>Osoby práce se štítící<. Znám několik případů z dob války, kde se matkám nechtěla přiznati podpora, protože nechtěly jíti pracovati na pole toho neb onoho statkáře, a teprve po vysvětlení, že pracovati prostě nemohly, neboť měly malé děti a tudíž povinnost býti u nich, bylo možno přesvědčiti úředníka, že se zde stala křivda a že je to prostě msta. Není to daleko, bylo to na karlínském okrese.

Tady je skutečně obava, že řada lidí bude vyloučena z dobrodiní této almužny právě proto, že to vyšetřují lidé a že sobectví, nenávist a nevím, co všechno zde působí, a zejména, že do toho nemá právo nikdo mluviti, kdo by se těch lidí mohl zastali, kdo by mohl vedle úřední relace podati relaci vlastní.

Rovněž částka 500 Kč je tak nepatrná, že musí zrovna boleti srdce, proč mají býti trestáni právě tito lidé, kteří nic nezavinili, ale jen proto, že se narodili snad o dva nebo tři roky dříve, než příslušný zákon vešel v účinnost, nemohli dobrodiní zákona požívati. Nedostanou ani tolik, co skýtá nejnižší renta starobního a invalidního pojištění.

Tedy již pocit spravedlnosti přímo diktoval, aby jim byla dána aspoň nejnižší renta, která se poskytuje lidem starobním a invalidním pojištěním. To by byly asi částky dvojnásobné, které by stát poskytoval. Ti lidé přece tím, že nebyli pojištěni, ušetřili za ta léta peněz zaměstnavatelům. Bylo možno i zde snad říci buď v počátcích zákona 221 anebo i dodatečně, že po určitou periodu let se určitá kvota příspěvků starobních a invalidních přiráží na tyto chudáky, když už stát sám nechtěl ze svých prostředků poskytnouti tolik, aby brali snesitelnou rentu.

Rovněž kategorický příkaz, že obce mají povinnost poskytnouti 20, 15 a 10 %, bude velmi poškozovati dnes staré a práce neschopné lidi. Jakmile se něco v zákoně podává takovým rozkazovacím způsobem, bude řada obcí toho mínění: Tak my nemusíme dávati těm chudákům, kterým jsme snad dávali více než 20 %, více než zákon nařizuje - a budou jim renty snižovati. Ale na druhé straně řadě obcí bude ukládáno dosti velké břemeno. Vždyť máme obce v hornických revírech, které povstaly pouze z dělníků, kde není žádného jiného stavu, kde žije třeba 2 nebo 3.000 lidí, ale kde takových chudáků je veliké množství, a kteří nemají náhodou nároků na provisi hornickou, poněvadž třeba horníky nejsou, pracovali jinde atd. To bude míti za následek, že obce nebudou těmto lidem poskytovati více.

Dále je zde hranice do 2.000 a pak do 5.000 a od 5.000 do 50.000 a mezitím již žádná. Věřím, že dnes obce se budou právě chytati zákona proto, že jim znemožňuje podnikání chudinské péče v jakémkoli větším slohu.

Okolnost, že manželům, jsou-li oba potřební podpory, snižují se dávky na 300 Kč, dokazuje, že vlastně těm dvěma chudákům, kdyby měla přijíti tak krutá zima jako letošní, by nestačil ten obnos ani na palivo, o nějaké úhradě stravy ani nemluvě. Tu se počítá snad, že také děti mají určité povinnosti k rodičům při tomto zákonu. Ale nesmíme zapomínati, že je tisíce a tisíce lidí bezdětných, kteří dětí buď neměli, anebo jim děti dříve zemřely, kteří nemají ve světě širém nikoho a jsou odkázáni jen na chudinskou péči. Bylo by přímo aktem spravedlnosti, kdyby se bylo těmto chudákům vyměřilo aspoň tolik, kolik dává renta starobní a invalidní.

Dále se v zákoně mluví, kdo má jmění, že nemá míti práva na rentu, anebo kdo nabyl nějakého jmění, že mu má býti vzato, eventuelně zaúčtováno, co přebral. To je tedy také povahy nesociální. Proč trestati právě toho člověka, který nemůže za to, že si nepřiplácel do nějakého fondu nebo do nějaké pojišťovny? Jestli pak se stát stará o to, když kterýkoliv pensista nabyl jmění dědictvím? Nestará. Kdyby zdědil milion a 10 milionů, jeho pense mu jde neztenčeně dále. A na takového člověka doplatil stát za 30 až 40 let daleko více, než dá za těch několik let tomu chudákovi zde.

Nemůžeme si pomoci, tento zákon nemůže dělnictvo uspokojiti, ten musí vyvolati jenom roztrpčení. Předešlý řečník tady sice s takovou emfásí zákon ten hájil, jako by se tady dělnictvu poskytovalo bůhsámvíjaké dobrodiní. Ale já myslím, že dělnictvo projeví o něm svůj úsudek jako o zákonu naprosto nedostatečném.

Ale je marné neustále zdůrazňovati dnešní vládě i dnešní koalici, že zejména v dnešní době je povinností její, dbáti více sociálního a ochranného zákonodárství dělnictva, než se děje. Podívejme se po všech zákonech z poslední doby! Jako červená nit se jimi táhne snaha všechno zhoršiti. Dnes se mluví o odbourání zákona o nájemnících. Koalice sama ví, že to není možné, sama musí oddalovati to odbourání, poněvadž ví, co by vyvolala, kdyby se to stalo náhle. Ale není schopna přivoditi zákon, který by umožnil v dohledné době odbourání ochrany nájemníků. Vegetujeme, není této snahy, nebylo jí před léty. Kdyby se takové věci řešily velkoryse, nemusili jsme dnes vůbec míti ochranu nájemníků. Kdyby se na každou >zlámanou Lhotu< nevztahoval zákon o stavebním ruchu, mohlo se postaviti ve větších místech třikráte tolik domů, neboť je toho tam nevyhnutelně potřebí. A ochrana nájemníků mohla se dnes týkati jenom velkých měst a středisk, ba i tu mohla býti odbourávána. (Sen. Pastyřík: Vždyť jste byli ve vládě! - Výkřiky.) Pan kolega říká, že jsme tenkráte byli ve vládě, my jsme také projevovali snahu, aby se ty věci dály tak, aby vyhovovaly. Pamatuji se na jednu schůzi, ve které jsme navrhovali, aby byla zavedena nucená stavební půjčka, ke které by zejména veliké podniky průmyslové, veliké banky a veliké společnosti byly nuceny přispěti určitým kapitálem. Byly to právě občanské strany, které se postavily s největší vehemencí proti tomuto návrhu. Tedy lokální patriotismus na jedné straně a na druhé straně strach, kdyby se ve městech, jako je Praha nebo Brno, více stavělo, že by cena těch domů, která stoupla 6 až 8násobně, mohla klesnouti. To byly důvody, které bránily, aby se tyto věci mohly řešiti velkoryse. Důsledkem toho dnes je, že přes nejlepší vůli to odbourati, nemůžete se toho odvážiti, poněvadž víte sami, jaké důsledky by to přivodilo.

Máte novelisovaný zákon o sociálním pojištění. My jsme ho dělali s sebou, ale tenkráte jsme rovněž říkali >snižujete-li pojišťovnám< - a když potom přišel i správní soud a rozhodl neplacení 4 až 6 dnů v měsíci - snižujete-li těm ústavům jejich příjem o 25 %, nemůžete chtíti, aby to snesly. A vy jste klidně zase přihlíželi, 3 roky se nic nedělo, reservní fond, který činil 0,75 miliardy, klesl na 0,25 miliardy, 0,5 miliardy zbytečně zmizelo jen proto, že se včas neučinilo opatření, aby ty ústavy neutrpěly deficit. Tedy více odvahy a rychlejší tempo v určitých věcech by bylo potřebí. Kdyby tak dnešní koalice postupovala, bylo by to její zásluhou. Ale je to již snad takový úděl nebo kletba. Vzpomínejme jen, jak to dlouho trvalo, než vešel v život zákon o župách a jak byl zprzněn, než se konečně podle něho začalo voliti. U nás se všechno řeší s toho hlediska: >To by mohlo. pomoci oposici, to by bylo prospěchem oposice.< Ne, že by to byl prospěch lidu, dělnictva, malých a středních lidí. Vždycky se hledí na to, že by to byl prospěch socialistů, a s toho zorného úhlu vychází koalice a nedělá prostě nic, co je ku prospěchu.

Jsem jist, až se změní poměry, že i tento zákon jako všechny, které jste předělávali a zhoršovali, bude se musiti změniti, má-li býti dělnictvo náležitě uspokojeno. (Potlesk senátorů čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Listina řečníků je vyčerpána, prohlašuji debatu za skončenou.

Byly mně podány dostatečně podporované pozměňovací návrhy sen. Šťastného a druhů, sen. Jaroše, Dundra a soudr., sen. Jarolima a soudr., sen, Hartla a druhů, sen. Průši a druhů.

Prosím o přečtení.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

I. Pozměňovací návrhy sen. Šťastného a druhů:

1. § l nechť zní:

>Československým státním příslušníkům, kteří dne 1. července 1926 dosáhli nebo překročili 60. rok svého věku a kteří by povahou svého životního povolání byli účastni pojištění pro případ invalidity a stáří podle zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, nebo pojištění podle zákona ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, budou poskytovány podle dalších ustanovení tohoto zákona ze státních prostředků starobní podpory, jakmile osoby ty dovrší 60. rok věku a jsou nemajetné a výdělku neschopné.<

2. § 2 nechť zní:

>(1) Podpory starobní nelze přiznati tulákům, kteří jako takoví řadu let nepřetržitě jsou zaznamenáni, a osobám, které nepřetržitě řadu let řádnou prací se neživily.

2) Ministr soc. péče může v dohodě s ministrem financí v případech zvláštního zřetele hodných poskytnouti státní starobní podpory také československým státním příslušníkům, bydlícím v cizině.

(3) Cizincům, bydlícím na území republiky Československé, může býti v mezích tohoto zákona poskytnuta státní starobní podpora, když jejich domovský stát má podobné zařízení a nakládá s československými státními příslušníky jako s příslušníky vlastními.<

3. § 5 nechť zní:

>(1) Podpora starobní činí 1000 Kč ročně pro osobu.

(2) Poskytne-li se podpora dvěma žadatelům, žijícím ve společné domácnosti, snižuje se na ročních 800 Kč pro každého z nich, jsou-li však oba tito žadatelé trvale tak bezmocní, že stále potřebují pomoci, ošetření a obsluhy jiné osoby, obdrží každý z nich 1000 Kč.

(3) Jakékoli zaopatření, jehož se žadateli dostává ať na penězích či na dávkách naturálních, pokud spočívá na právním titulu, započítá se na starobní podporu státní.<

4. § 4 nechť zní:

>(1) Ke státní starobní podpoře poskytne obec bydliště podporovaného příplatek z peníze 1000 Kč, případně 800 Kč takto odstupňovaný:

1. Obec mající více než 50.000 obyvatelů příplatek 20 %,
2. obec mající více než 2000, ale ne přes 50.000 obyvatelů příplatek 15 %,
3. obec mající nejvýše 2.000 obyvatelů příplatek 10 %.

(2) Rozhodným je počet obyvatelů podle úředně uveřejněných výsledků posledního sčítání lidu. Výsledky nového sčítání lidu jsou rozhodné od prvého dne měsíce následujícího po úředním uveřejnění těchto výsledků.<

5. § 8 nechť zní:

>(1) Dostával-li někdo státní starobní podporu neprávem vzhledem ke konkurenci se zaopatřením uvedeným v § 5, odst. 3., přechází nárok podporovaného na takové zaopatření na stát až do výše přeplatku. O sporech rozhodne s konečnou platností okresní úřad příslušný podle obce bydliště podporovaného. Podrobnosti upraví vládní nařízení.

(2) Vyjde-li najevo, že někdo v době, kdy dostával státní starobní podporu, měl již jmění aspoň 20.000 Kč, vyjímaje vlastnictví domku, ovšem pouze v rozsahu vlastního příbytku, má stát právo další podporu ihned zastaviti. Tím se zastavuje také obecní příplatek. Totéž platí pro případ, nabyl-li podporovaný takového jmění později.<

6. § 9 nechť zní:

(1) Podpory spolu s příplatkem obecním podle § 4 se poukazují zásadně v měsíčních obdobích napřed.

(2) Podpory za dobu od 1. ledna 1929 do posledního dne v měsíci, v němž tento zákon bude vyhlášen, lze přiznati pouze těm žadatelům, kteří podají doloženou žádost nejpozději do 3 měsíců od posledního dne měsíce vyhlášení tohoto zákona. Okresní úřady jsou povinny, jednotnou a dobře srozumitelnou vyhláškou ve všech obcích zákon tento zveřejniti.

(3) Na doložené žádosti podané později lze přiznati podporu toliko s účinkem od prvního dne měsíce nejblíže následujícího po dni podání žádosti.<

II. Návrhy sen. Jaroše, Dundra a soudr.:

1. § l budiž změněn takto:

>Československým státním příslušníkům, kteří dne 1. července 1926 dosáhli 60. rok věku svého, aniž přestoupili 65. rok, umožňuje se dobrovolné pojištění pro případ invalidity a stáří podle zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří nebo pojištění podle zákona ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří. O způsobu, jakým bude provedeno toto ustanovení, vydá ministerstvo soc. péče příslušné nařízení, vyslechnuvši jak zástupce Ústřední soc. pojišťovny, tak zástupce ústředen odborových organisací. Osoby, jež nebudou pojaty v toto dobrovolné pojištění, mají nárok na dávky, vyplacené podle dalších ustanovení tohoto zákona ze státních prostředků, jakmile dovrší 60. rok věku, a jsou nemajetné a výdělku neschopné.

Od 65. roku stáří udílí se dále uvedené dávky osobám nemajetným bezpodmínečně.<

2. Eventuální návrh k §u l: Bude-li náš pozměňovací návrh k §u l zamítnut, navrhujeme, aby v §u 1 byla číslice 65 zaměněna číslicí 60 a aby slovo >podpory< bylo zaměněno slovem >dávky<.

3. § 3 budiž změněn takto:

>(1) Dávka starobní činí 1.200 Kč ročně pro osobu.

(2) Poskytne-li se podpora dvěma žadatelům, žijícím ve společné domácnosti, snižuje se na ročních 900 Kč pro každého z nich. Jsou-li však oba tito žadatelé trvale tak bezmocní, že stále potřebují pomoci, ošetření a obsluhy jiné osoby, obdrží každý z nich 1.200 Kč.<

Dosavadní odst. 5 budiž škrtnut.

4. Eventuální návrh k §u 3: Kdyby náš pozměňovací návrh k §u 3 přijat nebyl, navrhujeme k §u 5:

Odst. 3 nechť zní:

>Dostává-li se žadatelům nebo důchodcům nějakého zaopatření, ať na penězích, či dávkách naturálních, nemá to vlivu na vyšší dávky starobní. Naturální zaopatření započítává se jen tehdy, přesahuje-li jeho hodnota státní dávku. Ocenění provede Ústřední soc. pojišťovna a její okresní ústavy.<

Budiž připojen nový odst. 4:

>Žadatelům, kteří pečují o vnuky osamělé nebo děti jinak na ně odkázané, bude starobní dávka zvýšena o ¹/₄ důchodu na každé dítě.

5. § 5 nechť zní:

>Žádost za starobní dávku jest podati písemně nebo ústně u obce bydliště, spolu s průkazy, potřebnými ku zjištění osobních údajů. Obec, v níž důchodce bydlí, vyžádá si vyjádření příslušné obce domovské, jež dlužno podati do 14 dnů, načež předloží žádost okresnímu úřadu. V doprovodu žádosti vyjádří obec své dobrozdání. Vyjádří-li se o této žádosti záporně, musí uvésti důvody.<

6. K §u 6:

Odst. l nechť zní:

>O žádosti, řádně doložené rozhodne úřad příslušný podle obce bydliště. Okresní úřad je povinen předložiti žádost zvláštnímu sedmičlennému výboru, který bude žádost zkoumati. Do výboru budou povoláni okresním úřadem dva zástupci obcí, dva zástupci příslušné Okresní nemocenské pojišťovny a dva zástupci odborových organisací. Výboru předsedá náčelník okresního úřadu nebo jeho zástupce.<

Odst. 2 budiž změněn takto: >Tento výbor prozkoumá také návrh okresního úřadu na snížení dávky nebo její odejmutí, jestliže se změnily osobní poměry osoby podporované.<

7. V §u 8 buďtež odst. 1 a 2 škrtnuty. 8. Event. návrh k §u 8:

>Vyjde-li najevo, že někdo v době, kdy dostával státní starobní dávky, měl již jmění nebo jmění později nabyl, má stát právo žádati náhradu za vyplacenou starobní dávku, a to i proti pozůstalosti osoby podporované. O povinnosti k náhradě, jakož i o sporech tu snad vzniklých, rozhodne s konečnou platností okresní úřad, příslušný podle obce, v níž bydlí podporovaný.<

III. Pozměňovací návrhy sen. Jarolima a soudr.:

§ 1 má zníti:

Všichni českoslovenští státní občané, kteří dne 1. července 1926 dosáhli 60. rok věku svého, jsou nemajetní a ve smyslu §u 112 zákona č. 221/1924 ve znění zákona č. 184/1928 k výdělku neschopni, mají nárok na starobní podporu podle tohoto zákona, pokud podle stávajících zákonů a nařízení neberou důchodu z povinného pojištění anebo požitku odpočivného po případě zaopatřovacího, jehož částka převyšuje podporu podle tohoto zákona.

2. K §u 2:

V odst. 1 budiž čís. l škrtnuto. V čís. 2 buďtež o slovech >trestný čin< vložena slova >spáchaný ze ziskuchtivosti<.

Odst. 2 má zníti:

>Podpora náleží také osobám bydlícím v cizině, jež na základě tohoto zákona mají nárok na podporu.<

V odst. 5 buďtež slova >může býti< až >poskytnuta< nahrazena slovy >poskytuje se<.

5. K §u 3:

V odst. l budiž obnos 500 Kč nahrazen obnosem 1200 Kč.

Odst. 2 a 3 buďtež škrtnuty.

4. K §u 4 připojen budiž nový odst. 3: >(3) Dosud poskytované chudinské podpory zůstávají tímto zákonem nedotčeny. Obce, které poskytují takovéto podpory, jsou však oprávněny, započítati je do příplatku podle odst. l.<

5. V §u 5 buďtež slova >okresní úřad< a >okresnímu úřadu< nahrazena slovy >příslušnou okresní nemocenskou pojišťovnu< a >příslušné okresní nemocenské pojišťovně<.

6. § 6 má zníti:

>O žádostech rozhoduje příslušná okresní nemocenská pojišťovna. Rozhodnutí možno bráti v odpor v řízení o pojišťovacím soudnictví podle ustanovení části páté zákona o sociálním pojištění.<

7. § 7 má zníti:

>Každou změnu příjmů a majetkových poměrů, které mají vliv na výměru podpory, oznámiti dlužno příslušné okresní nemocenské pojišťovně.

Rovněž povinna jest obec pobytu upozorniti tuto pojišťovnu na všechny takovéto změny.<

8. § 8 budiž škrtnut.

9. V §u 9 buďtež odst. 2 a 3 nahrazený ustanovením:

>Při prvním poukazu podpory vyplatiti jest spolu podporu za dobu od l. ledna 1929.<

10. V §u 13 škrtnuta buďtež slova >sám o sobě<.

IV. Pozměňovací návrhy sen. Hartla a druhů:

1. K §u 1: Slova >Československým státním příslušníkům< buďtež nahrazena slovy >Českoslovenští státní příslušníci<.

Konec prvé věty počínaje slovy >mohou býti poskytovány< jakož i poslední věta tohoto paragrafu buďtež nahrazeny ustanovením: >mají podle ustanovení tohoto zákona nárok na starobní podporu ze státních prostředků, jakmile tyto osoby dovrší 65. rok věku a jsou nemajetné a výdělku neschopné.<

2. V §u 2, odst. l buďtež v čís. l slova >těm, kdož jsou oddáni opilství< nahrazena slovy >notoričtí pijáci<.

3. K §u 3:

V odst. l budiž číslice 500 Kč nahrazena číslicí 1000 Kč,

V odst. 2 budiž číslice 300 Kč nahrazena číslicí 800 Kč.

Odst. 3 budiž škrtnut.

4. V §u 4, odst. l budiž číslice 500 Kč nahrazena číslicí 1000 Kč a číslice 300 Kč číslicí 800 Kč.

5. V §u 5 budiž škrtnuta poslední věta počínajíc slovy >spolu uvede< až do konce tohoto paragrafu.

6. V §u 6, odst. 2, budiž poslední věta od slova >okresní< až >odejme< nahrazena slovy >může okresní úřad k návrhu obce pobytu podporu snížiti anebo zcela odejmouti.<

7. V §u 8 budiž odst. l škrtnut. V. Pozměňovací návrhy sen. Průši a druhů:

1. § l znějž:

>Osoby bydlící na území republiky Československé, jakož i čsl. příslušníci bydlící v cizině, kteří překročili 50. rok svého věku, nebo osoby mladší neschopné ku práci a jsou nemajetní a nepožívají důchodu podle zákona z 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, nebo podle zákona z 11. července 1922, č. 242 Sb. z. a n., o pojištění u báňských bratrských pokladen, nebo podle zákona ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, neb podle zákonných předpisů o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, neb pense neb zaopatřovacích požitků z prostředků státních nebo veřejných mají právní nárok na starobní podporu z prostředků státních podle ustanovení tohoto zákona.<

2. § 2 budiž škrtnut.

3. § 3 znějž:

>Podpora se vyměří v takové výši, aby úhrnný roční důchod oprávněné osoby činil daněprosté existenční minimum.<

Zároveň budiž § 4 škrtnut.

4. Eventuální návrh k §u 3: Bude-li zamítnut náš návrh na změnu §u 3, navrhujeme:

Odst. 2 a 3 §u 3 buďtež škrtnuty.

5. § 6 znějž:

>(1) O žádosti rozhodují zvláštní komise, zřízené při okresních nemocenských pojišťovnách a čítající 6 členů mimo předsedu.

(2) 3 členy komise volí zástupci pojištěnců v představenstvu okresní nemocenské pojišťovny z osob, které § 6 lit. b) zákona č. 221/1924 vyloučil z povinného pojištění zaměstnanců pro případ invalidity a stáří, a druhé tři výbor obvodní úřadovny, zřízené podle zákona o. 148/1925 z řad maloživnostníků a malorolníků, které § 4 lit. b) vyloučil se zřetelem na 60. rok jejich věku z pojistné povinnosti osob samostatně hospodařících. Pokud nebudou obvodní úřadovny podle zákona č. 148/25 zřízeny, provedou tuto volbu stejným způsobem zástupci pojištěnců v představenstvu okresní nemocenské pojišťovny, v jejímž obvodě je komise zřízena.

(3) Předsedu komise a jeho náměstka zvolí členové komise ze svého středu, a to předsedu ze řad zaměstnanců a náměstka z osob samostatně hospodařících.<

6. V §u 7 budiž odst. 2 škrtnut.

7. K §u 8:

Odst. l budiž škrtnut.

V odst. 2 nechť první věta zní:

>Vyjde-li na jevo, že někdo v době, kdy dostával státní starobní podporu, měl již jmění, z něhož mu plynul důchod zajišťující existenční minimum, nebo jmění takového později nabyl, má stát právo žádati náhradu za vyplacenou starobní podporu, pokud tím není jeho pravidelný důchod pod existenční minimum snižován.<

8. V §u 9 buďtež odst. 2 a 3 nahrazeny zněním:

>Podpory jest přiznati od prvního dne měsíce, kdy splněny byly všechny náležitosti, zakládající nárok na státní starobní podporu.<

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Zpravodaj pan sen. Hrejsa má doslov.

Zpravodaj sen. Hrejsa: Slavný senáte! Proti osnově zákona o státních starobních podporách bylo vysloveno tolik výtek, že, kdyby byly odůvodněné, neměla by tato předloha zákona žádné ceny a za nic by nestála. Tak tomu však ve skutečnosti není. Ty výtky se zdají býti oprávněné, jsou však, sit venia verbis, za vlasy přitažené. Dovoluji si jenom docela stručně, abych pozornost slavného senátu neunavoval, na některé tyto výtky poukázati.

Pokud se týká §u l, byla zde vyslovena výtka, že tento paragraf končí slovy: >Na tyto podpory není právního nároku<. V původním vládním návrhu bylo ustanovení, že mohou býti v mezích volného uvážení poskytovány podle ustanovení tohoto zákona starobní podpory. Mohou býti podle volného uvážení úřadu poskytovány podpory podle tohoto zákona! V poslanecké sněmovně právě bylo vytýkáno toto znění, tento terminus, že mohou býti podle volného uvážení poskytovány podpory. Tato slova byla eliminována a místo toho bylo vsunuto ustanovení: >Na tyto podpory není právního nároku<. (Sen. Toužil: Myslíte, že je to rozdíl?) To je veliký rozdíl, neboť úřady podle jasného znění jsou zbaveny volného uvážení a jsou povinny dbáti ustanovení zákona.

Pokud se týká toho, že nemají na ty podpory právního nároku, chtělo se docíliti toho, aby strana nemohla jíti na Nejvyšší správní soud, jenž je tak přetížen, že nemůže svoji agendu zmoci. Přesto se zachovala cesta instanční a každý interesent a každý uchazeč může a má právo odvolati se od svého okresního úřadu k úřadu zemskému.

Dále bylo vytýkáno §u 2, že podpory starobní nelze přiznati těm, kdož jsou oddáni opilství, tulákům a osobám práce se štítícím. To se samo rozumí, notorickým pijákům a tulákům, to znamená, že jsou známí v obcích, že ti nemají nároku na tuto podporu. Další ustanovení 2. odstavce jasně praví, že nemá býti dána podpora těm, kdož byli právoplatným rozsudkem trestního soudu odsouzeni pro trestný čin, pro který podle platných ustanovení byla vyslovena ztráta volebního práva do obcí, nebo kdož jsou zbaveni čestných práv občanských, pokud nepominula ztráta práva volebního nebo ztráta čestných práv.

Jest jasně řečeno, kdo nemá právo pro své odsouzení na starobní podporu. Ten, kdo ztratil volební právo, anebo ztratil občanská práva po tu dobu, kdy tato ztráta byla vyslovena.

Poukazuji na výhody tohoto zákona v odstavci dalším, kde je řečeno, že ministr soc. péče může také československým státním příslušníkům bydlícím v cizině uděliti tuto podporu, jako cizincům, kteří bydlí u nás, když jejich domovský stát má podobné zařízení a nakládá s československými státními příslušníky jako s příslušníky vlastními.

Nejožehavější je § 5 o výši podpory starobní, 500 Kč ročně pro jednu osobu, žijí-li dvě osoby společně po 500 Kč ročně. Jak bylo zmíněno také od jiných, v návrhu z r. 1926, který podala vláda úřednická, bylo stanoveno, že podpora má obnášeti 500 Kč ročně, ale byla vázána na chudinské opatření. Byla omezena mez pro osoby, které jsou odsouzeny na chudinské zaopatření. Zde máme zlepšení v tom směru, že toto signum do jisté míry bolestné, chudinské zaopatření, se škrtá a všichni, kteří podle povahy povolání životního by byli podléhali dělnickému pojištění anebo samostatně výdělečně činných, mají právo na tuto státní podporu, ať berou chudinské opatření, nebo neberou.

Dále je vytýkáno... (Sen. Toužil: To není pravda, obec pražská dává měsíčně 50 Kč svým chudým!) Může dávati dál. (Sen. Toužil: Ale pak nemá nárok na těch 500 Kč?) To se ráčíte mýliti. (Sen. Toužil: Nemýlím se!) V odst. 3. je:

>(3) Jakékoli zaopatření, jehož se žadateli dostává ať na penězích či má dávkách naturálních, pokud spočívá na právním titulu, započítá se na starobní podporu státní. >Kdo čteš, rozuměj, praví Písmo Svaté. >Pokud spočívá na právním titulu<, to znamená, pakliže osoba, ze smlouvy anebo zákona nebo rozsudku soudního má nárok. Je-li obec pražská povinna dávati chudinskou podporu, nespočívá na zákoně, ani na smlouvě ani na rozsudku. (Hlas: Jakpak ne?) Ne, ona je povinna se starati, ale není určena výše a obec má právo dále tu podporu dávati. Jeden kolega spojil s §em 3 větu společně s §em 7, kde čteme: >Kdo požívá starobní podpory, je povinen neprodleně oznámiti okresnímu úřadu, příslušnému podle bydliště, každou změnu, která by měla podle tohoto zákona, vliv na výměru nebo výplatu starobní podpory.< Byl to pan senátor Beutel, který pravil: Když příbuzní budou podporovati přestárlého člověka, ztrácí tím nárok na podporu. To není pravda! (Sen. Toužil: To snad by mohlo býti sporné, ale, co jste dříve nám sugerovali, neodpovídá pravdě!) Já myslím, že ano, zeptáme se ministerstva. Když příbuzní dávají dobrovolnou podporu, na níž nemá právního titulu ze zákona, z rozsudku nebo smlouvy, nevylučuje se tím státní podpora. (Sen. Toužil: To říká také občanský zákoník, že děti mají podporovati, starati se o starého otce a matku!)

Co se týče §u 4, který jedná o příspěvku obcím, kde stojí, že obec bydliště má přispívati 10, 15 až 20 % státní podpory, k vůli zjednodušení zákon ukládá tu povinnost obci bydliště, nikoli obci domovské. To je sice jakési ulehčení domovským obcím a zatížení bydliště, ale k vůli jednoduchosti oprávněné.

V §u 5 bylo vytýkáno pp. sen. Dundrem a Jarošem, že se ponechává pravomoc okresnímu úřadu, aby rozhodoval sám o tomto zákoně, o přiznání státní podpory starobní, a přáli si rozšíření snad na okresní výbor, aby spolurozhodoval. To by sice neškodilo, ale zatěžovalo by to okresní výbory. (Sen. Dundr: Navrhli jsme zvláštní výbor!) Viděli jsme, že okresní úřad je také značně vázán dobrozdáním obce, která se má vyjádřiti o žádosti a podporu buď přiznává nebo nepřiznává. (Sen. Dundr: Není vázán!) Vázán není, ale jistě toho bude dbáti a bude chtíti daleko příznivěji vyřizovati žádosti, než by dělala autonomní korporace, neboť nemá žádného zájmu na šetření obce.

Kterýsi pan kolega se vyjádřil také v tom smyslu, že prý tyto obce budou se hleděti zbaviti té povinnosti přispívati, zkrátka, že budou se nepříznivě vyjadřovati o žádostech. Rád bych viděl obec, která by se sama zřekla toho, aby část chudinského břemene byla převalena na stát. Obec domovská i bydliště budou rády a budou se přičiňovati o to, aby stát tuto část břemene na sebe převzal.

To jsou asi hlavní výtky, které byly zde, vysloveny. Bylo zde už prohlášeno řečníkem z vládní koalice, že zajisté bychom velmi rádi hlasovali pro to, kdyby bylo možno poskytovati zvýšené podpory starobní těmto přestárlým, jak bylo navrženo, 800, 1000 nebo také 1200 Kč. Rádi bychom to těm lidem dopřáli, neboť tato výše nebyla by nikterak příliš veliká, ale musíme, pánové, počítati s poměry. Bylo zde řečeno z velmi vážné strany, že nynější vládní většina nestará se o sociální reformy, sociální pokrok, že to dělala pouze bývalá koalice, kdežto nynější tak zv. občanská koalice na to zapomíná a jediné, co prý se stalo, je zhoršení sociálního pojištění a teď zákon o starobních podporách.