Čtvrtek 21. března 1929

Schůze zahájena v 10 hodin 42 minut.

Přítomni:

Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, dr Brabec, Donát, Klofáč, dr Krčméry, dr Soukup.

Zapisovatelé: Kalčok, Pastyřík.

114 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Labaj, dr Šrámek.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že dal jsem dovolenou na dnešní a zítřejší schůzi sen. Koukalovi.

Budeme projednávati pořad jednání.

Předmětem jednání je:

1. Zpráva I. výboru pro otázky sociálního a starobního pojištění, II. výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 841) o vládním návrhu zákona o státních starobních podporách. Tisk 850.

Budeme pokračovati v rozpravě, zahájené ve 171. schůzi senátu.

Dávám slovo paní sen. Plamínkové.

Sen. Plamínková: Slavný senáte! Je mým úkolem, abych pověděla několik slov o zákoně o státních starobních podporách. Nevím, je-li tento zákon dobře nazván vzhledem ke slibům, daným různými vládními prohlášeními, a k tomu, čím měl býti: poskytnutím starobní renty dělníkům nebo samostatně výdělečně činným, kteří jen a jedině pro stáří nemohli býti pojati do sociálního, event. starobního pojištění. Nedovedu si vůbec vysvětliti, proč zásady tohoto zákona, pokud jde o příspěvek státní, byly zhoršeny proti zásadám příspěvku pracovníků aktivních, t. j. 500 Kč příspěvku pro každého, kdo by byl podléhal pojištění podle příslušných zákonů č. 221 z r. 1924 a 148 z r. 1925 bez prohlašování, že je nemajetný a jen se stejnou podmínkou věku, invalidity a minima životního, jaké žádá zákon o sociálním pojištění pro starobní rentu. Neboť kdy nastupuje povinnost příspěvku státního podle zákona o sociálním pojištění? Při aktivní práci dělníka? Nikoliv! Když dělník již odbyl svou práci, kdy už je invalidou práce, a státu mělo zůstati lhostejno, zda odbyl tuto svou práci za účinnosti zákona o sociálním pojištění nebo před jeho účinností, neboť oba konali stejné dílo. A ovšem právě tak příslušníci rodiny přestárlého měli míti týž nárok na státní příplatky, jako příslušníci dnes ještě aktivního dělníka, neboť zas jsou to stejně příslušníci člověka stejně zasloužilého o blahobyt národní. Toto by byl logický důsledek zákona o sociálním pojištění dělnickém a samostatných. A divím se velice koalici, zvláště straně živnostenské i straně agrární, že malým svým lidem, o něž jde v zákoně o samostatně výdělečně činných, dovolila, aby se s nimi takovým způsobem zacházelo!

Sledujeme-li, kdy se uhnula logika, kdy byli vyjmuti přestárlí ze zásad sociálního pojištění, vidíme, že tehdy, když v květnu 1926 za této koalice předložila vláda návrh, tisk 279 poslanecké sněmovny, o státním příspěvku k chudinským podporám jako náhražku za předlohu o rentě přestárlých. Tehdy se stal základní omyl. Tehdy se zamilovali páni z koalice do funkce dobroditelů, dárců almužny, tehdy zapomněli, že jde zde o méně šťastné bratry dnešních dělníků, kteří si svou kapitulaci odsloužili. A tak tedy vyzněl tento zákon jako zákon - pro žebráky. Řekla jsem: méně šťastní bratři. Neboť pracovali v době, kdy dělník neměl nároku na život, na 8 hodin práce a právo býti pojištěný, právo platiti si na stará léta. Řekne někdo: mohl si ušetřiti něco ze své mzdy. Vzpomeňme, jak náš stát, náš dělník, v řadě mzdy je na 15. místě mezi státy, které porovnává mezinárodní úřad práce. Vezmeme-li na př. Londýn v říjnu r. 1928 za základ 100 jednotek, je Filadelfie na 174, Ottava na 140 a my na 45. Ano, ten anglický dělník nemusí míti pojištění jako ten americký - ani se mu o něm nezdá, ale on si udělá svůj domek, on se pojistí sám, protože na to má. Ale nemusíme jíti tak daleko. V posledním čísle Hospodářské politiky místokonsul naší republiky v Kolíně n./Rýnem dr Pavlásek uvádí porovnání mzdy dělníka poraženého Německa a našeho. Píše: >U nás je skoro pravidlem tkalcovská mzda 150 Kč týdně, tedy 600 Kč měsíčně, a plat 1.000 Kč měsíčně jest u nás už vysokým platem.< - Já přidávám, že ovšem jen pro někoho. - >Zde v Porýní vydělává horník pravidelně okolo 150-180 M čisté mzdy a kovodělníci v průměru 300 M měsíčně: to znamená tedy 1600 až 2500 Kč měsíčně.< - Tedy u nás vydělá tkalcovský dělník 600 Kč měs. a plat 1.000 Kč měsíčně se považuje už za něco vysokého - a tam dělník má 1.600 až 2.500 Kč měsíčně!

A nyní dále pokračuje místokonsul Pavlásek: >Při tom u nás bydlí celá rodina dělníkova v jedné sednici - zde (v Německu) mají dělníci byty standardně o 4 místnostech...< Dále: >Tak dobře jísti, jako dělník v Německu a tak často si dopřáti masité stravy jako zde, náš dělník si dopřáti nemůže.< A ještě toto: > Myslím, že zde je úroveň německého dělníka bez práce žijícího z podpor v nezaměstnanosti, z příspěvků v naturáliích a pod. vyšší než našeho dělníka československého, plně zaměstnaného.<

To tedy píše s plným podpisem odborník... Ano, taková je skutečně úroveň našeho dělníka dnes, při plném zaměstnání, při konjunktuře, po osvobození vlasti, po úporných snahách vytáhnouti čsl. dělníka, dělnickou třídu z předválečné bídy atd. A což tedy za Rakouska! Dělník, který dnes dožívá 65 let, nemohl si ušetřiti vůbec ničeho a neměl možnosti ani nějakým jiným příspěvkem k pojištění své stáří si trochu ulehčiti. Byli to lidé, zapraženi do práce od noci do noci, hůř než domácí zvíře, lidé brzy zedření.

Proto bylo povinností pečovati, aby se nesnižoval jejich nárok na státní pokladnu proti dělníku dnes pojištěnému pro případ stáří, ale aby se zvýšil státní příspěvek. To je tak jednoduchá a prostá logika. A vzpomeneme-li třebas na rakouské zákony, vidíme, že tam skutečně přestárlí byli zařaděni do pojištění dělnického, že jejich podpora ve stáří je v souvislosti s podporou v nezaměstnanosti, což je úplně správné, protože ten přestárlý nemůže býti zaměstnán, poněvadž nemá sil. Je to tedy pořád jeden a týž druh zaměstnanců, je to dělník, je to pracovník. U nás však to sestoupilo na docela novou bási skutečné chudinské podpory, třebas to s ní nemá souvislosti. Tedy tak jednoduchá logika nás měla vésti, jsem řekla, a prostá. A když si představíte, jak sama statistika, připojená k vládnímu návrhu, počítá se smrtí, že za 10-15 let už klesne náklad na méně než sedmý díl nynějšího nákladu, pak chápeme, jak jsme tvrdí a bezcitní, že děláme žebráky z lidí, kteří se poctivě živili, dokud mohli.

A co ženy, příslušníci rodin, co děti, co vnuci? O těch vůbec není ani slova.

Zatím co obratem ruky po schválení z 10. mil. na podporu elektrisace venkova uděláme 35 mil. a hned na řadu let - tedy to je plus 25 mil. ročně - zatím, co v tutéž chvíli na soustavnou elektrisaci - velmi důležité věci - zaručíme milionové státní příspěvky na rozdíl úroků, jež elektrisační fond bude platiti z vypůjčených kapitálů, z nichž se utvoří, a z přijatých úroků ze zápůjček, jež poskytne - zatím co pojišťovny - zase důležitá věc - na živelní pohromy dostanou 50 mil. základ - na rozpočtovou rovnováhu a velký kapitál tutéž sumu na pojištění vývozních ztrát - nevzpomínám cukrovarníků, textilu a j. >ohrožených< vývozních odvětví průmyslových, nezastydíme se, pánové, nezastydíme se za slova důvodové zprávy, jež tu včera citoval již, tuším, kol. Dundr: >Navrhovaná úprava s hlediska finančních důsledků pro státní pokladnu znamená také nejkrajnější mez, kam až lze jíti bez ohrožení státního finančního hospodářství. Jeť nutnost zachovati rovnováhu státního rozpočtu a co možná největší šetrnost pro vládu i nadále kategorickým příkazem, co dlužno míti na mysli při posuzování celé této osnovy.<

Jsem dychtivá, zda při předlohách, které dnes dostáváme na stůl z výborů, budou také tato slova: že je šetrnost atd. prvním příkazem při posuzování osnov. Kdyby tomu tak bylo, pak není možno, abychom tyto předlohy vůbec dělali!

To je typicky české, pánové! Při chudácích - šetrnost, jak je zde vyslovena. Při velkolepých - sebepochybnějších podnicích - oslavy svatováclavské v to počítajíc - zapomeneme, že máme šetřiti. Sirku na dvakrát - půllitr najednou! Ale tak nejednají státníci, nýbrž lidé, kteří hrají s klidem ve státě va banque!

Důvodová zpráva výslovně uvádí vznik předlohy, že už v prosinci 1920 bylo dáno 30 mil.... Dívám, se, jestli je přítomen pan ministr dr Mayr-Harting, včera mne interpeloval a dnes mu to nemohu pověděti. (Veselost!) - Tedy, že bylo dáno 30 mil. Kč na tyto podpory již v r. 20. a v prosinci 1921 - 130 mil. Kč. Tam je řečeno: prozatím! Včera pan ministr dr Mayr-Harting mně říkal: Teď jste proti tomu, ale když jste byli ve vládě, co vy jste pro přestárlé udělali? - Tož dobře, mohu říci, že kol. Habrman jako ministr soc. péče chtěl tuto věc upraviti, a to nařízením, proto tam těch 130 mil. Kč bylo, ale ovšem, pánové, říkali: Nelze přece dávati přestárlým dříve, dokud nevejde v platnost regulární sociální pojištění a dokud nebudou prováděny výplaty z pojištění dělnického. Proto nebylo dovoleno něco udělat; a nyní, kdy je tedy čas, nalézáme poměry a názory takto změněné!

Důvodová zpráva opakuje důvody vládního návrhu zákona o soc. pojištění, že o přestárlé >nutno se postarati ve formě zaopatření.< Tedy postarati a zaopatřiti. Tak tedy: jak se staráme, jak zaopatřujeme lidi? Tedy 500 Kč státní podpory ročně a nejvyšší podpora obecní 100 Kč, tedy celkem 600 Kč (Hlas: Ani to ne!) To je nejvyšší podpora, když obec dá 20 %, když jen 15 % je to méně a když jen 10 %, je to 45 Kč měsíčně, ve velkých městech 50 Kč, čili 1,66 Kč denně. Tomu se říká zaopatření?

Když jsem ve výboru na to poukázala, prostě pan zástupce ministerstva řekl, že to má býti jen příspěvek; ale pak to není to, co bylo slíbeno při soc. pojištění, a co je v naší důvodové zprávě citováno. Teď najednou je to příspěvek, a ne zaopatření. Pak se musíme ptáti, jak zákon činí zadost slibům, které byly dávány. (Hluk. - Předseda zvoní.) Ale dále, pak se nemělo odčítati vše, co z jiného titulu právního dostává přestárlý, neboť v tom okamžiku, když se všechno ostatní odpočítává, není to přídavek, příspěvek, nýbrž je to prostě maximum, co smí mít! Když se má přidávati, přispívati, tedy se to musí přidávati k něčemu, a ráda bych věděla, k čemu se to tady přidává, když ten člověk nesmí prostě nic míti, aby vůbec mohl tuto podporu dostati!

Teď se, prosím, podíváme na několik cifer. V Praze v noclehárně ve Vysočanech musí platiti ten, kdo tam chce přespati, 5 Kč denně. Dostane večer polévku a ráno polévku, oběd - nic. Výměrek na dítě na stravu bez bytu, prádla, šatů, bot, topení, světla atd., byl v pražských ústavech 5 Kč denně, nyní je zvýšen na 6 a 7 Kč, protože prostě z toho nemohly děti býti živeny. Ale v našich věznicích, kde se říká, že jídlo je šlichta, jen na stravování pro den a osobu je výměrek 3,50 Kč až 4,50 Kč! Jinak ovšem celý náklad na l vězně je 24,72 Kč, z čehož na stát loni připadlo 15,30 Kč denně, letos 14,44 Kč tím, že se ve věznicích více pracovalo.

Račte si, pánové, představiti: ve věznicích 3,50 Kč a 4,50 Kč! A my dáváme přestárlým dělníkům 1,66 Kč v nejlepším případě, jinak 1,32 Kč, a za to starý člověk má bydliti, šatiti se, obouvati atd. Nedovedu si představiti, že zde byly nějaké propočty. Vzpomínám na leták, který loni v březnu vydala akademická liga katolických studentů. Jistě jste viděli tu ohromnou žlutočernou plachtu, ve které se říkalo, že soc. pojištění bere prý křesťanům právo dávati boží almužnu. Zdá se tedy, že skutečně vláda celá je dnes na stanovisku toho klerikálního letáku, že chtěla nechati občanům právo dávati zestárlým dělníkům >boží almužničku<.

Nenalézám tonu, který by vyjádřil, jak jsem skutečně roztrpčena nad předlohou! Uvádím cifry, které vám všechno povídají v plné nahotě, od odpovědnosti za tuto věc se, pánové, neuhnete. Postavte se na místo toho šťastlivce. Kdo vezme starce nebo stařenu za 1,66 Kč denně na stravu i byt i třebas jen do vagónové nebo jen nějaké dřevěné boudy. Vždyť musí býti - jak jsem již řekla - nemajetný, nesmí míti tedy vůbec majetek, na př. domek. On dokonce ani později nesmí nic míti, poněvadž podle §u 8 bude musiti z později nabytého jmění zpět zaplatiti tuto podporu! Všechny ty klausule: nemajetný, neschopný práce, odečísti jiné podpory, byly by pochopitelné a zcela správné, kdyby to, co dostane od státu s příplatkem obce bylo aspoň jen nejchudší životní minimum. Pak ať by byly v zákoně všechny tyto klausule; ale je-li tato podpora, jak nám ve výboru řekl státní zástupce, tím příplatkem, říkám znovu, že je to nesvědomitostí a nedovedu vůbec pochopiti, jak se mohlo žádati, aby se odečítaly všechny příjmy, dokonce aby se odečítalo i to, co děti svému starému otci nebo matce dají! My jsme si myslili, že když ti starci a stařeny podle soc. pojištění budou míti svůj malý příjem - ze kterého nemůže býti nikdo živ - že alespoň ve své rodině budou váženi, že snacha nebo syn si budou považovati starého otce nebo tchána, poněvadž si řeknou, že je to dobré aspoň 100 Kč měsíčně. Ale zde se bude odečítati, co děti dají těm starcům, čili oni je nesmějí míti u sebe, pečovati o ně, aby přestárlý dostal těch 50 Kč, nebo je budou míti u sebe a těch 50 Kč nedostanou, a snacha nebo syn se budou modliti - a to snad podepře náboženskou kulturu! - Bude se modliti den ode dne, aby pán bůh toho dědouška si vzal, aby jim nebyl na krku! Vždyť sotva uživí sebe a děti! To si měli páni rozmysliti; ti pánové, kteří navrhovali zákon, měli býti tak laskaví a aspoň udělati rozpočet, jak z této podpory bude moci býti člověk živ. A tak se mi zdá, že je přímo cynický závěr §u 5, že obec bydliště uvede, když bude dávati dobrozdání, jakým způsobem bylo dosud postaráno o výživu žadatelovu. Myslí skutečně navrhovatelé, že do budoucna těmi 500 korunami >bude o výživu žadatelovu postaráno?< Věc je dokonce nebezpečná. Zákon dává vlastně zde normu postarání se o výživu starých lidí v práci zedřených. Uvažte, v jaké situaci jsou obce, zákonem č. 77, jak musí každý halíř šetřiti, jak se vyčítá socialistům, že nešetřili, když dali nějakou podporu... Dnes, když zákon řekne, že 600 Kč je dost pro život člověka, dokonce v hlavním městě a vy budete se domnívati, že obec dá na zaopatření chudinské více než 1,50 Kč někomu denně? Zákon tedy dělá novou normu, pro existenční minimum starého člověka!

Řekl pan referent - my jsme to slyšeli také již ve výboru rozpočtovém - že je lépe něco nežli nic. Ti lidé neměli nic a nyní dostanou 45 až 50 Kč měsíčně. Ti lidé neměli ničeho. To tedy byli žebráci, protože, kdo nic neměl, ten musil býti jenom žebrákem, aby mohl žít. Jde jen o toto: že žebrotu musili jim dříve trpěti, možná, že nyní ji budou zakazovati! Ale bez ní nemohli žíti dříve a nebudou moci žíti ani nyní!

Co mělo způsobiti vlastně sociální pojištění přestárlých, starých lidí vůbec, starobní, invalidní? Aby v naší republice nebylo žebráků! Ovšem to invalidní pojištění, to vdovské po invalidech, no, to všechno dělá z lidí vlastně žebráky. Zatím se rozvíjel průmysl, je konjunktura - ale lidé umírají hlady a budou umírati dále! Zákonodárci neměli svědomí, aby při té konjunktuře, při tom rozvoji průmyslu pamatovali na invalidy práce!

Jak se časy mění! Za pouhých 10 let! Když po převratu jsme přišli na Staroměstskou radnici, s ustrnutím jsem slyšela, jako člen chudinského ředitelství, že obecní chudí měli 6-9-15 Kč měsíční podpory! Porovnejte drahotu tehdy a nyní - to bylo koncem války - nyní budou míti 50 Kč v té Praze. My s ustrnutím jsme se na to dívali. - (Sen. Pichl: A to se zvýšilo!) A okamžitě jsme podpory zvýšili. (Sen. Pichl: Při nejmenším na 50 Kč!) Ano, při nejmenším na 50 Kč. A teď, prosím, představte si, děláme zákon, aby dostal nejvýše těch 50 Kč! A na to se čekalo řadu let, omluvil se zákon do nechutnosti při každé příležitosti, miliardy se odpustily majetným atd., atd.

V debatě o soc. pojištění bylo také mnou zdůrazněno, že ústřední soc. pojišťovna chtěla zahrnouti zestárlé do zákona a ze svých fondů s příplatkem státu je zaopatřiti. To by mělo fasonu, jak říkáme, tam to patřilo, a zestárlí by byli dostali aspoň 100 Kč měsíčně. Řeknu při tom, že byly dávány určité tvrdé podmínky, čekací lhůty, a přece se to nepřijalo! Čekali jsme zase dále a dočkali jsme se. Zatím řada zemřela a můžeme se těšiti, že do 15 let to bude státi jenom 7 milionů Kč - dnes to má státi 45 mil. Kč - jak vymřou podle výpočtu - a hladem další! Je zlé býti chudým. Je zlé býti starým, bezmocným, je dvojnásob zlé býti tím dvojím, když člověk byl pilný za života a když v práci se zedřel a když je člověk občanem svobodné Československé republiky. - Pravda, za husitství v Táboře měli kašny, kam se dávaly peníze, z nichž se bezmocní živili. A je přímo nesnesitelno viděti a porovnávati dnešní zákon a vedle toho luxusní stavby výzkumných prázdných ústavů zemědělských, dále prázdných museí zemědělských, nádherných ministerských budov, péči o generály - které zase máme na stole, zase lhůtu prodlužujeme. Proč se nedá předloha na pořad jednání, když to má býti zamítnuto? - Vidíme dále výrobu mladých pensistů ve všech oborech statní a veřejné správy a dokonce péči o zvířata, třeba je to velmi důležitá věc. Myslím, že první povinností bylo nasytiti hladové lidi. A nemáme-li na toto, nesmíme míti na jiné věci. A až by vymřeli ti, které zaopatřujeme, měli jsme sáhnout, když jsme tak tuze chudí, k těm luxusním věcem. Dnešní zákon je obžalobou naší nečitelnosti a podnikání těch luxusů je obžalobou druhou.

Rozpočet, rovnováha. Už to bude pohádka pro věřící děti. Již jsem řekla, že se denně vyrojí požadavky, které mají se platiti z přebytků vyšších příjmů nebo úspor na ten který rok.

Já v rozpočtovém výboru vždycky ukazuji na to, jak je to nebezpečno. Dejme tomu při učitelských platech. Zálohou se platí a z přebytků se pak vyhazují. Za rok 1927 jsme dostali závěrečný účet a je tam 490 mil. Kč na zálohy na učitelské platy. To patří do rozpočtu řádného, poněvadž je to stálý výdaj. Tento nešvar má nejen tu stránku, že náklady nejsou předem řádně rozpočteny, ale i demoralisaci, vidíte denně, že se již bájí o přebytcích a že kde kdo přichází s tím, aby se z těch přebytků to a to hradilo, kdežto dříve byl každý povinen říci, jak se to uhradí, když dával návrh. Dnes páni mají lehkou práci: zaplatí se z přebytků, a basta! Ale ovšem, život lidí dozrálých ke klidu práce za nejhorších dob války a prvých let poválečných, na ty se peněz nenajde. Ani v těch přebytcích. A přece život každému z nás je to nejcennější. I tomu chudáku, který také svou prací pomáhal stavět náš společný domov. (Potlesk senátorů čsl. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo panu sen. Fritscherovi.

Sen. Fritscher (německy): Slavný senáte! Předloženou osnovou zákona plní se konečně něco, co již od roku 1920 bylo přestárlým neustále slibováno. Byli bychom si přáli, aby těch 130 mil. Kč, které roku 1921 byly slíbeny pro přestárlé (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.), skutečně bylo plynulo do státní pokladny a přikázáno přestárlým. Bohužel tomu tak nebylo. Byly beze vší pochybnosti doby, kdy by si bylo ministerstvo sociální péče mohlo mnohem snadněji nežli dnes zabezpečiti potřebné miliony pro tento účel. Snad mohlo také při pověstném rozdílení zbytkových statků pro tento účel odpadnouti nějaké tučné sousto. Ale zapomínalo se bohužel stále na ubohého lazara, který venku přede dveřmi seděl o hladu. Nyní byla konečně předložena osnova tohoto nového zákona. Neodpovídá naprosto našemu očekávání. Tímto zákonem dostává se důchodu každému československému státnímu občanu, který je starší než 65 roků, při tom nemajetný a k práci neschopný. Požaduje se, aby, kdyby byl mladší než 60 roků, spadal pod zákon o pojištění osob nesamostatných anebo pod zákon o pojištění hospodářsky samostatných, který ještě nevstoupil v platnost. Budou se tedy moci o tento důchod ucházeti netoliko bývalí dělníci, nýbrž také bývalí malorolníci a maloživnostníci.

Dnem 1. července 1926 vstoupil v platnost zákon o starobním a invalidním pojištění. Vyloučeny zůstávají všechny osoby, které již dosáhly 60. roku věku. Ale osud těchto přestárlých je nadmíru smutný. Při namnoze bídných mzdových poměrech, jaké bohužel máme v naší republice, bylo těmto dělníkům nemožno uložiti si něco stranou pro své staré dny. Nyní jsou ti, kdož se poctivě po celý svůj život namáhali, odkázáni na chudinskou podporu anebo žebrotu.

Od nynějška má každý z nich obdržeti státní podporu 500 Kč. Jen opilci, tuláci, lidé práce se štítící, jakož i lidé, kteří následkem odsouzení pozbyli práva volebního, jsou vyloučeni. Poskytne-li se podpora dvěma osobám, které žijí ve společné domácnosti, má každý z nich obdržeti pouze 300 Kč, ale jsou-li oba bezmocní a poukázáni na cizí pomoc, ponechá se částka 500 Kč. K tomu přistupují příplatky obcí pobytu, které budou činiti v místech s více než 50.000 obyvatelů 20 % v místech s 2.000 až 50.000 obyvatelů 15 % a v místech pod 2.000 obyvatelů 10 %. Tyto příplatky budou činiti asi 5,5 mil. Kč. Počáteční státní příspěvek vyměřen je částkou 42,300.000 Kč. Počet důchodců odhaduje ministerstvo na 95.300 osob. Žadatelé mají se do 5 měsíců po vyhlášení zákona hlásiti písemně na formuláři anebo ústně v obci pobytu. Od domovské obce vyžádá se dobrozdání a rozhodne potom okresní úřad. Žadateli je vyhrazeno právo rekursu. Doplatek poskytuje se od 1. ledna. Podpory od domovských obcí lze dále bráti pod jiným titulem. Při blahovolném výkladu zákona, jak to sociálně-politický výbor vládě doporučil, odstraněna bude zajisté také mnohá jiná tvrdost zákona. (Sen. Jarolim [německy]: Ale právního nároku není!) Pane kolego, podpory, jak známo, se srážejí jen tehdy, zakládají-li se na právním titulu. Všechny jiné mohou se beze všeho dále poskytovati. Ve srovnání s německým Rakouskem, které poskytuje měsíční nejmenší důchod 18 šilinků, t. j. asi 86 Kč, je československý důchod ovšem nízký. Ale proti dosavadnímu stavu je to přece pokrok, je to alespoň něco, co se přestárlým pravidelně poskytuje. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. (Sen. Hartl [německy]: Ještě lepší holub v hrsti!) Lepší je ještě holub k tomu. Je zajisté zvláštním zjevem, že právě nynější měšťácká vláda, o které se neustále rozkřikuje, že je protisociální, provádí tolik sociálních zákonů a musí tolik doháněti, co dříve, kdy přece situace pro dělnictvo byla mnohem lepší, bylo zmeškáno. (Výkřiky sen. Beutela a Jarolíma.) Také my jsme si toho vědomi, že je to velice málo, co se poskytuje přestárlým. Budeme však přece hlasovati pro zákon, abychom jim zabezpečili alespoň tento věru malý důchod. S pouhým kritisováním předlohy, posupnými poznámkami o >žebráckém groši< nebo >boží almužně< nebo >provokaci< není dělníkovi naprosto poslouženo. To jim nenaplní prázdný žaludek. (Různé výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o klid! Neračte vyrušovati řečníka!

Sen. Fritscher (pokračuje): Také návrhy na zlepšení, kterým není zabezpečeno přivolení se strany ministerstva financí, není bohužel pomoženo. Styděti nemusíme se my, kdož hlasujeme pro tuto předlohu, styděti musí se jen privilegovaní zástupcové dělníků, kteří, pokud měli rozhodující vliv, o přestárlé se nepostarali. (Sen. Stark [německy]: To je pravá demagogie!) Máme jen jedno přání... (Sen. Stark [německy]: To je vyšší licoměrnost! - Různé výkřiky.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Fritscher (pokračuje): Máme jen jedno přání... (Hluk trvá. - Sen. Stark [německy]: Takový člověk nosí kněžské roucho!) Není žádnou hanbou, když někdo třebas jako kněz se zastává někoho, kdo stojí o hladu na cestě a když mu povoluje státní příspěvek. (Sen. Plamínková: To je nazvat věc správným slovem a žádné >hämische Bemerkungen- (Pokračuje česky): A proč ne? (Sen. Plamínková: To jste neslyšel, jak to chtěl Habrman udělat, že to vyčítáte, že jsme my neudělali nic!) - (Pokračuje německy): Nikoli, četl jsem také všechny socialistické návrhy, jsou většinou stejné jato tento návrh, mnohé bylo odtamtud vzato a sem jednoduše vloženo. Je toho pramálo, v tom úplně souhlasíme, přáli bychom si, aby to byl obnos dvojnásobný a trojnásobný. I to bylo by za dnešních poměrů ještě příliš málo. (Hlučné výkřiky.) Dokud se nám nepodaří... (Sen. Stark [německy]: Takový demagog!) Máme jen jedno přání, aby konečně jednou také těžkým invalidům byl důchod zvýšen, aby gentský systém konečně jednou byl rozumně novelisován, aby zavedeny byly rozhodčí úřady na ochranu kolektivních smluv a aby sanovány byly bratrské pokladny. (Sen. Stark [německy]: Jak jen můžete používati takovýchto lží!) To nejsou žádné lži, to jsou jen požadavky, které přednášíme příležitostně při hlasování. Budeme trvati na zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty. (Sen. Stark [německy]: Vy licoměrníku!) Prohlásili jsme to opětovně jako svůj požadavek. (Sen. Stark [německy]: Vy licoměrníku v kněžském rouše!) Jako sociální strana hlasovali jsme pro všechny dosavadní zákony a snažili jsme se, abychom je pokud možno zlepšili. Vítáme také tento byť i velice skromný zákon o důchodech, a budeme proň v zájmu přestárlých hlasovati. (Potlesk senátorů něm. str. křesť.soc.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, panu sen. Jarošovi.

Sen. Jaroš: Slavný senáte! Jsou hlavně dvě věci v předloze, které ji nečiní sympatickou, a to je nepatrný obnos, který stát přestárlým poskytuje, a podmínečné udělování podpor. Při tak minimálním příspěvku, jaký dává stát přestárlým, nebylo potřebí dělati to podmínečně. Bylo zde již konstatováno, že těch, kteří mají nárok na tuto podporu, máme ve státě asi 70.000, a že, kdyby všem, i do posledního, podpora se udělila, zaplatilo by se v 10 letech, počítáme-li ročně asi 10% odúmrtí, asi 255 mil. Kč. Je-li zde již určitá úhrada před léty stanovená, byl by to ročně nepatrný pakatel, v celkovém rozpočtu, jaký by se těm starochům dal. Po 10 letech nebude potřebí více než 10 až 11 mil. Kč, když by brali všichni. Ale my víme, že zákon má ustanovení, podle kterého se budou prosívati a že odpadne možná nejméně ještě třetina těch, kteří nebudou účastni na podpoře.

Za druhé se nám zdá, že zákon je příliš strohý, že je odbyt několika paragrafy, že se tam prostě textově vypočítává, kdo má nárok a kdo nemá nároku, aniž by se přihlíželo blíže k okolnostem. Nestačí přece říci, že podporu nelze přiznati tulákům, opilcům a lidem práce se štítícím. Tulák, to je velmi široký pojem. Cikán je tulák od přírody, ze zvyku, je to rasová vlastnost, ten nebude míti nároku, ale jsou cikáni, kteří pracují po celý život, kteří jsou usedlí na jednom místě, nebo jsou cikáni, kteří vedou kočovný život, ale kteří se živí na příklad kotlařením, kteří nekradou, ale jsou tuláky, poněvadž chodí světem. A tu se může státi, že fakt, že je cikánem, již sám o sobě bude sváděti k tomu, aby byl z podpory za každou cenu vyloučen. Tulák může býti opravdu člověkem, který nechce pracovati, a za toho se jistě nikdo nebude přimlouvati, aby mu byla podpora přiznána. Ale jsou tuláci, kteří se neštěstím dostali do tuláctví, kde působil rozvrat rodinný, kde nastala ztráta členů rodiny a jiné a jiné věci, dědičné zatížení, hříchy rodičů, to všechno může býti příčinou, proč se ten člověk stal tulákem. Ale tuláci nejsou jen lidé s normálním mozkem, vždyť jsou tuláci také zatížení. I ti mají býti trestáni? Jsou zaostalí, když nemají dostatečného vědomí o tom, že je potřebí pracovati atd.? Já věřím, že se namítne: Od toho jsou úřady, aby to vyšetřily, aby spravedlnosti učinily zadost. Ale právě v tom, že toto všecko se bude díti administrativní cestou, tkví veliké nebezpečí. Kdo bude podávati posudek? Obec, četnická stanice, event. okresní úřady? Každý ví z let předešlých, jak mnohdy politické přesvědčení bylo příčinou, aby se o člověku podala špatná relace a aby tím byl zbaven nároku na podporu, jak různým způsobem se vyšetřující orgán, třeba četník, dívá na to, kdo je majetný a kdo nemajetný, kdo podporu potřebuje a kdo jí nepotřebuje. Vždyť nejsme tak daleko od války, kde byly klasické případy, že na př. majetnice, sice vdova, ale majetnice 60 korců polí, dostala podporu na svého syna, ale matce se 6 dítkami, která neměla nic jiného než domek, podpora se nepřiznala, protože tu a tam prodala nějakou tu drůbež nebo nějaký ten kousek sýra.


Související odkazy