Chtěl bych nyní promluviti také několik slov o tak zv. pozemkové reformě, o obrovském, řekněme: přesunu půdy, při čemž v sudetských zemích byli Němci nuceni dávati, Češi však byli těmi, kteří berou. Holedbali jste se zvláště v cizině tím, že zabírání půdy nařizováno bylo jen podle výměry pozemkového majetku, a nikoli podle národnosti majitele. Zamlčeli jste však, že další disposice o nesmírných plochách půdy, tímto způsobem nabyté - 28.3% úhrnné rozlohy státu - přenechána byla pozemkovému úřadu, odňatému jakékoli kontrole a odpovědnosti, složenému výhradně z radikálně česky smýšlejících mužů. Tento úřad měl stanoviti náhradu za vyvlastněnou půdu, většinou 20 až 10% skutečné ceny, měl vyvoliti uchazeče o půdu, kteří měli býti poděleni parcelami anebo celými dvory a panstvími, a měl určovati přidělovací cenu, a to všechno podle volného uvážení. A tato činnost pozemkového úřadu učinila z pozemkové reformy zcela nepokrytou a nestoudným způsobem prováděnou loupež půdy, jejíž protiněmecké směrnice od samého počátku byly cílevědomě stanoveny. Již dne 16. dubna 1919 prohlásil zpravodaj posl. Němec v revolučním Národním shromáždění: >Vyvlastnění velkostatků znamená skutečně obrovskou revoluci v dosavadních názorech o soukromém majetku. Je to zásah do vlastnického práva a jsme si toho také plně vědomi.< A o tendenci tohoto jednostranného zrušení právně nabytého práva vlastnického podávají jasné vysvětlení další výroky českých politiků, vyňaté ze stenografických protokolů o anketě o pozemkové reformě: Dr Duras: >Naše pozemková reforma má docíliti toho, aby půda z německých a maďarských rukou převedena byla do českého majetku.< Ředitel Kafka: >Jest jen jedna cesta: převésti půdu, která se nenalézá v českých rukou, do českých rukou.< Dr Duras: >Je možno stanoviti podmínku, že nabyvatel nebo pachtýř dvora musí přijímati jen české zaměstnance, takže by vznikla celá kolonie.< Správní rada Král od pozemkového úřadu: >Statky v území menšin mají býti nabyvatelům dány do volného vlastnictví teprve tehdy, jestliže se osvědčili, že jsou česky nacionální a že podporují usídlení českých lidí.< Ve zcela stejném smyslu vyzněly odpovědi na dotazník o hlavním účelu pozemkové reformy, jejž >Národní Listy< zaslaly českým politikům, a v pražském sjezdu českých menšin byla v přítomnosti presidenta pozemkového úřadu a několika ministrů náruživě hájena zásada: >že co nejrychleji dlužno německý majetek pozemků, lesů, léčebných pramenů, dolů i průmyslových velikých podniků převésti do českých rukou.< - Že se to také bezohledně provádělo, dokazuje mezi jiným resoluce sjezdu strany českých agrárníků, uveřejněná ve >Venkově<, ze dne 13. října 1925, ve které se o výsledcích pozemkové reformy praví: >Půda dostala se z rukou cizinců do majetku českého lidu<, a výrok téhož listu v červnu 1926: >Pozemková reforma připravila českému lidu půdu k nacionalisaci a posunula české posice do bývalých uzavřených německých území.< Jak úžasnou měrou tato násilná změna držby odtrhla Němce od domácí půdy a tuto půdu věnovala české kolonisaci, a jaké sumy německého národního jmění převedeny byly při tom do českých kapes, vysvětlil dr Worliczek v zevrubné studii, která se vztahuje jen na úsek pozemkové reformy v sudetských zemích, jeho bádání přístupný. Jedná se při tom o 240.000 ha přidělené, většinou zemědělské půdy, při jejíž reformě Němci ztratili 150.000 ha pozemkového majetku a 1.26 miliardy Kč národního jmění. Češi nabyli 174.000 ha a přes l miliardu Kč. Cizinci postižení touto částí pozemkové reformy, musili dáti 23.000 ha půdy a utrpěli při tom majetkovou ztrátu 184 milionů Kč. Zisk pozemkového úřadu oceniti nutno částkou 400 milionů Kč. Poněvadž Worliczkova studie dotýká se pouze čtvrtiny přídělu v sudetských zemích, lze úhrnnou ztrátu sudetsko-německého národního jmění oceňovati alespoň částkou čtyř miliard Kč.

Přes tento stav věcí považoval pan ministerský předseda za vhodné ubezpečiti počátkem září 1925 parlamentní deputaci všech německých stran, že by nikdy nestrpěl, aby se pozemkové reformy zneužívalo k účelům počešťování. To stalo se právě v době velkých přehmatů pozemkové reformy na Žatecku, kde 40 německých dvorů s příslušnými polnostmi a loukami bylo vesměs převedeno do českých rukou, kdežto současně v Mariánských Lázních zahájena byla ona slavná akce, kterou český list - >Lidové Listy< - označil jako loupež a krádež a bolševické vyvlastnění. Pan ministerský předseda musil si tehdy za své více než odvážné tvrzení dát líbiti dosti drsné pokárání od >Národní Demokracie<, která o dva dny později napsala: >Nemůžeme uvěřiti, že pan ministerský předseda prý prohlásil, že se pozemkové reformy nesmí použíti k účelům počešťování. Ministerský předseda přece ví, proč národ souhlasí s pozemkovou reformou.< Přesto prohlásil pan ministerský předseda před pěti týdny v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny opětovně, že nebylo úmyslem Čechů, využíti pozemkové reformy k účelům nacionalisace.

Je skutečně dojemné, slyšíme-li, že nám Češi pozemkovou reformou zcela bez úmyslu odebrali statisíce hektarů pozemkového majetku a mnoho miliard našeho národního jmění. A musí tomu přece tak býti, neboť pan ministerský předseda to tak řekl, a nesmí tudíž podle these pana posl. Windirsche býti pochybováno o pravdivosti.

Ovšem pan ministerský předseda také tvrdil, že se Němcům v pozemkové reformě dostávalo dokonce výhod, tak na př. při přidělování půdy pachtýřům, na čemž prý Němci participují se 60%, tvrzení to, jehož pravost nepopírá snad zlá oposice, nýbrž člen hodných vládních stran, pan dr Medinger, který Švehlovu číslici opravil na 38.5%. Pan ministerský předseda prohlásil dále: >Ani jeden čtvereční metr nezůstal neobdělán.< Což panu ministerskému předsedovi není naprosto ničeho známo o těžkých výtkách a varovných hlasech, jež s vážné české strany se ozývaly pro nejvýš povážlivý pokles zemědělské produkce, jenž zaviněn byl způsobem provádění pozemkové reformy, výtky, které svého času pan dr Hodža jako ministr zemědělství hleděl zmírniti tím, že sice hospodářskou škodu přiznával, avšak dodal: jen když dosaženo bylo politického účelu pozemkové reformy. To ovšem jistý vedoucí český list pohnulo k poznámce, že nám ministr zemědělství, který se tak lehce přenese přes hrozivý pokles zemědělské výroby, přijde přece trochu příliš draho. Chci zde jen příkladmo poukázati k tomu, že si >Národní Demokracie< již roku 1924 stěžovala do toho, že >následkem nevěcného přidělování půdy dlužno se letos obávati úbytku 10.000 ha ozimů s přibližnou sklizní 2.000 vagonů žita a pšenice.< V polovině května tohoto roku bylo sděleno, že zaviněním pozemkového úřadu pole ve výměře 50 ha, patřící k velkostatku Přimdě, letos nespatřila ani pluhu ani bran, a že tudíž nutno počítati s tím, že letos nebude žádné sklizně. U Mimoně musily pod nátlakem pozemkového úřadu býti 4 ha nejlepší orné půdy přenechány hospodářské společnosti tamní české menšiny, která chtěla zříditi okurkovou plantáž. Po celém roce nedošlo k obdělání a pole dříve tak úrodná byla již pokryta plevelem. O takovýchto věcech, pro něž by bylo lze uvésti ještě nesčetně jiných příkladů, p. ministerský předseda, jak jeho shora citovaný výrok dokazuje, praničeho neví. Tážeme se však: kterak může, když je tak špatně informován o pozemkové reformě, tuto reformu velebiti jako veliké dílo, kterým se dnes a v budoucnosti můžeme honositi?

V tomto jeho výroku a v poukazu k tomu, že pozemková reforma učinila ze statisíců lidí obratem ruky vlastníky pozemků, shledáváme nejvýš nápadnou shodu s dotyčnými vývody pana presidenta státu v jeho poselství ze dne 28. října tohoto roku. Tomu, nelze se konečně diviti, poněvadž přece vláda je podle ústavy za projevy hlavy státu odpovědna. Lze ostatně snadno prohlédnouti, že tyto chvalozpěvy na pozemkovou reformu jsou ve vnitřní souvislosti s bojem pana ministra věcí zahraničních proti kompetenci mezinárodních rozhodčích soudů v otázkách pozemkové reformy, a že my zde stojíme tváří v tvář společnému zápasu proti pravdě, proti odhalení pravé podstaty a povahy naší pozemkové reformy, odporu proti vítězství pravdy, které se také v cizině pomalu ale jistě připravuje. Tohoto zápasu zúčastnil se konečně také p. ministr dr Hodža v pařížských interviewech, při čemž se odvážil dokonce tvrditi, že vyvlastněným velkostatkářům se dostalo odškodnění netoliko 100%, nýbrž dokonce 200%. Není panu dr Hodžovi znám názor pana prof. dr Pekaře, podle něhož odškodnění a obzvláště způsob jeho výplaty se rovná zastřené konfiskaci?

Zdali pan ministerský předseda tím, že také pana presidenta republiky jeho poselstvím vtáhl do tohoto sporu, jednal moudře a loyálně, jest otázkou, kterou se v prvé řadě zabývati mají páni kolegové na české straně. Stalo se tak již, a vláda musí si nechat líbiti, že od ní žádáme ve smyslu ústavy odpovědnost stran některých bodů poselství. Bylo to moudré, právě v kruzích dobře zpravených nechat velebiti tuto, řekněme, pověstnou pozemkovou reformu jakožto největší čin republiky? Bylo moudrým vychvalovati již jako přednost, když u nás velkostatkáři nebyli jako jinde jednoduše ubiti, že jim naopak nebyl zkřiven vlas na hlavě? Je to skutečným uspokojením uraženého právního citu, když se v poselství hlavy státu v prohlášení ministerského předsedy a v interviewech dr Hodži děje pokus ospravedlniti zásah do soukromého majetku téměř ve stejném znění poukazem na to, že >na místě několika set velkostatkářů stalo se půl milionu lidí soukromými majiteli?< Nedalo by se takovouto argumentací obhájiti každé plenění, neboť také zde jedná se jen o to, aby soukromé vlastnictví malého počtu právních držitelů proměněno bylo v soukromý majetek mnohem většího počtu individuí? A lze nějak ospravedlniti, že do poselství z 28. října pojaty byly dokonce číslice, jež jsou v rozporu se všemi známými skutečnostmi? Poselství totiž tvrdí, že u nás ke změně pozemkového majetku došlo alespoň v 80% dobrovolně a po vzájemné dohadě. Mají tím býti míněna ona vynucená ujednání, jejichž dobrovolnost lze srovnávati snad s dobrovolností doznání, vysloveného na skřipci? Ve zprávách a výkazech pozemkového úřadu není nikde řeči o dobrovolném odevzdání půdy po vzájemné dohodě, nýbrž jen o prodejích z volné ruky se svolením - ve skutečnosti pod nejsilnějším nátlakem - pozemkového úřadu. Ale také v tom spočívá klamání. Vyptejte se přece jednou, jakým způsobem na př. došlo k prodejům >z volné ruky< téměř půl sta německých dvorů na Žatecku českým uchazečům o půdu. A co se týče procenta takovýchto prodejů z volné ruky, nikoli dobrovolných, sděloval p. dr Viškovský, tehdejší president pozemkového úřadu, dne 3. ledna 1926 ve >Venkově<, že z 1,230.000 ha zabrané zemědělské půdy vyřízeno jest již přes 90 procent, z toho 60.000 ha, to je 4.88% prodejem >z volné ruky<, který pozemkový úřad schválil. A týž >Venkov< přinesl počátkem minulého měsíce zprávu patrně z pozemkového úřadu, ve které jsme četli, že z 1.473 zbytkových statků v úhrnné ploše 123.233 ha nabyto bylo >z volné ruky< 181 s 15.470 ha, což podle počtu činí 12.3%, podle plochy 12.5%. A právě při zbytkových statcích používalo se obzvláště zhusta metody vynuceného prodeje >z volné ruky<. Směrodatným však jest ovšem shora uvedený a na celý přesun pozemkového majetku se vztahující údaj pozemkového úřadu, podle kterého ani v 5% ke změně majetku nedošlo dobrovolným prodejem. Jak se vedle tohoto konstatování pozemkového úřadu vyjímá legenda o více než z 80% dobrovolné změně pozemkové držby ve vzájemné dohodě?

Rozpor, který se zde jeví, musil působiti tím trapněji, když po chvalozpěvu na pozemkovou reformu ihned následovalo objevení tří nových, při nejmenším nechvalných afér: podivná historie o koupi a prodeji panství fulneckého, jež přiděleno bylo posl. Špačkovi, povážlivá aféra Dubického a zpráva >Lidových Listů<, že stanovená již přídělová cena jistého panství následkem intervence dvou členů parlamentu snížena byla o půl milionu. Samé nové listy do beztak již dostatečně hustého a ze skandálů spleteného slávověnce naší pozemkové reformy! Ohledně fulneckého případu prohlásil nynější president pozemkového úřadu v rozpočtovém výboru, že podle platné judikatury není pozemkovému úřadu možno odepříti své svolení tam, kde kdokoli skupuje zabrané komplexy vlastnictví určitého velkostatku. Zdá se, že zde jde o nedorozumění, neboť pouhé zabrání zrušuje přece volné disposiční právo dosavadního majitele, jenž přece ani čtverečný metr zabrané půdy nesmí beze svolení pozemkového úřadu prodati nebo spachtovati. A je podivno, že pozemkový úřad Špačkovy spekulační koupě ve Fulneku dovolil, kdežto svolení k prodeji potřebného pozemku pro naléhavě nutnou zimní chatu v Krkonoších německému Riesengebirgsvereinu a části zcela nehostinné ještědské planiny libereckému Gebirgsvereinu odpírá. Zajímavo je také, že se od poslance Špačka - podle >Bohemie< - za panství fulnecké - 1264 ha lesa, 255 ha polností se zámkem - žádalo jen 6,500.000 Kč, tedy méně než 4.000 Kč za jeden ha, kdežto městská obec fulnecká zaplatiti musila přidělených 5.6 ha částkou 17.528 Kč za jeden ha, aniž by k tomu jako přídavek dostala zámek. Velmi příznačno je, že vláda loňského roku následkem interpelace, ve které se žádalo předložení přesného seznamu nových majitelů zbytkových statků, sdělila sice ciferní statistický seznam zbytkových statků, připadajících na různé skupiny povolání, že však vlastní požadavek interpelace odmítla tímto prohlášením: >Zákony a prováděcí nařízení o pozemkové reformě neukládají povinnost k uveřejnění seznamu nabyvatelů zbytkových statků.< Kam bychom se dostali, kdyby z takovéhoto důvodu mělo býti dovoleno odpírati samozřejmou povinnost slušnosti, která právě pro svoji samozřejmost v zákoně není zvlášť uvedena?

Zemědělská pozemková reforma je takřka vyřízena, a druhý akt tragedie, postátnění lesů, začal. Také to bude prováděno ve stejném duchu. Kdo o tom pochybuje, nechť jen čte vítězoslavné zprávy různých >Jednot<, o plánovitém rozštěpování německého jazykového území, jehož pozemkovou reformou bylo již dosaženo, anebo ještě dosaženo býti má. Takováto zpráva končí po vyjmenování zabraných již lesů v pohoří Praděda radostným zvoláním: >Tak také Praděd brzo bude naším!< V rozpočtovém výboru stěžovali si také trpce členové německých vládních stran, obzvláště senátoři dr Hilgenreiner a dr Medinger, do neustálého utlačování sudetského němectva a vývody pana sen. dr Medingera jsou vlastně skutečnou oposiční řečí. Bohužel zůstane při těchto velice odůvodněných žalobách, aniž by kdo z toho vyvodil logické důsledky. Německé většinové strany sklidily dosud za své věrné služby, státu prokazované a téměř k sebezapření sahající, málo vděku, neřku-li odplaty, jež by stála za zmínku. V poselství presidenta státu bylo s Němci, ačkoli krátce před tím svými hlasy prosadili v parlamentě branné předlohy a osudnou pro Němce reformu správy, jednáno tak, jako by jich vůbec nebylo. Ačkoli mluvčí diplomatického sboru výslovně poukázal na složení obyvatelstva z různých etnických živlů, nezmínil se pan president o Němcích, kteří tvoří jednu čtvrtinu a zajisté nikoli nejbezcennější čtvrtinu obyvatelstva, ani slovem, nýbrž mluvil stále jen o národu, který skoro demonstrativně ztotožňoval se státem. Tak 28. října roku loňského došlo při recepci na Hradě k velmi pozoruhodnému případu. Tehdy právě vystřídána byla všenárodní koalice koalicí česko-německo-slovenskou. Na proslov posl. Prokůpka jakožto předsedy Národní rady děkoval president, při čemž podle novinářských zpráv řekl: >Označujete-li svou korporaci jakožto nestrannou, pak zajisté to neznamená, že nemá žádného programu. Naopak, má program všenárodní a všestátní, jak jsme se o tom již dříve několikrát dorozuměli. Přeji sobě a také vám, abyste v tomto duchu pokračovali.< Pro Němce, kteří právě teprve vstoupili do nové vládní koalice, neznělo toto opětovné přiznání k všenárodnímu programu zvlášť povzbudivě a mělo je napomenouti k větší opatrnosti a zdrženlivosti, nežli jakou dosud projevovali. Skoro jako nevážnost znějí však některé výroky pana ministerského předsedy v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny. Posl. dr Roschemu zůstal dlužen odpověď na jeho vyzvání: >Řekněte, zdali jako vláda chcete vyrovnání či nic< - poctil ho však za to projevem, v němž neuvěřitelně smělým způsobem pokroucen byl pravý stav věci: >Není na světě druhého státu, kde by panovala taková svoboda jako u nás.< Ale snad leží přece trochu pravdy v této větě, změníme-li důraz a řekneme-li: >Není na světě druhého státu, kde by panovala taková svoboda jako u nás.< A odbývá-li pan ministerský předseda konstatování, že německým vládním stranám nebyly učiněny žádné národnostně-politické ústupky, frivolní poznámkou, že >německo se nenalézá na tak nízkém postavení, aby musilo každou sobotu obdržeti nějaký obolus, aby pracovalo a hlasovalo s sebou<, pak zní z tohoto fouňovského projevu tolik břitkého výsměchu, že je nepochopitelno, že německé vládní strany ihned a co nejostřeji neodmítly tento urážlivý tón ve věci tak hrozně vážné.

Moje strana pozoruje všechny tyto události s napjatou pozorností a může z nich vyvoditi jen to, že panující kruhy své základní stanovisko o postavení Němců v tomto státě v ničem nezměnily. Je tudíž samozřejmo, že hlasovati budeme proti státnímu rozpočtu jakožto celku. Pozměňovací a resoluční návrhy, které jsme podali, doporučuji vám k přijetí. (Potlesk senátorů něm. strany národní.)

Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Následujúcim rečníkom je pán sen. dr Němec. Prosím ho, aby sa ujal slova.

Sen. dr Němec: Slavný senáte! Rozhlížeje se po této historické místnosti mám dojem, že není daleká doba, kdy se dohodneme na tom, aby se rozpočtová debata dála poněkud jinak nežli dosud, poněvadž, kdyby to vypadalo tak, jako při většině dosavadních řečníků, snad by stačilo, abychom své napsané řeči dali praesidiu se žádostí, aby je laskavě otisklo. A ti, kteří zde obětavě přece občas sedí, mohli by svého času užíti nějakým jiným, prospěšnějším způsobem. Ale poněvadž jsme se v tomto směru dosud nedohodli, tedy budu já v tomto způsobu debaty pokračovati, jak se odehrávala dosud.

Náš Komenský řekl, že na dobrém pořádku všechno záleží, a to platí přirozeně také v životě národa a státu, a to jak pro jeho poměry politické a hospodářské, tak i sociální a kulturní. Tento pořádek však nemůže se omeziti jenom na zevní poměry, nýbrž musí býti i vnitřní, a ten spočívá především ve spokojenosti občanstva.

Žijeme sice ve vzduchu, ale ne pouze ze vzduchu; proto vždy a všude souvisela spokojenost tolik s hmotným blahobytem. Jsme rádi, že naše finanční hospodářství je v pořádku, že náš rozpočet je aktivní. Přáli bychom si však, aby nadále přes potřebu nezatěžoval široké vrstvy našeho obyvatelstva a abychom zvýšenou aktivnost rozpočtu neplatili zdražením životních potřeb a snížením hmotné úrovně života u nás. Jsme sice nejlevnějším státem středoevropským, ale tuto levnost pocítí jen ten, kdo k nám z ciziny přijde s dobrou valutou. Hospodářsky slabší vrstvy naše a zvláště ti, kdo jsou odkázáni na fixní plat, nemohou si svobodně oceniti prácí svoji podle cen denních potřeb životních, stále ještě těžce cítí následky války, snížení hodnoty peněz a nedostatečnou valorisaci svých příjmů.

Nejtíže postižená vrstva, staropensisté, konečně snad se dočkají aspoň částečného zlepšení svých požitků, ačkoliv jsme si přáli, aby se tak stalo již před vánocemi. Za spravedlivé považujeme, aby se všem pensistům dostávalo stejných odpočivných platů, přiměřených dnešním drahotním poměrům.

Národ nežije jen hmotně, žije také kulturně. Ve světové konkurenci obstojí pouze národ tělesně zdravý a kulturně vyspělý, neboť kulturně vyspělý občan, maje zvýšený smysl pro státní řád, je daleko lepší jeho oporou, než občan kulturně neuvědomělý. Jeho výkonnost je kvalitativně i kvantitativně vyšší. Je-li rozpočet našeho minister. školství a národní osvěty vysoký - skoro ¹/₁₁ celkového úhrnu výdajů - nepochybuji o tom, že se výdaj ten státu i hospodářsky vyplatí, neboť jde nejen o vzdělání pro nejširší vrstvy, nýbrž také o výchovu státního úřednictva a příslušníků svobodných povolání. Bez obojích přece moderní stát nemůže existovati, neboť na jejich zdatnosti podstatně závisí i zdatnost i úspěch celého státu.

Rozpočet ministerstva školství a národní osvěty týká se také vědy a umění. Máme jako kulturní stát povinnost, přispívati podle sil svých k vědeckému pokroku a nesmíme si mysliti, že můžeme prostě žíti z cizího. Umění náleží k potřebě kulturního člověka a stát má povinnost přispěti podle sil svých k jeho rozkvětu.

Ovšem věda leckdy se zdá býti přepychem. To však jen tomu, kdo si neuvědomí, do jak velké míry celý náš život je spiat s vědeckým pokrokem a za co všecko jí děkujeme. Je potřebí to opět a opět připomenouti, poněvadž užíváme výsledků vědy, aniž jsme si toho vědomi. Kolik lidí si vzpomene cestou osetými poli, jakou vděčností jsme povinni kulturním rostlinám a čím bychom byli bez nich. Jejich význam si neuvědomujeme, poněvadž jejich služba je tak každodenní a zdá se nám samozřejmou.

Teprve věda učinila rozum vůdcem našeho života. Dříve jím byla pověrečnost. Francouzský filosof a matematik Poincaré napsal nedávno, že věda dala člověku vědomí zákonitosti v přírodním dění, a to že je největší vymožeností nového věku. Je podivno, jak snadno se i velmi inteligentní lidé této vymoženosti vzdávají a spokojí se pochybnou náhradou tajemnosti a náhodnosti. Ale i pro praksi věda vykonala nesmírně mnoho, a je zajímavo, jak mnoho finančních prostředků praktická Severní Amerika v posledních letech právě na podporu teoretických výzkumů vynakládá. Patrně si tam uvědomili, že se i teoretická věda vyčerpá a že v praksi předpokládá pokrok vědecké teorie.

Naše vysoké školy jsou nejen ústavy vyučovacími, nýbrž také badatelskými. Omeziti je na vyučovací činnost znamenala by hluboko snížiti jejich úroveň i cenu pro stát. Ale vědecká činnost sama je dnes drahá, mnohem dražší, než byla řekněme před 100 lety, kdy stačila s prostředky takřka po domácku vyrobenými. Dnes vyžaduje nesmírně jemných a nákladných prostředků, aby dosáhla kvantitativních a nových výsledků.

Dotace, jichž se našim ústavům dostává, jsou stále ještě nedostatečny a nebudou vyhovovati, nebudou-li zvalorisovány aspoň na desateronásobnou výši předválečnou. Také počet vysokoškolských profesorů musí býti přiměřeně rozvoji věd - abych tak řekl - valorisován. Nynější systemisace platná na 3 roky nesmí zůstati neměnitelnou šablonou pro budoucnost. Již nyní nestačí počet systemisovaných profesur - 265 řádných a 170 mimořádných - počtu profesur obsazených - 452 řádných a 156 mimořádných - a navržených. V některých případech znamená systemisace přímé poškození vysokých škol i ve srovnání s rozpočtem na rok 1928. Tak pro právnickou fakultu Karlovy university je v rozpočtu 20 profesur řádných a 4 mimořádné a v systemisaci 19 řádných a 3 mimořádné, na lékařské fakultě Masarykovy university v Brně v rozpočtu preliminováno 21 řádných a 3 mimořádné, v systemisaci 16 řádných a 6 mimořádných atd. Je. těžko rozhodnouti, jak se to dálo, poněvadž to není v souvislosti ani s počtem posluchačů, ani s počtem profesorů uvedených na letošní rok nebo příští.

Systemisaci navrženou na vysokých školách nebude možno dodržovati tak jednoduše jako v úřadech, poněvadž specialisace vědy stoupá a mění se i kvalitativně. Když však již byla stanovena systemisace na 3 roky pro vysoké školy, pak nechať systemisovaná místa jsou opravdu obsazována, poněvadž počítati s interkaláry je zbytečným sebeklamem.

Nemohu se nezmíniti o novostavbách pro vysoké školy. Postupují příliš pomalu a u některých jakoby se doopravdy ani se stavbou nemyslilo. Tak tomu je s ústřední budovou Karlovy university u mostu Svatopluka Čecha. Staveniště je obehnáno vysokým plotem, bezpochybně proto, aby nebylo viděti, že se na něm nic neděje. Celkový náklad má činiti 29 mil., na příští rok je preliminováno pouze půl mil. Šlo-li by to tímto tempem, pak snad za 50 let by budova se blížila dokončení. Také naléhavá otázka klinik touto cestou v dohledné době nebude rozřešena, neboť pro českou lékařskou fakultu v Praze preliminuje se na rok 1928 všeho všudy 1,757.425 Kč, pro německou 1,480.000 Kč. A přece některé ústavy po léta již jsou připraveny, jako ústav pro všeobecnou biologii a zoologii. Ostatně z těchto čísel, která jsem právě uvedl, je viděti, že míra, kterou měříme německým kulturním potřebám, není tak nespravedlivá pro Němce, jak by se zdálo podle slov mého předešlého řečníka.

Jestliže zde bylo uvedeno, že podle statistiky platí německý národ asi 40% daní a teprve ten zbytek že připadá na národ náš a jiné národnosti v republice obývající, je potřebí uvésti, že tuto statistiku velmi dobře známe z předválečné doby. Již tenkráte bylo jí užíváno velmi často proti nám, a již tenkráte naši odborníci prohlašovali, že je tato daňová statistika nesprávná, ba dokonce, že nemůže býti přesně vyšetřena proto, poněvadž je nemožno stanoviti podle národností, kdo co platí, takže statistika německých odborníků měla by charakter pouhého odhadu.

Ale i kdyby tomu tak bylo, pak srovnáme-li 40% daní, které platí Němci s počtem jejich obyvatelstva, je viděti, že ta očividná převaha daňová, domnělá, by se týkala jen jejich industrií a tu nelze počítati při industriích jen s tím podnikatelem, nýbrž musí se také počítati s tím živým pracovníkem, který tuto industrii umožňuje a podmiňuje, a jsou bezpečné statistiky, že právě v té německé industrii je zaměstnáno více českého dělnictva, než dělnictva německého. Ostatně bylo by se školstvím velice zle, kdyby mělo býti národům měřeno ve školství podle daňové poplatnosti, poněvadž školy jsou určeny pro všechny, a nikoliv jen pro ty, kdo platí větší daně. V tom ohledu, kdybychom touto cestou postupovali, bychom naprosto neprospěli našemu školství, ani kultuře.

Abych se vrátil k otázce novostaveb, musím se zmíniti o tom, že také botanický ústav Karlovy university potřebuje přístavby, nemá-li v něm práce vědecká uváznouti. Byly diskutovány různé projekty pro veřejnou botanickou státní zahradu, nyní kdy ministerstvo zemědělství zakoupilo v blízkosti Prahy rozsáhlý park průhonický, snadno by bylo vyhověti potřebám vysokých škol v Praze, kdyby park ten získalo ministerstvo školství jako veřejnou státní botanickou zahradu po příkladu berlínské botanické zahrady v Dahlemu, nebo londýnské zahrady v Kew. Ušetřilo by se tím i mnoho peněz, ale i místa v samotné Praze a snadno by bylo možno pro pražské obyvatelstvo získati skvělý objekt poučný a zušlechťující.

Dříve bývala do rozpočtu zařazena položka na státní ceny za vynikající díla vědecká. Nikdy sice tyto ceny nebyly uděleny, na štěstí to neznamená, že by u nás nebylo vědecké činnosti, jež by ceny takové zasluhovala, ale z letošního rozpočtu již položka ta úplně vymizela. Je to příznakem, jak málo je vědecká práce oceňována. I ona je prací tvůrčí, proto nezávisí jenom na píli, také ona činí státu čest a národu dává právo chlubiti se podílem na všelidském pokroku kulturním. Ještě v jednom směru jeví se toto nedocenění vědecké práce. Zákon o platech státních zaměstnanců dává možnost ministerstvu školství a národní osvěty uděliti těm profesorům vysokoškolským, kteří již dosáhli nejvyšší platové stupnice, za vynikající činnost vědeckou nebo učitelskou přídavek 12.000 Kč. Tohoto přídavku se dosud vůbec nikomu nedostalo, ba ani přípravy neučiněny, aby někomu mohl býti udělen. Tak zlé to přeci není s vysokoškolskými profesory u nás, aby žádnému tento čestný přídavek nemohl býti udělen. Těžce nesou vysoké školy nepatrné výše cestovních podpor na sjezdy a vědecké konference v cizině. Tyto cesty nejsou zábavními výlety, jsou dobrou propagandou našeho státu v cizině a každý účastník přinese z nich mnoho poučení pro vědeckou i učitelskou činnost. Položka, určená k tomu účelu pro university, 130.000 Kč je příliš nízká a ani v oboru školských a kulturních styků s cizinou nenalézáme v rozpočtu přiměřených položek.

Všichni, kdo mají zájem o budoucnost našich vysokých škol, pociťují obavy o zabezpečení vědeckého dorostu. Nejde jen o to, aby tu byl, nýbrž hlavně, aby byl co nejlepší. Vynikající jednotlivci budou připoutáni k akademické kariéře, která je jednou z nejnejistějších a často i z nejtrnitějších, nebude-li spojena s hmotným strádáním. Vynikající jednotlivec se dnes uplatní též v jiných životních povoláních, a tak by se mohlo státi, že by vysoké školy vůbec neměly dorostu, anebo měly vůbec špatný. Soukromým docentům je třeba zabezpečiti lidskou existenci a možnost vědecké práce. Není to možno letos, ale do příštího rozpočtu by měla býti zařazena slušná částka aspoň 2 mil. Kč na podporu soukromých docentů. Pociťuje se již ve mnohých oborech nedostatek docentů, a to hlavně na lékařských a právnických fakultách, částečně i na školách technického rázu. Poměry jsou zhoršeny tím, že ani úprava poměrů vysokoškolských asistentů plně nevyhovuje. Asistenti si stěžují, že není k nim dosti ohledů a že se k nim nejeví dosti benevolence. Vyměřují se jim vysoké poměrně poplatky za užívání bytů, nábytku atd., přeřaďování jich provádí se v jejich neprospěch, ustanovení o přiznání 4. bienálky vykládá se také v jejich neprospěch, a že to nejsou ojedinělé případy, viděti z toho, že podáno 76 stížností proti přeřaděním. Dále nesou asistenti těžce, že jim není zaručeno při přestoupení do jiné státní služby nebo do služby rovnocenné započítání služební doby asistentské plně do postupu a pense.