Pánové, jestliže jsem se přihlásil ke slovu k této předloze, nečiním tak z nějaké animosity proti náboženství, nečiním tak z nějaké neúcty proti Svatováclavské tradici. Chápu-li se slova, činím to proto, abych protestoval proti zneužívání Svatováclavské tradice kruhy klerikálními, jejich spojování letošních oslav s politickými zájmy, proti nimž se musíme stavěti, chápu se slova proto, abych se vyslovil proti tomu, by formou oficielní vnášeny byly do národa falešné, neudržitelné představy historické, aby snad učitelé byli nuceni vykládati dětem dokázané nepravdy, zkrátka chci se ve své řeči vysloviti proti tomu, aby se kol letošních mileniových oslav tvořila atmosféra, která by byla nebezpečna vědecké pravdě.

Pánové, již vládní odůvodnění obsahuje dvě nepravdy. Předně tvrdí, že idea Svatováclavská nemalým vlivem spolupůsobila k uskutečnění naší znovu dobyté samostatnosti, a za druhé, že oslava Svatováclavského tisíciletí je zároveň tisíciletím původního českého státu. Zpravodaj rozpočtového výboru pan dr. Procházka ještě podtrhl, vlastně přehnal tvrzení prvé, on dokonce vyslovil, že prý naše osvobození je v přední řadě důsledkem tradice Svatováclavské. Ale je opatrnější, pokud se týče tisíciletí českého státu. Snad měla přece jenom naň trochu vliv moje řeč v rozpočtovém výboru, kde jsem dokazoval, že za Václava český stát ještě neexistoval.

Pánové, tím, co se vztahuje na nedávnou dobu, již jsme všichni prožili, tím se nebudu zabývati. O tom má každý z nás svůj úsudek, každý z nás jistě je o tom přesvědčen, i ti pánové, kteří náležejí ke koalici, že naše samostatnost není dílem v prvé řadě tradice Svatováclavské, nýbrž moderních idejí demokratických, národních a světové války. Idea Svatováclavská nezabránila Bílé Hoře a našemu úpadku. Idea Svatováclavská také nestvořila nás československý stát. Slováci, Jihoslovani, Rumuni trhli se od Uher přes to, že měli ideu Svatoštěpánskou, která zabírala celé bývalé Uhersko. A pánové, kdyby dějiny lidstva se řídily podle legend, jejich průběh by byl podivný, a možná, že ne zrovna lidstvu a civilisaci prospěšný. Ale jak jsem řekl, já se těmito věcmi, souvisejícími s naší nedávnou minulostí, zabývati nebudu, poněvadž nechci dokazovat něco, o čem každý má své přesvědčení. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Ale pánové, co víme o Václavu? Kromě několika hubených letopisů o životě sv. Václava mluví jenom legendy. Z nejstarších nám známých legend se dovídáme o jeho pobožnosti, štědrosti, dobrotě, že stavěl kostely, že založil kostel sv. Víta na Hradě pražském, o jeho učenosti, o jeho tragické smrti a pak o zázracích, které s ním souvisejí. Jinak tyto legendy nám o něm nepraví nic. Nepraví nic o jeho vládě, nepraví nic o tom, že by byl zakladatelem českého státu, nepraví zkrátka nic, právě o tom, proč se konají mileniové oslavy. Teprve 200 let po smrti Václavově povstaly legendy, jež Václava líčí jako moudrého vládce, jako statečného rytíře, jako ochránce a patrona země české. Teprve za 200 let!

Nejstarší legendy, poměrně nejpravdivější, pokud o legendách je to možno se domýšleti, nevědí o jeho politické činnosti, o jeho zásluhách vládních, o jeho státotvorné činnosti naprosto nic.

A co vědí o tom letopiscové tehdejší, z 10. století? Je zajímavé, že Palacký se o sv. Václavovi zmiňuje jen letmo a že celá historie v jeho velkých dějinách českých o Václavovi činí něco přes tři tiskové strany. Kromě toho Palacký zmiňuje se o něm vůbec, jak známo, velmi reservovaně.

Co letopisy o Václavovi vědí? Pánové, to se skutečné dá vyjádřiti jen několika málo slovy. My nevíme ani určitě, kdy se Václav narodil. To jsou jen dohady. Nevíme, jak byl starý, dokonce i rok jeho smrti byl dlouho sporný, a teprve v posledních dvou desetiletích se jaksi ustálilo mínění na rok 929. Palacký sám přijímá rok 935 jako rok jeho smrti. Některé legendy mluví o roku 928 místo 929. Nevíme, jak byl stár, když nastoupil na stolec knížecí, když dostal vládu do svých rukou. Jisto je, že byt velmi mlád, že byl jinoch, když dostal vládu věcí do svých rukou! Pekař praví, že 16 let, jiní praví, že ještě mladší. Pekař tvrdí, že, když zemřel, nebylo mu více než 19, nejvýše 21 let, tedy že panoval nějakých 4 až 5 let.

Pánové, musíte uznati, že jinoch 16- až 19-letý, který měl otěže vlády v rukou 4 nejvýše 5 let, i kdyby byl měl sobe větší nadání a dary ducha, nemohl vykonati žádné veliké činy. Nemohl si zjednati žádných velkých zásluh, které by musily býti ve dvacátém století oslavovány. Musíte uznati, že tady tradice a legenda pustila uzdu své největší fantasii, když udělala z něj velikána náboženského i mravního.

My z jeho života poněkud určitěji žínáme jednu událost. To je povstání českých kmenů proti Jindřichu I., Ptáčníkovi, podíle všeho v čele s pražským kmenem, kteří se postavili po bok polabským Slovanům utištěným Jindřichem, čehož následek byl, že Jindřich I. vpadl s Bavory do Čech. Pánové, ale dále zase nic nevíme. Letopisy ani legendy nemluví nic o nějakých bojích v Čechách; zmiňují se jen o tom, že objevuje se Jindřich I. před Prahou a Václav se vzdává i s Prahou, uvoluje se k dávkám, poplatkům, podrobuje se. Je to roku 929, toho roku je v Boleslavi zavražděn. Jisto je, že mají tyto dvě události souvislost. Jestliže se pozdvihly české kmeny na pomoc polabským Slovanům a když takřka bez obrany Václav se poddal, jistě musilo to vyvolati velikou nespokojenost, a je pravděpodobné, že tato událost mela vliv na to, co se mu stalo: došlo proti němu k vzbouření, v němž byl zavražděn. Jsou ovšem historikové, kteří dokonce berou v pochybu i toto tažení Jindřicha I. do Čech. Tedy taková je nejistá historie Václava, že se takřka o všemi pochybuje.

Ale dejme tomu, že vpád Jindřicha I. do Čech se stal až po smrtil Václavově. Byly zajisté ještě jiné příčiny, které vzbudily nespokojenost se sv. Václavem. Byli to němečtí kněží, jimiž se obklopil, jeho štědrost vůči nim a k církevním účelům ze zděděného jmění, že to vzbudilo nespokojenost v rodině knížecí. Kromě toho přednosti, jichž tito knězi požívali, vzbuzovaly nespokojenost u českých kněží, kteří sloužili podle slovanské liturgie, kdežto němečtí kněží podle latinské liturgie. Jisto je, že i tento druhý fakt byl dosti velikou příčinou, aby proti Václavovi poštval veřejná mínění, předáky rodu pražského, kmene a členy rodiny Václavovy. Zkrátka, Václav se stal obětí úkladné vraždy v Boleslavi. Jestli ho zavraždil Boleslav I., jeho bratr, nebo zbrojnoši Boleslavovi, jeho čeleď, to jest opět nejisté, to opět nemáme prokázané. Pravděpodobně byl Václav zabit zbrojnoši Boleslavovými, nikoli jím samým.

Mluví-li se o tom, jak byl Václav úžasně populární v lidu, jak potom vysvětliti to, že mohl Boleslav s hrstkou své čeledi dobýti tak snadno města a pražského hradu a vzíti pomstu nad svými odpůrci? Jak si to vysvětliti, že mohl dosednouti na knížecí stolec, nenaleznuv v celém obvodní pražském vážného odporu? Jak se vše to mohlo stát, kdyby se byl Václav těšil té popularitě, o které se mluví? Jak se mohlo udáti, o čemž zmiňuje se jediná poměrně nejvěrohodnější legenda, že před Václavem, když prchal předl svými vrahy, zavřeli kněží boleslavští dveře u chrámu?

To, co právě uvádím, ukazuje, že nespokojenost s Václavem byla a že byla hluboká a nemůže se tedy mluviti o jeho neobyčejné oblibě v lidu, jak se dnes ve chvalozpěvech o Václavovi tvrdí.

Pánové, a teď, jakým způsobem povstal kult sv. Václava. Nepopírám, že v legendách je cosi pravda. Zcela jistě byl Václav mimořádný charakter, jistě vynikl povahou neobyčejně dobrou, šlechetnou atd., to beze všeho přiznávám, ale na druhé straně jsem toho přesvědčení, že byl ve vládě slaboch a že podléhal příliš vlivu cizích kněží a že právě to způsobilo jeho neštěstí, jeho tragickou smrt.

Jakým způsobem vznikl kult sv. Václava? O tom panuje mezi historiky rovněž naprostá nejistota. Fakt je ten, že nejstarší legendy o Václavovi jsou psány jazykem latinským, že známe jen jejich opisy z pozdějších století. Odhaduje se, že vznikly původně koncem století v 50 až 60 let po smrti Václava. Mluví se sice o tom, že předlohou byla nějaká legenda staroslovanská, za krátko po smrti Václava napsaná. O té nikdo neví, nezachovalo se z ní naprosto nic, je to tedy dohad. Jisto je, že nejstarší známé legendy byly psány dvě v Italii, jedna v Bavorsku a že teprve ta poslední z nejstarších legend, legenda Kristianova, latinská rovněž, vyšla z pera českého mnicha. Byla psána nota bene vlastně na základě cizích legend, ovšem také na základě tradice domácí. Pánové, zde vidíme, a to musí konečně každému napadnouti, kdo pročítá, jako já jsem pročetl, materiál o Václavovi, že legenda o Václavovi nevyšla z lidu, nevyšila z lidu pražského, kde Václav žil, vyšla od kněží, vyšla od kněží cizích nebo aspoň mimopražských a jimi byla rozšířena v Čechách. Kněží vlastně byli tehdy jedinou inteligencí, a je proto pochopitelno, že dělali veřejné mínění v zemi.

Pro můj názor mluví ještě další zajímavý zjev. Kdo oslavoval, nebo kdo ctil sv. Václava v Čechách nejdříve? Okolí pražské, kmen pražský ne. Sv. Václava uctívali nejdříve odpůrci pražského kmene. Je prokázáno, že byl uctíván u Slavníkovců, zapřísáhlých nepřátel Pražských, že mnich Kristián, český spisovatel latinské legendy o Václavu, byl důvěrník a snad příbuzný sv. Vojtěcha, biskupa pražského a člena rodiny Slavníkovců. Je zkrátka vidět, že celá. legenda vycházela odjinud, nežli právě z těch míst, kde Václav působil a kde skonal. Je zajímavo, že když Pražané resp. Vršovci za Boleslava II. udělali útok na hrad Libici, hrad Slavníkovců, a rodina Slavníkovců je prosila o příměří, aby mohli v kostele vzdát úctu Václavu - byl totiž zrovna svátek sv. Václava - pravili jimi útočníci: "Jest-li je vaším svatým Václav, naším je Boleslav". To jest sice také legendární tvrzení .ale dosti pravděpodobné. Ukazuje zřejmě, že kult Václavův se vyvíjel mimo pražský obvod. Byl šířen a zpracován odpůrci Pražanů, t. j. odpůrci pražského centralismu. Je proto naprosto falešno vykládati ideu Svatováclavskou, jakoby byla vyplynula z idee českého státu. Svou původní tendencí byla namířena právě proti této ideí a vytvořena právě těmi kmeny, které se nechtěly podříditi pražskému centralismu a vládě. Ty nejvíce šířily kult s v. Václava. Tak se věci ve skutečnosti mají. O zásluhách sv. Václava o český stát přirozeně nemohou legendy ani letopisy říci nic, poněvadž jeho vláda trvala velice krátce, sotva se na knížecím stolci ohřál, jak se říká. Že se sv. Václav ne-přičinil o vytvoření, o organisaci Českého státu, je pochopitelno při jeho mladosti a při jeho náboženském založení, pakli je v legendách správně líčen. Ostatně v tehdejší době ani u pokročilejších národů západoevropských stát nebyl daleko, stát se teprve upevňoval, resp. upevňovala se centrální moc, tvořící jádro každého státu. U Čechů ale centrální moci vůbec ještě nebylo. Čechy v době sv. Václava jsou rozděleny v řadu samostatných knížectví, z nichž pražské nebylo největší. Kolik jich bylo, nevíme, ale známe jména některých: Pšovanů, Charvátů, Zličanů vedle pražského knížectví. Knížata těchto knížectví byla samostatnými panovníky. Německý historik Widukind z X. staletí jmenuje všechna česká knížata reges: králi a knížete Václava nazývá králem města Prahy, ne Čech. Jeden z nejstarších václavských legendistů Kristian jmenuje Václava i jeho kouřimského odpůrce, se kterým Václav bojoval, vévody a knížaty. Z toho je prostě vidět, že tu nebylo naprosto žádné centrální vlády, tudíž nemohlo býti ani českého státu. Byly tu samostatné kmeny, které mezi sebou válčily a uzavíraly spolky, jako tomu bylo u Germánů, starých Řeků a vůbec u všech národů, než se vyvinuly ve stát. Kmeny české družily se ve spolky, které se tvořily dočasně, v době nebezpečí, a v jejichž čele stal pražský kmen, který byl komunikačně centrálně položen. Samo byl náčelníkem takového spolku proti franckému. náporu. Na Moravě z takového spolku vytvořil se stát Svatoplukův, který byl ovšem zničen Maďary. V Čechách se z takového spolku nevytvořil pevný útvar, spolky se rozpadávaly, nezabíraly všechny kmeny, obyčejně někteří kmetové proti spolku, v jehož čele stál pražský kníže, spolčovali se s německými králi a vpadali mu do zad. V tomto spolku každý kmen byl samostatný a odtrhl se, kdykoli mu napadlo. Ne o mnoho jinak vypadaly věci ještě za života Václavova.

Že Čechy rozděleny byly za Václava v řadu samostatných kmenových obvodů, dokazuje Julius Lippert ve svém díle "Sozial-Geschichten Böhmens". Výslovně jmenuje Boleslava I. zakladatelem Českého státu, který však za jeho života, podle Lipperta, zabíral jen západní polovici Čech. Jak známo, Boleslava I. Kosmas udělal "Krutým", že odstranil sousední knížata, zcentralisoval široké území české pod svou vládou. Tedy Boleslav I. je spíše zakladatelem českého státu. Palacký, který ještě má dosti nekritické názory o tehdejších poměrech politických v Čechách, připomíná zajímavě, že teprve od dob Boleslava I. ustává se mluviti v Čechách o knížatech a mluví se jen o jednom knížeti pražském.

Téhož mínění jako Lippeirt je prof. Josef Pekař, který ve svém spise "Die Wen-zeslaus- und Ludmila-Légenden" dokazuje, že Kristianova legenda byla psána koncem X. století tím, že Kristian pamatuje ještě bývalý nepatrný rozsah pražského knížectví, že užívá slova "Bohemia" ve smyslu zeměpisném, nikoli státním, a že nemá pro slovo "Rex" - král určitého pojmu jako doba, pozdější.

Taktéž jiný český historik F. M. Bartoš píše, že Čechy byly roztrženy ve drvě částky, západní a východní, ve kteréžto vládli Slavníkovci.

Rovněž jeden z autorů, který napsal oslavný spis k mileniovým oslavám - dr. Stloukal - tuším docent - sám praví ve své brožuře, že při nastoupení Václavově na knížecí stolec, vládlo zde vedle knížete pražského několik knížat kmenových a že na př. rozsah knížectví zlického převyšoval rozsah území Čechů. Ale dr. Stloukalovi to přirozeně nevadilo, aby nenapsal dále, že kníže Václav byl též "iniciátorem v politice vnitřní, budovatelem národního státu českého". To dr. Stloukal praví, ale dále neříká nic, jakým způsobem Václav zasloužil se o budování českého státu, bylo-li České území jinak rozděleno při jeho smrti, než při jeho nastoupení na stolec knížecí.

Ale prof. Dvorník je též trochu zábavný ve svém úsilí o vyzdvižení významu sv. Václava. Píše, že sv. Václav věnoval zvláštní pozornost "dobrému stavu své armády". Výslovně mluví o tom, jak odíval a vyzbrojoval svou armádu. Nevypadá to tak, že si spletl prof. Dvorník Václava s Napoleonem, poněvadž za Václava ještě žádná skutečná armáda nebyla. Jen když byla válka, sehnali se lidé, dobrodruzi, se všech možných stran, kteří se zase po válce rozběhli, ale knížata měla pouze družinu, čeleď, která nebyla nikdy velmi četná, poněvadž by neměli možnost ji uživiti. Václav měl sotva několik tuctů zbrojnošů, ale žádnou armádu. Když profesor university dopouští se takových chyb, nemáme práva to vytýkat? Jistě se taková věc nemá vyskytovat ve spisech, které se na náklad státu překládají do cizích řečí.

Tak jako není možno mluviti o tom, že by byl Václav zakladatelem českého státu - vždyť víme, že teprve po jeho smrti se český stát utvořil, ale jinou rukou, než měl Václav, rukou krutou, neboť tak se tvořil stát ve všech zemích, trvalo to sto ne-li 200 let, nežli byly části české země spojeny tak, aby je ovládla centrální moc pražská, to může každý konečně sledovati v dějinách, i v dějinách Palackého - zrovna tak nemůžeme mluviti o tom, že by Václav byl uvedl český národ do spojení s kulturou západu. Vždyť ten Václav byl tak mladý, že toho nemohl ani dokázati, kdyby byl nadán i tak zázračnou mocí, jaká se mu připisuje. Konečně vždyť vládl jen asi nad pětinou Čech, jak mohl tedy celý národ spojiti s kulturou západu? Fakt je, že křesťanství bylo v Čechách rozšířeno dávno před Václavem. Vždyť v Budči byla latinská škola, v níž Václav nabyl svého latinského vzdělání, jak se v tom shodují nejstarší legendy. Tu školu přeci nezaložil on, nýbrž jeho předchůdci, snad jeho rodiče, kteří jej do ní poslali.

Je historicky prokázáno, že již pražský kníže Bořivoj, děd Václavův, byl pokřestěn Methodějem na Moravě asi r. 873 nebo 874 podle Palackého a že rodiče Václavovi, Vratislav a Drahomíra, byli pobožní křesťané. Z častých zmínek o založení kostelů v tehdejší době možno souditi, že obyvatelstvo celého pražského kraje bylo za panování Václavova již křesťanské. Snad nebude se za kulturní zásluhu Václavovi pokládati, že se obklopil několika tucty bavorských knězi a že jim rozdával, jak praví jedna legenda, přehojně stříbra a zlata, až to vzbuzovalo obavy, že rozdá celé patrimonium otcovské. Biskupství pražské nebylo založeno Václavem, teprve za 44 let po jeho smrti bylo zřízeno. Křesťanství bylo již uvedeno do středu Čech dávno před Václavem, tedy, prosím vás, jak je možno vykládati takové věci, jako že Václav nás uvedl do spojení s křesťanstvím, že nás uvedl do styku se západní kulturou?

Pánové, já jsem musil o těchto věcech se zmíniti, musil jsem se o nich zmíniti proto, poněvadž mně jde o to, aby v těchto dnech, v tomto roce se do lidu nevrhaly, jak jsem řekl, historické představy naprosto nesprávné.

Ale vraťme se nyní po této historické exkursi do našich poměrů. Jak vidět, ani jediný z chvalozpěvů na Václava, jimiž se Svatováclavské oslavy okrašlují, neodpovídá pravdě. Kromě toho, že Václav byl pobožný a dobrý, nevíme o něm dále nic. Nespojil Čechy kulturně se západem, nezaložil český stát, jeho jméno bylo velmi málo v cizině rozšířeno, než aby to bylo mělo příznivý vliv na poměr českého národa v zahraničí, papežové svatého Václava dlouho neuznávali. Před těmito historickými fakty padá a hroutí se celý obsah Svatováclavských oslav, takže mimoděk se ptáme a musíme se ptáti: k jakému účelu jsou vlastně projektovány, co se hodlá jimi fedrovati a dosíci?

Pánové, podívejte se, jaké dělá přípravy k Svatováclavskému miléniu. Celý sekretariát zřídila, nevím, co všechno zve z ciziny. Přijdou prý sem i cizí biskupové a arcibiskupové, aby viděli, jak český národ se odvrací od kultu Husova. A pánové, nesmíme zapomenout na list papežův. To nezapřete, že Řím mileniové oslavy pokládá za své vítězství, je potřebí všimnouti si toho, co píše papež ve svém listě ze dne 4. března téhož roku českým arcibiskupům a biskupům k letošním Svatováclavským oslavám. Papež raduje se, že stav katolického náboženství, který se v roce 1920 počínal vážně horšiti, u nás nyní zřejmě víc a více se zlepšuje. Lecčehož prý se ještě nedostává, aby se katolické náboženství u nás zaskvělo v dřívějším lesku - moje vložka: ale jdeme, jak je viděti, k lepšímu. Papež dále se přimlouvá za to, aby postaráno bylo o kněžský dorost v českém národě a náboženskou výchovu ve školách. (Hlas: Tu si nedáme vzíti!) Episkopátu se ukládá, aby připomenul rodičům právo zřizovati katolické školy a aby naléhali na to, aby na veřejných školách víra katolické mládeže nebyla uváděna v nebezpečí. Papež připomíná, že slavnosti Svatováclavské přinesou církvi hojný užitek. List papežův měli by si naši liberálové dobře zapsati. On jim tu říká to tak pěkně, tak zřetelně, s takovou naivní upřímností to, co jsem já naznačil, že snad ani k tomu není potřebí poznámek. Z toho vidíme, jaké naděje připíná Řím k oslavě Svatováclavské. Sv. Václav je Římu něco zcela jiného, než blanický rytíř hotový v době největšího nebezpečí zachrániti vlast! Není mu ničím jiným, než pouhým římským svatým. V oslavách Svatováclavských nevidí oslavu české státní idee, nýbrž vidí v ní návrat od Husa k Římu. To je duch papežova listu. Od Svatováclavských oslav má se jíti do škol: ke konfesijní škole, ke katolické výchově dětí. To je, co vidí Řím v mileniových manifestacích. Lidová strana nelení, aby co nejmohutněji vtiskla manifestacím tento ráz, který si přeje papež, aby jim dala barvu co nejčernější. Pánové, a to mluvím k našim republikánům, národním demokratům atd., vy jste podali klerikálům prst a oni zachytili celou vaši ruku. Vy jste chtěli udělati si v Římě dobré oko vyzdvižením Svatováclavské idee a Řím si ji osvojil. Vy jste chtěli oslavovati tisíciletí české kultury a státu a Řím chce, abyste mu dali Husa a české školy. To jsou důsledky vaší mileniové politiky, pánové!

Pochopitelno, že za takového stavu věcí pokrokové obyvatelstvo republiky nezúčastní se vašich oficielních oslav. Budeme-li my pořádati projevy, budeme v nich vykládati československému lidu, co Václav skutečně byl a co nebyl, budeme mu líčiti skutečnou historickou pravdu, ne co o Václavovi praví smýšlené legendy a jeho klerikální i neklerikální chvalořečníci. Postaráme se o to, aby Svatováclavská legenda ani v nejmenším nezastínila velikou památku kostnického mučedníka, postaráme se, aby Řím viděl, že jsou marny jeho naděje, skládané do mileniových oslav.

I my zajisté máme smysl a úctu před legendou, která národ v nejhorších dobách těšila nadějí, že jeho svatý patron bdí nad ním a nedá mu zahynouti, jak praví známá píseň. Ale národní tradici v moderní době nemůže tvořiti ani lidová, ani kněžská báje, národní tradice, kterou oslavujeme, musí se opírati o historickou skutečnost. Nežijeme v legendárním věku, žijeme ve věku vědy. Národ nelze vychovávati historickými pověstmi, nýbrž historickou pravdou. A tím méně můžeme připustiti, aby tradice Svatováclavská byla fedrována proti památce Husově. Co by to bylo jiného, než nové vydání Husa kněžím a Římu, než nové odsouzení české reformace, v níž byl český národ průkopníkem novodobé civilisace a novodobých ideí, v níž vydal ze sebe nejideálnějšího muže lidských dějin. A tentokráte nevydal by Husa kněžím a Římu věrolomný Sikmumd, tentokráte neutlumovali by jeho památku Jesuité, tentokráte byla by to moderní Československá republika.

To se nestane. Památku Husovu nezastíníme žádnou jinou tradicí, ani Svatováclavskou. Pokud bude československý národ žíti, nevymizí Hus z jeho paměti a z jeho citů. Hus není jen velikánem našeho národa, je velikánem evropského lidstva, je velikánem pravdy a pokroku. A co je sv. Václav? To jsem vyložil a proto mohu skončiti. (Potlesk.)

K dennímu pořádku o projednávaném návrhu zákona, kterým se osvobozují věnování na oslavy Svatováclavského tisíciletí od kolků a poplatků a dávky z obohacení, nemohu si odepříti, abych neupozornil - ne na vyzvědačskou aféru v československém generálním štábu, na kapitána Falonta - ale na množící se sebevraždy vojínů ve vojsku. V denních listech konstatuje se, že počet sebevražd vojínů v Československu rok od roku stoupá. Se stran vojenských úřadů uvádí se zpravidla, že důvody sebevražd nejsou známy, anebo se to svádí na nešťastnou lásku. Jestli se to tak dělo také v době knížete sv. Václava, když on měl svou armádu, o níž zde řečníky právem bylo pochybováno, že by byla, nevím. Naproti tomu zjistili jsme, že mladí lidé ve vojenském kabátě berou si životy z bezpříkladného a z bezdůvodného týrání svými představenými, jakož i ze všech útrap, které československý militarismus sám s sebou nese.

Všechny stížnosti trpících vojínů vyzní naprázdno, ba stěžovatelé proto, že domáhají se odstranění páchaného na nich příkoří a bezpráví, jsou zpravidla ještě více sekýrování, takže takoví mladí lidé, aby ušli dalšímu trýznění, se střílí ze služebních zbraní anebo jiným způsobem sahají si na život.

Zde skutečnosti: V hodonínské posádce jízdeckého pluku zastřelil se 9. května 1929 vojín František Černý. O příčině, proč si vzal život, vojenské úřady prostě mlčí. Ve středu dne 22. května 1929 vzal si opět život Roman Pospíšil z Radějova u Strážnice vojín 6. eskadrony jízdeckého pluku v Hodoníně. Šetřením zjistili jsme, že vojín Pospíšil hlásil se nemocným. Vojenský lékař ho však nemocným neuznal, ba prohlásil vojína Pospíšila za simulanta. "Simulant" trpce si stěžoval kamarádům na vážnost své nemoci a křivdu na něm páchanou se strany lékaře. Příkoří toto naň působilo, že po visitě z marodky zastřelil se ze své služební pušky. Byli jsme ujištěni, že poručík Jičínský u vojenského lékaře písemně zakročil, aby Pospíšil nemocným uznán nebyl. Následek: Utracení mladého života.

Ne jiné poměry panují i u vojenské posádky v Olomouci. Časopis "Slovácko" v Hodoníně vycházející, přinesl o shora uvedených skutečnostech dne 25. května 1929 v čísle 59, XXIII. ročníku článek tohoto obsahu: " Nehledejte náboje, nýbrž odstraňte sekaturu!" V hodonínské vojenské posádce jsme svědky již druhé sebevraždy vojína v posledních dvou týdnech.

Dne 9. května zastřelil se vojín František Černý. Psali jsme o tom krátké sdělení ve "Slovácku,". O příčině jeho smrti nebylo tehdy ničeho sdělováno a také ničeho z vyšetřování těchto příčin na venek neproniklo.

Ve středu 22. května vzal si mladý život opět vojín 6. eskadrony Roman Pospíšil z Radějova. Zastřelil se dopoledne ve světnici pro mužstvo, když se byl vrátil z "marodky" z lékařské prohlídky. R. Pospíšil stěžoval si spoluvojínům, že je nemocen, avšak lékař jej nemocným neuznal. A tu je nutno přísně vyšetřiti, kolik je pravdy na tvrzení celé řady vojínů, že poručík Jičínský písemně u lékaře zakročil, aby vojín Pospíšil nemocným uznán nebyl. Není-li to pravda, rádi věc opravíme, prozatím se však pověst tato usilovně udržuje v posádce.

Po spáchané sebevraždě vojína Pospíšila nařízeno bylo provésti prohlídku kufrů. Hledaly se u vojínů ostré náboje, A tu docela správně jeden z vojínů poznamenal: "Nehledejte náboje, ale odstraňte sekaturu." Je potřebí zde připomenouti, že režim velitele hodonínské posádky plukovníka Jaksche, tohoto bývalého rakouského strammoficíra, je takový, že nejeden vojín a poddůstojník jej proklíná. Kolik útrap a sekýrování bylo již snésti vojínům pouze pro špatnou náladu pana plukovníka Jaksche. Budeme míti ještě příležitost, abychom se tímto režimem podrobněji zabývali. Dosud, kdykoli jsme na křiklavé poměry v posádce upozornili, následovala úřední "oprava" velitelství 7. pěší divise z Olomouce. Oprava zůstala opravou, avšak nápravy se nestalo.

V Olomouci mají toho totiž dosti pod svým vlastním svícnem, než aby se mohli starati o poměry v Hodoníně.

V Olomouci je dostatečně znám tragický případ sebevraždy svobodníka Řezníčka. Případ stal se těsně před 28.říjnem vloni. Velitel posádky gen. Weiss prováděl kontrolu stráží a zajel si v autu také na pevnůstku č. 22. Velení stráže měl na pevnosti svobodník Řezníček. Při příjezdu generálově byl Řezníček nalezen spící. Není prý to podle předpisů přípustno, avšak bylo to omluvitelno, poněvadž téměř každých 24 hodin měl Řezníček službu a několikráte se hlásil nemocen, ale nebyl uznán. Svobodník Řezníček, byv probuzen, učinil generálovi ihned hlášení, týž však prohlásil, že jej za ten spánek půl roku vězení nemine. Svobodník Řezníček se ospravedlňoval tím, že je nemocen. Generál prohlásil: "Půjdete k lékařské prohlídce, a neuzná-li vás lékař nemocným, učiním na Vás trestní oznámení!" To tak zapůsobilo na Řezníčka, že po odchodu generálově napsal svojí matce dojemný dopis na rozloučenou, a když pak přicházel četař a svobodník, aby jej zatkli, tu vytáhl revolver a před jejich očima se zastřelil. Četař o tom učinil telefonické hlášení pluku a nadporučík Mikulášek pak hlásil případ generálu Weissovi těmito slovy: "Pane generále, hlásím, že svobodník Řezníček, na nějž jste učinil oznámení, se zastřelil". Pak se generál patrně tázal na charakter Řezníčkův, poněvadž nadporučík Mikulášek odvětil: "Byl to hodný hoch!" Stala se však taková podivuhodná věc. O svobodníkovi Řezníčkovi, jehož vojíni znali skutečně jako velmi čestného, svědomitého a řádného člověka, bylo vystaveno špatné vysvědčení. Pan generál Weiss, jemuž z tohoto případu hrozilo nepříjemné vyšetřování, byl ovšem v důsledku tohoto špatného vysvědčení vyšetřování ušetřen. Jak vojínům bylo, když 28. října defilovali před generálem Weissem, lehce si lze představiti.

Nuže na tyto poměry v posádkách hodonínské a olomoucké považujeme za nutné upozorniti příslušné dozorčí orgány, poněvadž nám nemohou býti lhostejny příčiny, pro něž vojíni sahají k sebevraždě. Přes uveřejnění, líčící tuto prostou skutečnost, vojenské velitelství neuznalo za potřebné, aby podalo veřejnosti jakékoli vysvětlení - a rovněž veřejnosti není ničeho známo, jak potrestáni byli představení, kteří zavinili, že mladí lidé vtiskli si smrtící zbraně do rukou.

Nevěříme, že snad v tomto směru zjedná nápravu ministerstvo národní obrany, poněvadž to vězí v systému a povaze militaristického zřízení ve státech kapitalistických. Široká veřejnost se aspoň přesvědčí, že žádné upozorňování na vojenské pány neplatí, kteří snaží se vše ututlati a každé uveřejnění o sebevraždách vojínů soustavně v novinách dáti zabavovati. Jsme přesvědčeni, že sebevraždy vojínů lze jedině odstraniti odstraněním řemeslného militarismu ve státech kapitalistických. Z důvodů výše uvedených budeme proti předloze zde podané hlasovati. (Souhlas senátorů strany komunistické.)

toho človeka, ktorý tam je zdôraznený tou sochou. Ako hovorím, tá socha mne to zdôraznila. (Sen. Hampl: Ten se choval na Staroměstském náměstí protizákonně, ten konal schůze, aniž by je ohlasoval!) S týmä schôdzami dajte pokoj. Oni nevedia schôdze držať a tie schôdze nie mnoho ceny majů. Keď chceme, aby ten! český národ bol uctený, aby v Československej republike Česi, Slováci, Pod-karpaíoľuskí Maďari atď. tvorili jedon pevný národ;, ktorý by si zabezpečil úctu pred cudzinou, musíme pánovia náležité si poirozumeť, uctiť jedon druhého; a nie podkopávať jedow druhému úctu. (Sen. Hampl: Vy to můžete dělat s námi, ale my to nesmíme dělati, s vámi! My máme míti úctu k vám, ale vy ne k nám!) Keď sme vyslechli v tichosti pána p-rvého rečníka, očakávame, "že vy vyslechnete i toho človeka, ktorý nebol pripravený k tomu, aby rečnil, ale má slovansků íl u ští a tá ho hnala, aby sa prihlásil a mnohé veci vám vysvetlil. (Výborně!)

Vážený senát! Ráčte dovpiliť, že ako Slovák som takřečeno hnaný sem, aby som tu odvrátil tieto slová, ktoré tu odezněly-. Je to smutné, že musí.Slovák sem prijsť a musí poukázať na jedmi vec. Pámovia, ja som počul, ja som čítal mnohé také prejavy, ktoré dokazovaly, že mnohí Česi nevedia, ako siů oni viazaní ku svojej vlasti. Tento terajší prejav je jedon smiutný prejav, ktorý vyznel z úst jediného Čecha vtedy, keď mohutnosť českého národa chce sa vyjadriť v tom, že dnes chceme tů ideu sv. Václava oslavovať. Pán rečnílk vzpomenul tu, že Svatováclavská idea je legenda, že je to, prosím, nič istého, nič zisteného, naopak že tie veci, ktoré sů písané o sv. Štefanovi, tie sů zistené, to sů faktá, poneváč, prosím, to je historicky preukázané. Ja sa tážem, že ten, kto ppísal históriu sv. Štefana, ten anonymus, ten neznámy historik, ktorý asi 300 rokov neskoršie... (Maďarský výkřik sen. dr. Herze.) Mluvte slovenský, ja vám odpoviem slovensky! Keď chcete mluviť maďarsky, choďíe tam mluviť ido Maďarska! (Výborne! - Potlesk.) Ten pán sa dotýka tiež tejto otázky, na ktorů hneď odpoviem. Ja som Slovák, žil som v Maďarsku a ako úradník bol som nútený maďarsky mluviť, ako ikaždý, to] nikto nemôže zazlievať. (Sen. Hampl: Ale v tom okamžiku zabraňujete zde v Československé republi-ce, v demokratické republice mluviti maďarsky!) Vážení pánovia! (Hluk.)

Místopíedseda Bohr (zvoní): Fras im o klid!

Sen. Vollay (pokračuje): Toho pána veľmi dobre znám. Keď my súkromne cestujeme do Bratislavy, budeme tam s ním maďarsky hovoriť, ale tuná ako slovenský senátor hovorím slovensky a nie som povinéinl ani, aby som na maďarské rečimaďarsky odpovedal. (Hlas: Ani ne-smíš!) Ani nesmiem. (Sen. Modráček: Jak dáte dohromady sv. Václava s Tu-kou?) S Tukom nemám nič do činenia. (Sen. Modráček: Tak Vás vyhodí!) Zka-diaľ? (Veselost. - Hluk.)