Vidíme, že při poradách o ratifikaci osmihodinového dne pracovního, které se posledně konaly při mezinárodním úřadu práce ve Švýcarsku, zástupce československé vlády neměl zbytečného slova pro tuto tak vážnou věc. Snad se bude někdo domnívat, že u nás je tato věc přece ratifikována. Ale myslím, že stát, který nadělá tolik hluku s humanismem, jako tento stát, že ministerstvo sociální péče, které jde tak daleko, že si skoro ve všech případech vyhražuje osobní rozhodování, které je naplněno takovými obavami, aby se jen nestalo nic nesprávného, takovýto stát, měli bychom se domnívati, při takovéto věci, která se za okolností jeví býti ohroženou, mohl by pronésti nějaké slovo o.ochraně dělníků, ježto zástupce Belgie, ba i Italie považovali za nutné, zaujmouti k tomu stanovisko. Naše vláda neměla toho potřebí, neboť u nás stojí osmihodinový pracovní den již skutečně jen na papíře. Ve zprávách živnostenských inspektorů máme důkaz toho, že se každoročně nadělají miliony hodin přes čas a že mezinárodně uplatňovaná ochrana dělníků se tímto způsobem téměř odstraňuje.

A nevidíme, kterak od roku 1925 počínaje měšťácké strany, které roku 1924 pod tlakem tehdejších poměrů hlasovaly pro sociální pojištění, pak s přímo odporným řáděním se snažily a dodnes snaží zákony o sociálním pojištění zmírniti, aneb lépe řečeno odstraniti? Jen zápasu organisovaného dělnictva a jejich zastoupení v široké veřejnosti dlužno děkovati, že zákon o sociálním pojištění byl jen >zlevněn< a nikoli odpraven.

Skoro stejná podkopná práce majetných tříd jako proti zákonu o sociálním pojištění nastala nyní také proti snaze zjednati zaopatření těm, kdož pro své stáří přes 60 let byli vyloučeni ze starobního pojištění podle zákona o sociálním pojištění. Všechny dřívější pokusy těchto přestárlých, aby se jim rovněž dostalo zaopatření, ztroskotaly vždy o odpor měšťáckých většinových stran, jakož i dotčených ministrů financí, kteří se přece dodnes skoro vždy prohlašovali za zástupce zájmů majetných tříd. Mnoho hodných lidí, kteří se poctivým způsobem a v poznání situace pracovní třídy snažili zmírniti nouzi starých a přestárlých, většinou churavých lidí, kleslo mezitím do hrobu anebo, pokud je smrt ještě nepřekvapila jsou nuceni, po životu plném tvrdé práce jako žebráci na ulicích měst a vesnic hledati záchranu alespoň před smrtí hladem.

Pánové, jsme svědky toho, že mnozí z těch, kteří s námi zestárli, musí se po ulicích žebrotou chrániti před hladem. Mezitím pokračuje boj o zákon o zaopatření přestárlých již od tří let způsobem, před kterým musíme pocítiti jen hnus. Všechno druhé, jako cla na potraviny, kongrua, zmenšení ochrany nájemníků, pensionování generálů, daňové úlevy pro majetné třídy, opětovné zvyšování daně z cukru při milionových darech cukerním baronům a mnoho jiných věcí mělo vždy přednost před řešením této tak důležité otázky zaopatření přestárlých, nemluvě ani o těžkém poškození staropensistů a válečných poškozenců. A nyní konečně usnesla se poslanecká sněmovna dne 1. března o vládním návrhu, jehož obsahem prý má býti zaopatření přestárlých. Mohli bychom tedy býti uklidněni. Ale tento zákon je výsměchem pojmu zaopatření přestárlých: neboť se žebráckým grošem 1.57 Kč denně, resp. 500 Kč ročního důchodu, nemůže přece zajisté nikdo žíti. Takovéto usnesení, při kterém zlepšovací návrhy sociálnědemokratických poslanců byly, jak zvykem, přehlasovány, nemůže vzbuditi nic jiného nežli roztrpčení a nenávist. Tomu bylo lze se vyhnouti, kdyby, jak naši klubovní kolegové navrhovali, byly bývaly pojaty všechny osoby, které ze sociálního pojištění pro překročenou hranici stáří byly vyloučeny; tak byly by mohly bráti podle novely již ve třídě Aa 1206 Kč, ve třídě Ab 1271 Kč, ve třídě B 1349 Kč, ve třídě C 1414 Kč a ve třídě D 1505 Kč ročního důchodu. I podle návrhu komise odborníků byly by tyto obnosy činily však ještě 1075 až 1350 Kč! Oproti tomu stojí podle dnešní zde projednávané předlohy žebrácký obnos 500 Kč! Neslýchané však je, že tyto směšné požitky se korunují ještě tím, že ve změněném nyní § 1 bylo škrtnuto >volné uvážení<, které původně bylo úřadům přiznáno při poukazování těchto zaopatřovacích požitků, a na místě toho bylo stanoveno, že právního nároku na tyto zaopatřovací požitky není! Tedy k výsměchu ještě více zvůle! Okresní úřady mohou tedy jednati, jak chtějí, neboť, ačkoli je tu zákon, nikdo nemá zákonitého nároku! A něco takového nazývá se zákonitým zaopatřením přestárlých! Při tom se však nesmí přehlédnouti, že žadatelé musí také ještě býti úplně k výdělku neschopni, chtějí-li se při takovéto byrokratické zvůli státi po případě účastnými přiznáni takovéhoto důchodu. Kdežto u sociálního pojištění po dosaženém 65. roku věku přece alespoň polovina menšené výdělečné schopnosti zabezpečuje nárok na důchod, může tedy takový přestárlý býti sice oslaben ve své pracovní schopnosti a v nějaké formě podle názoru byrokratů přece ještě trochu schopným k výdělku, a pak právě nedostane ničeho. Na jedné straně slyšíme výzvy, aby se čelilo zlořádu žebroty a aby se za to raději poskytovaly příspěvky dobročinným ústavům a jiným zařízením, na druhé straně ženou se tito ubozí, staří, neduživí lidé přímo do žebroty anebo k sebevraždě tím, že se jim eventuelně ještě také odnímá podpora sama o sobě pochybná. I ti, kterým se důchod poskytne, zůstanou ještě odkázáni na veřejnou dobročinnost, poněvadž, jak již zmíněno, s 1,57 Kč denně nikdo nemůže žíti. Nejmilosrdnější v zákoně však je, že ztráta občanských čestných práv jakožto následek trestu, anebo zahálčivost anebo podporování s jiné strany rovněž platí jako důvod k odepření důchodu. Kdo ví jak často pracující, nevědomý, jinak poctivý člověk osudem v dnešním zřízení společenském může býti odsouzen často k nezaměstnanosti a pak velmi snadno se ocitá v nebezpečí, že bude označován jako práce se štítící, a jak lehko, zejména nyní podle reformy správy lze se ocitnouti v konfliktu s měšťáckým řádem a policií a tak velmi snadno pozbýti občanských čestných práv, ten nebude se moci ubrániti dojmu nemilosrdnosti vůči ubožákům, kteří často, velmi často a dlouho jsou zcela nemajetni, a proto bez přístřeší a musí si dát líbiti, aby se s nimi zacházelo skoro jako s malomocnými. Křesťanské to jistě není! Ale ještě více! Když se někomu již důchod přizná a on dostane od příbuzných nebo jiných lidí příspěvek, aby přece trochu mohl žíti, pak se mu částka, kterou obdrží, také ještě srazí s důchodu. A něco takového stává se pod protektorátem křesťanských sociálů v tomto státě zákonem! Něco takového označuje tato společnost ještě jako sociální péči, vymlouvajíc se, že přece obce podle své velikosti mohou poskytnouti příspěvek 1020 %! Pozorujte dobře, mohou, ale nemusejí! Neboť za dnešních poměrů v obcích následkem finančního zákona zůstane to přece většinou na papíře. K tomu ještě přistupuje, že u manželů, jsou-li oba potřebni, lze důchod jednotlivému zkrátiti až na 300 Kč, takže takoví manželé dohromady ve všech případech nesmějí obdržeti více než 600 Kč ročně, i když oba jsou úplně k výdělku neschopni; ba musí býti neschopni, poněvadž přece jinak ničeho neobdrží. Že za takovýchto okolností jen stěží ujdou žebrotě nebo bezpřístřeší, je pak pochopitelno.

Výrok, že tento zákon znamená výsměch přestárlým, je tímto krátkým výkladem zákona zajisté více než odůvodněný, a musíme se styděti, že jsou ještě poslanci a senátoři, kteří něco takového hájí a proto hlasují. Čiňte, jak se vám líbí! Odměna vás, pánové z většiny, nemine. My němečtí sociální demokraté nemůžeme hlasovati pro takovýto zákon, ježto již nyní víme, že vy, stejně jako v poslanecké sněmovně, také zde přece zase odmítnete návrhy, které jsme podali. Budeme tudíž hlasovati proti zákonu. (Souhlas a potlesk senátorů nem. soc. dem. strany.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Hartl.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Podle německého přísloví, které praví, že to, co dlouho trvá, stane se dobrým, byli bychom očekávali, že osnova zákona o státních starobních podporách bude vyhovovati všem spravedlivým požadavkům. Neboť trvalo to dosti dlouho, než konečně byla podána; ale dobře proto nedopadla. Především z té příčiny, že není prodchnuta oním teplým lidským soucitem, který se nespokojuje byrokratickým rozdělením sumy předem určené, nýbrž který se pohrouží do bídy osob podporovaných a vycházeje z poznatků zde získaných určí potřebné částky. Vím, že také největší ochotě pomáhati nutno určiti jisté meze, aby nepřekročila hranice finančních možností a neztrácela se v nekonečnu. Ale určovati hranice tak úzce, jak se to děje v této předloze, není již více opatrností a moudrou umírněností, nýbrž krutostí a skrblictvím.

Jde přece o osoby, které překročily 65. rok věku a jsou nemajetny a k výdělku neschopny, tedy o starce a stařeny, kteří ničeho nemají a ničeho si nemohou vydělati. Nepatří k tomu příliš mnoho lidského soucitu, abychom za základ poskytované státní podpory brali denní podporu 3 Kč, což by činilo roční důchod 1095 Kč. Předloha však stanoví v §u 3 podporu roční částkou 500 Kč, takže na den připadne žebrácký obnos l,37 Kč. K tomu však přistupuje ještě ustanovení v odstavci 3, podle kterého se do státní podpory započítává každé jakékoli zaopatření, jež žadatel béře buď v penězích nebo v naturáliích. Zde narážíme na tutéž nemilosrdnou, skoro ukrutnou myšlenku, která se nám projevuje v pověstném existenčním maximu válečných poškozenců a v pensijních srážkách při vedlejším zaměstnání pensistů. Je věru za těžko vyznati se v takovémto pochodu myšlenek. Také tvůrcům předlohy musilo býti řece úplně jasno, že starý nemajetný a výdělku neschopný člověk naprosto nemůže živořiti s obnosem 137 haléřů denně. Na místě však, aby se hledalo upokojení v úvaze, že by přece mohla pomocně zasáhnouti soukromá dobročinnost, přímo se jí brání, anebo se činí bezúčinnou, poněvadž se takovéto soukromé podpory započítávají do státní podpory, to znamená, že se jich používá k jejímu zkrácení. Jestliže na příklad takovýto politováníhodný člověk, státem podporovaný, od některého příbuzného anebo jinakého lidumila dostává každý týden poukázku na chléb za 5 korun, sníží se jeho státní podpora o peněžitou cenu onoho daru, to jest o 260 Kč, na 240 Kč ročně. Týdenní dar 10 korun by však celou státní podporu absorboval. Navrhuji tudíž škrtnutí odstavce v §u 3 a v souvislosti s tím také v §u 5 v poslední větě škrtnutí slov >jsou-li tu okolnosti podle § 3, odst. 3<. Že státní podpora příplatkem obce ve výši 10, 15 nebo 20 % má býti zvýšena, dlužno konečně zaznamenati jako zlepšení, byť také velmi skromné. Vláda hledí ospravedlniti žebráckou výměru starobní podpory finančními obtížemi. Odhaduje počet lidí z počátku podporovaných na 84.000, tudíž veškerý náklad na 42 mil. Kč. Zajisté to suma, kterou v žádném spořádaném státě nikdo nesmí bagatelisovati. Ale proč se spoření neprovádí v jiných oborech, kde se mnohonásobek této částky vydává na účely mnohem méně důležité a důstojné. Neztratila se sta milionů tím, že zbytkové statky byly zašantročeny oblíbencům směrodatných kruhů? A nezpůsobilo svého času zpolitisování drah, to jest odstranění německých, vyzkoušených, zdatných, práce úplně schopných zaměstnanců ze služby, po kterém následovalo jejich nahrazení českými silami, trvalé výdaje nesčetných milionů, a nebylo to s tímto zpolitisováním železnic spojené zanedbávání vrchní stavby a technických dopravních prostředků, jež z valné části zavinilo obrovské ztráty letošním období zimy, jež odborníci odhadují na více než jednu miliardu? Nechci ani mluviti o miliardových výdajích pro vojenské účely, jež by byly zbytečnými při sledování poctivé mírové politiky, zbavené francouzských vlivů. O tom se již mluvilo tak často, že sotva lze o tom říci ještě něco nového.