Naše zahraniční politika několikrát to přesně formulovala. Na poslední schůzi Malé Dohody v Bukurešti přímo bylo usneseno, že se má vybudovat nový hospodářský malodohodový systém. Před třemi dny nový ministerský předseda Maniu to zdůraznil opět, volal po tom, přijal tento program a u nás nic. Při jednání jihoslovansko-československé delegace parlamentní se o tom mluvilo, ale odvahy k činům není.

V tom je jedna ze zásadních otázek celé naší budoucnosti hospodářské a politické. Dotýká se to našeho budoucího smíru s Maďarskem, otázky řešení hnutí anšlusovského celé budoucnosti našeho státu.

Místo pochopení toho všeho slyšíme denně stesky, že se s Jihoslovany nedala uzavřít smlouva. Dnes o tom píší však jihoslovanské noviny, v Maďarsku se nám škodolibě smějí a ukazují na to, že se ani se svými nejbližšími přáteli dohodnouti nemůžeme. Kde má stát celkovou jednotnou linii hospodářské politiky? Jak může náš průmyslový kapitál ospravedlnit tuto politiku, jak může s klidem míti své representanty v této vládě a neučinit konec této jednostranné politice velkoagrárnické!

My nejsme pro zbídačení venkova, pro vyhnání venkovského lidu do měst, pro ochuzení sedláka. Také to byla by hloupá, nemožná politika. Na zemědělské výrobě musí nám záležeti, neboť i to je otázkou národa i státu. My jsme však proti tomu, aby nejvážnější stránka celého života tohoto státu, to je politika hospodářská, pohybovala se od škarpy ke škarpě, jednou podle okamžitých zájmů průmyslu, po druhé zemědělství, jednou aby urval něco ten, po druhé onen. A při tom není linie, není zásady, není synthése ve všeobecných potřebách státu, není zejména smyslu vidět a připravit se na budoucnost.

To je nejvážnější stránka dnešního stavu republiky, to je také jedna z největších chyb dnešního systému, na který žalujeme, proti kterému protestujeme. Je nejvyšší čas, aby naši odborníci a činitelé odpovědní ve vládě konečně zasedli si k práci a udělali definitivní program pro zajištění budoucnosti našeho hospodářského vývoje.

Potřebujeme tedy bezpodmínečně hospodářský plán, neboť má-li míti naše hospodářská politika, to jest politika finanční, průmyslová a živnostenská, obchodní a zemědělská a politika dopravní pevnou linii, musíme znáti předpoklady naší hospodářské situace a věděti bezpečně, co chceme.

Musíme znáti poměr jednotlivých odvětví výroby navzájem. Jsme státem, jehož větší polovina obyvatelstva přináleží vrstvám průmyslovým a obchodním, kdežto menší polovina zemědělství. Více než dvě třetiny veškerého obyvatelstva tvoří vrstvy odkázané na důchod z práce, kdežto jen poměrně malá část může počítati s důchodem kapitálovým. Na tyto okolnosti nutno vzíti zřetel. Pod tlakem politickým děláme politiku jenom agrární - vidíme to na celním systému, na obtížích při jednání o obchodní smlouvy, vidíme to na řadě zákonů, sloužících jedině jedné vrstvě výrobní. Vidíme to ale i na školství. Daňový příjem z průmyslu a obchodu je rozhodně vyšší než ze zemědělství, ale je-li jistě slušno, aby respektovaly se zájmy zemědělců, musí se aspoň přibližně také respektovati zájmy průmyslu a dělnictva. Zapomíná se, že v zemědělství dělí se o výrobu příroda s prací, kdežto v průmyslu tvoří hodnoty jedině práce.

Neznáme předpokladů naší výroby. Nevíme, kolik vyrábíme. Můžeme-li to zjistiti u zboží, podléhajícího spotřebním daním - u cukru, lihu, piva atd. - nemáme vůbec žádných dat o ostatní výrobě, nevíme, kolik se u nás vyrobí zboží textilního, chemického, kolik strojů atd. Nevíme-li však, jak velká je výroba, nemůžeme také znáti, jak velký podíl připadá na vývoz. Četli jsme nedávno odhad dr Engliše, že jsme odkázaní jednou třetinou na cizinu, v pondělí dr Dvořák ve Společnosti Národohospodářské tvrdil, že dvěma třetinami. Co je pravda?

Pravda je, že podceňujeme naprosto domácí trh. Vidíme to zřejmě na řešení cukerní otázky, které nelze nazvati vlastně řešením, nýbrž jen oddálením krise. Musíme počítati s ponenáhlou ztrátou téměř všech odbytišť našeho cukru a politika exportního dumpingu, při níž domácí konsument těžce platí nízkou soutěžní cenu, kterou konkurujeme na cizích trzích, zejména na př. v Německu, musí se nám vymstít, neboť přivodí na všech stranách hospodářské ztráty: cizí trhy se uzavrou před naším exportem právě tak, jako se uzavřela Anglie - upozorňuji na hlasy, které v Německu dnes volají po celním opatření proti našemu cukru - a na druhé straně domácí konsum vysokou cenou bude jen snížen. Již dnes je náš konsum daleko nižší, než konsum v západních státech. Cukerní krisi nutno řešiti přímým i nepřímým zvedáním domácího konsumu - to jest přes odpor konsumu a exportu čokolády, cukrovinek, cukroví a ovocných konserv.

Nízká životní úroveň většiny domácího konsumentstva způsobuje malý odbyt výrobků na domácím trhu. Máme již druhý rok skvělou hospodářskou konjunkturu. Kde jsou její příčiny a jaké jsou její výsledky? Pokud jde o příčiny, byla vyvolána příznivou hospodářskou situací okolních států, především Německa. Německá statistika Ústavu pro zkoumání konjunktury ukázala, že celá středoevropská konjunktura je především založena na vzestupu konjunktury německé. Víme podle posledních zpráv tohoto ústavu, že německá konjunktura již polevuje a že nutno v dohledné době počítati s jejím poklesem. Zvýšený vývoz loňského i letošního roku přinesl nám značné zisky, což vidíme nejlépe v prudkém vzrůstu vkladů v bankách, spořitelnách a záložnách, jichž výše koncem roku 1927 činila 42 miliardy Kč.

Jaký byl výsledek této konjunktury, kam se poděly tyto zisky? Američtí národohospodáři hlásají heslo, že blahobyt vzrůstá dělením, to je, čím více se dělí národní důchod, čím více rukama prochází, tím více vzrůstá. Zůstane-li milion Kč v rukou jednoho člověka, přijde zpět do přímého oběhu nejvýše 100.000, ostatek jde do bank, spořitelen, akcií atd., přichází tedy výrobě na prospěch jen tímto prostřednictvím - namnoze velmi drahým. Rozdělí-li se však tento milion desíti příjemcům, vrátí se celý výrobě. Vidíme zde jasně, že konsum podporuje konsum, výroba výrobu. Je to stará pravda francouzského národohospodáře Jean Baptiste Saye: odbyt jednoho zboží je podmíněn odbytem zboží druhého. Nuže, touto zásadou se naše národní hospodářství neřídilo. Celý, nebo alespoň téměř celý výnos příznivé konjunktury dvou let šel do rukou jedné vrstvy národa - podnikatelské. Velký zemědělec, průmyslník a velkoobchod shromáždili všechny tyto zisky, kdežto převážná většina národa, to je pracující vrstvy odkázané na pevný plat, nejen že z konjunktury nezískaly téměř pranic, naopak namnoze ještě ztratily, ježto od roku 1926 od zavedení zemědělských cel se značně zvýšily ceny téměř všech předmětů životní potřeby, ale nezvýšily se platy a zvýšení mezd musilo si dělnictvo probojovat někdy i sáhnutím ke krajním opatřením.

Je zaznamenání hodno, jak jednotlivé státy hospodářské konjunktury využily. To uvidíme z této tabulky:

Drahotní index - za základ brán rok 1914 číslem 100 - za dobu vlády dnešní koalice

Zatím co tedy ostatní evropské státy využily hospodářské konjunktury ve prospěch obyvatelstva, pracovala dnešní koalice u nás tak, že z celé hospodářské konjunktury obyvatelstvu zbyla jen drahota. Jak draho bychom žili, kdyby tato koalice zůstala u vlády také ještě v dobách zlých?

Jaký je důsledek tohoto nerovnoměrného rozdělení národního důchodu? Obávám se, že v okamžiku, kdy skončí také dobrá konjunktura vývozní, skončí také dobrá hospodářská situace našeho průmyslu. Ti, kdož tvrdí, že jsme státem především exportním, budou v tom spatřovati potvrzení této zásady, ale zcela mylně, neboť je to důsledek nevybudování vnitřního trhu, je to důsledek nízké životní úrovně většiny národa, důsledek nízkých mezd a nízkých platů. Uvědomiti si to vše, zjednati rovnováhu mezi přírodou a jejím výnosem, která je zde representována prvovýrobou, mezi kapitálem, representovaným průmyslem a mezi prací representovanou miliony dělníků a úředníků - to jest úkolem hospodářského programu, o němž jsem se zmínil.

S otázkou drahoty vnucuje se pořád a pořád otázka, kdo tedy shrabuje nesmírné zisky z hospodářské konjunktury?

Vysvětlení toho podal v nestřežené chvíli, když začal volební boj, osobní orgán pana náměstka ministerského předsedy Šrámka, "Pražský Večerník" ze dne 2. listopadu. Tento list napsal, že odchod dr Engliše z úřadu pro rozpor s koalicí pro cukerní otázku je jen půl pravdy.

"Energie Englišova byla spotřebována v úporném zápase, který ve jménu státu, za stát, za jeho hospodářskou prosperitu i za spravedlivé rozdělení důchodů, svedl s finančním velkokapitálem a některými mocenskými skupinami. Naše národní hospodářství trpí nesmírně tím, že jest takřka úplně vybudováno v oboru průmyslové výroby na bankovním úvěru. Banky nejsou u nás pouze financiéry, nýbrž většinou majiteli a podnikateli. Proto výroba se u nás řídí skoro výhradně ziskovými hledisky bank." "Z tohoto bankovního područí chtěl Engliš státní pokladnu vysvobodit, píše dále lidový orgán, "narazil však na odpor bank, které, aby ministra Engliše porazily a dokázaly mu, že jeho konsolidační půjčka - kterou se Engliš chtěl z područí bank dostat - nebyla dobrá. Házely státní papíry na trh. Částky daleko přes miliardu korun bylo použito k tomuto výpadu, který, kdyby se byl podařil, znamenal zničení státní pokladny a ruinu všech těch milionů drobných lidí, kteří z důvěry ve státní papíry ukládali v nich svoje malé úspory."

Pánové, tohle nepovídáme my, my nevíme, je-li to pravda, nebo není, my jen víme, že na toto úžasné obvinění, v němž přímo nařčena strana národně-demokratická a agrární, že "hledí ovládnouti kapitál tlakem politickým pro své politické cíle", nastalo v koalici - naprosté mlčení.

Jen v koalici byla z toho vojna, jejímž výsledkem bylo, že koaličním listům bylo zakázáno navzájem se napadat a rozkázáno, aby všechen volební boj byl obrácen proti socialistům a zejména proti straně národně-socialistické.

Za zprávu "Lid. listů" musí ručiti strana, jejíž je orgánem. A tento list sám měl se svého šéfa, pana náměstka předsedy vlády přítmo ptáti: "Co udělal na obranu dra Engliše proti diktátu bankéřů? Proč nedal zavříti bankéře, o kterých jeho list mluví a které on proto jistě zná, když kontreminovali státní papíry a dopustili se tak vyloženého zločinu podle zákona na ochranu republiky?

Či zákon na ochranu republiky užívá se jen proti nepohodlným oposičníkům, i když svou republiku milují nade všecko, nebo proti členům Nár. jednoty v Lipníku, protože vylepili plakát s heslem Palackého "Svůj k svému", ale nesmí se ho užívati proti vyloženému zločinu na republice? Případ Tukův ukazuje ovšem také, že u nás skutečná velezrada se nepronásleduje, jakmile nehodí se to do krámu některé strany dnešní česko-německé většiny.

Z řady specielních otázek hospodářských, které u nás volají po řešení a které nelze již více odkládati bez velkých hospodářských škod, podtrhuji především některé otázky týkající se obchodní politiky. Hospodaříme desátý rok bez obchodně-politického programu, bez vlastního celního tarifu, který nám již tolik ministrů obchodu slibovalo a který žádný parlamentu nepředložil. Máme celní tarif sestavený pro naprosto odlišné celou strukturou území starého Rakouska. Dnes je reforma obtížná, protože většina cel je vázaná obchodními smlouvami, ale přesto bude nutno tuto reformu provést. Druhou otázkou obchodní politiky je otázka obchodních smluv. Dohadujeme se s Jugoslavií, a já se bojím, že se nedohodneme (Různé výkřiky.), protože přepjaté agrární požadavky se staví dohodě v cestu právě tak, jako se jí staví v cestu při jednání s Německem.

Do obchodní politiky patří také otázky průmyslové a zde je na místě zmíniti se aspoň o celních slevách na dovoz strojů u nás nevyráběných, což je ovšem kapitola sama pro sebe.

Co se děje v naší dopravě, přestává již býti hezké. Investiční politika železnic je naprosto pochybená, ukazuje se, že železniční správa nevystačí s dnešní refundací přepravní daně a že bude nutno proto tuto refundaci zvýšiti. Jsme jediný stát, který tuto daň vybírá a nerefunduje celou, ale při tom stav našich železnic není naprosto takový, aby tento způsob opravňoval.

Při tom železnice musí pomýšlet na snížení uhelných tarifů, které jsou u nás na krátké vzdálenosti daleko vyšší, než ve všech jiných průmyslových státech. Ale je bezpodmínečně nutné pomýšleti na velkou tarifní reformu, která musí upraviti řadu nevyřešených otázek dopravních, zejména propočtení sazeb s místními drahami na Slovensku. Neméně důležitá je otázka soutěže autobusové dopravy. Řešiti ji tím způsobem, že se budou činiti překážky, že se nepovolí koncese - to je nejhorší způsob řešení vůbec. Nesáhlo k němu ani Německo, ani Anglie, ani Spojené Státy, kde autobusová doprava silně soutěží železnicím. Nejsprávnější způsob je ten, aby železnice s autobusovou dopravou přímo počítaly a kooperovaly. Děje se tak V Anglii i v Německu.

Počínáme budovati svoje silnice a doufáme, že brzy odstraníme mizerii, která byla evropskou ostudou. Přesto myslím, že by bylo na místě místo desítiletého programu počítati raději s programem kratším, nejvýše pětiletým, neboť čím dříve vybudujeme svoji silniční síť, tím více získá celé naše hospodářství.

Politika a hospodářství. U příležitosti desítiletého výročí naší samostatnosti předložil "Hospodářský Rozhled" řadě osobností našeho veřejného života, politikům, národohospodářům, novinářům, průmyslníkům atd. otázku, které největší chyby jsme se dopustili v uplynulém desítiletí. Zajímavé je, že ze všech odpovědí, které přišly s české i německé strany, z řad příslušníků všech politických stran nejvíce jich vyznělo v ten smysl, že největší naší chybou bylo zpolitisování hospodářství. (Hluk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Klofáč (pokračuje): Ukázal jsem již výše, jak se u nás hospodářské problémy řeší dnes výhradně politicky, namnoze s hlediska jedné strany. Naše strana přimlouvala se již při pracování ústavy za zřízení hospodářského parlamentu, jakožto druhé komory na místě senátu. Pomýšleti dnes na revisi ústavy není možné. Ale máme-li poradní sbor pro otázky hospodářské, který je paritně složen ze zástupců všech výrobních vrstev, proč mu nedáme větší pouvoir, proč si více nevážíme jeho usnesení, proč parlament nedbal jeho dobrých rad při řešení otázek stavebních a bytových, proč dnes nedbá jeho doporučení ve věci celních slev na dovoz u nás nevyráběných strojů?

Souhlasím se slovy, která jsem nedávno četl:

"Ani při řešení hospodářských otázek nelze přehlížeti politického složení národa. O tom není sporu. Ale budovati na něm celý hospodářský systém, je naprosto nesprávné. Přesvědčili jsme se, že výhradní spolehnutí se na politickou autoritu parlamentu v nesčetných případech zklamalo. Viděli jsme, že nedbání názorů odborníků způsobilo nedozírné škody v tolika nešťastných řešeních zákonů. Vzpomínáme si, kolik zákonů bylo nutno novelisovati dříve, než vůbec vstoupily v platnost, víme, jak hluboko zasáhl do výroby ukvapený zákon o zemědělských clech, právě v těchto dnech mluvilo se mnoho o nešťastném a neodborném řešení otázky bytové a stavební. Právě tento tuhý systém politický, který nepřipustil k slovu žádnou organisaci hospodářskou, umožnil rozmach volných skupin hospodářských, ať již politicky či nepoliticky organisovaných. Tyto valné skupiny, nikoli jako takové, nýbrž osobním vlivem svých členů politicky mocných, dovedly uplatniti svoje postuláty bez ohledu často na hospodářský celek.

Můžeme si tedy dnes přáti jen jediné: aby vedle systému politického byl postaven systém hospodářský. Není k tomu třeba žádného rozsáhlého budování nových organisací. Stačí jen dáti oněm institucím, které zde již jsou, práva, namnoze jim po převratu vzatá, po případě rozvířiti jejich vliv a kompetenci. Míníme především poradní sbor pro otázky hospodářské, který byl myšlen přece jako hospodářský parlament. Ovšem že tento sbor by potřebovat býti z části rekonstruován, aby opravdu tlumočil názor celého pracujícího Československa. A nebylo by snad ani potřebí přiznávati tomuto poradnímu sboru určitá práva vůči politickému parlamentu, kdyby Národní shromáždění mělo smysl pro některé nepsané zákony. Usnesení poradního sboru měla by se státi samozřejmě bez každého legálního nucení, závaznými pro parlament. Neznamená to, že by tato usnesení byla nezměnitelná a že by parlament se stal pouze jakousi hlasovací mašinou, naprosto ne. Ale znamená to tolik, že usnesení poradního sboru by měla alespoň potud svoji váhu, že by parlament politický nejednal vědomě proti jejich duchu. V případě nesouhlasu vrátil by je poradnímu sboru k opětnému projednání. Máme již bohaté zkušenosti o chvatné práci našich zákonodárců a nemusíme tedy míti obav, že by se snad tímto postupem něco ztratilo."

Poslední konference Mezinárodní unie intelektuálů, konaná v Praze, upozornila na to, jak hospodářské otázky stále více a více převládají v životě národů, jak se parlament dnes neobejde bez odborníků, techniků, finančníků, teoretiků i praktiků.

Je v zájmu celého našeho hospodářství, abychom podtrhli význam odborníků, abychom jejich mínění nepřecházeli. Viděli jsme, kam to vede, při řešení otázky obilních cel, při jednostranném a nedomyšleném prodloužení daňových úlev pro novostavby, jakož i při celém nedomyšleném řešení otázek bytových a stavebních.

Nemusíme tvořiti žádnou navou instituci, nemusíme poradnímu sboru zaručovati žádných ústavních práv, stačí, vybudujeme-li si sami tradici, respektování jeho názorů.

Socialistickým stranám se vytýká, že provádějí třídní politiku, k tomu ke všemu třídní politiku menšiny, na základě toho, že dnešní většina má majoritu ve státě a že socialisté s komunisty a německými sociálními demokraty mají v poslanecké sněmovně pouze 28 a 29 a 41 a 17, t. j. 115 poslanců, mimo německé národní socialisty, kteří jsou také zástupci pracujících tříd a mají 6 poslanců. Většinové strany z toho vyvozují, že musí tedy přestat radikální a cílevědomá sociální politika, že musí přestati, aby stát byl veden jen z ohledu na vrstvy konsumentské a že je spravedlivo, aby byl brán zřetel na vrstvy výrobní, když ve všem - jak je vidět podle volebních výsledků z r. 1925 - jsou tyto vrstvy ve většině. Tohle "jen" nemám rád. Nechceme ohledy "jen" na konsumenty, ale nechceme ohledy "jen" na vrstvy bohaté!

Ostatně jaká je opravdu skutečnost? Dnešní vládní většina má 156 hlasů ze 300 poslanců. Od těch 156 mandátů je nutno odpočítati všech 13 hlasů, které má živnostenská strana, neboť malý živnostník, který neprovozuje výrobu po továrnicku a nemůže proto svoji výrobu zracionalisovat tak, aby byla levná a svým množstvím krajně výdělečná - malý zisk - velký obrat - patří vlastně do velké rodiny konsumentů, to je do řad těch, jichž práce je neúměrně málo hodnocena, takže zisk jejich práce padne skoro celý na zaopatření živobytí. Jdeme dále: Strana lidová sdružuje v sobě křesťansko-sociální dělníky a podle toho, jak se vydává za jedinou stranu zájmy dělnické prý hájící - viz sociální pojištění - má snad dělníků více, než složek jiných. Počítejme však jen 15 mandátů z jejich 31. Tato strana je však volena také malozemědělci, vdovami, pensisty a lidmi, kteří jen s tíží shánějí svoje živobytí. Tedy zase konsumenti! Kněží a velkostatkářů, jakož i bývalé šlechty, která ostatně volí s Němci - tolik není, aby vydali na 16 zbývajících mandátů, takže směle můžeme říci, že ve straně lidové patří čtyři pětiny do řad drobných lidí, konsumentů, těžce vydělávajících, nemluvě ani o gážistech. Odpadá tedy z vládní, čistě kapitalisticko-výrobní koalice nových 24 mandátů.

Strana národně - demokratická má z vrstev výrobních jen peníze do volební kampaně a na vydržování tisku. Volena je však ponejvíce lidmi s pevným platem, troskami z bývalé státoprávní demokracie a lidmi svedenými - viz peníze, které cpala do fašistických agitátorů. Hlasy výrobců kapitalistických by nevydělala ani na jeden mandát. Přesto škrtáme z jejích 13 mandátů jen 10 na vrstvy konsumentské.

O agrárnících není ani třeba mluvit. Velkostatkáři a akcionáři různých těch "rolnických" cukrovarů a lihovarů nedají jistě dohromady milion hlasů. Ten milion, to jsou hlasy domkářů, malorolníků a zemědělských dělníků, které agrární strana u sebe udržuje jen sliby po spravedlivém rozdělení půdy. Naproti tomu slouží její praktická politika jen majitelům latifundií, kteří vydělávají na výrobě rostlinné a jsou chráněni vysokými cly. Zemědělským dělníkům naopak ničí zaopatření ve stáří, jak dokazuje jednak okolnost, že podle původního návrhu měli být zemědělští dělníci z pojištění vyloučeni vůbec, jednak to, že naturální platy zemědělských dělníků byly odhadnuty nestydatě nízko.

Resumé: Čtyři pětiny dnešní koalice patří do vrstev konsumentských, tedy do řad těch, pro něž nezištně pracuje a musí pracovati socialismus, který žádá spravedlivé zhodnocení ať duševní, či tělesné práce, ale také spravedlivé rozdělení zisku z národního majetku.

Čtyři pětiny ze 156 činí 124 hlasy, se 115 hlasy socialistickými je zde většina 239 hlasů ze 300. Tedy taková ohromující většina malých, konsumentských, nebo aspoň sociálně slabých, že nelze mluvit o nějaké třídní vládě stran socialistických, mají-li se přinášeti levnější chléb a sociální spravedlnost čtyřem pětinám všeho obyvatelstva státu.

O nynější situaci dělnictva promluvili podrobně moji přátelé v poslanecké sněmovně i zde. Řekl jsem už, že i při dobré konjunktuře ve veliké části průmyslu životní jeho úroveň klesá stálým zdražováním. Máme dělnictvo tak kvalitní, jak málokde. Stojí jistě výš, než v západoevropských státech, to stále opakuji. Proto může náš průmysl konkurovati s cizinou. Ale smutnou pravdou je - a průmyslníci, když jsou mezi sebou, to povídají sami - že naše dělnictvo má velmi nízké mzdy a naši fabrikanti navykli si s tím počítati v konkurenčním boji s cizinou, nestarajíce se o to, aby sami zvedli své závody těmi prostředky, jichž užívá moderní průmysl jinde.

Jak už jsem řekl: v době přítomné je náhodně dobrá konjunktura. Závody kovoprůmyslové zaměstnány jsou víc než dobře. Přes to však závody Ringhofferovy - i v této době - trčí tu (i v době konjunktury) se svou bídou už několik za sebou jdoucích let. Dělnictvo pracuje půl týdne. Uváží-li se průměrný výdělek za hodinu 5 Kč, za plný týden tedy 240 Kč, tážu se, jak asi žije rodina takového odborného dělníka při půltýdenním zaměstnání za obnos 120 Kč týdně? (Různé výkřiky.) To není už jen otázka moje, ale všech, kdo lidsky cítí, to není jen bolestná otázka sociální, to je bolestná otázka národní a státní! Nezaměstnanost a podvýživa v době - výborné konjunktury! To přec mělo by mluviti do svědomí dnešní většiny, která sleduje jenom zdražovací tendenci!

Mementem pro nás je i textilní industrie, jsme odkázáni na ostatní svět, veselo je jenom při bohatém vývozu. Textilnictví se však v posledních letech stěhuje za hranice, zejména Maďarsko se jím vyzbrojilo k soběstačnosti a v místech bývalých tkalcoven a přádelen zůstala největší bída.

V Jugoslavii je náš export pořád menší a menší. Když se jim překáží prodávat k nám obilní produkci, nekupují od nás výrobky průmyslové, zejména textilní. A dělník to strašně odnáší bídou svých rodin. Ringhofferovým závodům mohl by pomoci prozíravý ministr železnic, moudrá investiční politika železniční správy, která nemá, jak jsme viděli, dost vagonů a šetří tam, kde nemá šetřiti, a vykazuje peníze, kde má šetřiti, ale jak zachrániti naše textilní dělnictvo? Vedeme-li do krajnosti boj se sousedními zemědělskými státy, tak to ovšem nejde. A i jinde - až klesne dobrá konjunktura, budeme mít víc Ringhofferových závodů a víc bídy. Na to třeba mysliti už dnes - to naše výborné dělnictvo je také částí národa, a to ohromnou částí národa, a jeho bídu pocítí vždy i jiné stavy!

Co se dálo letos se sociálním pojištěním, dělnická veřejnost nezapomene. Před několika lety jsme se chlubili, že aspoň celkově v sociální politice stojíme mezi nejpokrokovějšími státy. Ale to bývalo, ale dnes už to pravdou není.

Z mezinárodních úmluv, sjednaných na jednotlivých konferencích Práce, ratifikovalo Československo dosud tyto: 1. Úmluva o pracovní době. 2. Úmluva o noční práci žen. 3. Úmluva, jíž se stanoví nejnižší věk dětí pro připuštění k pracem průmyslovým. 4. Úmluva o věku, v němž děti mohou býti připuštěny k pracem zemědělským. 5. Úmluva o spolčovacím a sdružovacím právu zemědělských dělníků. 6. Úmluva o používání běloby v natěračství. 7. Úmluva o provedení týdenního klidu v průmyslových závodech. 8. Úmluva o rovnocenném nakládání s cizími zaměstnanci jako s domácími ve věcech pracovních úrazů. 9. Úmluva o zjednodušení inspekce vystěhovalou na lodích.

Ve stadiu ratifikace, a to tak, že vláda již úmluvy schválila, takže zbývá předložiti je panu presidentovi: 1. Úmluva o nemocenském pojištění v průmyslu a obchodu. 2. Úmluva o nemocenském pojištění v zemědělství.

Ratifikační řízení zahájeno, souhlas vlády však dosud nebyl dán: 1. Úmluva o noční práci v pekárnách.

Československo neratifikovalo: 1. Úmluva o nezaměstnanosti. 2. Úmluva, týkající se zaměstnávání žen před a po porodu. 3. Úmluva o noční práci mladistvých dělníků v průmyslu. 4. Úmluva, jíž se stanoví minimální věk dětí pro připuštění k pracem námořním. 5. Úmluva o podporách v nezaměstnanosti v případě ztroskotání lodí. 6. Úmluva, týkající se zprostředkování práce námořníků. 7. Úmluva o odškodňování pracovních úrazů v zemědělství. 8. Úmluva, jíž se stanoví minimální věk pro připuštění mladistvých osob k práci v lodních komorách a kotelnách. 9. Úmluva, týkající se povinné lékařské prohlídky dětí a mladistvých osob, zaměstnaných na lodích. 10. Úmluva o odškodnění úrazu při práci.

11. Úmluva o odškodnění v nemocech z povolání. 12. Úmluva o pracovních smlouvách námořníků. 13. Úmluva o repatriaci námořníků.

Do doby koaliční vlády byli jsme, pokud se týče ratifikace mezinárodních úmluv, sjednaných na jednotlivých konferencích práce, vedoucími. Za nynější česko-německé koalice věci rozvinuly se tak, že jsme třetími od konce. I Rumunsko, Jugoslavie a také Maďarsko nás předstihlo a za námi zůstává již jenom Španělsko a Švýcarsko.

Nyní několik slov o Slovensku. Všichni přiznáváme, že Slovensko je vzácnou částí našeho státu. Slovensko je země od přírody bohatá, svým výhodným vklíněním mezi tři státy usnadňuje nám snadné spojení se severem, jihem i východem, svojí mohutnou řekou Dunajem otvírá nám cestu na východ k břehům Asie, do Černého moře a Středozemního moře. Zde žije čilá větev naše, pracovitá, početná, nadaná a plodná.

Maďarský režim, zejména v druhé polovině 19. století, odnárodňoval Slováky a prostý lid zatlačoval do negramotnosti. Slováky zastihl převrat na kraji národní smrti. Národní život udržovala v něm nečetná skupina pokrokových pracovníků "Hlasistů", žáků a stoupenců prof. Masaryka. Nic přirozenějšího, že Slovensko v radostné době národního osvobození octlo se v rukou těch, kteří převrat připravovali a kteří nesli tíži dne i v posledních letech předválečných.

Pod vedením těchto vůdců slovenského lidu, až do voleb 1925, Slovensko vyvíjelo se směrem pokrokovým a učinilo na každém poli národního a státního života nesmírné pokroky: vybudována župní administrativa, veřejná doprava, soudnictví, a zřízeno přes 3000 lidových, slovenských škol.

Vstupem luďáků do vlády a jejich nepochopitelným favorisováním na Slovensku vydáno je dnes Slovensko na pospas nejhrubšímu klerikalismu. Slovenský klerikalism nemá žádné náboženské idee, je to - jak je to ve všem a ze všeho patrno - směr čistě materialistický, sobecký a hrubý.