bylo 26.000 domů s 50.000 bytů, tedy malé domy, dále 2940 nájemních domů s 27.978 bytů a 19.924 rodinných domků s 22.579 bytů. Od počátku roku 1925 se nyní tento zákon na podporu stavebního ruchu odkládá. Na mnohé naléhání se strany socialistické předložila vláda loňského roku osnovu zákona, do které byla zase pojata řada ustanovení starého zákona o podpoře stavebního ruchu, tak ustanovení o právu vyvlastňovacím, o rozhodcích soudech mzdových, o použití loterní půjčky, o bytové péči ve prospěch státních úředníků a o změně stavebního řádu. Přes mnohé vady, jež tato osnova obsahovala, bylo v ní přece do jisté míry trochu sociálně-politického ducha a byla by zajisté bývala schopným a upotřebitelným nástrojem pro stavební ruch, při nejmenším však podkladem pro porady v parlamentě. Ale jak nerada vláda tento zákon podávala, pro to je charakteristickou okolnost, že první porada o osnově zákona, jež předložena byla v červnu, zaměstnávala sociálně-politický výbor teprve o půl roku později, v prosinci, v jediné schůzi, že již v této schůzi jednání bylo přerušeno a že v únoru byl tento zákon o stavebním ruchu odvolán. To je sociálně-politická vážnost, kterou nynější čistě občanská vláda má.

Svědomitým historikům československého parlamentarismu neujde kalendářní shoda sociální reakce s nastoupením této nové ryze občanské vlády, neujde mu význam 15. listopadu 1925 jakožto počátek doby reakce ve všech oborech veřejného života. Série zákonodárných výrobků této doby, od které jsme obšťastněni tímto parlamentem, vykazuje nám ochranná cla, kongruu, cukerní daň, daň z lihu, stoupající drahotu, protisociální daňovou reformu, která s nejbohatšími jedná mírněji nežli s lidmi, kteří odkázáni jsou na svůj příjem a na svou práci, správní reformu, která nejhorší absolutismus činí základem demokratické republiky, vojenské předlohy, které nám přinášejí další zhoršení pro naše dítky, a ohrožení sociálního pojištění, které směřuje k tomu, aby zákon, který věru potřebuje zlepšení, byl zhoršen, novelisován, jak zní krásný výraz. Do série této hospodářské, kulturní a politické reakce spadá také předloha, kterou se zabýváme, provisorium zákona na podporu stavebního ruchu.

Na této předloze jest již lží její jméno. Není to věru žádný zákon na podporu stavebního ruchu, je to naopak zákon na bránění stavebnímu ruchu. Je přece charakteristické, jak vypadají podrobnosti, o kterých se snad někdo domníval, že budou přehlédnuty. V §u 30 tohoto zákona se praví: "Na poskytnutí podpory podle ustanovení této hlavy nemá nikdo nároku." Zřetelněji nelze vyjádřiti libovůli, zřetelněji nelze vyjádřiti možnost korupce a protekce. Ale zajímavým a charakteristickým jest již zásadní stanovisko, ze kterého tento provisorní zákon o stavebním ruchu vychází. Není v něm již vyslovena přímá subvence státem, nýbrž jen záruka úvěru. Také o této formě podpory stavebního ruchu bylo by lze diskutovati, kdyby skutečně existující pohotovost peněz byla na prospěch trhu reálního úvěru, kdyby vláda měla morální, politickou, nebo jak to mám nazvati, moc, mobilisovati pro stavební činnost banky, ve kterých se hromadí nespotřebované miliony, kdyby vláda vystoupila proti lichvářské politice kartelů, nad nimiž rovněž banky drží svoji ruku. Bylo by lze smířiti se také s myšlenkou, která svého času, když podán byl první zákon o stavebním ruchu roku 1920, uznána byla za zdravou, že záruka za druhou hypotéku, je-li neobmezená, pokud to vyžaduje stavební ruch, je také druhem pomoci. Ale s předpokladem, že obdržíme laciné peníze pro stavební ruch. Na jedné straně se říká, že banky nevědí co počíti s penězi, a na druhé straně jest úroková míra pro tento druh činnosti tak vysoká, že v praxi nelze s tímto stavebním úvěrem pracovati. Suma 120 milionů jako úvěrová záruka, kterou stát poskytuje, je směšná. Státní záruka v prvním pololetí roku 1926 obnášela již 170 milionů. Můžete si tedy, srovnáte-li to, představiti, co to v praxi znamená, při čemž všichni jsme přesvědčeni, že provisorium příštího roku nepřestane a že vláda pracuje s provisoriem jakožto s prostředkem, aby unavila schopnost odporu v obyvatelstvu, pokud jde o boj proti sociálně-politické reakci. Tato vláda, která sama je provisoriem v každém směru, chce pracovati s provisoriem, a zde, kde se bojuje proti posledním zbytkům ochrany nájemníků, věru z provisorií nevyjde, a již z tohoto důvodu jest směšná suma 120 milionů pro nepomyslitelně dlouhou dobu, daleko přes rok - neboť definitivní zákon nebude hotov - úderem do prázdna a pokusem klamati veřejnost.

Pak další ustanovení tohoto zákona, omezení celého hypotekárního zatížení na 75% u rodinných domů a na 80% u nájemních domů. Podle zákona o bytové péči z roku 1910 potřebovali členové družstev sehnati jen 10% sumy, nyní potřebují 20 resp. 25%. Představte si jen, jak se věc má s obecně prospěšnými stavebními družstvy, obzvláště s dělnickými stavebními družstvy, jak nepostačitelné prostředky mají po ruce, a co to v praxi znamená, jaké tito chudí členové družstva, kteří samozřejmě přece počítali alespoň s opětným přijetím tohoto ustanovení, mají starosti, když započali se svojí stavební činností, nežli přišel tento bytový zákon a když se tudíž na věc nemohli připraviti. To ovšem v praxi znamená, že ačkoli stavební příspěvek více neexistuje, členové družstva budou nuceni sehnati 10 resp. 15% jako stavební příspěvek, nový to atentát, pokud jde o zvýšení cen bytů. Charakteristická je zpráva o stavebním družstvu, která vyšla před několika dny, není to žádné dělnické stavební družstvo, nýbrž družstvo bankovních úředníků, které ve své schůzi před několika dny sdělilo, že by jednopokojový byt na základě tohoto zákona přišel ročně na 5600 korun a dvoupokojový byt na 8400 korun, mimo to že je zapraviti ještě stavební příspěvek atd. Vidíme tedy zcela jasně kapitalistický charakter a kapitalismu napomáhající charakter tohoto zákona. Je to také zklamáním důvěry. Nikdo nemohl se domnívati, dřív než tento zákon přišel, že zrušeno bude ustanovení, že členové družstva nepotřebují více než 10%.

Srovnáváte-li sdělené číslice s příjmy těchto vrstev pracujících lidí, úředníků, pak vidíte, že je přímo nemožno, aby bankovní úředníci při svých sociálních a příjmových poměrech mohli nadále býti účastni dobrodiní družstevního podnikání. A přece bylo by žádoucno, aby vláda a stát družstevnickou myšlenku v každém směru podporovala, poněvadž je to cesta ke zvýšení stavební činnosti. Necháme-li také ještě tento pramen vyschnouti, odstranili jsme také poslední možnost stavební činnosti, vznikající na družstevnickém základě. Odkud mají družstva vzíti prostředky, aby dále mohla prováděti stavby, jež namnoze již započala? Vidíte tedy, když uvážíte zákon v celku, že je spíše vším jiným, nežli podporou stavební činnosti. Srovnejte s těmito poměry činnost, pokud jde o stavbu bytů v chudé Vídni, kde na potírání bytové nouze dodnes zřízeno bylo již 30.000 bytů a kde se pro příští léta, a to netoliko pro dělníky, nýbrž také pro vrstvy středostavovské, ohlašuje postavení 35.000 nových bytů. (Sen. Reyzl [německy]: Vždyť se přece odrakoušťujeme!) Ba ovšem, také v tomto ohledu! 35.000 nových bytů, tedy také větších, se ohlašuje ve Vídni. To však znamená netoliko činnost v otázce bytové, nýbrž, poněvadž se stavební průmysl právem může označiti jakožto klíč k jiným odvětvím průmyslu, pro celou řadu živností také boj proti nezaměstnanosti. Statisíce lidí, stavebních dělníků, stavebních živnostníků, průmyslových podnikatelů, maloživnostníků, obchodníků dojde touto stavební činností zaopatření a výdělku. Ovšem, ústřední orgán křesťansko-sociální strany, jejíž znalost věci stojí na stejné výši jako její pravdymilovnost, vysmívala se před několika dny zřizování činžovních kasáren, jakoby ve Vídni, v dvoumilionovém městě, ve středu města bylo lze stavěti domy pro jednotlivé rodiny! List tupí velkolepou stavební činnost vídeňské obce, celým světem obdivovanou. Nejsem věru mstivý, ale přál bych si, aby na toto na cti utrhání a tupení stanoven byl trest, že by redaktoři těchto listů a politikové této strany byli nuceni podívati se na vídeňské byty a na vlastní oči spatřiti, jakou nádhernou změnu v životních poměrech dělníků znamenají tyto domy, tyto nově zřízené byty s koupelnami, s usnadněním individuelní práce zmučených hospodyněk, s opatrovnami, aby sami viděli, co to znamená. V těchto dnech vysmívaly se "Národní Listy", které přece obdivuhodným způsobem doplňují názory německých měšťáků a aspoň v tomto bodě jdou s nimi, že se vídeňská obec nyní nespokojí více se zcela malými byty pro dělníky, nýbrž že chce také stavěti větší domy. Jakoby to bylo výtkou, když se zvyšuje úroveň bytové kultury a všeobecné kultury pracujících vrstev, kteréž nejsou omezeny jen na průmyslové dělníky.

Tento zákon jest o jednu ilustraci více k charakteristice nynější vlády, kterou drží pohromadě bezmezná nenávist proti socialismu, horoucí a nedočkavé přání, odstraniti poslední zbytky činnosti v oboru sociální politiky a sociální péče, anebo abych užil slov těchto pánů, odkliditi socialistickou suť, jejíž odstranění jste si učinili úlohou, úlohou, která není omezena snad jen na to ho, neb onoho politika, nýbrž která sahá až nahoru k ministrovi, k ministru Spinovi, který podle dnešních zpráv časopisu "Landpost" v Děčíně řekl, že socialistická převaha v minulých vládách veškerému zákonodárství vtiskla pečeť v neprospěch stavů skutečně výrobních. Řekl tam, že na místo bezúčinné oposice nastoupil němý, ale tím odhodlanější skutek. Prohlašuje tedy v jedné větě, že dělníci, jejichž zástupci v dřívější vládě zasedali, nepatří k výrobním stavům a že to, co dnes činí německé měšťácké vládní strany, jest odhodlaným činem. Nuže, my musíme říci, že jsme si čin a odhodlanost věru představovali trochu jinak!

Naše strana poskytuje vám příležitost přijetím našich pozměňovacích návrhů odstraniti nejhorší ustanovení této vládní předlohy. Nepochybujeme nikterak o osudu svých návrhů - tak naivními nejsme. Ale nechceme také vás nechati v žádných pochybách o tom, že toto zdánlivé dílo zákona o stavebním ruchu, abych neužil silnějšího výrazu, s rozhodností zamítáme, že v jeho uskutečnění spatřujeme překážky pro užitečnou stavební činnost, a že vinu z jeho uskutečnění, zamítnete-li naše pozměňovací návrhy, svalujeme na vás, že vás jedině činíme odpovědnými za jeho účinky. (Potlesk něm. soc. demokratů.).

Místopředseda dr. Brabec: Dalším zapsaným řečníkem je pan sen. Sláma. Dávám mu slovo.

Sen. Sláma: Slavný senáte! Předložený zákon liší se od starého třemi směry. Jeden je ten, že je to provisorium, a to provisorium platné do 31. března 1928. Druhý rozdíl spočívá v otázce finanční a třetí, který si vlastně chválíme, je ten, že se jednou také přikročilo k tomu, že živnostenské provozovny a obchodní místnosti u malých živnostníků byly pojaty do tohoto zákona. Zákon tento je nutnou věcí a musíme skutečně býti povděčni, že dochází k jeho projednávání, aby se mohlo letošního roku stavěti a aby se mohla omeziti bytová krise. (Předsednictví ujímá se místopředseda dr. Krčméry.) Ale vážení pánové, slyšeli jsme zde věci o hospodaření a o provádění politiky. Podívejme se, my máme dnes zejména v Brně 3694 rodin, které žádaly o byty. V Praze jich máme okrouhle přes 20.000. V menších městech máme také podobné poměry. Zákon, který dříve platil o stavebním ruchu a který nás stál velké peníze, neodstranil bytové krise, která tu byla. Řekněme si něco o tom hospodaření. Počítám, když se má zameziti bytová krise, ze musí se použíti všech prostředků, které jsou po ruce a to stavěti rychle, účelně a prakticky. Totiž měly se stavěti činžáky, aby se vyhovělo potřebám nejchudších lidí. Ti potřebují bytů. Říkám, že ti nemají potřebné kvoty, aby mohli podle zákona stavěti. To byla kardinální chyba, že bytový zákon jiným způsobem prováděl praxi, než měla býti. Začalo se stavěti pěkně, krásně, moderně. Řeklo se, budeme stavěti podle anglického vzoru, uděláme zahradní města, krásné vilky, velké komplexy otevřeného systému, jak ve velkých městech, tak i po venkově. Po venkově nevidíme již takové stavby jako dříve, nýbrž tam vidíme typy, a tyto typy jsou ještě daleko horší pro nás, ne snad jen z důvodů peněžních nákladů, ale i poplatků, jimiž je stíháno veškeré obyvatelstvo. (Sen. Hlávka: Pane kolego, dovolte, staví se paláce. V Hradci Králové jsou vyhnány grunty chudých dělníků a nemůžeme z fleku!) Měli jste využíti poměrů, dokud byly. Já za to nemohu, že jste jich nevyužili. Zahradní města značí míti velké pozemky k tomu. Kdo je dával? Buďto z parcelace, nebo z pozemků obecních. Dávaly se buďto zdarma, nebo skoro zdarma pro všeobecně prospěšná družstva. Představte si, jestliže nás stojí stavební ruch v cifrách 4.644,680.971 Kč. (Sen. Toužil: To není pravda, ani polovina není pravda! Jsem také trochu do toho zasvěcen.) Konstatuji, co uvádí ministerstvo sociální péče. (Sen. Toužil: Obraťte se na sekčního šéfa, ten vám dokáže, že to není pravda!) Jestliže činí částka, která byla vydána za byty, na něž stát dává záruku a musí ji zaplatiti - 3.064,000.000 Kč, představte si, co stojí pozemky, oč jsou obce ochuzeny. To byl majetek veškerého poplatnictva, veškerého občanstva, jež ve způsobu daní a přirážek na tento majetek musilo střádati. Do všech těchto zahradních měst a kolonií musila se zaváděti komunikace, kanalisace, vodovod, světlo a bezpečnostní stráž. Jestliže stavební ruch stojí stát a občanstvo, 3 miliardy, počítám, že přes miliardu stojí veškeré poplatnictvo výlohy, spojené se stavebním ruchem. Přesvědčím vás ještě jiným způsobem, že tak se stavěti nemělo. Mám doklad toho, jaký byl návrh o stavebním ruchu na r. 1926. Tam byla uvedena číslice, že v nájemných domech se vystavělo bytů 36.667. Poslouchejte, ty číslice jsou zajímavé. (Sen. Toužil: To jsou "Hausnumera"!) Máme bytů v rodinných domcích 26.624 a teď počítejme: Před válkou stál m² zastavěné plochy 45 K. Počítejme, že se to znehodnotilo podle valutárních poměrů desetkráte, že máme indexní ceny na všech stavebních hmotách, desateronásobné - říkám o jednu výše, aby to bylo uvěřitelné - a pak stojí v jednopatrové stavbě m² zastavěné plochy 450 Kč, při přízemních, když se počítalo, že je jedno patro, půda a sklep, počítejme dvojnásobně, - při dnešní době stojí 1 m² 900 Kč. Počítejme z 36.000 bytů v činžovních domech - když vezmu ¹/₃, které mají půdu a sklep, dohromady počítáno, to dělá 12.221 bytů, které mají dohromady à 80 m², neboť počítám velké kvantum, které mají dohromady 977.680 m². Těchto 977.680 m² po 900 Kč stojí 879,912.000 Kč. Počítáme-li ty druhé ²/₃, které zbývají z těch 36.000, tj. 24.442 obytných rodinných místností, znamená to à 80 m² 1,955.360 m², které se počítají jako jedno poschodí po 450 Kč, tj. 977,710.000 Kč. V rodinných domcích máme bytů 26.624, a tam se musí počítati od 2 pater: jedno přízemí, sklep a půda, to značí à 900 K za 1 m² zastavěné plochy. To je 2,129.920 m² čili à 900, to činí 1 miliardu 816,928.000 Kč. Celkem nás stojí podle tohoto výpočtu, a to potvrdil kol. Pichl, když uvedl, že chce vystavěti jeden dům, který bude míti 25 místností za 800.000 Kč, já vypočetl právě 1 milion, takže moje číslice je taková, že byty nebyly tak veliké, že stavební ruch stál ještě méně. Musilo to tedy státi 3.674,000.000 Kč, to znamená, že celá jedna miliarda přišla na přepychové stavby vůbec. Pak se u nás racionelně nestavělo. Říká se, že musí býti u nás zaveden jiný systém, že stavební ruch jsou kapitalisté, že se musí podporovati stavební družstva. Nevím, jak se kdo na to dívá. Dříve družstva stavební nebyla, nestavěla, stavební ruch se prováděl stavebními živnostníky, stavebními mistry, příslušníky řemesel od pradávných dob, dokud nebyla válečná krise. Ale dnes se jim říká kapitalisté, vydřiduchové, jen aby byla protežována družstva.

§ 32 v této předloze uděluje přednostní právo všeobecně prospěšným družstvům a obcím. Také § 49 této předlohy. Neměl bych nic proti tomu, kdyby to bylo aspoň stejné, aby se řeklo: Spravedlnost pro všechny. Ale výslovně se říká, že provádění stavebního ruchu patří jen do kompetence těch oprávněných živnostníků, kteří mají k tomu příslušnou koncesi a kteří se v tom dovedou pohybovati a také stavěti, ale to je věc jiného rázu.

Poukazovalo se na to, jak obecně prospěšná družstva lacino s velikým prospěchem stavěla atd. Poukazuji na dva případy. Dvakráte musil jsem intervenovati sám u ministra sociální péče stran dvou družstev, a to třebíčského družstva na Moravě a družstva v Říčanech u Brna. Tam mají živnostníci stavební od stavitelů počínaje až do toho nejmenšího přes milion Kč u těch dvou družstev od roku 1922. To znamená, že stát bude potřebovati od občanstva veškeré peníze na úhradu toho, co musí do stavebního ruchu podle zákona dáti. Veškeré občanstvo musí ve způsobu dávek jakéhokoliv druhu a ve způsobu daní zkrátka platiti na úhradu toho. Naopak ministerstvo sociální péče dávalo občanstvu možnost, resp. družstvům možnost, že mohla stavěti, a tak se stavělo z 90% státní subvence a 10% si měl každý majitel obstarati, aby měl úhradu toho kapitálu, a prosím, ti všichni členové, zejména všichni z těch družstev nesložili těch 10%, za státní subvenci vystavili si domy, a živnostníkům se nedalo žádných peněz. Na druhé straně ministerstvo financí od těch živnostníků žádá zaplacení daní ze sum, které tam mají u těch družstev, ale od těch družstev ti živnostníci doposud žádných peněz nedostali. Ale stát to po nich požaduje. Sociální spravedlnost. (Sen. Šturc: A dostalo tu subvenci to družstvo?) Dostalo celých 90%, jak jsem to zjistil u ministerstva sociální péče. Na jedné straně dávati na to, aby stát mohl podporovati stavební ruch, na druhé straně stát podporuje družstva, která mu to nedají, a na třetí straně ministerstvo financí žádá na živnostníkovi, že musí zaplatiti z toho, co vlastně nedostal. Takto by se nemělo stavěti. Není pravda, že družstva jsou všeobecně prospěšná. Nemluvím o všech, jsou výjimky, že si počínala některá družstva velmi správně, reelně, že složila všechno, co měla vlastně skládati, a že nemůže býti proti nim žádné hany. Ale co, pánové, tomu řeknete, když takový předseda družstva má svůj vlastní domek, tento domek prodá a vystaví si krásnou vilku na podkladě bytového zákona a ještě potom se nechá exekvovati celé družstvo, že nemá zaplaceny příspěvky do okresních nemocenských pokladen. To je, bohužel, smutná kapitola stavebnictví družstevního a zejména tenkráte podle toho zákona o stavebním ruchu.

Pánové, nechci snad vytýkati, ale jen chtěl jsem říci, že se tu mluvilo, že dnešní koalice je zkrátka politicky více založená, že není to hospodářství a že bývalá koalice byla pro hospodářství a nebyla pro politické věci. Ovšem vždy nějaká chyba někde může býti, ale dokázáno je, že dřívější koalice měla si docela jinak všímati stavebního ruchu, mělo stavěti se po odbornicku, a měla vlastně zdůrazňovati, aby to sloužilo k prospěchu všem a zejména, aby to nezatěžovalo občanstvo. Slyšel jsem prováděti tu kritiku, ale žádný z těch pánů neřekl, jak si představuje nápravu stavebního ruchu a normalisaci jeho. Vážení pánové, kdyby člověk chtěl mluviti fráze, mohl bych docela klidně říci po vašem způsobu, že způsob, který byl, již nebude a nesmí býti. Tento způsob zatěžuje občanstvo a že se musí každý spokojiti s tím, že musíme hledati prameny, kde vlastně stavební ruch se dá ozdravěti. Podívejme se, máme na př. stavební hmoty. Žádný z těch pánů z bývalé koalice nevšímal si stavebních hmot, aby se odbourávaly jejich ceny. Byly zde utvořeny lichevní úřady, které šikanovaly živnostnictvo a obchodnictvo. Když někomu padla cedulka s nějaké látky, s nějakého artiklu, už byl tahán k tomu úřadu, a ještě byl potom prohlášen za bezectného. A prosím, ještě dnes máme v Bratislavě případy, že tam jakýsi hospodářský úřad dělá maximální ceny. A máme to i ve více městech. Ten úřad měl by býti stvořen na něco jiného a to na ty velké, kteří prováděli lichvu ve velkém, a kdybych to měl říci jiným způsobem, řekl bych, že právě ti velcí byli puštěni; k vůli tomu, aby se odvrátila pozornost od těch velkých, byly vytvořeny na ty malé lichevní soudy a úřady.

Podívejte se cement. My zde máme jednu stavební hmotu a již mám zjištěno, že je index stavebních hmot proti předválečnému devětkrát větší. U cementu to máme náhodou 6.5 krát větší, to je nejlacinější artikl, ale přece jenom, když se u nás vezme ten index, jak se prodává, tak vidíme, že na př. dostaneme polský cement na hranicích 100 kg za 17.50 Kč, 6 Kč stojí z hranic dovozné, ale u nás v Brně cement stojí 32.50 Kč. Proč to vlastně je? Vy jste byli, pánové, proti agrárním clům, ale podívejte se, jak ta cla jsou dobrá, když na druhé straně se mohou vyjednávati lacinější ceny v sousedních státech a při tom donucovati naše ku snižování. (Výkřiky sen. Petříka.) To jsou právě ty efekty, podle kterých se může vyjednávat s cizími státy. Dám vám ještě jeden příklad. Prosím vás, to je známo, že cement z Polska je lacinější než zde. (Sen. Petřík: Vy říkáte, že máme vysoká cla!) To jsem neřekl, že máme vysoká cla, ale pravil jsem, že velký úspěch na provádění smluv s druhými státy, s jinými artikly, cla mají. Tam se dá působiti na vyrabitele cementu, aby snížili ceny cementu, aby byly lacinější hmoty. (Sen. Kučera: Cement může býti lacinější, mouka ne!) Když se bude z mouky stavět, budu to také hájit, ale dokud se z mouky nestaví, nemohu to hájiti, poněvadž to nemáme na programu.

Pokud se týče cihel, máme u nás zkrátka takový kartel, který vedou banky a též obchodují cihlami, a mohu vám dokázati, že též družstva vaše. Řekněme si: To jsou dva artikle, na které nemáme velkého vlivu. Máme zde dřevo a musíme si říci, že toho se nejvíce spotřebuje a nejvíce se vyváží; s tím musíme počítati, že bychom mohli nějakou nápravu udělat. Máme státní lesy. Vlastníme ve svém vlastním státu přes 500.000 ha lesů a tedy přirozeně máme veliký vliv na cenu dříví. (Sen. Průša: Měli bychom míti!) Máme také vliv. Já vám to dokáži. (Sen. Průša: Přes to, že vyvážíme, dříví je dražší!) Kdybyste věděl, proč to dřevo je dražší. Řeknu vám to, abyste se trochu poučil o těch věcech, které neovládáte. My máme to dřevo u nás dosti drahé a řeknu, že není to žádný produkt, kterého potřebujeme ke svému vlastnímu životu, jako rolník, každým rokem, který, když naseje obilí, sklízí. To je dřevo, které vyrostlo před 50, 60 lety, a dnes udržování lesů nestojí tolik. Máme zbytky státního hospodářství, které se teď musí napravovati. Do všech lesních státních správ jste nasadili plno lidí v tom dřívějším režimu a ta administrativa je strašně drahá. Proto také nebylo žádného výnosu z těchto lesů, anebo výnos minimální, drahota dřeva, na Podkarpatské Rusi máme dodnes 20 mil. Kč deficitu ze státních lesů. (Sen. Havlena: Tam zjednejte nápravu!) Bude se musiti zjednati náprava, poněvadž režim bývalý nasadil tam lidi, kteří neovládali věc tak, jak měli. (Sen. Havlena: Budete tam dávati své lidi!) Kdybychom to dělali, bylo by to zub za zub, ale dělati to nebudeme. Tedy, vážení pánové, poslední dobou byl vždycky zvyk, že v zimě a na jaře se udávala cena kulatiny. Dnes čekají všichni majitelé lesů, až lesní správy udají cenu materiálu. To značí, když stát stanoví cenu, že také soukromý majitel lesů jde s tou cenou, nebude ji snižovati a nebude stát žalovati pro lichvu, jde s tou cenou tak, jak ji dělá stát. A konstatuji, že máme lesní správy, které dnes nechtějí stavebnímu živnostníkovi, který potřebuje dřevo ku stavbám potřebné, které vždy všichni stavební živnostníci od bývalých majitelů lesů, podle potřeby obdrželi, dnes prodávati a odvolávají se, že je sami potřebují, totiž k vývozu. Máme případ, že se musilo ze Slovenska voziti dřevo do samých lesnatých krajů, kde les byl vždycky k disposici pro stavební živnostníky. Udám přímo případ. V Adamově na panství bývalého knížete Salma v Moravském Krasu, který se vyvlastnil, celý Moravský Kras a stavěla se měšťanská škola, kde dřevo roste skoro až v zahradě, je tam také pila státní a dřevo se přesto musilo dovážeti ze Slovenska, aby se škola mohla dostati pod střechu. Musíme se jinak zaříditi a vláda musí k tomu pracovati v tom smyslu, ne snad se spoléhati na vývoz, ale zjednodušiti administrativu, aby dřevo mohlo býti lacinější, aby tak jako dříve mohl dodávati jako soukromý majitel lesa, který má malý personál... (Hlas: Potřebujete řádnou hospodářskou správu!) Dosadili jste ji tam a bohužel musíme prováděti reorganisaci, tento prodával dřevo laciné a ještě vyváželi.

Máme ještě něco jiného. Máme na př. vodní cesty. Máme Vltavu splavnou až do Německa a po Vltavě se vyváží ohromná spousta dřeva do Německa. To dřevo, které se vyváží po vodě, nestojí nic toho vývozce, nebo toho, kdo to zde kupuje. Na říční úřad a na splavnost řek musí přispívati veškeré občanstvo, stát ztrácí ale při tom ohromné peníze. Ku př. u nás se vyrobí ročně na 15 mil. kulatiny. Z toho potřebujeme 40% na palivo, a 8,300.000 m³ je užitkového dřeva, které se zpracovává. U nás se celkem vyrobí řeziva na 4 miliony m³, to značí, kdyby bylo plné zaměstnání na našich pilách, že by musilo býti zaměstnáno 50.000 dělníků s úředníky. Máme 1.500 pil v provozu, které pracují do půl roku. Když se dřevo vyváží, zejména kulatina, do Německa, je zaměstnáno 15.000 dělníků, 3.000 úředníků a zřízenců a od půl léta dělnictvo nemá žádnou práci a musí si hledati zaměstnání při polní práci anebo něčem podobném. My ale vyvážíme ku př. kulatinu a uvedu hned, jaká máme cla a jak se musí působiti agrárními cly v Německu, abychom s nimi docílili jinou cenu na vývoz našeho dřeva. Od r. 1923 až do r. 1925 vyvezlo se 321.100 vagonů kulatiny, což representovalo cenu 878,197.000 K, to značí 53% celého vývozu, poněvadž vyvážíme také do cizích států, největší vývoz ovšem máme do Německa. Mimo to vyvážíme tam řezivo 170.487 vagonů, což representuje 1.009,378.000 Kč, to znamená 13%. Kdyby se místo kulatiny vyváželo řezivo, kdyby na našich pilách se mohlo zpracovati, representovalo by to větší cenu pro stát a obchodní bilanci plus o 125,951.000 Kč, čili 42.5% větší aktivity naší obchodní bilance, kdyby tato kulatina se u nás zpracovala. Máme cla u nás na kulatinu na vývoz 6 Kč 1 m³, v Německu na vývoz řeziva do Německa si udělali 40 až 50 K na m³. Při té kalamitě, která potkala u nás mniškou zamořené lesy v Československu, že se nemůže vykáceti to kvantum lesa, které by se mělo vykáceti podle zákona lesního, kdyby ten les byl nezkažený, to se ale nemůže vykáceti a proto v některých částech Československé republiky máme velkou nouzi o dřevo. Zejména Německo nám působí obtíže k vůli tomu, že jsou nízké ceny na vývoz kulatiny. Německo přeplácí veškeré naše pilaře a zájemníky o kulatinu, zejména v Povltaví, kde má lacinou vodní sílu, která to dopraví beze všech zvláštních výloh. Přirozeným následkem toho je u nás nedostatek řeziva, stoupají ceny a nezaměstnanost. Měly by se tedy u nás upraviti tyto poměry - a upraviti se musí - to nejsou nepatrné náklady a tím by se přispělo k ozdravění stavebního ruchu. Musíme zameziti, aby se po Vltavě neplavilo dřevo, jehož se ročně vyváží veliké kvantum - od roku 1923 až do 12. srpna 1925 se vyvezlo 99.970 vagonů v dovozní a vývozní ceně 42 mil. Kč. Představte si, že máme v Pošumaví lokální dráhy pasivní ročně 5 miliony. Jsou to lokálky, jejichž provoz je nejvíce placen dopravou stavebního dřeva. Když se všechno vyváží po vodní cestě, dráhy jsou pasivní, a stát a veškeré občanstvo musí dopláceti na tyto dráhy, které jsou tam úplně bezúčelné.

V těchto věcech musíme hledati nápravu. Stát musí hleděti, aby cla zde byla upravena takovým způsobem, aby se nevyvážela kulatina, nýbrž co nejvíce řeziva, aby se to dřevo u nás zpracovalo, aby dělnictvo mělo zaměstnání, aby pily byly celý rok v chodu. Tím způsobem se docílí laciného dřeva u nás a tím také postupujeme k normalisaci poměrů ve stavebnictví.

Dále máme finanční problém. Návrh zákona uvádí 120 mil. Kč jako záruku půjčky na druhé místo. V zájmu zákona pro hospodářský stav státu tak důležitého je, posouditi uvedený obnos s hlediska finančních sil státu a skutečného efektu ztráty z příjmů státních. Jak mnoho stát skutečně poskytuje? Suma 120 mil. Kč je jen zdánlivá. Stát přejímá jen záruky do této výše, ale nevyplácí ničeho. Může se jednati jen výhradně o pojišťovací reservu k úhradě zaručeného kapitálu. Navrhovaná záruka je vlastně horší omezená forma záruk státního bytového fondu z roku 1911, obnoveného zákonem ze dne 20. února 1919, čís. 98 Sb. z. a n. Tento zákon obnovil rakouský fond a povolil na každý rok 2 mil. až do 25 mil. Letošním rokem má tento státní fond 21 mil. Kč. Stanovy státního bytového fondu jsou sdělány za Rakouska před válkou, kdy tíseň bytová byla nepoměrně menší, na dnešní poměry mizivá. Tehdy mohlo se mluviti o velké pravděpodobnosti nebezpečí, že by nájemník event. nedoplatil činži a že by stát musil platiti pak anuity zaručeného kapitálu sám, neboť bytů bylo dosti a lidé si mohli vybírati. A přesto stát tehdejší po velmi dlouhých a zdravých úvahách ustanovil ¹/₁₀ pojišťovací reservy na úhradu zaručeného kapitálu. To jest, za normálních, předválečných poměrů, měl stát za to, že na jeden milion záruky fondu lze bez nebezpečí povoliti záruk za desateronásobný obnos bez risika. Skutečnost pak ukázala, že ani tato desetina není riskována, neboť nájemník se našel takřka vždy v náhradu za onoho, který nemohl platiti, obzvláště v činžovních domech, nehledě ani k tomu, že stát měl vždy možnost hájiti toto risiko samotné i jinak.

Dnes, kdy nouze bytová nabyla tak ohromných rozměrů, že není naděje v dohledné době na docílení stavu předválečného - tedy poptávka po bytech ohromná a ve městech určitě na dlouhou řadu let není potřebí obávati se ani trojnásobné jistoty oproti stanovám státního bytového fondu, tj., že lze jistotu pojišťovací reservy stanoviti jednou třicetinou.

Kromě toho před válkou měl jednotlivec na stavbu přispěti jen 10% a eventuelně i v tomto byly úlevy. Zájemník nepřinášel tedy velkých obětí a nebylo lpění jeho na bytě tak velké. Dnes však zákon navrhuje, že každý zájemník bezpodmínečně musí složiti hotových 20 - 25%. Je zde něj aká pravděpodobnost, že by někdo chtěl čtvrtinu celkového nákladu ztratiti? Je více než jisto, že bude lpěti na svém bytu každý za každých okolností, když již tolik peněz musil složiti. Pravděpodobnost nebezpečí, že by stát musil přikročiti ku placení anuit, se za těchto nových dnešních okolností zmenšuje takořka na nulu. Lze si snadno odpověděti, kolik ku př. v Brně bylo by na jeden uvolněný byt nájemníků nových. Podle uvedeného lze si vypočítati matematicky přesně, kolik stát zárukou poskytuje skutečně z veřejných prostředků. Přímo finančně skoro ničeho, obnos 120 milionů zůstane jen na papíře, a tu je možno poněkud jinak ve prospěch stavebního ruchu poskytovati záruky.

Podle stanov bytového fondu odpovídalo by to sotva 12 milionům kapitálu. Při 25% vlastního nákladu to odpovídá pak sotva 2 až 5 milionům co do jistoty. Vláda nepotřebovala mluviti o 120 milionech, mohla prostě na př. k úlevám daňovým pro rok 1927 zvýšiti dotaci pro státní bytový fond a bylo by docíleno snad účinnější věci, zvláště když zvýšila o tolik procento vlastního kapitálu ke stavbě potřebného u stavebníka. Uvedený nepatrný kapitál, navržený zákonem, nemůže za žádných okolností prospěti většímu stavebnímu ruchu pro celý stát.

Nestalo-li se tak tedy a nebude-li snad možno změniti již a zvýšiti výši záruky, pak bylo by v zájmu státu i věci samé, aby alespoň pan ministr sociální péče dal pokyn ve svém resortu, který spravuje státní bytový fond, aby s ohledem na větší základnu vlastního kapitálu a s ohledem na malou pravděpodobnost, že by v dohledných letech byl bytů nadbytek, počítána byla pojišťovací reserva ne ¹/₁₀, nýbrž ¹/₃₀.

Kdyby snížení pojišťovací reservy podmiňovalo snad změnu zákona ohledně dovolené celkové výše povolených záruk do 200 milionů, aby tak učiněno bylo i změnou zákona o státním bytovém fondu a to okamžitě ještě se zachycením jarního období letošního roku.

Při poskytování záruk ze státního bytového fondu bude asi postupováno analogicky jako při návrhu o stavebním ruchu, že každý jednotlivec bude musiti prokázati 20 až 25% vlastního nákladu, takže se omezí záruka na 40% celkového nákladu a zmenší se tím i risiko státu na minimum.

Tím alespoň mohlo by býti použito pro letošní rok současně poněkud také zákona o státním bytovém fondu.

Při tom stojí ještě za zmínku upozorniti, že zjistil jsem, že pro celou Moravu má býti poskytnuto ze státního bytového fondu záruky státní celkem při 60% 3 mil. Kč a zbytek celý, tj. 197 milionů, má snad zůstati pro Čechy resp. pro Prahu. Co zde kol. Pichl řekl; pravil, že se má co největšího obnosu užíti pro stavební ruch v Praze. Já ale pravím, že není republikou jen Praha, aby se jen v Praze stavělo, to jsem zjistil, a uvádím, že občanstvo celé republiky patří do toho státu a že se mají spravedlivě rozvrhovati dávky, které se dávají do stavebnictví anebo různých věcí.

Takovýto postup nelze naprosto bez výtky přecházeti a obracím se v plné důvěře se žádostí na pana ministra sociální péče, aby laskavě věnoval této věci pozornost a zasadil se o spravedlivější rozdělení pro Moravu (Hlas: A pro Slovensko!), ano a pro Slovensko. Jinak by bylo záhodno snad také, aby ministerstvo vnitra a financí připustilo příznivější odhady pro hypotekární zápůjčky spořitelnám a ústavům s pupilární jistotou, neboť v takovém případě pak mohla by se řada stavebníků obmeziti na zápůjčky i bez státních záruk.

Ponechá-li se však zákon v navrhované úpravě a nepodnikne-li se ničeho pro získání větších hypotekárních zápůjček v širší formě, bude letošní ruch zrovna tak slabý jako loni, nezaměstnanost se nezmenší, nýbrž zvětší, a schopnost daňová živnostníků a řemeslníků stavebních oborů bude ještě katastrofálnější, než v r. 1926.

Tedy, vážení pánové, podával jsem určité návrhy a náměty v tom smyslu, jakým způsobem dá se řešiti bytová krise a jak se dá odpomoci těm všem škodlivým věcem, které tu jsou, jak se dá přivésti normalisace stavebního ruchu, a je také záhodno, abychom si řekli, že veškeré věci, které jsou požadovány s druhé strany, nejsou správny, ač se musí k nim také přikročiti. Nechci se zmiňovati o mzdových senátech. Divím se vůbec, že mohl přijíti některý zákon tak čistě sociálního rázu ve spojení se stavebním zákonem, ale doufám, že přijde chvíle, že při projednávání zákona příští rok absolutně ta hlava musí z toho vypadnouti a musí býti přičleněna k zákonodárství dělnickému. Nechci uváděti, jaký to má vliv na stavební ruch, poněvadž to dnes sem nepatří, jelikož je to provisorním, ale musím se zmíniti o zákonu na ochranu nájemníků. Nedovedu si představiti jedno: Když jsem sám byl přítomen jednomu případu, který jest dokladem, že by se měla zrušiti smlouva nájemní. Neříkám, že všichni nájemníci jsou dobří, a že všichni jsou špatní, ale byl jsem přítomen tomu, že nájemník v kuchyni měl vytrhanou podlahu a spálenou a na majitele domu zavolal strážníka, když tam přišel dělati pořádek. Dovolte laskavě, ty poměry nemohou tak zůstati, aby si každý mohl dělati, co by sám chtěl. Jistá ochrana tu musí býti, jak nájemníka, tak majitele domu. Jisté vyrovnání se musí udělati v obou směrech. Jestli máme pracovati společně na vybudování stavebního ruchu, který by byl skutečně stavebním ruchem, který by nám na dlouhá léta vyhověl, do toho roku 1934, pak málo platné, musíme se již podříditi tomu, že na jedné straně musíme něco přidati a na druhé straně něco sleviti, a proto musíme svorně podporovati to, aby občanstvo nebylo zbytečně zatěžováno břemeny, která se zde stávala nesnesitelnými, ale která nemusila zde býti, aby se racionelně stavělo a racionelně pracovalo k normalisaci stavebního ruchu.

Z toho stanoviska, že je to jako provisorium, prohlašuji za náš klub, že budeme hlasovati pro předlohu v tom znění, jak byla odhlasována poslaneckou sněmovnou. (Výborně! - Potlesk.)