Německá národní strana uvítala by s radostí, kdyby naši soukromí zaměstnanci v nejkratší době spravedlivou novelisací zákona o pensijním pojištění konečně dosáhli výhod zákona, kterých se plným právem domáhají. (Potlesk senátorů něm. str. národní.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní) Další slovo má pan sen. Šťastný.
Sen. Šťastný: Slavný senáte! Ani jediný ze zákonů, povahově příbuzný se zákonem právě projednávaným, nerodil se u nás právě hladce. V našich zákonodárných sborech byla vždycky dost silná ona zájmová fronta, která v sociální politice státu konstatuje pro sebe vážná nebezpečí a svůj odpor realisuje aspoň v průtahy řízení, jinak třeba nezadržitelného. I přítomná předloha zákona vykazuje známky takové pasivní resistence, nechci-li už přímo říci sabotáže. Na rozdíl od našeho případu zákon o sociálním pojištění dělnickém ve svém původním stadiu měl více štěstí.
Ovšem jí dosažená míra spravedlnosti svým úspěchem se dlouho netěšila. Stačilo dočasné vystřídání mocenských činitelů, a dílo včera prohlášené za vznešený akt moudré prozíravosti, rukama vlastních spolutvůrců znovu vrženo na stůl hazardní hry. Nemáme potřebných dat, abychom posoudili věcnou váhu vyjádření pana ministra sociální péče o té miliardě, kterou hodlá do toho hoditi, ale dospěl-li odpovědný ministr k nutnosti takového výroku, pak ovšem stigmatisoval celé ono tažení na hazardní nerozvážnost. Jak se za takovéhle pružnosti bude jednou dařiti státnímu rozpočtu, to teprve čekejme, jak se však daří po novelisačním experimentu nemocenským pojišťovnám, to už vidíme. Při nejstřízlivějším hospodaření ocitají se na srázu finančního zhroucení, a pan ministr se svou miliardou zůstává hezky na distanc. Ovšem, když pružnost státního rozpočtu prakticky uplatnil jinde.
Takové hazardérství uplatňuje současná vládní majorita na celé čáře. Jak často slyšíme z onoho břehu námitky, že americký průmysl nezná zatížení t. zv. sociálními břemeny u nás platnými. Naše industrie používá tohoto argumentu zejména v současné ochranářské kampani Spojených států. Zajisté i dělníci zdejších vývozních podniků mají nemalý zájem na zdárném urovnání věci. Ale o ty argumenty běží. Není přece pravda, že Amerika nemá sociálních břemen. Ale má je americké dělnictvo, které je eskomptuje ve své výplatě týdně. Zbývá mu vždycky na prémie pojišťovně, kde si americký dělník pojišťuje svých 20 i více tisíc dolarů pro doby své neschopnosti k průmyslové práci. Mzdou uhradí slušnou existenci i své důkladné pojištění.
Mnohem jinak je tomu u nás. I v nynější vládní koalici známe pamětníky velikého zápasu z r. 1922, kdy ve smyslu deflační politiky tuzemský průmysl velmi citelně zasáhl dělnické mzdy. Vláda se tehdy aktivně účastnila. Majíce kolem sebe živé vzory inflační bídy, věřili jsme Rašínovu ubezpečování o politice snížení hospodářských číslic. Válkou a lichvářstvím bohatých zemanů zbědované dělnictvo mělo být brzy poučeno, že jeho oběť pro stát nenalezla pochopení ve vrstvách hospodářsky silných. 18. květen 1926, toť datum, pro tuto slavnou jinak síň, ponižující. Selská jízda provedla tu svůj zdařilý útok na nemajetné vrstvy pracujícího proletariátu měst i venkova, aby historicky prokázala, že není potřebí dostáti slovu, a každou oběť, kterou přinese společnému zájmu malý člověk, silný může kdykoli zpronevěřit. >Macht geht über Recht.< Tak to nějak řekl Bismarck za konfliktu Německa s Francií, ale špatně, špatně zakládáme tradici našeho parlamentu, když přece moc je v demokracii určena velmi proměnlivě.
Obilní cla v nejtěsnější přítomnosti nepůsobí právě nejbolestněji, ale budou zase, jako už působily, že náš proletariát hladem platil rozpětí v ceně mouky u nás, nad cenou světovou. Jsou to věru zajímavé kapitoly. Když ohlásily cukrovary z titulu anglické nepřízně svoje požadavky, jako když kouzelným proutkem tneš, už tu byli agrárníci, řepaři s sebou. A svoje vyšší požadavky nad cukrovarníky odůvodňovali tím, že pšenice vynáší více než řepa. Obilními cly dostala se cena nad kdysi výhodnější řepu, tož vláda subvencí a národ konsumentů vyšší cenou musí výnos řepy zvednouti. Je to scéna přímo pohádková, a půjdeme-li touhle logikou ještě chvíli, octneme se hospodářsky u číslic Rakouska a Německa z r. 1922 a 1924. Vždyť už se připravuje omezení dovozu a citelné zvýšení cla na dovoz jatečného dobytka. Chov se nevyplácí, agrárníci mu zdražili krmení.
Jako socialisté nejsme ctiteli ochranářské politiky v zásadě, ale musíme-li už podle manýr, současně kolem nás platných, s nimi hospodařiti, pak je potřebí varovati před celními justamenty s lineálem. Zástupci našeho venkova mají jediný působivý argument: cla průmyslová. Působivý ovšem pouze politicky. Věcně omyl, anebo vědomé klamání. Náš průmysl je živým důkazem, že jsme národem dělníků. Buď vyvezeme jejich práci, nebo dělníky samy. Velezradou je, připravovat toto druhé. Zemědělství, jehož výrobu doplňujeme dovozem desítek tisíců vagonů obilí, vyprodá do posledního zrna doma. Je ušetřeno konkurenčního boje v průvanu světových tržišť. Co za téhle situace chce mít vlastně chráněno?
Tvrzení bojujícího politického agrárnictva o cenách, za jaké venkov prodává, a ukazování na ceny masa pro konsumenta, má svůj smysl. Hledejte toho třetího. Ano, dávno jsme ho zjistili. Je to onen, jehož do politické arény vrhla vlna nemravné konjunktury. Válečná lichva, po válce znovu zachvacující prvovýrobu, obchody velikých i maličkých, vyvolala nutná opatření. Daňová anarchie počátků státního hospodářství bez prostředků ťala tu a tam třeba bolestně.
Lichva kladla příčiny pro zvyšování mezd a platů. Zatratili sociální politiku státu, vypověděli boj vysokým mzdám a daním a vzali ve svou ochranu a péči všecky lichváře a lichváříčky. Zde je onen třetí! Politická strana živnostenská nalezla vděčný asyl pod mateřskými křídly republikánské strany agrární. Nemusí tedy agrárníci při konsumních cenách masa mluvit v hádankách. Tak právě také organisace majitelů domů, v jejíž zájmu vládní majorita odstraňuje ochranu nájemníků.
Jeden z vážených poslanců národní demokracie nedávno ohlašoval zvyšování platů úřednických. Ani na dělnictvo nezapomněl. Věřím, že úředníkům dá Národní shromáždění, co jim eventuelním rozhodnutím o bytovém zákoně vzalo. Ale dělníci? O jejich mzdách se přece nehlasuje a s otázkou vůle či nevůle zaměstnavatele, stojí tu ještě cenová úroveň výrobku na světovém trhu!
Přirozený trh v nejbližším sousedství obsadila nám agrární sabotáž obchodních smluv cizí konkurencí. Není lhostejno, čím a odkud zaměstnány jsou naše strojírny. Jde-li na př. Škodovka za akvisicemi po Číně, co zatím i v nejúže politicky spřátelené Jugoslavii, usazuje se průmysl Německa, je to veliké zatížení obchodní pružnosti průmyslu tuzemského.
Zdražování a jen zdražování je tedy programem celé vládnoucí koalice a hlavně její největší strany. Půjdou-li věci tímhle tempem dále, dostáváme se nezbytně na cesty valutní inflace. Dělnictvo a gážisté mohou dohánět existeční míru zvyšováním mzdy, jehož úspěch se opět vždycky vypaří na horečce ziskulačnosti trhu denních potřeb životních, a co nám zůstane, budou stále vyšší hospodářská čísla.
Podle toho vypadne také hodnota zákonných opatření, z nichž jedno slavný senát právě projednává.
Varujeme proto vládu včas, upozorňujíce, že na konci této politiky je v sázce celé národní hospodářství. Smutné je, že to je dělnictvo, které musí snad už jen samo tomuto problému rozumět. Slavná vládní majorito, nezneužívej svého mocenského postavení!
Politika dráždění nejširších mas národa je politikou nerozumu, je politikou mravního úpadku. Naše republika touto politikou utrpí rány, z nichž se těžko vzpamatuje, nenastane-li obrat k rozumu co nejdříve. (Výborně! - Potlesk senátorů čsl. strany národně-socialistické.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. Fahrner.
Sen. Fahrner (německy): Předloha k pensijnímu pojištění soukromých zaměstnanců nestala se bohužel splněním nadějí soukromého zaměstnanectva a především starších zaměstnanců a důchodců. Tvrdil-li zpravodaj o tomto zákoně v poslanecké sněmovně, že přání a požadavky soukromého zaměstnanectva budou tím do 100 % splněny, pak je to velký omyl, anebo je to vychvalování práce koalice, která skutečnosti ani zdaleka neodpovídá.
Osnova zákona je dobrá v těch částech, které zbyly z ministerské předlohy, k níž došlo za spolupráce zaměstnanectva prací mnoha let. Je špatná v těch částech, které ministerstvo propašovalo do předlohy, aby uplatnilo svůj vliv, a je velmi špatná v těch ustanoveních, která ministr sociální péče Msgr. Šrámek sám žádal a prosadil, t. j. uplatnění jednostranného národnostně - šovinistického stanoviska ve správě zničením předpokladů pro německé zemské úřadovny.
Ve svých finančních ustanoveních je zákon směnkou na dlouhou viděnou, o které bohužel nevíme, zdali bude jednou přesně a plně splacena. Chceme tím říci, že zákon, pokud se týče systému pojistných dávek a výše premií, jež jednou mají obdržeti ti, kdož od nynějška ještě po desetiletí budou moci býti pojištěni na základě nového zákona, zaujímá mezi pensijním pojištěním všech států evropských zajisté pozoruhodné místo. Ale právě tato ustanovení byla do zákona nezměněně přejata z návrhu komise odborníků a zaměstnanectva. Důchodcům a těm starým zaměstnancům, kteří se chystají jíti do pense, nepřináší zákon bohužel ničeho, anebo skoro ničeho, poněvadž nebylo dbáno osnovy odborníků, pokud jde o ustanovení, která se vztahují na zhodnocení dosavadních vkladů osob dříve pojištěných, a poněvadž vláda odepřela státní příspěvek na zvýšení požitků starých pojištěnců a starých důchodců. Ustanovení, platná pro budoucnost, nelze bráti za měřítko při posuzování ceny zákona. Také zákon o pensijním pojištění z roku 1908 obsahoval zcela příznivá ustanovení o výši důchodů po vkladech, trvajících celá desetiletí, a strádající důchodci tohoto zákona mohou dnes pěti píseň o tom, jak se tato ustanovení zachovávají. Právě tak málo víme dnes my, jak po 30 nebo 40 letech budou vypadati důchody, které dnešní zákon tak krásně a skvěle slibuje. Jedním z hlavních důvodů novelisace zákona bylo přece utvářeti příznivěji osud starých pojištěnců a starých důchodců. Toho praktický příklad: důchodce, 65letý stařec, obdrží nyní důchod 6155 Kč ročně oproti svému poslednímu služnému 22.000 Kč. Podle návrhu odborníků měl by obdržeti 10.840 Kč, obdrží však příště ve skutečnosti podle tohoto zákona 7.600 Kč ročně, tedy skoro totéž jako dříve. Kde tedy zůstává dobrodiní sociální péče tohoto zákona, který v ministerstvu sociální péče z příznivé osnovy odborníků byl takovýmto způsobem zhoršen. Budou 65letí a 70letí důchodci moci se svými rodinami žíti z pense něco málo větší nežli 600 Kč, obzvláště potřebují-li ošetření? Zdá se, že toto poznání proniká nyní také všeobecně, takže prof. Schönbaum, jeden ze spolupracovníků při zjednání početních podkladů zákona, projevil před několika dny názor, že je naléhavě potřebí projednávanou ještě osnovu zákona během nejkratší lhůty opětně novelisovati, aby státním příspěvkem také požitky starých pojištěnců a důchodců přizpůsobeny byly požadavkům lidskosti. Ale i kdyby v žádném případě nebylo lze dosíci státního příspěvku, potom nechť se zvýší pojistné sazby o 3 - 4 %, aby důchodci dosáhli alespoň malého přiblížení svých požitků ke skromnému existenčnímu minimu. Toto zvýšení znamenalo by v nejvyšších mzdových třídách zatížení 5 Kč měsíčně pro zaměstnance a zaměstnavatele a zmenšilo by se v době dozírné. Pensijní zákony v sousedních státech, Rakousku a Německu, vzaly mnohem dalekosáhlejší zřetel ke starým důchodcům a starým pojištěncům. Zaměstnanec, pojištěný od doby trvání pensijního pojištění vůbec, t. j. od roku 1909, který stále byl v nejvyšší mzdové třídě, obdržel by na příklad, kdyby šel do pense podle nového zákona, od 1. ledna 1929 důchod 9.420 Kč ročně, v chudém Rakousku však 13.200 Kč ročně a k tomu ještě započtení nepojištěné doly, která se však u nás, jak známo, nezapočítá. Nepříznivé pro pojištěnce je také zbytečné ustanovení, že starobní a invalidní důchod nesmí převyšovati průměr započitatelných příjmů. Podle zkušeností a také podle dat důvodové zprávy k zákonu může starší pojištěnec, pozbude-li svého místa, zpravidla nalézti zase jen zaměstnání s nižším platem. Kdežto průměrný příjem zaměstnance mezi 26 - 30 lety činí 26.000 Kč, obnáší ve stáří mezi 66-70 lety již jen 18.000 Kč. Důchod se tedy uvedeným ustanovením snižuje přesto, že vyššími prémiemi dřívějších služebních let vznikl nárok na vyšší důchod. Právě sociálního ducha nedostává se zákonu tam, kde bychom ho museli očekávati. Malá výhoda jest jen v tom, že nárok na starobní a vdovský důchod je bez ohledu na jeho nezbytnost bezpodmínečný. Oproti tomu bylo však zostřeno ustanovení o nároku na invalidní důchod podle § 17 nového zákona. Dosavadní zákon pravil, že neschopným k výdělku je ten, kdo následkem tělesné nebo duševní vady nemůže více plniti povinnosti svého dosavadního povolání. Ustanovení nyní projednávané novely však žádá, aby jen ten považován byl za invalidního a tím oprávněného požadovati důchod, kdo nemůže dále plniti povinnosti svého posledního povolání anebo jiného povolání, které odpovídá dosavadnímu způsobu, kterým v něm zaměstnán, jeho postavení v něm, jakož i jeho praktickému předběžnému vzdělání. Tak může důchodová komise nyní prohlásiti, že na příklad prokurista jest invalidním pro své povolání, že však může zastávati ještě jiné povolání, na příklad jako účetní. Poněvadž obyčejně při pokročilém věku nemůže nalézti jiné zaměstnání, stojí tu bez výdělku a bez nároku na důchod, i když skoro po celý lidský věk platil prémie na starobní a invalidní pojištění. Organisace protestují zde ještě jednou důrazně proti finančnímu zhoršení projednávané osnovy a budou všemi možnými prostředky pokračovati v boji o opětovnou novelisaci, až jejich oprávněným požadavkům bude vyhověno.
Velice neobratné je také znění § 185 o výbavném pojištěnek. Podle tohoto paragrafu obdrží pojištěnky výbavné, jestliže získaly alespoň 30 příspěvkových měsíců. Mimo to přiznává se těm, které v době od 1. července do 31. prosince 1928 vystoupily z pojištění a provdaly se v posledních dvou letech. Podle starého zákona mají však pojištěnky nárok na výbavné 80% zaplacených prémií, jestliže během dvou let po vystoupení z pojištění se provdaly, anebo jestliže během dvou let po provdání vystoupily z pojištění. Podle nešťastného znění § 185 vyplývá, že ze dvou pojištěnek, které se dne 15. října provdaly, jedna, která dne 16.října vystoupila z pojištění, obdrží výbavné, druhá, která vystoupila teprve dne 15. ledna 1929, musila by vyjíti na prázdno. Žádám tedy o přijetí resolučního návrhu, aby v prováděcím nařízení výslovně bylo stanoveno, aby se pojištěnkám, které dne 31. prosince 1928 na základě starého zákona o pensijním pojištění měly nárok na 80%ní vrácení prémií, výbavné bezpodmínečně vyplácelo.
Znásilněním samosprávy zaměstnanců je znění zákona o zemských úřadovnách pensijního pojištění, jehož původcem je ministr sociální péče, páter Šrámek, o němž nedávno soudruh v úřadě řekl, že není žádným knězem v pravém smyslu tohoto slova, nýbrž jen učitelem náboženství. Dosud existovala jedna německá úřadovna v Praze a jedna německá úřadovna v Brně vedle českých zemských úřadoven v těchže městech, mimo to jedna zemská úřadovna v Opavě a jedna v Bratislavě. Roku 1908 žádal páter Šrámek ve vídeňském parlamentě, aby tyto zemské úřadovny organisovány byly na základě zásady národnostní samosprávy. V Čechách byla pro přidělení k těmto zemským úřadovnám zavedena zásada přidělování území, tedy zásada teritoriální, na Moravě pak na základě moravského vyrovnání zavedena zásada personální. Také novela z roku 1919 za všenárodní koalice nezměnila na tom ničeho. Tato úprava velice se osvědčila a vymýtila z pensijního ústavu až do dnešního dne národnostní spory. Nynější znění přenechává však vládě provésti přidělení, což podle stanoviska ministra sociální péče, Msgr. Šrámka, rovná se zavedení teritoriální zásady na Moravě, čímž němečtí zaměstnanci v Brně, Olomouci, Moravské Ostravě, Znojmě, Jihlavě a snad také v Opavě připadnou české zemské úřadovně. Tato měla by pak více německých zaměstnanců nežli německá zemská úřadovna v Brně a tato zase klesla by po zrušení zemské úřadovny v Opavě, na kteréž zákon pomýšlí, na stav asi 13.000 členů. Tím byl by dán zamýšlený případ, že by tato zemská úřadovna dříve nebo později byla zrušena, poněvadž prý správa malé zemské úřadovny je dražší nežli správa velké úřadovny, Dr Hotowetz, předseda Všeobecného pensijního ústavu, pokusil se již před delší dobou v jistém článku dokázati, že správa malých zemských úřadoven je příliš drahá. Podle jeho článku činily roku 1927 správní náklady německé zemské úřadovny v Praze na jednoho pojištěnce 50,63 Kč, u české zemské úřadovny v Praze 48,32 Kč, u německé zemské úřadovny v Brně 91,93 Kč, u české zemské úřadovny v Brně 64,91, u zemské úřadovny v Opavě 76.44 Kč. Ale také tyto číslice lze popírati, poněvadž náklady německé zemské úřadovny v Opavě byly vysoce zatíženy agendou sociálního pojištění pro Hlučínsko, náklady německé úřadovny v Brně pak přidělením několika starších dobře placených úředníků. Oproti nesprávnosti uvedených cifer stojí ostatně živoucí právo národa na samosprávu svých institucí, i protestujeme co nejdůrazněji proti bezpráví § 84 stran rozdělení zemských úřadoven a litujeme, že také německé vládní strany souhlasily s tímto zněním, jež německý lid těžce poškozuje.
Nepříznivé účinky musí projeviti také § 2, odst 8, podle kterého osoby, které berou starobní důchod, vyňaty jsou z pojistné povinnosti. Tím je jednak těmto osobám nemožno zabezpečiti si dalším pojištěním důchod ve stáří, ze kterého by nezávisle od vedlejšího zaměstnání mohly žíti, jednak stlačují tyto osoby mzdy, poněvadž jim zaměstnavatelé budou dávati přednost jakožto pracovním silám, které o pojistný příspěvek jsou levnější.
K § 4 bylo by bývalo potřebí, při stanovení ceny naturálních požitků vyžádati si dobrozdání odborových organisací a vzíti k nim zřetel, poněvadž příliš nízkým oceněním naturálních požitků jsou pojištěnci poškozeni ve svých nárocích na výši starobního důchodu.
Započtení vojenských let v prvé resp. ve druhé mzdové třídě podle § 13 je křiklavým bezprávím, poněvadž se zaměstnanci, sloužící u vojska, poškozují ve svém starobním důchodu následkem nízkého pojištění a poněvadž zůstávají tím v nevýhodě oproti svým soudruhům v povolání, kteří nejsou schopni vojenské služby, a oproti ženským zaměstnancům dokonce co do svého starobního důchodu. Sám zástupce ministerstva národní obrany vyslovil své dobrozdání v této otázce v ten smysl, že ministerstvo národní obrany klade důraz na to, aby se vojínům, kteří nastupují k vojenské službě, způsobovalo pokud možno nejméně sociálních škod. I v tomto ohledu hájilo ministerstvo národní obrany stanovisko více sociální nežli ministerstvo sociální péče a vládní většina, která se o věci usnáší.
Vyloučení osob mladších nežli 16 roků z pojištění, i když jsou v zaměstnání podléhajícím pojistné povinnosti, je bezprávím a odporuje ústavě, podle které všichni státní občané mají si býti před zákonem rovni.
Těžké zasáhnutí do samosprávy pojištěnců obsahuje v sobě vliv ministerstva sociální péče na pojištění a vliv ministerstva financí na peněžní reservy ústavu, ačkoli tato ministerstva k udržování ústavu ničím nepřispívají. Původní pensijní pojištění vybudováno bylo na zásadě >pojištění pojištěným<, na zásadě samosprávy. Příště bude se správa pensijního pojištění skládati ze 34 členů, z nichž 14 bude se voliti ze zaměstnanců, 14 ze zaměstnavatelů, k čemuž jmenováno býti má 6 odborníků a předseda. Jmenování odborníků je sice sociálně-demokratickým zařízením, není však přesto ani sociální, ani demokratické a také zcela zbytečné, poněvadž dosavadní pojištění nejlepším způsobem vystačilo bez jmenovaných odborníků.
Zákon zklamal mnohé naděje zaměstnanců. Za jednotlivá zlepšení dosavadních poměrů vnutil jim zákon poručnictví vlády zkrácením samosprávy a národnostní znásilnění v otázce zemských úřadoven. Budeme hlasovati jen pro paragrafy, které zaměstnancům přinášejí zlepšení, a zamítneme zákon z uvedených důvodů ve čtení druhém. Ohlašujeme již dnes, že zaměstnanectvo neochabne v boji o své starobní a invalidní pojištění, a že v tomto boji bude pokračovati až do dosažení starobního pojištění, které zplna náležeti bude pojištěncům a které vyhoví jejich spravedlivým životním požadavkům. (Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Pichl.
Sen. Pichl: Vážený senáte! Jistě nechybíme, vyslovíme-li názor, že projednávaná osnova zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců je jeden z hlavních pilířů stability našeho sociálního života a v daných poměrech dovršením soustavy pojišťovací u nás. Není tím řečeno, že systém tento je dokonalý, že nemá vad, že nebude potřebí dále o něm pracovat tak, abychom se dostali k opravdu sociálnímu právu, k takové organisaci společenské, v níž by každý příslušník státu, každý, i ten nejposlednější občan, měl jistotu, že jeho život nespočívá na náhodách, že pro kritické chvíle je zabezpečen, že tedy valná část jeho myšlení a jednání nebude řízena starostí o to, co se stane, bude-li bez zaměstnání, bude-li nemocen, utrpí-li úraz, stane-li se k práci neschopným.
Je pravda, že projednávanou osnovou nahrazuje se už existující článek v naší pojišťovací soustavě, ale okolnost, že nutno článek ten nahrazovati, je právě jen důkazem, že systém ten nebyl bez vad a také nebude ani po schválení právě projednávané osnovy. Sociální pojištění má v soukromopodnikatelském řádu. význam v podstatě jen negativní, zabraňuje pouze určitým následkům, ale nevyrůstá organicky z celé soustavy společenské organisace.(Předseda dr Hruban ujímá se předsednictví.) Neodstraňuje plně ani hospodářských důsledků risika životního, ale spokojuje se jen s jejich zmírněním, a ještě jen proto, poněvadž dnešní společenský řád má zájem na sociálním klidu a jisté jeho stabilitě. Ne plně, jak svědčí na př. učení o nutnosti t. zv. reservní armády, tvořené nezaměstnanými, kteří podle učení liberálních hospodářů jsou tu k tomu, aby vyrovnávali t. j. stlačovali napětí na pracovním trhu, aby lidská práce byla levná. Proto žádné z pojištění, která jsou již zavedena, nebo budou v dnešním liberálním řádě zaváděna, nejsou a nemohou být dokonalá. Není v zájmu kapitalistické společnosti, aby pracovník byl zajištěn, ale pouze, aby bylo mírněno napětí, které v kotli kapitalismu může vznikat a které proto potřebuje ventilu. Z toho důvodu také každé pojištění v kapitalistické společnosti sleduje jen účel upevnit tuto, opřít ji, zabránit větším otřesům a krisím.
Stavíme-li se, my socialisté, kladně k pojišťování i přes to, že je nám známa funkce pojištění v soukromopodnikatelské soustavě, činíme tak s hlediska zaměstnanců, pro něž pojištění zůstává hodnotným, ať již vlastní jeho funkce ve společnosti je jiná. Zápas o novou organisaci společenskou je zápasem generací, je zápasem o vítězství pokroku, zápasem, ve kterém naše práce je článkem, naše úspěchy fází. Ztrnulý dogmatism, boj o integrální úspěch, opovrhování vývojem poškodil by jen ty, v jichž prospěch je veden. Demokracie je politický systém, filosofie relativity, vyvíjí se a zdokonaluje, aniž lze odhadnouti vrchol, kterého může dosáhnouti.
To je naše zásadní stanovisko ke všem počinům kapitalistické společnosti. Jsme vzdáleni lpění na tuhých doktrinách komunismu, který vyklizuje pole, protože nechce rozuměti hluboké pravdě antického filosofa > nulladies sine linea<, nechce rozuměti vytrvalé, soustavné práci pro lepší zítřek. Stejně jsme vzdáleni absolutistickému stanovisku liberálnímu, jež nejraději ponechalo by společnost bez regulujících řádů. Sledujeme pozorně vývoj lidské společnosti, vidíme rozvoj techniky, zjišťování zákonitosti ve všem dění lidstva a pozorujeme, jak neodvratně zeslabuje se bezuzdná volnost kapitálu, jak tento vtěsnává se do funkce služby společnosti, a poznáváme, že nám vývoj dává za pravdu. Přerod společnosti děje se vytrvale a tlak toho nutí k tomu, že do systému vtěsnávají se prvky sociálního charakteru. To je výsledek vytrvalé práce socialismu.
V Československu podařilo se tlaku pracujících mas vybudovati jistou soustavu sociálního práva, která není ještě, jakou by měla být, ale která bude stále zdokonalována. Novela k pensijnímu zákonu soukromých zaměstnanců je přesvědčivým dokladem. Je to také naše práce. Z úsilí zástupců pracujících vrstev byla již r. 1923 zřízena komise, která měla připraviti návrh novely, a její návrh v jádře je dnes projednávaná osnova. Shodou okolností převzal dílo komise jiný vládní režim a arci upravil návrh podle svých zájmů. Udělal i při tom, co jen mohl, aby novela nestala se skutkem co nejdříve, protože zájmy sociálně slabých a slabších nejsou dnes politicky konjunkturní. Snad, kdyby nebylo strachu z voleb, ani my neměli bychom příležitost o novele jednati.
A přece by se zdálo, že zákony tohoto druhu měly by býti projednávány před všemi ostatními, neboť, jak jsem již uvedl, stoupenci liberalistického řádu měli by mít živý zájem o sociální zákonodárství právě v zájmu idee, již vyznávají. Ale u nás měli jsme vždy málo vskutku liberálních osobností, náš liberalismu byl a je úpadkový. Nedovedl vytvořiti ani vlivnou politickou stranu.
Proto se také nedivíme, že s pensijním pojištěním soukromých zaměstnanců dělaly se takové průtahy. Přesto, že byl k disposici elaborát odborné komise, která až na několik podružných otázek sjednotila se o něm a stála za ním. Přezíraly se také nedostatky dosavadního zákona a vrstvy, jichž se tyká. Soukromé zaměstnanectvo tvoří u nás nejen početnou skupinu obyvatelstva, ale také tvořivou složku ve státním organismu. Soukromý úředník a zřízenec je vedle dělníka nejaktivnější složkou výroby a podnikání. Bez odborného úřednictva nedovedeme si prostě představiti jakékoli podnikání. Soukromé úřednictvo oživuje svou prací mrtvý kapitál, který v jeho rukou teprv dává výnos, dává zisky, které přicházejí k dobru t. zv. podnikatelům. V dřívějších dobách, kdy převládal typ podniku, vedeného osobně podnikatelem, nebyl význam odborného úřednictva tak zjevný, jako nyní, v době akciových a jiných společností. Na místo podnikatele nastoupil úředník, manager, organisátor a národohospodář, který řídí podnik. Správní rady mají vedle tohoto řídícího ducha funkci jen podružnou, rozhodující slovo náleží tomuto managerovi, který vychovává a vybírá své spolupracovníky a ostatní úřednictvo. Tím význam soukromého zaměstnanectva přesahuje daleko rámec každého jednotlivého podniku a otázka postavení jeho s hlediska materielního a morálního jeví se otázkou významu pro celé národní hospodářství, pro celý stát. Naše výroba, náš obchod, náš export a import, slovem naše hospodářské postavení uvnitř hranic státu i naše hospodářská prestiž odvisí od zdatnosti tohoto úřednictva. Bylo by logické, kdyby také političtí činitelé byli si toho vědomi a vystříhali se všeho, čím by mohl být vnesen nepokoj do armády jedné třetiny milionu osob, činných v naší výrobě a obchodu.