Schůze zahájena v 16 hodin 40 minut.

Přítomni:

Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, Donát, dr Soukup.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

119 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministr dr Mayr-Harting; za ministerstvo sociální péče min. rada dr Brablec.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

1. Předseda (zvoní): Zahajuji první schůzi jarního zasedání.

Oznamuji, že udělil jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Korinkovi, dr Rozkošnému, Sáblíkovi, Ant. Šolcovi, na dnešní a pozítřejší sen. Koutnému a Sehnalové, na týden sen. dr Brabcovi.

Navrhuji, aby byla dána dovolená na 10 dní sen. dr Medingerovi, na dva měsíce sen. Toužilovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tento je schválen.

Předsednictvo senátu došly přípisy předsedy vlády ze dne 8. března 1928, č. 1651/1096 S-28 m. r., týkající se ukončení podzimního zasedání Národního shromáždění a ze dne 8. března 1928, čís. 1652/1096 S-28 m. r., týkající se svolání Národního shromáždění k jarnímu zasedání. Žádám -pana zapisovatele sen. Pastyříka, aby přípisy ty přečetl.

Zapisovatel sen. Pastyřík (čte):

ťPředsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Pan president republiky prohlásil rozhodnutím ze dne 7. března 1928 zasedání obou sněmoven Národního shromáždění dnem 8. března 1928 za ukončené.

Předseda vlády: Švehla v. r.

Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze. President republiky svolal rozhodnutím ze dne 7. března 1928 obě sněmovny Národního shromáždění k jarnímu zasedání do Prahy na den 13. března 1928.

Předseda vlády: Švehla v. r.Ť

Předseda: Tiskem bylo rozdáno:

Žádám, aby to bylo sděleno.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 595. Zpráva I. technicko-dopravního výboru, II. živnostensko-obchodního výboru, III. rozpočtového výboru k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 7. března 1924, č. 64 Sb. z. a n., jímž se upravuje poměr československé státní správy k Československé plavební akciové společnosti Oderské (tisk 563).

Tisk 596. Návrh sen. Wagnera a spol. na zařazení města Kolína n./L. do skupiny B činovného ve smyslu §u 12, odst. 7. zák. ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n.

Zápis o 115. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 17. února 1928.

Těsnopisecké zprávy o 113., 114. a 115. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 14. a 17. února 1928.

Zápisy o 116. a 117. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto v předepsané lhůtě nebyly žádným p. senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru iniciativnímu:

Tisk 596. Návrh sen. Wagnera a spol. na zařazení města Kolína n./L. do skupiny B činovného ve smyslu §u 12, odst. 7. zák. ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n.

Výboru imunitnímu:

Žádost vrchního státního zastupitelství v Bratislavě s žádostí sedrie v Bratislavě za souhlas k stíhání sen. Podoby pro přečin pomluvy podle §§ 1, 3 odst. II. č. zák. čl. XLI/1914.

Žádost vrchního státního zastupitelství v Bratislavě s žádostí sedrie v Trenčíně z 2. února 1928, č. j. Nt VI 7/28/2, za souhlas k stíhání sen. Petora pro přečin utrhání na cti podle § 1, 3 - II odst. 1. a 2. zák. čl. XLI/1914.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání.

Prvním předmětem dnešního pořadu jednání je:

1. Zpráva výboru sociálně-politického k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 576) o vládním návrhu zákona o ochraně domácího trhu práce. Tisk 590

Zpravodajem je pan sen. dr Mazanec. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Mazanec: Slavný senáte! Otázka ochrany domácího trhu práce i pracovníků domácích je problémem poválečným, který se týká všech států. S hlediska pohybu pracovních sil mezi jednotlivými státy dlužno rozeznávati dvě skupiny těchto států: skupinu, kde v převaze jsou vystěhovalci, a druhou skupinu, kde převládá přistěhovalectví do státu. Století 19. přineslo svobodu stěhovací lidu, který, jak známo, dříve za doby poddanství byl připoután k hroudě a nemohl přirozeně jíti tam, kde snad by mu byla kynula naděje v lepší existenci. Svoboda stěhování vyvolala značné hnutí ve dvojím směru. Jednak rozmohlo se vystěhovalectví zámořské, a jednak vystěhovalectví kontinentální, tedy mezi zeměmi a státy evropskými. Tyto poměry se po válce radikálně změnily. Kdežto dříve chránily se státy před vystěhovalectvím, chrání se po válce světové před přistěhovalci a dokonce dnes brání se přistěhovalectví i ty státy, které dříve z přistěhovalectví byly živy a tímto přistěhovalectvím rostly. Tak vidíme, že i Amerika omezuje silně přistěhovalectví. Jiné státy, zejména státy americké, i Australie, regulují přistěhovalectví tím, že připouští do svých zemí jen zemědělské a kvalifikované dělnictvo. Dnes tedy všechny státy bez výjimky upravují tuto otázku vystěhovalectví a přistěhovalectví, čili otázku emigrace různým způsobem. Děje se tak buď cestou zákonodárnou, nebo předpisy administrativními, zejména předpisy pasovými. V otázce zákonodárné možno rozeznávati zase dvojí způsob řešení. Buď se otázky ty řeší zvláštním zákonem tak, jak je to na př. u těch zemí, které nás nejvíce zajímají, v Rakousku a Polsku, kde příslušné zákony jsou v platnosti již od ledna 926 v Rakousku, v Polsku od června 1927, kde na základě zákona byl zmocněn president republiky, aby tyto věci řešil nařízením, které má moc zákona. Ve druhé skupině států řeší se tato otázka jiným zákonem, ne tedy zvláštním zákonem, ale přece zákonem. Tak je tomu v Německu, Jihoslavii, Francii, Maďarsku a Dánsku. A zase v Německu - to je -stát, který nás nejvíce zajímá - je zvláštní zákon o zprostředkování práce vydaný v červnu 1922, který vedle celé řady jiných věcí upravuje také otázku zaměstnání cizinců na domácím trhu rozšířený zákonem o zprostředkování práce a pojištěním proti nezaměstnanosti z července minulého roku. Ovšem tento zákon platí jen pro dělnictvo. Konečně třetí způsob řešení těchto otázek je cesta administrativní, předpisy pasovní. Tím, že se odpírá cizincům visum, že se jim odpírá vstoupiti na půdu země, mají-li v úmyslu zúčastniti se zde nějaké výdělečné činnosti, reguluje se také tato ochrana naproti cizincům. Tak je tomu v Anglii a zejména také v Italii a Rusku. V Anglii se musí každý cizinec, který vstupuje na půdu anglickou, vykázati povolením ministerstva práce, dříve nežli je na anglickou půdu připuštěn. Tímto vývojem světovým, nebo aspoň evropským, je silně dotčen náš stát. Náš stát produkoval vždycky silný kontingent vystěhovalecký. Nutno uvážiti, že ještě po převratě nezaměstnanost, která v lednu 1923 dosahovala v Československu značné cifry 320.000 neumístěných, klesla sice značně od té doby, ale přece zůstala ještě v lednu 1927 na číslici 83.271 neumístěných. Přes léto loňského roku tato číslice klesla. Koncem srpna klesla na 40.863 osob neumístěných, v září na 37.634, v říjnu na 35.800. Tedy to by znamenalo asi 1% celkového počtu nesamostatně v povolání činných, který činí podle posledního sčítání asi 3,71 5.000 osob. Podle poslední statistiky trhu práce za měsíc leden r. 1928, jak byla v těchto dnech uveřejněna, činil počet nezaměstnaných v Československu, t. j. počet uchazečů u zprostředkovatelen neumístěných, koncem ledna letošního roku 57.148, koncem prosince loňského roku 45.571 osob. Přirozeně v zimních měsících vždycky tento počet se zvyšuje oproti měsícům letním.

Z toho je viděti, že Československo stále je odkázáno na vystěhovalectví, a je tudíž pochopitelně těžce postiženo obranou cizích států naproti vystěhovalcům.

Také s dosavadními předpisy v tomto směru nebylo možno vystačiti. Podle dosavadního stavu bylo nutno cizinci, který v tuzemsku hodlal nastoupiti práci, opatřiti si povolení od zemského úřadu práce, po případě od ministerstva sociální péče. Tímto povolením musil se cizinec vykázati zastupitelskému úřadu československému v cizině, rovněž i potvrzením zdejšího zaměstnavatele, u kterého měl práci nastoupiti, že místo u něho může nastoupiti. Zemský úřad práce pak povoluje zaměstnavatelům zaměstnati cizince, když zaměstnavatel předloží dále potvrzení, že jednak uprázdněné místo ohlásil u příslušné zprostředkovatelny práce, jednak že není pro toto místo kvalifikovaných uchazečů tuzemských, anebo že získání kvalifikované síly pracovní cizozemské je potřebí k zahájení, rozšíření anebo udržení výroby. Povolení uděluje se po vyžádaném dobrozdání odborových organisací zaměstnavatelských i zaměstnaneckých. Určité případy pak zejména zaměstnání cizozemců ve vyšších službách, vyhradilo si k rozhodování ministerstvo sociální péče. Cizinci, kteří mají v cestovním pasu doložku ťneplatí k nastoupení práce anebo místaŤ nesmějí v Československu vykonávati práce nebo služby jakékoli za mzdu nebo za plat.

Vážený senáte! Tyto administrativní předpisy nestačí pro dnešní poměry, protože je jisto, že se nejedná snad o krátké provisorium, nýbrž o ochranu na řadu let, a že podle právního názoru nejvyššího správního soudu vysloveného v nálezu z 25. října loňského roku pod čs. 5.522, tedy již po podání vládního návrhu -poslanecké sněmovně, chybí pro rozhodování administrativních úřadů v otázce udělení zvláštního povolení nebo zaměstnání cizinců vůbec zákonný podklad, čímž se ovšem celá dosavadní prakse stává právně nejistou.

Ale ještě je jeden moment velmi důležitý, který vede k tomu, aby také v našem státě otázka ochrany domácího trhu práce byla upravena zákonem. Za dosavadní úpravy, kdy se úprava ochrany domácího trhu práce děje pomocí záznamů v cestovních pasech, není možno odstraniti visovou povinnost, kteréžto odstranění se ukazuje naprosto nutným z důvodů snadného hospodářského styku mezi státy, kdežto my právě musíme udržovati visovou povinnost také hlavně k vůli ochraně domácího trhu práce. Tedy jelikož, jak jsem ukázal, nestačí dosavadní stav právní k ochraně domácího trhu práce, nutno tuto věc řešiti zákonem.

Vláda předložila příslušný návrh v poslanecké sněmovně, poslanecká sněmovna jej přijala a tento návrh byl také předložen pak do senátu, výbor sociálně-politický jej projednal a předkládá jej v tom znění, jak byl přijat ve sněmovně poslal usnesení ve sněmovně poslanecké, spočívá na zásadě, že každý, kdo chce zaměstnati cizince, musí si opatřiti úřední svolení, a to svolení politického úřadu II. instance, tedy úřadu zemského. Tato povinnost však platí pouze pro zaměstnávání cizinců, kteří přišli do Československa až 1. května r. 1923 anebo později, anebo kteří sice přišli dříve, ale nezdržují se zde od 1. května 1923 nepřetržitě. Tedy také pro cizince, kteří se v Československé republice sice trvale nezdržují, kteří však sem již delší dobu přicházejí pravidelně za svým zaměstnáním, za prací, zejména v t. zv. styku pohraničním, je v zákoně ustanovena zvláštní výhoda. Ministr sociální péče může vydati zvláštní předpisy, případně stanoviti výminky z obecných ustanovení zákona. To je smysl ustanovení §u 13, lit. d). Při tom pohraničním styku má zákon na mysli zejména ty, kteří přicházejí přechodně za prací do našeho území, na př. cizozemské montéry, kteří sem přicházejí, aby prováděli montáže strojů cizozemských, do daných do našeho státu, opravy strojů atd., dále zaměstnance, kteří sem přicházejí na sezonu, na př. lázeňské zaměstnance, kteří přicházejí do lázeňských míst, nebo zaměstnance divadel a pod.

Všechny tyto kategorie docházejí pak úlevy, o níž byla řeč. Ale je viděti, že tendence zákona šla ještě dále, aby co možno uvolnila vzájemný styk se státy sousedními, aby nedělal zbytečné překážky tomu, kdo za vážným zaměstnáním s úmyslem, zde se usaditi, práci si hled á. § 8 lit. c) v tom smyslu stanoví, že je možno uděliti povolení pro přijetí práce cizinci, když pro to mluví mimořádné důvody s hlediska poměrů rodinných a osobních. Jistě zde má naše administrativa široké pole, aby vyhověla z určitých konkrétních důvodů nebo v jiných nutných případech tam, kde věc je naléhavá a kde by se někdy odepření tohoto povolení mohlo vykládati jako zvláštní příkrost. Konečně podobná ustanovení jsou také v analogických zákonech ostatních států. Vláda vychází cizincům také v tom směru vstříc, že zachovává povolení dosud udělená v platnosti.

Vydání tohoto zákona je vyvoláno naléhavou potřebou národohospodářskou. Proto návrh obsahuje ustanovení, které zaručuje, že nebude zákona používá no více, nežli bude potřebí, zejména v době, kdy tato naléhavá národohospodářská potřeba trvá, a pouze v té míře, jak zákona bude potřebí. Všeobecnou direktivu dává již § 1 zákona, že totiž tato úprava se děje po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce.

Ale zákon obsahuje dále ještě zcela konkrétní ustanovení, která umožňují dostatečnou pružnost v jeho užívání, jež je při povaze věci naprosto nutná. Podle §u 13 návrhu dostává totiž ministr sociální péče právo a dává se mu zmocnění k tomu, aby jednak - a to je smysl lit. a) - použití zákona na určitou nebo neurčitou dobu zastavil, a jednak podle lit. b) dává se mu další zmocnění, aby určitá zaměstnání, druhy zaměstnání nebo výkony z platnosti zákona vyjmul, případ ně tyto výjimky opět odvolal.

§ 13 byl v tom smyslu, jak věc byla projednávána v sociálně-politickém výboru poslanecké sněmovny, doplněn podle návrhů, které tam byly činěny v tom směru, že tato opatření, ke kterým se ministr sociální péče zmocňuje, má vydávati v dohodě se zúčastněnými ministry, vyžádav si vyjádření ústředen odborových organisací zaměstnaneckých i zaměstnavatelských. Kromě toho bylo v sociálně-politickém výboru senátu poukazováno na to, že by zákon sám při svém provádění mohl býti snad prováděn příliš blahovolně a že zástupcům odborových organisací není přiznána účast při projednávání jednotlivých žádostí o povolení k zaměstnání cizince při udělování těchto povolení. Vzhledem k tomu bylo v sociálně-politickém výboru senátu vyžádáno vyjádření vládního zástupce, který také ve výboru učinil prohlášení toho obsahu, jak je uvedeno ve zprávě výboru sociálně-politického, na které zde poukazuji.

Vzhledem k tomu, že otázka ochrany domácího trhu práce stala se dnes bezpodmínečně nutnou, že úprava cestou zákonodárnou je nutna již z těch všech důvodů, které jsem uvedl, přidal se sociálně-politický výbor k usnesení poslanecké sněmovny a navrhuje senátu ke schválení jednak osnovu zákona tak, jak byla přijata v poslanecké sněmovně, a jednak doporučuje ke schválení také obě resoluce, které byly přijaty v poslanecké sněmovně. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): K slovu jsou přihlášeni páni senátoři: Löw, Hartl, Chlumecký, dr Kovalik, Dundr, Pánek, Teschner a dr Heller. Než dám prvému přihlášenému řečníkovi slovo, navrhuji řečnickou lhůtu v trvání 20 minut.

Není žádných námitek? (Námitky nebyly.)

Zůstává tedy při této mnou navržené řečnické lhůtě a dávám slovo prvému řečníkovi, panu sen. Löwovi.

Sen. Löw (německy): Velectěné dámy a pánové! Projednávaná vládní předloha má podle názoru vlády a podle vylíčení vládních stran býti sociálně působícím zákonem a má domácímu dělnictvu zabezpečiti trh práce tím, že zahraniční dělníci jen v nutných a jiným způsobem nenahraditelných případech mají obdržeti práci v republice.

Zkoumáme-li vážně tuto předlohu, docházíme k přesvědčení, že tímto zákonem tohoto cíle dosíci nelze, poněvadž již v dřívějších zákonitých ustanoveních o této otázce bylo učiněno dostatečné opatření, a poněvadž rozdíl mezi dřívější dobou a nynějšími ustanoveními, pokud jde o dělníky z ciziny, u nás zaměstnané, je zcela nepatrný. Před tímto zákonem bylo zahraničním dělníkům uděleno svolení v 4.429 případech, následujícího roku činil počet těchto povolení jen 3.870, tedy o 559 méně nežli dříve. Ale jaké to mělo následky? Hned na to odmítnuto bylo v Rakousku 2.890 dělníků z Československé republiky. Bylo tedy již pozorovati zlý účinek dřívějšího zákona. V sociálně-politickém výboru poukázal jsem již k tomu, že jsou výdělečná odvětví, v nichž Čechoslováci v cizině jsou silněji zastoupeni nežli cizinci zde v Československu. Tak na př. je v Československu u divadla zaměstnáno 372 cizinců, naproti tomu v Německu ve sboru a v baletu samém 870 Čechoslováků, v Rakousku 347, ve Švýcarsku a v norských státech více než 300, tedy skoro pateronásobný počet. Dále máme celá odvětví, kde naši příslušníci musí hledati práci v cizině, tak na příklad v oděvnictví, v průmyslu rukavičkářském, v kožařství, máme dále dělníky v Rudohoří a v Krkonoších, kteří stále musí choditi přes hranice, aby mohli pracovati z nichž na příklad v Johanngeorgenstadtu samotném přichází v úvahu více než 4.000 dělníků a více než 1.000 v tamním domácím průmyslu. Podobné poměry jsou v Breitenbachu, Horní Blatné, Perninku, Božím Daru a ve všech obcích skoro až k Nejdku. Ve Vejprtech vidíme totéž a rovněž podél celé hranice. Vidíme-li, že se věci takto mají, pak musíme přece býti trochu opatrnější. Ve stavebních živnostech je tomu právě tak, že počátkem jara začínalo stěhování, že tito lidé již s toužebností čekali na to, aby slunce trochu hřálo. Naproti tomu nesmíme zneuznávati, že také v Československu zaměstnáno je větší množství zahraničních dělníků, obzvláště v lázeňských a léčebných místech, kde bychom bez zahraničního hotelového personálu zkrátka nevystačili. Cizí lázeňští hosté jsou tomu zkrátka zvyklí, aby v hotelu nalezli zahraniční personál, pokud možno ze své domoviny.

Vláda má nejen povinnost udržeti domácímu dělníkovi domácí trh práce, nýbrž má pečovati také o to, anebo lépe řečeno: nemá podnikati ničeho, co by domácímu dělníkovi uzavíralo zahraniční trh práce. Naši dělníci jsou přece zastoupeni ve všech státech; kamkoli přijdeme, všude nalézáme zaměstnány naše dělníky. Podivuhodným způsobem však Amerika snížila přistěhovalecký kontingent pro Československo. Dosud mohli jsme do Ameriky vystěhovati ročně 3.073 osob, ovšem malý to počet, který však přesto byl snížen. Přistěhovalecký kontingent do Spojených Států byl stanoven na 153.685 osob, rozdělení však vypadá trochu jinak. Dříve připadlo na Irsko 13.662 osob, nyní 17.427, tedy o 3.765 osob více, na Polsko dříve 4.978, nyní 6.090, tedy o 1.112 osob více, Rakousko dříve 785, nyní 1.639, tedy o 854 osob více, Německo dříve 23.428 osob, nyní 24.918, tedy o 1.490 osob více, Maďarsko dříve 907, nyní 1.181. tedy o 274 více. Všem těmto státům byl kontingent zvýšen, naproti tomu druhým státům snížen: Anglii ze 75.039 na 65.894. Italii ze 6.691 na 5.969, Rusku ze 4.780 na 3.540. Československu ze 3.073 na 2.726. To, co učinila Amerika, učiní patrně také jiné státy. I když Amerika snižuje vůči Československu kontingent jen o 347 osob, nesmí nám to býti přece lhostejné, neboť přistoupí k tomu ještě jiné státy, které učiní stejná nebo ještě těžší opatření.

Posl. Schubert z klubu ťBund der LandwirteŤ prohlásil sice ve své řeči v poslanecké sněmovně dne 7. února, že od ciziny takovéto opatření očekávati nelze, a ejhle, dva dny později, dne 9. února, zabýval se touto osnovou zákona zahraniční list ťDresdner NachrichtenŤ, měšťácký list, a napsal ve článku nadepsaném ťZrušení pasového visa do ČeskoslovenskaŤ toto: (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.)

ťTato osnova zákona stojí za to, aby se také na říšsko-německé a na rakouské straně k ní přihlédlo trochu blíže. Především dlužno konstatovati, že ťochrany pracovního trhuŤ nyní není tolik potřebí, jak pražské úřady předstírají. Jak v Československé republice, tak také v sousedních státech nezaměstnanosti silně ubývá, a nepříznivé mzdové poměry v Československé republice nejsou naprosto žádným lákadlem pro příliv cizích pracovních sil. Dlužno také poukázati k tomu, že Československo nejen přijalo pohostinsky desetitisíce Rusů, nýbrž že věnuje ročně více než 30 milionů Kč z daňových peněz pro jejich vzdělání a že jim poskytuje přiměřenou existenční možnost i ve státní službě. Tato podpora ruské emigrace dála se v době, kdy v celé zemi továrny stály, poněvadž československá výroba následkem stabilisace koruny na čas stala se neschopnou konkurence na světovém trhu. Nyní najednou rozpomínají se na povinnost pečovat i o domácí proletariát a činí tak jakoby Československo bylo pracovním rájem do kteréhož se přistěhovati je toužebným přáním zaměstnanců.Ť

Pak probírají se hlavní ustanovení tohoto zákona a praví se pak dále, dva dny po tom, když pan Schubert prohlásil, že cizina vůbec nebude reagovati: ťPodle sčítání lidu z roku 1921 přebývá v Československé republice 238.800 cizinců. Z toho je 58.000 německých Rakušanů a 39.700 říšských Němců. Počet cizinců ze slovanských států je nepatrný, počet Francouzů mizivý. Jiných ťnevítaných Ť cizinců, proti nimž se projednávaná osnova zákona obrací, je 21.600 Maďarů a po rozdělení západního Slezska 84.000 Poláků. Naproti tomu žije v Německu 110.000 Čechů a asi 200.000 sudetských Němců československé státní příslušnosti. Rakousko hostí 120.000 Čechů a asi 400.000 sudetských Němců, kteří rovněž jsou zdejšími příslušníky.Ť Tam však nikdo neviděl, že by byla učiněna podobná opatření, ba naopak vidíme, že v Rakousku stát ustanovuje české učitele, aniž by se od nich žádalo, že musí nabýti rakouského státního občanství. Pak následuje několik poznámek o projevech českých nacionalistických listů, jež se obracejí proti cizím a zejména proti německým dělníkům, a ve kterých se praví, že Češi pracující v cizině jsou nenahraditelnými specialisty anebo velice levnými pracovními silami, pro něž netřeba se obávati odvetných opatření. List dovozuje dále: ťŘíšsko-němečtí zaměstnanci učiní zajisté dobře, při praví-li se na to, že jich existence v Československu dříve nebo později může býti ohrožena. Že naopak se zákonitou ochranou pracovního trhu také pro československé státní příslušníky v říšsko-německých a německo-rakouských službách nastává katastrofa, je samozřejmo. Neboť lze sotva míti za to, že si oba státy dají líbiti akt, který ohrožuje existenci tisíců vlastních státních příslušníkůŤ. Zřetelněji zajisté nelze mluviti. Jmenovaný list praví zcela zřetelně: Jestliže ty, Československá republiko, zavřeš své hranice pro naše dělníky, nebudeme moci jinak než učiniti totéž, a pak již uvidíme kdo při tom pochodí nejhůře.

Jmenovaný list upozorňuje však ještě dále na to, že uvedený zákon na ochranu domácího pracovního trhu československým úředníkům a úřadům poskytuje vhodný prostředek k tomu, aby v pohraničním území vytlačovali zahraniční pracovní síly, Němce a Rakušany, a aby je nahrazovali českými pracovními silami. Praví pak dále: ťTak je na příklad v Liberci 1.012 říšských Němců ve Varnsdorfu asi 700 říšských Němců a v Opavě 286 říšských Němců a 320 německých Rakušanů a v Bratislavě 3.400 německých Rakušanů. Mezi nimi však byli mnozí teprve po 1. květnu 1923 ve jmenovaných městech ustanoveni za dělníky a zaměstnance, kteří nyní dodatečně musí žádati za povolení k dalšímu pobytu a podržení svého pracovního místa u politického úřadu při čemž dlužno poznamenati, že se již nyní vykonává nátlak na průmyslníky v tom směru, aby při přibírání nových sil pokud možno brali zřetel k českým dělníkům, což zmíněným zákonem bude ještě značně zostřenoŤ. Jde tedy při tomto zákoně na ochranu domácího pracovního trhu jen o to, aby cizí a hlavně němečtí dělníci a zaměstnanci vypuzeni byli ze svých pracovních míst. Je-li však povinností vlády udržeti domácímu dělníkovi pracovní trh doma, pak stojíme na stanovisku, že má také za povinnost pečovati o to, aby domácímu dělníkovi zahraniční pracovní trh nebyl uzavírán, čehož však následkem této předlohy dlužno se obávati.

Nyní ještě několik slov k zákonu samotnému a k návrhům, které jsme podali. Chtěl jsem původně podati návrh, aby věc vrácena byla sociálně-politickému výboru, resp, aby se přešlo k dennímu pořadu, ale hlasování dne 29. února v tomto domě, kde byly 3 stejně znějící návrhy, aby o řeči ministra veřejných prací dr Spiny zahájena byla debata, poučilo mne o něčem jiném ačkoli tyto 3 návrhy zněly úplně stejně, byly prvé dva návrhy většinou senátu zamítnuty a teprve třetí návrh, který podala většina sama, byl přijat. Tím je dokázáno, že se nikdo nedívá na návrh podle toho, co obsahuje a co chce, nýbrž kdo je navrhovatelem a patří-li k oposici, pak ovšem musí býti návrh zamítnut. To dělalo na mne dojem, že se zde takovéto návrhy podávati nesmějí. Vím, že naše návrhy, které podáváme k tomuto zákonu, budou míti týž osud navrhli jsme však přesto několik změn.

K §u 5 jsme navrhli, aby byl změněn a zněl takto: ťPovolení udělují paritní komise, které dlužno zříditi u každé zemské správy politické. Členy komise jmenuje ministr sociální péče z poloviny ze zástupců zaměstnanců a z poloviny ze zástupců zaměstnavatelů, při čemž je vázán na návrhy odborových organisací a jmenování státi se musí podle poměru početní síly navrhujících organisací.Ť Podali jsme tento návrh z toho důvodu, poněvadž jsme právě v Československu viděli, že tyto paritní komise mají velikou výhodu, ježto tím nastává možnost dokázati, zdali je potřebí cizích dělníků zdali je možno zaměstnávati cizí dělníky a zdali tím není vytlačován z práce domácí dělník. Prosím, abyste se na tento návrh trochu lépe podívali a nezavrhovali jej proto, že pochází od oposice.

K §u 6 navrhujeme, aby v odstavci prvém škrtnuta byla slova ťa může býti vázáno podmínkamiŤ. Je to zase takové kaučukové ustanovení. Chci vám dokázati na několika příkladech z poslední doby jak se vlastně v tomto státě zachází se zahraničními dělníky. Mám zde několik rozhodnutí z měsíce února. Máme tu na příklad jistého zaměstnance u Weigsdorfských textilních závodů v Liberci. Týž žádal za prodloužení povolení k pobytu;.je Rakušanem, od roku 1905 je zaměstnán u tohoto podniku a obdržel dne 14. září r. 1927 povolení, že smí dále zůstati ve svém místě. V rozhodnutí, které mu bylo doručeno okresní správou politickou v Liberci na rozkaz Zemského úřadu pro zprostředkování práce, se praví, že se mu u vyřízení jeho žádosti-uděluje povolení k pobytu na jeden rok, do 14. září 1928. Ale hned se tam praví, že se za úřední jednání vybírá poplatek, který se vyměřuje částkou 200 Kč. Je to věru trochu silné, když se dělníkovi, jenž od 25 let je zde nepřetržitě zaměstnán a prokazatelně je pro továrnu skoro nepostrádatelný uloží poplatek 200 Kč! Poněvadž pak firma dne 29 listopadu 1927 žádala za snížení tohoto poplatku a mínila že poplatek 20 Kč by pro tohoto dělníka jistě stačil, zaslala okresní správa politická ve Frýdlandu firmě Weigsdorfské textilní závody, akc. spol., tento výměr: ťVzhledem k tomu, že podle přípisu firmy ze dne 29. listopadu jmenovaný cizinec je zaměstnán takovými pracemi, které by mohly obstarávati domácí síly a své místo zaujímá na škodu československých státních příslušníků, odvolal Zemský ústřední úřad práce podle přípisu ze dne 17. února 1928 č. 5801/C na pokyn ministerstva sociální péče z úřední moci udělené povolení ze dne 14. září 1927 k zaměstnání tohoto cizince.Ť

Zůstanou-li tedy tato ustanovení v zákoně, že povolení-lze vázati na jisté podmínky a předepisují-li se úřední poplatky od 20-1.000 Kč, pak není to po mém názoru v zákoně přípustno, poněvadž se tím poškozují netoliko cizí, nýbrž také naši státní občané. Obáváme se, že následkem tohoto zákona šikanování bude ještě větší. P roto navrhujeme škrtnutí tohoto ustanovení v §u 6 odst. 1.

Navrhujeme dále, aby v §u 6 připojen byl ještě třetí odstavec tohoto znění: ťOd zahájení stávky anebo výluky počínaje až do šesti neděl po opětném zahájení práce nesmí býti uděleno žádné povoleni cizinci k nastoupení práce v závodech jež byly stávkou nebo výlukou postiženy. Povolení k nastoupení práce nesmí býti cizímu dělníkovi uděleno neděje-li se toto nastoupení práce alespoň za podmínek kolektivních minimálních mezd pro dotyčné odvětví průmyslu anebo zemědělství.Ť

Také to je naléhavou nutností, neboť jsme již učinili zkušenost, že firmy při vypuknutí stávky přijímají cizí dělníky Stojíme na stanovisku, že se senát za žádných okolností nesmí propůjčiti k tomu, aby po případě ještě zákonem opatřoval podnikatelům stávkokaze. Bylo by pod důstojností senátu, kdyby tomu napomáhal. K §u 9 navrhujeme připojení tohoto odstavce: ťPoplatky za povolení k zaměstnání cizích dělníků hradí zaměstnavatel a nesmí požadovati jejich náhradu od dotčeného dělníka. Úchylná ujednání jsou neplatná.Ť Považujeme to za samozřejmé a nutné.

V §u 13 má býti vsunuto toto ustanovení: ťe) takovým příslušníkům cizích států jejichž státy poskytují československým státním příslušníkům určitá osvobození a úlevy, přiznávají se automaticky tytéž výhodyŤ. Také to považujeme za samozřejmé že, vycházejí-li nám zahraniční státy vstříc musíme činiti totéž.

Dále jsme podali ještě 2 resoluční návrhy, z nichž jeden byl již přijat sociálně-politickým výborem. Jeden zní: ťVláda se vybízí aby před vydáním prováděcího nařízení vyžádala sobě dobrozdání odborových organisací zaměstnaneckých a aby je dříve než nabude platností, předložila sociálně-politickému výboru Ť.

Považujeme tuto resoluci za potřebnou poněvadž nemůžeme míti záruky, že tendence celého zákona nestane se prováděcím nařízením ilusorní. Dožili jsme se toho již často. Je sice někdy dobře, je-li prováděcí nařízení jasnější a zřetelnější nežli zákon, nesmí však zákon měniti v něco jiného.

Další resoluce, ve výboru již přijatá vybízí vládu aby v době co nejkratší předložila osnovu zákona o obligatorním zprostředkování práce. Také to je nutností. Shledali jsme, že v cizině takovéto zákony mají dalekosáhlý příznivý účinek a že zlepšují spolupráci mezi dělníky a podnikateli, poněvadž podnikatel ví, kam se má obrátiti, potřebuje-li pracovní síly, a poněvadž obligatorní zprostředkování práce vždy dovede nabídnouti dobré a spolehlivé dělníky.

Myslím, že těmito resolucemi nežádáme nic nespravedlivého, a doufám, že senát vezme zřetel k těmto návrhům a resolucím. Celkem však musíme říci, že pro tento zákon nejsme, poněvadž nepřináší žádného zlepšení pro pracovní trh v tomto státě, nýbrž chová v sobě značné zhoršení a mimo to nebezpečí, že pracovní trh bude našim dělníkům v cizině úplně uzavřen, že jim tedy ztížena bude příležitost k práci, výdělku, živobytí a vydržování rodiny. Nemůžeme tedy bohužel hlasovati pro tento zákon, prosíme vás však, ježto víme, že tento zákon skutečně bude přijat, abyste zjednali alespoň úlevy ve smyslu návrhů, které jsem podal. Přijetí těchto návrhů považuji za nutné, aby domácím dělníkům zabezpečena byla příležitost práce v domácích podnicích, ale také v podnicích zahraničních. (Potlesk stoupenců.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dále má slovo pan sen. Hartl.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Předloženou osnovu zákona s jejím povážlivým omezováním volnosti pohybu v hospodářském životě, která je duší hospodářské výroby, bylo by bývalo možno snad odůvodniti anebo alespoň omluviti, kdyby byla bývala podána v době největší nezaměstnanosti. Ale tato doba je šťastně za námi a nelze věru pochopit i, proč právě nyní vláda chce tak povážlivým zákonem zvýšiti a zostřiti úplně vystačující pravomoc správních úřadů na ochranu domácích pracovních sil. Zdá se že vláda sama je na rozpacích, jak věrohodně odůvodniti své návrhy; jinak by ji bylo sotva napadlo konstruovat i mezi touto předlohou a domněle bezprostředně nastávajícím zrušením pasového visa vnitřní souvislost, která nesnese kritického zkoumání. Zdá se právě, že naděje na často slibované, ale vždy zase odkládané odstranění povinného visa použila jen jako přípřeže pro předlohu, proti které v mnohém ohledu lze činiti námitky, a jsou znalci našich poměrů, kteří praví jen když jednou t. zv. ťochrana domácího trhu práceŤ v předložené formě se stane zákonem, že povinné vidování pasů stejně jako potíže na hranicích s pohraničními výkazy budou se asi těšiti ještě hodně dlouhému životu.

Tážeme se tedy marně, za jakým účelem vlastně vytvořena byla osnova zákona, která stejně jako každé opatření, jež brání volnému vývoji výroby, ohrožuje základy trhu práce.

Lze přece sotva míti za to, že se to stalo jen z ryzí radosti nad možností, oblíbené u nás omezování svobody a byrokratické poručníkování zostřiti také v oboru hospodářské práce.

Anebo bylo by tomu skutečně tak? Snad ještě zesíleno řádnou dávkou národnostního šovinismu?

Skoro bychom cítili pokušení domnívati se tak čteme-li v ťNárodní Politice Ť názory pana J. Šimka o zákoně, které ho konečně vedou k návrhu aby zákon doplněn byl v tom smyslu, že jen takoví podnikatelé jejichž úředníci a dělníci alespoň z jedné třetiny jsou české nebo slovenské národnosti, smějí zaměstnávati cizince a že jen na ně smí se bráti zřetel při zadávání státních a zemských dodávek. Posléz uvedené děje se ostatně vůči německým firmám již dávno. Vzpomeňme si přece na příklad na to, že se i v německých městech dodávky pro státní stavby zadávají skoro výhradně přespolním českým firmám.

Také v jiném ohledu jeví se předloha národnostně podezřelou. Viděli jsme právě v posledních letech, jak velice se ve vládních kruzích namáhají ztěžovati a podvazovati dokonce pěstování ryze kulturních styků mezi Němci sudetskými a říšskými Němci.

Vždyť přece nedávno projevila inženýrská komora dokonce požadavek aby proti uplatňování říšsko-německých a rakouských stavitelů v našem státě zřízeny byly účinné závory. Pak by přece jen ještě chybělo, aby se zahraničním spisovatelům uzavřel domácí knižní trh, zahraničním dramatikům, skladatelům, hercům, hudebníkům a zpěvákům jeviště a koncertní síně ve městech v Československu.

A z tohoto ducha vzešel také tento pokus zahraniční síly pokud možno zdržovati od toho, aby se uplatnily v hospodářských podnicích v tomto státě.

Všechny tyto úvahy a důvodné obavy zakládají náš nejrozhodnější odpor proti předložené osnově zákona.

K tomu však přistupuje ještě něco jiného: úvaha o pravděpodobnosti, že oba v této věci v prvé řadě v úvahu přicházející sousední státy, totiž Německo a Rakousko, projeví-li se nepříjemné účinky zákona, sáhnou asi k odvetným opatřením, při čemž by se Československo nepochybně octlo v nepříznivější situaci.

Náš státní statistický úřad udává, že v republice úhrnem, t. j. čítaje v to všechny členy rodiny, žije necelých 59.000 rakouských a 40.000 říšsko-německých státních příslušníků. Naproti tomu vykazuje ťStatistisches Jahrbuch des Deutschen Reiches 1927Ť počet dělníků československé státní příslušnosti v německých státech s povinnou legitimací počtem 33.500, kdežto se počet v jiných německých státech odhaduje na 15.000. K tomu přistupuje však ještě nesmírný počet zaměstnanců a v obou skupinách členové rodin. A pokud jde o Rakousko, nechť stačí poukázati k tomu, že podle ťStatistisches Taschenbuch von Wien 1926Ť ve Vídni samotné žije 120.000 osob československého státního občanství.

Postavíme-li tyto číslice proti sobě, nemůže přece býti pochybnosti o tom, jakmile by předložená osnova zákona vedla k odvetným opatřením Německa a Rakouska, že musilo by Československo býti stranou daleko slabší a tudíž také podléhající.

Ze všech těchto úvah odmítáme vládní předlohu, i prosím slavný senát, aby projevil souhlas s mým návrhem, který zní: ťSenát se usnáší, aby se přes vládní osnovu o ochraně domácího trhu práce, tisk 576, přešlo k dennímu pořadu Ť.

Pro případ zamítnutí tohoto návrh u podal jsem řadu pozměňovacích návrhů které slavnému senátu doporučuji ke přijetí.