Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Kučera. Dávám mu slovo.

Sen. Kučera: Slavný senáte! Předloha zákona o stavebním ruchu může býti pro široké vrstvy lidové nejlepším dokladem a důkazem, že nynější vláda, vlastně nynější vládní koaliční strany nemají naprosto žádného zájmu na tom, aby nynější bytová krise byla tímto zákonem, když ne nadobro odstraněna, tedy aspoň zmírněna. Ony samy tímto zákonem dokazují nemajetným vrstvám lidovým, i těm, kteří dosud při volbách odevzdávají pro ně hlasovací lístky, že prostě nejsou schopny pro tyto vrstvy za dnešního soukromokapitalistického řádu něco udělati, co by jim aspoň v otázce bydlení přineslo úlevy. Je bezesporné, že otázka bytová, tak jako otázka nezaměstnanosti, stává se pro stát velikým problémem, a že je povinností státu, aby tento problém byl co nejdříve uspokojivě vyřešen, a samozřejmo, že je tedy povinností nynější koaliční vlády, aby vážně a opravdově otázku bytovou vyřešila. Pro každou vládu, která by o sobě tvrdila, že jí jde o zájem státu a národa, musila by býti jistě výstrahou dnešní bytová krise a musilo by býti příkazem, aby tato krise byla co nejdříve vyřešena. Denní listy přinesly zprávu, že jen v samotné Praze je 20.000 přihlášek o byty. Kdybychom měli sebraný statistický materiál z celé republiky, dostali bychom jistě počet statisíců rodin, které dosud žádného bytu nemají a žijí životem štvané zvěře.

Nynější koaliční většina ostatně i svými pány zpravodaji o této předloze dokazuje, že tento zákon pro ni není zrovna příjemný a že, kdyby nebylo opravdu v širokých vrstvách lidových voláno po zákonu o stavebním ruchu, nebyl by ještě ani tento zákon předložen, třeba je nedostatečný a nebude míti velikého vlivu na zmírnění bytové krise. Nynější koaliční většině jde pouze o to, aby mohla ve veřejnosti vzbuditi zdání, že pracuje a má zájem o široké vrstvy lidové. Jaký ten opravdový zájem je, ukazuje to, že pan zpravodaj kol. Bečka ve své řeči uváděl v rozpočtovém výboru, že již u nás v republice bylo na bytovou péči vynaloženo 6 miliard Kč. Tedy pan zpravodaj přetrumfnul ještě pana kol. Slámu, který uváděl něco přes 4 miliardy. Protože pan kol. Bečka byl ministrem financí, může býti tímto tvrzením docíleno, že široká veřejnost bude se domnívati, že skutečně bylo ze státní pokladny k účelu tomu vyplaceno těchto 6 miliard. Ve skutečnosti podle vysvětlení pana odborového rady Kubišty z ministerstva sociální péče je celý závazek státu 3200 mil. Kč, který však dosud nebyl vyplacen, vyplaceno bylo pouze asi 700 mil. Kč, a tyto závazky budou splaceny někdy až ve 25 rocích; z těch 700 mil. Kč přišlo všeho všudy 200 mil. Kč na byty malé. Tedy těch 500 mil. Kč, souhlasím částečně, využili ti, kteří by si skutečně snad byli mohli postaviti příbytky sami. Mimo to je zde za jednu miliardu losová výpůjčka a ostatek odhaduje pan zpravodaj co odpisy na daních, pro kteroužto číslici však není žádných dokladů, ani v ministerstvu financí. Podle toho asi pan zpravodaj chce vzbuditi dojem, že u nás stát vykonal pro řešení otázky bytové velice mnoho, zejména snad po stránce finanční podpory stavebního ruchu, a že není tedy již potřebí, aby stát ještě dnes pro zmírnění bytové krise přinášel nějakých finančních obětí. Předloha zákona o stavebním ruchu také skutečně tuto zásadu důsledně dodržuje. Podle ní skutečně stát nepřispěje na stavby malých bytů ani haléřem, a proto není odůvodněn nijak ten spěch a obavy, které koaliční většina projevuje, aby předloha stala se co nejdříve zákonem, slibujíc si od jeho přijetí zvýšení a oživení stavebního ruchu.

Jedna z příčin dnešní bytové krise, jíž bývá z nynější koaliční většiny používáno a uváděno, je prý ta, že novostavby činžovních domů neposkytují stavebníkům žádné jistoty, že kapitál vložený do takového nového domu nebude náležitě zúročen, tedy prostě, že nepřináší pánům domácím takových zisků, na jaké oni byli dříve zvyklí. Přiznávám, že snad mohou míti i pravdu. Ale pak by to bylo u nás důkazem toho, že vrstvy pracující, ať již dělníci, úředníci a maloživnostníci nemají u nás takových výdělků a platů, aby mohli platiti pánům domácím vysoké nájemné. Již z toho vyplývá, že je povinností státu, aby se postaral o to, aby příjmy pracujících vrstev byly zvýšeny. Ale protože dnešní koaliční vláda dělá opak toho, je povinností její, aby se tedy starala, aby tito lidé měli možnost i za své žebrácké mzdy a platy také jako lidé bydliti, a to ovšem nynější předloha vládní většiny na mysli nemá.

Pan zpravodaj sen. dr. Havelka uvádí sice, že zákon tento bude jakési provisorium a že snad bude nutno vybudovati zákon o stavebním ruchu na podkladech širších. Ale my máme u nás v republice ty smutné zkušenosti, že obyčejně taková provisoria, která nemají žádné ceny, mají dlouhé trvání, a jistě nepodceňujeme nijak předem schopnosti nynější koaliční většiny, když prohlásíme, že ona není vůbec schopna něco velkorysého udělati, co by mělo přinésti zlepšení poměrů pracujících vrstev, protože její složení a smýšlení je nejen protisociální, ale i protilidové.

Proberme teď celou předlohu zákona, aby nám ty jeho výhody byly náležitě jasné. Již § 1 mluví o způsobu opatření půdy pro účely stavební a stanoví, že má býti použito nejprve pozemků státních. Odstavec druhý tohoto paragrafu ale praví, že státní správa se zmocňuje, aby prodala pozemky za cenu obecné jich hodnoty, které nehodlá sama zastavěti nebo použíti k účelům veřejným. Pokládám za svoji povinnost upozorniti, že jen k tomuto paragrafu by bylo potřeba vydati zvláštní prováděcí nařízení, zejména pro správy státních velkostatků. My máme trpké zkušenosti, že ve většině případů jsou státní velkostatky brzdou jakéhokoliv stavebního ruchu a rozvoje našich obcí. Státní velkostatky, které ve mnoha venkovských obcích tvoří největšího poplatníka, brání se každému nepatrnému zvýšení obecních přirážek, byť by těchto mělo býti použito k účelům všeužitečným, jako jsou elektrisace, stavba silnic, a nejvíc se brojí proti stavbám obecních domů.

Jsem přesvědčen, že tento § 1 tak, jak je navržen, nepřinese stavebníkům tam, kde budou státní velkostatky vlastníky půdy, žádných zvláštních výhod, protože správy těchto najdou vždycky výmluvu, že pozemků budou potřebovati samy. Velikou vadou celé hlavy I., jež jedná o vyvlastnění půdy k účelům stavebním, je, že nebylo dáno právo žádati za vyvlastnění pozemků k účelům stavebním obcím. Obec je přece povolána k tomu, aby regulovala stavební ruch v obci v těch místech, která jsou pro ni z důvodů hospodářských nejvhodnější a nebudou pro ni znamenati velké finanční břímě s rozšířením komunikace, elektrické sítě a i vodovodů. Bylo by tedy věcí samozřejmou, aby obce za vyvlastnění podobných pozemků mohly žádati a měly pro to zákonem zaručený podklad. Zákon ale staví obce na roveň každému stavebníku a obec může žádati za vyvlastnění pouze v tom případě jako stavebník. Kdyby byl zákon umožnil obcím, aby získaly vždy větší výměru pozemků k účelům stavebním, bylo možno obcím regulovati ceny stavebních pozemků a čeliti lichvě soukromých majitelů s půdou. Mimo to i řízení parcelační bylo by tím zjednodušeno, ježto by obec dala vypracovati parcelační plán pro větší počet stavebních míst, čímž by i poměrně náklady komisionelního řízení i pořizování plánů bylo lacinější a stavebník měl by uspořené práce, které bude sám jako jednotlivec prováděti. Paragraf 58, odst. 2. sice praví, že ti, kdož hodlají žádati za vyvlastnění pozemku podle tohoto zákona, mohou bez svolení vlastníka žádati za povolení k parcelaci, ale předpokládá to, že vyvlastnění bude pravoplatně provedeno. V tomto směru je zákon hodně nejasný. V hlavě I., § 4 mluví se o tom, že vyvlastňovací řízení bude provedeno k žádosti stavebníkově, když prokáže, že nemá jiného způsobilého pozemku k zamýšlené stavbě, a že dobrovolný výkup se nezdařil. Mám za to, ze bude tohoto ustanovení nejvíce využíváno okresními politickými úřady, a žadatelé budou odkázáni, aby si půdu stavební opatřili dobrovolnou dohodou. Majitelé po zemků budou tvrditi, že jsou ochotni půdu stavební prodati dobrovolně, ale protože zákon nikde nestanoví cenu této půdy při dobrovolném výkupu, budou míti okresní politické úřady možnost odkazovati žadatele žádající za vyvlastnění na cestu dobrovolného výkupu. V tomto směru zákon nekladl žádné meze soukromé lichvě s pozemky. Odst. 2, § 4 žádá připojení situačního plánu dostavby odborně zhotoveného v příslušném katastrálním měřítku, což bude pro stavebníka z praktické stránky nemožno provésti, poněvadž zhotovení takového plánu je podmíněno, aby předem byl tu zhotoven plán parcelační. Ale protože majitel pozemku, jemuž bude pozemek vyvlastňován, nemá žádného zájmu na tom, aby dal plán zhotoviti, a stavebník zase podle §u 58, odst. 2 vyžaduje předem, aby tu byl předpoklad, nebo jistota, že vyvlastnění bude pravoplatně provedeno. Tedy zde jsou ohromné rozpory. Zde mohla tato věc býti lehce vy řešena obcí, jak otázka vyvlastnění, tak i parcelace pozemků. Ovšem, že nejsme tak naivní, abychom očekávali od dnešní koalice, aby měla nějaké pochopení a smysl pro součinnost obcí v otázce bytové, když úkolem dnešní koaliční většiny, která o sobě dokonce říká, že vyšla z vůle lidu, tedy opírá se o principy demokracie, je zničiti a odstraniti samosprávu obcí, okresů a zemí. Proto nás komunisty nijak nepřekvapuje, že obcím žádného práva a součinnosti v zákoně o stavebním ruchu nebylo dáno. Žadatelé o vyvlastnění pozemků budou prodělávati velice trnitou cestu našimi politickými úřady, které přes to, že zákon mluví o lhůtách krátkých, budou podle nynější praxe příliš zdlouhavě tyto věci vyřizovati. My v tom směru máme zkušenosti s našimi státními úřady, že zejména v případech, kde jedná se o zájmy malých, chudých lidí, oproti majetným, dovedou býti samá ochota, jakmile se jedná o zájmy boháčů, a naopak dovedou býti až příliš neochotni vůči chudým, nemajetným vrstvám.

Pokud jde o hlavu II., §§ 12 až 27, jednající o rozhodčích soudech mzdových, považuji, že nepatřily do zákona o stavebním ruchu, nýbrž měl tu býti samostatný zákon oddělený od zákona o stavebním ruchu. Hlava II. měla býti podrobena řádné korektuře, protože v §u 19, odst. 5, dává se předsedovi rozhodčího soudu právo, trestati pro porušení pořádku pokutou až do 500 Kč, to znamená, že přísedící zase jen ze řad dělníků musí míti obavu, aby tohoto práva vůči nim nebylo zneužíváno.

K hlavě IV. V bytové péči o státní zaměstnance mělo by býti uloženo peněžním ústavům a bankám, aby určité procento losů stavebních zakoupily a tím stavby bytů pro státní zaměstnance umožnily.

Hlava V., jež jedná o státní záruce, je největší slabinou tohoto zákona a řekl bych výsměchem pro ty, kdož očekávali, že za pomocí zákona o stavebním ruchu bude jim se strany státu nějak pomoženo. § 30 až 34 mluví sice o podporách, z čehož by mohla veřejnost se domnívati, že budou některé podpory stavebníkům dávány, ale fakticky nejde zde o žádnou podporu, nýbrž o záruku státní za výpůjčku stavebníka, kterou mu peněžní ústavy podle jejich dosavadní praxe neposkytnou, protože podle jejich ustanovení mohou půjčiti pouze ¹/₃ hodnoty vystavené budovy. Další výpůjčku poskytnou pouze na směnky a stavebník musí míti dva placení schopné ručitele. Zdánlivě zdá se tato záruka státu velikým dobrodiním pro stavebníka, ale ve skutečnosti nebude míti valné ceny. Chce-li opravdu stát přebírati záruky za nekryté výpůjčky podle praxe peněžních ústavů, musilo by býti předem zákonné ustanovení, že peněžní ústavy jsou také povinny úvěr tento poskytnouti. Mělo by býti přímo zákonem nařízeno, kolik procent ze vkladů u peněžních ústavů má býti použito na úvěr stavební podle tohoto zákona, a případně i pojata do tohoto ustanovení úrazová i sociální pojišťovna a i pojišťovny soukromé. Mimo to musila by býti i zákonem stanovena úroková míra pro tyto výpůjčky. Dnes není žádným tajemstvím, že některé peněžní ústavy i banky mají nadbytek vkladů a nevědí si rady, co s penězi dělati. Tedy nemohlo by se mluviti o nějakém násilí vůči peněžním ústavům, když by jim bylo zákonem uloženo, určitou část vkladů peněžních uložiti v zápůjčkách na stavbu bytů podle zákona o stavebním ruchu. Stát mohl by zcela právem požadovati od peněžních ústavů takový závazek, když on sám věnuje na sanaci peněžních ústavů přes jednu miliardu Kč.

V zákoně ovšem žádné ustanovení toho druhu není, a tu bude pro stavebníka velikým úkolem, najíti peněžní ústav, aby mu poskytl výpůjčku na druhou hypotéku. Měli jsme již dříve případy, že peněžní ústavy nejevily velikou ochotu povolovati výpůjčky na státní záruku. Jistě ani dnes tyto ústavy, byť by byly ovládány lidmi, kteří si stále říkají, že jsou státotvorní, nebudou míti ve státní záruku veliké důvěry. Mimo to požaduje se na stavebníkovi, aby měl nejméně čtvrtinu obnosu nákladů stavebních, což bude právě pro ty nejchudší největší překážkou, aby si mohli podle tohoto zákona postaviti svůj domek.

Ale i ta záruka státu, ač nevyžaduje žádné finanční zatížení státní pokladny, je však nedostatečná, že, měla-li by býti využita i těmi, již začali již roku 1924 až 1927, byla by téměř vyčerpána. Tedy zde opravdu nynější koalice vyřešila otázku podpory stavebního ruchu tak, aby to stát nic nestálo, a aby to také pro stavebníka za nic nestálo. § 48 slibuje, že budou vydána vládním nařízením bližší pravidla o provádění této státní záruky, ale my jsme si vědomi, že jimi nebudou již nedostatky tohoto zákona nijak doplněny a opraveny.

Měl bych ještě několik zmínek o daňových úlevách. To snad by bylo jedno v tom zákoně, co přináší jistou úlevu, ale nebudou-li naše berní správy míti nějaká určitá nařízení, jak mají v tom směru postupovati, věřím tomu, že naši stavebníci budou zase prodělávati trpkou cestu, nežli se této věci domohou, aby jim byly daně sleveny. Mimo to máme řadu drobných lidí, kteří vystavěli od r. 1924 a možná, že se již nebudou dovolávati státní záruky a toho osvobození od daní. Zde není jasno, mají-li ti lidé na to nárok, nebo není-li to osvobození od daní podmíněno tím, že stavebník musí míti také státní záruky. Je vidět, že celá ta předloha má nedostatky. Jsme ovšem přesvědčeni, že nynější koaliční většina není schopna přinésti nějaké veliké dílo, které by mělo znamenati prospěch pracujících vrstev, naopak, že úkolem této většiny je všechna břemena státu přenášeti na bedra pracujícího lidu. Tedy my jistě nemáme důvěry, že by byla schopna něco udělati, a také nevěříme, že se rozhoupá, aby nám něco lepšího předložila, než je toto, poněvadž ona bude míti jiné starosti. Proto bude povinností všech pracujících vrstev, aby tuto vládu donutily, aby veliké své povinnosti také vůči pracujícím vrstvám konala.

Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. dr. Mazanec, dávám mu slovo.

Sen. dr. Mazanec: Slavný senáte! Myslím, že o věci, o které jednáme, mluvilo se, psalo se a debatovalo již dosti dlouho, nejenom zde ve slavném sboru, ale v celé naší veřejnosti, a že stačí, když se omezím jen na několik poznámek. Otázka bytová není tímto návrhem o úpravě stavebního ruchu řešena. Návrh, který byl předložen poslanecké sněmovně pod č. 460, byl položen na docela jiný základ a na široký základ, který měl nejenom na mysli podporu stavebního ruchu, ale který měl také za úkol provésti přechod od ochrany nájemníků do stavu normálního, předválečného, do stavu uvolnění této ochrany. Jak známo, byly pořádány o této věci ankety, porady a konečně návrh pro různost názorů, které se zde objevily, byl odložen. Odpor byl nejenom na straně nájemníků, ale také na straně majitelů domů. Není pochybnosti, že by bylo bývalo správné, kdyby se na té cestě bylo pokračovalo dále, a že je nutno hledati konečně správnou cestu k řešení této otázky, která je pro celou, řekl bych, hospodářskou naši stabilisaci a celou státní konsolidaci nesmírně důležitou.

Proč jsme se dostali do takové situace, to, myslím, slavný senáte, je nám dobře známo. Mnoho bylo zaviněno v prvních letech popřevratových, kdy celá moudrost příslušných činitelů záležela v tom, že se sáhlo k zabírání budov. Místo správnější cesty, aby se stavělo, aby se alespoň stavěly rychle nové státní budovy, pro nová ministerstva, která měla se v Praze zříditi, což by bylo mělo ohromný vliv na celý náš hospodářský život, na rozvíření stavebního ruchu a na podporu všech těch živností, které se stavebním ruchem souvisejí. Přistoupilo se k zabírání budov, tedy cesta, která jistě mohla býti nastoupena jen pro nejbližší dobu jako opatření z nejvyšší nouze, ale která nás přivedla do situace, ze které jsme do dnešního dne ještě nenašli východiska. Bylo by zbytečno vzpomínati na to, jakým způsobem se toto zabírání provádělo. Měl jsem tehdy příležitost v nejrůznějších směrech intervenovati a byly to skutečně zábory, které křiklavě zasahovaly do soukromého vlastnictví majitelů budov. Bylo to něco, čemu u nás, nedivte se, se říkalo "bolševismus na sucho". Bylo by se to sneslo snad jeden rok, snad ještě druhý rok, ale v roce 1920 již mělo to býti všechno zlikvidováno, a neměli jsme tak dlouho v našem státě trpěti, aby stát neměl svých budov, aby ministerstva byla umístěna v různých klášterních budovách na úkor vlastních uživatelů budov, kdy na př. v některých klášteřích bylo ubytováno v jedné místnosti 4 - 5 kněží, kteří se tam musili stlačovati jen právě proto, poněvadž stát nepostavil si budov, kterých měl potřebí. Takovým způsobem zařídila se celá řada budov státních a vojenských nejen v klášteřích, ale i v soukromých domech a palácích, a ovšem důsledek byl, že u nás nastala strašlivá nouze o byty, pochopitelným způsobem. Pak přišlo k tomu ještě řádění ulice, které se označovalo jako řádění černé ruky. Nebyla to ovšem černá klerikální ruka! Konečně můžeme si říci, že jsme z toho již venku a že je potřebí ještě také s těmi zbytky takového způsobu podpory stavebního ruchu zlikvidovati na celé čáře.

Při této příležitosti chtěl bych, jak jsem to již zde v tomto slavném senátě jednou učinil, upozorniti zejména ministerstvo veřejných prací na to, že je tu ještě jedna věc velmi bolestná a velmi palčivá, která čeká na svou rychlou likvidaci. To je to, co jsem tu již měl příležitost při rozpočtové debatě nazvati hanbou před civilisovaným světem: otázka zabrání ústavu pro děti hluchoněmé na Smíchově. Ústav, který byl založen v r. 1786, který byl vydržován po celou tu dobu, tedy přes 140 let soukromými prostředky za podpory obcí a státu, byl zabrán v srpnu 1919 a dosud není vrácen. Zabrán byl právě v té době, kdy se zařídil na rozšíření své působnosti, když se zařídil skutečně vzorným způsobem pro výchovu hluchoněmých dětí a když se stal jedním z nejlepších a nejlépe vedených ústavů v celé Evropě. Ten ústav choval v posledních letech, tedy před svým rozšířením od roku 1912 až do svého záboru do roku 1919 tento počet hluchoněmých dětí: Budu citovati za sebou: 116, 138, 143, 126, 133, 134, 139. První rok po zabrání, kdy ještě bylo mu možno, třeba ve stísněné míře, ale přece jenom své úkoly plniti, měl dětí 105, pak od roku 1920 nastal úpadek. Mohl ústav všemi prostředky, kterými disponoval, opatřiti jen 23 dětí v roce 1921, 24 dětí v roce 1922, pak 25, 21. To byl ústav, který jistě plnil veliký úkol sociální a humanitní. Vypsal jsem si z výročních zpráv tohoto ústavu z poslední doby povolání rodičů, kteří tam měli své děti zaopatřené, kteří také podnikli po zabrání ústavu všechny možné kroky, chodili od jednoho ministerstva ke druhému, od jednoho ministra ke druhému a byli též na Hradě u pana presidenta v kabinetní kanceláři, všechno možné podnikli, aby zachránili ústav, který konal svoje humanitní poslání, a přece se to nepodařilo. Z výročních zpráv uvádím toto:

Poslední rok před svým zabráním měl ústav 105 dětí, ze kterých bylo rodičů rolnických a chalupnických 13, rodičů z dělnictva zemědělského 12, z dělnictva průmyslového 33, z řemeslníků a drobných živnostníků 43 a 4 děti z řad učitelských a úřednických. V roce 1921 pak bylo 23 dětí. Z těch zase rolnických a chalupnických rodičů 6, z dělnictva zemědělského 4, průmyslového 8 a živnostenských rodičů 5. Zrovna tak v roce 1922 mezi 24 dětmi byl týž poměr, v roce 1923 mezi 25 dětmi zrovna tak, a v roce posledním, tedy v roce 1925, byl poměr rovněž takový. 6 dětí rodičů rolnických a chalupnických, 5 dětí rodičů dělnictva zemědělského, 6 dětí dělnictva průmyslového a 4 z řad živnostenských.

Tedy tento ústav, který tak vysoce byl ústavem humanitním, byl zabrán za tehdejší vlády v roce 1919, řekněme, za socialistické vlády, a ten ústav navrácen dosud není svému určení.

Jakým způsobem se dělo toto zabrání, vykládá nám zpráva výroční z roku 1920. Dovolím si těch několik řádek zde přečísti.

Nadešel den 22. srpna 1921. O 10. hod. dopol. přišlo do ústavu 30 ozbrojených policejních strážníků s úředníky státního úřadu statistického, aby zabrali ústav exekuční mocí. Šest strážníků v plné zbroji postavilo se u vrat v Karlově ulici a nikoho dovnitř, ani ven nepustili. Též zeď ústavu, ústící do zahrady Kinského, byla policií hlídána. Ostatní strážníci a úředníci státní a policejní vešli do ústavu, strážníci postavili se ve zbroji na každých pět kroků po všech chodbách.

Vrchní ředitelství bylo zastoupeno členem pres. Wohankou a svým právním zástupcem. Zástupci státních úřadů žádali o vydání klíčů k třídám, ložnicím a jídelnám dětí. Zástupci ústavu jim je ovšem nevydali, poukazujíce k tomu, že podle pokynu ministerské rady našli vhodné místnosti pro statistický úřad. Když klíče vydány nebyly, přivoláni byli telefonicky dva zámečníci, kteří zámky u tříd, ložnic a jídelen dětí vypáčili, sluhové státního úřadu statistického vynesli všechen nábytek, postele, peřiny dětí do dvou místností a pak úředníci dveře zapečetili. Navečer pod ochranou policie titíž zámečníci dávali nové zámky ke všem místnostem. Pohled na toto jednání byl nanejvýš smutný a přímo zdrcující. Za několik dní měli se vrátiti starší chovanci do ústavu a s nimi mělo se dostaviti 35 nových dětí...

Veřejnost, tisk český i německý, zahraniční i zámořský, jednomyslně vytýkal toto exekuční zabrání ústavu, hovícího dobru, štěstí trpícího dítěte, mocí. (Sen. Časný: Kdo vydal tu zprávu?) Ústav. To je výroční zpráva o pražském soukromém ústavě pro hluchoněmé na Smíchově pro rok 1920/21. Tento ústav nebyl navrácen, ačkoliv již v r. 1923 ministerstvo sociální péče samo na to naléhalo v dopise žádajícím ministerstvo veřejných prací, aby se toto ministerstvo konečně postaralo o opatření místností nových pro státní úřad statistický a aby budovu ústavu pro hluchoněmé děti na Smíchově uvolnilo.

Presidium státního úřadu statistického odpovědělo na tento přípis, také jemu dodaný, v tomto smyslu: Vítá podnět ministerstva sociální péče o uvolnění budovy ústavní pro svůj původní účel a dokládá, že ústavní budova na Smíchově je půdorysně řešena pro účely vychovávacího ústavu a nevyhovuje potřebám úřadu statistického tím spíše, že státní úřad statistický povahou své agendy má zvláštní potřeby místnostní (strojovna, velká skladiště). Ministerstvo veřejných prací uznalo již r. 1922, že je státní úřad statistický v ústavní budově na Smíchově pro neúčelnost její nevhodně umístěn. Statistická rada státní usnesla se v V. plenární schůzi, aby pro státní úřad statistický byla vystavěna nová budova. Tak pak bude ústavní budova na Smíchově vrácena svému účelu.

Já jsem několikráte tu věc urgoval ještě v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny. Tam mně bylo slíbeno - to již je také řada let - že bude budova vystavěna do konce roku, nebo do dvou roků, a dnes, kdy máme rok 1927, dosud se nic nestalo, aby tento ústav byl vrácen svému úkolu. Tedy prosím, když takovým způsobem se řeší bytová otázka a podpora stavebního ruchu u nás, když stát takovým způsobem předchází špatným příkladem, pak se nemůžeme pranic diviti, že také soukromý stavební ruch se nikterak nerozvinuje, když ještě se mu z nejrůznějších stran činí překážky.

Litujeme opravdu, že nebylo možno celý problém bytový řešiti současně s otázkou stavebního ruchu. Bez tohoto řešení nezvedneme stavební ruch, jak je nutně potřebí.

Řekl jsem tedy, že bez tohoto řešení není u nás hospodářské stabilisace, není u nás ani státní konsolidace. Zde nejde o zájem snad jednotlivců, nebo jednotlivých vrstev, nejde tu o nájemníky nebo o majitele domů, zde, myslím, jde o celou naši společnost. Jde o stát. Zjednáním odpomoci rozřešiti konečně otázku bytovou je úkolem celé společnosti a tento úkol, slavný senáte, nelze podle mého mínění převalovati jen tak docela pohodlně na majitele domů. Dnes je to nejpalčivější otázka sociální, a proto je nutné s tohoto hlediska sociálního celý tento problém řešiti. U nás se často líčí tyto věci tak, jakoby šlo snad o zápas dvou vrstev: jedné sociálně silné, za kterou se považují majitelé domů, a druhé sociálně slabé, za kterou se považují nájemníci. To pojímání v té všeobecnosti není naprosto správné. Mezi nájemníky musíme si to přiznati docela otevřeně jsou lidé sociálně velmi silní, jsou mezi nimi lidé, kteří mají miliony. Mezi majiteli domů na druhé straně jsou lidé sociálně velmi slabí, chudáci; kteří zasluhují ochrany a kteří jsou vydáni na pospas těm, kteří jsou daleko sociálně a hospodářsky silnější než oni.

Tedy měřítkem ochrany nemůže býti otázka, je-li někdo příslušníkem té, nebo oné vrstvy, a proto skutečně je těžko pochopiti, když bytová politika se u nás dělá tak, že značná část obyvatelstva bydlí stále na útraty druhých, anebo na útraty státu. Nebylo by jistě tolik roztrpčenosti u nás, kdyby namnoze ta značná část boháčů nebydlela fakticky na útraty chudých. Právě tím, že se bohatým nájemníkům dává možnost bydleti na útraty cizí, odnímá se bytovému trhu veliký počet uchazečů o byty, kteří by bez zásahu zákona přeplnili volný trh bytový a tím podnítili v daleko větší míře stavební ruch, než jaký jsme měli u nás před válkou.

Nebylo nikdy takové situace ve velkých městech, zejména v Praze, aby se nedostávalo bytů. Data, která přinesl loni a předloni Věstník hlavního města Prahy, jsou přímo strašlivým výkřikem sociální bídy. Když je možno, jak to tady statisticky je uvedeno, že r. 1925 bylo v Praze samotné přes 14.000 rodin bez bytu - to znamená asi 70.000 osob - a když roku 1926 bylo takových rodin na 20.000 - tedy 80 až 100.000 osob - a když při největším napětí finančních prostředků pražské veleobce, která skutečně se snaží odpomoci, kde může, této sociální bídě, když tedy za této situace se podaří obci sotva z 5% žádostem za příděl bytů vyhověti, pak musíme tento stav označiti jako nejstrašnější pohromu pražského obyvatelstva. Není možno si učiniti představu o tom, jak jsou v Praze rodiny ubytovány. To, co nyní uvedu, je vzato doslova ze zprávy sociální bytové péče, jsou to tedy fakta úřední, naprosto bezpečně vyšetřená. Cituji z toho: "Závady zdravotní i mravní, infekční choroby všeho druhu, tuberkulosa, všechny sociální neřesti, alkoholismus, prostituce, znemravnělost mládeže jsou domovem v brlozích přeplněných vystěhovanými rodinami, a to nejen na periferii, ale přímo uvnitř města, kde jsou zřízeny soukromé noclehárny, často pro 20 osob jediná malá místnost, kde se spí po dvou i třech osobách na jediném lůžku. Typem takového bydlení je na př. byt, obývaný starými rodiči, k nimž se přistěhovali z nedostatku jiného bytu tři ženatí synové s rodinami. Byt je o dvou místnostech, obývaný 13 osobami. Z toho je 5 dětí. Jedna z žen má rozsáhlý lupus na celém obličeji, 3 děti docházejí do zdravotního ústavu k léčení. Jeden z mužů dochází na kožní kliniku. Muž jedné z žen tam ubytovaných přivedl si k sobě cizí ženštinu, se kterou žije vedle své manželky. Byt je položen vedle záchodu, který nemá splachovacího zařízení a všechen zápach soustředí se do bytu, který má jen malé okénko do dvora." Tak tedy zní úřední zpráva. Myslím, že tyto věci musí pobouřiti svědomí každého a že je nutno v té věci konečně udělati něco velkého, něco radikálního, něco, co by zde zjednalo nápravu. Nejedná se... (Sen. Časný: Lepší zákon!) Ano, lepší zákon, než byl ten, který dojde ukončení svého 31. března 1928, a věřte mi, pane kolego, že bychom si nic jiného nepřáli, než aby také tento zákon splnil všechno očekávání, které k němu máme. (Sen. Časný: Pane doktore, vy jste nedůsledný! Řekl jste, za socialistické vlády ten ústav hluchoněmých byl zabrán, a pak jste citoval z r. 1923 ministerstvo sociální péče a veřejných prací a neřekl jste, kdo to byl, kteří to byli ministři!)

Předseda (zvoní): Prosím o klid! Slovo má pan sen. dr. Mazanec.

Sen. dr. Mazanec (pokračuje): Kdo byl v roce 1923 ministrem sociální péče, bude, myslím, známo, a kdo ministrem veřejných prací, také bude známo. (Sen. Časný: Jak jste mohl říci, že to byl ministr socialistický?) Lidovec to jistě nebyl. Ostatně já jsem přece nevytýkal nic ministru sociální péče - mluvil jsem o socialistické vládě.

Tedy za této situace, opakuji, litujeme, že nedošlo k řešení celkovému nejen stavebního ruchu, ale také otázky bytové. Není sporu, myslím, o tom, že i toto provisorium, které nemůže býti delší než jeden rok, protože 31. března 1928 pozbývá platnosti zákon o ochraně nájemníků - znamená krok kupředu za cílem povzbuditi u nás stavební ruch k novému životu. Proto budeme klidně hlasovati pro vládní návrh, jak vyšel ze sněmovny poslanecké, protože senát nesmí a nemůže vzíti na sebe odium, že by průtahy s účinností nového zákona zmařily možnost využitkovati v letošní stavební sezoně co nejvydatněji rozsáhlých výhod nového zákona. Nevzaly si to na zodpovědnost ani strany oposiční při jednání v sociálně-politickém výboru, nemůže si to vzíti na zodpovědnost ani žádná vládní strana, ani slavný senát. (Potlesk.)

Předseda: Přerušuji jednání o tomto předmětu. Další předmět, kterým je zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 334), kterým se předkládá Národnímu shromáždění podle posl. odst. čl. XII. zákona ze dne 23. dubna 1925, čís. 102 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 14. dubna 1920, čís. 347 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové, zpráva o celém výsledku jednání provedeného mezi státem a Národní bankou Československou nastupující po Bankovním úřadě ministerstva financí, tisk 373, překládám, nebudou-li námitky, na konec dnešního pořadu jednání. (Námitek nebylo.) Námitky žádné není, tedy je tento předmět přeložen na konec dnešního jednacího pořadu.

Budeme jednati o dalším předmětu, kterým je:

3. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského trestního soudu v Praze za svolení k trestnímu stíhání sen. A. Šolce pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 201 a, d a 203 tr. z. a přestupek podle § 13 zák. č. 417 z r. 1920 (čís. 3423 předs.). Tisk 374.

Zpravodajem je pan sen. dr. Havelka. Dávám jemu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Havelka: Slavný senáte! V trestní věci proti Františku Grohovi a spol. pro padělání listin, pomocí jichž byly v době od září 1923 do prosince 1924 provedeny v Praze neprivilegované úpisy IV. státní půjčky na jméno Lidové záložny v Náchodě, jeví se podle přípisu zemského trestního soudu v Praze také podezřelým sen. Ant. Šolc, že byl též účasten při vylíčených trestních činech, v nichž bylo by nutno spatřovati skutkovou povahu zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 201 a, d, 203 tr. z. a přestupek podle § 13 zák. č. 417 z r. 1920.

Slavný senáte! Jde zde o obvinění z deliktu nepolitického a je zajisté v zájmu pana sen. Ant. Šolce samotného, aby se z tohoto těžkého podezření očistil. On též sám žádá, aby bylo dáno svolení k jeho trestnímu stíhání.

Na základě této skutkové povahy a z těchto důvodů, jež jsem si dovolil uvésti, dovoluji si navrhnouti jménem imunitního výboru slavnému senátu, aby dal souhlas k trestnímu stíhání pana sen. Ant. Šolce pro delikty shora jmenované.

Předseda: Ke slovu není nikdo přihlášen, budeme proto hlasovati.

Račte se, pánové a dámy, posaditi! (Děje se.)

Kdo souhlasí s návrhem imunitního výboru, aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Ant. Šolce, ať zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního se schvaluje a dává se tedy souhlas k trestnímu stíhání sen. Ant. Šolce.

Budeme jednati o dalším předmětu jednacího pořadu, to jest:

4. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského soudu v Opavě za souhlas k trestnímu stíhání sen. inž. Oberleithnera pro přečin podle §u 17 čís. 1. zákona na ochranu republiky (čís. 2031/26 předs.). Tisk 369.

Zpravodajem je pan sen. dr. Baxa, dávám jemu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Baxa: Slavný senáte!

Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského soudu v Opavě za souhlas k trestnímu stíhání sen. inž. Oberleithnera pro přečin podle §u 17 čís. 1 zákona na ochranu republiky (č. 2031/26 předs.).

Podle zprávy zemského soudu v Opavě ze 17. září 1926, č. j. Tk IX. 564/26, dal sen. inž. Oberleithner, jakožto jednatel a společník firmy "Eternit" v Šumperku, pokladníkovi firmy Josefu Rötigovi v dubnu 1925 příkaz, aby poukázal dne 23. dubna 1925 prostřednictvím "Kreditanstalt der Deutschen", filiálky v Krnově na šek. účet čís. 49.531 pro "Sudetendeutscher Heimatbund' peníz 30 Kč, jakožto předplatné pro časopis "Sudetendeutsches Echo". V tomto činu, poněvadž "Sudetendeutsches Echo" jest orgánem zahraničního iredentistického sdružení "Sudetendeutscher Heimatbund", majícího za úkol propagandu namířenou proti československému státu, proti jeho samostatnosti a jeho ústavní jednotnosti a zasláním předplatného na tento časopis sen. inž. Oberleithner podpořil organisaci, o které věděl, že jejím účelem je podvraceti samostatnost a ústavní jednotnost tohoto státu, spatřuje zemský soud v Opavě skutkovou podstatu přečinu §u 17 čís. 1 zákona na ochranu republiky a žádá, aby senát dal souhlas k trestnímu stíhání.

Imunitní výbor navrhuje, aby senát nedal souhlas k trestnímu stíhání sen. inž. Oberleithnera pro přečin §u 17 čís. 1 zákona na ochranu republiky, a to z těchto důvodů:

Imunitní výbor nepochybuje o tom, že "Sudetendeutscher Heimatbund" je sdružení československému státu nepřátelské i že jakékoli podporování tohoto sdružení zakládá v sobě skutkovou povahu přečinu podle §u 17 čís. 1 zákona na ochranu republiky. Ale ve skutečnosti, že sen. inž. Oberleithner zaslal předplatné na časopis "Sudetendeutsches Echo", který jest orgánem tohoto sdružení, nemůže imunitní výbor spatřovati úmysl, že by sen. inž. Oberleithner byl chtěl toto sdružení jakýmkoli způsobem podporovati. Vždyť přece sen. inž. Oberleithner složil slib v §u 22, odst. 3. úst. list. předepsaný, že bude věren republice Československé a že bude zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; dlužno tudíž vycházeti z toho, že sen. inž. Oberleithner byl jakéhokoli podobného úmyslu dalek. Zaslal-li sen. inž. Oberleithner předplatné na časopis "Sudetendeutsches Echo", nelze v tom spatřovati nic trestného, ba naopak dlužno uznati právo jeho jakožto senátora informovati se o všech zahraničních proudech myšlenkových, i když by snad nebyly státu přátelské, a po případě i časopisy, které tyto proudy tlumočí, odebírati. Z toho důvodu navrhuje imunitní výbor, aby senát k výše uvedenému trestnímu stíhání souhlas nedal.

Předseda (zvoní): Nikdo není ke slovu přihlášen. Budeme hlasovati.

Kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, aby nebyl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. inž. Oberleithnera, ať zvedne ruku. (Děje se.)

Návrh výboru imunitního se schvaluje a tím souhlas k trestnímu stíhání sen. inž. Oberleithnera se nedává.

Přerušuji jednání o dnešním pořadu.

Byl mně podán dostatečně podporovaný návrh sen. Hampla a spol.

Žádám pana tajemníka, aby jej přečetl.

Sen. tajemník dr. Šafařovič (čte):

"Návrh sen. Hampla a spol., aby se ministr vnitra dostavil do schůze senátu, v níž bude tento návrh přijat a podal zprávu o výjimečných opatřeních vlády v okresech tanvaldském a ve třech obcích okresu jabloneckého.

Senáte, račiž se usnésti: Senát Národního shromáždění vyzývá podle § 46, odst. 2. jedn. řádu ministra vnitra, aby se dostavil do dnešní schůze senátu a podal zde zprávu o výjimečných opatřeních vlády v okresech tanvaldském a ve třech obcích okresu jabloneckého.

Odůvodnění:

Vláda a podřízené úřady zasáhly způsobem krajně provokativním do hospodářského boje sklářského dělnictva v okrese tanvaldském a jabloneckém. Vládní orgány, které cynicky přehlížely ohromnou bídu sklářského dělnictva, staví se nyní, když dělnictvo vstoupilo do boje za uhájení holé existence, docela otevřeně na stranu velkofabrikantů, zaplavily v pravém slova smyslu oba okresy četnictvem, zatýkají dělníky a všemožným způsobem šikanují pracující vrstvy, jichž sympatie jsou přirozeně na straně bojujících sklářských dělníků. V pondělí byl dokonce v okrese tanvaldském a dále v obcích Lučany n. T., Josefodole a v Dolním Maxově, v okrese jabloneckém vyhlášen výjimečný stav. Úřady dokonce vyhrožují vyhlášením stanného práva, což neznamená nic jiného nežli hrozbu, že jsou připraveny v zájmu fabrikantů střelbou do stávkujících sklářských dělníků potlačiti jejich hospodářský boj. Varujeme ministra vnitra a celou vládu před další provokací a navrhujeme proto, aby ministr vnitra podal senátu o postupu vládních orgánů v okresech tanvaldském a jabloneckém zprávu. Ministr vnitra nechť se zodpovídá z dosavadního postupu vládních orgánů ve jmenovaných okresech a nechť okamžitě zruší výjimečný stav, odvolá četnictvo z obou okresů a zakáže všem vládním orgánům, aby se jakkoliv stavěly v hospodářském boji sklářského dělnictva na stranu podnikatelů."

Předseda (zvoní): Kdo souhlasí s tímto návrhem pana sen. Hampla a spol., ať zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh je zamítnut.

Žádám o přečtení věcí mezi schůzí tiskem rozdaných:

Sen. tajemník dr. Šafařovič (čte):

Tisk 390. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Klatovech ze dne 22. prosince 1926, č. j. T 1263/26/4, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Sehnalové pro přestupek podle § 14 a § 19 zák. ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. z., (čís. 2728 předs.).

Tisk 391. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 941) zákona o ročním kontingentu branců, o náhradní záloze a o některých změnách branného zákona (tisk 954).

Předseda: Pro dnešní schůzi dal jsem dovolenou sen. Ecksteinové.

Dále sděluji, že branný výbor zvolil předsedou sen. Dyka, I. místopředsedou sen. Proška, II. místopředsedou sen. Valouška, I. zapisovatelem sen. Sehnala, II. sen. dr. Karasa.

Do výboru rozpočtového místo sen. inž. Bečky nastupuje sen. dr. Fáček;

do výboru imunitního místo sen. Dúrčanského opět sen. inž. Klimko;

do výboru sociálně-politického za sen. Hrubého sen. Hrejsa;

do výboru ústavně-právního za sen. Dreslera sen. Lukeš;

do výboru branného za sen. Fr. Scholze sen. Stolberg;

do výboru technicko-dopravního za sen. inž. Bečku sen. dr. Baxa;

do výboru národohospodářského na místo sen. Zulegera nastupuje sen. Korinek.

Navrhuji, aby se příští schůze konala dnes za 5 minut po této schůzi

za účelem přikázání došlých spisů.

Není žádné námitky? (Námitek nebylo.)

Námitek není, zůstává při tom, co jsem prohlásil a končím schůzi.

Konec schůze ve 20 hodin 35 minut.