Keď skúmame roztriedenie stredných škôl podľa priestoru, pripadne jedna stredná škola v Čechách na 342, ma Morave na 307, na Slovensku na 998 a na Podkarpatskej Rusi na 1582 km². Na Slovensku pripadne tedy trikrát toľký priestor ako v Čechách a na Podkarpatskej Rusi päťkrát toľký. Tento pomer by mal byť opačný, poneváč takto žiactvo musí prekonať na Slovensku trikrát takú vzdialenosť, zakiaľ sa dostane do školy, ako v Čechách. Čo je však pri tom nepochopiteľné, je to, že sa stále povráva u nás na Slovensku, že je primnoho stredných škôl, že je nutno niektoré zrušiť. Ba od počiatku trvania nášho štátu sa odpiera štátna podpora jedinému slovenskému kat. gymnáziu na Slovensku v Kláštore pod Zniovom a trpí sa, aby toto historiou tak zaslúžilé gymnázium živorilo vtedy, keď slovenskí katolíci oprávnene si môžu žiadať preň úplnú štátnu podporu už aj z toho ohľadu, že je Slovensko i pri stredných školách citeľne ukrátené. (Tak jest!)

Pri roztriedení stredných škôl je nápadné, že zpomedzi neštátnych škôl sú niektoré vzaté do rozpočtu na r. 1929, niektoré ale nie. Tak na pr. v Čechách zpomedzi 22 neštátnych chýbä 6, na Morave z pomedzi 17 chýbajú 4. Na Slovensku z pomedzi 6 chýbäjú 2 a Podkarpatskej Rusi jediná. (Předsednictví převzal místopředseda dr Soukup.)

Tie dve do rozpočtu nevzaté neštátne stredné školy na Slovensku sú: kat. gymnázium v Kláštore pod Zniovom a františkánske gymnázium v Malackách, v Podk. Rusi ale hebrejské gymnázium v Mukačeve. O týchto vieme, že štátnu podporu nedostávajú, čo ale sotva možno uveriť o 10 gymnáziách v českých zemiach. Na príčinu tohoto pokračovania sme ozaj zvedaví, poneváč komárňanské benediktínske, katolícke gymnázium je v rozpočte, bez toho, že by bolo vykázané, či dostane niečo zo štátnej kasy, alebo nie.

Zvláštnosťou je aj to, že slov. reálne gymnázium v Kežmarku je v rozpočte uvedené ako pobočka nemeckého gymnázia evanjelíckeho, kdežto dobre vieme, že medzi žiactvom slov. odbočky evanjelika niet skoro ani na ukázku. Táto odbočka je vydržiavaná úplne zo štátnych prostriedkov. Čo hatí pána ministra školstva a národnej osvety, toho veľkého, predprevratového Slováka v tom, aby táto nebola samostatná? Škoda, že tu nie je pán minister školstva, aby som sa ho na to opýtal.

Čo sa týka osobných vecí, tu nútený som obnoviť staré sťažnosti. Je to pre nás Slovákov tým horšie, lebo je dôkazom toho, že si pán minister našich sťažností nevšíma. V nádeji, že raz predsa len budú vypočuté a vyslyšané a aby sa nepovedalo, že sme sa o nich nezmienili, opätovne ich prednášam. Zo 716 profesorov Slovákov je len 165, tedy len 23%, t. j. ani ¹/₄, čo je hriechom minulosti, poneváč boly kladené prekážky slovenskému dorastu. Veď počet slovenských profesorov dnes v 10. roku jestvovania našej republiky je ešte vždy malý. Slovák ale práve na túto dráhu má prirodzenú nadanosť, len by bolo treba týchto materiálne podporovať aspoň v takej miere, ako sa to robí u príslušníkov iných politických strán v historických zemiach. Nebolo by treba len asi 46.000 korunových podpôr a slovenská mládež by sa hrnula na túto dráhu a za pár rokov by sme mali novú generáciu slovenských profesorov, čo je duchu škôl nevyhnuteľne potrebné.

Toho roku bol ale v tomto ohľade urobený krok nazpät, keď skoro všetkých, už v štátnych ústavoch zamestnaných slovenských profesorov suplentov, ktorým ešte jediná zkúška chybovala, prepustili zo služby. Po čas neprítomnosti riaditeľa, ktorý je v Previdzi, boli suplenti slovenskí prepusteni a 4 českí suplenti za ten čas zaujali jich miesto. (Výkřiky senátorů strany ludové.) Je toto krok neobyčajný, snáď v žiadnom štáte nepraktizovaný. Na Slovensku sú českí profesori neoprávnení a len verejnú mienku poburujúci, lebo nepodvratiteľná pravda je, že na Slovensku chlieb patrí v prvom rade Slovákom. (Souhlas senátorů strany ludové.)

Na koniec som ponechal najbolestnejšiu otázku Slovenska, otázku katolíckych stredných škôl. Katolíci mali na Slovensku pred prevratom 22 katolíckych stredných škôl, ktoré už boly jednoducho zhabané. Nestalo sa ale toto tiež aj s evanjelickými strednými školami, ktorým po prevrate tieto boly ponechané a len neskoršie oddali tieto sami do štátnej správy. (Kontroverse mezi sen. Havlenou a senátory strany ludové.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pánové, prosím vás snažně o klid!

Sen. Volko (pokračuje): Ale i teraz majú 2 evanjelícke gymnáziá v Prešove a v Kežmarku, ktorým profesorský sbor je poštátnený, čo toľko znamená, že tieto sú ešte aj dnes evanjelícke, ale osobné výdavky platí štát úplne. Prečo pán minister nepokračuje takto aj so slovenským katolickým gymnáziom v Kláštore pod Zniovom? Či snád len preto, že je toto katolícke? Nechcel by som to veriť, ale jeho doterajšie chovanie sa oproti tomuto katolíckemu ústavu dokazuje pravdivosť tohoto, lebo na tri stredné školy katolícke, ktoré sú na Slovensku a udržiavajú sa zo súkromných prostriedkov, veru dosť biedne a síce na gymnázia katolícke v Kláštore pod Zniovom a v Malackách a na benediktinské v Komárne, nedá sa zo štátnych prostriedkov ani haliera. Ale ako som to vyššie spomenul, evanjelícke sú vydržiavané, aspoň len osobné výdavky úplne štátom. Toto je stav neudržiteľný.

A tento neudržiteľný stav nútil pána ministra školstva k tomu, že lonského roku v rozpočtovom výbore povedal: Keď Praha a Morava má súkromé katolícké ústavy, musíme hľadieť, aby aj katolícki Slováci mali ich, lebo ináčej vychovali by pre Slovákov katolícky dorast v Maďarsku a vo Viedni. Uznávam, že toto stanovisko p. ministra školstva je už miernejšie, ako bolo jedného z jeho predchodcov, ktorý nadute povedal: "Prv zahynie štát, ako by sme dovolili cirkevné školy" - ale od pekných slov ani terajší p. minister zhola nič viacej neurobil. Táto palčivá otázka dá sa len tak riešiť, keď slovenským katolíkom budú všetky, im po prevrate zhabané, katolické stredné školy vrátené, ako právnym majiteľom.

To stanovisko, ktoré v tejto otázke zaujíma p. minister školstva, to jest, že tieto ústavy boly vzaté Maďarom, postráda aj právny základ. Nie, tieto ústavy neboly majetkom Maďarov, ale boly skutočným majetkom slovenských katolíkov. Pravda môže byť len tá, že ako vtedy všetky školy, tedy nielen katolícke na Slovensku, ale aj evanjelícke, ktoré ležaly na území terajšej našej republiky, slúžily záujmom maďarským, v Čechách a na Morave, ale nemeckým. Po prevrate ale maly byť oddané zasa katolíkom a postavené do služby záujmov slovenských. Jedine tento postup je správny, právny a spravodlivý.

Nedržím za správné ani to rešenie tejto palčivej otázky, aby si diecézy samy zariadily nové katolícke stredné školy a vláda že im dá potrebnú podporu, pri tom ale odpierá vrátenie budov, ktoré im boly po prevrate ukradnuté. (Souhlas senátorů slovenské strany ludové.) Veď je to jasné, že pri zakladaní nového ústavu v terajších ťažkých pomeroch budova hrá nejvážnejšiu rollu. Ale ráčte mi povedať, ako sa to srovnává s citom spravodlivosti, aby majiteľ školskej budovy, ktorá mu bola nesprávne odňatá, sa staral o novú budovu, a aby ten, ktorý mu jeho budovu odobral nesprávne, užíval túto aj naďalej, trebárs má starý majiteľ na túto súrnu potrebu?!

Pri tejto príležitosti nemôžem obísť ani to záporné stanovisko, ktoré zaujalo ministerstvo školstva voči do minulého roku jedinému katolickému gymnaziumu slovenskému. Toto záporné stanovisko ministerstva školstva je nesprávné a bude nesprávne, kým české zeme majú o 22 stredných škôl viac, ako im dľa kľúča patrí a kým Slovensko má o 23 menej a dokiaľ úroveň kultúrna medzi českými zemiami a Slovenskom je nie do spravodlivého pomeru donesená a spravodlive vyrovnaná. Lebo do toho času o zbytočnosti niektorej strednej školy na Slovensku nemôže byť ani reči.

Na odborné školy v rozpočte je vzaté 124,645.000 korún v celej republike. Pre Slovensko, na jeho území sa nachádzajúce odborné školy, ktorých je všetkých spolu 26, a sice: obch. akademií 6, obch. škôl 4, priemyselných 9, a pre ženské povolania 7, pripadá z na tieto školy horevzatého obnosu 88,686.037 korún na Slovensku 19,546.398 korún, tedy pod týmto titulom menej o 10,347.273 koruny menej, ako by mu podľa počtu obyvateľstva patrilo.

Čo sa rozpočtu národného školstva týka, tak ako pri iných položkách, aj tu je zaradená položka pre Slovensko a Podkarpatskú Rus, neparticipujúca pod záhadným nadpisom: "Všetky zeme s obnosom 9 mil. korún, a druhá takáto záhadná položka pod názvom: "Pomocné a vzdelávacie prostriedky s obnosom 9 mil. 643.000 kor. Komu vlastne patria tieto obnosy? Jestli patria len pre historické zeme, prečo nie sú zrejme ako takéto vykázané? Prečo sú v patričných položkách v rubrike Slovenska a Podkarpatskej Rusi čiarky, keď by v tom páde, jestli by sa z týchto obnosov aj týmto čiastkam štátu niečo ušlo, aj patričný obnos vykázaný. Takže týchto 18,643.000 Kč musíme brať len pre historické zeme, kdežto hľadiac do rozpočtu, človek má ten dojem, že pod týmto titulom sú len výdavky pre Slovensko a Podkarpatskú Rus vykázané.

Keď porovnáme položky rozpočtu národných, t. j. ľudových a meštianskych škôl na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, musí nám napadnúť ten ohromný rozdiel, ktorý sa ukazuje v pomere s počtom škôl tak, že na Slovensku na 1128 škôl ľudových sa vydá na platy 53,995.189 Kč, na Podkarpatskej Rusi na 338 škôl ľudových sa vydá na platy 23,903.757 Kč. Tedy na jednu školu priemerne na Slovensku padne 47.868 Kč, na Podkarpatskú Rus ale 70.712 Kč. Na meštiankach ale: Na Slovensku na 102 meštianske školy sa vydá na platy 17,635.280 Kč, na Podkarpatskej Rusi na 15 meštianskych škôl sa vydá na platy 4,434.612 Kč. Jedna meštianka stojí na Slovensku 172.894 Kč, na Podkarpatskej Rusi ale až 295.640 Kč. Na Slovensku na 102 meštianskych školách vyučuje 838 učiteľov, na jednu padne 8 učiteľov, v Podkarpatskej Rusi ale na 15 meštianskych školách vyučuje 173 učiteľov, na jednu padne 11 učiteľov. Nie mi je známé, prečo je tento veľmi značný rozdiel pri nákladkoch na tieto školy týchto dvoch krajín.

Koľko sa vydá na národné školy v historických zemiach, sa zaoberať nebudem, poneváč som v celej svojej reči chcel poukázať len na nedostatok výdavkov pre Slovensko, ktorými toto v štátnom rozpočte participuje. Ja a naša strana dopraje každej čiastke nášho štátu na výchovu mládeže čím väčšieho obnosu, ale správne pokračovanie oproti Slovensku požadujeme plnou mierou a práve teraz by sme to mohli očakávať, že Slovensko dôjde splnenia svojich túžieb aspoň so strany školskej. Oprávnení sme toto žiadať už aj z toho ohľadu, keďže nateraz v čele ministerstva školstva stojí Slovák. Náprava na poli slovenského školstva sa síce aj už teraz deje, ale napredovanie toto ide ešte vždy slabým krokom.

Pri tejto príležitosti nemôžem sa obísť, aby som neodpovedal slovám maďarského kolegu p. Franciscyho. Tento vo svojej reči medzi iným povedal aj to, že Maďari v Československej republike nežiadajú viacej práv, ako mali Slováci v bývalom Maďarsku. Neviem si ani predstaviť, čo by povedali Maďari, keby im vláda československá zavrela všetky stredné školy, ako to urobila maďarská vláda so slovenskými strednými školami, čo by povedali na to, keby nakázala mať už v ľudových školách v prvej triede po slovensky aj ten slabikár, alebo kdy v istých maďarských obciach aj tie 6ročné deti maďarské aj náboženstvu učili sa po slovensky, ako to nariadil zlopovestný čierny gróf Apponyi so svojím školským zákonom. Náš slovenský posl. Ferdiš Juriga v maďarskom sneme sa len dožadovať opovážil pre Slovákov strednej školy a zvolali mu jeho maďarskí kolegovia, že "Kotelet neki", t. j. "povraz mu treba dať". Prečo že hovoria maďarskí kolegovia naši po maďarsky, nemecky atď. v našom parlamente, keď nemajú žiadnych práv, keďže naši poslanci na maďarskom sneme po slovensky alebo Rumuni rumunsky Nemci nemecky ani ústa nesmeli otvoriť. Nech sú len spokojní naši Maďari, lebo jestli ich reprezentantom p. kol. Franciscym vyslovenej žiadosti - t. j. že žiadajú, aby Maďari mali v Československej republike len toľko práv, koľko ich mali Slováci v býv. Maďarsku - vláda československá skutočne bude chcieť vyhovieť, iste urobia - ale nie z radosti - Maďari naši taký krik, aby to počuli aj ich bratia v Budapešti. Nech si nezahrávajú s ohňom, lebo sa môžu veľmi ľahko popáliť.

Ku koncu chcem sa obmedziť aspoň pár slovmi o jednej veľmi dôležitej složke poľnohospodárstva na Slovensku, o hodvábnictve.

V rozpočte ministerstva orby str. 51, tit. 4. § 3. pol. 5. preliminovaný je výdaj na podporu drobného zvieratstva, to je rybárstvo, drôbežníctvo, králikárstvo, včelárstvo a hodvábnictvo, obnos 802.000 Kč. Obnos tento s hľadiska slovenského považujem za viacej ako nepatrný, a nijak nezodpovedajúci potrebám zemedelstva na Slovensku.

Kto pozná roľnícke pomery na Slovensku, istotne mi dá za pravdu. Veď u nás máme vyše 90% nesebestačných roľníkov, celý náš roľnícky ľud je vlasne roľníckym proletariátom. Sama štatistika z r. 1920 hovorí, že na 512.000 k. j. žije cca 1.900.000 duší. Pozemková reforma mnoho tu nenapravila, lebo bola prevádzaná s hľadiska čiste politikárskeho a nie národohospodárskeho a štátneho. Nesebestační dva až tri jutroví roľníci obdržali po 1-2 jutrách, čo istotne ich nespasilo a neurobilo sebestačnými, avšak narobilo ešte väčších žobrákov z bývalých bírešov veľkostatku, ktorí zostali bez zárobku a bez existenčných možností.

Tento poľnohospodársky proletariát, poneváč sa nemôže uživiť zo svojho hospodárstva, musí si hľadať zárobok na poľných prácach v cudzine, alebo rozmnožuje rady vysťahovalcov z nášho štátu.

Jedným z najvýznačnejších druhov špeciálnej roľníckej výroby je hodvábnictvo, ktoré je typickým špeciálnym roľníckym podnikaním najširších a najchudobniejších roľníckych más.

Na Slovensku máme zkúsenosti, že roľník, robotník, ktorý nemá ani 1 cm pôdy a žije v najatej chalúpke, používa ku krmeniu huseníc listu s moruší, vysadených vedľa ciest ešte maďarskou vládou, zarobil za prvú sezonu, t. j. 34 dní, v mesiaci máji a juni 2.000-3.400 Kč.

V Italii výnos hodbábnictva často prevyšuje v malohospodárstve hrubý výnos všetkých hospodárskych plodín dohromady. Ta na príklad r. 1925 v hospodárstve 4 ha veľkom, robil hrubý výnos pšenice, kukurice, vína atď, 13.140 lír, kdežto výnos samotného hodbábnictva - morušová plantáž ¹/₂ ha - obnášal 15.540 lír.

Na Slovensku má hodvábnictvo starú tradiciu, veď bývalé staré Uhorsko bolo vo výrobe surového hodvábu na treťom mieste v Europe a na piatom mieste v celom svete. V Uhorsku zaoberalo sa hodvábnictvom vyše 200.000 rodín, ktoré zarobily ročne okolo 150 mil. Kč.

Na Slovensku pestoval sa hodvábnik po prevrate v 510 obciach, teraz pestuje sa len v 130 obciach, ale môže byť pestovaný v 2300 osadách, z toho vidno, že možnosti rozvoja nijak nie sú vyčerpané a že keby bola hodvábnictvu venovaná dostatočná pozornosť, mohla by sa celá spotreba našej industrie nahradiť vlastnou surovinou, ktorej kvalita je lepšia ako italská. Takýmto spôsobom mohlo by rozvité hodvábnictvo nielen značne zlepšiť bilanciu, ale i odstrániť zdroje nespokojnosti a konsolidovať značne pomery na Slovensku.

Keď vedel náš štát na podporu nášho vývozu cukru venovať stá milionov korún, čo konečne môže sa ukázať v budúcnosti len dočasným úspechom, prečo nehľadí naše ministerstvo zmenšiť dovoz surového hodvábu výdatnou podporou domácej výroby? Veď vývoz cukru sotva bude môcť byť zväčšený, ba len samotné udržovanie tohoto vývozu na terajšej výške, bude vyžadovať ťažkých obetí so strany nášho štátu, kdežto povýšiť výrobu surového hodvábu u nás dá sa docieliť pomerne veľmi snadno. Stačí na to 15 milionov bezúročného úveru na dvadsať rokov, aby mohla byť vytvorená vedecká, technická a organizačná centrála a vybudovaná moderná vzorná organizácia na Slovensku. Hodvábnictvo na Slovensku klesá jedine preto, lebo jeho podpora so strany ministerstva orby je nedostatočná, a postup troškársky. Veď hodvábnictvo je nielen krmenie húsenic a sadenie moruší, je to súhrn činnosti mnohých veľmi komplikovaných úkolov, ktoré musia byť udržované súčasne v najprimeranejšej účinnosti. Hodvábnictvo nemožno následkom toho začínať v malom, lebo by sa nevyplatilo a zahynulo by tak, ako hynie teraz u nás, kde ináč má mimoriadné možnosti rozvoja. Je predsa známe, že niet takého štátu, kde by sa bolo hodvábnictvo rozvinulo bez štátnej podpory, ale nieto tiež takého štátu, ktorému by sa nebola mnohonásobne vyplatila rozumná a primeraná podpora vlastného hodvábnictva.

Ešte veľmi udivuje nás postup štátneho pozemkového úradu, ktorý vedel najsť množstvo zbytkových majetkov pre rôznych protežovaných pánov a nevedel dosiaľ umožniť prídel pôdy pre založenie krajinskej centrály hodvábnickej na Slovensku, (Tak jesť!) ktorá je bezpodmienečne nutná a ktorá umožnila by vytvoriť nový zdroj príjmov pre tisíce chudobných roľníckych robotníkov.

Ide tu vlastne len o náhradu toho, čo Slovensko odtrhnutím od bývalého Uhorska ztratilo a náhrada táto je bezpodminečne nutná v záujme konsolidácie pomerov na Slovensku a v záujme dobrej povesti nášho štátu v očiach vlastného občianstva i cudziny. Škoda, že tu neni pán minister orby. Dovoľujem si opýtať sa pána ministra orby: 1. čo mieni urobiť na podporu rozvoja hodvábnictva a inej špecielnej poľnohospodárskej výroby na Slovensku? 2. kedy mieni uviesť svoje rozhodnutie do platnosti? Ďalej dovoľujem si opýtať sa pána prezidenta štátneho pozemkového úradu, ako miení štátny pozemkový úrad podporiť rozvoj hodvábnictva na Slovensku a kedy mieni umožniť založenie centrály a vzorných chovov hodvábnika na Slovensku v náhrade za ztratenú bývalú hodvábnickú centrálu v Szekszárde? - Za pozdvihnutie školstva a blahobytu na Slovensku bude bojovať naša slovenská ľudová strana aj naďalej svojim doterajším spôsobom. (Tak jest!) Školstvo naše okrem ducha národného čiste slovenského musí byť vedené aj v duchu kresťanskom a v tom sme pevne presvedčení, že vláda republiky Československej nám bude nápomocna, že oprávnené požiadavky Slovenska v plnej miere aj honorované budú a preto v tejto nádeji naša slovenská ľudová strana za predostretý štátny rozpočet na r. 1929 hlasovať bude. (Souhlas.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. Klofáč.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Napřed několik slov o politice zahraniční. V zahraniční politice budeme sledovati, jako dosud, tendence určené mírovými smlouvami a programem naší strany. Naší povinností je chrániti svůj stát bez jakýchkoli záměrů agresivních. Osud nás umístil ve střední Evropě a musíme počítati se skutečností, že nemáme přístupu k moři; náš lid a celé naše dějiny ukazují, že se dovedeme bíti za mravní ideály, ať ve formě náboženské jako dříve, nebo politické, jako nyní. Je nám cizí sveřepost a nepřátelství za každou cenu a jsme vzdáleni nenávisti k ostatním národům. Těmito zásadami vedena odpovídá naše zahraniční politika současným potřebám pracujícího obyvatelstva v Československu, které touží po klidu a po zdařilém dobudování svého státního, samostatného zřízení, v jehož rámci chce pracovati k zajištění budoucnosti příštích generací. Slouží nám všem ku cti, že zahraniční tisk a přední mužové, řídící osudy velkých států, zásluhy a správný postup naší zahraniční politiky v jubilejní den desetiletého trvání naší republiky ocenily přímo lichotivě, mezi jiným Baldwin, který psal o moudrém vedení Masaryka a Beneše.

Odpovídá to jenom celé naší politice, díváme-li se věcně také na otázku ruskou, která je sice problémem vnitřním dnešního Svazu socialistických sovětských republik, ale hospodářsky a se zřetelem ke dnešní vládě svazové, která převzala po převratu v roce 1917, v říjnu, státní moc do svých rukou, jde jistě o otázku širší, evropskou a světovou.

Vývoj poměrů v sovětském Rusku není a nemůže nám býti lhostejný. Žije v něm největší slovanský národ, jde to osudy země, jejíž hranice zabíhají do středu evropské pevniny na západě, na východě pak sousedí s Čínou a Japonskem. Celá rozloha dnešního Ruska činí vlastně jednu šestinu zemského povrchu a již proto, tedy kvantitativně, jsou zde příčiny k přemýšlení a potřeba vyjasnění poměrů sovětů k našemu státu. V Rusku se provedl ohromný experiment, který právě dnes naráží na velké hospodářské obtíže. Obyvatelstvo jeho je z 90% zemědělské, je v něm 20,000.000 usedlostí selských, většinou primitivně obdělávaných. Právě v poslední době vyskytují se vážné zjevy vyvolané mužíky. Jde o skutečnou krisi zásobovací. Proto všechny krásné plány, k nimž náleží také sedmihodinový den pracovní, nemohou se uskutečniti, nejen pro vnitřní obtíže, ale pro isolaci, do které se dostaly sověty zásluhou stranicko-politické politiky komunistické.

Rusko žádá uznání de jure, ale politické jeho vedení neuznává právních norem cizích států a také jich nerespektuje. Nechceme-li sami býti fantasty, musíme dnes, jak poměry jsou, přísně odlišovati sověty a bolševickou stranu, Rusko a moskevskou internacionálu.

Jsme ochotni a jako socialisté jsme přímo povinni pozorně sledovati všecky nové sociální a kulturní směry a pokusy, které se objevují a konají v sovětském Rusku, ale nemůžeme současně trpět a bez povšimnutí ponechati zlovolnou, nenávistnou a krajně nepřátelskou taktiku kominterny, která na svém posledním šestém kongresu přímo vyzvala všechny svoje sekce k bezohlednému boji proti socialistickým stranám, které považuje za úhlavního nepřítele. Je to nelogické, nesmyslné, ale pravdivé: komunističtí dělníci jsou svými vůdci hnáni do bratrovražedného zápasu a mají při tom s nimi tvořiti jednotnou frontu!

To je politika mařící všechny pokusy o zjednodušení poměrů právě v pracujících vrstvách, ale je to také postup, který zanáší rozvrat do normálního vývoje poválečného, ve státech znovu vybudovaných. Vypadá to skutečně, jako by bolševici o mír nestáli, neboť vyvolávají akce, které jsou namířeny přímo proti ostatním stranám socialistickým, jimž právě tímto způsobem ztěžují, ne-li znemožňují, aktivní činnost ve prospěch sbližování s dnešním Ruskem.

Taktika kominterny přináší už nyní své ovoce. Skoro všechny její sekce vykazují vážné organisační poruchy, ne-li hotový rozvrat! V celých Spojených Státech Severoamerických má komunistická strana nyní pouze 10.815 členů a z těchto jenom 1.658 v 166 závodních buňkách.

Ve Francii je v 16 okresích organisováno 28.000 členů a z toho v buňkách pouze 7.000. Podle organisačního tajemníka komunistické internacionály Piatnického jsou právě v Československu organisační poměry velmi špatné. Na př. v plzeňském kraji je členů 3.106 a z toho 911 v 52 buňkách; v ústeckém kraji je v buňkách organisováno 23% členstva a v pražském kraji, který má prý 15.870 členů, je z nich pouze 17.4% v buňkách, v budějovickém dokonce pouze 8.4%, a při tom ještě počet buněk stéle klesá. Členové do nich nevstupují a nebo z nich utíkají. Stejné poměry jsou rovněž v Německu. (Sen. Sochor: Vy výborně ilustrujete poměry cizích států, ale naše ne! - Hluk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): nevyrušujte řečníka! Prosím o klid!

Sen. Klofáč (pokračuje): Strana komunistická se podle doznání svých vlastních vůdců dělnictvu odcizila. Není schopna vůbec nějaké bojovné akce, jak to ostatně ukázal zejména t. zv. rudý den! Její ideologie a praxe neodpovídá prostě povaze českého dělníka a nevyhovuje přirazené zájmům celé pracující třídy v době, která nemůže se nazvati revoluční. (Hluk. - Různé výkřiky sen. Sochora.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Volám pana sen. Sochora po prvé k pořádku! (Nové výkřiky sen. Sochora.) Prosím znovu o klid!

Sen. Klofáč (pokračuje): Prožíváme velký přerod, učíme se teprve žít v novém státě. Prodělali jsme velký převrat sami před 10 lety a hledáme vhodné prostředky pro rozšíření existenčních práv každého pracujícího člověka. U nás nenalézáme se v rozvrácených poměrech, ani hospodářských, ani sociálních, jako tomu bylo na př. v roce 1917 v Rusku, s tím Moskva a její filiálky ve státech evropských - a nejméně naše komunistická strana - nepočítá. (Výkřiky sen. Sochora.) Komunisté tvrdí o sobě, že se řídí objektivními poměry, skutečnost ukázala, že jsou buď fantasty, nebo, že sledují plány, které nejsou v zájmu zdejšího dělnického obyvatelstva.

Její sekce, tedy celé politické strany, mají býti ve smyslu moskevských instrukcí doplňkem diplomatického zastoupení a jsou dnes vlastně největší překážkou dohody se sovětským Ruskem. Jsou lučavkou uvnitř dělnické třídy a jejich oposice, hřmotná, ale bezduchá, nesoustavná a bezprogramová, je namířena, nikoli proti vládě, nýbrž proti státu a jeho existenci. (Sen. Sochor: Aj, aj!) V tom se s komunistickou stranou diametrálně rozcházíme, ale, a to je pro ni nejhorší ranou, rozcházejí-li se s ní její vlastní příslušníci. (Hluk. - Výkřiky komunistických senátorů. - Různé výkřiky sen. Sochora.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Volám pana sen. Sochora po druhé k pořádku! - Žádám důtklivě o klid, aby pan řečník mohl pokračovat.

Sen. Klofáč (pokračuje): Mezi tím, co v Rusku roste nové vlastenectví, které se opírá o rudou armádu a je živeno školskou výchovou a politickým kursem v různých dělnických klubech a kterým jsou prostoupeny také městské a venkovské sověty, staví se komunistická strana zdejší proti uznání a zdokonalení vlastního státu a celá její práce spočívá vlastně v rozrušování poměrů a vyvolávání zmatku v dělnické třídě. Je to politika nerozumná, nesociální a protidělnická. Vede k seslabení dělnické třídy (Výkřiky komunistických senátorů.) a odsuzuje značnou část právě proletariátu k negaci a tedy k nečinnosti. Škodí také hospodářsky dělnictvu, neboť vhání dělnictvo do různých beznadějných akcí, ze kterých se vrací, jak ukázala stávka hornická na Kladně před krátkou dobou, poraženo, a to vinou politického vedení strany komunistické.

Jsme pro přátelský poměr k sovětskému, slovanskému Rusku, říkáme to upřímně a poctivě a nemáme při tom žádné záludné plány, ale prohlašujeme s největší vážností, že se vždycky postavíme proti všem pokusům komunistické demagogie o zeslabení posice našeho mladého státu, který jsme s nesmírnými oběťmi celých pokolení obnovili a ustavili ho po staletích poddanství a politického i kulturního útlaku.

Mluvím-li už o sovětském Rusku a velmi naléhavé otázce obchodních styků s Ruskem, nemohu nechati bez odpovědi slova pana ministra obchodu, který se domnívá, že Rusko nemá pro nás žádného významu. Pan ministr obchodu by sám musil uznat, že jeho prohlášení je naprosto mylné, kdyby si jen uvědomil, že nejedná se jen o dnešní Rusko, nýbrž také o transitní dopravu přes Rusko do Persie, Afganistanu a Číny, tedy do států, s nimiž jsme buď sjednali obchodní smlouvu, anebo o ní jednáme a kde s námi všude soutěží Německo, které transitní dopravu Ruskem má zabezpečenu. Ale pan ministr obchodu měl by si dnes povšimnouti zejména postupu Spojených Států Severoamerických, které doma energicky brání se bolševismu a dlouho nemohly odhodlati se upraviti svůj poměr k sovětům, ale nyní rozhodly se dáti svému kapitálu pro Rusko volnou ruku a ten, jak vidím, v Rusku nyní pevně se usazuje. Jen my, jak říkáme, stát průmyslový a exportní, zůstáváme stranou, ačkoli máme v Rusku obrovské odbytiště se 180,000.000 obyvatelů, jichž životní úroveň není dnes sice ještě značná, ale teď rok od roku stoupá. Dokud jsme ještě nebyli samostatní, mívali jsme v Rusku pevnou posici. Pan ministr obchodu Novák sám se jistě pamatuje, že firma Novák a Jahn zařídila celé desítky ruských pivovarů, lihovarů a cukrovarů. Nejde o lásku nebo nelásku k bolševismu a k bolševickým doktrínám, já se jenom ptám, zdali je rozumno ještě dnes po 10 letech zůstávati pořád stranou a čekat, až nás jiní předejdou.

Pro budoucnost jedna z nejvážnějších věcí je, jak zajistit si především v centrální Evropě své trhy svou hospodářsko-obchodní basi. Po zaplacení reparací Německa, toto bude svou ohromnou expansí ohrožovat celou střední a východní Evropu; v tomto konstatování není žádného nepřátelství k Německu s naší strany. Ale je to oprávněná obava o naši hospodářskou existenci. Rozpětí Německa přinutí i Anglii a Ameriku k většímu konkurenčnímu boji nejen u nás a na Balkáně, ale v celém světě. My už dnes zápasíme všude o svá tržiště s těmito mocnými konkurenty. K tomu přistupuje a přistoupí v budoucnosti ve Střední Evropě a na Balkáně ještě Italie, Jak má takový malý stát jako my, jenž ve všech oborech - pravím ve všech oborech - má tyto veliké národy a státy za své konkurenty, jak má náš malý stát tomu všemu odolat?

A tu vytýkám našim kruhům hospodářským a finančním, tu vytýkám našim stranám buržoasním, neboť o ně jde v prvém místě, že k těmto věcem nemají přímého poměru a pochopení. Náš obchod a kapitál nestará se o nic, než o okamžité veliké zisky. Na budoucnost nemyslí; i naše agrární kruhy starají se jen o okamžité prospěchy a sobecké bezprostřední hájení momentálních zájmů bez ohledu na budoucnost státu i svou vlastní.

Dávno už pozorovali naši někteří prozíraví národohospodáři, že si musíme zajistit především své vlastní nejbližší okolí, své sousedy, své malodohodové přátele. Naše zahraniční politika soustavně ukazovala po léta, že je potřebí vybudovat kol nás nový hospodářský systém úzké spolupráce. To však žádá pochopení práce, někde i oběti, od kapitálu průmyslového, bank i našeho zemědělství. Musíme žalovat na to, že pochopení toho není.