Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Dále na slovo pan sen. dr. Witt.
Sen. dr. Witt: Slavný senáte! Instituce zahlazení odsouzení má veliký význam pro široké kruhy obyvatelstva ve dvojím směru, jednak: proto, že umožňuje všem, kdož se dostali v konflikt se zákonem a byli odsouzeni aby nabyli za jistých podmínek své občanské cti a rovnoprávnosti, a jednak, aby také získali existenci v případech, kdy tato existence je závislá na důvěře, jež byla odsouzením otřesena.
Zavádí-li stát takovouto instituci, nečiní to jen s hlediska dobrodiní pro odsouzeného, nýbrž z vlastního zájmu, neboť stát si je velmi dobře vědom, že mnozí byli odsouzeni jen proto, že se dostali ze sociálních příčin do konfliktu s právním řádem. Dá se říci, že právě nynější sociální řád je vehnal na tuto dráhu, a to zdůrazňuji, poněvadž ve výborové zprávě je zdůrazňována stránka opačná, totiž dobrodiní, které zde stát dává, tak, jakoby jen z tohoto důvodu byla tato instituce zavedena.
Velectění pánové! V našem zákonodárství objevuje se tato instituce již od r. 1918. Bylo to Rakousko, jež ji zavedlo zákonem z r. 1918 a naše zákonodárství přijalo ji plně zákonem z r. 1919, kdy zavedlo jisté normy, upravující příslušnost v takovýchto případech, když odsouzen byl někdo soudem, který dnes je pro nás cizinou.
Naše vláda předložila Národnímu shromáždění, a specielně senátu, po prvé dne 29. ledna 1926, tisk 45, novou osnovu, jíž se ta instituce reformuje, a tu musíme přiznati, že vládní návrh obsahuje jistý pokrok proti dřívějšku, a to hlavně proto, že připouští zahlazení za mimořádných okolností i v těch případech, když někdo byl odsouzen na přísnější trest, než na trest na svobodě jednoho roku. Dokonce zahlazení je za těchto mimořádných okolností přípustno, Je-li někdo odsouzen k trestu na svobodě v trvání 5 roků. Pak vychází se zejména mladistvým provinilcům vstříc, a to těm, kteří nepřesáhli 20. roku svého věku, a to tím, že se pro ně snižuje na polovic t. zv. zkušební doba, po kterou nesměl býti odsouzenec znovu odsouzen, aby dosáhl opravdu zahlazení odsouzení.
Náš senát tenkráte tuto předlohu přijal v jejím celku a málo ji změnil. Ústavně-právní výbor ve své zprávě tisk 107 říká výslovně, že se senát plně přikloňuje k důvodové zprávě vládní osnovy v plném obsahu. Předloha dostala se pak do poslanecké sněmovny a byla tam projednána dne 9. června 1927. Usnesení poslanecké sněmovny bylo nám předloženo tiskem 435 a přišlo znovu k projednání do ústavně-právního výboru našeho senátu.
Jak z důvodové zprávy tohoto výboru vidno, provedla poslanecká sněmovna na prvém návrhu senátu několik změn, a to uvádí jich důvodová zpráva pět. Náš ústavně-právní výbor jednal o usnesení poslanecké sněmovny a akceptoval většinu z těch pěti změn, totiž tři změny, zamítl však dvě. A v těchto bodech, kde tyto změny zamítá, postavil se na své původní stanovisko.
Velectění pánové, chci napřed s hlediska věcného zkoumati, jestli náš ústavně-právní výbor postupoval správně, a k tomu účelu je nutno poukázati na tyto dvě nepřijaté změny poslanecké sněmovny.
V §u 2 stanoví se, že výše trestu nerozhoduje při zahlazení, jde-li o odsouzení jen za čin trestný, spáchaný výlučně z politické pohnutky, nebo jen za čin trestný podle druhého dílu vojenského zákona trestního, nebo - to dodává poslanecká sněmovna - o odsouzení za nějaký takový trestný čin a s ním se sbíhající přestupek nebo přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké a nečestné pohnutce.
Co to prakticky znamená? Bude-li někdo odsouzen pro nějaký trestný čin politický, na právo ihned po odpykání trestu žádati za jeho zahlazení, ale sbíhá-li se s tímto odsouzením odsouzení pro nějaký jiný nepatrný delikt, pak ovšem nemůže hned žádati za zahlazení, nýbrž musí vyčkati nejméně 5 roků. Tedy jen pro odsouzení pro nějaký nepatrný delikt je zbaven této výhody, kterou instituce trestu zahlazení dává.
Poslanecká sněmovna si řekla zcela správně: Nač na býti někdo zbaven této výhody proto, poněvadž spáchal nějaký nepatrný trestný delikt, a užila jako příkladu urážky na cti.
Náš ústavně-právní výbor, resp. jeho většina chytla se poukazu na tento příklad a řekla: Urážka na cti není tak nepatrný delikt, vždyť čest je velký statek. Já bych se však těch pánů z většiny tázal, jak by byli argumentovali, kdyby referent v poslanecké sněmovně nebyl náhodou citoval urážku na cti, nýbrž uvedl jako příklad, že někdo spáchal politický delikt a při tom jel automobilem trochu rychleji, nebo jel vozem - dejme tomu, že to byl nějaký agrárník - hodně pomalu, ale neměl světla, anebo že ten delikvent měl psa, který vyběhl bez náhubku a teď by byl pro přestupek potrestán.
Vážení pánové, táži se vás, proč zaujímáme vůči poslanecké sněmovně - nechci říci malichernější - stanovisko, které je více úzkoprsé a méně benevolentní. Táží se vás, velevážení pánové, proč právě ten, který jel snad trochu rychleji, nebo kterému v době kontumace vyběhl pes, má býti ihned zle za to potrestán, že nesmí žádati 5 roků o zahlazení?
To se vzpíralo jaksi právnímu citu naší většiny a velevážený pan referent, milerád to doznávám, s obzvláštním právně-filosofickým důvtipem snaží se nás o tom přesvědčiti, že by to bylo něco, řekl bych, nelogického, něco, co se vymyká duchu našeho právního řádu. kdyby takový člověk ještě tohoto dobrodiní zahlazení trestu zůstal účasten.
Tedy, vážení pánové, v tom se rozchází - na to kladu důraz - ne v nějaké velké zásadní věci, jen v této nepatrnosti nebo v tomto nepatrném deliktu - naše většina s většinou poslanecké sněmovny.
Druhá změna, která tak pobouřila ledví naší většiny, byla tato: Poslanecká sněmovna řekla, byl-li někdo vícekráte trestán a záleží-li mu na tom když nejsou podmínky pro zahlazení všech těch trestů, aby si mohl vybrati jeden ten delikt, jsou-li tu již ohledně tohoto deliktu splněny podmínky zahlazení. Dejme tomu velectění pánové, vezměte takový příklad, že někdo byl pro nějaký nepatrný delikt potrestán, který je difamující. Ten člověk se úplně polepšil, udělal to v nerozvážností, snad z mladistvé hlouposti nebo něco podobného. Poslanecká sněmovna říká, že když není ohledně všech, poněvadž byl později jednou potrestán, dejme tomu, že jel s tou neosvětlenou fůrou, říká, proč má ten člověk, když jinak řádně se choval, býti zbaven možnosti nabýti nové existence, proč musí tak dlouho zase čekat, vždyť on si může ten delikt vybrat. Pánové, zase tu byla naše většina úzkoprsejší, než byla většina poslanecké sněmovny, a zase řekla ne, to my nepřipustíme, a nyní, vážení pánové a dámy, nastává ten konflikt. My měníme usnesení poslanecké sněmovny ve dvou bodech tím, že se stavíme na dřívější své stanovisko. Velectění pánové! My jsme častěji, a to zde zdůrazňuji, v našem ústavně-právním výboru, měli případy, kde se jednalo o závažnější věci, a kde jsme řekli, že by opravdu bylo více než záhodno, abychom usnesení poslanecké sněmovny měnili. Ale, pánové, vždy se našli mezi námi lidé, kteří řekli: Nač zbytečně vyvolávati konflikty? Chce-li to poslanecká sněmovna, tedy to tak uděláme. A, vážení pánové, jak říkám, dosti často mně bylo toto oportunistické stanovisko velice krušné, poněvadž jsem vyciťoval, že usnesení druhé sněmovny se dostává někdy i do konfliktu s ústavou. Ale, pánové, bylo pravidlo, že se řeklo: My se uhneme! A velectění pánové, teď, kdy není žádné závažné příčiny, nýbrž, když se jen jedná o to, prokázati, abych použil slov pana zpravodaje, dobrodiní ve větším rozsahu, v tom případě máme my ten konflikt vyvolati, kterému jsme se vždy vyhýbali? Já, vážení pánové, musím říci, že mně celý tento postup většiny je poněkud záhadný poněvadž to doznáte, a já jsem se vám smažil skutkovou podstatu podle pravdy vylíčiti, ta věc jistě nestála za to. Velectění pánové, když tu nebyly věcné důvody, tak jsem se tázal, jsme my formálně oprávněni k tomuto vyvolávání tohoto konfliktu? A já, velevážení pánové a dámy, jsem dospěl k tomu názoru, že ústava mám vyvolávání tohoto konfliktu ani nedovoluje, že tedy schází nám ve stejné míře jak věcné, tak i formální důvody, a to, velevážení pánové, dovolím si vám nyní dovoditi a řeknu hned toto: Velevážení pánové, nejde o to, abych zde podržel jen pravdu ohledně té these, kterou zastávám. Snad by jistá oportunita nevyžadovala toho, abych tuto věc a své stanovisko s tak velkou vervou hájil.
Ale, velevážení pánové, chci poukázati na to, že právě mé vystoupení na tuto tribunu má daleko hlubší smysl. Chci poukázati na to, jak se u nás už od dlouhé doby právnicky operuje. Pozoruji, že my dlouho, řekl bych, tápeme na hranici ústavy a že její mez dosti často přešlápneme a pak hledáme si - ad usum delphini anebo ad usum coalitionis -duchaplně důvody, jak se z toho konfliktu ústavního dostati.
Měl jsem velkou radost, když jsem četl odpověď, kterou referent, pan profesor dr. Baxa, mně tak obšírným způsobem dal na vývody, pronesené v ústavně-právním výboru. Ale chci říci: Jak vysoce si pana profesora vážím a také plně oceňuji po stránce formální jeho vývody, tak přece neváhám zde prohlásiti, že mne nijakým způsobem nemohly přesvědčiti, alespoň nemohly ze mne vynutiti ústavní pochybnost, kterou mám. Tedy to minimálně, pane profesore, řečeno.
Prohlásil jsem v ústavně-právním výboru, že naše ústava klade jistou mez té - nazval jsem to - míčové hře. Nesmíme podle naší ústavy hráti si - kdybych to tak specielně chtěl říci - na kopanou s poslaneckou sněmovnou, a to tím, že budeme překopávati osnovy zákonů sem a tam.
Podívejte se, velectění pánové, na § 44 naší ústavy. Tento paragraf obsahuje velmi jasné ustanovení, které pokládá pan profesor za výjimečné. § 42 naší ústavy totiž prohlašuje, že je vždy potřebí ke každému zákonu souhlasného usnesení obou sněmoven. § 44, odst. 2., říká, co ale má nastati, když tohoto souhlasu nemůže býti dosaženo. Tu říká § 44 odst. 2.: >Návrhy senátu dodávají se poslanecké sněmovně. Zamítne-li je poslanecká sněmovna a setrvá-li senát na svém původním usnesení nadpoloviční většinou všech svých členů, dodá své usnesení znovu poslanecké sněmovně. Zamítne-li poslanecká sněmovna usnesení senátu nadpoloviční většinou všech svých členů podruhé, nestane se usnesení zákonem.
Jaký případ upravuje toto ustanovení zákona? Ono říká: Není-li souhlasu mezi poslaneckou sněmovnou a senátem, pak může senát setrvati na svém původním usnesení, když ono ze senátu vyšlo a pak může nadpoloviční většinou všech svých členů na tom se usnésti a takto kvalifikované usnesení má platnost zákona. Nyní říká 3. odst.: >Osnovy takto zamítnuté nemohou býti v žádné sněmovně před uplynutím jednoho roku znovu podány.<
Co chce zákonodárce? Zákonodárce říká toto: Předloha od nás zde přijatá anebo naše usnesení zde přijaté může jíti do poslanecké sněmovny, a když ho poslanecká sněmovna zamítne, nám nezbývá nic jiného než se na něm znovu usnésti. A jenom tehdy, když setrváme nadpoloviční většinou všech svých členů na něm, pak se stává zákonem. Ale když této většiny pak u nás není, tak velectění pánové, nesmí býti tato předloha před uplynutím, jednoho roku znovu podána. Velectění pánové, ale osnova pamatuje také na ten případ, který my dnes projednáváme, poněvadž my dnes vidíme, že poslanecká sněmovna nezamítla naše usnesení, ona ho toliko změnila. (Sen. dr. Baxa: Zamítla!) Pardon, pane profesore, já abstrahuji od toho odst. 4., já k tomu přijdu. Schválně to říkám. Ona ho změnila. (Sen. dr. Klouda: A tím ho zamítla!) Ona ho zamítla a osnova přišla k nám. A tu říká odst. 4.: Ty, senáte, bylo-li tam v poslanecké sněmovně něco měněno, nastává týž případ, jako kdyby tam to bylo zamítnuto. (Sen. dr. Klouda: To je výklad toho zamítnutí k odst. 2.! - Sen. dr. Baxa: Ke čtvrtému! - Sen. dr. Klouda: Ke druhému a čtvrtému!) Ano, ale pan profesor Baxa říká, že ten zákaz opětného projednání před uplynutím jednoho roku platí pro případ zamítnutí. (Sen. dr. Baxa: § 44!) Ano, pane profesore, odst. 3. Zde výslovně říkáte, že se to musí restriktivně vykládati, že nutno klásti důraz na to slovo >takto<.
Velectění pánové, kdyby zákonodárce byl chtěl činiti rozdíl mezi zamítnutím a, pane profesore, mezi změnou, tak by nebyl řekl: Změní-li některá sněmovna usnesení sněmovny druhé, rovná se to zamítnutí. Prosím, to slovo >rovná< má také i platnost pro ten případ. To je viděti z toho, že to jde za ním, je to odst. 4. který jde za tím 3. odstavcem, je to koordinováno, jako kdyby to bylo zamítnutí.
V prvé části svých vývodů, kde se mnou polemisujete, snažíte se na to poukázati a říkáte: Tu není tento případ, poněvadž, když je to případ, že předlohy nemohou býti opakovány před jedním rokem... (Odpor sen. dr. Baxy.) Pardon, že jenom pro případ zamítnutí nemohou býti před jedním rokem opakovány. Pro případ změny to prý neplatí. (Sen. dr. Baxa: To je omyl!) Já, velevážený pane profesore, jsem Vaši důvodovou zprávu četl a četl jsem ji pozorně. Prosím. Vy říkáte na 3. str., že důraz je zde na slově >takto<. A dále říkáte, že to nutno tudíž vykládati restriktivně. (Sen. dr. Baxa: My nesetrváváme, ale my dáváme nové usnesení!) Ano, pardon! Poslanecká sněmovna, pánové, zamítla naše usnesení, čili ona ho změnila, tato změna rovná se úplně zamítnutí, a proto, velevážení pánové, přichází k platnosti ustanovení § 44 naší ústavy, které nelze nijak měniti.
Velectění pánové, a proto teď chci k tomu přijíti, proč o té věci mluvím. Já vím, že to vede k jistým inkonsekvencím, vím, že to vaši práci ztěžuje a že proto hledáte toto východisko. Ale, vážení pánové, kde je slovní znění zákona jasné, tam nesmí nastati žádný výklad, zejména žádný extensivní výklad a nejméně, velectění pánové, je dovoleno zákon nějakým způsobem supplovati.
Pan prof. Baxa přece se pokouší o výklad a říká: To ustanovení §u 44 je výjimečné. Já s Vámi souhlasím, (Obrácen k prof. Baxovi): ale tu výjimku my zde máme - a proto platí. Ale pan profesor říká: Toto ustanovení nezavazuje nás, abychom se jím řídili, přes toto ustanovení je možno nějakým způsobem postupovati. A poukazuje na § 80 jedn. řádu, který opravdu dovoluje v těch případech, když nesouhlasí obě sněmovny, nastoupiti jinou cestu, totiž předložiti to Stálému výboru. Ano, to je pravda. Ale, pánové, vy jste touto cestou nešli. Když tu šlo o tento případ, měli jste se říditi tím jediným, co je možné. Nedovedli-li jste docíliti souhlasu a chtěli-li jste věc řešiti, pak jste neměli na tom se nechati napřed usnésti poslaneckou sněmovnu a zvláště senát a měli jste věc předložiti Stálému výboru. Ale snad vám nebyla ta věc tak důležitá, anebo chcete - a toho se nejvíce bojím - vytvořiti nějaký prejudic, nějaký precedens a nastupujete tuto cestu. Já říkám, že ab initio chci tomuto zlu čeliti, poněvadž je to nutné.
Velectění pánové, vždycky se říká, že zákony mají býti tak vykládány, jak znějí. Ale, prosím, když čtete tu velmi dlouhou důvodovou zprávu pana profesora, vidíte, jak opravdu mohl bych říci, uměleckým způsobem snaží se o výklad, po mém názoru naprosto nepřípustný, z té jednoduché příčiny, poněvadž těch pár řádků je tak jasné, jako nevím co. (Sen. Lukeš: Ale je to in melius!) Pardon, já k tomu přijdu. Dnes je to in mélius, zítra in peius, jak to budete potřebovat... (Sen. dr. Klouda: In melius coalitionis!) Ale zákon toho nedovoluje a já budu vždy s tohoto místa proti tomuto hřímati, i kdyby se znovu objevil nějaký profesor na brněnské universitě (Obrácen k sen. dr. Baxovi): - nemyslím Vás, pane profesore - který myslí, že jsou lidé u nás v republice, kteří trpí ústavní mánií. Myslím pana profesora Weyra. Pánové, tomu je nutno čeliti, a říkám jen jedno: Demokracie bez respektu před vlastním právním řádem nemůže existovati; jedině nejstriktněji zachovávaný právní řád dává zejména širokým masám záruku, že mohou, řekl bych, plně svá práva uplatniti. Zdůrazňuji to proto, poněvadž, kdykoliv se jedná o nějaký odklon od zákona, neděje se tak nikdy ve prospěch těch malých, nýbrž vždy ve prospěch těch velikých, žádný sociální zřetel se při tom neukazuje. (Sen. Lukeš: Tento výklad pana referenta je však liberálnější!) Ano, on je liberálnější potud, že vyhovuje vašemu stanovisku. (Sen. dr. Klouda: On se odpoutal vůbec od zákona! - Sen. dr. Baxa: To je už urážka!)
Pane profesore, od toho jsem dalek, víte, že jsem vás opětně o tom ujistil, ale pravím, že nikoliv pro vaši osobu, nýbrž vzhledem k významu té věci se o tom zde rozšiřuji.
Před nedávném byl tu jistý rozpor o výkladu §u 20 naší ústavy, totiž o tom, zdali aktivní ministr může býti jmenován státním úředníkem. Byl to veliký spor a v něm se přihlásil také prof. Weyr a řekl: Nerozhoduje ani ten úmysl zákonodárcův, ani snad to, co v důvodové zprávě je; co je řečeno, to platí a co je v §u 44, to platí. Vy nesmíte svým výkladem žádné ustanovení ústavy ani korigovati, ani nahrazovati.
Velectění pánové, já jsem ve výboru o to žádal, aby byla věc předložena odborníkům, pánové, naší majoritě, která zrovna stůně na ty odborníky, jak jste to viděli, když jsme projednávali zákon o reorganisaci politické správy, tenkrát do vašich vlastních řad, milý pane kolego, (K sen. Lukešovi): se tenkrát řeklo, že nejste dost odborně vzdělaní, že vám je potřebí dát odborně vzdělané kurátory. A tato majorita najednou můj návrh zamítla.
Velectění pánové, zdůrazňuji to proto, poněvadž tam, kde jde o tak závažnou pochybnost, měla by majorita vůči minoritě trochu liberálněji si počínati, poněvadž - řeknu zcela otevřeně - ta věc nemohla býti rozřešena tím, že se poslalo pro některého kolegu na nádraží, nebo tím, že se hledal některý kolega v kuloárech, aby mě většina mohla přehlasovat. Tu měly autority mluviti! Ale konečně mohlo by se to všechno korigovati, kdyby naší většině záleželo na tom ústavním prestiži, kdybyste se byli, vy z většiny, na tom usnesli, že připustíte kontrolu ústavním soudem. Nač, velevážený pane profesore - tázal bych se Vás - my ten ústavní soud vlastně máme? Máme jej jako nějakou okrasu? Já bych si přál - a zdůrazňuji to - abychom mnohé a mnohé naše zákony, když tu instituci máme, dali po stránce ústavní překontrolovati.
Pan profesor se odvolává na důvody zákonodárné techniky, on se odvolává také na důvody politické equity. Pánové, tyto důvody bych právě respektoval tehdá, kdyby tu zákon sám nemluvil; ale znění zákona nedá se zvrátiti žádným, abych tak řekl, ohledem na zákonodárnou techniku a žádným ohledem na equitu, zvláště když potřeby této zákonodárné techniky a řekl bych, mez těchto důvodů politické equity si stanoví většina bezohledně vůči menšině sama. To je, velectění pánové, naprosto nemožné. Taktéž není důvodem ta podstata dvoukomorové soustavy, o níž mluví pan profesor. Ústava říká, že styk těchto dvou komor děje se takovým a takovým způsobem, a nikdo to nemůže měniti.
Ale jedna námitka, kterou činil pan profesor - a to poslední - velectění pánové, je velmi povážlivá. Pan profesor poukazuje na to, že zákony z oboru veřejného práva, pokud platnost jejich nelze nijakým forem vynutiti, jsou t. zv. leges imperfectae, to znamená zákony, za jejichž neplnění nemůže býti nikdo pohnán k odpovědnosti. Pravda, ano? (Sen. dr. Baxa: Nelze je vynutiti!)
Pane profesore já jsem o tomto Vašem důvodu mnoho uvažoval a nechtěl bych, abyste ho uvedl ve známost našemu premiérovi, poněvadž on by ho jistě hodně rád použil.
Víte, vážený pane profesore, že, i když zákon sám neobsahuje nějakou sankci, přece my v právním státě, ve státě ústavním, máme dostatek jiných sankcí, které tvoří téměř každý veřejný zákon, lex perfecta. (Sen. dr. Baxa: Tak je to!) Máme zákony trestní, které garantují zachování zákonů... (Sen. dr. Baxa: To jsou leges perfeotae!) Ano, ale jsou pro to, aby garantovali dodržování zákonů, které jsou leges imperfectae. (Sen. dr. Baxa: Já vám na to potom odpovím, pane kolego!)
Když nějaký politický úředník nedodrží zákon a učiní tak ze zlého úmyslu, může býti stíhán pro zločin zneužití úřední moci, udělá-li to z nějaké nedbalosti, může býti potrestán disciplinárně, ale konec konců my máme právo jíti na vládu a vyžádati si splnění každého zákona - a když vláda neučiní v tomto smyslu zadost své povinnosti, pak, velevážený pane profesore, máme nebo - musím se opraviti - měli bychom míti zákon o odpovědnosti ministrů, kdyby ho totiž poslanecká sněmovna byla včas vyřídila. Ale principielně musíte přiznati, že je tu dost kautel ústavních, které si vynucují plnění, respektování každého zákona. Proto bylo až povážlivým, našim držitelům moci poukazovati na tento důvod.
Velevážení pánové! Předvedl jsem vám zde tuto argumentaci a položil jsem proti ní své důvody. Kdybychom se omezili na to, argumentovati takto jen v parlamentě a kdyby to tak dělali jen referenti, jistě bych to lehce nesl. Snad to přináší parlamentární život s sebou. Ale tento způsob argumentování se dostává u nás také do rozhodnutí velmi vysokých instancí, a to je, pane profesore, to povážlivé, před čím bych chtěl varovati.
Nejsem obhájcem bývalého pana posl. Mayera, ani dr. Hanreicha, rovněž nejsem obhájcem všech těch poslanců, kteří našim volebním soudem byli posláni na onen parlamentární svět. (Veselost.) Ale právě dnes článek jednoho vysokého právního funkcionáře tohoto státu, který o věci s jedním profesorem diskutuje, mne nutí reagovati na to zde z principielních důvodů. U toho volebního soudu máte právě týž postup, jaký zachovává u nás pan zpravodaj tím, že ústavu doplňuje. Tam se také doplňuje zákon.
Velectění pánové, § 13 zákona o volebním soudu z r. 1920 prohlašuje, že volební soud může poslance zbaviti mandátu jenom tehdy, když po volbě ztratil volitelnost, nebo přestal býti z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen.
Co udělal náš volební soud? Řekl >ano, tak to stojí v zákoně, ale stojí-li to tam tak, není tím řečeno, že to nemůže býti i onak,< totiž není tím řečeno, že poslanec nemůže býti zbaven svého mandátu i ze zcela jiných důvodů. Mandát se tu prohlásí za soukromý statek politické strany a politické strany mohou - jako se žaluje, pro nějakou starou klícku nebo botu - zase jíti k soudu a souditi se o ten mandát (Sen. Hubka: Kontrakt!) nebo kontrakt.
Velectění pánové, kdyby náš zákonodárce to prohlásil, pak nemám nic proti tomu, a prohlašuji - já jsem dal také revers - když mne strana na základě tohoto reversu odvolá, že se nebudit ani pokoušeti, abych po těchto schodech lezl sem nahoru. Ale tuto má se věc jinak. Pánům, zejména z majority, je to vhod, že se tak děje, ale proč nemají odvahu dáti to do zákona? Zde by nebyly žádné zásadní námitky proti tomu, kdyby se u nás strany právním řádem organisovaly a kdyby se těm zvoleným poslancům a senátorům vytvořily podle zákona jisté kautely, podle nichž mohou býti zbaveni mandátu, a kdyby na základě toho volební soud podle positivního ustanovení rozhodl. Ale, velectění pánové, představte si, toto ani v zákoně není. Zákonodárce na to ani nemyslil, páni to vynašli ve své moudrosti a říkají: když jsme to již jednou řekli, tak to platí na věky věkův amen.
Velectění pánové, jistě mně přiznáte, vkládá-li se něco do právního řádu, co tam není, že to otřásá právním vědomím, poněvadž, co nastane potom? Nastane takové mudrování v právech. Mohl bych říci, že pak nepostačí ani universita, aby se někdo v našich zákonech vyznal, zejména, aby našel to, co tam ještě není. Pak bude nutno, abychom si sem pozvali učitele z jistých západních škol náboženských - nemyslím katolické, nýbrž prekatolické. Židé v Haliči a snad na Slovensku mají takové školy, kde se tak kasusticiky a scholasticky zákony vykládají, a učí je tomu zázrační rabínové, kteří jsou v tam mistry. Mám za to, že bude nutno, má-li se československý občan vyznati ve výkladu zákona, abychom si také takové mudrce z východu pozvali, aby nás tomu učili. Mohu říci, že jsem se snažil práva prostudovati a mám tento svůj obor rád, ale ještě nikdy jsem nedospěl na tuto výši moudrosti, která se jeví pak v takových právnických výkladech. A tu začíná věc býti strašně vážná. Kam to až dospěje?
Velectění pánové, já řeknu jedno. Když vidím, že v takovémto soudě zasedají nejvyšší právničtí dignitáři státu, pak to mnou vážně otřásá. Náš nejvyšší správní soud zasluhuje největší úcty. Nejsem tak jednostranným patriotou, abych chválil vše, co v naší republice jest, ale velectění pánové, každý může říci, že tolik objektivity, jako na náš nejvyšší správní soud - zdůrazňuji, že nemluvím o nejvyšším soudu - na nejvyšší správní soud v málokterém státě. Proto mne bolí, když vidím, že právě představitelé tohoto soudu zasedají v takových politických senátech a dělají tam takovou, abych tak řekl (Sen. Toužil: Botu!)... ne, musím se mírněji vyjádřiti, takovou guvernementální jurisprudenci.
Ale mne ještě více zaráží, když se najdou státní funkcionáři, kteří mají býti jakousi záštitou práva - jako takový vrchní státní návladní - a snaží se to hájiti primitivně tím, že říkají, když se to dělo tenkráte a nebyl nikdo proti tomu, proč by se to nedělo zase?
Já zde vážně proti tomu pozvedám hlas a říkám, - škoda že tu není pan ministr - když chcete takovou judikaturu míti, udělejte si takové zákony, moc, většinu k tornu máte, upravte si to tak a tím zachováte jurisdikci v republice čistý štít a nezpůsobíte újmu na právnické prestiži těm nejvyšším soudcům tohoto státu.
Když mluvíme dnes o následcích trestu, budiž mi dovoleno pronésti také několik slov o výkonu trestu. Před krátkou dobou prošla novinami zpráva, že ve zdejší trestnici pankrácké je několik politických odsouzenců, lidí neobyčejně inteligentních, udržováno ve společné vazbě se sprostými zločinci. Mě se tato zpráva velmi dotkla, a když jsem slyšel, že jest to pravda, až do duše jsem se zastyděl, že se mezi námi nenašel právník - a zejména takoví Papíkové mohli tu něco jiného a spravedlivějšího hájiti - a nevznesl proti tomu protest, protože i s hlediska právnické kultury je to hotová ostuda. Považte, že i v předválečném Maďarsku, které se nikdy nedralo do popředí mezi státy politické nebo právnické kultury, byl rozdíl ve výkonu trestu pro politické a nepolitické delikventy. (Sen. Toužil: Zákon na ochranu republiky nezná politických provinilců!). Právě proto o tom mluvím, že dnes máme před sebou zákon, který tento rozdíl dělá, že je to docela jiné kategorisování odsouzenců. Proto mluvím o té věci, abych připomenul panu ministrovi zde nepřítomnému jeho povinnost - já říkám na jeho adresu - jeho mravní povinnost, poněvadž je universitní profesor, odborník světového jména, který neodpovídá toliko nám, nýbrž právnickému foru celého světa, aby nám co nejdříve předložil osnovu zákona, která této nepřístojnosti - nazývám to mírně - čelí. (Sen. Koutný: Ostuda je to!) Chcete-li, připojuji se, je to jistá ostuda, řekněme si to zcela otevřeně, a my, kteří jsme v politickém životě, nebuďme k takovémuto případu tak lhostejní. Když to bylo pro jiné státy dobré, a když se jiné státy takovým zařízením chlubí, je nutno, aby náš stát jako demokratický stát v tom zjednal nápravu.