Dôchodok z oviec a jeho fantastické predstavenie podvrátim v číselných dátach. Každému jasne vykážem, že aký bol brutto-dôchodok z oviec od r. 1921, a to za základ vezmeme tržnú cenu vlny a syra. R. 1921 1 kg vlny stál 20 Kč, a jedna ovca má najviac 2.5 kg ročne, to je 50 Kč. Ďalej roku 1921 syr stál 1 kg 7 Kč, 6 kg syra je 42 Kč, tak spolu to robilo 92 Kč. Toho docielil ten gazda z tej ovce a kde je ešte režia, takže o 108 Kč menší výnos to činí než on vykázal. Poďme ďalej, r. 1922 vlna stála 24 Kč, 2¹/₂ kg 60 Kč, syr stál 12 Kč, už bol drahší, tedy 6 kg činí 66 Kč, to činí dohromady 126 Kč, čo on ako čistý výnos na ovci dokázal. A, vážení pánovia, podľa týchto smerníc je odanený gazda, takže to vyzeralo, že na tie veci, i keby bol všetko predal, nebol by v stave zaplatiť daň, ktorú požadovali od neho. (Sen. dr Kovalik: Apeloval?) Apelované je. Jestliže vyrúbia dôchodkovú daň dodatočne od r. 1921, až po teraz, bude to pre gazdu znamenať väčšiu ťarchu, ako dežmovanie majetku. Toto totiž v 3, rešp. 5ročných splátkach môže splatiť, kým dôchodkovú daň, počítajúc odo dňa doručenia platebnej listiny bezodkladne do 30 dní, a to i v páde apelovania musí zaplatiť. To je nesmysel, hrozné zadlženie, ktoré ľud zaťažuje. Tu je potrebná náprava, aby tie dane boly spísané, ktoré takým nesvedomitým spôsobom sú na roľnícky ľud vyrubované.

Ďalej držím si za povinnosť poukázať i na daňovú reformu. Daňová reforma mala nám doniesť niečo lepšieho práva. Uznávam, že i snáď donesie ľudu, ale lepšieho porozumenia k daňujúcemu ľudu, ale obávam sa, že keď celý daňový zákon pozostáva zo 402 paragrafov, keď poplatník bude chcieť svoju povinnosť riadne konať v oči týmto paragrafom a zákonu daňovému, potrebuje, aby mal najmenej matúrku, aby to všetko preštudoval a nebol na každom kroku chytený. Lebo buďme si úprimní, že ten daňový zákon v sebe skrýva 45 paragrafov trestných, takže nielen dane budú ničiť ľud, ale na každom kroku môže daňovník byť trestaný. To je hrozne divné, keď budeme odsudzovať minulosť ako celok. Takýmto prehmatom a nebezpečenstvám trestu neboli nikdy daňovníci vystavení, ako dnes, lebo v minulosti zákon bol praktický. Obecné predstavenstvo zasadlo a každého dľa jeho najlepšej znalosti ustálilo do tej kategórie daňovej, ako jeho pomery poznalo a nebolo toľko apelácií ako dnes.

Isté úľavy priniesol tento zákon, ale bojím sa, že zákonom týmto bude týraný poplatník, keď ho dobre nepreštuduje a ešte okrem dane bude pokutovaný. Bolo by tiež potrebné nápravy v týchto veciach.

Keď hovorím o daniach, zmienim sa o majiteľoch domov. Keď je čo nespravodlivé, nemôže byť nič nespravodlivejšieho než to, že majiteľ so svojím domom nerozkazuje. Buďme si úprimní, že majiteľ domu musí mať možnosť k tomu, aby svoju povinnosť daňovú zaplatiť mohol. Z vlastnej zkúsenosti môžeme dokázať, že keď má majiteľ dom, ktorý stojí 120.000 Kč, činia úroky 8%, či že 9600 Kč; asekurácia činí asi 150 Kč najmenej. Preskúmal som dôkladne, že od toho domu platí aspoň 2223 Kč dane. Árendátor mu platí 1400 Kč na celý rok. To sú pomery neudržateľné, že árendátor majiteľovi nenahradí ani polovicu daní, ktoré on od starého domu platiť musí. Je tiež potrebné, aby tento zákon bol čím prv novelovaný, aby majiteľ domu stal sa jeho pánom, lebo keď štát má právo od neho ekzekvovať dane, má mu dať právo so svojím domom disponovať. Z tých 1400 Kč celoročne platí najmenej 12.000 Kč výdavkov na dom, musí platiť vodu, kominára a zametača, takže majiteľovi nezostane ani ¹/₃ z toho, čo štátu odvádza a celý majetok je mrtvý. Malo to svoje miesto počas vojny a jeden, dva roky po vojne, ale dnes, keď je vo všetkom voľnosť v našom štáte, mala by byť voľnosť i v hospodárení s domovým majetkom. To je nerešpektovanie, nadužívanie súkromného práva a vlastníctva, to sa nemôže ani menovať zákon, ale len teror nejaký alebo čo; špatné sa to dá povedať, ak chceme hovoriť.

Potom chcem poukázať na jednu krivdu, ktorá sa robí na Slovensku. My Slováci všetkým povinnostiam aspoň tak zadosť činíme vo všetkom, ako činia bratia Česi alebo Moravani. Bohužiaľ po slovenských cestách, či štátnych, či vicinálnych alebo župných sa nedá prejsť. Prial by som si, aby pán minister verejných prác si sadol do auta a použil menšej cesty po niektorej župnej ceste na Slovensku. Videl by a uznal, ako sa tam cesty reparujú. Áno, je to cesta jedna, ktorá vedie zo strategických dôvodov z Nových Zámkov do Trnovca. Ja som raz šiel tade a nielen že sa s vozom nedá prejsť, ale ani pešiemu človeku tam nemožno prejsť. V takom stave sa nachádzajú naše cesty, na ktoré tiež my platíme. Vážení pánovia, tu by bolo treba, aby sa tu tiež dalo, čo nám patrí. Ja som sa uchádzal na patričnom mieste, šiel som na župný úrad v Bratislave a čo mi tam odpovedali? Tá cesta nemá žiadneho pána. Bola to cesta štátna a stala sa cestou župnou. Ani štát, ani župa nechce na cestu nič dať. Je treba nápravy, aby tieto cesty sa daly do poriadku na Slovensku.

Ďalšie, čo nás bolí, ako som povedal, je, že gazdovia, roľníci bez rozdielu stavu sú príliš zdaňovaní, že majú všetko zdanené vo svojom dome, i sliepky i snáď to vajce, ktoré sliepka snesie. Ako bolestné to je, keď si chudák nemôže zabiť jedno ošípané pre domácu potrebu, aby z toho nebol zdanený. Páni, to je nespravodlivosť. I za Maďarska sa síce pri porážke ošípaného platila pravda daň, ale len vtedy, keď sa odpredalo podľa kila. Ale keď to gazda zabije pre svoju potrebu, nie je treba, aby to samé platilo, a je treba, aby táto daň bola zrušená.

Buďme si úprimní. Pod heslom slobody Slovák roľník bez rozdielu stavu nemá ničoho, čo by štyrikrát až päťkrát platiť nemusel.

Vážení pánovia! Chcem poukázať na najbolestnejší zjav, ktorý sa javí na našom Slovensku a ja sa nedivím, že čiastočne na Slovensku ľud vstupuje do komunistickej strany. Príčinou toho sú i vládne kruhy, lebo nestarajú sa o to, aby náš ľud robotnícky, aby naše továrne prišly do starého pohybu. Je to bolestný zjav, že skoro 300 továrieň na Slovensku sa octlo na mizine, je bolestné, že na celom Slovensku sú v pohybe len 2 textilné továrne, v Žiline a v Rajci. Ľud práce nemá, nemá chleba, čo má robiť v zúfalom stave? Tu sa prihováram, aby aspoň toľko porozumenia bolo tu v našom štáte, a hlavne prihováram sa tu s tohoto miesta, odkiaľ by mala pravda a spravodlivosť prichádzať pre celé občianstvo, aby aspoň týmto naším dvom továrňam, ktoré sotva živoria, toľko bolo dané a pridelené zo štátnych dodávok, zo štátnych potrieb, ktoré pre vojsko a úradníctvo na súkne sú treba, koľko podľa obyvateľstva a priemernej plochy Slovensku patria. Nechceme nič iného, než čo patrí tomu úbohému ľudu, aby sa jeho existencia zachránila. Prihováram sa, poneváč istý som si toho, že i tohoto roku sa budú zadávať tieto objednávky a upozorňujem slávnu vládu, aby Slovensku dala primeraný prídel, aby dostali prácu naše továrne a naši robotníci.

Chcem poukázať na jeden prípad družstva - ačkoľvek sa nemôže povedať, že by to boli mojí prívrženci - a to na krajčírske družstvo v Rajci (Hlas: Aj v Žiline!) a aj v Žiline. Prosím, nie sú to mojí príslušníci, sú to snáď mojí najväčší politickí nepriatelia, ale so stanoviska ľudskosti musím prehlásiť, že je to nedôstojné, nemilosrdné, ako títo ľudia dnes žijú. Je to 80 majstrov, 80 udržovateľov rodín. A prosím, na celú zimnú sezónu dajú týmto 80 udržovateľom rodín, ktorí nemajú nič iného, 1000 kúskov práce. Čo si počnú, budú sa snáď cez zimu pásť? Keby to bolo na jar a v lete, mohli by ísť na jahody a huby, ale v zime toho nieto.

Pánovia, to sú bolestné zjavy, a keď mohlo sa spraviť za 6 miliónov súkna, ja by som direktne požiadal, že toto kvantum práce by patrilo na tých našich remeselníkov, ktorých existencia je na tento čas úplne ohrožená, znivočená a zpustošená.

Ďalej, vážení pánovia, musím sa zmieniť ešte tiež o jednom veľmi bolestnom a utrápenom ľude, a to je náš ľud robotnícky, poľnohospodársky. Áno, hlása sa u nás sloboda. Česť slobode, ale musím prehovoriť, že ubohý robotník roľnícky sotva kedy bol tak ubitý, sotva kedy bol tak trýznený, týraný ako dnes. Dnes robotník poľnohospodársky nemá vôbec žiadnej slobody, nemá ani toľko slobody, aby si sám svoju prácu, ktorú od rána do večera krvopotne snáša, mohol sám zjednať. Musí sa obrátiť na niektoré úrady pod menom zemedelské alebo poľnohospodárske úrady práce.

Vážení priatelia! Ja nemôžem tieto úrady inak pomenovať, než jedine vykorisťovateľmi ubohého ľudu, lebo tieto úrady sú zbytočné, sú nepotrebné. Prosím vás pekne, keď jeden robotník Slovák chce sa dostať do roboty, akú to kalváriu prežije, než môže dostať kontrakt, než si môže svoju prácu u toho inšpektora zaopatriť. Zamestnávatelia by ho vzali, ale úrad mu to nedovolí a povedá: Ty len tam pôjdeš pracovať, kam ťa pošlem. - To sú smutné zjavy. Preto hovorím, že tieto úrady sú zbytočné. Nechcem nikoho obviňovať, ale mám poznámky, že sú také veci, aké pán inšpektor v Žiline robil, že úrady dajú len tomu prácu, kto im zaplatí, takže ubohý robotník musí najprv svoju celoročnú existenciu doniesť inšpektorovi, aby mohol pracovať. Toto sú nepekné zjavy. Tu by bola tiež potrebná náprava, lebo toto sú krivdy, ktoré náš slovenský ľud roztrpčujú.

Ďalej musím tu ešte voľačo podotknúť ohľadom staropenzistov. Znám dobrých, výborných ľudí, Slovákov, ktorí boli dobrými úradníkmi, ale už neviem, prečo boli prepustení pred rokom lebo pred dvoma roky z miesta. Na pr. znám jedného, ktorý bol 42 rokov notárom, ktorý 36 rokov platil na penziu a teraz bez toho, že by mal penziu, odkázaný je chudák, keď mu to nestačí, aby jeho ubohá žena žobrala po dobrých ľuďoch. To nie je hanba pre toho notára, ale pre štát, že dovolil, aby bývalý úradník, ktorý bol dobrý Slovák, takto sa musel živiť.

Musím sa zmieniť tiež o učiteľoch. Mnohí učitelia poslaní boli do penzie jeden deň predtým, ako zákon vstúpil v platnosť. Na základe tohoto ubožiak dostáva len 90 Kč, miesto čo by mal dostávať 800 alebo 1000 Kč. To sú krivdy do neba volajúce. Pánovia, zákony majú byť spravodlivé, už starý Gréci o zákonoch hovorili výslovne, že čo je zákon? Zákon má byť múdre nariadenie k uspokojeniu všetkých občanov. Ja sa tážem, či tieto zákony boly v tomto znení a v tomto smysle vynesené? Myslím, že nie a je preto treba nápravy. Poukážem na jedného starého učiteľa v Žiline, Cinko sa menuje. Už je mu 80 rokov a nedostáva penzie, ač 50 rokov vyučoval ľudí a jeho zásluhou je, že sme ešte zostali Slovákmi. To sú bolestné zjavy a takéto zjavy musia roztrpčovať národ náš slovenský.

Vážení pánovia, poukážem tu ešte, na čo sa náš štát opiera a čo mu škodí. Je pravda, že usilujeme sa zmenšiť náš rozpočet, a to veľmi veľká položka bola to, ktorá značne uľavila naše dane, že sme vojsko snížili zo 160.000 na 80.000 a bude pomožené v hospodárskom živote občanom daňovníkom, že menšie dane budú platiť, ale predsa to činí 1¹/₂ miliardy.

Ale vážení, musím tu podotknúť jedno tiež, že četníkov máme 12.420 a z tých je len 180 Slovákov a 11 oficierov a keď sa Slováčik pýta, že by bol četníkom, prosím vás, nie je prijatý. Slovák je len dobrý, aby bojoval a poslúchal. A preto, vážení pánovia, je to tiež bolestná krivda, že tu musím poukázať na to, že nie je to tak zlá služba, je to veľmi dobré postavenie. (Sen. Ant. Novák: Služba je to těžká!) Ktoré postavenie, pane kolego, nie je ťažké? Budem vám citovať cifry, a to četníctvo stojí v našom štáte podľa položky ministerstva vnútra, ktorú som si poznačil, 283,779.880 Kč. (Sen. Ant. Novák: Tak hlasujte proti rozpočtu!) Policajné úrady stoja 150,134.700 Kč. Vážení, teraz počujte: Všetky politické úrady, ktoré tiež nie malú službu a povinnosť konajú lebo to nie je tiež ľahké od 8 do 4 alebo do 6 úradovať, tie všetky politické úrady stoja len 194,392.000 Kč, takže, vážení, četníci stoja o 89,386.980 Kč viac ako všetky administratívné úrady.

Pánovia mojí, a teraz vám poviem jednu náramnú chybu u nás, že kým sa nebudeme opierať na to, že slobodu budú hájiť četníci, nebude dobre. (Sen. Ant. Novák: Souhlasím úplně!) Tu je potreba spokojnosti, a to poukážem, že v minulosti na tom istom území Slovenska, ktoré teraz sa rozprestiera v Československej republike, bolo o 150% menej četníkov ako je dnes, takže v tom okrese, kde boly prv tri stanice četnícke, dnes je ich 11. Preto hovorím, že to nie je snáď ťažká služba. (Sen. Ant. Novák: Není třeba hovořit, ale hlasovat!) Preto hovorím a poukazujem na to, že z týchto dôvodov mnoho nás Slovákov by bolo, ktorí by sa hlásili do tejto služby a ktorí by ju konali, ale bohužiaľ, že sa Slovák ani za četníka dostať nemôže. S bolesťou musím i toto podotknúť, že tých 11 oficierov, ktorých máme, sú všade ignorovaní, bezmocní a nikde sa nemôžu dostať na vedúce miesta, preto že sú Slováci. Vidíte, pánovia mojí, toto sú veľké krivdy, ktoré som vám tuná predniesol a ja by som prosil slávny senát, že by sa snažil tieto napraviť.

Ďalšia krivda, vážení pánovia, ktorá zaťažuje náš ubohý ľud, našich zamestnancov a všetkých iných ľudí, je liečebný fond. Áno, úplná nespokojnosť opanovala všetkých zamestnancov štátnych verejných i samosprávnych s vedením liečebného fondu verejných zamestnancov v Prahe, ktoré zamestnanectvu vôbec nevyhovuje pri dnešnom absolútne centralizačnom systéme. Po jednoročnej pôsobnosti liečebného fondu verejných zamestnancov v Prahe je úplne jasné, že pri počte cca 265.000 poistencov jedna centralisticky vedená úradovňa pre celú ríšu nestačí, lebo, ako stále dochádzajú z radov zamestnancov ponosy, dokazujú, že nie je táto jediná centrála v stave vyhoveť poistencom tak, ako by bolo žiaducné a nároky ich uspokojiť tak, ako im zákon zaručuje.

Slovensko a Podkarpatská Rus má celkom odlišné pomery sociálné a hospodárske od zemí historických, ktoré sa nedajú jednotne v oboch častiach republiky riešiť a je preto nezbytne zapotreba, aby Slovensko a Podkarpatská Rus maly samostatný liečebný fond.

Z dôvodov hospodárskych je tiež sriadenie samostatného liečebného fondu pre Slovensko a Podkarpatská Rus nezbytné, lebo tieto zeme majú približne 50.000 poistencov v liečebnom fonde, ktorí odovzdávajú - incl. príspevok zamestnávateľa - na príspevkoch týždenne - asi priemer 28 Kč za jedného člena - asi 1,400.000 Kč, čo činí ročne 16,800.000 Kč. A o tento obnos je Slovensko ukrivdené. Tento obnos ide do centrály v Prahe. Je pravda, že časť tohoto peniaza sa na Slovensko zasa vráti za honorár lekárom, za účty lekárnikom, ale prebytky, ktoré za niekoľko rokov dosiahnu niekoľko milionov, zostávajú tu v Prahe a na Slovensku nič.

Konečne i v tom prípade, keby boly prebytky i nepatrné, znamená pre Slovensko veľkú hospodársku ztratu, že tak značný peniaz zvyšuje obrat a tým i zisk peňažných ústavov mimoslovenských na úkor mladých a potrebných podnikov a peňažných ústavov slovenských. Veľká vzdialenosť Slovenska a Podkarpatskej Rusi od centrálneho vedenia v Prahe nedovoľuje z dôvodov technických a finančných, aby Slovensko a Podkarpatská Rus maly v ústrednom sbore liečebného fondu verejných zamestnancov v Prahe dostatočný počet zástupcov a aby títo bez značnej ztraty času a finančných obetí riadne sa zúčastňovali schôdzí ústredného sboru a tam náležite hájili záujmy slovenských poistencov.

Následkom toho ja myslím, že toto sú celkom správne dôkazy, aby i na Slovensku bol sriadený liečebný fond so sídlom v Bratislave, čo je celkom správny a oprávnený požiadavok.

Vážení pánovia! Hovoril som o dávke z majetku a prírastku na majetku, ktoré zaťažujú ubohých ľudí a zaťažujú i dnes, z ktorých sa možno ťažko vymotať len vtedy, keď sa nepovie v nariadení len že finančné úrady to majú a môžu spustiť, ale priamo sa povie, že sa dane spustia.

A potom, vážení pánovia, je na čase, aby prišiel poriadok do sociálneho poistenia, lebo toto sociálne poistenie ničí úplne naších remeselníkov, naších hospodárov a vôbec všetky vrstvy naších ľudí. Sociálne poistenie, áno, bolo by snáď dobré a snáď prevediteľné, ale nie na tento čas. Lebo, máme zrejmé dôkazy, že následkom toho sociálneho poistenia sú mnohí prepustení z práce, áno, začínajú sa množiť rady nezamestnaných. Remeselníci nechcú brať učňov, preto že oni musia platiť za učňov poistné 900 Kč za tri roky. Už by bolo na čase, aby tento zákon čo najskôr prišiel do života. Kto chce byť poistený, nech sa sám dá poistiť. (Výkřiky.)

Hoci rozpočet tento by nevyhovoval všestranne naším požiadavkom, vidíme pri tom dobrú vôľu našej vlády, my ako takí si porozumieme a v tom porozumení chceme ďalej pracovať. Vidíme, že všetky krivdy, ktoré som predniesol, nezapríčinila len terajšia vláda, ale tiež vláda sociálne-demokratická. Preto k tejto vláde sa dôverou viažeme a ako takí prehlašujeme menom svojej strany, že za rozpočet hlasovať budeme. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč: Ke slovu je přihlášen pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Před nedávnem ukončen byl na československých státních drahách spor mezi zaměstnanci a správou železnic. Spor, který je pro naše poměry typickým ve dvojím směru: jak málo je dobré vůle řešiti spory věcně a loyálně a jak se u nás odvádí pozornost od větších problémů hospodářských na otázky personální. Neděje se tak jen u železnic, je to typická metoda, se kterou setkáváme se vždy, kdykoli jde o nějaký spor se zaměstnanci ať soukromými, či veřejnými. Správa československých drah zde jen napodobila praxi podniků soukromých.

Není potřebí líčiti jednotlivé fáze sporu. Stačí uvésti, že spor ten vlekl se skoro tři čtvrti roku a že správa železničního podniku pokoušela se nejrůznějšími prostředky působiti na zaměstnance, ovšem vyjímajíc jediný pravý, kterým je věcná, žádnými vedlejšími úmysly nezatížená rozprava a objektivní pokus o uspokojení zaměstnanců v jejich požadavcích, jichž spravedlivost a oprávněnost ani jednou popřena nebyla, protože nebylo to ani možné. Železniční správa připustila však dokonce, aby "dělala se" nálada pomocí zpráv o pronájmu resp. prodeji železnic s průhlednou tendencí působiti na zaměstnance drah, aby ustoupili od svých požadavků. Spor dostal se ke konečnému řešení až teprv, kdy bylo zjevno, že zaměstnanci budou se brániti, a to ještě jen dík zasáhnutí předsedy vlády, který zde projevil porozumění pro širší zájem státní a nedal se zmásti určitou zaujatostí, patrnou v železniční správě. Spor je zatím vyřešen, arci bez dostatečného uspokojení zaměstnanců, kteří cítí se zkráceni ve svých uznaných právech a i proti jiným zaměstnancům veřejným.

Nicméně je tento spor názorným příkladem, jak se řeší u nás velké otázky. Železniční správa po dlouhé měsíce vyčerpávala svou energii v pokusu, odvrátiti zaměstnance od jich požadavků, jakoby problém železnic u nás byl vyčerpáván jen personálními otázkami, jakoby zde nebylo daleko důležitějších otázek, než je udržování zaměstnanců v neklidu. Železnice jsou pro nás prvním a nejdůležitějším prostředkem, spojujícím nás se světem. Jejich postavení v našem hospodářství nabývá tím zcela mimořádné váhy, zejména pak vzhledem na zeměpisné položení státu a ovšem i na nedostatky, které naše železniční síť má. Proto by snad bylo lépe, kdyby zájem železniční správy směřoval v prvé řadě sem, k otázkám dopravním. Přes nepopiratelný rozvoj našich železnic je toho ještě mnoho, co nám schází, jak s hlediska dopravy vnitrozemské, tak pokud jde o spojení s cizinou. Jsme dosud velmi závislí ve své dopravě na cizině, zejména na Německu, a úkolem železniční politiky je starati se, aby závislost ta byla snížena na míru co nejmenší. Půjde tudíž o řádnou úpravu dopravních smluv se železnicemi jiných zemí, jednak o hledání lepších dopravních cest, než těch, které jsou dnes obvyklé. V poslední době nastalo zde sice jisté zlepšení, ale stále není vyřešen náš dopravní problém ve směru přes Polsko, otázka dobrého transitu přes Maďarsko, otázka součinnosti v tarifních věcech se státy nástupnickými a řada jiných věcí, které vesměs představují důležité dopravní problémy našeho státu.

Ani v tuzemsku nejsme bez nedostatků. Poukazuji jen na slovenský dopravní problém, důležitý hospodářsky i strategicky. Konsolidaci státu velmi by prospělo, kdyby Slovensko mělo lepší dopravní síť ve směru podélném, než na příklad: vyrovnávat se s jeho potřebami podobnými plány, jako je návrh na novou úpravu školské správy. I zde jeví se příliš mnoho jednostranné politiky, která je na škodu státu i na škodu těch, v jichž jménu se taková politika dělá. Stavba slovenských drah nedá se prováděti na tak dlouhé lokte, jak je tomu nyní. I zde platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává.

V dopravních věcech není dosud žádného soustavného plánu. Agenda sama je roztříštěna mezi několik činitelů, kteří zhusta sledují jen zájmy svých resortů, nikoli obecní zájem dopravní. Železnice pracují na svůj vrub, součinnost jejich s ostatní dopravou je velmi malá. A přece bychom potřebovali jako soli spolupráce činitelů dopravy pozemní s činiteli dopravy říční, silniční, ba i poštovní. Účelná koncentrace práce pomohla by nám velmi značně k vyřešení našich dopravních starostí. Poukazuji jen na možnost využití velkých říčních toků, zejména dunajského k dosažení lepšího spojení s evropským jihovýchodem a k dosažení přístupu k Černému moři a tím i k přístupu k ruským a asijským trhům. Stejně je zralou k řešení otázka dopravy automobilové. Mám za to, že dlouho nevystačíme s krátkozrakou politikou, která brání rozšíření automobilů jako dopravního prostředku, ať pro zboží, či osoby. Podařilo se nám sice rozvoj této dopravy poněkud zabrzdit jejím zdaněním, ale přes to nevyhneme se ani zde rozumnějšímu stanovisku, které je vyjádřeno myšlenkou kooperace všech složek dopravních. Musíme mít plán, abychom věděli, kde bude potřebí stavět dráhu, kde bude výhodnější využít vodních toků a kde nám vykoná dobré služby auto. To přirozeně povede také ke spolupráci železnic, s veřejnými pracemi a poštami.

Měl jsem čest v rozpravě o silničním zákonu upozornit na některé problémy automobilové dopravy, jejíž význam pro kraje bez dobrého železničního spojení je neobyčejný. Bylo by si přát, aby nebyl její rozvoj bržděn, ale co nejvíce podporován. Jižní a část středních Čech jsou takovými kraji, kde je velmi slabá železniční síť, a tudíž autodoprava musí zde přiskočiti na pomoc, aby vyhověla dané potřebě. A státní správa musí zde vycházet krajům vstříc a s porozuměním.

A nejen v dopravě železniční a automobilové. Také naše pošty nemohou se spokojit s titulem "podnik" jako s čestným přídomkem, ale být opravdu na výši. U pošt specielně pozorujeme následky nepromyšlené personální politiky. Zaměstnanců je nedostatek, takže pracují s krajním napětím sil, aniž při tom mohou upokojit plně potřeby obyvatelstva. V Praze stěžuje si obchodnictvo na nevyhovující opatření poštovní. V jiných místech je tomu také tak a poštovní správa vysvětluje to nedostatkem zaměstnanců. Je tomu jistě tak, ale nač potom mluví se o podniku, ale nikoliv o úřadě? Pošty musí být hybnější a je věcí prozíravosti jejich vedení, aby měly spokojených zaměstnanců s dostatek, aby mohly plniti svou funkci co nejdokonaleji.

Zde jsme již v otázkách zaměstnaneckých, v otázkách, týkajících se sociální politiky u nás. Je příznačno, že vždycky na konci roku je těchto věcí nahromaděno nejvíce. Je málo potěšující, že ke konci roku ve všech lidových vrstvách je vzbuzováno nejvíc trpkosti. Spor železničních zaměstnanců byl vyřešen polovičatě, ostatním státním zaměstnancům přinese zklamání právě prováděná systemisace a proti několika milionům dělníků vystupuje se se strašákem novelisace sociálního pojištění.

Není druhého oboru činnosti státní správy, který by se "těšil" takové pozornosti, jako je sociální péče. Pozornost, která se upíná k tomuto oboru, je při tom, abych tak řekl, stejně všestranná, jako intensivní. Arciť tím není řečeno, že by tato "všestrannost" týkala se sociální péče, jakožto určitého úseku státní politiky, který má býti spravován stejně pečlivě a programově jako třeba ministerstvo zemědělství, ale všestrannost ta plyne nikoli ze zájmu o věc, ale z přehlížení nutnosti sociální politiky, ba z odporu k těm opatřením, kterými stát pokouší se zmírniti tvrdost liberálního hospodářského řádu.

Sociální péče prodělala v republice nejdramatičtější vývoj. V prvých letech republiky předháněly se právě ty strany a skupiny, které dnes hledí na sociální politiku jako na jistý přežitek, v návrzích na různá opatření sociální a ochotně dávaly souhlas ke všem opatřením tohoto druhu. Snad tenkrát cítily, že sociální instituce nejsou jen důležity pro vrstvy, kterým jsou přímo určeny, ale že z nich plyne prospěch i vrstvám ostatním, neboť zjednávají podmínky pro klidnější a vyrovnanější soužití společenských vrstev, že jsou jazýčkem na váze, jazýčkem, který ukazuje, zda společnost ve státě vyvíjí se zdravě, či zda převažují zde třídně-stavovské zájmy, které ohrožují slabší vrstvy a zatlačují je do obranného postavení vůči vrstvám ostatním. Snad - pravím - snad si tyto strany uvědomovaly tento smysl sociální politiky, která není než korektivem, napravujícím křivdy, zaviněné jednostranností dnešního výrobního řádu.

Dnes tyto strany zapomněly tohoto významu sociální péče. Neztratily sice zájmu o ní, ale zájem ten projevuje se jinak. Dříve chápala se důležitost sociální péče, dnes div se nedokazuje její nepotřebnost, její škodlivost. Sociální politika soustřeďuje na sebe pozornost všech občanských stran, ale jen za tím účelem, aby její instituce byly otřeseny, aby tato politika byla co možno omezena, stlačena na míru nejmenší. Sociální politika ztratila dnes mezi občanskými stranami kurs a tyto strany nesledují jiného cíle, než aby se jí co nejrychleji zbyly, jako se to dělá s papírem, na kterém se už nedá nic vydělat. Sociální péče slovem stala se nyní obtíží pro strany, které ustavičně hlásají zásadu politiky "výrobní" a t. zv. amerikanism u nás. Pod tyto dvě myšlenky skrývají svoji nechuť k sociální politice, ačkoli - kdyby více a hlavně správněji přemýšlely - musily by dojít k názoru opačnému, k názoru: více sociální politiky!

Troufám si říci tento názor a hájiti jej dnes, kdy sociální politika je v nenávisti, kdy na tento obor soustřeďují se útoky, které jsou více anonymní, než odborné, výtky, jež plynou jen z agitačních momentů, z přesvědčení, že útočení takové bude se vyplácet. Typickým toho příkladem je osud sociálního pojištění. Strany dnešní majority - když odhlasovaly si vysoká agrární cla, když odměnily politickou činnost knězi zvýšením kongruy, když rozparcelovaly republiku na čtyři kusy, ve kterých budou se pěstovat separatistické tendence - obrátily své zraky k věcem sociálním a sociální pojištění stalo se prvou obětí této "laskavé" pozornosti, přesto, že před třemi léty všecky tyto strany zaklínaly se smyslem pro důležitost starobní a invalidní péče. Takovým smyslem, že nakvap daly odhlasovati i pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné. Dnes nechtějí se k tomuto dílu vůbec znát. Smutný to zajisté doklad úcty k zákonům, vidíme-li takový zájem o provedení zákona, který byl vymáhán mocensky.

Ale nejenže občanské strany nechtějí nic vědět o pojištění, které chystaly pro své příslušníky, i sociální pojištění dělnické stalo se jim trnem v oku, stalo se jim tak protivným, že po dlouhé měsíce vede se kampaň, jejímž účelem není nic, než toto pojištění zdiskreditovat. Je na odpovědnosti stran majority, jestliže strany tyto nechtějí realisovat pojištění osob samostatných. Neměli bychom také nic proti tomu, kdyby tyto strany chtěly toto pojištění novelisovat. Je nám známo, že pojištění osob samostatných má těžké vady, právě zásluhou občanských stran, které vynutily si pojištění ono zcela až v poslední chvíli a schválily osnovu nepromyšlenou. Dílo kvapné jistě potřebuje opravy. Sotva však z těchto důvodů lze brojit proti pojištění dělnickému, které konstruktivně nevykazuje vad a které se celkem osvědčuje. Přesto, že vláda občanských stran učinila všechno, aby pojištění dělnické bylo postaveno do světla co nejnepříznivějšího.