A nyní otázka, zdali můžeme my jednati o téže osnově jiného znění. A tu je velmi zajímavo, přihlédnouti k vývodům pana sen. dr. Hellera. Pan sen. dr. Heller, když se mluvilo o Stálém výboru, řekl: >Do Stálého výboru se volí podle poměrného hlasovacího práva. Správné. To znamená, že v tom Stálém výboru, kdyby nějaká osnova mu byla přidělena, také nebude jednomyslností potud, že by členové senátu ve Stálém výboru hájili usnesení senátu, a naopak zase členové z poslanecké sněmovny hájili usnesení poslanecké sněmovny, nýbrž že pravděpodobně jaksi většina bude hájiti usnesení svoje a menšina ve Stálém výboru že budou hájiti svůj názor. To znamená, že v tom Stálém výboru podle vší pravděpodobnosti dojde k nějakému usnesení, které nemusí býti za každých okolností ani usnesením jedné, ani usnesením druhé sněmovny, že tu bude jakési kompromisní stanovisko. A prosím, toto stanovisko přijde nyní jako správa výboru před obě sněmovny a obě sněmovny budou tedy jednati o téže věci - ale už ve změněném znění. Chtěl-li snad pan sen. dr. Heller moje názory vyvrátiti, tedy právě svým tvrzením o Stálém výboru tyto moje názory jenom potvrdil.

Tedy já tvrdím - a o to se věc točí - že může se sněmovna usnésti o téže věci na odlišném znění.

Pan kol. dr. Witt řekl, že to má jíti před Stálý výbor a mluvil o přidělení Stálému výboru jakožto o věci nutné. Ale tu je zajímavé, že pan kol. dr. Witt přehlédl jak § 81 jednacího řádu poslanecké sněmovny, tak i § 80 jednacího řádu senátu, kde stojí: >Souhlasným usnesením... atd.... může Stálému výboru Národního shromáždění býti uloženo - Pánové, co znamená slovo můžeSen. dr. Witt: Tak jest!) A poněvadž v §u 4 jednacího řádu Stálého výboru se mluví o tom. kdy jaksi se vyrovnává nesouhlas v usnesení obou sněmoven, pokud to není odstraněno §em 44 t. j.. pokud žádná ze sněmoven na svém prvotním usnesení nesetrvá, to znamená, že je tady také ještě jiná cesta, kterou může býti ten nesouhlas odklizen. A tuto cestu právě volí ústavně-právní výbor.

Slavný senáte! Kdyby názor pana kol. dr. Hellera a kol. dr. Witta byl správný, že nemůžeme měniti své usnesení, nýbrž že musíme na tom setrvati, tedy připomínám, k jakým důsledkům by to vedlo ve dvou věcech. Řekněme, že by usnesení některé sněmovny v některém bodě bylo omylem. A takový omyl může býti. Připomínám jen zákon čís. 502/1920 o spořitelnách, kde je vyňata První moravská spořitelna právě z tohoto zákona. V důvodové zprávě se praví, že je vyňata jaksi z důvodu, že byla ustavena dříve, než nastoupil starý regulativ platnost. Ale teď se přišlo na to, že První moravská spořitelna je ustavena až po regulativu. Tu je omyl zákonodárce, kterého si on nevšiml. Každá sněmovna může se dopustiti v určité věci omylu a sezná to, když dostane tu osnovu po druhé. Sněmovna je si vědoma, že se dopustila určitého omylu, ale podle tvrzení pana dr. Hellera a dr. Witta nebude moci svůj omyl opravit, t. j. nebude moci učiniti nové usnesení, nýbrž bude musiti na tom svém bludu setrvati. (Sen. dr. Witt: Žádná konsekvence nesmí měniti zákon!) Já k tomu přijdu brzy.

Řekněme, že by šlo o rozpočet a nedosáhlo by se shodného usnesení obou sněmoven. V bývalém Rakousku měl základní zákon státní z 21. prosince 1867, č. 121 ř. z. v §u 13, odst. 3., pro tento případ ustanovení, když se neshoduje usnesení obou sněmoven ohledně rozpočtu nebo výše, že platí ta cifra, která je nižší, ale toho ustanovení my nemáme. To znamená, když by rozpočet byl přijat v odlišném znění v obou sněmovnách a nebylo by lze odstraniti tento nesoulad §em 44 úst. listiny, že ten rozpočet vůbec padá. (Sen. dr. Witt: Do Stalého výboru!) Může ale nemusí. (Sen. dr. Witt: Ale ta cesta tu je!) Ale jedna sněmovna nepřistoupí na to usnesení, to znamená že bude stát bez rozpočtu.

Tedy, prosím, tak věci vypadají! Zajímavo je, že ani pan dr. Heller, ani pan dr. Witt o případu §u 80 jednacího řádu senátu a § 81 jednacího řádu poslanecké sněmovny a o §u 4 jednacího řádu Stálého výboru ničeno nemluvili. (Sen. dr. Heller: Já jsem o tam mluvil!) Ne, pane doktore!

A než přijdu k závěru, přicházím k věci samé, totiž po stránce hmotné. Zde jde o dvě zásadní otázky, ve kterých se rozcházíme, totiž jde-li o delikt politický nebo čistě vojenský, že je pro to dáno určité dobrodiní zákona. Poslanecká sněmovna to změnila potud, že přičinila k tomu.: >a sbíhající se s ním přestupek nebo přečin nepatrného rázu.<

A já se táži: Je to logické? Je už ten trestní čin pořád ještě politický, když přistupuje k němu ještě jiný čin trestní? Nenastává tu kumulace trestných činů, když potom poslanecká sněmovna a menšina ústavně-právního výboru chce v těch dvou deliktech viděti jen jeden. resp. chce ten jeden delikt úplně přehlížeti, nepřihlížíme-li k tomu, že výraz >přestupek nebo přečin nepatrného významu< není nikde definován? A kdo bude nám rozhodovati o tom, že je to vskutku přestupek nebo přečin nepatrného významu? (Sen. dr. Heller: Soud!) Vy to necháte soudu, když slavný senát nebo poslanecká sněmovna samy nevěděly, co je to přečin nebo přestupek nepatrného významu? V tom má býti zákonodárce vždy moudrý.

A druhá věc. My se rozcházíme s menšinou, resp. s poslaneckou sněmovnou, totiž je-li tu více činů trestných. Senát stojí na zásadě, že může býti zahlazení odsouzení povoleno jenom tehdy, budou-li zde podmínky ohledně všech činů trestných a výjimku připouští zahlazení jednoho z nich, i když podmínky pro druhé nenastaly.

Poslanecká sněmovna a menšina ústavně-právního výboru z této výjimky, kterou učinil senát v prvém svém usnesení, udělala pravidlo a řekla: Je-li zde více odsouzení, že povoluje se zahlazení jednoho resp. kteréhokoli bez ohledu na zahlazení druhá.

Dámy a pánové! Já se dívám na tu otázku s hlediska čistě sociálního, t. j. společenského. Táži se: na společnost, a v tomto případě společnost státní, nejen právo, nýbrž i povinnost hájiti se proti útokům, které jsou činěny na její právní řád? Zajisté, že ano. Stát má nejen to právo, nýbrž i povinnost. Jakým způsobem to stát činí? Tím, že odsuzuje a potom že jsou zde následky odsouzení.

U nás, pokud se týče odsouzení, se postupuje na základě zákona o podmíněném odsouzení velmi liberálně, u nás stát netrestá hned provinilce, který se po prvé proviní, pokud ovšem nejde o trestný čin většího rozsahu. Vidíme, že trest stíhá pravidelně teprve toho, kdo se provinil po druhé, resp. toho, kdo se provinil sice po prvé, ale nesplnil podmínek, za kterých je povolen odklad resp. podmíněné odsouzení. Tedy jistě si počíná státní společnost vůči provinilému jedinci velmi shovívavě. Velmi shovívavě si počíná také potud, že, i když byl odsouzen, přijímá ho do svého středu, ale to je dobrodiní, které prokazuje ta státní společnost, a toho dobrodiní si právě musí také ten dotyčný býti vědom.

Ale bude-li záležeti jenom na zahlazení jednoho odsouzení, jak správně řekl pan dr. Witt, třeba ten dotčený nebude moci dostati koncesi nebo nějakou živnost proto, že je odsouzen specielně pro určitý čin trestný, tedy si zažádá o zahlazení toho trestného činu, který mu vadí, ale ty ostatní nechá běžeti, nebude mu záležeti na tom, Je-li soudně zachovalý čili nic, nýbrž jen na tom, má-li tu výhodu. (Sen. dr. Witt: Ale on nesmí žádati!) Ten odsouzený si není vědom toho dobrodiní, to zmámená, že ta podmínka, pro kterou se zahlazení poskytuje, zde není dána. My nesmíme se na to dívati s toho hlediska, co je tomu jedinci prospěšno. Kdybychom se chtěli výlučně s toho stanoviska dívati, pak řeknu: Neodsuzujme nikoho, anebo když je někdo odsouzen, ať zde nejsou následky odsouzení.

Spravedlnost vyžaduje a společenský řád přikazuje, aby skutečně zde určité podmínky byly, a poněvadž - jak pravím - stát ve svém právu trestati je příliš shovívavým, musíme přihlížeti k tomu, co je pro tu společnost příznivější a ne, co je příznivější tomu jedinci. Z toho důvodu hledisko senátu je sociálně mnohem spravedlivější, než hledisko poslanecké sněmovny a menšiny ústavně-právního výboru.

Nyní ještě, pokud se týče všeobecných výtek. Pan kol. dr. Witt mně promine. On sice předem mne žádal za prominutí, že bude jaksi útočiti na mne, ale ve vší slušnosti. Jsem nucen říci, že tomu tak nebylo. Pan kol. dr. Witt mně řekl, že jsem se odpoutal od zákona. Pánové a dámy, vy, kteří jste četli moji zprávu, viděli jste, že se všude dovolávám zákona. Není jediného místa, pro které bych neměl určitý paragraf, ať z ústavy nebo jednacího řádu poslanecké sněmovny nebo senátu, anebo jednacího řádu Stálého výboru. Já jsem trval pevně na půdě zákona, a mi jak jsem se neodpoutal a nemohu nic jiného, než říci, že to velice nelibě nesu, že se mně řeklo, že bych se byl odpoutal od zákona. Velectěné dámy a pánové, promiňte, že to řeknu, já jsem profesorem právnické fakulty, já svým jménem ručím za tuto zprávu ústavně právního výboru, já jsem na ní podepsán, tato je tištěna, může si ji každý přečísti, a zároveň může každý s touto zprávou polemisovati, ale, prosím, polemisovati na půdě zákona, nikoliv říci, že jsem se odpoutal od zákona, a že jsem se tím octl v nějakém zákonoprostém prostoru.

Pan kol. dr. Witt mluvil také o tom, že by snad bylo záhodno, kdyby se takové věci dávaly kontrole ústavního soudu. Dámy a pánové, prosím, my jsme již podobný případ kontroly ústavního soudu měli. Je to nález ze 7. února 1922 o opatření Stálého výboru č. 450/1920. Toto rozhodnutí ústavního soudu bylo také hned podrobeno kritice, a je zajímavé, že mluvilo o tom několik profesorů právnické fakulty a že i ti profesoři právnické fakulty byly naprosto rozdvojeni. Tedy já tvrdím na jedné straně, když se hned mluví o kontrole nějakých orgánů a když tato kontrola zde je, a hned potom takovéto rozhodnutí se kontroluje a vykládá takovým nepříznivým způsobem, že především je to přeci jen vždy zákonodárný sbor. Národní shromáždění, které podle ústavní listiny naší republiky je prvním orgánem ve státě, který má vykládati zákony, ale který má si také býti vědom svých práv a povinností.

Dámy a pánové, pan kol. dr. Witt pravil, že se nemělo mluviti o t. zv. leges imperfectae, že prý ve veřejnosti a nahoře u vlády to bude působiti nemilým dojmem, když dokonce přijdou slova, že některé zákony jsou takové, jichž platnost nelze vymítiti. Je mi líto, ale já řeknu otevřeně, že to je stará these, stará nauka o t. zv. zákonech nedokonalých. Již římské právo zná t. zv. leges imperfectae, totiž to jsou zákony v oboru veřejnoprávním, jichž platnost nelze žádným forem vynutiti. Ale, dámy a pánové, dám vám příklad: Ve všech státech je stanoveno, že hlava státu - a je to také u nás - jmenuje státní zaměstnance, pokud se týče určité výše - je to přímo v ústavě, a máme to v ústavě každého státu. Já se ptám, což když ta hlava státu si řekne: ode dneška nebudu jmenovati žádného vysokoškolského profesora, žádného soudce, žádného důstojníka a žádného úředníka od VI. hodn. třídy. Co bude? Prosím, v ústavě není postaráno o to, kdo bude tuto moc suplovati. Zkrátka státní stroj bude státi. Nebo řekněme - není to sice v naší ústavě, ale je to jaksi samozřejmé - že rozpočet musí býti každoročně povolován a pravidelně vždy do konce roku. Řekněme, že u nás, dejme tomu poslanecká sněmovna - poněvadž tato na to nemá lhůtu, senát má lhůtu - by se s tím rozpočtem táhla přes nový rok a ještě přes druhou polovici roku, ba dokonce přes druhý rok. Já se vás táži, dámy a pánové, kdo ji přinutí? Nikdo! (Sen. dr. Witt: To už je krise státu!) Ano, to je krise, zde je ta lex imperfecta. To je to, nač já kladu důraz, že tu nerozhoduje striktní předpis zákona, proto, poněvadž za tímto zákonem není četník, který by platnost zákona mohl vynutiti, nýbrž že je zde mravní přesvědčení a určitá povinnost mravní, která je nevynutitelná, ale tím mocnější než povinnost právní, poněvadž je to povinnost mravní. Z toho důvodu není potřebí obávat se nějaké > míčové hry<, poněvadž doufám, že máme všichni tolik právního vědomí a smyslu pro povinnost, abychom věc neprotahovali, a jistě v poslanecké sněmovně bude tomu podobně.