Schůze zahájena v 11 hodin 25 minut.

Předseda: dr. Hruban.

Místopředsedové: Böhr, dr. Brabec, Donát, Klofáč, dr. Soukup.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

105 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministr Udržal.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že udělil jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. dr. Brunarovi, Hartlovi, Kianičkovi, Lukschovi, Pociskovi, Volkovi,Vollayovi, Zulegerovi.

Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):

Tisk 584. Návrh sen. Kalčoka, dr. Kovalika, inž. Klimku, dr. Reyla, dr. Procházky, Lipperta, Spiese, dr. Němce, Böhra, dr. Hilgenreinera, Thoře, Donáta, Kroihera, Prauseho a spol., aby lehota pre přihlášku ku dani dóchodkovej na rok 1927 bola predlžená.

Tisk 585. Návrh sen. Pánka, Wagnera, Hubky, Plamínkové a spol. na změnu zákona ze dne 7. července 1926, č. 103 a 104 Sb. z. a n., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (plat. zákon).

Tisk 586. Zpráva sociálně-politického výboru o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona o náhradě ošetřovacích útrat za příslušníky hlavního města Prahy ve Všeobecné nemocnici v Praze (tisk 573).

Zápisy o 109. až 112. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 14., 15. a 16. prosince 1927.

Z cizích parlamentů rok 1928 ročník IX. čís. 1-2.

Zápisy o 113. a 114.schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným p. senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Výboru iniciativnímu:

Tisk 584. Návrh sen. Kalčoka, dr. Kovalika, inž. Klimku, dr. Reyla, dr. Procházky, Lipperta, Spiese, dr. Němce, Böhra, dr. Hilgenreinera, Thoře, Donáta, Kroihera, Prauseho a spol., aby lehota pre prihlášku ku dani dóchodkovej na rok 1927 bola predlžená.

Tisk 585. Návrh sen. Pánka, Wagnera, Hubky, Plamínkové a spol. na změnu zákona ze dne 7. července 1926, č. 103 a 104 Sb. z. a n., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (plat. zákon).

Výboru ústavně-právnímu:

Vládní nařízení z 13. ledna 1928 o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení) - (čís. 5506).

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání:

Zpravodajem je pan sen. dr. Baxa. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Baxa: Slavný senáte! Zpráva ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona o cestovních pasech.

Osnova tohoto, zákona je, jak poznamenává vládní zpráva důvodová, dalším krokem k sjednocení práva v naší republice. Otázka cestovních pasů je v základě upravena v historických zemích dosud rakouskými a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi uherskými předpisy právními. Avšak potřeba nového zákona o cestovních pasech, platného nyní pro celou oblast republiky Československé, nepodává se jen z tohoto důvodu. Poměry nastavší bezprostředně po válce, ať již politické, ať hospodářské, nebo společenské, přivodily zajisté značné zostření pasové policie: nejen cestovního pasu, jak tomu ostatně bylo v pravidelných případech i před válkou, nýbrž nyní i visa zastupitelského úřadu příslušného státu bylo potřebí k překročení hranic a k jakémukoli pobytu v cizině. Tato všeobecná povinnost pasová a visová byla zavedena i v naší republice vládním nařízením čís. 215/1921 Sb. z. a n., arciť jen přechodně, neboť vládní nařízení toto mělo platiti jen do konce roku 1923. Platnost tohoto vládního nařízení byla však s nepatrnými změnami vládním nařízením čís. 207/1923 Sb. z. a n. prodloužena do konce roku 1925 a vládním nařízením č. 264/1925 Sb. z. a n. do konce roku 1927.

Zatím však nastalo v mezistátních stycích jisté uvolnění policie pasové, zejména ohledně povinnosti visové, a jest oprávněna naděje, že v dohledné době bude visová povinnost, až na nepatrné výjimky, vůbec zrušena. Nejen tudíž krokem k dalšímu sjednocení práva, nýbrž i potřebou, aby tento změněný stav mohl býti předpisy o cestovních pasech náležitě zachycen, a dále aby předpisy o cestovních pasech byly vůbec postaveny na pevný zákonný podklad, dána je nutnost nového, pro celou republiku jednotného zákona o cestovních pasech.

Ústavně-právní výbor provedl určité změny ve vládní osnově a předkládá takto pozměněnou osnovu plnému shromáždění senátu ke schválení spolu s níže uvedenou resolucí.

K jednotlivým paragrafům osnovy dlužno zvláště uvésti:

K §u 1. Ústavně-právní výbor rozdělil z důvodů stylistických i meritorních - státně policejních - § l vládní osnovy ve dva samostatné paragrafy, a to tak, že § l nyní jedná jen o československých státních občanech. Paragraf tento vyslovuje zásadu, že československý státní občan potřebuje k překročení hranic a k cestování v cizině cestovního pasu. Ze zásady této jsou v §§ 9 a 11 stanoveny výjimky jednak potud, že vláda může z pasové povinnosti poskytnouti určité úlevy, jednak pro styk pohraniční.

Výraz >překročení hranic< nesluší v tomto i v dalších paragrafech bráti doslovně, nýbrž obrazně, jako jakékoli přestoupení hranic, tedy nikoli jen pěšky, nýbrž zajisté i vozem, drahou, lodí, letadlem a podobně.

K §u 2. Táž zásada, jako u československých státních občanů, je zde vyslovena i pro cizince; ohledně výjimek z této zásady platí totéž co v §u 1.

K §u 3. Předpis tento obsahuje náležitosti, jaké musí míti cestovní pas. Je samozřejmé, že výraz >podpis< není bráti doslovně; u osob neznajících psáti stačí znamení ruky, které nahrazuje v tomto případě podpis.

K §u 4. Zde se upravuje příslušnost k vydávání pasů. Ústavně-právní výbor provedl jen ve 3. odstavci některé stylistické změny.

K §u 5. Předpis tento obsahuje výjimečná ustanovení ohledně t. zv. bezdomovců a cizinců. Ústavně-právní výbor zaměnil v první větě odstavec l výraz >cestovní pasy< po rozumu usnesení pasové konference ženevské na výraz >průkazy na způsob cestovních pasů<. Dále uznal ústavně-právní výbor za záhodno zvláštní resolucí, jak níže jest uvedeno, vyzvati vládu, aby úřady při vydávání těchto průkazů na způsob cestovních pasů postupovaly pokud možno blahovolně.

K §u 6. Předpis tento zůstává beze změny.

K §u 7. Předpis tento obsahuje ustanovení, kdy lze cestovní pas odepříti. Že při tom může jíti jen o státní občany, nikoli také o cizince a o t. zv. bezdomovce, vysvítá z toho, že v první větě odstavce 1 je citován § 1 osnovy. Ústavně-právní výbor provedl v tomto paragrafu změny nejen stylistické, nýbrž i obsahové.

Odstavec 1., lit. b) bylo nutno změniti úplně. Stanoveno, že lze cestovní pas odepříti jen, jde-li o trestné činy stíhané z povinnosti úřední, nikoli také o trestné činy povahy soukromoprávní. Rovněž sazba trestní byla zvýšena: Musí tu jíti o trestné činy - stíhané z povinnosti úřední - na které lze uložiti trest vězení delší než 14 dnů nebo trest na penězích vyšší než 5000 Kč. Že ovšem zde může jíti i o přestupky, zejména také o přestupky finanční nebo důchodkové, je samozřejmé. Rovněž je samozřejmé, že výrazem >vězení< dlužno rozuměti uvěznění vůbec, tedy nejen tresty vězení, nýbrž i tresty žaláře. Aby konečně bylo jasno, že při odsouzení jen podmínečném nelze cestovní pas odepříti, byla provedena změna poslední věty v ten smysl, že místo >dokud trest nebyl odpykán< dáno >a na nichž trest má býti vykonán<.

K liteře e) uznal ústavně-právní výbor za záhodno zvláštní resolucí, jak níže je uvedeno, vyzvati vládu, aby v tomto směru bylo úřady postupováno pokud možno blahovolně.

Odstavec 2. vládní osnovy rozdělil ústavně-právní výbor ve dva samostatné odstavce. Obsahuje nyní odstavec 2. modifikace tohoto zákona, vyplývající ze zákonů o vystěhovalectví, a odstavec 3. zachovává v platnosti ustanovení branného zákona a branných předpisů o vydávání cestovních pasů.

K §u 8. Předpis tento obsahuje ustanovení, jaké minimální náležitosti musí míti cestovní pasy cizinců. Ústavně-právní výbor provedl zde jen nepatrnou změnu stylistickou.

K §u 9. Předpis tento pomýšlí na případy, kdy v mezistátních stycích dojde k dalšímu uvolnění policie pasové, a uděluje již předem vládě právo nařízením se zřetelem na tyto nové poměry poskytovati pasové úlevy. Ovšem na druhé straně nutno zase vyhraditi vládě právo, kdyby snad z důvodů mezistátních styků nastala toho potřeba, toto uvolnění zase odvolati. S hlediska ústavního není proti tomuto paragrafu námitek, protože tu jde o nařízení >k provedení a v mezích zákona< a dále poněvadž v celém zákoně o cestovních pasech jde o předpisy spíše policejně-správní než hmotně-právní. Ústavně-právní výbor neuznal za záhodno nějakou změnu zde provésti.

K §u 10. Předpis tento jedná o povinnosti visové. Zde ovšem potřebná opatření činí nikoli celá vláda, nýbrž ministr vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních, po případě i s ostatními na věci zúčastněnými ministry. Pokud hlediska ústavního se týče, platí zde totéž, co bylo řečeno o paragrafu předchozím. Ústavně-právní výbor provedl zde jen nepatrnou stylistickou změnu.

K §u 11. Předpis tento jedná o úlevách z pasové a visové povinnosti, zejména při styku pohraničním. Ústavně-právní výbor neprovedl zde nijakých změn.

K §u 12. Paragraf tento obsahuje ustanovení trestní. Ústavně-právní výbor přijal jej beze změny.

K §u 13. Předpis tento jedná o prostředcích opravných. Ústavně-právní výbor neprovedl zde nijakých změn.

K §§ 14 a 15. K ustanovením těmto není třeba nějakých vysvětlivek. Ústavně právní výbor přijal je beze změny.

K §u 16. Paragraf tento vypočítává právní předpisy, jež se novým zákonem zrušují. Ústavně-právní výbor provedl zde jen nepatrnou změnu se zřetelem na to, že není jisto, kdy se osnova tato stane zákonem.

K §u 17. Z důvodů, který jest uveden v paragrafu předchozím, provedl zde ústavně-právní výbor změnu ohledně účinnosti zákona. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K slovu jsou přihlášeni pp. sen. Friedrich, Kučera a Koutný.

Nežli dám prvému z nich slovo, navrhuji, aby řečnická lhůta byla stanovena na půl hodiny. (Námitky nebyly.)

Není námitky - zůstává při tom, co jsem prohlásil, řečnická lhůta jest ustanovena na půl hodiny.

Dávám slovo panu sen. Friedrichovi.

Sen. Friedrich (německy): Dámy a pánové! Že dosavadní ustanovení ve příčině pasů mají potřebí zákonité úpravy, o tom jsme zajisté všichni zajedno, neboť není věru místa, kde by si někdo nemusil stěžovati do libovůle a šikanování při vydávání pasů. Tvoříme-li však pro úpravu této věci zákon, pak musí býti takový, aby skutečně sloužil obyvatelstvu a aby dosavadní nedostatky také skutečně odstranil. Zdá se mi, že tomuto požadavku předloženou osnovou nebylo úplně vyhověno. Státní občané všech stavů jsou často nuceni překročovati hranice za příčinou vyřizování svých obchodů anebo z důvodů rodinných a zdravotních, neboť vyrovnání ve věcech hospodářských a osobních přes uplynutí deseti let obzvláště v sukcesorních státech naprosto ještě není provedeno. Ideální stav by přece byl, kdyby všechny celní hranice a závory mohly padnouti v celé Evropě anebo alespoň ve střední Evropě, jak tomu je v severní Americe, kde není žádných závor pro území nepoměrně větší; poněvadž to však v přítomné době je nemožno, měl by každý stát svým státním občanům alespoň pokud možno usnadňovati styk se sousední cizinou.

Jak těžce tyto předpisy zasahují do života státních občanů, pro to vám mohu uvésti příklad. V Polském Slezsku byl jistý československý krejčovský mistr německé národnosti na základě anonymních udání vypovězen. Neměl žádného jmění, československý konsulát poskytl mu ještě způsobem skutečně blahovolným několik set korun na cestu. Přišel s třemi dětmi do Československa, neměl žádného bytu, musil děti rozděliti mezi příbuzné, a z čeho má tento člověk žíti? Ve své původní domovině v Polském Slezsku má své domácí nářadí a 35 balíků sukna. Kdyby je mohl převézti sem, mohl by si zaříditi obchod a žíti. Nemůže to však učiniti, poněvadž musí zboží proclíti. Ministerstvo financí nemůže ho podle stávajících zákonů od cla osvoboditi, ačkoli tento muž přece z donucení musil Polsko opustiti. Musí-li balíky sukna proclíti, jsou pro něho bezcenné, poněvadž pak s nimi v obchodě nemůže hospodařiti. Dámy a pánové, tak vypadá vyrovnání přesto, že uplynulo 10 let. A když již vyrovnání je tak špatně provedeno, učiňte přece alespoň styk s cizinou tak lehkým, tak pohodlným pokud možno, a vyvarujte se všech ustanovení, která jsou pro obyvatelstvo tísnivá, anebo která úředním orgánům poskytují příležitost k šikanování obyvatelstva.

Takováto ustanovení, která mohou zákon pro mnohé osoby činiti bezcenným, obsahuje především § 7 této osnovy, jenž v bodě d) stanoví: >Cestovní pas smí býti odepřen osobám, jejichž cesta mohla by ohroziti důležité zájmy státní bezpečnosti nebo důležité hospodářské zájmy republiky.< Pánové! Co znamená především >mohla by ohrožovatimohla by ohrožovati< říci >ohrožuje<. Musí zde přece býti nějaký průkaz, že se něco, nějaké neštěstí může státi, nikoli však že by mohlo hroziti. Právě tak: co znamená >důležité hospodářské zájmy republikyž v té příčině návrh, který zní: >V §u 7 bod d) škrtnuta buďtež slova >nebo důležité hospodářské zájmy republiky Československé<, dále nahrazena buďtež slova >mohla by ohrožovati< slovem >ohrožuje<. (Místopředseda dr. Brabec převzal předsednictví.)

Ještě mnohem tísnivějším však bude pro všechny státní občany ustanovení §u 7 bod e). Pas má býti odepřen tomu, kdo dluží daně nebo veřejné dávky v takové výši, že by jeho cestou ohrožen býti mohl zájem státu nebo jiných veřejnoprávních korporací. Podle znění pomýšlí se na případy, kdy se někdo daním vyhne útěkem. Znění však po mém názoru není ničím jiným nežli pěkným pláštíkem pro účel zcela jiný. Skutečně zamýšlený účel je bezpochyby ten, používati cestovních pasů resp. vydávání takovýchto pasů k účelům vymáhání daní. To však je právě tak úžasné jako bezúčelné. Neboť právě proto, aby vydělával, aby mohl platiti své daně, musí přece obchodník cestovati. Odepře-li se mu pas, nebude zcela určitě moci platiti daně, poněvadž právě ničeho nevydělává. Vyhnouti se daním útěkem je vůbec obchodníku, jenž zde má obchod a majetek, nemožno a útěk by měl účel jen v tom případě, kdyby dotčený mohl trvale zůstati v cizině. Tedy pro výminečný případ možnosti útěku má všem poctivým obchodníkům býti pas odepřen, dluhují-li snad za jedno čtvrtletí daně. A prosím, abyste povážili, že posouditi to přísluší zcela výhradně orgánům nejnižší instance, které vydávají pasy. Jest jasno, že netane zde na mysli útěk před daněmi, nýbrž nátlak na poplatníky. Padla přece také již ve výboru v té věci příznačná poznámka, kde se řeklo: >Leckdo jezdí na cesty pro zábavu, místo aby platil daně.< Nuže, pánové, což živnostník, stane-li se nervosním, nemá míti práva podniknouti cestu na zotavenou a zase se uzdraviti, protože snad dluhuje za jedno čtvrtletí daně? To je zařízení, jež každý musí uznati za šikanující, je to nedůstojné ustanovení, i mám za to, že také toto ustanovení v zákoně musí padnouti. Podal jsem tudíž návrh, který zní: >V bodě e) buďtež za prvé slovo >jež< vsunuta slova >chtějí trvale přesídliti do

ciziny a...<. Praví se pak, že toto omezení odepření pasu platí jen pro ty, kdož chtějí trvale přesídliti do ciziny. Tím by toto ustanovení bylo omezeno na pravou míru. Chci ještě poznamenati, že resoluce, kterou výbor připojil k osnově zákona, aby totiž tato ustanovení o pasech byla prováděna blahovolným způsobem, pro obyvatelstvo nemá žádné ceny. Je to resoluce, nemá žádného zákonitého účinku pro výkonné úřady a měla by účinek jen tehdy, kdyby to vláda nařídila vládním nařízením. To však leží v moci dotyčné vlády a nelze toho tudíž pro nás užíti.

Neméně odporovati nutno také ustanovení o pasových visech v §u 13, odst. 2.: >Z odepření visa není odvolání<. Nuže, což pak se již nikdo nepamatuje, jaké šikany bylo nutno utrpěti právě při takových visech? Domnívá se někdo, že všichni orgánové, kteří mají co činiti s pasovými visy, jsou tak charakterní a na druhé straně také tak moudří, že se nikomu nemůže státi bezpráví? Právě proti tomuto odepření musí býti možnost se odvolati, ba jdu ještě dále: odvolací úřady mají býti povinny, takováto odvolání vyřizovati v zákonitě stanovené nejkratší lhůtě, na příklad osmi dnů, aby lidé nucení cestovati - neboť dobrovolně přece nikdo necestuje - zabraňováním cesty nemuseli trpěti škodu. Podal jsem tudíž také v této příčině návrh, který zní: >Odstavec 2 §u 13 budiž škrtnut.< Za to budiž tento odstavec nahrazen slovy: >Odvolací instance jsou povinny rozhodnouti o opravných prostředcích proti odepření visa nejdéle do osmi dnů.<

Přijmete-li tyto návrhy, pánové, pak teprve tato předloha způsobí obyvatelstvu radost.

Při této příležitosti chtěl bych také, když zde stojím u tohoto stolu, přivésti na přetřes věc, která musí vzbuditi pozornost každého člena parlamentu. Je to rozhodnutí volebního soudu ve věci poslanců Mayera a Hanreicha. Neosobuji si, pánové, chtít rozhodovati, zda rozhodnutí volebního soudu po stránce formálního práva je správné. O tom nechť rozhodnou vyšší vědecké instance.