Předseda (zvaní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. dr Fáček (pokračuje): Shrnu ve svém referátu oba státní závěrečné účty za r. 1925 a za r. 1926 a slibuji vám, že pokud jen bude možno, vyhnu se číslicím. Především bych chtěl vyzdvihnouti a zdůrazniti potěšitelný zjev, že rok od roku s větším a větším urychlením jsou nám předkládány státní závěrečné účty. Jest již daleko předstižena zákonná 18měsíční lhůta a každým rokem následuje další zlepšení. Je to v prvé řadě zásluhou nejvyššího účetního kontrolního úřadu, který přesto, že nemá přímé donucovací moci naproti státním účtárnám, přece svým popoháněním docílil toho, že dnes státní účtárny poukazujících míst předkládají své dílčí závěrky včas, a následkem toho celkový účet může býti rychle sestaven. Ale je to zároveň dokladem, že všechna naše státní administrativa pokračuje ve své konsolidaci. V posledním roce 1926 státní nejvyšší účetní kontrolní úřad zavedl další velmi vítanou novotu, totiž že i mezi rokem předkládá sněmovnám měsíční výkazy o příjmech a výdajích, pak jejich pololetní zpracování a v každém čtvrtletí předkládá výkaz o stavu státního dluhu.

Ta okolnost, že se urychleně předkládá státní závěrečný účet, přináší prospěch v nejednom směru. Především je to dobrá pomůcka pro celou státní administrativu, je to cenný materiál pro sdělávání státního rozpočtu na další rok, když jsou již známy výsledky z období blízko předcházejícího, a konečně je to prospěch pro nejvyšší kontrolní úřad, že urychlenými závěrkami se mu, uvolňují síly pro vykonávání dohlídek v různých oborech státní správy a v ústavech a podnicích státem podporovaných.

Státní závěrečné účty poutají pozornost, nebo lépe řečeno měly by poutati pozornost zejména ve dvojím směru. Jednak proto, že je na základě jich možno srovnávati výsledky jednoho roku s výsledky roku předchozího ať již v platbě, anebo v náležitosti a podle toho usuzovati, zdali vydání státní a příjmy stoupají během let, nebo klesají. A na druhé straně zásadní význam státních závěrečných účtů spočívá v tom, že umožňují parlamentu kontrolu státního hospodářství v tom směru, zdali hospodářství bylo vedeno v rámci rozpočtu parlamentem schváleného.

V prvém směru dlužno poněkud litovati, že srovnávání let za sebou jdoucích je do jisté míry znemožněno tím, že se forma uspořádání státního rozpočtu velmi často mění. Byť i všechny ty změny byly vždycky o sobě k dobrému, mají ten nepříjemný důsledek, že ztěžují nebo znemožňují srovnávání různých let. V r. 1925 byla provedena taková zásadní změna ve státním rozpočtu, že nejsou ve státních příjmech a výdajích zahrnuty příjmy a výdaje státních podniků, nýbrž v osamostatňování těchto podniků byl učiněn další krok, že mají své rozpočty zvláštní a jenom jejich přebytek se objevuje v celkovém státním příjmu, resp. jejich ztráta se objevuje ve výdajích.

Také účtování státních investic se v tomto období zase změnilo. Kdežto v jednom roce byly administrativní investice rozpočítávány zvláště, byla v r. 1926 provedena jistě zdravá změna, že tyto administrativní investice tvoří součástku celkového rozpočtu státní správy. Investice státních podniků jsou ovšem vyloučeny docela, objevují se na jiném místě, v účtech podniků.

Druhá otázka důležitá pro naše sněmovny je, jak jsem řekl, ta, zdali výdaje státní pohybovaly se v mezích ústavně schválených.

Nechci unavovati číslicemi, poukazuji v té příčině na to, co je pojato do zprávy rozpočtového výboru, jen tedy konstatuji, že v obou letech skutečně tyto hranice ústavního povolení překročeny nebyly. Ani v jednom, ani ve druhém roce nezůstalo sice při původním rozpočtu, poněvadž v obou letech po schválení rozpočtu přišly ještě další zákony, kterými byly povoleny přes rozpočet další výdaje. Ale z této okolnosti nelze odvozovati výtku, jako by snad původní rozpočet býval sestavován, lehkomyslně nebo neupřímně, jako by byly některé výdaje, na které se již musilo počítati při sdělávání hlavního rozpočtu, zatajeny. Neříkám, že tomu tak nebylo v dřívějších letech, ale tentokráte opravdu všecky výdaje dodatečně parlamentem nad rozpočet povolené byly vesměs výdaje, které v době sestavování rozpočtu nemohly býti předvídány. Skutečné výdaje nepřekročily pak meze, která byla dána usnesením sněmoven o rozpočtu a dalších dodatcích k němu, naopak v r. 1925 bylo vydáno o 125 milionů Kč méně a v r. 1926 o 256 mil. Kč méně, přesto, že pro rok 1926 původní suma výdajů povolená rozpočtem byla dodatečně ještě o 360 milionů snížena.

Jistě k tomuto příznivějšímu průběhu našeho státního hospodářství přispívá to, že se rozpočty u nás sestavují v krátké době před počátkem příslušného správního období. Můžeme si na tom zakládati, že v tomto směru předstihujeme jiné státy mimo snad Anglii. A toto sestavování rozpočtu v poslední chvíli je umožněno zase tím, že náš parlament má chvalitebný zvyk projednávati rozpočty rychle. U nás jsou poměry mnohem příznivější než ku př. ve Francii, kde se rozpočty projednávají mnohdy celý rok, kde se musí sahati ku provisoriím, k povolování rozpočtu na l-2 měsíce, kde rozpočtový výbor bývá jevištěm politických zápasů, které mají za následek, že se vyřízení rozpočtu zdržuje. A tak, ačkoliv u nás nemáme těch přísných předpisů, které si zavedla Francie v r. 1923 proti překračování rozpočtu preventivní kontrolou a povinností k náhradě škody u úředníků, kteří by překročili položky rozpočtové, přece u nás, jak viděti, bez těchto drakonických ustanovení docilujeme výsledků vlastně lepších ve svém státním hospodaření, než jakých se dociluje ve státech, které se takto proti překročování rozpočtu vyzbrojily.

Jak již z dřívějších závěrečných účtů, tak i z těchto obou se podává další potvrzení zkušenosti, že úsporná snaha ve státním hospodářství, má-li býti účinná, musí nasaditi všechny páky již při sdělávání rozpočtu, neboť co jednou je rozpočtem některému resortu povoleno, z toho již bývá těžko něco pro státní pokladnu zachrániti. I když resort docílí na některých výdajích úspor vždy se najdou jiné účely, pro které úspor těch se použije. Je tu přirozená snaha vyčerpati dotace, které byly resortu povoleny, poněvadž každý resort má touhu míti pohotových prostředků co nejvíce, a obává se, že kdyby dotaci jedinou nevyčerpal, dostal by ji příštího roku do rozpočtu v částce ztenčené. Všechno záleží na sestavování rozpočtu a již tam musí se úspornost projeviti. Že při tom hlavní úkol připadá ministru financí, je samozřejmo. Ten je vlastně strážcem rovnováhy ve státním rozpočtu a představitelem úsporných snah ve státním hospodářství. A můžeme býti opravdu uspokojeni tím, že našemu ministru financí daří se tato úsporná snaha, dík jeho osobní autoritě, přesto, že nemá v našem zákonodárství takové opory, jako mají finanční ministři v jiných státech. V Německu na př. při sestavování rozpočtu, jestliže ministr financí opře se některému výdaji a říšský kancléř se k němu připojí, jejich dva hlasy platí více než celé usnesení ministerské rady. U nás také je na programu vydati potřebnou zákonnou úpravu celého státního hospodářství, takový finanční řád po způsobu německého Reichshaushaltsordnungu a bylo by na místě, by také v tomto směru se uvažovalo, jestli přece jen vliv ministra financí by neměl býti zesílen takovou zákonnou podporou, aby neviselo vše jen na jeho váze osobní.

Jestliže celkové výsledky závěrečných účtů za obě léta, o kterých podávám zprávu, jsou o tolik příznivější, než jak bylo při rozpočtu počítáno, o tolik příznivější, že roku 1925 místo očekávaného schodku 272 miliony objevuje se schodek pouze 21 milionů a roku 1926 místo očekávaného přebytku 374 miliony objevuje se přebytek 2.540 mil. Kč, přesto, že v tomto roce na př. ubyl státu příjem z Bankovního úřadu, příčinu tohoto příznivého výsledku jest nutno hledati jen v neobyčejném vzestupu příjmů a mezi nimi zase zejména ve vzestupu příjmů z daní a poplatků. Tyto příjmy jsou totiž r. 1925 o 1.815 mil. Kč vyšší, než rozpočteno, a r. 1926 dokonce vyšší o 3.445 mil. Kč. Tato čísla jsou dokladem, že naše finanční správa nepropadla nezdravému optimismu při rozpočítávání příjmů, což jinde bývá tak často příčinou schodků ve státním hospodářství. U nás finanční správa skutečně odhadovala příjmy z daní opatrně, spíše nízko než vysoko. Jinak nebylo by možné tak vysoké překročení.

Ovšem bude i pro budoucnost potřebí, abychom se v této věci neoddávali optimismu, neboť je zjevno ze státního závěrečného účtu, že tyto abnormálně vysoké příjmy z daní a poplatků nejsou příjmy z běžného roku. Jsou to daně a poplatky, vyplývající z dodatečných předpisů za leta minulá v důsledku toho, že se v dřívějších letech finanční správa zpozdila s včasným předpisováním daní. Je viděti, že tyto nedoměrky jsou zdrojem příjmu jen přechodným a že možno s nimi počítati jen pro nejbližší snad ještě rok, ale nikoliv pro další budoucnost. Také na jinou věc nepříznivou nesluší se zapomínati, že předepsané daně z veliké části nebyly zaplaceny. Ze státního účtu je viděti, že nedoplatky daňové vzrostly za tato dvě leta ze 3.519 mil. Kč na 6.794 mil. Kč. K tomu ještě přistupují nedoplatky dávky z majetku okrouhle 4 mil. Kč. Je velmi pravděpodobno, že právě následkem, zpožděného předpisu těchto daní dosti značná část těchto nedoplatků nebude asi dobytnou a nemůže se s ní na určito počítati.

S výsledky státního hospodářství co do příjmu z daní a poplatků můžeme býti spokojeni. Naproti tomu zklamalo druhé odvětví, druhý zdroj státních příjmů, totiž státní podniky. Vyloučíme-li z celkové číslice státní podniky při ministerstvu financí, které mají povahu monopolní, jako u tabákové režie, nebo státní loterie, kde v zisku je obsaženo zdanění, a přihlížíme-li jen k ostatním podnikům státním, objeví se, že všecky tyto podniky vynesly r. 1925 jen 341 mil. Kč a r. 1926 371 mil. Kč, tedy daleko ani polovinu toho, nač byl jejich zisk v rozpočtech preliminován.

V posledním roce státní pokladny vůbec nedostaly ze státních podniků ničeho, poněvadž jejich zisky ponechal jim stát na jejich investice; a poněvadž tyto zisky nedostačovaly, dokonce ještě 420 milionů Kč stát na jejich investice doplatil zálohou.

Jednotlivě můžeme rozeznávat dvě skupiny podniků. U některých věc není tak nepříznivá, na př. u státních drah. Ty sice v r. 1925 počítaly na výtěžek 91 milionů Kč, ale docílily jen 77 milionů Kč. V r. 1926 počítaly na 214 milionů Kč a docílily daleko ne tolik, ale přece jenom více než v roku předchozím, 121 milionů Kč. Rovněž pošty počítaly v prvém roce 241 milionů Kč, docílily 145 milionů Kč. Přizpůsobily se tomu rozpočtu, rozpočítaly pro příští rok 158 milionů Kč, ale docílily 175 milionů Kč, tedy dokonce více než rozpočteno a více než v roce předchozím. Státní lesy a statky místo 134 milionů Kč docílily 93 milionů Kč v prvém roce ale také se tomu hned přizpůsobily v příštím rozpočtu, preliminovaly již jen 88 milionů Kč, ovšem nedocílily ani toho, nýbrž pouze 74 milionů Kč.

Hůře je to při báňských podnicích; ty preliminovaly zisk 42 milionů Kč, ale místo něho, když se rok s rokem sešel, vykazovaly 5 milionů Kč ztráty; přesto, a to již musí poněkud vzbuditi nedůvěru, preliminovaly zisk pro příští rok 30 miliony, ale docílily zase jen 183.000 Kč. Podobně je tomu při lázních a při úředních novinách, které vykazují rok od roku větší schodek; v prvém roce 871.000 Kč, ve druhém roce již 1,379.000 Kč, a při státních tiskárnách, které v posledním roce rozpočítaly zisk 3,424.000 Kč, ale vykazují skutečný zisk jenom 661.000 Kč. Je pravda, že povaha státních podniků a povaha podniků vůbec nese s sebou, že se příjmy a výdaje i zisky nedají přesně předem rozpočítati, poněvadž závisí od rozsahu jejich činnosti a ta závisí zase od různých okolností mimo jejich dosah. Ale přece jenom jestliže podnik, ve kterém byla investována veliká část státního majetku, trvale nevynáší skoro nic, anebo je ještě pasivní, je to důvodem, aby se o věci přemýšlelo, tím spíše, poněvadž při tomto vykázaném zisku státní podniky zúrokují jenom nepatrnou část kapitálu v nich investovaného, totiž jenom investice posledních let, a nikoliv celou hodnotu, a také doposud, ačkoliv příslušný zákon to připouští, nikde se podniku nepřipočítává k tíži ekvivalent výdělkové daně, které on sám nepodléhá. Na př. kdyby se státní tiskárně připočítávala kvóta daňová, výsledek by dopadl ještě zbědovaněji a přece právě u podniků, které jsou v konkurenci s podniky soukromými, by bylo takové vyrovnání jistě docela na místě.

Tedy bude jistě potřebí uvažovati o tom, zdali dnešní organizace těchto podniků se může považovati za konečnou, nebude-li potřebí v lecčems ji změniti. Poukazuji na příslušné vládní nařízení, které připouštělo, aby do správního sboru těchto podniků byli jmenováni také odborníci neúřední, doposud se tak nestalo a podniky jsou ve správě čistě úřední. A snad bude potřebí i o tom uvažovati, zdali by aspoň někde místo dosavadní úpravy nemělo býti přikročeno k přeměně na úpravu jinou.

Ze státního účtu se dovídáme velmi málo o jiném oboru státního podnikání. Nemáme totiž jen podniky, které jsou cele v majetku státu, máme též podniky, obyčejně ve formě akciových společností, kde má stát účastenství obyčejně většinové. Bylo by si přáti, aby také o této skupině, také vlastně státních, nebo polostátních podniků, byly podávány parlamentu zprávy. Ze všeobecných závěrečných účtů se dovídáme tentokráte jen, že příjem těchto podniků činil v r. 1925 Kč 2,674.000, v r. 1926 4.908.000 Kč a také naskytuje se zde otázka, má-li úředník, který zastupuje stát ve správě takové společnosti, odvésti odměny, kterou dostane jako člen správní rady, a co mu stát má jako odměnu poskytnouti. Tato věc měla by býti upravena jednotně, poněvadž dosud takové jednoty není a je to v úřednictvu trpce pociťováno.

Úspornost, která právě v letech, za která podávám zprávu, zavládla, projevila se také citelně v investicích státních. Jak administrativní investice, tak podnikové investice byly značně sníženy, byly provedeny v menších obnosech, než jak rozpočtem byly povoleny. Je potěšitelným úspěchem, že všechny tyto investice byly hrazeny téměř bez výpůjček, jen zálohami z pokladních hotovostí.

Ještě bych se zmínil o tom, že ve výkaze, který obsahuje pohledávky státu z hospodaření na rozpočet i z hospodaření mimo rozpočet, zmizela rokem 1926 položka pohledávky u státního obilního ústavu, téměř 5 miliard, následkem konečného vyúčtování tohoto obnosu, který se vedl jako pohledávka, ale od svého původu byl míněn jako státní výdaj. Druhá veliká položka, která ještě se vyskytuje mezi těmito pohledávkami jsou zálohy zemím na učitelské platy, které také dostoupily výše asi 3¹/₂ mil. Kč a mají stejnou povahu, je to pohledávka, která nikdy nebude placena a kterou bude záhodno odkliditi také z účtů.

Při výkazu o pohledávkách státních chybí obraz o tom, jaký byl jejich pohyb během roku. My dostáváme zjištěný jen konečný stav a není z něho vidno, kolik z dřívějších pohledávek ubylo zaplacením, slevením, odpisem a kolik pohledávek přibylo zejména novými zápůjčkami. Bylo by velmi žádoucno, aby v tomto směru byly státní závěrečné účty doplněny.

O státním dluhu řeknu jen několik slov. Přesto, že byl na jedné straně uplácen, přece jen zase novými přírůstky vzrostl, a to z počátečného stavu koncem roku 1924 obnosem okrouhle 24,627,000.000 Kč, do konce r. 1927 na okrouhle 27,784,000.000 Kč. Tento přírůstek vznikl většinou přejímáním předválečných a válečných dluhů rakouských a uherských, tedy aniž by přicházely do státní pokladny z těchto výpůjček nové peníze. Proti tomu se nedá nic namítati, to je prostě důsledek našich závazků, stanovených v mírových smlouvách. Podstatným ziskem je, že v obou těchto letech byla část krátkodobého dluhu, tísnivého pro stát, přeměněna v daleko pohodlnější dluh dlouhodobý.

V úchylkách od rozpočtu, z nichž větší jsou vždy odůvodněny ve zvláštních připomínkách ke státnímu závěrečnému účtu, vyskytuje se velmi málo výdajů nepreliminovaných, t. j. k účelům, na které v rozpočtu nebylo vůbec pamatováno. Z největší části je to překročení položek, které sice v rozpočtu byly vloženy, ale částkami nepostačujícími. Překročení bylo skoro vždy uhrazeno přesunem v rámci téže kapitoly, ale také máme případy, kde potřeba mimořádná v jedné kapitole byla uhrazena přesunem z kapitol jiných. To jsou případy, které ovšem počínaje rokem 1927 podle nového ustanovení v našich finančních zákonech nebyly by možné bez schválení parlamentu.

Ke státním závěrečným účtům jsou připojeny také účty státních fondů, ovšem jen některých, zase jen těch, u kterých příslušný zákon přímo ukládá, aby byly parlamentu předloženy. Ta jsou účty fondu melioračního, obou bytových fondů, převzatých ze starého Rakouska a účet dávky z majetku.

Končím svůj referát a navrhuji jménem rozpočtového výboru, aby slavný senát schválil oba státní závěrečné účty za r. 1925 a 1926 i s těmi připojenými účty zvláštních fondů.

Předseda (zvoní): Přerušuji další projednávání jednacího pořadu.

Sděluji, že

do výboru národohospodářského nastupuje za sen. Tomíka sen. inž Klimko a za sen. Stržila sen. Štolba.

do výboru zahraničního za sen. Niessnera sen. dr Heller,

do výboru rozpočtového za sen. Klečáka sen. Pánek a za sen. Plamínkovou sen. Wagner.

Navrhuji, aby bylo předsednictvo zmocněno svolati příští schůzi podle §u

40 jednacího řádu písemně nebo telegraficky a stanoviti její pořad jednání.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Není žádných námitek.

Končím schůzi.