Předseda: dr. Hruban.

Místopředsedové: Böhr, dr. Brabec, Donát, Klofáč, dr. Soukup.

Zapisovatelé: dr. Krouský, Prause.

128 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: náměstek ministerského předsedy dr. Šrámek; ministři Černý, dr. Mayr-Harting, dr. Tiso; za ministerstvo zdravotnictví odb. přednosta dr. Bébr.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že udělil jsem dovolenou na tento týden sen. dr. Karasovi.

Navrhuji, aby dána byla dovolená do 15. března sen. dr. Krčmérymu, na dobu 2 měsíců sen. Fritscherovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

Návrh je schválen většinou.

Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):

Tisk 587. Zpráva národohospodářského výboru o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona o zatímní ochraně lesů (tisk 525).

Tisk 588. Zpráva ústavně-právního výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se stanoví doba nové organisace pro krajské soudy v Písku a v Plzni (tisk 574).

Tisk 589. Zpráva I. rozpočtového výboru, II. ústavně-právního výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o převzetí předválečného dluhu zajištěného (tisk 571).

Tisk 590. Zpráva výboru sociálně-politického k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o ochraně domácího trhu práce (tisk 576).

Tisk 591. Návrh sen. Ant. Šolce a druhů, aby na základě §u 12, odst. 7. zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., bylo město Nymburk přeřazeno ze skupiny C do skupiny B činovného.

Tisk 592. Zpráva výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona o směnečném poplatku (tisk 570).

Zápisy o 113. a 114. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 14. února 1928.

Těsnopisecká zpráva o 112. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 16. prosince 1927.

Výboru iniciativnímu:

Tisk 591. Návrh sen. Ant. Šolce a druhů, aby na základě §u 12, odst. 7. zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., bylo město Nymburk přeřazeno ze skupiny C do skupiny B činovného.

Výboru imunitnímu:

Žádost Okresního soudu pro přestupky v Praze za souhlas k stíhání sen. Hampla pro přestupky §§ů 2, 3, 19 zákona z 15. listopadu 1867, č. 135 ř. z.

Na základě usnesení iniciativního výboru ze dne 17. února 1928 přikázáno:

Výborům technicko-dopravnímu a rozpočtovému:

Tisk 462. Návrh sen. Kianičku, Stodolu, Volka a spol. na vydanie zákona o stavbě nových železničných drah na Slovensku.

Výboru sociálně-politickému:

Tisk 508. Návrh sen. Modráčka a soudr. na vydání zákona proti lichvě se stavebními pozemky.

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému:

Tisk 516. Návrh sen. Modráčka a soudr. na vyšetření a poskytnutí státní podpory postiženým živelní pohromou na okrese jílovském.

Tisk 519. Návrh sen. Průši a soudr. na poskytnutí podpory postiženým živelní pohromou v obcích Kostomlaty a Ctiněvsi, okres Roudnice.

Výborům ústavně-právnímu a sociálně-politickému:

Tisk 550. Návrh sen. Lukeše a spol. na novou úpravu zákona o domovském právu.

Výborům rozpočtovému a národohospodářskému:

Tisk 551. Návrh sen. Kotrby, Trčky, Thoře, Slámy. Pastyříka, Kianičky a druhů na doplnění vyhlášky ministra financí v dohodě s ministry průmyslu, obchodu a živností a zemědělství ze dne 14. července 1927, č. 123 Sb. z. a nař., o paušalování daně z obratu u obilí a některých luštěnin, dovážených z ciziny, dále pak u mouky, mlýnských výrobků a otrub.

Výborům sociálně-politickému a ústavně-právnímu:

Tisk 567. Návrh sen. Jarolima, dr. Hellera a soudr. na doplnění zákona ze dne 3. července 1924, čís. 170 Sb. z. a n., o hornických soudech rozhodčích.

Výborům sociálně-politickému, rozpočtovému a ústavně-právnímu:

Tisk 575. Návrh sen. dr. Witta, dr. Soukupa a soudr. na změnu zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 Sb. z. a nař., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (platový zákon).

Výboru rozpočtovému:

Tisk 584. Návrh sen. Kalčoka, dr. Kovalika, inž. Klimku, dr. Reyzla, dr. Procházky, Lipperta, Spiese, dr. Němce, Böhra, dr. Hilgentreinera, Thoře, Donáta, Kroihera, Prauseho a spol., aby lehota pre přihlášku ku dani dóchodkovej na rok 1927 bola predlžená.

Výborům sociálně-politickému a rozpočtovému:

Tisk 585. Návrh sen. Pánka, Wagnera, Hubky, Plamínkové a spol. na změnu zákona ze dne 7. července 1926, č. 103 a 104 Sb. z. a n., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (plat. zákon).

Branný výbor senátu žádá, aby lhůta daná mu k projednání vládního návrhu zákona, kterým se mění §§ 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920, čís. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích nárocích bývalých vojenských gážistů, tisk 578, ve smyslu §u 35 jedn. řádu byla prodloužena o další 4 neděle a

rozpočtový výbor žádá, aby lhůta daná mu k projednání vládního návrhu zákona o příplatcích některým státním a jiným veřejným zaměstnancům ve výslužbě a pozůstalým po takovýchto zaměstnancích zemřelých v činné službě nebo ve výslužbě, tisk 577, a k projednání vládního návrhu zákona, kterým se mění §§ 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920, čís. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích nárocích bývalých vojenských gážistů, tisk 578, ve smyslu §u 35 jedn. řádu byla prodloužena rovněž o další 4 neděle.

Kdo souhlasí s tím, aby lhůta tato výborům byla povolena, račte pozvednouti ruku. (Děje se.)

To je většina. Lhůta tato se schvaluje.

Budeme projednávati pořad jednání.

Prvním bodem je:

1. Zpráva sociálně-politického výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 573) k vládnímu návrhu zákona o náhradě ošetřovacích útrat za příslušníky hlavního města Prahy ve všeobecné nemocnici v Praze. Tisk 586.

Zpravodajem je pan sen. dr. Havelka.

Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Havelka: Slavný senáte! Všeobecná nemocnice v Praze byla zřízena v r. 1790. Pro zajímavost dovoluji si uvésti, že první nemocnice zřizovány byly v Itálii a malé Asii ke sklonku starověku a počátkem středověku, kdy zásady křesťanské lásky k bližnímu rozšířily se v lidu hojnější měrou. Velmi nákladně zřizovány byly podobné ústavy pro léčení a ošetřování nemocných také v hlavních sídlech kalifův arabských a vedle vlastních nemocnic shledáváme se tu ve spojení s nimi též s lékárnami, knihovnami a modlitebnami a skutečnými školami lékařskými. Ačkoliv již prvotní kláštery mívaly svoje špitály, kteréžto slovo pochází z latinského >hospitale< a znamenalo dům nebo ústav, do něhož za plat nebo zadarmo pohostinnu byli přijímání neduživci a ubožáci. Jakkoli prvotní kláštery mívaly svoje špitály, věnovaly se v době křižáckých výprav ošetřování raněných a nemocných zvláštní řády duchovní a rytířské, jež měly svoje špitály a nemocnice nejen při Středozemním moři, ale i po střední Evropě.

Od století XVII. byly v čelných městech italských, francouzských, nizozemských, anglických a německých zřizovány velké nemocnice všeobecné, se kterými téměř všude bývaly spojovány také školy lékařské.

V Rakousku zřízena byla za císaře Josefa II. podobná všeobecná nemocnice r. 1784 ve Vídni a v r. 1790, jak řečeno, v Praze, a to sloučením jmění třinácti do té doby v Praze existovavších samostatných špitálů, nadací a bratrstev. Ovšem ve starších nemocnicích, zejména vydržovaných od řádů duchovních, shledáváme místnosti určené pro nemocné nejčastěji velmi rozsáhlé o jedné i několika lodích právě proto, že byly často budovy klášterní tak upravené, aby všichni nemocní, i ti, kteří byli nuceni stále ležeti, mohli účastni býti denně mše, která sloužena byla u oltáře v téže místnosti aneb v kapli položené hned při místnosti nemocných, a to v delší ose takovéto místnosti. Takový příklad máme u nemocnice Milosrdných bratří v Praze.

Všeobecná nemocnice v Praze byla zřízena na základě t. zv. systemálního dekretu z 18. září r. 1788. č. 292, a to jako nemocnice fondovní, a byla jí tímto dekretem uložena povinnost zdarma léčiti chudé, kteří se v Praze narodili, aneb tu bydlili po 10 let. Prahou rozumělo se Staré Město, Nové Město, Menší město pražské a Hradčany. Důvod a původ těchto výhod spočíval v tom, že zrušením pražských špitálů byla Praha zbavena svých dosavadních chudinských institucí, a proto a za to osvobozena hraditi ošetřovací náhrady, což uloženo právě nemocnici. Opatření toto a povinnost tato je výjimečným opatřením, ježto v jiných nemocnicích byly tehdy obce povinny hraditi ošetřovací náklady za své příslušníky. Za jiné nemocné než za pražské chudé měla také Všeobecná nemocnice obdržeti náhrady, a to bez rozdílu, šlo-li o Pražany anebo o venkovské nemocné. Když však v r. 1811 byly po prvé zvýšeny ošetřovací sazby, byla pro pražské obyvatele ponechána ve III. třídě sazba původní v obnose 10 krejcarů, kdežto pro venkovské zvýšena sazba na 15 krejcarů denně. To stalo se rovněž dvorským dekretem, ale příslušné spisy nebyly nalezeny, a proto nelze zjistiti již důvodu tohoto opatření, to je důvodu pro tuto další výhodu Pražanů, totiž Pražanů ne právě chudých. Dvorský dekret z r. 1829 stanovil podrobnější předpisy o této další výhodě nechudých Pražanů. A je proto tento dvorský dekret z r. 1829 pramenem této právě zmíněné další výhody pražských příslušníků - na druhé straně je pramenem povinnosti fondu nemocničního, připláceti na léčení nechudých Pražanů, pokud jsou ovšem ošetřováni na III. třídě nemocniční.

Obě zmíněná privilegia omezena byla v důsledku právního vyhranění pojmu příslušnosti na pražské příslušníky a zůstala jim ta výhoda doposud, přesto že tytéž výhody v ústavě choromyslných a v porodnici byly zrušeny dvorským dekretem již r. 1843.

Vzrůstem obyvatelstva v Praze, zejména pak připojením V. až VIII. čtvrti ku Praze, rozšiřovala se obě privilegia na další okruhy obyvatel a dosáhla utvořením Velké Prahy rozšíření z původních 63.000 obyvatel na 676.000 obyvatel Velké Prahy. Čímž se původní břemeno nemocničního fondu zvýšilo jedenáctkrát. Privilegium či výsada chudých pražských příslušníků, která osvobozovala původně město Prahu od povinnosti, platiti ošetřovací útraty za chudé příslušníky, totiž právo vydobývati si nedobytného léčebného, přešlo v r. 1825 na kraje - tedy přešlo to v Praze na pražský kraj a v r. 1856, kdy tato povinnost byla uložena zemským fondům, přešla na český zemský fond. Tímto odpadá také důvodnost osvobození zemského fondu od povinnosti jmenovaným zákonem z r. 1856 mu uložené.

Ale ani Český zemský zákon z r. 1888 o úpravě veřejnoprávních poměrů všeobecných veřejných nemocnic, podle něhož podle §u 5 má zemský fond hraditi nedobytné >léčebné ve všeobecných nemocnicích<, nedotkl se tohoto břemene pražské všeobecné nemocnice, a je také pochybno, zda by bylo možno ustanovení §u 21 zákona č. 77 z r. 1927 o přispívání obcí 20 % na nedobytné léčebné vztáhnouti i na nedobytné léčebné za pražské příslušníky.

Zmíněná břemena těžce stíhala v minulosti pražský nemocniční fond a přispěla velikou měrou k vyčerpání jeho hotových kapitálů i k jeho zadlužení, z něhož přes vydatnou finanční podporu státu - neboť stát poskytl na zálohách 12.400.000 Kč a převzal i náklady spojené s investicemi - nadchází úplné finanční zhroucení nemocničního fondu a hrozí přímo zastavení provozu nemocnice v době dohledné.

Jeví se tudíž zákon, který má odstraniti popsané výsady nevyhnutelným opatřením sanačním a opatření to je i proti zemskému fondu českému a zámožným pražským příslušníkům ospravedlněno. Neboť již systemální dekret z r. 1788 stanovil, že všeobecný fond světských nadací resp. ústavy z něho zřízené - a takovým ústavem je právě i pražská všeobecná nemocnice - jsou povinny úkoly své plniti jen podle svých sil. Všeobecná nemocnice v Praze po 157 roků plnila své úkoly nad své síly, o čemž svědčí její ohromné zadlužení.

Kapitály nemocničního fondu vykazovaly v r. 1888 částka 1.641.858 zl. 59 kr.

Již před válkou byly fondy ty vyčerpány, nemocniční fond vypůjčil si u Zemské a Hypoteční banky úhrnem 13.480.000 Kč a vyjednává se s Hypoteční bankou o další sanační zápůjčku v částce 20 mil. Kč. Mimo to dluží nemocniční fond dodavatelům a filiálním ústavům asi 18 mil. Kč, které jsou ovšem na druhé straně kryty pohledávkami fondu na nedobytném léčebném.

Podle vylíčeného zanikla nejen povinnost nemocnice, léčiti chudé příslušníky pražské zdarma a přispívati z vlastních prostředků na léčení pražských zámožných příslušníků, nýbrž i povinnost dále nésti toto břemena.

Pokud jde o privilegium chudých pražských příslušníků, nutno ještě k tomu poukázati a zdůrazniti, že již od r. 1856 těží z něho zemský fond, a to bezdůvodně.

Výsada nižší sazby zámožných pražských příslušníků není již od r. 1804 také plně ospravedlněna, a to z toho důvodu, že od tohoto roku bylo nutno k udržení nemocnice přispívati z t. zv. fondu dobročinného, který nebyl původu místního, nýbrž byl sebrán po celých Čechách a měl býti věnován výslovně k dobru všeho obyvatelstva království Českého. Z tohoto fondu dostala nemocnice více než z fondu světských nadací, z něhož právě byla zřízena.

Mimo to zcela mimořádné rozšíření tohoto břemene v důsledku vzrůstu počtu oprávněných ve spojení s finanční nemohoucností fondu nemocničního přímo nutí ke zrušení privilegia, což jest ospravedlněno i tím, že nemocniční fond peníz, který z místních pražských institucí dostal, totiž 68.445 zl. 58¹/₂ kr., pražským příslušníkům mnohanásobně za 137 let trvání nemocnice vrátil.

Škodu fondu nemocničního z výhod pražských příslušníků vyplývající možno odhadnouti v přítomné době částkou 3 mil. Kč ročně. Ostatně je samozřejmým požadavkem, aby veřejná nemocnice vždy dostala plnou náhradu ošetřovacích útrat, kterážto zásada není, jak právě vylíčeno, uplatněna při Všeobecné nemocnici v Praze, a v tom směru má se státi náprava zákonem, jehož návrh se právě projednává.

Pokud se týče podrobností, dovoluji si upozorniti, že v §u l ruší se obě výhody pražských příslušníků a zavádějí se obecné předpisy zejména § 5 zemského zákona z r. 1888 a zákona z r. 1927.

V § 2 rozřešen je spor mezi správou zemskou a správou státní, vyměřovati vyšetřovací sazby, a to ve prospěch správy státní, při čemž nemění se ničeho na administrativním postavení všeobecné nemocnice v Praze a jejích správních zařízeních.

V § 3 vyloučena možnost sporů mezi správou státní a hlavním městem Prahou vzhledem k obecnímu řádu - § 56 - ohledně věcí upravených tímto zákonem, jako na př. o výhody pražských příslušníků co do placení nižší sazby.

Slavný senáte! Zdůrazňuji, že o nemajetné nemocné, ošetřované ve všeobecné nemocnici, bude postaráno právě tak, jako o nemocné v jiných všeobecných nemocnicích.

Sociálně-politický výbor pojednal ve schůzi dne 15. února 1928 o této předloze a doporučuje její schválení ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou, jak jest obsaženo v sen. tisku č. 573.

Zároveň navrhuje senátu, aby přijal resoluci stejného znění, na němž se usnesla poslanecká sněmovna. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Hubka.

Než mu dám slovo, navrhuji řečnickou lhůtu 25 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Řečnická lhůta je přijata.

Dávám slovo panu sen. Hubkovi.

Sen. Hubka: Slavný senáte! Předložený vládní návrh zákona o náhradě ošetřovacích útrat za příslušníky hlavního města Prahy ve všeobecné nemocnici pražské jest opětovným článkem v řetězu byrokratické zvůle, která stává se nerozlučným spojencem nynější vlády a charakteristickou známkou. státní správy. (Hluk. - Předseda zvoní.) Tato předloha je zřejmým a novým dokladem úpadku demokracie i parlamentarismu v tomto státě. >Demokracie je diskuse< - tato tak často užívaná a ještě více zneužívaná slova páně presidentova nenašla milosti u těch institucí státní administrativy, v jejichž kuchyni byl připravován předložený elaborát. O úpadku parlamentarismu pak svědčí, že obě sněmovny Národního shromáždění mají zkrácenou cestou odhlasovati, co jim bylo servírováno, aniž by byl poskytnut čas k důkladnému projednání otázky po stránce věcné i formální, tak důležité pro hlavní město republiky.

>Praha< - to slovo je tak zřídka vyslovováno v tomto zákonodárném shromáždění a mluví-li se i zde o hlavním městě našeho státu, pak jsou to jen řeči povrchního rázu, nezasloužené výtky, naivní kritika, ubohé narážky; a se strany vlády předkládají se Praze jenom nová břemena. Pomocné přátelské ruky nikde neviděti. A přece ta Praha tu těsně před očima zákonodárců a státní správy roste a mohutní, a my každým tepem jejího velkoměstského života cítíme, že v jejích zdech sídlí vroucí přání, sloužiti nejen svému obyvatelstvu, ale občanům celého státu, že toto naše hlavní město chce býti vzorem spořádané obce, že chce representovati národní ráz státu, že usiluje býti jeho kulturním a uměleckým střediskem, zkrátka, že chce býti městem po vzoru velkých měst všech vyspělých států západní Evropy.

A ten, kdo měl jen trochu příležitosti nahlédnouti v ústrojí naší veleobce, kdo spravedlivě sečítá to, co bylo vykonáno, a kriticky oceňuje plány do budoucna, ví, s jakými těžkostmi získávají se všechny ty prostředky, jimiž má Praha státi se tím, čím ji každý Pražan a každý dobrý český člověk míti chce. Úzkostlivě šetří se síly poplatníků. Praha jest jednou z československých obcí, kde obecní přirážky nedosáhly žádného roku od převratu výše nynějšího zákonitého přirážkového limitu.

To by mělo býti vší československou veřejností a zejména representanty státní správy vděčně uznáváno.

K opravdové a upřímné snaze ústředního zastupitelstva pražského, v němž o práci pro zvelebení Prahy dělí se svorně celá řada politických stran, bylo by dlužno připojiti trochu větší zájem státní legislativy a administrativy, aby společnými silami všech odpovědných činitelů tohoto státu bylo možno z Prahy udělati hlavní město republiky Československé, takové hlavní město, aby důstojným bylo dávné národní tradice a pro dobu přítomnou i do budoucna stalo se radostí každého věrného československého srdce. Zatím však shledáváme se s pravým opakem. Byl jsem před několika dny přítomen jednání ústředního zastupitelstva pražského o rozpočtu pro r. 1928, a mohu říci, že nedotklo se mne hned něco tak hluboko, jako kritika řečníků poměru hlavního města Prahy k státnímu zákonodárství a státní representaci.

Neváhám uvésti zde některé pozoruhodné názory v tomto směru. Obec hlavního města nemůže ve věcech finančních raziti nové cesty, neboť její činnost je v tom směru, bohužel, až příliš vymezena a omezena státními zákony, které nikde nečiní rozdílu mezi hlavním městem a ostatními obcemi. Zásady rigorisní finanční politiky státní těžce dolehly také na finanční hospodářství obce pražské hlavně tím, že nikde nechtěly uznati mimořádně velké zvláštní úkoly hlavního města a nebezpečně generalisovaly. Chtějíce odstraniti výstřelky v hospodaření některých samosprávných celků, postihly stejně těžce i ty, které hospodařily úměrně se svými možnostmi finančními, a potrestaly dokonce i ty obce, které až dosud hospodařily pod limitem přirážek tím, že ztratí nyní státní příděly za to, že nechtěly překotně zatížiti své rozpočty až do maxima.

Rozumíme dobře tendenci těchto zákonů, které měly upraviti poměrně stejnou základnu pro obchodní a průmyslové podnikání na celém státním území, ale sotva můžeme býti na tolik optimisty a věřiti, že samospráva vůbec nebude při tom vážně ohrožena ve svém normálním vývoji při limitu 300 % přirážek a nedostatečných prostředcích vyrovnávacího fondu.

Budoucnost před námi je velmi nejistá. Ani rozpočet obce pražské, která vždy byla a jest uznanou hlavou československé samosprávy, není prost této nejistoty. Oba důležité zákony č. 76 a 77 o daňové reformě a o úpravě hospodářství samosprávných svazků začínají působiti současně, a rozhodně zasáhnou velmi pronikavě do hospodářství obce pražské. Rozsah těchto účinků na pražský rozpočet je dnes neznámou veličinou, se kterou však bylo nutno, aspoň přibližně, počítati, abychom se během roku nedočkali nepříjemných překvapení. Snad to dopadne dobře, potvrdí-li budoucnost správnost našich odhadů, ale nikdo to nemůže dnes zaručiti. Budou-li účinky obou zákonů nepříznivější, nežli jsme odhadli, snad nám pro letošek pomohou přebytky z roku minulého, ale zato při sestavování rozpočtu na r. 1929 budeme míti velmi těžké nesnáze.

Musíme proto letošního noku soustřediti veškerou sílu obce pražské k tomu, abychom vykonali důrazný tlak na československou vládu, aby konečně rozhodla o budoucnosti svého hlavního města a odpověděla nám jasně na tuto otázku:

Přeje si československá vláda, aby Praha zůstala provinciálním městem, jakým byla za Rakouska, či aby se proměnila v důstojné hlavní město republiky se všemi atributy skutečného velkoměsta a residence?

Na to, aby se Praha normálně vyvíjela jako každé venkovské město, stačí úplně svou vlastní silou. K tomu, aby se stala důstojným hlavním městem Československé republiky, potřebuje vydatné a soustavné pomoci státní, která jí také v zákonech o Velké Praze byla závazně slíbena.

Tento slavný slib měl by býti aspoň v jubilejním roce splněn. Mám za to, že, splnění tohoto slibu bylo by velmi důstojnou oslavu 10 letého trvání našeho státu.

Obec zajisté dobře chápe svízelnou situaci státu nově se organisujícího z válečného rozvratu, ale stejně dobře musí rozuměti státní správa obdobné situaci města, které se rázem stalo hlavním, a nesmí odkládati řešení jeho velkých úkolů ad calendas graecas a hlavně nesmí znovu a znovu rušivě zasahovati do jeho finančního hospodářství. Snad ve všech moderních státech dostalo se hlavním městům zákonem zvláštního postavení, někde jsou dokonce státem ve státě a skvěle se rozvíjejí i u národů, které byly ve válce poraženy, jen u nás jakoby státní správa nevěděla o svém hlavním městě a jeho potřebách.

A přece tato Praha i ve svízelných poměrech poválečných vykonala kus velikého díla a převzala i za stát řadu úkolů, které representují desítky milionů, zmíním-li se jen namátkou o městské nemocnici na Bulovce, která dosáhne nákladu 80 mil. Kč.

Tolik referenti ze zastupitelstva pražského. A já k tomu dodávám, že na př. připomínka o nemocnici na Bulovce bije tu zvláště do očí. Dnes je předmětem našeho rozhodování nemocniční záležitost a týká se všeobecné nemocnice v Praze. Poměry v tomto tak důležitém ústavě jsou dostatečně známy, a já mohu jen konstatovati, že nenajdeme jinde ve velkých městech zdravotních zařízení tak nedostatečných, jako právě zde.

V Praze pociťoval se již dávno ten ubohý stav, a proto na půdě radniční vyskytl se plán odpomoci té největší bídě výstavbou větší městské nemocnice s úkolem všeobecně užitečným. Hned před 2 lety započalo se s prováděním naléhavého programu, jehož zprvu omezený rozsah rozrostl se dnes do takových rozměrů, že náklady, jimiž město se zavazuje splniti, co slíbilo, jsou velmi značné.

V rozpočtu Prahy pro r. 1928 nalézáme k témuž účelu 39 1/2 mil. Kč. Státní správa přispěchala s dýchavičnou subvencí 2 mil. Kč na celý úkol, a tyto 2 miliony jsou vypláceny ještě subvencemi po 200.000 Kč ročně. To je věru trapné.

Na jiných polích obecní správy není tomu lépe, a je věru žalostno vzpomínati na to, jak málo zájmu věnuje vláda a jednotliví její členové potřebám Prahy. Nepotřebuji zde mnoho zdůrazňovati, že s opravdovou radostí vítá městská representace občasnou návštěvu pana presidenta republiky na Staroměstské radnici. Pan president se vzácným zájmem sleduje rozvoj Prahy a přijímá ochotně všechny informace, jež jsou mu správou města předkládány.

Koho však na pražské radnici nevidět, to jsou páni ministři československého státu. Mají na Staroměstské náměstí asi hodně daleko, anebo je neinteresuje, co se děje v bezprostřední blízkostí jejich úřadoven a nemají snad ani chvilky, aby se pozeptali, jak se žije dnes v té Praze, která za bývalé monarchie, jako město tak zvané české provincie, neměla na růžích ustláno.

Viděl pan ministr zdravotnictví projekt na Bulovce? Prohlédl již pan ministr sociální péče výstavbu sociálního ústavu obce pražské v Krči? Interesoval se podrobně i o stavu bytové otázky v Praze a hledal cesty, jak by v této nanejvýš těžké otázce vyšel městu vstříc? Interesoval se pan ministr veřejných prací o novou plynárnu v Michli nebo o vodárenské novostavby v Podolí? Navštívil pan ministr školství některou novou školní budovu nebo novostavbu pražské městské knihovny? Má pan ministr železnic na paměti otázky provozu elektrických drah? Cítili jsme v Praze pečlivou ruku tohoto resortu vždy jen k 1. květnu, potom zase po celý rok ani vidu, ani slechu.