§ 93 zákona čís. 103 Sb. z. a n. ze dne 24. června 1926 to sice připouští, ale bylo by potřebí, aby ministerstvo školství a národní osvěty to provádělo bez výjimky, anebo aspoň s největší možnou benevolencí. Započítávání asistentských let do pense dálo se téměř po 30 let, ministerstvo školství mělo by tu praksi držeti i nadále, ježto jinak hrozí nezdravá fluktuace asistentů, od nichž nebylo by možno žádati oběti, aby po delší dobu na vysokých školách vytrvali. Asistentury na vysokých školách jsou většinou průchodními stanicemi a přípravnou drahou pro universitní profesory, ba v mnohých oborech, hlavně v přírodních vědách, hlavně jen asistenti vedle profesorů mohou vědecky pracovati. Podobně v teoretických oborech lékařské fakulty. Nelze-li upraviti postup asistentů záhy novým zákonem, ať se aspoň využije benevolentně těch možností, které poskytují nynější zákony, ve prospěch zlepšení situace asistentského postavení.

Když již slyšíme občas mínění, že vysoké školy jsou drahé, bylo by jistě v zájmu státu, aby jich aspoň hospodárně využil. Ale nezdá se, že by všecka ministerstva byla tohoto názoru. Nedávno byl podán senátu návrh zákona o porodních asistentkách. V celém zákonu není pamatováno na to, že by bylo možno využíti ke vzdělání porodních asistentek také lékařských fakult našich universit, které mají porodnické a gynaekologické kliniky a povolané odborníky. Ostatně je otázka porodních asistentek jenom vytržena ze souboru otázek, týkajících se výchovy zdravotního personálu. Bylo by na čase tuto výchovu postaviti na zákonný jednotný podklad a využíti při tom zkušeností našich věcných odborníků z lékařských fakult a státního zdravotního ústavu. V zákoně o zřízení tohoto ústavu (ze dne 12. října 1925, č. 218) ukládá se ústavu podporovati výchovu v preventivní medicině a pečovati o praktickou odbornou výchovu zdravotnického personálu. § 8 zmíněného zákona činí opatření pro zřízení poradního sboru státního zdravotního ústavu k posuzování odborných a vědeckých otázek, jež souvisejí s činností ústavu. Tento poradní sbor, který má býti 16tičlenný z polovicí ze řad vysokoškolských učitelů, mohl by se dobře státi poradním tělesem pro jednotné vedení výchovy zdravotního personálu.

Zcela nedostatečné jsou v rozpočtu položky, týkající se musejnictví. Na všecka vlastivědná musea určuje rozpočet 250.000 Kč, což jako by skoro ani nebylo vážně míněno.

Mluvil-li pan ministr školství o zestátnění divadel, bude nyní při zavádění nové organisace veřejné správy nutno pomýšleti také na reorganisaci musejnictví. Země česká i moravská vykonaly svou povinnost k museím. Je nyní na státu, aby se rozpomněl, že by měl pečovati o zřízení státního musea pro republiku Československou, a k tomu nejlepším základem bylo by Národní museum v Praze. Nechci rozváděti, jak asi by věc měla býti uspořádána, upozorňuji jen, že řešení bude nutné v brzké době.

Národní museum nezbytně vyžaduje nové budovy pro své oddělení přírodovědecké. Stát by mohl svůj zájem o ně projeviti, kdyby reservoval pro ně místo na Letné. To platí také o budově pro knihovnu Národního musea, nejcennější českou a slovanskou knihovnu. Tato otázka bude zralá k řešení, ježto z ušlechtilého podnětu jednotlivce sebrán od mecenášů ke stavbě budovy potřebný peníz.

Musejnictví je v úzké souvislosti s ochranou památek historických, uměleckých a přírodních. Je trapno, že v devátém roce samostatnosti nemáme ještě příslušného zákona. Je pravda, že zákon sám nenaučí občanstvo památky ty šetřiti a jich si vážiti, ale bez zákona jsou poměry o to horší, že není vůbec možnosti, aby stát mohl památky ty šetřiti. Snad je závada v řevnivosti některých ministerstev, jisto je, že jdeme vstříc nebezpečí, že v několika letech nebudeme míti co chrániti, a naši potomci se budou styděti za nás, že jsme nedovedli nic udělati na záchranu nenahraditelných památek minulosti. Snad by se ještě nejspíše dosáhlo něčeho v tomto ohledu, kdyby byl nejprve připraven zákon na ochranu památek přírodních, poněvadž tu jsou poměry jednodušší a zákon by mohl míti ráz rámcový. Právě tak jsou nepochopitelné průtahy s definitivní úpravou otázky zřízení Národního přírodního parku česko-polského v Javorině v Tatrách. Odborné kruhy s české i polské strany věc velmi podrobně již připravily, ba s polské strany je připraven již o té věci zákon; s naší strany se úředně neustále věc odkládá. Nakonec, bude-li otázka stále odkládána, bude z toho něco, co bude možno označiti jako ostudu.

Při jednání o rozpočtu znova bylo vzpomenuto potřeby školských reforem. Připravena je reforma učitelských ústavů, jež mají býti zrušeny a učitelům se má dostati plného vzdělání středoškolského. Je jisto, že dosud se učitelé ocitali ve slepé uličce, z níž málokterý, chtěl-li se dostati výše, vyvázl, a to ještě za cenu veliké námahy. Podařilo se to jen lidem velmi silné vůle. Nyní bude možno učitelům svobodně se rozhodnouti pro tuto dráhu a po případě ji bez velkých obtíží opustiti. Jako příprava pro učitelské povolání mají býti zřízeny pedagogické akademie vysokoškolského rázu. Bude potřebí veliké opatrnosti a energie, aby se akademie ty nestaly snad obdobou předválečných jednoročních přípravných kursů učitelských. Vysokoškolský ráz dodá škole pouze vědecky vyškolený a vědecky samostatně pracující učitelský sbor; proto na výběru tohoto sboru bude záležeti osud připravovaných pedagogických akademií.

Středoškolské reformě pečlivě připravované dostane se, jak se zdá, důkladného rozvážení. Bude však potřebí reformovati také přípravu středoškolských profesorů a t. zv. státních zkoušek. Nynější způsob, kdy se zkoušky skládají až po absolutoriu, je zcela neekonomický, poněvadž se nevyužije 4 předcházejících let studia.

Zákon o reformě veřejné správy vyžaduje také reformy správy školské. K tomu, co se z připravovaného zákona dostalo na veřejnost, mám několik poznámek. Zachovává se především národnostní sekcionování zemských školních rad. Máme dobře v paměti, jak došlo k národnostnímu sekcionování zemských školních rad, proti němuž jsme byli z historických i věcných důvodů. Bylo uděláno tak. aby zřizování českých minoritních škol bylo co nejvíce ztěžováno. Šlo nám také, když jsme stáli proti němu, o to, aby oba národy, země bývalé koruny české obývající, nebyly kulturně separovány a odchylným duchem, to je proti sobě, vychovávány. Jestliže jsme sekcionování hned po převratu neodstranili, je viděti, že nebyly a nejsou oprávněny nářky Němců, že jejich školství rdousíme a že se jim ve školství mstíme. Podá-li vláda předlohu o zemských školních radách se zachovanými sekcemi, bude to dalším důkazem, že není vedena nepřátelstvím proti německému školství a že má ohled k poměrům, jak se vyvinuly, i když to je vlastně proti duchu naší ústavy, která nezná národnostních kurií.

Pan ministr Hodža již vysvětlil, že jsou zcela nesprávné výtky se strany Němců, jakoby německému školství se staly příliš veliké křivdy, neb vůbec nějaké křivdy. Upozorním na př. na to, že Němci na Moravě a ve Slezsku mají dosud o 47 tříd měšťanských, čili o 15 trojtřídních měšťanských škol a 112 tříd obecných, čili o 38 čtyřtřídních obecných škol více než jim po právu podle počtu žactva náleží.

Jiná poznámka k chystané reformě správy školské týká se předsedů zemských školních rad. Podle připravovaného návrhu má býti předsedou zemské školní rady zemský president, který bude zastupován v zemské školní radě vicepresidentem. Také to je residuum z Rakouska, které využívalo místodržitele v případě potřeby, aby mohl úředním referentům naříditi, jak mají hlasovati. Zemská školní rada má nyní velice málo styků se zemskou správou politickou. Mnohem více jich má s ministerstvem školství a národní osvěty. Bylo by mnohem přirozenější, aby byl předseda zemské školní rady podřízen ministerstvu tomuto, jak ostatně ministerstvo školství a národní osvěty samo to kdysi navrhovalo. Zemský president bude ve svých rukách spojovati úřad bývalého místodržitele i předsedy zemského výboru, bude tolik zaměstnán, že mu ani levá ruka nezbude na zemskou školní radu. Je tedy zcela zbytečno, aby zemská školní rada měla jen vicepresidenta podřízeného zemskému presidiu. Bylo by mnohem účelnější, kdyby měla svého presidenta podřízeného ministerstvu školství a národní osvěty.

Nemohu opomenout zmíniti se zde o tom, jak nespravedlivě byla upravena systemisace vyšších míst při zemské školní radě. V osobním stavu zemské školní rady v Praze, kde byli před válkou 4 dvorní radové, ze 12 zemských školních inspektorů systemisováno jest jen 1 místo ve druhé platové stupnici a 14 míst v platové stupnici třetí, v Brně jedno místo ve druhé platové stupnici a 6 míst ve třetí platové stupnici, před válkou byl v Brně jeden dvorní rada ze 7 zemských školních inspektorů. V celém Rakousku bylo tehdy 57 zemských školních inspektorů a z nich 22 dvorních radů, poměr 22 : 57, téměř 1 : 2, kdežto nyní je poměr ten v Československé republice 3 : 32. Zvláště je nepoměrně zhoršen stav při zemské školní radě v Praze. Místo bývalého poměru 1 : 3 je nyní poměr 1 : 15. Tu bude potřebí nezbytně nápravy ve prospěch počtu míst ve druhé platové stupnici. Zemští školní inspektoři jsou nejen úředníky, nýbrž i vůdčími činiteli v duchu školství středního a národního, a stát by se jim špatně odměňoval za jejich vysilující práci, kterou plně dovede oceniti jen ten, kdo ji měl možnost po léta přímo sledovati. Již v poslanecké sněmovně bylo upozorněno, jak je nespravedlivě platový zákon ocenil, neboť při převodu do nových platů v celé Československé republice ani jediný zemský školní inspektor nedosáhl platu stejně služebně starých ředitelů středních škol a učitelských ústavů služebně jim podřízených. Jestliže povolila vláda k vyrovnání některých anomálií zemským školním inspektorům služební přídavky v maximální výši 6.000 Kč, pak musíme trvati na tom, aby skutečně přídavky ty byly vyplaceny od 1. ledna 1926 a ne teprve od 1. srpna 1927.

Zákon o organisaci školské bude vhodnou příležitostí, aby tyto a jiné nespravedlivosti vůči školním inspektorům byly vyrovnány.

Byli jsme vždy hrdi na své národní školství, jež jsme vybudovali vlastními obětmi. Ve svém samostatném státě nesmíme dovoliti, aby upadalo. Jest obava, že omezení příjmů obcí, těžce dolehne na rozvoj našeho národního školství, a mám za to, že stát bude musiti zvláště chudým obcím vydatně přispěti. Škola sama zvýší tuto ochotu, bude-li v duchu snášelivosti vychovávati naše mladé pokolení ke státnosti a ušlechtilosti. Naši učitelé všech kategorií ve škole musí býti vedeni jen těmito snahami. Nesmí však při tom zapomínati, že mají před sebou děti a ne mladé starce. Nedávno jsem četl, že pedagogové příliš brzo zapomínají, že byli také mladí a že proto pedagogika činí tak malé pokroky. Přál bych našim školám všech kategorií, aby byly opravdovými domy mládí a radosti, na které se po celý život rádo vzpomíná. (Potlesk.)

Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Následujúcim rečníkom je pán sen. dr Jesser. Dávám jemu slovo.

Sen. dr Jesser (německy): Slavný senáte! Dne 26. a 27. listopadu t. r. konala se v Šumperku manifestační schůze tak zvaných hraničářů, které se mimo české organisace a spolky zúčastnili také zástupcové státních úřadů a vojska. Jako místo schůze zvolen byl sál kasáren v Šumperku. Cíl tohoto sjezdu hraničářů vyslovil jeden řečník zcela nepokrytě. Řekl: >Veliké německé podniky a akciové společnosti musily se podrobiti české kontrole, ale střední a malé podniky vzdorovaly posud vniknutí českého živlu. Těchto dobýti a je vybudovati že jest úlohou práce hraničářů, která se odehrává za kulisami, že se podzemními minami pracuje proti německému majetku. Problém hraničářů že je hospodářským problémem.< Nemůžeme ovšem Čechům jakožto národu - neříkám jakožto vládě, nýbrž jakožto národu - ničeho vytýkati, pokouší-li se z vlastní síly rozšířiti svoji državu, neboť zápas národů ve formě pronikání jednoho národa přes vlastní národní hranice a ve formě odporu proti tomuto přistěhovalectví je přirozeným procesem. Měl za následek německé rozšíření ve středověku, pokles v 19. a 20. století v Čechách a na Moravě, v Poznaňsku a západním Prusku, a hraje rozhodující úlohu v protivě mezi Italií a Francií, neboť nelze na jihovýchodní Francii etnicky pohlížeti jako na italské území. Trvání expansivní síly národa je však omezeno. Také síla českého národa jest omezena, nechci zde uváděti hlubší příčiny toho; stačí říci, že expansivní síla národa klesá se vzrůstem hromadné kultury a se společenským a hospodářským rozlišováním národa. Ale toho, co připisují Čechům, domáhám se samozřejmě také pro svůj národ. Nečiním-li Čechům žádných výtek z toho, že se pokoušejí rozšířiti se z vlastní síly, pak nesmí se nám vytýkati, když proti těmto minám klademe miny navzájem, když se pokoušíme strhnouti kulisy, za kterými se tento přesun odehrává. Je-li již jednou zde tento zápas, pak nutno dáti oběma národům volné rozvinutí jejich síly. Stát však nesmí svoji moc vynaložiti v tomto boji pro žádný z obou národů. Neboť moc státu zakládá se netoliko na českých, nýbrž také na německých hospodářských a kulturních výkonech. Zasahování státu znamená tudíž, že větší část německých finančních a kulturních výkonů obrací proti německému národu, to je, že my svou prací, svými penězi musíme státu poskytovati zbraň proti sobě samým. Sledujeme-li ducha českého zákonodárství od prvého do dnešního dne, můžeme konstatovati, že toto zákonodárství není ničím jiným, nežli přenesením metod a cílů českých expansivních organisací, jedním slovem, že stát je výkonným orgánem českých organisací, které sobě vzaly za úkol rozšíření do německého území. Proto žádáme, aby pan ministr vnitra zavedl šetření, zdali jsou pravdivy zprávy o oficielní účasti státních úřadů na sjezdu hraničářů, a aby úřadům dán byl pokyn, by takovéto účasti zanechaly. Totéž však žádáme také od ministra národní obrany, aby kasárních místností, určených pro vojáky za rekreační místnosti, k účelům takovýchto shromáždění nepropůjčoval. V této souvislosti poukázáno budiž také na tichou sabotáž vyšších a nižších českých úředníků proti více nežli skromným pokusům jednotlivých vládních míst, aby totiž Němcům alespoň nějaký druh uznání poskytnut byl za spolupráci ve vládě. Ve všech oborech veřejného života posiluje tato vláda autoritu státu a tím vliv byrokracie. Jako odůvodnění poukazuje se vždy znovu na domnělou stranickou samosprávu, proti které dlužno postaviti nestrannou státní správu. Ale mám za to, že nejstraničtější samospráva je neskonale méně škodlivou nežli stranická správa státní byrokracie, neboť toto stranictví státní byrokracie děje se zde ve prospěch jedné národnosti oproti ostatním národnostem. Tu vracím se ještě jednou k tomuto sjezdu hraničářů. Sjezd tento naplněn je dobyvačnou touhou, nadějemi, které jen tehdy jsou splnitelny, budou-li trvale působiti základy, na kterých stát v roce 1919 byl vybudován. Jejich cílem jest odněmčení uzavřeného německého jazykového území. Tu zkoumejme jednou předpoklady tohoto cíle. Ciferný poměr Němců k českému obyvatelstvu nedozná během nejbližších 20 let žádné podstatné změny. Naděje prvních deseti let na odněmčení velikých německých mas ve prospěch českého národa se nesplnily a také v nejbližší době se nesplní, neboť Češi nesmí se klamati o jediné věci, že totiž jejich asimilační síla jakožto malého národa nemůže míti ten význam, jaký vykonávala ve starém Rakousku asimilační síla národa o 70 milionech. Češi nemohou vzrůstati přílivem z německých řad, jejich pronikání do německého území neznamená tudíž žádné rozmnožování českého národa, nýbrž jen jinaké jeho rozdělení. A vy nyní tvrdíte, že tohoto jiného rozdělení, tohoto vysílání vašich hraničářů do německého jazykového území je potřebí z národnostně strategických důvodů. Tím hýbeme otázkou, která je nesmírně choulostivá, totiž otázkou poměru německé říše resp. říšsko-německého obyvatelstva v obyvatelstvu českém. My sudetští Němci stěžovali jsme si vždy plným právem do toho, že naši říšsko-němečtí soukmenovci měli tak málo porozumění pro naše poměry, a snažili jsme se vzbuditi toto porozumění. Přičítali jste nám tento pokus jako všeněmeckou propagandu. Ale dnes stalo se stanovisko říšsko-německého obyvatelstva k českému obyvatelstvu zcela jiným, netoliko následkem našeho, nýbrž následkem vašeho vlastního poučování. Vy sami jste příčinou toho, neboť váš stát zaujal dnes nepřátelské postavení vůči německé říši, a proto dnes již není jako dříve říšským Němcům lhostejno, zdali dosah moci českého státu jde až ke Krkonošům a k Rudohoří. Dnes obávají se přirozeně o svůj stát, půjde-li také dosah moci českého národa až k hranicím říše, dík vaší politice, která je namířena proti německé říši. Ale k čemu tyto posice, tito hraničáři v německém území? Vzpomínám na těžké ztráty, které jsme my rakouští Němci utrpěli kdysi ve starém Rakousku v době, kdy přišel převrat roku 1918/19. Mnoho tak zvaných předních stráží, které jsme my Němci na Moravě měli v mnohých krajinách, ztratily se přes noc. Jediná politická událost je zatlačila. A stejně málo bezpečně a pevně založeny jsou vaše hraničářské posice, jako byly naše německé posice. (Sen. Hubka: Slyšte! Slyšte! Co připravujete vlastně?) Prosím, vyslechněte mne až do konce, myslím, že dojdete pak k jinému přesvědčení. Jedním slovem: nikoli z lásky k sudetským Němcům nastal obrat ve smýšlení v německé říši, nýbrž z oprávněné starosti z vašich zjevných a propracovaných nepřátelských projevů. V Německu vědí dobře, že státní podpora českého expansivního hnutí namířena je proti německé říši. Zasazoval jsem se vždy o to, aby české menšiny, pokud se vyvinuly přirozeným způsobem, následkem hospodářského rozkvětu, ve svých menšinových právech byly chráněny. Nikdy jsem se nezastával germanisace. Něčím jiným nežli přirozenou expansí jest umělá expanse, která se provádí za pomoci státních prostředků a nátlakem na německé obyvatelstvo. Činíte to nejhorší, pánové, co jako národ 7¹/₂ milionů můžete činiti. Promrháváte svoji sílu na nerozřešitelné úloze. Vy sami zabraňujete konsolidaci svého státu a budíte ve velkém národě, jehož sousedy zůstanete věčně, poněvadž se ze zeměpisné polohy nemůžete dostati, především nedůvěru a činíte si z něho v dalším důsledku nepřítele. A prováděti mocenskou politiku s nedostatečnými prostředky je nejen rušením míru, nýbrž je těžkou politickou chybou. Vím, pánové, že v českém lidu je dosti mužů, kteří tyto věci také uznávají, i uznávám odvahu těchto pánů, býti nepopulárními. Avšak veliká část vašich obezřelých mužů nemá dnes ještě této odvahy. A jak úzkostlivě se vaši vůdcové, i ti nejuznalejší mezi nimi, vyhýbají každému rozhodování o národnostním problému, o tom poučuje nás nejen koalice, nýbrž také nejnovější projev posl. dr Wintra, kterého si tolik vážím. Také on sice chce pohlédnouti tomuto problému ve tvář, ale považuje za extrém, když si příští proletářský sjezd klade za úlohu bezodkladné vypracování podrobného národnostního problému. Proto prý je výhodnějším, neukládati sobě nyní žádné příliš dalekosáhlé úlohy. Spokojme se, praví, zatím vůlí, abychom se o několika bodech dohodli. To je na vlas systém Švehlův, když se německé strany s českými stranami na počátku koalice shodly o několika bodech. Jsem si toho ovšem dobře vědom, že generální vyrovnání, to, co nazýváme vyrovnáním od lidu k lidu, nemůže býti uzavřeno z dneška na zítřek, že je lze provésti také jen v etapách. Ale to přece nebrání tomu, aby se dvě strany, jak tomu má býti v příštím proletářském sjezdu, nesešly a aby nestanovily program a o něm se neradily, a proto lituji, že také pan dr Winter, kterého si velice vážím jako muže, jenž není žádným šovinistou, nemá ještě odvahy, aby od svých soukmenovců, dokonce od svých soudruhů ve straně žádal byť jen teoretické projednávání tohoto programu. A přece právě s německé strany byla v nejnovější době odstraněna velmi důležitá psychologická překážka. Všechny německé strany ať většinové, ať menšinové, prohlásily ochotu ke spolupráci a odmítly politiku iredenty. Můžete žádati silnější morální záruku pro svůj stát? A vaši odpověď dal pan ministr Šrámek, tuto odpověď dává ve formě trochu méně ostré, trochu ochotnější, ale v zásadě stejně odmítavou bývalý ministr a posl. dr Winter. Máme snad z vašeho odmítnutí vyvoditi nyní důsledek a říci: dobře, pak tedy vrátíme se zase k iredentě? Nikoli, i přes nebezpečí, že v našem uznání státních skutečností spatříte známku resignace. Opak je pravda. Iredenta je výrazem zoufalství. Kdo nevidí jiného východiska z bídy, ten sahá k tajnému spolčování a ke zbraním převratu. Odřeknutí se iredenty a negace státu - to je historicky zajímavé - začalo vlastně v tom okamžiku, kdy uzavřeny byly tak zvané Locarnské úmluvy, ony úmluvy, které německé říši poskytly jistou rovnoprávnost, byť také jen formálního rázu, a které německé říši poskytly možnost pracovati nyní na vnitřní konsolidaci. Byla sice pouta, která stanovily mírové smlouvy, uvolněna jen trochu, ale toto lehké uvolnění již stačilo, aby uměle potlačovaný vliv německé říše ve střední Evropě přiveden byl zase k platnosti, a aby tím přirozeně snížen byl uměle vysoko vypěstovaný vliv, kterého se dostalo národu 7¹/₂ milionu v mírových smlouvách. Aniž bych chtěl upadnouti do chyby přeceňování, mohu klidně tvrditi, že německý problém pro klidný vývoj Evropy je věru přece důležitější, nežli problém tohoto státu, jenž vlastně ani není problémem tohoto státu, nýbrž problémem českého národa. Nemohu si odepříti, abych ze zprávy jistého švýcarského chemika, která se mi dostala před několika dny do rukou, nedal to neb ono k lepšímu. Tento muž není naprosto žádným přítelem Pruska, naopak mnohé ze zvláštností pruského lidu, specielně Berliňáků, není mu sympatické, a přece píše tento muž: >Berlín byl kdysi městem císařským, dnes stal se střediskem světa. Intensivnost jeho práce převyšuje všechna evropská velkoměsta. Dohoda nemůže si škoditi více, než když Němcům zakázala hru na vojáky, neboť všechny veliké energie, které dříve ve vojsku běžely na prázdno, byly nyní produktivně vloženy do hospodářského života.< Pak vyslovuje dále prorocké slovo: >Berlín, to je Německo, bude míti vedení v emancipačním boji Evropy, od zámořských území surovin, poněvadž je vedoucím v nalézání a zužitkování domácích surovin. Netvrdím, že pak vytvořeny budou ideální poměry, lituji dokonce, že tento hospodářský fanatismus snižuje veliké mravní a umělecké hodnoty v jejich účincích, ale jedno jest jisto: aby Evropa, obzvláště střední a východní Evropa, postavena byla zase na pevnou nohu, je tento vývoj nevyhnutelný.< My sudetští Němci vidíme vzestup německé říše, poznáváme, že nebezpečí, které německé říši až do doby krátce před Locarnskými úmluvami hrozilo následkem vaší politiky, den ze dne se zmenšuje, že ideály, které kdysi dr Beneš vytknul - musím to dnes citovati, abych ukázal, kterak také on se zmýlil - pohlížeti na Prahu jakožto politické centrum střední Evropy a závoru proti německé hospodářské rozpínavosti na východ a jihovýchod, se nesplnily, naopak hospodářské a také politické škody se nám nevyhnou a většinou již nastaly. Poněvadž my sudetští Němci chceme spolupomáhati na uklidnění a konsolidaci Evropy, poněvadž v tomto státě máme veliké evropské a všeněmecké poslání, proto zříkáme se iredenty, chceme s vámi pracovati, zájmy, které nám v hospodářských věcech jsou společnými, také společně spravovati, avšak oprávněné zájmy, to je zájmy, které vyplývají ze zeměpisných poměrů, z historické a hospodářské souvislosti, nikoli umělkované zájmy, které vyplynuly z okamžité politické konjunktury roku 1918. Tyto skutečné zájmy se jmenují: nejen formální mír s Německem a německým Rakouskem, nýbrž přátelství s nimi, nejen uzavírání obchodních smluv, nýbrž vybudování k velikému hospodářskému společenství. Proto nespatřujeme s tohoto vyššího stanoviska - vy zastupujete nejužší stanovisko - dále také v připojení německého Rakouska žádného nebezpečí pro váš stát, které si stále ještě namlouváte.

Jestliže pan ministr dr Beneš označil připojení německého Rakouska k německé říši za zbytečné, poněvadž spojené státy evropské poskytují více nežli toto připojení, pak jedná jako onen muž, který nepříjemnému rozhodnutí v přítomnosti ujíti chce tím, že stanoví ještě větší program pro budoucnost. Spojená státy evropské mohou býti utvořeny jen tehdy, představujeme-li si je jako krajní obepínající kruh systému menších kruhů. Dříve dlužno sloučiti to, co přírodou, dějinami a hospodářstvím co nejúžeji navzájem souvisí, a to platí pro poměr Československa jak k Německu, tak také k německému Rakousku. Uznání těchto skutečností, závazek, který nemá nic společného s politickými rozvahami, nýbrž diktován je přírodou, uznání této skutečnosti lze sloučiti se suverenitou státu právě tak jako dnes vaše spojenectví s Malou Dohodou anebo s některým jiným státem. Státotvornou sílu chová netoliko český národ, státotvornou sílu má jen prostor tohoto státu a v tomto státě bydlíte netoliko jen vy sami, nýbrž také my jakožto ve své prastaré domovině. Jen tehdy, budeme-li my Němci v tomto státě státním národem, to jest uznáte-li nás za státní národ se všemi právy a povinnostmi, pak konsolidujete tento stát, pak chráníte ho před každým nebezpečím, jež by mu v budoucnosti mohlo od některé strany hroziti. Převrat měl za následek nejen státní přeskupení, nýbrž také hospodářské, a jakkoli se to zdá na první pohled zvláštním: právě roztříštěné staré rakousko-uherské hospodářské území posunulo tento prostor, dnes Československo, dříve staré severní Rakousko, německé říši blíže, nežli tomu bylo před válkou. Neboť před válkou bylo severorakouské území průmyslovým územím pro 46 milionů lidí, dnes činí se všechny tyto nové státy soběstačnými, snaží se, aby vytvořením a pěstováním průmyslu, k čemuž českoslovenští průmyslníci a finančníci ještě poskytují své peníze, učinily se více nebo méně nezávislými od vás. Nezapomeňte! Dříve měl starý severorakouský průmysl vnitřní trh 46 milionů, dnes má týž průmysl trh 13 milionů. Nepotřebuji dále rozváděti důsledky této skutečnosti. Ale o jednom chci se zmíniti: poněvadž máte jen vnitřní trh 13 milionů, jste mnohem vyšší měrou nežli dříve odkázáni na vývoz a na styky s cizinou, abyste domácímu hospodářství poskytli práci a dělníkům chléb. Znamená to hráti si na pštrosa, kdybychom chtěli popírati odvislost zdejšího hospodářství od říšsko-německého, jak se to pokusil dokazovati ministr dr Engliš. Nechci vás obtěžovati citáty, mohl bych vám uvésti dva citáty, jeden generálního sekretáře německého hlavního Svazu pro průmysl a jeden ředitele Svazu československých majitelů dolů. Mohl bych také uvésti, co řekl pan dr Hodáč v obšírném referátu v říjnu tohoto roku. Chci se však spokojiti s nejnovějším projevem. Dne 8. listopadu uveřejnil >Prager Tagblatt< zprávu berlínského ústavu pro výzkum konjunktury, ve které se praví: Lze konstatovati, že Polsko a Švýcarsko, především však Rakousko a Československo měly prospěch z hospodářského rozkvětu. Tyto státy jsou patrně v konjunkturální souvislosti s německým hospodářstvím. Při tomto stavu souvislosti, ba lze také říci odvislosti domácího hospodářství nelze pochopiti zahraniční politiku, která na konec směřuje k tomu, aby bránila rozvoji německé říše, to znamená přece uřezávati větev, na které sedíme. Nic naplat! Proti nepříjemné skutečnosti nelze se přece uzavříti, těchto 60 milionů v říši udává netoliko tempo produkce, nýbrž také směr vývoje. Zdůraznil jsem již význam vnitřního trhu. Zahraniční politika tohoto státu dopustila se již roku 1919 těžkého hříchu proti zájmům obyvatelstva. Tehdy v letech 1919 a 1920 bylo ještě možno sloučiti tak zvané sukcesorní státy v dunajskou konfederaci, anebo jak to chcete nazvati, neboť tehdy trvaly ještě staré hospodářské formy a staré hospodářské styky, ty všechny ještě žily. Tento okamžik jste promeškali. Mezi tím šel vývoj dále a dnes dunajská konfederace již není možnou, dnes je dokonce vyloučen systém řekněme přednostních cel pro bývalé sukcesorní státy. Na tom má snad ještě zájem Československo, německé Rakousko ho více nemá a ostatní sukcesorní státy ho rovněž více nemají. Vývoj bral se mezi tím jiným směrem. Můžeme hospodářskou politiku, jaká se nyní stále více vytvořuje různými trusty, koncerny atd. označiti jakožto překonávání státní celní politiky soukromými dohodami. Prosím, neklamu se naprosto o těžkých následcích pro konsumenty, ale můj Bože, při poměrech oficielní hospodářské politiky není bohužel vůbec více možna jiná cesta, abychom se dostali z těchto poměrů. Proto myslím: nikoli v potírání připojení německého Rakouska, nikoli v nepřátelské zahraniční politice, ještě méně však v nepřátelské hospodářské politice a sociální politice leží spása. Mám zde na mysli také zákon o ochraně pracovního trhu, který nám byl předložen. Není to nic jiného nežli pokus vyloučiti říšsko-německé poznatky, kterých k vybudování svého hospodářství a k výměně vzájemných zkušeností potřebujeme jako oko v hlavě, nechci naprosto podceňovati zdejší techniky a při té příležitosti konstatovati, že vynikající technikové německé říše vyšli z naší domoviny: tím byste problémy se světa nesprovodili a svému státu neprospěli. Je zde jiná cesta ochrániti se před následky připojení, jehož se obáváte. Je to smlouva ve třech. Půjdou-li německé Rakousko, Československo a německá říše společně, ti tři společně budou moci skutečně udržeti pořádek v ostatní střední Evropě.