To není cukr, to není jen drahota, to je celý systém, a můžeme si říci po dvou letech vlády této koalice - a já bych byla ráda jako loyální člověk, abych mohla ukázati na nějaké dobré stránky té práce - že to není vláda lidu a pro lid, jak řekl Lincoln, nýbrž že je to vláda nad lidem a proti lidu. Nevím, zda je to více hříšná lhostejnost, neznalost poměrů chudých vrstev, anebo furianství. Fakt je, že malý člověk v desátém roce republiky - a je mi líto, že zrovna takto musíme na to vždy vzpomínati - cítí se opuštěn vládou republiky, že vidí pomalu před sebou, jak roste nová hra číslic, jak drahota vyvolává nové zápasy mzdové. Jsou to pánové z této koalice, kteří roztáčejí kolo vysokých čísel. Není možné, aby lid si dal líbiti tyto věci a aby se nedomáhal zvýšení mezd, aby se zaměstnanectvo nedomáhalo zvýšení platů proto, že život, výživa rodiny i pracovníka samého, je to první, co musí býti chráněno. My si nepřejeme míti národ zbídačelých lidí. Válka udělala mezi námi dosti zla a běd, ohrozila sám život národa. Republika byla povolána, aby hleděla škody válečné co možná brzy napraviti. Stojíme v desátém roce republiky. Zaměstnanci těšili se na nějakou zvláštní finanční výpomoc, zvláštní dar. Zde tedy ten zvláštní dar máte.

Doufejme, že český lid je tak uvědomělý, že nechce dělati nějaký převrat, že nechce se domáhati pěstí spravedlnosti, ale že bude účtovati, až bude k účtování povolán. (Sen. Hlávka: Čekejte na milost!) To není milost, to znamená pracovati a ukazovati tomu lidu, aby užíval té zbraně demokratické, hlasovacího lístku, řádně. Když si to spočítáte, myslíte, že ti páni, kteří dnes mluví za velký agrární majetek, a kteří pro něj pracují, jsou voleni majetníky toho velkého agrárního majetku? Chraň Bůh! To jsou malí zavedení lidé! Myslíte, že ti, kteří volí lidovou stranu - to jméno je tak krásné - že jsou to ti, kteří chtějí míti politiku proti lidu? Ne, to jsou zavedení lidé! Naše koalice demokratických lidových zástupců ukazuje, kde je to zavedení. Když mluvím o stranách, i středostavovská strana, prosím vás, slouží těm malým živnostníkům? Vždyť drahotou na ně se sesypává nevůle lidu a oni tím trpí, že musí ošizovati zboží pekařské atd. proto, že se zdražuje materiál, který do zboží dávají? Vidíme, že skutečně roztáčí se kolo nespokojenosti, sociálního znepokojování. Ovšem odpovědnost padá na ty, kteří to dělají.

Opakuji znovu, že věřím v dobré cítění českého lidu, že bude účtovati tak, jak účtovati musí, a že si udělá pořádek v republice, aby tu byla vláda lidu, lidem a pro lid. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, panu sen. Sochorovi.

Sen. Sochor: Vážený senáte! Než se ujmu slova k dennímu pořadu o prozatímní dohodě s Persií, mám uloženo svým klubem, abych přednesl toto prohlášení: "Řada železničních katastrof z doby nedávné, a z nich zvláště poslední katastrofa u Zaječí, je důkazem, že hospodářství čsl. drah bylo reakčním režimem úplně rozvráceno a že bezpečnost provozu na čsl. drahách přestává existovati. Dnes dějí se pokusy odpovědnost za katastrofu v Zaječí svésti na zaměstnance. Buržoasie nemá dosti na tom, že železničáře ožebračila, dnes podniká se hanebný útok i na jejich čest. Železniční personál má býti beránkem, snímajícím hříchy kapitalistických pirátů. Na ubohé otroky racionalisačního systému se vrhá odpovědnost za tuto katastrofu. Restrikcí řady personálu byly decimovány, zákonem č. 103 byly vyhladověny a dnes racionalisací provozu mají býti zaměstnanci nakonec přiváděni do kriminálu.

Vážený senáte! Tento postup drážní byrokracie je pohodlný, (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N.S.R. Čs. ze dne 25. září 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Kdybychom chtěli charakterisovati její jednání, tak je to prostě jednání zloděje, který utíká a křičí: "Chyťte zloděje!" Tímto laciným způsobem se však pánové odpovědnosti nevyhnou. Jsou zde fakta, která je usvědčují. "Špársystém" na železnicích prováděný je příčinou všech těchto posledních katastrof a za tento "špársystém" je odpovědna drážní byrokracie, za tento "špársystém" je odpovědný také pan ministr železnic.

Doprava na československých drahách za poslední 2 roky stoupla o plných 50%. Naproti tomu počet zaměstnanců byl restrikcí snížen o 26%. Poměry na československých drahách jsou neporovnatelně horší, než za starého Rakouska vlasteneckými republikány dnes ostouzeného. Za Rakouska na l zaměstnance vozební služby připadalo v roce 1912 6.460 km, v r. 1927 však na l zaměstnance připadá ujetých 7.549 km. Počet strojů oproti stavu po převratu stoupl o 14% a naproti tomu výkon služby se zvýšil o 50%. Výkon ve strojových kilometrech v r. 1920 obnášel 107,462.680 km. V r. 1927 je již zvýšen na 166,598.000 km. V důsledku značného snížení personálu zákon o 8hodinové době pracovní je na československých drahách soustavně a vzhledem k bezpečnosti dopravy nesvědomitě porušován. Doba pracovní dnes na místě zákonných 192 hodin, určených za období 4 neděl, činí 336 hodin, na mnoha místech i více. Síly zaměstnanců fysické i duševní jsou tímto způsobem do krajnosti vyčerpávány. Strašná statistika samotných úrazů zaměstnanců je drtivou obžalobou dnešního "špársystému" na drahách panujícího. Každý desátý zaměstnanec je do roka postižen úrazem. Veliká část těchto úrazů je smrtelná. Rodiny těchto obětí jsou přiváděny v zoufalství a pro ty zaměstnance, kteří zachrání své životy, při tomto racionalisačním šílení má býti dnes kriminál poslední etapou, ke které jsou zaměstnanci přiváděni kapitalistickým systémem. V samotném Zaječí obstarávalo službu od převratu až do restrikce 35 zaměstnanců, ale dnes službu o mnoho vyšší zastává pouze polovice sil dřívějších. Dnes v Zaječí vykonává službu pouze 18 zaměstnanců. Za těchto okolností musí docházeti ke katastrofám, děje-li se to v době, ve které provoz o 50% stoupl. V Zaječí počet personálu byl tímto způsobem snížen na polovici sil a personál tímto způsobem decimovaný byl štván dvojnásobnými výkony.

(Část odstavce byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 25. září 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)... a dnes zaměstnance vysílené a ožebračené chcete vésti do kriminálu. Jeden z těchto nešťastníků po katastrofě se chtěl oběsiti. Kdyby pánové z ministerstva železnic měli pouze tisící díl toho svědomí, které měl tento ubožák, pak by dnes musilo viseti celé ministerstvo železnic. Musili by viseti všichni ti, kteří na železnicích ani vlastmi předpisy, které vydávají, nedodržují.

Zaječí, které bylo dějištěm poslední katastrofy, je stanicí přestupní a denně tam projíždí 59 vlaků pravidelných mimo vlaky dráhy lokální Zaječí-Hodonín, které pravidelně ve stanici posunují. Podle prováděcího nařízení výnosu ministerstva železnic čís. 5.767 ze dne 26. července 1919 je pro výhybkáře stanic s více než 50 vlaky předepsán tento turnus: 12 hodin služby, 24 hodin volno a jednou za tři týdny 36 hodin volno. Toto prováděcí nařízení již samo o sobě znamenalo hrubé porušení zákona o osmihodinové době pracovní, ale ve skutečnosti ani toto nařízení se nerespektuje. V Zaječí jezdí 59 vlaků denně mimo vlaků lokální dráhy, ale turnus výhybkám byl zde 12 hodin služby, 12 hodin volno, zase 12 hodin služby a teprve potom dalších 24 hodin volno. To je důkazem, že turnus výhybkářů v Zaječí byl nejenom delší, než připouští zákon o osmihodinové pracovní době, ale byl dokonce sestaven i proti zásadám tohoto nedokonalého ministerského nařízení. Dnes před soud chcete hnáti zaměstnance, vůči kterým železniční správa sama zákony nedodržovala. Tak vypadá spravedlnost ve vaší demokratické republice. Taková spravedlnost je pro kočku! (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 25. září 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) A právě také další okolnosti katastrofy dokazují, že hlavním vinníkem katastrofy je železniční správa. Hradlové zařízení na brněnské straně se v Zaječí znovu zřizovalo, a proto výhybky byly obsluhovány ručně. Strojvůdce rychlíku ale o tomto faktu, že v Zaječí bezpečnostní zařízení výhybek je mimo činnost, nebyl v Brně služebně vyrozuměn, což pro posuzování příčin katastrofy je rovněž důležité. Právě tak v Zaječí křižování rychlíku bylo v tomto případě výjimečné a bylo povinností drážních úřadů, aby jak strojvůdce rychlíku, tak i strojvůdce vlaku nákladního o této změně v křižování byli vyrozuměni předem. Jest ale faktem, že nákladní vlak čís. 681 o přeloženém křižování před příjezdem rychlíku vůbec vyrozuměn nebyl. A právě tak hanebným způsobem bylo postaráno o službu záchrannou. Sanitní pomoc, která byla vyslána, přišla s prázdnýma rukama a při nedostatku obvazů bylo nutno na obvazy raněných použíti prádla. To není už nedbalost, (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 25. září 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Pánové z brněnského ředitelství, kteří mají čas na štvaní zaměstnanců a jich šikanování, tito pánové neměli čas na to, aby upozornili záchrannou stanici na katastrofu, která se stala.

Tímto způsobem starala se drážní byrokracie o službu záchrannou. Všechny tyto okolnosti jsou důkazem, jak dalece železniční správa jest odpovědna za katastrofu v Zaječí a jak hanebné útoky, proti zaměstnancům činěné jsou bezpodstatné.

Dnešní stav československých drah nutno označiti za evropský skandál prvního řádu. Provoz na československých železnicích je ve stavu tak kritickém, že dnes naše dráhy se stávají dopravním podnikem pouze pro sebevrahy, kteří tímto způsobem - ne sice lacino: ale za to spolehlivě - budou se chtíti dostati na onen svět. A jízdní lístek československých drah je současně volnou vstupenkou do krematoria.

Racionalisace, "špársystémem" na drahách zaváděná, sama o sobě jest ohrožením bezpečnosti dopravy. Ale dnes všechny možnosti, které tato racionalisace s sebou přináší, jsou dány do rukou fašistických štváčů a zlodějů. A tito pro persekuci komunistů na drahách nemají čas se starati o bezpečnost dopravy.

Tak daleko jste to přivedli, že korupčník má na železnici právo šikanovati a propouštěti zaměstnance, kteří na jeho zlodějnu upozorňují. Zneužívání úřední moci je na železnicích na denním pořádku. Dříve dokud buržoasie snažila se navenek zachovati mínění, jako by zde opravdu existovala demokracie, byli naši lidé pronásledováni tím způsobem, že byli komandováni k nejhůře placeným pracem. Došlo-li někde k úředním přehmatům a různým zpronevěrám, nebyli trestáni praví vinníci, kteří se krádeže dopustili, ale naopak byli trestáni naši lidé, kteří na tyto nešvary poukazovali.

Již častokráte jsme s tohoto místa poukazovali na to, že správa železniční trestá jen toho, kdo na zloděje ukazuje, ale bylo to vždy marné. (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 25. září 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Každý takovýto případ zlořádu na železnicích musil býti v zárodku umlčen a zaměstnancům bylo vždy dáno na srozuměnou, že udělají lépe, když se podobných věcí všímati nebudou. (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 25. září 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Je charakteristické, že signál k této persekuci dal agrární poslanec Beran na veřejné schůzi v Březnici, to je právě tam, kde nedávno před tím musil býti pro podvodné manipulace a korupce suspendován přednosta stanice, takto vlastenecký národní demokrat.

Právě podobný je případ národně-demokratického adjunkta Jindry, který je v celém Chomutově znám jako nacionální štváč a který byl 21. ledna t. r. ve svém bytě zatčen pro krádež, které se dopustil ve skladišti návěstních dílen v Chomutově.

Ale hned druhý den po zatčení Jindrově, to je 22. ledna, intervenovala deputace Sokolů v čele s náměstkem přednosty odboru pro udržování dráhy ing. Havlíčkem u okresní politické správy, aby Jindru z vazby propustili. Na politické správě prohlásil příslušný úředník, že jej propustiti nemůže, protože škoda touto krádeží dráze způsobená činí přes 5000 Kč a propuštění z vazby že by mohl naříditi jedině krajský soud v Mostě.

Byl též do pohybu uveden celý vlastenecký aparát v místě samotném, právě tak jako i v Praze. Záhy potom intervenoval znovu přednosta dílen státních drah v Mostě Felsikovič a přednosta stanice v Chomutově vrch. inspektor Hubička a v neděli dne 29. ledna, v důsledku všech těchto intervencí, byl Jindra z vazby přece propuštěn. Na několik dnů hlásil se jako nemocný, ale asi za týden nastoupil znovu svoje dřívější místo. Celá věc byla umlčena a dělník Ferdinand Ivančič, který tuto celou krádež četnictvu oznámil, byl ze skladiště přeložen k odboru pro udržování dráhy, tedy na místo, na kterém by již více podobné zloděje vlastenecké kontrolovati nemohl.

Takovýmto způsobem sama železniční správa podporuje zlořády na drahách. Když si dělník vezme kousek uhlí, je za to přísně trestán jako zločinec, ale fašistovi, tomu dovolí na železnici třeba celý vagon ukradnout. Dělnictvo naopak je šikanováno pro každou maličkost.

Na Slovensku ve Spišské Nové Vsi na př. je stíhán jeden zaměstnanec proto, že opatřil místnost pro místní odborovou radu, a za to, že se v té místnosti konala schůze, na které byl přijat protest proti zákazu Spartakiady.

Dotčený zaměstnanec sám na schůzi nebyl, resoluci ani neviděl, ani nečetl, ani nehlasoval, ale přesto byl stíhán. Zdá se to býti neuvěřitelné, ale je faktem, že stíhán byl a v obviňujícím spise píše ředitelství, že se tento zaměstnanec dopustil hrubého provinění proti služebnímu řádu tím, že jako jednatel odborové rady opatřil místnost pro schůzi závodního výboru, na které tato resoluce s tímto hanobícím usnesením, jak ve spise obviňujícím je řečeno, byla přijata. Jeho vina spočívá prý v tom, že zaopatřením této místnosti přijetí této resoluce umožnil. Podobnými případy mohli bychom se zabývati několik hodin, ale již to, co tu bylo řečeno, ilustruje dostatečně poměry, za jakých železniční zaměstnanci svou těžkou službu vykonávají. Tato mstivost buržoasie hraničí až s nepříčetností; ačkoliv existují předpisy a zákony zaručující volnost politického přesvědčení, sáhla železniční správa k tomu prostředku, že příslušníky naší organisace vypověděla a je vůbec postavila mimo zákon. Podle stanoveného počtu systemisovaných míst mohlo býti několik tisíc smluvních dělníků jmenováno pomocnými zaměstnanci a několik set zaměstnanců stálých mohlo býti jmenováno definitivními. Existují zde předpisy, podle kterých je předepsána 7letá lhůta pro jmenování na místo definitivní, ale příslušníci naši nebyli jmenováni, ani když vykazovali 10-15 roků a ačkoli byli to zřízenci ve službě bezvadní a kvalifikovaní. Naopak byla ovšem jmenována řada fašistů, třeba že jsou na dráze zaměstnáni pouze pár měsíců. Na železnicích dnes nerozhoduje kvalifikace, ale fašistická legitimace. Při takovémto způsobu obsazování míst musí ovšem kvalita personálu upadati a bezpečnost provozu je tím stále víc a více ohrožována. Velká část drážní byrokracie je zfanatisována vlivy fašistickými, které obzvláště mezi mladší částí železničního úřednictva nalézají vděčnou půdu. A tato fašistická byrokracie je komandována militaristickými štváči, kteří persekucí třídně uvědomělého proletariátu si zajišťují bezpečnost na drahách pro případ války se sovětským Ruskem. Reakční velmoci, obzvláště Anglie a Francie, připravují ofensivu okrajových států proti sovětskému Rusku. Při tom počítá se s určitou součinností Československa, a to tím způsobem, že naše železnice při této válce mají býti dány k disposici státům, které válku proti Rusku povedou. Jde v prvé řadě o Polsko a Rumunsko. Tyto státy mají býti námi zásobovány válečným materiálem. A zde je potřebí hledati vysvětlení, proč v posledních dnech, došlo k hromadnému propouštění provisorních zaměstnanců v obvodu olomouckého ředitelství. V tomto případě jde vesměs o zaměstnance kvalifikované, s dlouholetou služební praxí. Když železniční správa přikročila k propouštění těchto kvalifikovaných zaměstnanců několik dní po strašlivé katastrofě u Zaječí, je to důkazem, že zde byly mimořádné důvody k tomuto činu.

Bezpečnost provozu na čsl. drahách je tím ohrožována, protože na místa propuštěných se přijímají nezapracované síly nové, které po zcela krátkém, často pouze dvou až třídenním výcviku se staví na místa odpovědná a důležitá. Ale na tom dnes železniční správě nezáleží.

Kapitalističtí štváči si dnes počínají opět hráti s mírem Evropy a československý militarism pro případ války se Sověty si chce zajistiti bezpečnost na železnicích, a proto uspořádána byla v obvodu olomouckého ředitelství tato razzie na živly státu nespolehlivé. Řadu propuštěných železničářů na Olomoucku možno označiti jako první oběti válečných hrůz příštích, které naši státotvorníci v šeru svých kabinetů připravují. Pánové potřebují volné ruce pro své zločinné záměry a otevřené pole pro své rejdy, jejichž důsledkem mají býti opět hekatomby zničených lidských životů. V souvislosti s těmito plány je i likvidace péče o válečné poškozence, jevící se v rozpočtu ministerstva sociální péče na rok 1929. V době, kdy se konají přípravy k hromadné výrobě nových mrzáků, není čas ani peníze na starost o mrzáky z doby nedávno minulé. A samozřejmě nesvědomitost lidí, kteří chtějí nový válečný požár v Evropě, nezastaví se ani před zničením existencí železničářů, o kterých si myslí, že by mohli býti překážkou pro jejich plány. Ale tito měšťáci a kapitalisté, kteří hazardně si dnes počínají hráti s ohněm tak, jako to kdysi učinilo Rakousko, musí býti poučeni, že jejich teror proti třídně uvědomělému železničnímu personálu setká se s krajním odporem veškerého mezinárodního dopravního dělnictva v celé Evropě. Dopravní proletariát tento bude solidární s železničním personálem v Československu, a chtějí-li čeští kapitalisté a štváči vypověděti válku železničářům československým, pak musí se připraviti na to, že tato válka bude současně vedena veškerým dopravním proletariátem evropským. Naši soudruzi za hranicemi najdou si již prostředky, kterými tento boj proti surovému teroru českých kapitalistů a militaristů povedou, a budou to prostředky tak účinné, že československý reakční režim poučí o tom, že s existencemi zaměstnanců nesmí hazardovati tak, jak u nás železniční správa hazarduje se životy cestujících. Dopravní poměry na čsl. drahách jsou již dnes tak kritické, že cestování do Československa se může doporučiti pouze sebevrahům. Ale při té persekuci, která dnes se u nás vede proti železničnímu personálu, není vyloučeno, že v krátké době tento provoz bude vůbec znemožněn. Železničáři dnes již vědí, čeho se mohou od našeho kapitalistického systému drážního nadíti. Vědí, že se jedná o kořistníky tak nesvědomité a bezohledné, že se nezastaví před ničím, aby železniční personál co nejvíce zotročili. Tak hnusná kampaň, kterou měšťácké časopisy po katastrofě v Zaječí vedly proti železničním zaměstnancům, je pro ně poučením, jakým způsobem se bude bráti další vývoj věcí na československých drahách, bude-li ponecháno volné pole zvůli drážní byrokracie komandované měšťáckými vykořisťovateli.

Agrární žurnalistika neostýchala se nazvati zaměstnance paušálně dokonce vrahy. Je to důkazem, že tato buržoasní sebranka je proti železničnímu personálu všeho schopna. Ale trpělivost zaměstnanců je již vyčerpána a přistupuje-li dnes ke všem těmto štvanicím a nepřetržitému ožebračování železničních zaměstnanců ještě také hromadná propouštění, kterými se ničí jejich existence, pak tento železniční personál pochopí, že na všecky tyto útoky jedinou možnou odpovědí je protiútok a boj bezohledný za zlepšení a zabezpečení jejich existence. Vývoj poměrů na československých drahách zřetelně nasvědčuje tomu, že tento boj bude nutností. V jubilejním roce republiky, který naši stoprocentní vlastenci chystají se okázale oslavovat, v tomto jubilejním roce byla dána amnestie agrárním lichvářům, zlodějům, kteří v nejhorší době nestyděli se chudáky okrádati o poslední košili, ale železničním zaměstnancům drahotní výpomoc v jejich kritické situaci tak žádoucí a nutná, tato drahotní výpomoc v jubilejním roce vyplacena býti nemá.

Měšťácká vláda má peníze pouze na plnění bezedných pokladem velkoagrárních zbohatlíků a ani krejcarem nechce zlepšiti situaci železničního proletariátu. Tyto skandální poměry jsou neudržitelné a železničním zaměstnancům nezbude nic jiného, než aby zlepšení svých existenčních poměrů si vybojovali. A je zájem celé veřejnosti, aby železniční zaměstnanci v tomto svém boji byli podporováni. Boj zaměstnanců bude také bojem o nápravu dnešních neudržitelných poměrů na drahách, bude také bojem o bezpečnost provozu a bezpečnost životů cestujících. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Brabec: Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Modráčkovi.

Sen. Modráček: Ctění pánové! Předloha, která je na denním pořadu, je jistě nejmenší obchodní smlouvou, jakou jsme v posledních letech dělali. Dovolte, že po příkladu předešlých řečníků nebudu se o této předloze šířit, ale že přestoupím ihned k otázkám všeobecným, jsoucím ve vztahu s naší obchodní a hospodářskou politikou vůbec. Naše strana nemusí zdůrazňovati svoje stanovisko k obchodním smlouvám. My uznáváme obchodní smlouvy za nejlepší prostředek naší obchodní politiky.

Každý stát, který tak jako my je závislý do té míry na vývozu, musí dbát toho, aby měl se státy vůkolními pokud možno dlouhodobé ujednání, aby mohl kalkulovat, věděl, na čem je, a pak přirozeně vymohl si tak zv. nejvyšší výhody, totiž minimální tarify. My se nemůžeme pouštěti do konkurenčního boje s celým světem, do všeobecného zápasu na světových trzích a také nemůžeme se pustiti do boje s nepřestupnými celními hranicemi. Tedy pro nás obchodní smlouvy jsou nejlepší zahraniční politikou a my vítáme dokonce i tak malou obchodní smlouvu, jako je ta smlouva s Persií, třebas se při ní hlavně jednalo o vývoz cukru a Baťových bot. Právě s tohoto hlediska jsme se své doby postavili proti zavedení agrárních cel, poněvadž jsme v tom viděli budoucí příčinu obtíží, jež nám vzniknou při uzavírání obchodních smluv, a jež budou ztěžovati podmínky našeho vývozu do zahraničí, a ovšem jsme v tom viděli i další nepříjemný následek pro naši hospodářskou politiku, totiž že zavedením agrárních cel se zdraží suroviny a živobytí v tuzemsku, což ovšem bude míti nepříznivý vliv nejen na životní poměry pracujícího lidu, nýbrž i na náš vývoz. Mluvíme-li o vývozu, je potřebí ovšem hned připomenouti, že nesmíme jen a jen dívati se na cíle naší hospodářské politiky s hlediska vývozu. Již zde bylo řečeno zcela správně, že musíme se starati také o to, aby i domácí trh byl silný. Nás cizina sama nespasí, zejména ne, když hledí co možná naší konkurenci ztěžovati. Musíme hledět také posilovati náš domácí trh, čili náš domácí konsum. To znamená, že si nesmíme dovoliti u nás zdražovati podmínky životní, nesmíme příliš zvyšovati ceny prodejní, poněvadž to všechno znamená omezování konsumu a produkce, která nejen vyváží, ale přirozeně také je závislá, a to v prvé řadě na domácím trhu. Vzpomínám si při této příležitosti na svou polemiku s nynějším ministrem financí dr Englišem. Tuším na podzim r. 1927 vystoupil ve svých řečech jak v poslanecké sněmovně, tak i zde ministr financí dr Engliš s jakousi finanční teorií vývozní politiky. On rozvinoval plán daňové reformy, v němž uváděl, že náš hospodářský zájem spočívá v tom, aby posilován byl náš vývoz a že musíme tudíž hleděti daňový systém tomu přizpůsobiti, to jest daně, které by vývoz zatěžovaly, odbourávati, snižovati, abychom tak umožnili našemu průmyslu konkurenci. On měl na mysli jednak daň z obratu, která pohříchu při jeho reformě nejvíce ztroskotala, dále daň výdělkovou a vůbec daně přímé. Tehdy jsem já s ním polemisoval jak zde v senátě, tak i v časopisech. Nikterak jsem nepopíral, že máme veliký životní zájem na svém vývozu, a že daňová politika naše musí hleděti náš vývoz ulehčovat a podporovat, ale namítal jsem mu, že on ve svých řečech zapomněl na jedno, na domácí trh a vytýkal jsem mu, že on tím, když vybíral jisté daně, jež je potřebí odbourati, zejména tedy některé daně majetkové, vlastně naznačovali cestu, na níž mělo se to pak kompensovati opět novými daněmi spotřebními a nepřímými. On totiž spotřební daně vyjmul z těch daní, jež zatěžují vývoz. To bylo to čertovo kopýtko, které jsem mu vytkl, že vyjmul daně, které zatěžují domácí konsum z daní zatěžujících vývoz, poněvadž jsem cítil - a také se to potvrdilo později - že vlastně jeho teorie směřuje k odbourávání jistých daní přímých a k převalování částek, které se tím ztrácejí, na široké vrstvy v podobě daní nepřímých, čili že to vede k zatěžování konsumentů. To, jak jsem pravil, se skutečně projevilo. Celá daňová politika finančního ministra Engliše resp. koalice je skutečně podle toho zařízena a vidíme to na př. i u t. zv. reformy samosprávných financí, která vlastně nesměřuje k ničemu jinému než k tomu, aby se co možná zvýšily obecní dávky, aby se zatěžovaly všechny možné články lidové spotřeby. Tehdy se postavil proti mně pan ministr Engliš zajímavou větou. Řekl totiž na mou výtku, že vzrůstem spotřebních daní obmezuje se kupní síla obyvatelstva, že se kupní síla obyvatelstva daněmi nezmenšuje a zejména ne spotřebními daněmi. To vysvětloval tím způsobem, že peníze v podobě daně placené zůstávají doma a následkem toho se neztrácejí domácímu trhu. Tím ovšem zaběhl trochu daleko, kde jistě mu žádný národohospodář nepřisvědčí, neboť vyplývá z té argumentace, ať jsou daně vysoké nebo nízké, že je to pro národní hospodářství jedno. To přece nemůže býti pravda a každý laik ví, že to pravda není. Jsou nesčíslné případy, kdy zdražení určitého článku zmenšilo jeho spotřebu a následkem toho i jeho produkci. To jsou známá fakta, proti kterým se nedá nic namítati. Jsme zde u jednoho případu, na kterém můžeme ne-li dnes, tedy jistě za rok, demonstrovati tuto pravdu. Konečně ta byla demonstrována již po zvýšení cukerní daně. Konsum cukru upadl u nás o 10%, zdvihl se teprve později, ale jen proto, že nadešla průmyslová prosperita, byly výdělky a lidé mohli kupovati cukru více. V tom jsme měli tedy exempl, který prokazoval správnost mého stanoviska a vyvracel námitky pana ministra financí proti mému stanovisku.

Teď máme druhý případ u cukru. Najednou z čista jasna sejdou se majitelé rafinerií a surováren s pány řepaři a nadiktují o 60 haléřů vyšší ceny z továrny na kilogramu rafinády. Když se, tuším, asi před rokem dělal cukrovarnický kartel, takřka si toho nikdo nepovšimnul. Dělal se za asistence vlády a nevidělo se v tom naprosto žádného nebezpečí. Konečně musíme jako rozumní lidé do jisté míry uznávati, že je lépe, když průmysl je organisován, než když v něm zuří vojna na život a na smrt, kdy jeden závod ubíjí druhý a pak jsou z toho bankroty. Dnešní moderní sociální politika i moderní socialismus nestaví se také v zásadě proti organisacím průmyslovým. Ovšem přijde na to, o jaké tu běží. Mají-li tyto organisace za cíl odstraniti anarchii průmyslovou, aby se regulovala výroba, aby nebyla nadvýroba, a z toho vzniklé následky pro hospodářský život vůbec, nemůže se proti tomu nic namítati. Je něco jiného, když se utvoří kartel, který má za účel zvyšování cen, kartel cenový a kartel regulující výrobu. Tento není nebezpečím národohospodářským, ale kartel, který zvyšuje ceny, je nebezpečím národohospodářským. Veřejnost, když se tvořil cukerní kartel, pojímala ho jako kartel regulující výrobu, ale nedávno se ukázalo, že cukerní kartel se přetvořil v kartel cenový. Zde jsme u vážného zjevu, který se nemůže jen tak přejíti několika slovy. Případ, který máme u cukrovarníků, se může opakovati a opakuje se skutečně v neustálém zdražování v řadě jiných odvětví kartelovaných, u železa atd. Zde je potřebí zakročení zákonodárství. Není možné, aby průmyslníci uzavřeli spolek pevně svázaný, kde nemá konsument a nikdo na výrobu a ceny vlivu, a aby tento spolek stal se diktátorem, samovládcem a diktoval ceny domácímu trhu. To bychom se vydávali do jakéhosi feudálního poměru, stávali bychom se bezbrannými vůči kartelovaným výrobcům, a to si nesmí dáti líbit žádný stát, zejména ne demokratický. Přirovnal jsem kdysi ten čin cukrovarníků s loupežnými rytíři ve středověku. Tehdy bylo všeobecným zvykem, že se přepadávaly obchodní karavany a obíraly o zboží a peníze. Jistě, že to nebylo humánní, ale ti obchodníci se aspoň mohli brániti. Když na ně vyrazil loupežný rytíř, kolikráte ho odehnali, nebo i zabili, ale co dnes, když zkartelovaný průmysl sevře celou výrobu do svých přímo železných rukou, takže nemůže nikdo prolomiti falanx, která se tak utvoří? V jakém poměru jsou vůči tomu konsumenti? V horším, než byl takový obchodník proti loupeživému rytíři. Jsou úplné bezbranní. Jsem toho mínění, že musí se nevyhnutelně zakročiti proti takovým zjevům, které se odehrály právě vystoupením majitelů cukrovarů a s nimi spojených řepařů. Vláda ohlásila zákon kartelový - my zhruba víme, co v něm je - po našem mínění však zdaleka nestačí, aby čelil nebezpečí, vznikající z kartelové politiky toho druhu, o němž mluvíme. Budeme vidět, až zákon bude předložen, jak dalece v podrobnostech této věci vyhoví. Mám pochyby, že bude otevřeně šlapati na krk zdražovatelům a despotickým výrobcům, kteří konsumenty pokládají pouze za svůj vykořisťovací objekt.