Předseda (zvoní): Skupina II. je projednána, budeme jednati nyní o skupině III. státního rozpočtu a finančního zákona. Dávám slovo panu sen. Šťastnému.
Sen. Šťastný: Slavný senáte! Budiž mě dovoleno, než přejdu k vlastní látce svého projevu ke státnímu rozpočtu, abych několika poznámkami opravil některá tvrzení předešlého řečníka, pana sen. Millera. Vypadá to svůdně, že strana páně Millerova a měšťanské kruhy vůbec se starají o možnou sociální spravedlivost, třebaže především usilují o hospodářské zesílení vrstev majitelských. Při vší úctě k těm řídkým případům větší svědomitosti, které tu jsou, všeobecně je pravda taková, že i to málo rozumnějšího děje se jen pod tlakem postupu socialistického. Smysl pro lidské právo to není, a kdyby tlak socialistických orgánů ustal, ani toho mála by se dělnictvu nedostalo.
Pro nás také není žádným objevem výrok pana sen. Millera, že systém spravedlivosti lze vytvořit jen v hotovém státním organismu národa. To již dlouho říkáme našemu dělnictvu, zejména tam, kde se stýkáme se zoufalstvím, které je velmi nebezpečno tomuto zásadnímu pojmu národnímu. Zde shodně s předešlým panem řečníkem trváme na zásadě, že náš stát se svou demokracií učiníme základem pro svůj postup za skutkovou sociální spravedlivostí. O tom, zda měšťanské či socialistické strany jsou povolány k této práci, o tom by mohl býti spor. Ten však před dějinami socialistické strany neprohrajou.
Slavný senáte! Projednávání státního rozpočtu je v parlamentech obvyklou příležitostí k pokusu o vyřizování diferencí, vznikajících z výkonu státní moci. A diferencí jest u nás mnoho. Už minulá koalice, representující vládní moc až do roku 1925, vydala zkušenost, že spíše representovala, než vládla. I z jejího období zbyly nám pasivní položky, které dokazují, že ani ono skromné posuzování spoluvlády stran jako soustavného kompromisu nebylo všude chápáno dosti loyálně. Národní shromáždění od r. 1925 vyřídilo některé z dělnických postulátů. Zde se ovšem ona povaha kompromisnosti uplatnila plnou vahou, nikterak ve prospěch oněch, které zde zastupuji. Uvážili jsme však potíže začátků a s oprávněnou nadějí na možná zlepšení spokojovali jsme se i s méně dokonalým. Spoléhajíce na vývoj, čekali jsme, jenže ten vývoj vypadá tak, jako by mladá, slibná jedle začala narůstati - do země.
Sociální reakce zmocnila se vlády a považuje za vrchol moudrosti, uplatňovati tvrdou pěst okamžité moci. Přijdu ještě k současným útokům, které svědčí o bezohlednosti vládnoucí reakce. Není potřebí hledati u nás překvapení. Znali jsme panstvo již z doby koaliční spolupráce. Naše umírněné návrhy novelisací k zákonům sociálně politické povahy nenašly u pánů porozumění. Jmenovitě byl to zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 Sb. z. a n., o závodních výborech a zákon ze dne 3. dubna 1925, čís. 67 Sb. z. a n., kterým se zavádí placená dovolená pro dělnictvo. Naše návrhy u obou zákonů sledovaly podstatně účel zjednodušení prakse a zastavení nekonečných sporů v jejich praksi. Třetí, zákon ze dne 31. března 1925, čís. 61 Sb. z. a n., o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních), nedávaje dělnictvu mimo akademickou ochranu zhola nic, byl přímo nestoudně zneužit k zastavení výhod §u 1154 b) obč. zák. Jako u obou předcházejících, tak i u tohoto naše návrhy novelisace byly označeny jako troufalý výboj a jako takové pohřbeny už v iniciativním výboru této zákonodárné komory. Jasným zákonům chtějí pánové zabrániti.
V květnu r. 1921 podal jsem návrh zákona o praktickém vzdělání a přísném způsobu vyzkoušení řidičů automobilů. Pánové, ty rozhořčené žaloby tisku proti nepoměrně častým katastrofám a ohrožení ulic velkých měst, zejména Prahy, řáděním automobilů jsou zbytečný a nemají ceny. Záleží přece na tom, kdo má stroj v ruce. Pokud zámožní majitelé aut žádají šoféra a děvečku v jedné osobě, pokud nepochopí, že drahý stroj mohou svěřiti jen dobře školenému a vyzkoušenému odborníku, dotud bude náš automobilní provoz nebezpečím a ostudou ulic. Dlouhá Odyssea našeho návrhu má své zajímavé stanice. Po několikerém jednám v technicko-dopravním výboru konečně 27. listopadu 1924 jsme se dověděli z úst zástupce ministerstva veřejných prací, že vládní návrh zákona je už hotov. Další pak měsíc, 19. prosince, jiný pan zástupce téhož ministerstva prohlásil, že osnova zákona hotova není, nejdéle vsak do tří měsíců bude předložena Národnímu shromáždění. Není dodnes a zdá se, že těm pánům měsíc obnáší časově tolik, co nám obyčejným lidem rok. Pokud jsem pak měl příležitost nahlédnouti do zlomku budoucí osnovy zákona, ani v nejmenším nerespektuje podstatné myšlenky našeho návrhu. Tato laxnost nadále vydává ulici nebezpečí.
Ministerstvo veřejných prací vůbec by mělo dbáti jinak svého postavení. Ono je po mém mínění orgánem, který má technicky předpracovávati. Současnou diskusí průmyslovou proniká heslo racionalisace. Ať už nezodpovědná lehkomyslnost cokoliv učinila pro znevážnění tohoto nového výrobního činitele, tomu, kdo výrobní pokrok oceňuje možnostmi obecného blahobytu, odmítání racionalisace je barbarstvím. Jestliže však za důtklivých diskusí o racionalisaci, současně naše největší státní zbrojovka opravuje železniční vagony, zatím co Ringhofferova vagonka kove šavle, pak ovšem není naděje na ulehčení výrobních poměrů.
Tento vážný moment nemělo by ministerstvo veřejných prací pouštěti se zřetele. Jeho resortu přece náleží správa četných výroben státních. Zde se mělo začít a odtud působiti tak rozhodně, aby nemožná výrobní anarchie v našem, zejména strojním průmyslu ustoupila žádoucímu uspořádání. Pracovní existence a životní míra našeho dělnictva strojíren a hutí těsně souvisí se stupněm konkurenčního postavení našeho na světovém odbytišti. Každou ležérnost platí tady naše dělnictvo svou bídou a národní hospodářství nezbytnými ztrátami. Na místě této dobré iniciativy však vidíme, že svůj vlastní podnik ministerstvo veřejných prací nevybaví ani tou péčí, která by stát nestála nic než trochu dobré vůle. Pochopitelně nelze zde zacházeti do všech podrobností. Tuto zvláštní péči o podnik státní demonstruji na hutích a železárnách v Podbrezové a Tisovci. Kapacita prvého je asi 5000 vagonů, druhého asi 3000 vagonů. Podbrezová byla však s to umístiti pouze 4000 vagónů, takže celá pětina podniku stojí nevyužita. Je zajímavo, že samy státní práce, které vyžadují okrouhle 8533 tun a z toho největší část uhrazují podniky soukromé, nedají tomuto státnímu podniku, co by jistě jinak mohly.
Znám také případ, že v nejbližším sousedství Podbrezové veliká obec pořizovala vodovod se značnou státní subvencí a příslušné roury, které Podbrezová vyrábí v jakosti naprosto dokonalé, dodávaly Vítkovice. Desítky kilometrů silnice na Březno, opatřená silným železným madlem, probíhající pro větší ironii samou Podbrezovou, chlubí se jejím železárnám železem vítkovickým. Podivné jsou cesty protekce. Uvážíme-li však, že Podbrezová pak svůj výrobek musí dovážeti 600, 800 i více kilometrů vzdáleným místům, uvážíme-li, že dělnictvo Podbrezové v horském chudém kraji těžko nalézající jinou obživu trčí mimo podnik, pak musíme nahlédnouti, že jsou to škody velmi těžké. Tím hůře, že jsou zbytečné.
Stoupající doprava automobilová po přestávce více než půlstaleté přivedla silnici zase ke cti. Civilisovaný svět pochopil svůj úkol a s nasazením sil ho vykonává. Je člověku tak trochu líto, vidí-li silnice západních států, včetně Německa. Žalostný stav našich silnic pochopíme snadno, když proti r. 1913 dali jsme jim v r. 1918 pouhých 17%, t. j. 1/6 normálně použitého materiálu. Ba ještě v roce 1925, kdy přece veřejné hospodářství stálo na slušné úrovni, dostaly silnice o 20% materiálu méně než před válkou. Celkem byly silnice za dobu od r. 1913 do r. 1925 ošizeny o 996.559 m3, téměř o celý milion m3 nejnutnějšího materiálu. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)
Jedním z prostředků, jak tuto ruinu spravit, je zákon o silničním fondu. Důvodně se obávám, že přes zákon zůstaneme ve staré malomoci a ve staré silniční bídě. Přítomný státní rozpočet opětně nedává silnicím to, čeho nezbytně potřebují. Zdánlivě vyšší číslice proti rozpočtu loňskému obsahuje už vlastně obnos 46,500.000 Kč z pokladny silničního fondu. To znamená, že skutečná číslice rozpočtová v §u 4 a 6 na mimořádné stavby silniční a mostní je vlastně o 15,239.000 Kč nižší než na rok 1927. Nemohu si pomoci, tohle je tak trochu rozpočtová skrývačka. Není žádným štěstím známá spořivost ministerstva financí. Není pravda, že uspořená koruna je ziskem. Zde je taková ušetřená koruna škodou, poněvadž racionalita její investice znamená neskonale více. Silniční fond má z nynější ruiny štěrkovaných silnic vytvořiti vozovky, které dokonale vzdorují mocným účinkům jízdy automobilů. Příslušnou položku státního rozpočtu chceme však chápati jako zdroj příjmů k úpravě a udržování oněch 5000 km státních silnic, jichž vozovky pro slabé příjmy silničního fondu nelze nahraditi typy odolnějšími. Má-li býti zabráněno úplnému rozvratu těchto o milion m3 materiálu ochuzených silnic a zválcované opatřiti povrchovým nátěrem k zamezení spoustám prachu, dále k udržování silnic, které buď trvale anebo jen dočasně upraveny budou z prostředků fondu, pak se státní rozpočet pro budoucí léta nesmí uhýbati povinnosti vzestupu úměrného kilometrům hotové rekonstrukce. Odborníci vědí, co to znamená.
Jenom zdatné působení silničního fondu dovoluje tu skromnost, aby postupným zvyšováním dostala se položka silnic ve státním rozpočtu alespoň na předválečnou úroveň. Vždyť stoupající zatížení silnic chtělo by přece nepoměrně více. Je potřebí varovati před onou národohospodářskou neprozíravostí, aby limitovaných 70 mil. Kč v řádném rozpočtu na udržování silnic uhrazoval na konec sám silniční fond. I sama částka 70 mil. Kč naprosto nedostačuje na předem již uvedené úkoly, nepodaří-li se brzké novelisování zákona o silničním fondu v žádoucím smyslu.
Jsem-li už u silničního fondu, pak žádám se vším důrazem, aby se zde neprojevovaly případy známé prakse, že preliminované obnosy z jakýchkoli příčin nespotřebované závěrem správního roku propadávají ve prospěch státní pokladny. Fondové hospodářství budiž těchto podnikových pohrom ušetřeno. Oněch 100 mil. podle §u 4 zák. o silničním fondu, zařazených pro r. 1928, nijak neuspokojuje očekávání veřejnosti. Na tento účet bude možno upraviti 350, nejvýše však 400 km silnic podle toho, jaký způsob úpravy bude volen.
Abych učinil malé srovnání, tedy hospodářsky zruinovaná Francie v tomto roce upravila 500 km silnic a pro příští rok připravuje opět 500 km silnic k rekonstrukci. Na to chystá v rozpočtu 555,400.000 franků. To dělá Francie při poměrně velmi dobrém stavu silnic a ne jinak postupuje i sousední Německo. Není nám nic plátno naříkati, že cizina míjí naše lázně a místa turistů. Půjde k nám, až jí upravíme cesty. Do té doby budeme zaznamenávati ony ztráty hospodářské, které zaznamenáváme dnes. Tento nepoměr je také důvodem naší zaostalosti v automobilismu. Zatím co v Anglii běhají na jednom čtverečním kilometru více než 2 automobily, u nás teprve na 15 čtverečních kilometrů připadá automobil jediný. Je to chudáctví snad přece jen trochu zbytečné, ať se třeba někdo na automobil, toto dobrodiní moderní techniky, dívá jako na luxus.
Jsem toho názoru, že ministerstvu veřejných prací mělo by se dáti rozpočtem k disposici aspoň 200 mil. Kč, když přece zapracovanost našeho dělnictva a dokonalejší zařízení podnikatelů umožňuje provozování prací v rozsahu značně větším. Oněch 40% naší silniční sítě v délce asi 3.400 km, jež se mají upraviti na účet silničního fondu, vyžádá si ještě větších částek než jednu miliardu korun, povolených §em 4 zákona. Ministerstvo veřejných prací musí býti zmocněno ke značně vyšším úvěrům. Nepochybuji, že také zákonem stanovené příjmy fondu stoupnou úměrně k rozsahu silničních rekonstrukcí.
Nutno však opětovně zdůrazniti, že žádným způsobem nesmí býti zvýšené příjmy fondu odejmuty vlastnímu účelu, t. j. zlepšení veřejných komunikací. Letošní případ použití jich na snižování položek ve státním rozpočtu na silnice a mosty nesmí se více opakovati, nemá-li snaha, upraviti nemožné poměry komunikační, býti znovu podlomena.
Považuji také za nutno, nemá-li dalekosáhlý program státní silniční správy ztroskotati přetížením pracovních sil, aby se ministerstvo veřejných prací postaralo o náležité zmnožení odborných zaměstnanců a ministerstvo financí nepřekáželo realisování pravdy, že laciný dělník je drahým dělníkem. I lacinou ležérností mohou státní správě narůstati jen škody.
V oboru elektrisace nutno vládě připomenouti, že přes značný pokrok posledních let v provádění soustavné elektrisace zakládání všeužitečných elektráren, po případě s účastí státu, jsme stále ještě velmi pozadu za státy jinými. Jestliže v hospodářsky vyvinutých státech průměrná spotřeba elektřiny činí 400, 600 i 1.000 Kwh na hlavu ročně - na př. v Norsku - u nás je hodnota spotřeby 90 Kwh. To jest jistě nepoměr žalostný. U nás na př. máme dnes jediné vedení o napětí 100.000 V z Ervěnic do Prahy v délce 84 km. V Německu už koncem roku 1926 takového vedení měli 4.529 km - tedy 6kráte tolik. Při své užitečnosti je však takové vedení velmi drahé, cca 250.000 Kč 1 km. Bylo by značným vzpružením žádoucího vývoje, kdyby stát svým příspěvkem stavby vedení usnadnil.
Stoupání spotřeby elektřiny v Čechách ukazuje, že asi r. 1932 už nynější elektrárny nestačí. Protože však zakládání dalších parních elektráren by znamenalo mrhání uhelnými zásobami - a dnes už víme, co uhlí pro budoucnost znamená - jest už nezbytno zahájiti budování vodních sil štěchovických a na středním Labi, jichž projekty jsou vesměs a definitivně hotovy. Každé prodlení zde znamená těžké ztráty přírodních statků.
Veliké práce elektrisační ovšem nelze provésti s tak malými obnosy, jakými se honosí náš státní rozpočet. - Tato položka opět ukazuje tu jednostrannou manýru dosavadní vládní soustavy. Projděte, prosím, položky ministerstva zemědělství a porovnejte je s položkami průmyslově, sociálně a kulturně důležitých resortů a neubráníte se pocitu tísně z faktu, že daná vládní soustava je soustavou veřejného protekcionářství. Zradou měšťanských stran z loňského dubna nejenom se vládne proti malým a středním vrstvám národa pracujícího, ale i proti celé té veliké části národního hospodářství, s nímž souvisí živobytí majority pracujícího lidu. Všimněte si, prosím, postavení našeho bankovnictví. To je přímo řádění privilegovaných, kteří na vyhublém těle pracujících visí právem a silou příživníka. Bije se na poplach: "Cizí kapitál se zmocňuje našeho domácího průmyslu!" Ano. Ale to vždycky tam, kde domácí finančnictví zatáhlo podniku hrdlo tak, aby mu zbylo už jen zoufalství. Na vzpružení života tohoto příživníka dal stát před 3 lety 1.600,000.000 Kč. A zase vidíte, jak i tuto část hospodářství svou mocí prolíná ona strana, která na účet ostatních vrstev výrobních výhod vládní moci plně využívá.
Je mně známo úsilí, aby celá vodohospodářská agenda státní byla přidělena ministerstvu zemědělství. Vodohospodářská sekce ministerstva veřejných prací řeší problémy, po případě provádí technická opatření, s nimiž zemědělství buď vůbec nemá nic společného, anebo jen velmi málo. Úprava vodních toků má účelem splavnění toků nebo využití vodní síly. Stavby údolních nádrží mají přece především ten účel, aby akumulací vodních mas zapřažena byla jejich síla k pracovním výkonům a k zmohutnění plavby. Co je v tom zemědělského, nevím.
Snaha ona za nynějších poměrů je podezřelá. Pozemková reforma spěje totiž ke svému závěru, a čím bude ministerstvo zemědělství přispívati potom svým straníkům? Stavby vodní stejně působí k ochraně zemědělské půdy před zátopami. Úprava menších toků a meliorace pozemků stejně náleží do kompetence ministerstva zemědělství už dnes. Je to odůvodněno a sotva by koho napadlo poměr ten měniti. Kdyby státní vodohospodářství v rámci ministerstva zemědělství měla prováděti opět nějaká autonomní družstva pomocí prakse fondové, znamenalo by to rozšíření možnosti zneužívati státní subvence, zneužívati veřejných statků pod zdáním legálnosti. Varujeme proto včas, aby státní vodohospodářství bylo přemístěno z neutrální půdy ministerstva veřejných prací do ministerstva obchodu, anebo dokonce do ministerstva zemědělství.
Současné útoky na ono málo, co na veliký účet sociální spravedlivosti bylo dělnictvu v posledních letech povoleno, je už vrcholem bezohledné troufalosti. Což pak někdo myslí, že to naše dělnictvo je už tak nemyslící, aby nabízený zde otrušík bralo za dobrodiní? Pánové se klamou, a já sám, jako jeden z oněch, kteří zájmu svého národa a státu obětovali okamžitou popularitu, a to ne jedenkráte, a s nasazením poslední trochy svého zdraví pracovali k zabránění nebezpečných výbuchů vášní, nepřeji si, aby útočné panstvo klidilo ovoce své nenávistné zaslepenosti.
Je samozřejmé, že proti tomuto režimu hazardní bezohlednosti stojím se svými klubovními kolegy zcela odmítavě. Jsem přesvědčen, že stát nemůže zůstati bez řádně povoleného rozpočtu. Je však bolestné, že jeho schválení přijímá režim, který v zájmu prostinké spravedlnosti neměl by míti práva vládnouti už ani jediný den. (Potlesk senátorů čsl. strany socialistické.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Thoř.
Sen. Thoř: Vážený senáte! Předložený rozpočet je podroben tu více tu méně věcné kritice a každá strana má k tomuto rozpočtu řadu připomínek, přání a stížností. A tak je to i s naší stranou. I naše strana má řadu požadavků, které čekají na své realisování. Jedno však musím zdůrazniti, že z projednávaného rozpočtu lze poznati snahu nynější vlády po uspořádání hospodářských poměrů našeho státu. Snaha tato nese se k tomu, abychom byli soběstačni a nebyli odkázáni na jinou pomoc než na svou vlastní. Je zde snaha, aby rozpočty byly jen v takové výši, by odpovídaly únosnosti poplatnictva a staly se snesitelnými každému poplatníku.
To je z předloženého rozpočtu jasně viděti již také proto, že rozpočet je nejen nižší, ale také aktivní. I kdybychom připočítali k tomuto rozpočtu všechny rozpočty státních podniků, přece se nám objeví konečné číslo tohoto rozpočtu daleko menší, než nám byly předkládány za minulých let. To se, vážený senáte, nedá oddisputovati žádnou sebe silnější argumentací a proto můžeme tvrditi, že tato vláda vládne dobře.
Je pravda, slyšíme zde mnoho námitek proti nynější vládě, bylo a bude ještě mnoho výtek učiněno, ale většina těchto výtek nemá svého opodstatnění a vychází více se stanoviska oposičního než se stanoviska věcného.
Je pravda, že musila v mnohých otázkách nastati změna, jestliže neměl stát zabřednouti do větších ještě dluhů, kterých se nadělalo v mnohých případech více, než bylo potřebí. A jestliže jsme se chtěli vyhnouti případně cizí kontrole, nebo dokonce nějaké sekvestraci, musilo býti upuštěno od hazardní politiky, podobající se marnotratníku, který se nestará o zítřek a dopřává si, pokud co má a pokud mu kdo věří. Nesmělo se dopustiti, aby z naší práce těžila cizina a aby tak, jako to je u americké půjčky, výsledek naší práce plynul do ciziny. V tom právě je přednost naší nynější vlády, že chce stačiti s prostředky, které jsou jí po ruce a které jsou bez ohromného zatížení ve státě dosažitelny, a že chce prací svých občanů dojíti postupně k většímu blahobytu. Že to nejde hned, je každému soudnému člověku pochopitelno, ale nikdo z nich nemůže popříti, že takový směr politiky nynější vláda provádí.
Ovšem při protínání zájmů stavů a tříd, zůstanou zde vždy některé otázky otevřené a budou vždy předmětem stížností a stesků, ale budeme-li všichni jednati skutečně demokraticky a budeme-li také demokraticky cítiti, pak jsem přesvědčen, že i tyto otázky dají se upraviti tak, aby byly každému stavu a každé třídě snesitelny.
A tak jako jiné stavy má i náš stav mnoho otázek otevřených a můžeme plným právem říci, že těchto nevyřešených otázek má poměrně i absolutně nejvíce, poněvadž ještě do nedávných dob, až na malé výjimky, téměř všichni pracovali za pomoci dřívějších vlád k tomu, aby živnostenský stav z obzoru zmizel. Jen pochopením nebezpečí zániku bylo živnostnictvo vyburcováno z lethargického spánku a došlo k přesvědčení, že jen politickou mocí lze úspěšně se brániti a vlastní silou toto nebezpečí odvrátiti. Došli jsme také k přesvědčení, že dobrých zákonů docílíme jedině za spoluúčasti ve vládě. A béřeme-li účast na nynější vládě, pak jsme tam nešli dělati výhradně politiku stranickou, nýbrž politiku pro zájmy a dobro všech stavů a tříd, pro zájmy a blaho všech našich občanů. (Výborně!) My jsme nedělali, neděláme a dělati nebudeme stranickou politiku, poněvadž by to byla politika špatná, kdybychom se stavěli proti potřebám kohokoli, ale ovšem nemůžeme také souhlasiti, aby se nám ukládaly samé povinnosti, ale žádná práva. My plně souhlasíme, aby dobrou politikou byla úroveň existenčních podmínek zvednuta. Aby tak byla zvednuta vnitřní koupěchtivost, která je pro naše odbytiště nejdůležitější a také nejjistější, tedy aby příjmy našich zaměstnanců byly buď upraveny, anebo aby ceny životních potřeb doznaly přizpůsobení. Ale při nynějším přetížení veřejných břemen zbývá nám málo na zaměstnance, ale v hustých případech také na malé a střední podnikatele. Proto je třeba společným úsilím hledati východisko, které podle našeho mínění spočívá jedině v intensivní práci, a tato intensivní práce je živnostnictvu vlastní, ale, bohužel, že se mu v mnohých případech v této práci překáží a že se mu ani nedovoluje, jak by potřebovalo pracovati. Takové zakazování poctivé práce není ovšem tou dobrou cestou k blahobytu. Mám tu na mysli omezení práce pekařské, mám tu na mysli zákaz nedělní práce. My nemáme na mysli zaměstnance, my jim toho nedělního klidu přejeme, ale, prosím, žádáme, aby nebyly činěny překážky těm, jimž je práce životním povoláním, životním štěstím, kteří vlastně tou prací obohacují tento stát. Tedy, vážení, v tomto případě není správná cesta, jestliže se živnostnictvu tato poctivá práce zakazuje.
Měl jsem příležitost již v rozpočtovém výboru ukázati pro tuto dobu na nejpalčivější otázku, která se dotýká příliš ostře stavu živnostenského, totiž na daň z obratu. Tato daň jako součást daně obchodové má na těchto obchodových daních největší podíl. V rozpočtovém výboru mluvil jsem více o její formě, o způsobu vybírání, dnes chci poukázati na její tíživost, pokud se týče výroby i nákupu.
Přidržím se artiklu, který v kraji, který zastupuji, zaujímá přední místo a který také pro stát má veliký význam, totiž artiklu textilního. Chci právě na textilním obchodě ukázati, jak nepoměrně zvyšuje tato daň cenu jmenovaných výrobků a zatěžuje malovýrobce i maloobchodníka.
Fakt je, že v textilním detailním obchodě jsou od let poměry stísněné jednak tím, že počet textilních obchodů značně vzrostl, a pak malou koupěschopností tuzemskou. Dr Uhlig odhaduje potřebu bavlněného zboží v naší republice na osobu a rok na 4.3 kg oproti 7 kg v zemích západoevropských a dokonce 8 kg v Německu. Ale největší tíseň působí daně obchodové, zvláště daň z obratu, kterou zpravidla malý živnostník nese ze svého. A poněvadž ceny zboží textilního podléhají značnému kolísání ceny bavlny, která je předmětem bursovního obchodu, pak tímto kolísáním cen trpí malovýrobce a maloobchod nejvíce. Je omylem počítati s 2% daně z obratu jako konečnou číslicí. Tato daň je silně progresivní a tak při prodeji konsumentu je 3krát a více vyšší. Tak podle propočítání dělnické košile v ceně 19 Kč činí pouze jediná daň z obratu Kč 1.10, tedy ne 2%, nýbrž 6%. Jak za takových vysokých obchodových daní je těžká konkurence s cizinou a jak tyto daně znemožňují vývoz textilního zboží, dokazují dopisy obchodníků z ciziny, které mám zde po ruce, kteří nemohou od nás nic objednati, poněvadž jsme mnohem dražší než je takové zboží v jiném státě, zejména v Italii. Mám k disposici dopis jednak z Cařihradu, jednak z Bulharska, kde tamní obchodníci chtějí navázat styky s našimi továrnami, ale nemohou, protože, jak dotyčný obchodník z Cařihradu píše, jsme o 100% dražší než v Italii. (Sen. dr Karas: Kvalita je lepší!) Proto je nanejvýše nutno obchodové daně odbourati. (Sen. dr Karas: Kvalita je lepší!) To je otázka, nemají tolik režie. Řekl jsem již v rozpočtovém výboru, že tato palčivá otázka musí býti rozřešena a když nelze pro tuto dobu učiniti jiného, tedy daň z obratu paušalovati, aby zmizel pocit nejistoty a aby mohla býti činěna přesná kalkulace. Má-li býti daň ulehčena, musí býti mnoho zbytečných vydání, zůstatky to dřívějšího systému, odstraněno. Já již jsem byl do jisté míry v rozpočtovém výboru překvapen přáním ne snad jenom z oposičních stran, ale projeveným přáním i se stran koalice, že kdyby všem těmto přáním mělo býti vyhověno, že by k tomu nestačilo 100 milionů, nýbrž celé miliardy. Každý má celou řadu požadavků, ale nikdo neřekne, odkud se to má bráti.
Pokud jsem byl v obecním zastupitelstvu, tak vždycky každý člen zastupitelstva, když přišel s nějakým návrhem na zlepšení nebo vydání peněz, musil také říci, odkud se má tato položka hraditi. Ale to zde není, to dělá každý bez jakékoliv odpovědnosti, jenom navrhuje a vnáší do těch řad nespokojenost.
Naše rozpočty mohly by býti ještě nižší, kdyby bylo přikročeno k zjednodušení státní administrativy. Bylo sice již o ní zde velmi mnoho mluveno, ale dosud se k ní nepřekročilo. Zde po mém soudu dalo by se ušetřiti značně mnoho milionů. Nesmíme zapomenouti, že po tučných letech nastanou léta hubená. Až dosud bylo na daních a dávkách vybráno od poplatnictva každým rokem ne o sta milionů, nýbrž o celé miliardy více, než bylo rozpočtem stanoveno. A, vážení, po skončení depurační akce tyto prameny vyschnou. Nejenom, že byly ty příjmy zvýšeny, ale, bohužel, byl také překročen rozpočet, a to nebude možno v budoucnosti, nebude možno také žádné zatížení jiné, poněvadž nynější depurační akce vyčišťuje nejenom stoly berních správ, ale vyčišťuje také kapsy našich poplatníků, zejména našich živnostníků. (Hlas: To je správné!)
Mnozí poplatníci, a já to zde vyzdvihuji, jsou na omylu, domnívají-li se, že nynější vysoké daňové předpisy jsou vymožeností daňové reformy. A jsou lidé, prosím, kteří ze stranických důvodů tento omyl podporují. Vážení přátelé! Ne, tyto předpisy nejsou v žádné souvislosti s daňovou reformou, naopak to jsou důsledky dřívějšího nehospodářství, které vyžadovalo ohromné obnosy, zadlužilo stát, a které dnes ve formě různých nedoměrků a nedoplatků jsou nám předkládány k proplacení. Předpisy podle daňové reformy budou vydávány teprve v příštím roce a nemají tudíž nynější mnohdy velmi kruté vysoké daňové předpisy s daňovou reformou naprosto nic společného. My ovšem jako zástupci živnostnictva budeme na stráži, aby bylo pak postupováno podle zákona a ne podle libovůle některého, velmi často proti živnostnictvu zaujatého úředníka berních správ. Jestliže zákon o daňové reformě přináší ulehčení, pak nemenším ulehčením, ano v mnoha případech ještě větším, je zákon o finančním hospodářství samosprávných svazků, neboť živnostnictvo v největší míře vydržovalo samosprávné svazky, zejména obce, aniž by se byl kdo ohlížel, jestli tato břemena jsou snesitelná. Až dosud mohl ten, kdo vládl v obci, zvyšovati libovolně přirážky k dani výdělkové. Břemena samosprávných svazků, jakož i státu, byla nestejnoměrně rozdělena, takže jeden platil mnoho, druhý méně a třetí - mluvím o přímém placení - neplatil nic. O stejnoměrné zatížení nikdo se nestaral, a proto musila býti učiněna tomuto postupu přítrž zákonem. Tím není obecní hospodářství nijak omezeno, nebo, jak se říká, zaškrceno, jestliže bude ulehčeno těm, kteří platí daně výdělkové, poněvadž jinak příjmy obecní a samosprávných svazků - ale zejména obecní - nejsou jinak omezeny. Vždyť byly a jsou případy, že některý občan měl příjmy mnohem větší než živnostník a přece na potřeby obecní přímo nic nepřispíval. Živnostníci vůbec neměli v obci žádných vícepráv anebo větší potřeby, než jiní občané, spíše naopak. Proto by nebylo správné, aby jedině oni měli povinnost samosprávným svazkům přispívati více, než druzí občané - mluvím zejména o obcích městských.