Slibovalo se, že pojištění bude projednáváno s urychlením. Nezdá se, že doba 6 let, kterou potřebovalo pojištění, než od prvých prací komise se dostalo do senátu, je doba, která by svědčila o nějakém urychlení. Víme, že práce komise nebyly lehké, ani příjemné. Bylo potřebí sebrati mnoho statistického materiálu, bylo potřebí vyrovnávati různé křižující se zájmy při jednání a bylo potřebí překonávati i odpor, který se hromadil proti práci komise, v některých politických stranách, které jinak vydávají se za mluvčí soukromého úřednictva a které tvoří dnes součást majority, jež převzala pojištění do svého programu. Bylo potřebí překonávati i odpor zaměstnavatelských korporací, které na pojištění zaměstnanců dívají se jen očima pokladníka, nikoli národohospodáře. Vyžádaly-li si práce komise delší doby, stalo se to z uvedených důvodů a také proto, že komise si přála, aby měla pro své návrhy plný souhlas nejen zájmových skupin, ale také úředních činitelů. Dosáhla všeho. Její úmornou práci, stejně jako energii, kterou věci věnoval prof. dr Schönbaum, strůjce osnovy, nelze ani dost oceniti.
Když komise dokončila dílo, oddychli si zaměstnanci i komise sama. Domnívali se, že je vše vyhráno. Bohužel, zklamali se, neboť neznali úředních cest a cestiček. Přesto, že osnova, vypracovaná komisí, byla známa ministerstvu sociální péče, které o postupu prací i znění návrhu bylo podrobně zpraveno, přesto počaly se v návrhu dělati změny, počalo se dílo zdokonalovati, jak tvrdily úřední informace. V březnu 1928 podala komise svůj návrh, a teprv v červenci po mnoha urgencích a průtazích dostal se vládní návrh do sněmovny. Hra, která se zaměstnanci byla hrána, nebyla však skončena. Ukázalo se, že to, co ministerstvo jako vládní osnovu podává, je v mnohém směru něco zcela jiného, než to, co vytvořila komise. A zas ne ve prospěch zaměstnanců. Horlivým duchům úředním nestačilo, že dílo komise je dílem dohody, že tedy je potřebí jen rozhodnouti sporné body, ale začaly pracovat v něm po svém. Že zaměstnanci i členové komise musili být rozladěni, je ovšem zjevné. Dělalo se příliš mnoho, aby zaměstnanci mohli vyjít zkrátka.
Pak začala se zabývat osnovou koalice. Procedura tato byla asi stejného rázu, jako procedura úřední. Osnova byla po dlouhou dobu cukrátkem, které se ukazovalo jako odměna pro hodné dětičky. Ale žádná hra není bez konce. I koaliční strany se nabažily této primitivní hry a daly osnovu do sněmovních výborů. Než ji schválilo plenum, ještě jednou ukázána jako klenot soukromým zaměstnancům. Bylo to před volbami. Demonstrační ráz této hry měl úplně stejný ráz, jako před časem hra se státními zaměstnanci. Tradice zůstala zde zachráněna. Zaměstnancům ukázáno znovu, že jsou poslední v kalendáři.
Ale přesto, že osnova byla tak dlouho odkládána, čili podle oficiosních zpráv >studována a zdokonalována<, nezůstala bez obsahových vad a nadto ještě bez vad formálních. Po dlouhé měsíce zabývalo se ministerstva sociální péče, koaliční výbory, aby nakonec byla vržena do plena, tam spěšně odhlasována a propuštěna do senátu s chybami, které nesvědčí o dobré úrovni zákonodárné práce majority. Návrhy oposice se šmahem odmítají, přehlasovávají, nedbá se věcných návrhů ani oprav různých nedostatků, jen když se prosadí převaha majority a ukáže její vůle k moci. Pak ovšem není potřebí se diviti, že osnova přichází do senátu s těžkými chybami a že koaliční strany musí se s ministerstvem dorozumívat o tom, jak to zařídit, aby osnova nemusila se vracet sněmovně. Pokládáme takový postup nejen za naprosto neodpovídající významu zákonodárných sborů, za odporující jednacím řádům a konec konců i ústavním předpisům, ale i za nebezpečný pro další vývoj. Bylo-li v prvých popřevratových létech leccos omluvitelno návalem úkolů, překotností událostí, není to omluvitelno již dnes, kdy je dost času na to, aby dílo zákonodárných sborů bylo konstruktivně i stylisticky bezvadné. Dnešní majoritě asi příliš na tom nezáleží. Ukázala to při novelisaci zákona o dělnickém pojištění a opakuje totéž nyní. Její filosofie je asi prostá: vždy jde jen o zaměstnance, jaké pak dlouhé okolky. Nemůžeme s tím souhlasit. Trpí tím vážnost zákonodárných sborů, trpí tím také prestiž vlády. Mohlo by nám to sic být jako oposici lhostejno, ba snad i milo, jestliže majorita takto znehodnocuje svoji práci, ale nemůžeme hlásit se k takovému stanovisku s ohledem na stát, na parlamentní tradici a konec konců i s ohledem na nás samé. Práce zákonodárných sborů musí býti vzorná. Není-li už možno vyloučit omyl z lidského jednání, nesmí za žádných okolností budit práce parlamentu dojem, že není dost pečlivá. Není to také nejlepším vysvědčením pro způsob práce naší administrativy v třetí instanci, jestliže jí, která především je určena ke spolupráci na zákonech, ujdou nedostatky v osnovách, které se pak více méně důmyslnými výklady musí omlouvat. Pan ministr sociální péče je znám opatrností, s jakou odvažuje svá slova, a pečlivostí, s jakou stylizuje i nejvšeobecnější projevy a přece v jeho ministerstvu už po dvakrát přihodily se takovéto vážné nedostatky v osnovách, za které v prvé řadě odpovídá. V době, kdy socialisté vedli ministerstvo sociální péče, zjevy takové se nevyskytovaly.
Není-li formálně osnova bezvadná, neuspokojuje ani po stránce obsahové. Očekávali jsme, že pojištění bude organisačně vybudováno dokonaleji, logičtěji. Zatím však zůstala v podstatě organisace stará, táž, jako byla za Rakouska, kdy se Němcům dělaly všemožné koncese. Jaký má dnes smysl podržovat zvláštní úřadovny německé? S hlediska účelnosti organisace pojištění bylo by lépe, kdyby v každé zemi bylo po jedné úřadovně, bylo by to také levnější. Ale ovšem vládní maturita má závazky k Němcům a proto ponechání dosavadního stavu, pokud se týče úřadoven, je jen výrazem koncesí, které se německým stranám dělají za pomoc proti státotvorným socialistům. Horoucí nacionalism národně-demokratický snáší, jak vidět, velmi lehce i zavádění utrakvismu do veřejných institucí. Ostatním stranám zájmové a stavovské věci jsou milejší než zájmy národní, státní, než hlediska úspornosti, která v daném případě přišla by vhod pojištěncům.
Také ústřední organisace pojištění prozrazuje tendence dnešní majority. Posílení byrokratického vlivu - který ukázal své schopnosti v nedostatcích osnovy - stlačení vlivu pojištěnců a tím dané zvýšení moci zaměstnavatelské složky a ministerského aparátu - to vše je patrno z nové organisace pojištění, které je přece především věcí pojištěnců. Přesto jejich vliv ve správě se stlačuje až na třetí místo. Proti zaměstnanecké smýšlení koalice nalézá tu znovu výrazu a potvrzení, ježto není věcných důvodů k takovému jednání. Desetitisíce z pojištěnců jsou na vedoucích místech průmyslu a obchodu, rozhodují o dalekosáhlych zájmech hospodářských i sociálních se souhlasem a s podporou zaměstnavatelů, ale přece těmto lidem se nedůvěřuje, nevěří se jim, že by mohli úspěšně řídit svůj pojišťovací ústav. Jaká to logika? Není-li tato motivem k omezení vlivu pojištěnců, pak je to jen odpor proti zaměstnancům vůbec, třídní postoj k jejich zájmům, snaha vyloučiti je pokud možno ze správy veřejných institucí. Je to politika pochybená, politika, která znehodnocuje význam spolupráce a součinnosti, která raději chce napětí než rozumnou dohodu, i tam, kde nejde o politiku. V Anglii hlásají dnes podnikatelé >průmyslový mír<, u nás by byl raději viděn boj.
Vládní osnova do organisace pojištění zasáhla nešťastně také tím, že snížila počet voličů, jichž je potřebí ke platnosti kandidátní listiny při volbách do pensijního ústavu na 200 - u zaměstnavatelů na 50 - ač komise navrhovala 2.000. Učinila tak z dobrých důvodů. Pojištěnci budou voliti 14 členů výboru, což při počtu cca 300.000 pojištěnců znamená, že 1 mandát připadne přibližně na 21 až 22.000 pojištěnců - voličů. Jde o to, aby volby byly co nejméně roztříštěny, aby vůle voličů projevila se co nejúčelněji a volby samy byly co nejjednodušší. K tomu hledělo ustanovení, aby kandidátní listinu podepsalo aspoň 2.000 voličů. Tento počet zaručoval, že kandidáti budou vybíráni z vynikajících pracovníků, ježto by je stavěly jen velké organisace s osvědčenými lidmi. Budou-li listiny podepisovány jen 200 voliči, pak to znamená, že kandidátky mohou stavět i skupiny, utvořené jen ad hoc, pro volby, že je budou tvořiti ctižádostivci, kteří o potřebách pojištěnců nejsou vůbec informováni a kteří přirozeně neovládají ani materii zákona. Vládní strany snažily se tímto způsobem jednak vyjíti vstříc Němcům, jednak umožniti zastoupení slabým organisacím vládních stran, aby při jmenování členů mohly opakovati podobnou historii jako při jmenování odborníků do zastupitelstev. I tato změna, zdánlivě výhodná, pramení z touhy po posílení vlivu Němců a majoritních stran proti přirozeným zájmům pojištěnců.
Z obsahu zákona je možno uvést celou řadu ustanovení, která pro pojištěnce jsou nevýhodná nebo jsou nejasná. V sociálně - politickém výboru uvedli zástupci čsl. nár. soc. strany velmi podrobně tyto nedostatky, ale arci - jako vždy - bez účinku na vládní většinu. Připomínám, že není zcela jasná a spolehlivá stylisace §§ 1. a 2., poněvadž přesně nepostihuje okruh pojištěnců, kterých se týká; praxe nepochybně povede ke sporům o to, zda ta či ona kategorie zaměstnanců spadá pod zákon čili nic. Bylo by lépe, kdyby zákon byl sám pamatoval také aspoň na negativní formulaci a vytkl tak dělící čáru mezi různými skupinami zaměstnání. Ustanovení § 2 o vynětí některých osob nedostačuje. Také nemělo se ponechati vládnímu nařízení rozhodnutí o pojištění zaměstnanců nestátních drah, ale mělo býti aspoň zásadně rozhodnuto o nich v zákoně. Jde o kategorii velmi důležitou a je v zájmu veřejném, aby jejich pojištění stalo se v zákonné formě.
Nedostatky jsou také v ustanoveních o vdovských důchodech a dále v tom, že řada ustanovení jedná o nemoc. pojištění zaměstnanců ve vyšších službách, ač takový zákon neexistuje. Podobně zůstal nevyřešen problém starodůchodců, obdoba otázky staropensistů státních, ač to bylo možno a ač to komise navrhovala. Starodůchodci a staropensisté jsou dnes již obžalobou smyslu, který projevuje koalice o tyto neubožejší. Je trapné to stále připomínat, stále poukazovat na otevřenou ránu, jejíž ošetření je prostě příkazem lidskosti, a ne paragrafů. Bylo by lze uvést množství příkladů, kde osnova mohla být příznivější pojištěncům, ale - jak ukazuje jednání v soc. pol. výboru - guillotina většiny pracovala i zde, utínajíc šmahem všecky zlepšující návrhy. Zamítnutí vykládá se vždy jen tím, že by bylo nutno osnovu vraceti poslanecké sněmovně. Po dlouhých odkladech dostává senát osnovy, a nikdy nesmí nic měnit. Váha a autorita, kterou si takto dávají příslušníci většinových stran v senátě, není právě velká. Senát byl přece utvořen k tomu, aby přesnější prací, bedlivějším studiem napravoval spěšnou zpravidla práci sněmovny. Ale příležitost k tomu se nedá.
Osnova - budiž jí to přiznáno k dobru - rozřešila přece jednu otázku: pojištění novinářů. Dovolte mi, abych jako příslušník stavu a jeho volený představitel pronesl k této věci několik slov přesto, že vyčerpávajícím způsobem probral tuto otázku v rozpočtové rozpravě náš předseda K l o f á č. Jsem tím povinen stavu, a tím spíše, že sám jsem se zúčastnil celého jednání o toto pojištění. Nebudu zde opakovat, proč toto pojištění bylo nutné, proč veřejnost měla a má povinnost k žurnalistice. Chci předpokládat, že sbor tak vynikající, jako senát, zná práci novinářů z vlastní zkušenosti a že také oceňuje význam, který měla naše žurnalistika pro dílo obnovení státu a který má pro konsolidaci poměrů našeho státního života. Bez žurnalistiky nebyli bychom tam, kde jsme dnes, a bez žurnalistiky nebyla by nikdy republika mohla tak pevně zakotviti uvnitř hranic i mimo ně. Tuto práci platí novináři především svým zdravím, svými nervy, předčasnou neschopností k povolání, které ničí své příslušníky tak, jako žádné jiné. Průměrný věk novinářů je a 10 až 20% kratší, než příslušníků jiných tříd, prostě z toho důvodu, že toto povolání nezná oddechu, ale jen spěch, shon a denně do maxima možnosti napínanou kapacitu pracovní. Je přirozeno, ze péče a příslušníky tohoto stavu musí být trochu jiná, než o příslušníky stavů jiných. Ne proto, že by si žurnalisté přáli privilegií - vždyť ani tento zákon jim privilegií nedává - ale prostě proto, že je nutno respektovat prostředí, v němž žijí, práci, jíž konají. Novináři byli také jedinou vrstvou, o níž odjakživa jevila se malá starost. Zájem tu byl jen tehdy, jestliže šlo o zájmy cizí, jinak zůstávalo zpravidla při slibech.
Novináři nejsou početný stav; jsou také roztříštěni do všech politických stran. Proto je o ně tak málo zájmu. Těch 700-800 lidí mnoho v době, kdy rozhoduje početnost, nevydá. Ale demokracie není jen zákon počtu, demokracie je především princip kvality, a proto musí dbát i těch zájmů, které nejsou representovány počtem, ale jichž význam není proto menší. Jestliže v novele pensijního zákona dochází také na úpravu pojištění novinářů, můžeme to kvitovati s povděkem. Máme-li my žurnalisté ještě nějaké přání k osnově, pak jen to, ze neměla se státní pomoc vyměřovati tak omezeně,ale měl se zachovat návrh odborné ko- mise. Bylo by to znamenalo pomoc pro větší počet starých, zasloužilých novinářů, s jejichž jménem je spojen kus - a ne malý - zápasu o naší národní samostatnost. Litujeme, že zde uplatněny byly zájmy fiskální před zájmy sociálními a před hodnocením velkého díla, které vykonala naše žurnalistika. Bylo by to tím záslužnější, že naše žurnalistika prodělává přerod, který je v souvislosti s celkovou proměnou našeho života. Jejich úkolů přibývá, žurnalistika denně musí zvyšovat svůj výkon kvantitně i kvalitně. Zabezpečiti ji materielně, znamená umožniti jí další rozvoj, zbaviti jí starostí o hmotné zajištění a dovoliti jí věnovati se výhradně práci a studiu. Bez dobré žurnalistiky není možná demokracie, bez souhry politiky a žurnalistiky není možný parlamentarism, ústavní život, kontrola, není možné nic z toho, co tvoří pro nás předpoklady státního života, ba život ten sám. Proto má novinářské pojištění tak velký význam a myslím, že nechybím, řeknu-li, že větší zájem na tomto pojištění má veřejnost, než žurnalisté sami. Zní to trochu paradoxně, ale je tomu vskutku tak. Veřejnost má zájem na dobré, ba vysoké úrovni žurnalistiky a musí proto této pomoci, aby mohla věnovati se své práci, která tvoří pilíř, na němž spočívá jistota, pořádek a úroveň všeho našeho života.
Novinářské pojištění je jen malou splátkou povinnosti, kterou mají zákonodárné sbory a vlády vůči žurnalistice. Nechci opakovati všecky stížnosti, které máme, ale jen stručně připomenouti, že u nás chybí řádný tiskový zákon, který by umožnil slušný poměr novinářův k právnímu řádu, že nemáme zákona o pracovním poměru novinářů, že nesplněn zůstal slib o zřízení novinářských komor a že zůstalo jen při nápovědách ohledně sociálně - zdravotních institucí pro novináře, ač v cizině je takových institucí velmi mnoho a čsl. novinář se smíšenými pocity musí sledovat jejich dobrý vliv. Nevzdáváme se však naděje - snad i na československé novináře jednou dojde.
Konče své vývody a osnově, chtěl bych říci: osnova stává se zákonem, pozdě, ale přece. Má mnoho vad a kazů, které trpělivou prací ubude potřebí časem napravovat, ale což bylo možno čekati více, od režimu stran, které hájí především zájmy podnikatelské? Neslibovali jsme si od tohoto režimu nikdy mnoho, nemůžeme čekati více ani v tomto tak důležitém oboru. A kdyby ještě nebylo tlaku socialistických stran, kdyby nebylo soustavného volání a upozorňování na nesnesitelné křivdy, které působí dosavadní stav, byla by předloha ještě žalostnější. Hlásíme se ke své práci na uskutečnění pensijního pojištění soukromých zaměstnanců, s tím, že bychom si byli přáli, aby pojištění bylo dokonalejší, než je. To není naše vina. Činili jsme vše, abychom dosáhli zlepšení, ale proti vůli většiny nebylo lze toho dosáhnout. Majorita nese proto odpovědnost za nedostatky zákona, jež prosadila přes varovné naše hlasy. Nechtěli jsme zdržet uzákonění osnovy přes vědomí nedostatků. Vynasnažíme se však, aby, jak to poměry dovolí, zákon byl zlepšen. Také proti zaměstnanecký režim se vyžije a hříchy jeho padnou na hlavu těch, kteří jej tvořili. (Potlesk senátorů čsl. strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dávám slovo pí sen. Ecksteinové.
Sen. Ecksteinová: Vážený senáte! Co zaráželo všechny řečníky a co považuji za jednu z příčin, proč naše zákony čím dále, tím více se zanášejí, abych tak řekla, bahnem, jež je příčinou, že život se stává čím dále, tím těžší, je nepochybně neúčast a nepřítomnost ministrů a vysokých tvůrčích úředníků republiky na jednání obou komor jak poslanecké, tak senátorské.
Projednává se předloha ministerstva sociální péče, ale jako důkaz nevážnosti k vlastnímu dílu, k dílu tohoto sboru zákonodárného a k celé veřejnosti, jíž tyto zákony mají sloužiti, po celou dobu projednávání vidíme, že pan ministr sociální péče již tak jako tak - řekla bych hodně daleko od skutečného života svým postavením společenským, neuznal za vhodné a nutné k tomuto dílu se přiznati, zastupovati je a vyslechnouti vážné, hluboké námitky, které z úst řečníků se zde přímo valily, a ty všechny vážné pokyny k nápravě zákonů, které tyto komory poslanecké a senátorské tvoří. A tak, jak jsem již řekla, celý náš život veřejný, poněvadž se zákony nenaplňují potom v dílnách ministerských potřebami a duchem obyvatelstva, stává se den ze dne těžším. Podívejme se kamkoliv. Stačí zcela malý náraz, stačí, aby rtuť teploměru poklesla o několik stupňů, aby vrstvy chudého obyvatelstva byly vrženy do nejtěžšího utrpení, do nejtěžší bídy, do nejtěžšího strádání, jenom proto, že všechny ty bezpočetné úřady a ministerstva, jež s velikým nákladem jsou zařizovány, aby se staraly o potřeby státu a jeho obyvatelstva, nevyhovují tomuto úkolu, anebo zařizují tyto úkoly tak, že obyvatelstvo pod nimi krutě trpí, poněvadž ti páni, kteří zde rozhodují a zákony navrhují, zpravidla nepřináležejí těm vrstvám, které jsou jejich dílem postiženy.
Právě tak se to má i se zákonem tímto. Kolik řečníků zde mluvilo, ať to byl p. sen. Dundr nebo p. sen. Pichl nebo p. sen. Šťastný, anebo všichni, jak za sebou šli, o vadách a nedostatcích tohoto zákona a předneslo tolik opravných návrhů, jež se nahromadily během debaty a studování, že mohla bych snad jen jinými a snad ne tak dobře výstižnými slovy opakovati to, co zde oni řekli. Nechci vás zdržovati opakováním toho, co zde již bylo namítáno proti znění a proti formě, proti obsahu tohoto zákona. Čemu chci zde věnovati několik minut, jest jen 26 a 27 právě z těch důvodů, které jsem uvedla, zejména, že páni, kteří mají tak nepopíratelný vliv na stylisaci, obsah a formu zákona, jsou velmi daleko skutečného života. Tak se také stalo, že jsme udělali zákon, kterým jsme určité vrstvě obyvatelstva něco dali, ale vydali jsme druhý zákon, kterým téže vrstvě obyvatelstva béřeme, aniž bychom vyslovili, že to, co jsme jí dali, tady oprávněně brát smíme. V rozlukovém zákoně jsme dali novým manželkám právo a pravili jsme, že první manželství se ruší a pozbývají jakékoli platnosti, ale tady se zase k těm prvním manželkám vracíme a v §u 27 dáváme něco, co ty manželky druhé povede asi k tomu, aby zahájily spor i proti republice i proti těm nápadnicím, které dříve byly předešlým zákonem svého práva zbaveny.
Vážení pánové, máme o manželství zákon psaný, ale my máme o manželství také zákon nepsaný a tento nepsaný zákon byl vlastně vždycky tím činitelem, který ustanovoval zákony manželství a formy jeho života. Prosím, v zákonu psaném, čeho jsme se o manželství dovídali? Jenom toho, že žena má býti poslušna svého muže a muž že je hlavou rodiny. Co pravil nepsaný zákon? Že manželství je smlouva na celý život a že manželství ukládá povinnost muži, aby neopouštěl své ženy a svých dětí. Proč? Protože muž, který opustil svoji manželku a své děti, nebyl nikdy s to, aby novou povinnost, jíž na sebe tímto krokem přijal, dostatečně splnil. Muž, který žije, roste ve svém úřadě, ve svém povolání, zrušením manželství žije a roste dále v téže půdě, do které byl zasazen, ale žena zrušením manželství je vytržena z půdy, do které byla zasazena, aniž má možnost zachytiti se v půdě jiné. To je velmi důležité. To znamená, že pro ženy manželství je zaměstnáním, zatím co pro muže zaměstnáním není, a že právě tak jako muž činí nároky, aby jeho celoživotní práce byla uznána a honorována ustanoveními pensijními, že také právě tak má žena právo chtíti, aby její práce, kterou pro muže, pro rodinu a tím pro stát a národ přinesla, dokud nebude zařízení jiného, dokud ta povinnost a zákon přírody není regulován zákonem jiným a jiným pravidlem, aby její práce, kterou pro lidskou společnost vykonala mateřstvím a hospodyňstvím, byla uznána a našla svého zhodnocení a uznání, i v takových okamžicích, kdy první manželství se ruší a kdy žena vytrhnutá z té půdy, do které byla zasazena, ocitá se v situaci, že nemůže najíti jiné půdy, do které by mohla znovu přesazena býti.
Rozumějte, prosím, tomu dobře. Rozvedený muž jde dále za svým povoláním. Roste dále na té cestě a při té práci, které věnoval svůj život. Ale rozvedená žena nenalézá zpravidla, kde by se zachytila, protože přerušením výdělečného zaměstnání, kterému snad věnovala všechna léta svého života, než manželství uzavřela, z tohoto zaměstnání je vytržena a po 15-20 letech jest jí naprosto nemožno, aby se z největší části do tohoto zaměstnání vrátila, aby zde dále pokračovala a zajistila si nároky starobní, pensijní, nemocenské pro sebe a za časté i pro rodinu. (Potlesk na galerii. - Předseda zvoní.)
Že stala se chyba v zákoně rozlukovém, když nebylo pomýšleno na tuto okolnost, ačkoli nemohu říci, že by zákonodárci tehdá nebyli vážně přemýšleli a že by byli neměli úmyslu nejvážnějšího, aby rozlukovým zákonem poskytli příležitost k opravení omylu těm vrstvám lidí, kteří uzavřeli manželství z mladistvého omylu, jež se nehodilo jejich potřebám a jejich disposicím tělesným i duševním. Ale tohoto rozlukového zákona se chopili spekulanti, a to na obou stranách. Na jedné straně byly to probuzené pozdní touhy a na druhé straně vybičované požitkářství, chtivost, zaopatření, které zneužilo tohoto zákona a učinilo nešťastným desetitisíce mužů a žen, kteří rozešli se v posledních letech následkem až příliš benevolentního provádění zákona některými byrokraty. To vše způsobilo stav, který dnes má za následek ohromné utrpení neméně než 60.000 rodin, z velké části obšťastněných dětmi. A právě tento zákon je svědectvím pro to, že se uznává křivda, která byla spáchána na manželkách, a že ministerstvo soc. péče, jako navrhovatel tohoto zákona, se snaží ji napraviti.
Vážení pánové! Stálé poukazování, že se na tomto zákoně nemůže změniti ani jediné slovo, že zákon musí býti schválen tak, jak byl presentován posl. sněmovnou, uvádí nás v tuto chvíli do fatální situace. Ačkoli vidíme i tuto křivdu a tuto chybu, nemůžeme učiniti nic jiného, než žádati ministerstvo soc. péče, aby konečně předložilo vhodnou novelisaci zákona rozlukového a aby potom všechny zákony pojišťovací a pensijní opraveny byly tak, aby lépe odpovídaly potřebám a cítění jmenovitě našich chudobných žen, které jsou těmito zákony těžce postiženy, neboť jim berou nejen po stránce duševní a etické, ale i po stránce hmotné vše, co od života očekávaly a co jim život mohl dáti.
Vážení pánové! Velmi málo času v přemýšlení mužů se věnuje na řešení otázek mateřství, hospodyňství, manželství atd. Žena může očekávati od muže vše, pokud chce toho dosáhnouti jako daru z galantnosti a z dobré vůle. Ale jakmile mluví o svém právu, tož vždy se ozvou hlasy proti jejím spravedlivým, oprávněným a význam její v lidské společnosti vystihujícím požadavkům a vždy se postaví celý, i zákonodárný svět, vyjma strany pokrokové, socialistické proti potřebám žen, které neobdařeny bohatstvím, jsou odkázány k tomu, aby prací svou, prací v manželství pro lidskou společnost, vychovávání dětí, hleděly si ten kus obživy, ten kus své existence získat. A nebude lépe, dokud ženy samy nepřiloží ruku k dílu, nevěnují více času sobě, dokud péči, kterou plýtvaly ve směru uspokojení libovůle mužů, dokud tuto péči nevěnují sobě, svému vzdělání, vyškolení, ujasnění si, že v lidské společnosti nejsou tím pátým kolem u vozu, ani svým mateřstvím, ani svým hospodyňstvím, ani svou prací, kterou všechnu konají pro lidskou společnost, a že tedy také v zákonodárství nesmí býti s nimi tímto způsobem nakládáno. Přítomný zákon nepraví nikde, že tato ustanovení by se týkala žen a že tato ustanovení by se týkala mužů, ale § 26 a 27 bude novým zdrojem velkého utrpení všem těm ženám, které jím budou postiženy, utrpením zbytečným, poněvadž promyšleným a řádným projednáním těchto otázek by bylo velice možno, aby zbytečné trápení lidské se nezvyšovalo v každém směru i v otázce manželské a mateřské. Je to jako na příklad se stavebním ruchem. Ministerstvo soc. péče a ministerstvo financí přislíbí odpuštění daní na 25 let, když se bude stavět, nastavovat a přistavovat. A nastavuje se. Nastavují se zdi 20 cm silné. Mráz poklesne o několik stupňů, zdi promrznou, mohla by tu býti ta zkušenost, že pak promrznou zdi na 80 cm a tyto nastavené byty se stanou učiněným utrpením pro všechny ty chudé obyvatele, kteří tam bydlí. Zdi promrznou, voda z nich teče. Na podlaze se zachycují a mrznou celé ledové rampouchy, zmrzne voda, zmrznou stoky a takové obyvatelstvo, které tam bydlí v pátém a šestém poschodí, jsou lidé chudí, velice chudí, ze 150 až 160 Kč týdenního platu platí 60 Kč týdně jen nájemné, poněvadž obývání takové světničky o 10 až 12 m2 stojí neméně než 2.800 až 3.000 Kč. Bydlí tam chudáci, kteří pracují, muž a žena, po případě matka s dcerami a dětmi za 160 až 200 Kč, a když večer přijdou po práci, mohou nositi vodu z daleké ulice, poněvadž vodovod nefunguje, stoky jsou zamrzlé v těch malých úzkých stěnách, musejí nosit z 5. až 6. poschodí všechno dolů, jako noční osvěžení po celodenní práci. Tak se dělají u nás zákony. Povolí se u nás nástavba pro 5., 6. poschodí, ač ty zdi neodpovídají tomu, aby mohly býti zbudovány takové zdi, (Predsednictví převzal místopředseda Böhr.) které by také stačily při 12 až 15 stupních mrazu. Tak je to ve všem. Obraťte se do kteréhokoli resortu a uvidíte, že všechno se dělá tak a všechny zákony, aby byly novým soužením novým utrpením těm obyvatelům, kteří nepatří do vrstev vrchních desetitisíc - abych užila otřepaného a okřídleného slova.