Po celou řadu let, jak vlády se socialistickou většinou, tak měšťácké, nemohli jste najíti úhrady na podpory pro přestárlé, ale pro cukrobarony a agrárníky našli jste obratem ruky stamilionové obnosy. Sice již v r. 1920 zákonem č. 663 určeno bylo pro tento účel 30 milionů, v r. 1921 zákonem č. 483 z tak zv. fondu pro zaopatření umělých hnojiv 130 milionů, ale ani t. zv. všenárodní koalice neprovedla zákon. Nepochybně z hospodářských důvodů, t. j.. že oddálením zatím značná část ubožáků zemře. Ostatně i tato předloha na tuto eventualitu v prvém paragrafu pamatuje. Neboť nedostanou podle ustanovení tohoto zákona podporu přestárlí, to jest ti, kdož vyřazeni byli ze sociálního pojištění proto, že 1. července 1926 nedosáhli 60 let svého věku ihned, nýbrž až dovrší 65. rok, takže tito nebožáci dostali by tuto žebráckou almužnu až v r. 1931. Počítá se s tím, že mnozí z nich ještě zemřou a slavná vláda ušetří. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.)
Přihlížíme-li k některým ustanovením tohoto zákona, vidíme, že i to málo, co se má těm chudákům dostati, záviseti bude na milostivém uvážení pánů byrokratů. Tak poslední věta §u 1 na >tyto podpory není prý právního nároku<, jak sám pan referent zde o tom hovořil. V důvodové zprávě se sice říká, že proti rozhodnutím okresních úřadů jsou přípustny obranné prostředky, jako odvolání k zemskému úřadu a v případě i stížnost k Nejvyššímu soudu. Pánové, kdo zná rychlost ve vyřizování podobných stížností u nižších úřadů a přimyslí si k tomu, jakou dobu potřebuje Nejvyšší soud k vyřízení, kde čeká se na rozsudky i celé roky, pak pochopí, že většině stěžovatelů bude nutno posílati rozsudky do záhrobí. Kteří dostanou se do nebeského království, tedy do nebe, a těm, kteří musejí do pekla, tedy se budou posílati do pekla.
V důvodové zprávě se připouští, že podpora není vysoká, což pan referent také doznal, ale je prý to přece jenom pokrok, čili lepší něco, než nic. Jedno české pořekadlo říká: >Lepší něco kyselého, než nic sladkého<. Tedy pánové, se také podle této zásady řídili, ovšem, že za těchto okolností zbavují takového chudáka o právo na život, poněvadž z těch 500 Kč nebude moci býti živ, a půjde-li si přivyžebrat, zbaví ho i těchto 500 Kč a budou ho zavírat. A co z něho udělají. Konečně řekněte mně: Je to lidumilnost? Myslím, že je to podivné nazírání na sociální zabezpečení těch lidí, kteří celí život se dřeli, aby rozmnožovali blahobyt pro jiné. Jestliže se řekne >lepší něco, nežli nic<, je to sice laciná výmluva, ale proč tedy neměřili jste stejně kněžím, generálům a cukrobaronům? Proč neměli jste u nich těchže argumentů? Podle §u 3 podpora pro jednu osobu činí 500 Kč ročně, jsou-li dva ve společné domácnosti, již jen 300 Kč pro jednoho, čili 600 Kč pro oba. Patrně ve své kapitalistické lásce se domníváte, že podle Haška ve dvou se bída a hlad lépe táhne.
Podle třetího odstavce téhož paragrafu nesmí dostati tuto žebráckou almužnu ten chudák, který již v této výši požívá chudinskou čí jinou podporu. Patrně mají velcí páni z koalice starost, aby starý zedřený dělník, který dostává od domovské obce, či z jiných důvodů již 500 Kč, potom z kumulace požitků neztloustl a nezlenivěl, anebo aby jej snad z přejedení neranila mrtvice.
Lapsus jest ustanovení §u 4 o příplatku 20 %, případně 15, či 10 %. Příplatek mají poskytovati obce, bydliště podporovaného. Co to znamená? Zvýšené zatížení administrativního řízení obcí, protože značná část těchto chudáků často mění své bydliště, a vedle toho vzniknou rozpory z těch důvodů, že dosud chudinskou podporou byly povinny obce domovské, které na základě tohoto ustanovení budou se snažiti ze své povinnosti se vyvléknouti. Rovněž ustanovení odst. 1. a 2., že podporu nesmí dostati, kdož jsou oddání opilství, tuláctví, či práce se štítící, znamená, že značná část těchto starých ubožáků může býti zbavena nároku na podporu. Stačí, aby nepohodlnému staříkovi podstrčil někdo několikráte trochu alkoholu, a bude zbaven podpory, ač jinak celý život poctivě pracoval. A třebaže se i při práci velmi často namazal a třeba i opil, za to, že mu podnikatel trochu toho truňku popřál, více se nátáhl, popoháněl své spoludělníky, ale to pánům nevadilo, dokud dělal, byť byl přemožen i alkoholem, ale vaditi to může nyní, kdy je odkázán na lidumilnost státu Československé republiky. Pánové, to, předpokládám, nesvědčí o tom, co se hlásá o našem panu presidentovi, že je humanista. Tato podpora jistě potírá ten humanismus divným nátěrem.
A tak na celé předloze vidíme jen jednu snahu: i to málo, co zákon dává, omeziti, či vůbec nedati. Panstvo řídí se heslem >šetřiti<, šetřit na chudých lidech, šetřit na těch, kdož vlastně pomáhali panstvu k zbohatnutí svojí dřinou. Šetřit na ubožácích haléře, aby měli pro sebe a své lokaje sta tisíce a miliony. Navrhovaný zákon plně potvrzuje, co my komunisté tvrdíme, že v kapitalistickém státě, v kapitalistické společnosti nemůže a nikdy se nedostane spravedlnosti chudému lidu. Zákon je výrazem kapitalistické třídní nenávisti. My k němu podáváme pozměňovací návrhy, nebudou-li přijaty, pak celý zákon odmítáme. (Potlesk komunistických senátorů.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, panu sen. Dundrovi.
Sen. Dundr: Slavný senáte! Přikročujíce k projednávání návrhu na poskytnutí státních starobních podpor, jsme si vědomi předem toho, že všechny naše pozměňovací návrhy a všechna naše opravná tvrzení padnou na neúrodnou půdu a že vládní strany na usnesení nebo na zákoně, který schválila poslanecká sněmovna, v tomto slavném sboru ničeho nezmění. Přesto však považujeme za nutné se zřetelem na obsah přijatého zákona v poslanecké sněmovně nejen poukázati na jeho nedostatky a závady, ale také vytknouti naše hlediska a zásadní stanoviska, aby tu bylo patrno, v čem liší se nejenom názory, ale také praktická politika sociálnědemokratické strany od názorů a praktické sociální politiky nynějších vládních stran.
Již na předloze zákona, vypracované ministerstvem sociální péče a schválené vládou i vládními stranami, je patrno, že náš stát řízený občanskými stranami odchýlil se velmi značně od správné linie nastoupené po utvoření tohoto státu, opustil zásady, které vytkly nejenom budovatelé tohoto státu, ale které si vytkly také všenárodní vlády. Mezi zásadami, které uznaly všechny strany přihlásivší se k tomuto státu, byly na nejpřednějších místech zásady, že republika Československá je státem demokratickým a státem sociálně spravedlivým.
Této zásadě, nebo těmto zásadám, byl také dán průchod a ony realisovány přijetím zákonů demokratických i zákonů sociálně politických, které dělaly velmi dobré jméno našemu státu v cizině. Zákony demokratické i sociálněpolitické připraveny byly, anebo pro tyto zákony byla připravena půda předcházející 50-letou prací a činností československé sociální demokracie a připravena byla půda předcházející činností a velmi četnými zápasy odborových organisací dělnických.
Náš stát, který uskutečnil řadu zákonů rázu demokratického a charakteru sociálněpolitického, byl příkladem státům jíným. My jsme také mohli plným právem ukazovati v cizině, co naše, republika, řízená socialisty, co naše republika, ve které spoluvládly socialistické strany, vykonala dobrého a prospěšného na poli sociálně politickém. My, jako sociální demokraté, byli jsme hrdi na naše zákony sociálně politické, které připraveny a vytvořerny byly činností sociálních demokratů a socialistů, jichž správnost uznaly i ty strany politické, svého času ve všenárodní koalici jsoucí. Náš stát, který mohl se odvolávati na demokratické a opravdu moderní sociálněpolitické zákonodárství, měl proto dobré jméno v cizině. Náš stát šel v čele snah, sledujících sociálněpolitický pokrok, ale náš stát nyní už po dobu tří let nemá se čím s ohledem na pole sociálněpolitické chlubiti. My jsme zůstali značně pozadu, za ostatními průmyslovými státy pokulháváme, my už nestojíme v čele sociálního pokroku proto, poněvadž vývoj, v tomto směru se u nás projevující, byl zabrzděn, a snahy rozhodujících činitelů v tomto státě, snahy vládních stran, snahy občanských stran českých i německých projevují se směrem zcela opačným. Vinou vládních stran za poslední tři léta utrpěli jsme na poli sociálněpolitickém velmi mnoho. Náš stát, ovládaný a řízený buržoasními politickými stranami, nachází se, máme-li na mysli sociální politiku, na scestí. Náš stát stal se krásným domovem, ale pro vrstvy majetné, ale smutnou tmavou světničkou pro vrstvy nemajetné a chudé. Přiznám, že nejsou vinny na tom to bezútěšném stavu pouze vládní strany, mající stát v pachtu, řídící a ovládající tento stát. Stejným vinníkem jsou ti, kteří silné dělnické hnutí rozvrátili a umožnili vládu měšťáckých stran, umožnili politiku třídního sobectví, stejnými vinníky jsou tí, kteří umožnili přechodný vzrůst občanských, a dokonce reakčních stran, v tomto státě a způsobily neobyčejnou troufalost a rozpínavost agrarismu českého i německého. My nikoli ze zlomyslnosti, ale pouze proto, abychom to konstatovali, poukazujeme na to, že dnes mstí se na těch, kteří rozvrátili silné demokratické hnutí, to, co vykonali, že jejich činnost, budující na falešných předpokladech, bičující největší vášně a libující si ve hrubém napadání socialistů a sociálních demokratů a odmítající seriosní a cílevědomý postup mstí se na nich a ovoce jejich činnosti přichází k dobru těm, jimž dělnické hnutí není svato, a jímž dělnická třída má sloužiti za žebřík k vyšplhání se anebo za prostředek ukojení osobních aspirací. Jako ti, kdož dělnické sociálnědemokratické hnutí v tomto státě oslabili, jsou souzeni a budou ještě více souzeni, tak budou rovněž souzeny ty vládní strany, které po celá tři léta vyvíjejí činnost, sledující prospěch vrstev majetných, provádějí politiku, která nasvědčuje, že v tomto státě není pracujících vrstev a že tu není také dělnické třídy. Za celá tři léta nynější kombinace vládní, za celá tři léta nynějšího režimu a systému nebyl uskutečněn, nebyl proveden jediný sociálněpolitický a pracující třídě prospěšný požadavek. Po tři roky spravuje strana lidová, strana křesťanskosociální svým příslušníkem ministerstvo sociální péče. My jsme se domnívali, že strana lidová, ucházející se o důvěru v masách dělnických, mající také své křesťanskosociální odborové organisace, mající tento důležitý resort ve svých rukou, ukáže, co na poli sociálněpolitickém vykoná, ukáže, jak vyhlíží v praksi její křesťanský solidarismus, jak vyhlíží v praksi její křesťanský socialismus, a my jsme se přesvědčili, že za tohoto režimu v ministerstvu sociální péče provedeny byly některé věci, v prvé řadě zhoršení sociálního pojištění dělnického, zhoršeno zákonné ustanovení o noční práci v živnosti pekařské; za tohoto režimu je soustavně a systematicky porušován zákon o 8 hodinové době pracovní a přecházena řada zákonů jiných, na jichž dodržování jsme dbali a jichž existencí jsme se zejména v cizích státech honosili.
Jediná věc, která za tohoto režimu je předkládána a se kterou má se snad operovat, jak se dokazuje, že také vládní měšťanské a občanské strany mají smysl pro sociální politiku a sociálněpolitické zákonodárství, je předloha zákona o státních starobních podporách. Zatím co ostatním společenským vrstvám majetkově nepoměrně výše se nacházejícím za tohoto režimu vyšlo se vstříc, jak ještě ukáži, zatím co se neobyčejně dbalo potřeb a prospěchu průmyslu zemědělství, co se dbalo prospěchu a potřeb podnikání zemědělského a průmyslového, zatím co bylo pamatováno na neproduktivní a neužitečné vrstvy v tomto státě, pro dělnickou třídu, pro dělníky, kteří tvoří základ a hlavní fundament tohoto státu, dává se po 3 letech zákon o státních starobních podporách, který je paskvilem skutečného zákona sociálněpolitického.
Ministerstvo sociální péče slibovalo po řadu roků tento zákon o zaopatření osob přestárlých, jako nám slibuje zákon, jímž se má zlepšiti podstatně gentský systém podporování nezaměstnaných, jako nám slibuje řadu reforem z oboru sociální politiky.
Je smutné, a já mám jistě plný důvod, abych tento fakt zde konstatoval, že v době neobyčejně vypjaté průmyslové konjunktury, kdy průmysl by snesl určité zatížení, neděje se pro pracující třídu dělnickou ničeho. Jak se za tohoto režimu zvýšila životní úroveň pracující třídy, do jaké míry zlepšilo se sociální postavení dělnictva a všech pracujících, jakým procentem se přispělo k zhodnocení lidského života representovaného dělníkem? Přichází se se zákonem o starobních podporách státních. Nestalo se za neobyčejně příznivé hospodářské situace, kdy průmysl vykazuje zisky, o kterých se mu nikdy nezdálo, pro dělnickou třídu za tohoto režimu, za této vlády toho nejmenšího. Dokud nynější vládní strany byly aspoň poněkud jednotné, byly silné, dovedly se rozpřáhnouti proti nám, dovedly prosazovati tvrdou, přímo železnou rukou třídní a stavovské své požadavky. Dnes vidíme, že pánové již tak nečiní, poněvadž v jejich řadách převládá nervosita, vznikají nedorozumění, dochází ke konfliktům, dokonce k otevřeným zjevným bojům, což svědčí o jejich slabosti a dokazuje, že to, co bylo před dvěma až třemi lety, vyprchalo. Dnes aspoň některé vládní strany rozpomínají se na své povinnosti k příslušníkům pracující třídy. V tomto rozpomínání se ministerstvo sociální péče přišlo s návrhem zákona o státních starobních podporách, který projednala poslanecká sněmovna, který nemůže uspokojiti a který je v naprostém rozporu s tím, co obsahovala předcházející vládní prohlášení. Ve všech vládních prohlášeních za dřívějších období dokazovalo se, že je nutno vedle dělnického pojištění a vedle pojištění samostatných vrstev postarati se také o osoby, které již nejsou zařaděny do zákona o dělnickém pojištění nebo do zákona o pojištění samostatných. Nyní tento slib, obsažený v prohlášeních vlád předcházejících, se plní, ale jak! To co nám bylo předloženo, není splněním daných slibů, neodpovídá to příslibům, ani očekávání, které v tomto směru mají desetitisíce starců a stařen. To, co se má podle zákona poskytnouti starcům a stařenám starším 65 roků, není podpora, je to pouhý dar z milosti, protože, kdyby šlo o podporu, byl by na ní právní nárok, kdežto v tomto případě na podporu starobní právního nároku není a její poskytnutí je odvislé od rozhodnutí okresního úřadu.
Staří a práce neschopní, 65 roků překročivší dělníci mohou dostati státní starobní podporu, ale nemusí. A proto se říká v důvodové zprávě k zákonu, že vláda předkládá novou osnovu zákona, oceňujíc značnou sociálněpolitickou důležitost vhodné úpravy existenčních poměrů osob, jež pro vysoký věk jsou vyloučeny z dobrodiní zákonů sociálněpojišťovacích a bez své viny, totiž pro nezpůsobilost k výdělku a nemajetnost nejsou s to, aby bez státní pomoci mohly uhájiti svojí životní existenci.
Soudím, že nemůže býti, přihlížíme-li k obsahu zákona, řeči o tom, že zde jde o vhodnou úpravu existenčních poměrů osob starých, že zejména nemůže touto státní pomocí býti uhájena existence těch, kteří prací výdělečnou uhájiti ji nemohou. V zákoně se říká, že podpory nemohou býti přiznány osobám práce se štítícím. A aby každá pochybnost byla vyloučena, vysvětluje nám důvodová zpráva, které jsou to osoby práce se štítící. To nejsou osoby, které by po celý život svůj práce se štítily, které by se povalovaly nýbrž osoby práce štítící jsou osoby tyto cituji z důvodové zprávy: >Pokud jde o osoby práce se štítící, dlužno míti na mysli, že zejména ve venkovských obcích jsou sem tam starci, neschopní sice výdělečné činnosti, t. j. soustavné práce, dostačujicí k opatření výživy, ale schopní konati příležitostné nahodilé práce, na př. v zájmu obce, při nutné úpravě cest, vodotečí a pod.< Bude tedy stařec, jemuž bude třeba 68 roků a o němž bude dána relace, že odmítl upraviti někde cestu, označen za člověka práce se štítícího a podporu >velmi vysokou< státní podporu s příplatkem obce neobdrží. Rozhodování o žádostech uchazečů bude míti v rukou okresní úřad; i zde nemáme důvěry ve správné a objektivní posuzování a rozhodování o žádostech uchazečů. Navrhli jsme způsob, jímž by bylo možno zabezpečiti objektivní vyřízení takových žádostí. Předložíme tento návrh senátu, ale předem jsme přesvědčeni, že vládní většina jej také zamítne.
Slavný senáte! Nemohu přejíti bez povšimnutí ještě ustanovení §u 3, ve kterém se praví, že podpora starobní činí 500 Kč. Navrhli jsme a navrhujeme 1.200 Kč ročně. Není to částka vysoká, snad je to částka, která by odpovídala tomu, co praví důvodová zpráva >vhodnosti úpravy existenčních poměrů starých osob<, ale přesto, že jsme toho názoru, že nám nebude tento návrh schválen, upozorňujeme na jeho naléhavost, vhodnost a prospěšnost, neuznávajíce odůvodnění v důvodové zprávě obsažené, že totiž podpora, kterou stát poskytuje s hlediska finančních důsledků pro státní pokladnu, znamená také nejkrajnější mez, kam až lze jíti bez ohrožení finančního státního hospodářství.
Říká se dále: Jeť nutnost zachování rovnováhy státního rozpočtu a co možno největší šetrnost pro vládu i nadále kategorickým příkazem, což dlužno míti na mysli při posuzování celé osnovy. Toto bylo napsáno v důvodové zprávě po všem tom, co se v posledním měsíci v tomto státě stalo. Toto odůvodnění, že nelze starcům a stařenám poskytnouti více než 500 Kč ročně ze státní pokladny, bylo napsáno po té době, kdy byla provedena sanace cukrovarnického průmyslu, kdy z prostředků státních dalo se cukrovarníkům přes 80 milionů, kdy na účet konsumentů se jim dává více než 40 milionů a kdy současně úlevami na dani obratové dává se jim téměř 40 milionů. Jak lze mluviti o největší šetrnosti naší vlády, kterážto okolnost zůstává kategorickým příkazem, když se zde dalo tolik desítek milionů korun na záchranu našeho cukrovarnického průmyslu a řepařství? A my dnes vidíme, jakým způsobem, zejména drobní řepaři, jsou zachraňováni. To se mluví: dnes, kdy současně se žádá, aby ze státní pokladny bylo dáno na 50 mil Kč darem dobytčí a krupobitní pojišťovně a aby značný peníz byl dán pojišťovně, která bude zabezpečovati ex porty našeho průmyslu. Takovým prostředkem nebo takovým opatřením se projevuje šetrnost. Ovšem v důvodové zprávě se napíše všechno, i to, co odporuje skutečnosti, která každému prosté mu občanu je všeobecně známa. Kromě toho nemohu přejíti mlčením tu okolnost, že tak málo obětem práce se z prostředků státních dává a tak nedostatečně se hod notí všechno, co pro společnost a stát vy konali. Nemohu přejíti to mlčením tím více, že jsem si vědom, jak v příznivých poměrech hospodářských i finančních nacházejí se ti činitelé, jichž povinností bylo přispěti k zabezpečení těch, kdo pro ně 30, 40 i více roků pracovali.
Slavný senáte! Vy nyní máte možnost sledovati výroční zprávy akciových společností. Vy se dočítáte na př. dnes, že jedna z našich největších akciových společností firma Českomoravská Kolben Daněk při 25 milionech základního kapitálu vydělala 27 mil. Kč čistého zisku. Vy se dočítáte, že má tak ohromné reservní fondy, že bude z nich rozmnožovati akciový kapitál, anebo dávati akcie téměř za babku starým akcionářům. Víme nyní, že řada průmyslových podniků nejen že rozdělila čistý zisk, ale rozdělila i reservní fondy akcionářům tím způsobem, že na jednu starou dala jednu novou akcii zdarma, nebo na dvě staré dala tři akcie zdarma. A v tomto období se šetří na těch, kteří nejvíce péče a pomoci by potřebovali. My kritisujeme tento zákon proto, že v něm shledáváme vážné nedostatky a že jím není splněno očekávání, ale že také není jim splněno to, co bylo bezpočtu krátce řečeno, že není také splněna zásada, se kterou chodí mezi prosté a chudé lidi všecky politické strany, že není splněno to, aby stát náš byl domovem každému. Nemůže býti domovem těm, jimž dáváme po 30ti, 40ti a 50ti leté práci necelých 50 Kč měsíčně státní podpory, zatím co na průmyslové podnikání dáváme desítky milionů nejenom pro jeden rok, ale pro všechna další leta.
Pánové, v důvodové zprávě připojené k zákonu je vypočteno, co nás budou státi podpory poskytnuté z prostředků státních starcům a stařenám. Za 35 roků, pro kteréžto období je výpočet, vyplatili bychom 381 miI. Kč. Pro tento účel máme 130 mil. Kč. Jestliže si uvědomíme, co se poskytlo jiným vrstvám, jak se měřilo neužitečným členům lidské společnosti, jak se měří tam, kde se nekoná užitečná a státu prospěšná práce, pak soudíme, že také několik těch desítek milionů Kč ročně pro nejbližší léta bychom mohli opatřiti, abychom těm starým pracovníkům alespoň poněkud snesitelnější život v těch nejkrutších chvílích připravili.
Zákon, jak jej schválila poslanecká sněmovna, neprokazuje, že stát náš plní svoje úkoly, býti oporou slabým, pomoc hledajícím a pomoc potřebujícím. Stát náš plnil za poslední 3 léta úkol zcela jiný, pomáhal silným, pomáhal vrstvám hospodářsky neobyčejně zabezpečeným. Tento úkol, který je uložen modernímu státu, který mu také vytkli jeho budovatelé, splní jiná vláda, tento úkol splní ti, kteří jsou představiteli pracující a dělnické třídy tento úkol bude splněn, až povalen a rozbit bude režim, který páše zlo a který způsobil mnoho neužitečného a neprospěšného. Aby tento režim byl povalen, o to se sociální demokracie se všech svých sil zasadí. (Potlesk senátorů československé strany soc. demokratické.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dávám slovo panu sen. Beutelovi.
Sen. Beutel (německy): Pánové! Otázka zaopatření starých lidí, kteří jsou nemajetní a nejsou více práce schopní, měla by vlastně ve společnosti skutečně lidské přestati býti otázkou. Mělo by se, nehledě s křesťanského stanoviska, považovati za samozřejmé, zabezpečiti lidem, kteří po celý svůj život konali společnosti služby a práce, pro zbytek jejich života ve stáří přístřeší, oděv a obživu. Ale od toho je dnešní společnost, která o sobě říká, že žijeme v době humanismu, ještě velmi daleko vzdálena. Po celá desítiletí zápasilo organisované dělnictvo netoliko za tuto myšlenku, nýbrž především jako přechodné stadium za sociální pojištění, které vedle vdovského a sirotčího zaopatření obsahuje také pojištění invalidní a starobní. Pomýšleli jsme při tom také na všechny státní občany, kteří dne 1. července 1926 překročili 60. rok věku a jsou nemajetní a k výdělku neschopní ve smyslu zákona o sociálním pojištění. Také ti to měli by míti nárok na starobní podporu, pokud nejsou jinak zaopatřeni, anebo nebéřou důchodů z nějakého jiného povinného pojištění, anebo nebéřou požitků odpočivných nebo zaopatřovacích. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.) Měšťácké strany kladly těmto snahám odedávna největší překážky. Již ve starém Rakousku musíme jíti trochu dále nazpět povalena byla roku 1904 vláda Körberova pro podaný tehdy návrh takového zákona, stejně` jako roku 1909 vláda Beckova a roku 1911 vláda Bienertova, privilegovanými rytíři tehdejší doby. Všechno jen z toho důvodu, že kapitalistická společnost ve své touze po kořisti již tehdy stejně jako dnes z hodnot, jež tvoří práce, všechno jen pro sebe požaduje, dělníky, kteří tvoří hodnoty, odbývá žebráckým grošem, který nemůže postačiti, aby pečovali o své stáří. A to zůstalo v demokratické republice právě tak, jako ve starém monarchistickém Rakousku, ačkoli se stále řeční o odrakouštění.