Vážení pánové, když jsem říkal, že tato půda vynese 16 milionů - byly v tom zahrnuty i podniky - tedy ve skutečnosti vynese jen 7,938.000 Kč, uvažujte, že u nás v obvodech obilnářsko-řepařských se dnes pachtuje 1 ha za nejnižší cenu 1.500 Kč. Pachtuje se ovšem až za 3.000 i přes 3.000 Kč. Kdyby ta byla jen ta norma 50% toho nejnižšího, co se u nás dává z volné ruky, musí výnos jen těchto nájmů býti dvakrát vyšší než celý výnos všech státních statků dohromady. Tu by bylo velmi dobře, kdyby páni také už jednou řekli, jakým způsobem se zde hospodaří.

Při tom je nutno poznamenati, že správy státních dvorů a lesů vůbec se nestarají o staré zedřené dělníky a dělnice. Protože nebyl proveden tolik slibovaný zákon o podpoře přestárlých, nedostávají tito starci a stařeny nijakého zaopatření, třebas vystřebali. všechny své síly na těchto statcích. Je zajímavo, že dostávají nejvýše ti, kteří pracovali dříve na t. zv. císařských statcích, poněvadž tam bylo to snad z rozkazu tehdejšího panujícího rodu, že takový zedřený stařík, když už je mu potom 65 let a není schopen práce, může dostati 30 Kč měsíčně. Nu, a tak dnes z milosti ti dědové a babky dostávají 30 Kč. Ale uvažte, pánové, co je to 30 Kč měsíčně pense, 1 Kč denně pro zedřeného dělníka nebo dělnici. To je vděk demokratické republiky zedřeným proletářům. Ve zprávě ministerstva zemědělství se mluví o zlepšení stavu zemědělství vůbec. Jak si to panstvo představuje? Nejdříve prý zvýšiti zisky zemědělského podnikání, resp. agrárníků, aby prý mohli platiti vyšší mzdy. Nevím, jak by se to mělo státi. Mluví se tam sice o zvýšení racionelního obhospodařování atd., ale myslím, že se zase opět přijde k tomu nejlacinějšímu prostředku, který dá nejméně práce, totiž zvednutím rukou v poslanecké sněmovně a v senátě nové zvýšení agrárních cel. Ale prosím vás pánové, cla již byla zvýšena a tím zvýšeny byly také zisky statkářů o několik set milionů, ale dělníci nedostali z toho ani haléře. Naopak při projednávání směrnic statkáři brání se jakémukoli zvýšení, odvolávajíce se na desolátní svůj stav hospodářský. (Sen. Šturc: Ač jsou členy venkova, jedné rodiny!) Zajisté. Uvažuje se prý o druhé metodě připoutati dělníky k půdě. To je stará písnička, kterou poprvé zpíval Alfons Šťastný. Alfons Šťastný ovšem, kdo se podíváte do jeho myšlenek, které uložil ve svých spisech, tehdy to do jisté míry ještě myslil hodně liberálně, ale když se dnes díváte a žijete na našem venkově, víme, jak by vypadalo toto připoutání. Buďme poctiví. Jedna až dvě míry nějaké hraholiny, a ty chlape se tam budeš dřít jako mezek, půjčím ti na to volky a při tom navždy budeš u mne odvislý, poněvadž nikdy již se nebudeš moci odpoutati od mého hospodářství a budeš musiti pracovati na mé půdě v můj prospěch. Nevím ovšem, pánové, jestli dělnictvo samo bude akceptovati tento způsob zlepšení svého hospodářského postavení.

Co postrádám ve zprávě pana ministra zemědělství, ač vyslovuje hodně mnoho zájmu o zemědělské dělnictvo, že by vůbec měl nějakého úmyslu ze své pravomoci jako resortní ministr postarati se u příslušného resortu, aby o zemědělské dělnictvo bylo postaráno, zejména pokud se týče úrazového pojištění. Dosavadní prakse zákona o úrazovém pojištění pro zemědělce je paskvilem. Zemědělský dělník a dělnice jsou pojištěni jen potud, pokud jsou zaměstnáni u strojů poháněných cizí silou. Ale obrovská většina úrazů v zemědělství nepovstává z těchto strojů. Povstává z prosté zemědělské práce, přejetím, uhozením koně atd. A o tyto nešťastníky, jichž je na tisíce, postaráno není. To nenapadne pány, kteří jen slovně jeví tolik zájmu o tyto ubožáky, aby přišli, a poněvadž mají moc ve státě v rukou, aby také svojí mocí rozhodli ve prospěch těchto ubožáků a rozšířili úrazové pojištění i v tomto směru. Naopak pánové, protože mají moc ve státě, přicházejí se zhoršením sociálního pojištění zemědělského dělnictva novelisací zákona o sociálním pojištění vůbec. Takový je skutečný stav. Nelze to nijak zastírati pánové, snad vy snižujete pojišťovací prémie, ale tato prémie se nesnižuje pro dobro dělníka, poněvadž automaticky se mu snižuje také renta, příjem, jest-li už u někoho je nápad. Ale o co se tu jedná? O profit, poněvadž nemusí býti na základě novelisace placena taková prémie zaměstnavatelem, jakou až dosud podle zákona byli povinni platiti. Zaváděli jste také nemocenské pokladny pro zemědělské dělnictvo a jeden z hlavních argumentů a důvodů pro toto zavádění byl, že jste tvrdili, že okresní nemocenské pokladny mají úžasně vysokou režii. To byl váš hlavní argument zejména na schůzích, kde jste tvrdili, že ředitelé, kontroloři, pokladníci atd. jsou úžasně drahý materiál a že zemědělský dělník společně se zaměstnavatelem musí na toto příliš mnoho platiti. A teď vyšla statistika a v ní se dovídáme, že nejdražší režii, nejdražší správní aparát mají agrární nemocenské pokladny. To je zajímavý zjev. (Sen. Šturc: Nejhorší podpory!) Nešlo o platy ředitelů a kontrolorů, ale o to, aby byli dosazeni do nemocenských pokladen agitátoři a dělníci byli poslední. Dnes se ukazuje, jak zemědělské pokladny v praksi provádějí nemocenské pojištění vůči zemědělským dělníkům.

V celku je možno říci bez nadsázky, že agrární zemané zůstali takými, jakými byli již dříve. Jejich mluvení o demokracii jest jen pláštíkem, kterým má býti zakryt jejich konservatism politický a bezohledné sobectví. Nedá se to zakrýti ani občanskou filipikou novinářskou, naopak i tam, ač často založena bývá zdánlivě na hájení zájmů všeobecných, naposled vystrčí se čertovo kopyto - zisk, větší zisk, my, agrárníci, máme málo. Chtěl bych právě poukázati na případ z poslední doby, na článek ústředního orgánu strany agrární >Venkov< ze 13. prosince, článek >Kdo je vinen vzestupem cen<. Je to filipika, více než filipika a spíše nepodařený útok na proletářský stát ruský. Pominu, co se tam mluví o Německu, poněvadž je to všeobecně známé a staré, ale chci říci, pokud byly citovány zejména poměry v zemědělství ve Spojených státech severoamerických, že mluví se ve článku o enormní výrobě v zemědělství Spojených států severoamerických a říká se: Ve Spojených státech zemědělské podnikání též je málo rentabilní, takže za poslední rok ubylo v něm přes 500.000 zemědělských pracovníků, poněvadž na 100.000 farem bylo opuštěno hospodáři, jimž hospodaření se nevyplácelo. Tohle je pravda zde konstatovaná, ale proč se také neřekne, jaké jsou příčiny, že přes 100.000 farmářů pracovitých zemědělců musilo opustiti své hospodářství a tím že také ztratilo dále všech těch půl milionu pracovníků chleba? Čí je vina? Kapitalistického systému. Přečtěte si Sinclairova >Housata<. Dovíte se pak, jaké jsou praktiky ve státě Oclahoma, Cincinati a jinde. Co dělají bursovní spekulanti a velkovlastníci půdy, jakým způsobem ubíjejí malého drobného zemědělce. Velký kapitál ve své nenasytnosti se neohlíží, že podle československého pana ministerského předsedy zemědělec byl první člověk po bohu, ale tomu zemědělci berou bezohledně jeho existenci, když se jim jedná o profit.

To bylo potřebí říci. Úžasně vyvinutý kapitalism je zabijákem farmářů a zemědělského farmářství.

Dále chci říci následovní. Ve >Venkově< se říká toto: >Všimněme si na př. u nás mléka. Jeho nynější cena byla kalkulována tehdy, když otruby byly za 60 Kč. Dnes jsou za 130 Kč a cena mléka se nezměnila. Je tedy dnes mlékaření značně ztrátovou položkou každého našeho hospodářství.<

Pánové, já chci býti docela loyálním. Já bych řekl, že u velkého hospodářství se může objeviti mnohdy při takto zdražených krmivech a nedostatku krmiv, že se může objeviti pasivita v tomto případě. Ale v čem vězí ta příčina. Ta příčina vězí ve vaší celní politice. Když jsme projednávali ochranná cla, ukázal jsem na nebezpečí, které vznikne právě pro tento obor zemědělského podnikání, že v důsledcích toho právě v těch krajinách, kde zemědělci nemají dostatek potřeb pro výkrm, budou postaveni do desolátní posice, že jejich podnikání stane se méně výnosným. Ale mluviti o naprosté nevýnosnosti, to je pánové, neupřímné. Buďme upřímní. Je nutno si říci, že podstatná část zemědělských usedlostí, zejména těch malých, je založena právě na tomto, a to je ta finanční základna, je to to, co jí hospodářsky nejlépe drží. (Sen. Sechtr: Snad na těch laciných husách je ta základna, jako o tom zde mluvila kolegyně!) Nevím o tom, že by byly tak laciné. Příčinou dnešního stavu, řekl bych, na základě toho titulu článkového, hlavní příčinou vzestupu cen a drahoty podle rozumu pana pisatele tohoto úvodníku je prý Rusko, Sovětské Rusko a úpadek jeho vývozu. Jsou zde citovány číslice, mluví se tu o 110.000 vagónů obilí, které byly vyváženy před válkou. Mluví se o vývozu vlny, koží atd. a mluví se zde o tom enormním poklesu. Při tom se zde mluví dále, že u nás stoupá potřeba. Pánové, v Rusku není pokles zemědělství, to se mýlíte, zemědělství v převážné většině vyrábí nad předválečný stav, ale mužíci, křesťanini, žijí dnes jiným životem, jim nestačí již dnes lžice kaše, jako jim stačila za cara, to je ten vtip, ale ti ruští zemědělci za pomoci sovětské vlády se snaží rozmnožiti svou výrobu a znovu se objeviti na světovém trhu ve své plné síle. Takový je skutečný stav, taková je pravda o této věci. Když tu mluvím o vývozu, vzpomínám si, o co v r. 1916 zakopl Stolypin v té době, kdy už v Rusku se tvořily očeredě, kde v jednotlivých místech v Povolží šli občané v řadách za chlebem a čekali od 2, 3 hodin ráno, než pekárna otevřela, aby dostali půl funtu chleba. V té době nechala ruská vláda vyvézt přes 5 mil. pudů pšenice do Francie a nebylo základu a impulsu, aby ruský mužík, křesťanin se vzepřel proti tomuto způsobu. A dnes sovětská vláda by při výrobě, která dnes předčí předválečný stav, mohla znovu vyvésti těchto 110.000 vagónů, jak zde o nich mluvíte. Kdyby chtěla prováděti podobnou praksi, kdyby chtěla, aby ruský zemědělec hladoval jako za carismu. V tom je ten pravý opak. Chtěl bych říci, že v tomto se hodně rozcházíme. Vy, pánové, kteří mluvíte, kteří děláte poznámky o Rusku, žel že je vám Rusko španělskou vesnicí, žel že je vám ještě vzdálenější. Většina z vás Rusko nezná. (Sen. Sechtr: Známe Potěmkinovy vesnice!) Potěmkinovy vesnice rádi stavíte právě vy. Řekl bych, že jste je postavili, když jste mluvili v Paříži o velice vděčném a účelném provedení pozemkové reformy zde. To je klamání veřejnosti. To je pravda, že klamete veřejnost, pravý opak je pravda. Jak vy jste prováděli pozemkovou reformu? Udělali jste spoustu žebráků, kteří nemohou býti ani živi, ani chcípnouti, a vedle toho pár šťastlivců, kterým jste nacpali náramné bohatství na úkor všeho občanstva v tomto státě. Pánové, je zajímavo, řekl jsem, že se užívá filipiky, najednou se mluví také v tomto článku k dělnictvu a přiznává se, na co jsme již upozorňovali: >A tak zatím co na jedné straně nízké mzdy průmyslového dělnictva znemožňují takové zhodnocení zemědělských produktů, které by znamenalo rentabilitu zemědělství, na druhé straně sedlák potřebuje k nákupu každého průmyslového výrobku podstatně větší množství výrobků vlastních, než jaké spotřeboval před válkou<.

Pánové, když se jednalo o agrární cla, tehdy jsme na toto upozorňovali, že přece tím, že zdražíte převážné části obyvatelstva tohoto státu životní potřeby, že automaticky poklesne jeho koupěschopnost, anebo se to ukáže ve zvýšení cen těchto produktů, poněvadž pracující třída musí pak absolutně to, co je vaší politikou bráno, nahraditi si požadavkem za zvýšení mzdy. Dnes to přiznáváte. To je přiznání. Ovšem to vaše přiznání je zase jenom filipikou. Ale na konci říkáte: Neštěstí Ruska je neštěstím celého světa a voláte po tom, aby Rusko bylo konsolidováno v tom vašem slova smyslu, aby se stalo opět doménou snad poměštíků nebo snad i romanovců. Ale pánové, já bych řekl, že velikým a největším neštěstím je agrární politika pro pracující lid a spotřebitelské kruhy v tomto státě. Bylo to zde řečeno i s druhých stran a je zajímavo, že to bylo i se strany, která je ve vládní koalici. Bylo ukázáno na nezdravý zjev v tomto státě, že proti mravním zásadám, že proti celé struktuře národního hospodářství chcete uplatniti jen a jen své vlastmi zájmy, zájmy svých vlastních lidí, a proto my se nikdy nemůžeme ztotožňovati s vámi a musíme jíti proti této politice a proti politice kapitalistického směru vůbec. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Krčméry (zvoní): Následujúcim rečnikom je pán sen. dr Karas. Dávám mu slovo.

Sen. dr Karas: Slavný senáte! Jednou z nejvzácnějších vlastností přítomného rozpočtu je, že je to rozpočet úplný. Do něho pojaty jsou i vedlejší náklady, které v dřívějších dobách pojaty nebývaly; tak naklad na ruské běžence částkou 31 mil. Kč, ale je tam pojata i podpora pro česko-ruské uprchlíky, podpora sice malá, ale aspoň něco, 10 mil. Kč. Oposice sice tvrdí nám opak, ale nedokázala toho. Ministr financí doznal, že pouze zbytek učitelských platů není dosud v rozpočtu, to otevřeně řekl, to máme i v poznámkách k finančnímu zákonu na rok 1928. Je to asi částka 400 mil. Kč. Otázka úhrady učitelských platů bolí hlavy již řadu našich ministrů finančních. Podle platových zákonů v historických zemích, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, náklad osobní na učitelské platy r. 1926 obnášel 1156 mil. Kč. Vedle toho ještě náklad na učitelstvo na Slovensku přibližně asi půl miliardy. Tento náklad, podle zákonů mají platiti země, částku také okresní školní výbory; ale to je jen nepatrná částečka. Skutečně země hradily pouze 17%, pouze 194 mil. Kč a celých 83% na platy učitelské hradil stát, a to menší částkou asi 39%, totiž 194 miliony byla úhrada z různých přídělů státních daní, ale největší část 60% celkového nákladu musil ministr financí vyplatiti zemím zálohou, aby učitelé dostali na prvního plat. Je to stav ještě dodnes neupravený. Pan ministr financí slibuje, že příštího roku přikročíme již k upravení této poslední otázky ožehavé, takže budeme moci už upřímně a otevřeně říci, že je náš rozpočet úplný; že bude zároveň také aktivní, jsme přesvědčeni.

Řekl jsem již, že na podporu Čechoslováků uprchlých z Ruska nalézá se v rozpočtu 10 mil. Kč. Povážíme-li škody, které tito uprchlíci mají, je to nepatrná almužna, ale na naše finanční poměry zatím jsme více dáti nemohli. Schází nám statistika, kolik těch uprchlíků je. To jsou naši lidé, naši státní příslušníci, kteří v předválečných příznivějších dobách se vystěhovali do Ruska a těšili se krásnému blahobytu, ale po převratě bolševickém musili uprchnouti, veškeren majetek tam zanechavše. Doufám, že i tato otázka ke spokojenosti jejich bude rozřešena.

Vítám, že vláda rozhodla se konečně a chce také plniti již před třemi lety mnou navrhovanou a slavným senátem přijatou resoluci o uplatnění pensijního pojištění žurnalistů. Letos konečně je to první krok zařazením do kap. 17., položky ¹/₂ mil. Kč, aby věc mohla býti realisována. Zásluha, jakou veřejný tisk o náš politický život má, zajisté plně odůvodňuje toto přispění státu.

Ale ještě na jednu skupinu osob je zapomínáno: na staropensisty. Je to bolest, která volá po léčení; již v rozpočtovém výboru jsem podotkl, že myslím, že nechce používati naše finanční správa metody, která praví: >Čas vše léčí, čas je nejlepší lékař<, a že by se snad myslilo staropensisty léčiti časem, totiž, že během několika let vymřou.

Pan ministr financí slíbil, že i této otázce věnuje pozornost a že to budou jednou z nejhlavnějších předloh, které on zamýšlí po vánočním období parlamentu předložiti.

Vláda a koalice stanovily si zásadu: Žádné nové dluhy, naopak chceme spláceti staré dluhy. Z loňského hospodaření také vidíme, že této zásady bylo plně používáno, že jsme dokonce splatili dluhů přes půl miliardy a že letošního roku už zúrokování dluhu potřebuje o 167,6 mil. Kč méně než loni. Tedy už zde vidíme dobré ovoce splácení dluhů; přísloví: >Varuj se dluhů, neboť dluh bude s tebou z mísy jídat<, zde má nejkrásnější uskutečnění. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Prací a šetrností rostou úspory našeho lidu; sledováním vkladů u peněžních ústavů, bank. záložen a spořitelen se zjišťuje na konci roku, že během roku vkladů přibývá. Hned po převratu bývalo to kolem dvou miliard, pak dvě a půl miliardy a za letošní rok prý vklady vzrostly dokonce o tři miliardy. V tom má zejména velikou zásluhu také pan ministr financí, který 6%ní krátkodobé státní poukázky splatil, tím vrátil kapitál do oběhu a zmnožením kapitálů k disposicí daných vznikl nadbytek kapitálu na trhu peněžním; následkem toho klesl úrok: čím větší nabídka, tím více klesá cena věcí, tedy i zde cena peněz. Úrok poklesl a tu můžeme dobrodiní této finanční operace viděti i na našem hospodářském podnikání, neboť dnes již je možno za lacinější peníze stavěti. Nejen tem moment, že náš zákon o stavebním ruchu zprostil nové domy na dlouhou řadu let od veškerých daní a dávek, ale i snížení úrokové míry z kapitálů, kterých je potřebí ke stavbě domů, má velkou zásluhu na tom, že stavební ruch letos tak zdárně se rozvíjel a že z tohoto ruchu získává dělnictvo a živnostnictvo nejrůznějších oborů. Tento zjev měl zároveň za následek také i zvýšení kursu cenných papírů, neboť když peněz bylo nadbytek, banky dávají malé procento, kdežto bursovní papír sliboval zúročení větší, vrhli se spekulanti, a ti kdo mají peníze, na kupování cenných papírů. Tím získaly kursy státních papírů a nadbytek peněz umožnil ministerstvu financí, aby pomýšlelo dokonce na konversi tíživějších dluhů. Jistá část takové konverse již byla provedena, a doufáme, že ve větších rozměrech bude konvertován i dluh americký. K této příznivé situaci zejména mnoho přispělo utvoření naší cedulové banky, zjev to, ke kterému jsem dosud v naší debatě neslyšel žádné poznámky. Slavný senáte, právě letos zjara schválili jsme úmluvu s naší cedulovou Národní bankou československou, která byla v zájmu státu potud cenná, že i cizina nabyla pevné důvěry k našemu finančnictví. Je zájem, aby měna nebyla v rukou státu, který by mohl jí snad zneužívati ve svůj prospěch, nýbrž v rukou samostatné banky, jak je tomu ve všech státech. Tím získalo naše finančnictví a náš hospodářský stav pevnou důvěru ciziny. Pro nás je tato smlouva výhodná potud, že Národní banka převzala bezúročný státovkový dluh, který ještě na počátku r. 1926 obnášel skoro 5 miliard. Tento dluh se uplácí ze zisku banky a dnes již podle posledního výkazu Národní banky sklesl na 4.500 mil. Tedy skoro půl miliardy z toho státovkového dluhu za 2 léta jsme uplatili. To je zase takový krásný postup snižování našich dluhů. Vedle toho tato banka převzala i skoncování obchodů, které naše finanční správa, vlastně naše vláda, v minulých letech musila převzíti, a co tak častokráte z kruhů socialistických bývá vyčítáno jako podpora velkým bankám. Tenkráte runy, které byly podnikány na banky, způsobily, že banky potřebovaly okamžitě větších záloh a na lombard, po případě na směnku jim byly povoleny vysoké obnosy. Vedle toho tehdejší deflace, která příliš rychle působila u nás, jak se o její účincích zmínil již pan ministr ve svém proslovu k našemu rozpočtu, taktéž zavinovala, že řada firem potřebovala pomoci v této chvíli, aby úplně nezahynuly, a tu na tyto dva účely bylo státem věnováno přes 800 mil. Kč. Říká se, že to je podpora velkého kapitálu oproti drobným lidem. Skoncování těchto všech obchodů převzala Národní banka pro stát. Tyto peníze všechny se splácí a dnes podle posledního výkazu to dělá již jen něco málo přes 500 mil. Kč, tedy plná jedna třetina, a skoro ještě více za dvě léta se splatila a možno bezpečně předpokládati, že i těch 500 mil. Kč během 4 let bude splaceno a stát dostane tedy peníze nazpět. (Sen. dr Witt: Těch 40 milionů, co platí?) To bylo tenkráte několik padlých bank před 5, 6 léty, které se ocitly následkem runu ve finanční tísni. (Sen. dr Witt: Ten run musil býti něčím zdůvodněn!) To je vedlejší otázka, čím byl zdůvodněn, ale faktum je, že tyto banky nemusily likvidovati a že stát je založil penězi. Bylo to vykládáno jako dar těmto ústavům. Zkonsolidování hospodářského podnikání přivodilo ustálení naší valuty, neboť cizina má právě neochvějnou důvěru v ní, zejména od té doby, kdy měna byla státem předána Národní bance. V tom směru důvěra v ní kladená se plně splnila. Naše měna náleží k nejstabilnějším na světě. Máme papírovou korunu podloženou 84% drahým kovem a devisami. Takovým krytem, jako má naše koruna, se může pochlubiti málo států.

Když mluvím o bance, napadá mně zajímavý zjev z našeho nedávného života. Řekl jsem právě, že vklady peněžních ústavů rostou do roka o miliardy a že dnes činí na 40 miliard. Ale když stát před několika lety potřeboval peníze - tenkráte na moučnou půjčku - a sliboval 6%ní úrok, jak malá částka se sešla! Tenkráte nesehnaly se peníze, které jsme potřebovali; ministr financí hrozil, že bude musiti se dlužiti za hranicemi na vyšší úrok, na 7¹/₂ až 8%, a když povážíme, jakou částkou tato půjčka byla vyplacena, když uvážíme ty provise při půjčce, činilo to až 10%. A naši vlastenci, kteří ukládali do bank na 4 až 4¹/₂%, nepůjčili státu a ten se musil dlužiti za hranicemi až na 10%ní úrok. To svědčilo o malém pochopení a malé lásce k naší republice.

Veliký pokrok ke konsolidaci státu a unifikaci říše je zásluhou zejména skupiny zákonů, které v minulém roce Národní shromáždění projednalo - ať nemluvím o berní reformě, o díle, které znamená unifikaci našeho finančního hospodářství, jednotnou kodifikaci, shrnutí předpisů berních v jeden jasný zákon, ve kterém se každý může orientovati, snížení daní nejtíživějších, stejnoměrné rozdělení s progresivitou vzhledem k osobám schopnějším platu. Reformou berní správy na poli hospodářském vykonali jsme veliký pokrok kupředu. Dále je to náš směnečný zákon, dílo mezinárodní hodnoty a významu. (Sen. dr Witt: To nemění moc států!) Mnoho. Dokladem toho je, že cizí státy podle tohoto zákona chtějí pracovati. Víme určitě, že ano.

Katastrálním zákonem dále zjednodušujeme a unifikujeme podklad pro pozemkovou a domovní daň.

Dále sazebník celní. Dalším potěšitelným zjevem našeho hospodářského života jsou tabulky, připojené k rozpočtu ministerstva veřejných prací na str. 309 (k finančnímu zákonu), kde se mluví, jak vypadá výkonnost uhlokopů na hlavu a směnu. Je patrno, že výkonnost někde dosáhla výkonnosti předválečné a někde dokonce předstihla výkonnost předválečnou. Je zajímavo z těch tabulek sledovati, kde všeobecná výkonnost dosáhla maxima předválečné výkonnosti a v mnohých oborech i výše. A kde je to? Je zajímavo, že v oblasti kamenouhelné, kde dělnictvo přísluší ke stranám státotvorným, výkonnost předstihla výkonnost předválečnou. U oblasti hnědouhelné, kde nemůžeme o dělnictvu říci, že většinou přísluší ke stranám státotvorným, pouze jsme se spokojili výkonností předválečnou. Také uznávám rád jejich skutečnou práci a snahu po zvýšení výkonnosti, ale dělnictvo, které upřímně myslí se státem, s větší chutí pracuje a jeho výkonnost je nad předválečnou. Proto také starobní pojištění horníků a zejména opatření provisionistů musí býti nově a příznivě upraveno, jak tato záslužná činnost dělnictva vyžaduje. Je nutno, aby se jim dalo, co jim patří, a jestli poválečná krise valutová způsobila, že o starobní pojištění dělníků není dostatečně postaráno, musíme se přičiniti o to, aby se tak v nejbližší budoucnosti stalo. A podobně vidíme takové zvýšení práce v těch tabulkách, kde se mluví o železnicích; tam se mluví o tom, kolik se spotřebuje paliva a maziva, a tam tentýž potěšující zjev vidíme, že úspora na palivu a mazivu předstihuje úspory předválečné. Tedy vidíme, jak ten personál s láskou pracuje; on vidí, že ten materiál, který ušetří, dává vlastnímu státu, vidí, to je také mé, cítí se součástkou toho státu, má k tomuto státu lásku. To jsou vesměs zjevy, které není ani možno dosti oceniti, neboť to znamená velkou změnu mentality našich nejširších vrstev. Proto naopak ten stát, ku kterému se oni upřímně hlásí, nesmí jim býti otčimem a musí se postarati o to, aby se v tomto státě cítili spokojeni a jejich sociální bolesti musí se s největším ohledem řešiti.

I naše hospodářství autonomní zasluhuje povšimnutí. Máme u nás dodnes autonomní svazky zemské, okresní a obecní. Ministerstvo financí sestavilo potřeby těchto svazků v historických zemích. A náklady těchto svazků autonomních vyžadují na r. 1927 obnos sedm miliard, sto milionů korun. Když povážíme, že státní rozpočet potřebuje 9¹/₂ miliardy, rozpočet autonomních svazků 7.100,000.000, pak vidíme, že to jsou skutečně částky ohromné. Na r. 1928 prý ta částka dostoupí přes 8 miliard, takže skutečně kdyby byla ponechána dosavadní volnost těchto svazků, že by jistě příštího roku dosáhly autonomní svazky nákladů státních, že by autonomní svazky vyžádaly si téhož zatížení jako stát. Zejména zde vytýkám, že jsme před několika lety žádali v rozpočtovém výboru, by Národnímu shromáždění byl ponechán jistý vliv a ne-li vliv, aby tedy Národní shromáždění bylo aspoň zasvěceno do rozpočtů autonomních. Zejména rozpočty zemské, které disponují tak velkými částkami, jsou bez vědomí zástupců občanstva vládou třebas podle zákonů, což ovšem podotýkám, ve vlastní pravomoci vyřizovány; ale Národní shromáždění je úplně vyloučeno nejen z vlivu, ale i z nahlédnutí do účtů autonomních. To ovšem není pro demokratickou republiku přiměřeným. Zajímavé jsou zejména cifry, pokud se týkají rozpočtů obecních, autonomních. Výdaje obecní na rok 1927 jsou tam sestaveny částkou 4.178,000.000 Kč. Z těchto 4 miliard hradí si obce svými vlastními příjmy pouze 1.640 milionů; to znamená, že jen 40% si hradí obce skutečnými svými příjmy. Stát dává jen nepatrné příděly obcím - částečně daň z obratu - a největší část nákladů obecních hradí se zápůjčkami, takže každého roku se dělá 60% dluhů. Na př. letošního roku dluhy, které jen obce musily uzavříti ke krytí svých rozpočtů, činí 2¹/₂ miliardy, 2 miliardy, 538 milionů! Co je platno našemu finančnímu hospodaření, jestliže stát má zásadu, že nesmíme více dělati dluhů, že musíme naopak je spláceti, když autonomní svazky během jednoho roku nadělají 2¹/₂ miliardy dluhů. Loni ta částka byla menší, každého roku ale lavinově roste, a tu vidíme, jak opatrným bylo zařízení, když naše vláda žádala na Národním shromáždění zákony, jimiž tato přílišná volnost, nechci říci lehkomyslnost - nebyla to vždy lehkomyslnost, většinou jen volnost - opatřiti si nové příjmy - sváděla k různým výdajům a zařízením, které nebyly vždy produktivními. Vytýká se našim poštám, že ministerstvo financí jim béře část jejich zisků a neponechává jim jich na investice, a že pak musí pošty uzavírati zápůjčky a zápůjčkami že si tedy pomáhá k investicím. Ministr se bránil, že výpůjčka bude vesměs rentabilní, že bude krýti úroky i amortisaci a že bude účelná. To o všech výpůjčkách obecních tvrditi nemůžeme. Víme, že ten účel, kterému měly sloužiti, byl většinou nerentabilní, a že i tam, kde byl rentabilní, že zisk nešel do pokladny obecní, ale že se to rozdalo. Máme v poslední době o tom uvedeny příklady v novinách. V tom směru bylo velmi účelným zakročení, aby obce byly nuceny k rozumějšímu hospodaření.

Než přijdu k otázce úřednické, budiž mi dovoleno reagovati na dvě tvrzení, přednesená panem kol. Habrmanem. On zejména citoval, nevydával to za své tvrzení, to konstatuji, nechci říci že s radostí, citoval tvrzení, prý z naší strany pocházející, že příliš mnoho kněží věnuje se politickému životu a vzdaluje se činnosti na kazatelně. Což kněz katolický není oprávněným občanem demokratické republiky, aby také mohl užíti svého práva, chce-li vystupovati v životě politickém? Když ten kněz podle své schopnosti vidí, že by mohl účelně prospívati také ve veřejném politickém životě, tedy jen z toho důvodu, že má svěcení kněžské, má se varovati veřejného života? (Výkřik: Učitelům to nevyčítají!) Rád kvituji tento zájem pana kol. Habrmana o kněžstvo, že se bojí snad, aby činnost jeho nesešla na jiný obor, než ve kterém bychom je rádi viděli. Račte povážiti, že máme 8.000 duchovních a jen 25 jich ve veřejném životě, totiž v Národním shromáždění. To jsou tři promile. Tedy velice malý zlomek a tomuto zlomku nevadí, aby vedle svých povinností politických vykonával také své povinnosti duchovní. Máme zde na př. kol. sen. Kroihera, který koná svou povinnost každou neděli na kazatelně, takže nezanedbává svých povinností.

Dále bylo by snad třeba o tom se zmíniti, že pan sen. Habrman také vytkl papeži Janu XXIII., že prý býval, jak se říká, námořním loupežníkem. Historikové tvrdí ovšem něco jiného. Romanopisci co tvrdí, to nemusí býti vždy historickou pravdou. Konstatuji proto, jestliže Baldasar Kosta, Jan XXIII., za tehdejších rozvrácených poměrů, které kolem roku 1400 v celé Evropě byly, jako nehodný na stolec papežský dosedl, byla to zase církev, která na sněmu kostnickém ho donutila, aby abdikoval, aby se vzdal, poněvadž viděla, že je nehodným, aby tuto hodnost zastával. Povážíme-li, že ze 270 papežů, kteří dosud byli na stolci papežském, výtka nehodnosti se dává jen 3 až 4 osobám, zatím co na 266 lidí se tolik zasloužilo o kulturu a lidstvo, tato výtka není upřímně myšlena, když o tom druhém se mlčí a když to se nechce též uznat. Každá společnost, každá vrstva občanstva i politické strany mezi výtečnými a krásnými silami mají také nějakou plevu.